KDU-ČSL

I když zmíněné strany spolu v Poslanecké sněmovně hlasují nejčastěji, není pravdou, že by spolu hlasovali ve všech případech jednotně.

Analýzu toho, jak hlasují jednotliví poslanci a strany, vypracoval Michal Škop z projektu KohoVolit.eu a byla publikována ve spolupráci s datovým oddělením Českého rozhlasu. Obsahuje data k 12. dubnu 2018.

Analýza ve zkratce sleduje, nakolik podobně hlasují poslanci, a také to, jak často spolu hlasují celé strany. Na úrovni jednotlivých poslanců lze sledovat, že u zmíněných stran mají k sobě nejblíže ANO s KSČM. SPD pak stojí poměrně vzdáleně od ostatních stran, což vysvětluje Kamil Gregor, politolog a analytik sdružení KohoVolit tak, že hnutí SPD hlasuje v některých případech zcela proti všem ostatním subjektům, což jej tlačí právě do okrajové pozice.

Tabulka, kterou Škop zveřejnil na svém facebookovém profilu a kterou přikládáme, sledovala, nakolik jednotlivé strany hlasují spolu. Pro uznání „koalice“ (resp. pro společné hlasování) bylo v tomto případě třeba, aby byla přítomna alespoň polovina poslanců dané strany a aby více než 2/3 poslanců klubu hlasovalo stejně. Tato metrika měla pokrýt hlasování, která jsou důležitá (je na nich větší počet poslanců) a kdy se hlasuje stranicky.

Z tabulky plyne, že hnutí ANO, komunisté a SPD spolu hlasují nejčastěji. A to platí pro všechny tři strany. Nicméně výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť strany spolu nehlasují stále.

Dodejme, že autor výzkumu na svém Facebooku popisuje některé metodologické záležitosti, které jsou pro jeho výstup zásadní. Jako podstatné se jeví, že menší váha při hledání společné míry hlasování mezi stranami je přikládána hlasováním, kde je jednoznačná shoda (aby se omezila míra např. hlasování o námitce, kde hlasují vlastně všichni stejně). Oproti tomu hlasování, která jsou vyrovnaná (a je zde tedy předpoklad, že je zde mezi stranami střet), mají pro výsledek větší váhu.

Data, která Škop uvádí, nezahrnují aktuálně probíhající schůzi, kde 3 zmíněné subejkty spolu podpořily vyřazení bodu o Novičoku.

Poslanecká sněmovna na své květnové schůzi měla jako 1. bod projednávat kauzu Novičok. Schůze začínala 22. května a na tento termín byl v návrhu programu zařazen právě bod s názvem Novičok.

Po zahájení schůze navrhl ovšem poslanec Leo Luzar (KSČM), aby byl bod o Novičoku vyřazen z jednání. Pro tento návrh hlasovali poslanci ANO, SPD, KSČM a poslanec Foldyna z ČSSD.

Tím pádem se bod neprojednával a Sněmovna jako celek nemohla přijmout k věci žádné usnesení.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože informace k otázce Novičoku v ČR, které řekl prezident Zeman v pořadu na televizi Barandov, byly za několik hodin přijaty Ruským ministerstvem zahraničních věcí, které je využilo k potvrzení svého pohledu na otázku původu Novičoku v Anglii. Následně byla tato informace s tímto proruským pohledem převzata ruskou státní informační agenturou TASS, odkud se rozšířila zpět do světa.

Otázka dokazování existence takzvané ruské "prokremelské" propagandy není součastí tohoto textu. Zde je podstatné, že přímo ruské ministerstvo zahraničních věcí hned následující den po rozhovoru prezidenta Zemana ze dne 3. května 2018 na televizi Barandov, využilo tento rozhovor pro potvrzení svého pohledu ve věci afery kolem použítí jedu Novičok. Informace zveřejněné prezidentem Zemanem pak využili s jasným záměrem devalvovat anglickou pozici v této věci a zároveň využili toto Zemanovo prohlašení i proti NATO jako celku, když implikovali, že by v otázce výroby Novičoku v ČR měli mít také nějaký podíl (bod 8).

Tento "oficiální" ruský pohled převzala a rozvedla hned za několik desítek minut dne 4. května 2018 ruská státní tisková agentura TASS, která dokonce uvedla nepravdu o tom, že jed Novičok byl dokonce skladován v ČR. Agentura TASS prezentuje své zprávy (pdf.) zcela v rovině s linií podávanou ruskou vládou a jejími představiteli.

Poněkud problematické je potvrzení, zda a do jaké míry toto prohlášení poškodilo ohledně našich spojenců, nejen z řad členských států NATO. Nestandartní způsob, kterým prezident Zeman prezentoval zjištění tajných služeb, tedy že je prezentoval veřejně skrze media, by například podle generála Petra Pavla, nejvyššího vojenského představitele NATO, mohl do určité míry poškodit důvěryhodnost ČR jako stabilního mezinárodního partnera. Jako prohlášení ohrožující zájmy ČR odsoudil prohlášení prezidenta Zemana také senátní výbor pro zahraničí, obranu a bezpečnost.

Politická situace v červnu 2013 a následujících měsících vskutku nebyla klidná. Policejní útvary Úřadu pro odhalování organizovaného zločinu provedly 13. června 2013 nebývalou razii na Úřadu vlády, Ministerstvu obrany a Ministerstvu financí. Mezi zatčenými byl i předseda poslaneckého klubu ODS Petr Tluchoř nebo blízká spolupracovnice předsedy vlády Petra Nečase – vrchní ředitelka Sekce kabinetu předsedy vlády Jana Nečasová (dříve Nagyová). V bezprostřední reakci na obvinění své blízké spolupracovnice z neoprávněného úkolování vojenské rozvědky a údajného korumpování tří poslanců ODS Petr Nečas oznámil, že nehodlá rezignovat na post předsedy vlády, a to i přes výraznou kritikuopozice v čele s ČSSD. Necelé 3 dny od razie však Petr Nečas přijímá politickou odpovědnost a ohlašuje rezignaci na post předsedy vlády i předsedy strany a avizuje svůj odchod z politiky. Den nato, 17. června, podává demisi do rukou prezidenta republiky.

Tyto události se promítly i do veřejného mínění, kdy Občanské demokratické straně spadly volební preference o desítky procent. Navíc důvěra občanů v ústavní činitele vskutku nebyla příliš vysoká (a to po celou dobu vlády Petra Nečase). Doznívání ekonomické krize je patrné z ekonomického růstu země, kdy v letech 2012 a 2013 zažívala ČR pokles.

Bělobrádkův výrok je pravdivý, protože se v době před volbami vyjádřil, že KDU-ČSL nepůjde do případné vlády se stíhaným premiérem, a zároveň vyloučil účast na vládě, která by měla podporu radikálů – tedy dle lidovců stran KSČM a SPD.

Pozice KDU-ČSL k otázce účasti na vládě byla veřejně reflektována několikrát. Ke spolupráci na vládě, která má trestně stíhaného předsedu, se KDU-ČSL stavila negativně, ať už slovy svého předsedy (například pro Lidovky.cz, Echo24) či přímo na oficiálních stranických stránkách.

Podobně zamítavý je i postoj k účasti ve vládě či její toleranci, pokud by s ní byla spojena spolupráce s KSČM a SPD. Tato pozice je zmíněna například na oficiálních stránkách KDU-ČSL.

Pokud jde ale o odchod KDU-ČSL do opozice, důvodem je podle jejího vyjádření spíše obecná situace a výsledky voleb, než nesplnění výše zmíněných podmínek. I přesto ale výrok hodnotíme jako pravdivý.

Dne 24. ledna 2018 informovala Česká tisková kancelář (ČTK) o zhruba půlhodinové schůzce zástupců hnutí ANO a KDU-ČSL. Z této schůzky vyplynulo, že hnutí ANO nepřistoupí na podmínku lidovců, aby členem vlády nebyl trestně stíhaný člověk.

V únoru stejného roku sám Babiš uvedl: „(...) budu jediný kandidát na premiéra až do smrti.“

Výrok je hodnocen jako pravdivý, jelikož předseda ANO Andrej Babiš skutečně dlouhodobě a otevřeně hovoří o tom, že nejlepší variantou je menšinová vláda.

Na začátku ledna 2018 se Babiš v rozhovoru pro Právo vyjádřil o menšinové vládě následovně: „Určitě preferuji menšinovou vládu, nebudu to zastírat. Je to ta nejlepší varianta.“

V rozhovoru pro iDNES.cz na konci ledna 2018 mluvil Babiš opět o menšinové vládě jako o nejlepším řešení: „Samozřejmě je nejlepší menšinová vláda jednobarevná, protože je akční a funguje o mnoho lépe než koaliční.“

Ústava České republiky říká, že prezident jmenuje předsedu vlády (čl. 62) a na jeho návrh další členy vlády. Po svém jmenování musí vláda do 30 dnů předstoupit před poslance s žádostí o důvěru. Pokud ji nezíská, prezident opět jmenuje předsedu vlády. Aktuálně se nacházíme v bodě, kdy vláda důvěru nezískala a prezident stále nejmenoval ve druhém pokusu předsedu vlády. Prozatím se Miloš Zeman omezil na to, že Andreje Babiše pověřil vyjednáváním o vládě. Tento krok není v Ústavě přímo zakotven, nicméně jde o zvyklost, kterou využívali i zbývající polistopadoví prezidenti.

Z pohledu Ústavy se tedy nacházíme v bodě, kdy je na rozhodnutí prezidenta, jak dlouho bude Babišova vláda v demisi vládnout.

Během prezidentských voleb mluvil Zeman o tom, že podmíní druhý pokus pro sestavení Babišovy vlády 101 hlasy. Po výhře v druhém kole ale tuto podmínku zrušil a dal Babišovi na vyjednávání neomezenou dobu.

Ke konci února řekl Vojtěch Filip po jednání s prezidentem, že by Zeman uvítal sestavení vlády nejpozději do prázdnin. V pořadu televize Barrandov prezident také přiznal, že začíná být z jednání nervózní. Reálně se ovšem neděje ze strany prezidenta nic a vláda v demisi stále funguje. Je tedy na prezidentovi, kdy vláda v demisi skončí (z pohledu Ústavy), a to tak, že jmenuje vládu novou. V tomto ohledu má Bělobrádek pravdu.

Jak vyplývá z veřejných zdrojů, hnutí ANO, SPD a KSČM dvakrát neumožnily projednávání pořadu mimořádné schůze. K neschválení programu schůze došlo v aktuálním volebním období ve třech případech. Výrok přesto hodnotíme jako neověřitelný, protože Bělobrádek popisuje „hlasovací mašinu“, tedy obecný trend, kdy tři kluby mají hlasovat jednotně. Na pouhých dvou příkladech ovšem toto tvrzení nelze reálně doložit a širší zpracování, které by reflektovalo všechna hlasování, je mimo možnosti tohoto odůvodnění.

Návrh pořadu schůze, a tedy i následné diskuze všech poslanců, byl zamítnut v tomto volebním období zatím třikrát. Poprvé se tak stalo 7. března, kdy Poslanecká sněmovna měla projednávat odvolání místopředsedy Sněmovny Tomia Okamury. Pro schválení bodů byly kluby ODS, Pirátů, ČSSD, KDU-ČSL, TOP 09 a Starostů. Proti návrhu hlasovali všichni poslanci kromě Rostislava Vyzuly (ANO) a SPD. Za KSČM se většina klubu zdržela kromě poslance Zdeňka Ondráčka, který byl proti návrhu. Dodejme, že zdržení se je v tomto případě de facto, jako by poslanec hlasoval proti.

Dalším případem byla schůze 9. března, na jejímž pořadu byl bod o personálních změnách, které provádí vláda v demisi. Proti návrhu hlasovali jen čtyři poslanci – Andrej Babiš, Martin Kolovratník, Richard Brabec a Marcela Melková (všichni ANO). Přihlášení poslanci za KSČM a SPD se hlasování zdrželi. Strana ODS, Piráti, ČSSD, KDU-ČSL, TOP 09 a Starostové hlasovali pro návrh.

Třetím a posledním případem byla schůze 27. března, na které se mělo projednávat správní řízení s ředitelem GIBS. Ač ani v tom případe nedošlo ke schválení programu schůze, jednání bylo neveřejné, a tak nelze zjistit, kdo jak hlasoval.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože ve volebním období 2002–2006 skutečně vládní sociální demokraté v Poslanecké sněmovně využívali většiny 111 hlasů (v jistém období a pro některé konkrétní zákony) s KSČM, zatímco vládní koalici tvořili s lidovci a unionisty.

Jiří Paroubek byl předsedou vlády od dubna 2005 do září 2006. Sociální demokraté vládli v koalici s KDU-ČSL a US-DEU. V tomto období Sněmovna skutečně schválila některé zákony nikoliv hlasy vládní koalice, ale hlasy sociálních demokratů a komunistů.

Například zákoník práce a zákon o neziskových nemocnicích byly schváleny hlasy ČSSD a opoziční KSČM, zatímco tehdejší koaliční partner ČSSD, KDU-ČSL, hlasoval proti.

Ostatně v září 2005 se Paroubek vyjádřil na toto téma svým slavným výrokem: „Zákony, které jsou potřeba ve prospěch této země, lidu této země, budeme schvalovat i třeba s komunisty. A kdyby tady spadli Marťani, tak je budu schvalovat s Marťany.“

ČSSD takto v květnu 2006 společně s KSČM schválila například zákoník práce nebo zákon o neziskových nemocnicích.