Piráti

Kandidátka Pirátů na hejtmanku Markéta Monsportová mluví o částce 2,4 miliard korun investovaných do zlepšení středních škol v Karlovarském kraji s využitím peněz od Evropské unie (EU) z Fondu pro spravedlivou transformaci, který jde v ČR na pomoc uhelným regionům. Z kontextu výroku vyplývá, že mluví o tomto volebním období, kdy jsou Piráti v kraji součástí vládnoucí koalice.

Investice do středních škol

Současné krajské zastupitelstvo schválilo realizaci řady projektů týkající se rekonstrukce učeben a zajištění kvalitního internetového připojení především na středních školách. Na modernizaci odborných učeben bylo vyčleněno celkem 369 389 000 Kč aٔ na konektivitu škol, tedy internetové připojení, dohromady 125 946 527 Kč (.pdf, str. 3). Na část projektů jsou vyhrazené příspěvky z EU (.pdf, str. 1).

Další projekt plánovaný současným vedením kraje je modernizace Střední průmyslové školy keramické a sklářské v Karlových Varech. V rámci rekonstrukce má dojít k výstavbě nových budov s moderně vybavenými učebnami. Předpokládané způsobilé náklady projektu se pohybují kolem 1,4 mld. Kč, z nichž asi 1,2 mld. má přispět EU ze zmíněného Fondu spravedlivé transformace.

Karlovarský kraj rovněž plánuje výstavbu nové budovy Střední živnostenské školy v Sokolově, jejíž výstavbu má začít v roce 2025. Cena stavby je vyčíslena na 600 milionů korun. Kraj plánuje stavbu financovat zejména pomocí půjčky z Národní rozvojové banky, zbytek pak z vlastních zdrojů a z dotací od EU. 

Závěr

Celková částka vydaná na plánované projekty činí přibližně 2,5 miliardy korun, což se vejde do naší standardní 10% tolerance u číselných údajů. Výrok Markéty Monsportové tak hodnotíme jako pravdivý.

Ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš reaguje na otázku redaktorky, jestli si voliči na základě výsledku evropských voleb nepřejí jiné Piráty než ty, které reprezentuje právě Bartoš. Ten v odpovědi mluví o tom, že pirátské působení ve vládě lidé posuzují kladně, což podle něj dokazují i průzkumy, ve kterých jsou on a ministr zahraničí Jan Lipavský hodnoceni jako nejdůvěryhodnější vládní politici.

Důvěra v politiky

Průzkum důvěry vůči členům vlády a některým dalším vrcholným politikům provádí Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM). Poslední šetření probíhalo od konce letošního ledna přibližně do poloviny března a centrum výsledky zveřejnilo na začátku dubna (.pdf).

Jak je vidět v následující tabulce, v případě členů vlády nejvíce účastníků průzkumu důvěřovalo Ivanu Bartošovi (28 %) a po něm Janu Lipavskému (24 %). CVVM do svých výsledků zahrnuje i tzv. index důvěra/nedůvěra, který představuje rozdíl mezi kladným a záporným hodnocením (.pdf, str. 2). Všichni hodnocení vládní politici přitom mají index negativní, což znamená, že jim více lidí nedůvěřuje, než důvěřuje.

Výrazné procento respondentů vyjádřilo nedůvěru právě i Bartošovi a Lipavskému. U Ivana Bartoše to bylo celkem 60 % dotázaných, předseda Pirátů se tak stal hned čtvrtým členem vlády s nejvyšší nedůvěrou.

Svou roli při porovnávání politiků podle procent důvěry a nedůvěry hraje i to, jak moc jsou členové vlády mezi respondenty známí. O co vyšší je totiž procento dotázaných, kteří politika neznají, o to menší je pak procento lidí, kteří dále mohou vybírat z možností „důvěřuji“, „nedůvěřuji“ nebo „nevím“.

Menší známost politika tak vede k tomu, že získává menší procento jak důvěry, tak nedůvěry. To lze vidět zejména u méně známých ministrů při Úřadu vlády (mezi kterými byla v době šetření i Helena Langšádlová). Například ministr pro legislativu Michal Šalomoun by nemohl získat větší procento důvěry než Ivan Bartoš, ani pokud by mu důvěřovali všichni lidé, kteří ho v průzkumu znali. Ministru Bartošovi tedy sice důvěřuje největší procento ze všech respondentů, avšak z těch, kteří ho znají, mu důvěřuje menší podíl než u Martina Kupky a Marka Výborného.

Závěr

V nejnovějším šetření Centra pro výzkum veřejného mínění lidé nejčastěji řekli, že důvěřují ministru pro místní rozvoj Ivanu Bartošovi a následně ministru zahraničí Janu Lipavskému. Zároveň k nim ale velké procento respondentů vyjádřilo nedůvěru – Bartošovi konkrétně 60 % dotázaných. Předseda Pirátů se tak zařadil také mezi členy vlády s největší nedůvěrou, kdy obsadil čtvrtou pozici. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Ministr pro místní rozvoj a předseda Pirátů Ivan Bartoš v rozhovoru zmiňuje, že od vstupu do vlády slýchá, že se Piráti „ztrácejí“. Dodává, že voliči si to nemyslí, a odkazuje se přitom právě na průzkumy, ve kterých jsou prý Piráti druhou nejsilnější vládní stranou. V našem odůvodnění se proto zaměříme na vývoj výsledků průzkumů, které publikují výzkumné agentury.

Volební průzkumy

Sněmovní volební modely – tedy vyčíslení předpokládaného výsledku voleb, které by se konaly v době průzkumu – pravidelně zveřejňuje například agentura Median. Nejnovější model dostupný ke dni debaty pochází z letošního května a shrnuje data za duben (.pdf). Data v grafu, sesbíraná mezi loňským červnem a letošním dubnem, ukazují, že Piráti mají z vládních stran dlouhodobě druhé nejvyšší preference (.pdf, str. 8). Ve většině těchto průzkumů Medianu by jim dalo hlas 10–12 % lidí, kteří by pravděpodobně přišli volit. Předstihuje je pouze ODS, kterou by volilo přibližně 12–15 % respondentů.

Také v případě průzkumů agentury STEM jsou Piráti druhou nejsilnější vládní stranou. Ačkoliv by je v letošním červnu volilo pouze 8,7 % lidí, v předchozích šetřeních dosahovali přibližně 10–11 %, tedy výsledku, který zmiňuje Ivan Bartoš.

Volební modely zpracovává i agentura Kantar. Také podle ní jsou Piráti druhou nejsilnější vládní stranou. Z následujícího grafu vyplývá, že by jim svůj hlas odevzdalo přibližně 9–11 % voličů, pouze v září 2023 by pro ně hlasovalo jen 8,5 % respondentů.

Závěr

Z průzkumů výzkumných agentur Median, STEM a Kantar vyplývá, že Piráti jsou dlouhodobě – přinejmenším od začátku roku 2023 – druhou nejsilnější vládní stranou. Více respondentů by dalo hlas pouze ODS. Piráty by stabilně volilo cca 9–11 % voličů. Výrok Ivana Bartoše proto hodnotíme jako pravdivý.

Ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš v kontextu výroku mluví o digitalizaci a implementaci nového stavebního zákona, který ve svém plném znění začal platit 1. července. Reaguje na dotaz ohledně toho, co říká na stížnosti úředníků, kteří podle svých slov neměli čas se na digitalizaci dostatečně připravit.

Nový stavební zákon

Návrh nového stavebního zákona Poslanecké sněmovně předložila už minulá vláda Andreje Babiše v září 2020. Cílem zákona bylo zjednodušit a zefektivnit stavební řízení a změnit systém tak, aby o dané stavbě bylo vedeno vždy jen jedno řízení na jednom úřadu s jediným rozhodnutím (.pdf, str. 177 z 630). Zákon měl mimo jiné zavést Nejvyšší stavební úřad, pevně dané lhůty a apelační princip (kdy nadřízený stavební úřad musí ve věci rozhodnout, a ne jen vracet věc zpět k dalšímu řízení; .pdf, str. 178 z 630). 

Tehdejší opozice s podobou zákona nesouhlasila a vyzvala vládu, aby vrátila návrh zpět do mezirezortního připomínkového řízení (.pdf). Současná pětikoalice tehdy kritizovala především vznik nového Nejvyššího stavebního úřadu. Také se při zjednodušení stavebního řízení chtěla více zaměřit na digitalizaci a navrhovala posílení role samospráv.

Dolní komora návrh v květnu 2021 schválila (.pdf), Senát jej ale jednomyslně zamítl. Poslanci nicméně později Senát přehlasovali. Zákon vstoupil v platnost v červenci 2021 a nahradil dosavadní zákon z roku 2006. Účinnosti měl nabýt od 1. července 2023.

Novelizace zákona

Současná vláda Petra Fialy ve Sněmovně předložila v únoru 2022 návrh novely stavebního zákona, který následně úspěšně prošel legislativním procesem. Novela pro některá ustanovení zákona zaváděla přechodná období, která končila k 30. červnu 2023 a 30. červnu 2024 (.pdf, str. 4 z 18). Kvůli této změně došlo k odsunutí účinnosti novely stavebního zákona na 1. července 2024, byť pro některé stavby, jako jsou dálnice nebo elektrárny, byla novela účinná již od 1. ledna 2024.

Fialův kabinet poté v listopadu 2022 předložil další návrh novely stavebního zákona. Jedním z jeho cílů bylo zrušit vznik Nejvyššího stavebního úřadu a jemu podřízených institucí. Na novele se shodla vláda s opozičním hnutím ANO i SPD a v březnu 2023 ji Sněmovna schválila. V květnu návrh prošel i Senátem a po podpisu prezidentem vyšel ve sbírce zákonů.

Závěr

Poslanecká sněmovna schválila novelu stavebního zákona v březnu 2023, o dva měsíce později získal návrh souhlas Senátu a také jej podepsal prezident. Výrok Ivana Bartoše tedy hodnotíme jako pravdivý. 

Ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš reaguje na kritiku týkající se problémů se spuštěním digitálního stavebního řízení, konkrétně na stížnosti úředníků, že neměli dostatek času se na digitalizaci připravit. Bartoš tvrdí, že od loňského prosince probíhalo školení úředníků, i když podle jeho slov o něj „mohl být větší zájem“. Právě poté zmiňuje, že v týdnu před rozhovorem bylo v systému stavebního řízení přihlášených 2 700 úředníků. Zjevně tedy mluví o týdnu před samotným spuštěním systému, které proběhlo dva dny před zveřejněním rozhovoru, a o počtu úředníků přihlášených do testovacího, školicího režimu.

Digitalizace stavebního řízení

Digitalizace stavebního řízení je součástí nového stavebního zákona, který pro běžné stavby nabyl účinnost v pondělí 1. července 2024. Zákon například stanovuje pevnou lhůtu 30 dnů pro vydání povolení u jednoduchých staveb, jako jsou rodinné domy. Nově se má rozhodnout o umístění a povolení stavby v jednom řízení namísto dvou. Občané také podle nového zákona nebudou muset k žádosti přikládat závazná stanoviska jednotlivých orgánů, jako jsou památkáři nebo hasiči, protože si stavební úřad dokumenty od dotyčných orgánů vyžádá sám.

Nový stavební zákon zavádí digitalizaci stavebního řízení na více úrovních. Pro komunikaci mezi stavebními úřady a občany slouží Portál stavebníka, k jehož spuštění došlo 1. července. Podle Ministerstva pro místní rozvoj (MMR) tento portál obsahuje veškeré informace o stavebním řízení a formuláře pro podávání žádostí o povolení stavby a umožňuje sledovat probíhající stavební řízení.

Pro zaměstnance stavebních úřadů a dalších orgánů podílejících se na stavebním řízení vznikl Informační systém stavebního řízení (ISSŘ), který má sloužit úředníkům ke správě celého řízení a ke komunikaci mezi jednotlivými orgány. MMR už v roce 2023 uvádělo (.pdf, str. 6), že plánuje proškolit úředníky ohledně práce s ISSŘ. Některé stavební úřady ještě na jaře 2024 školení kritizovaly a zmiňovaly, že jsou nedostatečná.

Spuštění systému digitálního stavebního řízení 1. července provázela řada problémů. V Brně a na dalších místech se například úředníci do systému nemohli přihlásit kvůli přetížení. V Praze měli úředníci problém s tím, že mohli upravovat podání i z jiných úřadů. Některá místa také hlásila potíže s nastavením přístupových práv do systému. Radnice kritizovaly i nedostatečné proškolení, protože podle nich manuál k systému dostaly tři dny před spuštěním.

Zapojení úředníků do systému

Počet úředníků, kteří byli zapojeni do systému digitálního stavebního řízení v týdnu před jeho spuštěním (od 24. do 30. června) se nám z veřejných zdrojů nepodařilo dohledat. V pondělí 1. července bylo přímo do ISSŘ přihlášeno podle MMR 4 500 úředníků.

Počet 2 700 úředníků, o kterém mluvil Ivan Bartoš, zmiňoval později i náměstek na Úřadu vlády a bývalý pirátský poslanec Ondřej Profant. Podle něj se „do testovacího prostředí“ ISSŘ přihlásilo právě 2 700 úředníků.

S dotazem o počtu úředníků v ISSŘ v týdnu před spuštěním jsme se obrátili na Ministerstvo pro místní rozvoj. Resort v odpovědi potvrdil, že v daném týdnu bylo do „školicího prostředí ISSŘ“ přihlášeno 2 700 úředníků. „Zdrojem informace o počtu přihlášených úředníků je dodavatel – společnost InQool,“ upřesnilo MMR. Z těchto důvodů tak výrok Ivana Bartoše hodnotíme jako pravdivý.

Ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš odpovídá na otázku o návrhu zákona o podpoře bydlení, který letos v červnu schválila vláda (.pdf). Právě v této spojitosti uvádí, že problém udržet si stávající bydlení může u nás mít až 1,6 milionu lidí. Podle Bartoše je proto potřebné, aby existoval nástroj mimo klasický sociální systém, který bude lidem pomáhat tyto situace řešit.

Zákon má za cíl zabránit dalšímu zhoršování bytové nouze a pomoci především rodinám s dětmi a seniorům, kteří jsou podle Ministerstva pro místní rozvoj (MMR) nejvíce ohroženi ztrátou běžného bydlení. Součástí zákona je vytvoření sítě kontaktních míst, kde by lidé mohli získat rady a podporu ohledně udržení nebo nalezení bydlení (.pdf, str. 84, 107 ze 466). Dalším opatřením je zavedení dobrovolného systému garancí pro soukromé majitele bytů, který je má motivovat k pronájmu bytů lidem v bytové nouzi (.pdf, str. 257–258 ze 466).

Ohrožení bytovou nouzí

MMR ve své tiskové zprávě informovalo, že bytová nouze v Česku ohrožuje až 1,6 milionů lidí. Takové číslo se objevovalo i v médiích, která o schválení zákona psala. Podobně mluví také důvodová zpráva k návrhu zákona, podle které je ve skupině lidí „ohrožených ztrátou bydlení, energetickou chudobou a s nadměrnými náklady na bydlení“ přibližně 1,6 milionu osob (.pdf, str. 85–86 ze 466).

Počet domácností, které se nachází v bytové nouzi nebo jsou jí ohrožené, rozebíralo MMR také v Závěrečné zprávě z hodnocení dopadů regulace (RIA) (.doc, str. 13, 17–18, 141–147). Ministerstvo při svém výpočtu využívalo data z šetření Příjmů, výdajů a životních podmínek domácností (SILC), které vypracoval Český statistický úřad (ČSÚ) v roce 2022, data ČSÚ o růstu inflace a data České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ) o výši důchodů.

Zpráva RIA na základě těchto dat uvádí, že se v Česku nachází téměř 154 000 osob už přímo v bytové nouzi (.doc, str. 13, 18). Do této definice spadají lidé bez domova, v krátkodobých ubytovnách, v přechodném bydlení či v nevyhovujících podmínkách (str. 12–13). Dokument dále mluví právě o skupině obyvatel ohrožených bytovou nouzí, kam patří zejména lidé, kteří na bydlení vynakládají velkou část svých příjmů nebo nemají dostatek peněz na platby za energie (str. 17–18).

Zpráva rozděluje obyvatele ohrožené bytovou nouzí do tří kategorií (.doc, str. 17–18, 141–145), jak shrnuje i následující tabulka. Absolutní počet uvádí, kolik osob se celkově s daným problémem potýká, přičemž jeden člověk může čelit více problémům najednou. Z toho důvodu je pak ve čtvrtém sloupci každá osoba započítána tak, aby byla pouze v jedné z kategorií. Podle těchto výpočtů MMR je v Česku bytovou nouzí ohroženo přibližně 1,56 milionu lidí (.doc, str. 17–18, 141, 143 a 144).

Závěr

Podle Ministerstva pro místní rozvoj, které při svém výpočtu vycházelo z dat Českého statistického úřadu a částečně také z dat České správy sociálního zabezpečení, je bytovou nouzí ohroženo skoro 1,6 milionu lidí. Tato skupina zahrnuje domácnosti ohrožené ztrátou bydlení, energetickou chudobou a nadměrnými náklady na bydlení. Výrok Ivana Bartoše tak hodnotíme jako pravdivý.

Pařížská dohoda, o které mluví kandidát do Europarlamentu za Piráty Mikuláš Peksa, je úmluva o ochraně klimatu, která byla přijata na mezinárodní klimatické konferenci v Paříži v roce 2015. Té se zúčastnily smluvní strany Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC). Dohoda vstoupila v platnost v listopadu 2016 a Česká republika ji ratifikovala o rok později. Společně s ostatními členskými státy EU se tak mj. přihlásila ke snížení emisí skleníkových plynů nejméně o 40 % ve srovnání s rokem 1990.

Pařížská klimatická dohoda stanovuje cíl udržet nárůst průměrné globální teploty pod hranicí 2 °C ve srovnání před průmyslovou revolucí a současně usilovat o to, aby nárůst teploty nepřekročil hranici 1,5 °C oproti předindustriálnímu období (.pdf, str. 2). Dohoda nicméně neuvádí konkrétní množství celkových kumulovaných emisí, které lze ještě vypustit. Tímto konceptem, který je známým jako „uhlíkový rozpočet“ se zabývají vědecké studie, například od Global Carbon Project (.pdf) nebo Mezivládního panelu pro změnu klimatu (.pdf), které modelují, kolik CO₂ lze vypustit, aniž by byly překročeny teplotní cíle stanovené Pařížskou dohodou.

Další zdroje, jako například MCC Carbon Clock, vizualizují zbývající uhlíkový rozpočet a ukazují, jak rychle se tento rozpočet vyčerpává při současných emisích. Některé studie potom říkají, že při současných emisích máme jen několik let, než překročíme zmíněnou hranici oteplení o 1,5 °C.

S celkovým množstvím emisí kalkulují (.pdf, čl. 4 odst. 16) také signatáři Pařížské dohody, kteří se zavázali ke snižování emisí (str. 2). Evropská unie například ve své poslední zprávě vypočítává množství emisí skleníkových plynů v kilotunách, které jednotlivé členské státy do roku 2030 přestanou vypouštět (.pdf, str. 15–16). Jedná se ale o srovnání s rokem 2005, s celkovým množstvím emisí od začátku průmyslové revoluce EU nepracuje.

Závěr

Pařížská dohoda se zaměřuje na cíl udržet nárůst průměrné globální teploty pod 2 °C, ideálně 1,5 °C oproti předindustriálním úrovním. Neobsahuje ale konkrétní ustanovení o množství emisí, které lze ještě vypustit. Tento koncept známý jako uhlíkový rozpočet zkoumají zejména vědecké studie, proto hodnotíme výrok Mikuláše Peksy jako nepravdivý.

Mikuláš Peksa v kontextu výroku mluví o rychlosti snižování emisí. V souvislosti s tím zmiňuje schválené dohody, které ochranu klimatu upravují. Na začátku rozhovoru popisuje Pařížskou klimatickou dohodu (video, čas 0:38), kterou zástupci 196 států přijali v roce 2015. Následně ale mluví o evropské legislativě a byť přímo nezmiňuje, o které dohodě hovoří, z kontextu výroku vyplývá, že je řeč o Green Dealu neboli Zelené dohodě pro Evropu.

Zelenou dohodu představila Evropská komise v prosinci 2019. Jejím cílem je připravit EU na udržitelné hospodaření a snížení emisí skleníkových plynů. Evropská komise chce do roku 2030 snížit produkci veškerých skleníkových plynů (včetně oxidu uhličitého) alespoň o 55 % oproti hodnotám z roku 1990 (.pdf, str. 4). Do roku 2050 by pak EU dle plánu měla dosáhnout klimatické neutrality.

Návrh Evropské komise v prosinci 2020 schválila Evropská rada, která se také rozhodla tento plán zakomponovat do evropského právního rámce pro klima a navrhla jeho urychlené schválení (.pdf, str. 5). Při schválení Zelené dohody přitom svou roli sehrál i bývalý předseda vlády Andrej Babiš, který se tehdejšího jednání zúčastnil. V Evropské radě totiž Českou republiku zastupuje její premiér, jímž v době schválení Zelené dohody byl právě Babiš. Zástupci všech členských států (s výjimkou Bulharska) v Radě EU posléze schválili evropský rámec pro klima v červnu 2021.

Zelená dohoda, na kterou naráží Mikuláš Peksa, tedy vznikla už ke konci roku 2019. Evropská rada ji ale schválila až v roce 2020, kdy její přijetí za Českou republiku odsouhlasil tehdejší premiér Andrej Babiš. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Mikuláš Peksa v kontextu výroku mluví o rychlosti snižování emisí. V souvislosti s tím zmiňuje schválené dohody, které ochranu klimatu upravují. Na začátku rozhovoru popisuje Pařížskou klimatickou dohodu (video, čas: 0:38) a poté mluví o evropské legislativě. Ačkoliv přímo nezmiňuje, o jaké dohodě hovoří, z kontextu výroku vyplývá, že je řeč o Green Dealu neboli Zelené dohodě pro Evropu.

Návrh Zelené dohody zveřejnila Evropská komise v prosinci 2019. Záměrem tohoto plánu je připravit Evropskou unii na udržitelné hospodaření a snížit emise skleníkových plynů. Jedním z hlavních cílů (.pdf, str. 4), je snížit do roku 2030 produkci veškerých skleníkových plynů (včetně oxidu uhličitého) alespoň o 55 % oproti hodnotám z roku 1990. Do roku 2050 by pak EU dle plánu měla dosáhnout klimatické neutrality. Návrh Evropské komise v prosinci 2020 schválila Evropská rada, která se také rozhodla tento plán zakomponovat do evropského právního rámce pro klima.

Součástí unijních snah v oblasti klimatu je i balíček předpisů s názvem Fit for 55, prostřednictvím kterých se dle Evropské rady dosáhne zmíněného snížení emisí. Mezi tyto předpisy patří například Směrnice o obnovitelných zdrojích energie, která stanovila, že podíl energie z obnovitelných zdrojů má být v roce 2030 minimálně 42,5 %, čímž navýšila předešlý cíl.

Zelená dohoda pro Evropu opravdu obsahuje cíl snížit emise skleníkových plynů o 55 % do roku 2030, a to oproti hodnotám z roku 1990. Výrok Mikuláše Peksy tak hodnotíme jako pravdivý.

Mikuláš Peksa v kontextu výroku mluví o snižování emisí skleníkových plynů, k čemuž se Evropská unie zavázala v Zelené dohodě pro Evropu. Ta říká, že EU do roku 2030 sníží emise vypouštěných skleníkových plynů o 55 % oproti roku 1990. Evropská komise později doporučila redukovat emise do roku 2040 dokonce o 90 % (.pdf, str. 3). Podle slov europoslance Peksy se EU v současné době podařilo emise snížit již o 40 %.

Cesta k uhlíkové neutralitě

Evropská komise v roce 2019 představila Zelenou dohodu pro Evropu, jejímž cílem je vytvořit z Evropy první klimaticky neutrální kontinent. Součástí dohody je také balíček „Fit for 55,“ který obsahuje návrhy, jež mají EU pomoci vytyčených cílů dosáhnout. Cílem EU je do roku 2030 dosáhnout snížení emisí skleníkových plynů o 55 % v porovnání s rokem 1990. Toto snížení emisí je však pouze mezikrokem k dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050.

V únoru 2024 předložila Evropská komise návrh, ve kterém doporučuje snížit čisté emise do roku 2040 o 90 % ve srovnání s úrovní v roce 1990. Jedná se však pouze o doporučení, legislativní návrh představí až nadcházející komise, která vznikne po červnových eurovolbách. Cíl EU pro rok 2040 navazuje na hodnocení Pařížské dohody, kde vyšlo najevo, že snahy států o snižování emisí nevedou k udržení oteplování pod hranicí 2 °C a už vůbec ne k jeho omezení na 1,5 °C.

Dosavadní výsledky

Evropská komise každý rok publikuje zprávu o pokroku ve snižování emisí. Podle poslední zprávy, která hodnotí vývoj za rok 2022, se celkové emise skleníkových plynů z průmyslu, zemědělství i domácností meziročně snížily o 3 %, čímž pokračuje klesající trend. Oproti roku 1990 celkový pokles činil 32,5 % (.pdf, str. 3).

Zpráva za rok 2023 zatím není k dispozici, celkové emise však lze vypočítat z dat Eurostatu. Po sečtení čtyř kvartálů za rok 2023 tvořily emise skleníkových plynů celkem 3,432 miliardy tun. V roce 2022 státy EU vyprodukovaly celkem 3,615 miliardy tun ekvivalentu CO₂, jedná se tedy o 5% meziroční pokles. V porovnání s rokem 1990 státy EU v roce 2023 vyprodukovaly o necelých 35,9 % emisí méně.

Závěr

Cílem EU je do roku 2050 dosáhnout uhlíkové neutrality. Evropská komise proto představila v únoru 2024 doporučení na snížení emisí o 90 % do roku 2040, aby bylo možné dosáhnout vytyčených cílů. Podle zprávy hodnotící pokrok ve snižování emisí za rok 2022 došlo oproti roku 1990 ke snížení emisí skleníkových plynů o 32,5 %. V roce 2023 se podle dat Eurostatu celková redukce emisí dostala na 35,9 % oproti roku 1990. Podle Mikuláše Peksy došlo ke snížení emisí o 40 %, pohybuje se tedy na hranici naší 10% tolerance. Jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.