První vláda Andreje Babiše trvala od 13. prosince 2017 do 27. června 2018, ta druhá pak od 27. června 2018 do 17. prosince 2021.

Některé české instituce používají k vyjádření výše úspor obyvatelstva odlišné způsoby. Ministerstvo práce a sociálních věcí ve svých materiálech pro vyjádření výše úspor (.doc, str. 5, 40) používá data České národní banky (ČNB) o bankovních úsporách domácností. Podle nich měli Češi v bankách na konci prosince 2017 uloženo cca 2,370 bilionu Kč (.doc, str. 39), o čtyři roky později daná částka vystoupala na přibližně 3,265 bilionu Kč. Rozdíl těchto hodnot je roven 894 miliardám, tedy téměř stejné hodnotě, jakou uvádí Andrej Babiš.

Pro úplnost nicméně doplňme, že ačkoli Ministerstvo práce a sociálních věcí tato data využívá k popisu výše úspor domácností, vývoj vkladů a úspor nemusí být ve skutečnosti zcela stejný. „Pokud si totiž člověk pořídí hypotéku, banka poskytnutím úvěru vytvoří peníze, které převede na účet prodávajícího, a tím se stávají vkladem,“ upozorňuje například web Aktuálně.cz. Uvedené údaje navíc zohledňují jen peníze, které si Češi uložili (.pdf, str. 1) v českých bankách a v pobočkách zahraničních bank na území ČR.

Ministerstvo financí naopak pracuje s tzv. hrubými úsporami domácností, které definuje (.pdf, str. 58–60) jako součet disponibilního důchodu (tj. rozdíl mezi běžnými příjmy a výdaji) a změny podílu v penzijních fondech „zmenšený o výdaje na konečnou spotřebu domácností“. Dle Makroekonomické predikce Ministerstva financí ze srpna 2022dosahovaly (.pdf, str. 43) v roce 2017 hodnoty 315 miliard Kč, za rok 2021 to bylo (.pdf, str. 43) 660 miliard Kč. Rozdíl tedy činil jen 345 mld. Kč.

Podle Ministerstva práce a sociálních věcí, které vychází z dat ČNB, se nicméně výše úspor domácností od konce roku 2017 do konce roku 2021 zvýšila o 894 miliard Kč. Výrok Andreje Babiše tak hodnotíme jako pravdivý.

Andrej Babiš ve výroku zjevně poukazuje na to, že pandemie covidu-19 je největší epidemií od dob španělské chřipky, která svět včetně českých zemí zasáhla v letech 1918–1920. Podle dostupných záznamů a odborných odhadů tehdy ve spojitosti s touto epidemií, způsobenou virem chřipky typu A (H1N1), zemřelo (.pdf, str. 4) přibližně 20 až 50 milionů lidí. V případě českých zemí (.pdf, str. 182, 194) se odhady počtu obětí pohybují mezi 44 až 83 tisíci.

Pandemie covidu-19

První případy infekčního onemocnění covid-19, které je způsobeno koronavirem SARS-CoV-2, se objevily koncem roku 2019 ve Wu-chanu v Číně. Během krátké doby se nové onemocnění rozšířilo do celého světa, v Česku laboratoře onemocnění poprvé prokázaly 1. března 2020. 11. března 2020 prohlásila Světová zdravotnická organizace (WHO) šíření koronaviru za pandemii. 

Podle dat Světové zdravotnické organizace zemřelo na následek nemoci covid-19 k datu 15. ledna 2023 přes 6,7 milionu lidí, počet potvrzených případů nákazy touto nemocí přesáhl 662 milionů lidí.

Nejhůře pandemii podle WHO odnesl evropský kontinent, kde se nemocí nakazilo přibližně 271 milionů lidí, nejlépe je na tom Afrika s 9 miliony případů. Nutno ale podotknout, že statistika zaznamenává pouze nemocné prokázané certifikovanými testy, kterých byl především v Africe nedostatek. Reálné počty nakažených tak mohou být především v rozvojových regionech několikanásobně vyšší.

Dle dat Ministerstva zdravotnictví ke 12. lednu 2023 podlehlo v České republice onemocnění covid-19 42 255 lidí, ke stejnému datu bylo prokázáno 4 584 598 případů nákazy tímto onemocněním.

Epidemie za posledních 100 let

Co se týče epidemií, které svět výrazně zasáhly po španělské chřipce, zmiňuje (.pdf, str. 4) WHO například tzv. asijskou chřipku z let 1957–1958, na kterou dle odhadů zemřelo přibližně 1,1 milionu lidí. V letech 1968–1970 následovala hongkongská chřipka (.pdf, str. 4), způsobená virem H3N2, které celosvětově podlehl jeden milion lidí.

Mezi další epidemie WHO řadí (.pdf, str. 4) i nákazu virem HIV, která může u pacientů následně vést k syndromu získaného selhání imunity známému jako AIDS. První případy nákazy virem HIV se datují do roku 1981 a v průběhu 80. let se virus rozšířil do celého světa. Podle odhadů Světové zdravotnické organizace se jím dosud nakazilo přibližně 84 milionů lidí a na následky HIV zemřelo přibližně 40 milionů osob, jen za rok 2021 se jednalo o cca 650 tisíc lidí. Nejvíce nemocných zemřelo v důsledku nákazy virem HIV v roce 2004, a to přibližně 1,8 milionu osob. Nejvíce nových případů nákazy bylo v roce 1997, celkem 3,3 milionu. Ačkoli jsou tato čísla velmi vysoká, počet osob zemřelých ve spojitosti s covidem-19 odpovídal jen za rok 2020 1,9 milionu, za rok 2021 to dle WHO bylo cca 3,5 milionu lidí (.pdf, str. 19). V tomto ohledu je tedy pandemie covidu-19 „větší“ než epidemie viru HIV, která se šíří pomaleji.

WHO také ve svém přehledu (.pdf, str. 4, 8) zmiňuje onemocnění SARS z let 2002–2003 (cca 770 zemřelých), mexickou (prasečí) chřipku z let 2009–2010 (dle odhadů cca 200 tisíc zemřelých) a onemocnění MERS, které se objevilo v roce 2012 (cca 860 zemřelých). Dále mluví (.pdf, str. 8) o epidemii eboly z let 2013–2016 (cca 11 tisíc zemřelých), epidemii horečky chikungunya z let 2013–2015, v jejímž případě jsou úmrtí nicméně poměrně vzácná, a šíření viru zika v letech 2015 a 2016, který u nenarozených dětí způsobuje vývojové poškození mozku. Posledním onemocněním, které WHO uvádí, je horečka dengue, u níž se počet případů nákazy od 50. let postupně zvyšuje (.pdf, str. 4). Dle odhadů WHO na toto onemocnění, které přenášejí komáři, v současnosti každý rok umírá přibližně 40 tisíc lidí.

V posledních 100 letech, od dob španělské chřipky, zasáhla svět řada epidemií. Nejvíce osob zemřelo ve spojitosti s nákazou virem HIV, která se nicméně šíří pomaleji než covid-19. (Zejména proto, že se na rozdíl od covidu-19 přenáší především krví.) Co se týče počtu obětí za rok, převyšuje počet zemřelých na covid-19 v letech 2020 i 2021 počet zemřelých na HIV/AIDS v roce 2004, kdy kvůli této nákaze zemřelo nejvíce osob v historii. Z těchto důvodů hodnotíme výrok Andreje Babiše jako pravdivý.

Ústava výslovně uvádí více než 20 pravomocí prezidenta, konkrétně se jedná o články 62 a 63. Na základě Ústavy může prezident vykonávat i pravomoci stanovené jinými zákony.

Rozlišujeme dva typy pravomocí prezidenta, kontrasignované a nekontrasignované –⁠ neboli sdílené a výlučné. Ke kontrasignovaným (sdíleným) potřebuje prezident spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, k nekontrasignovaným (výlučným) pravomocím nikoliv.

Mezi pravomoci prezidenta patří mj. jmenování předsedy Ústavního soudu či pověřování a odvolávání vedoucích zastupitelských misí, tedy velvyslanců, které prezident skutečně jmenuje na návrh vlády. K této pravomoci navíc potřebuje spolupodpis premiéra či jiného člena vlády.

Prezidentská pravomoc jmenování předsedy Nejvyššího správního soudu (NSS) není na rozdíl od Nejvyššího soudu upravena přímo v Ústavě, ale v zákoně č. 150/2002 Sb., soudním řádu správním. Tato odlišnost byla způsobena tím, že Nejvyšší správní soud vznikl právně i fakticky až účinností soudního řádu správního, tedy 1. ledna 2003. Pravomoc prezidenta jmenovat předsedu a místopředsedy NSS byla proto zařazena (.doc, str. 55) do nového zákona, jelikož „sjednocení tohoto principu (s úpravou jmenování předsedy Nejvyššího soudu, pozn. Demagog.cz) by vyžadovalo ústavní změnu“. Důvodová zpráva k soudnímu řádu správnímu také zmiňuje, že „na rozdíl od předsedy Nejvyššího soudu je však předseda Nejvyššího správního soudu jmenován prezidentem republiky s kontrasignací předsedy vlády“, což je v souladu s čl. 63 odst. 2 a 3 Ústavy.

Dodejme, že o jmenování předsedy Ústavního soudu se v poslední době opravdu vede diskuze. Týdeník Respekt a server Seznam Zprávy v prosinci 2022 zveřejnily informaci, že se Miloš Zeman chystá jmenovat předsedu Ústavního soudu ještě během svého funkčního období (tedy do 8. března 2023). A to i přesto, že Pavlu Rychetskému končí mandát až v srpnu příštího roku.

Prezident Zeman na svém kroku trvá (audio, čas 23:04). Ústavní právníci, mezi nimiž jsou např. Jan Kysela, Josef Baxa, Jan Wintr či Jaroslav Benák, se ale shodují, že takový akt by byl problematický, podle některých dokonce protiústavní.

Prezident má tedy na základě Ústavy několik pravomocí, které se dělí na výlučné (nekontrasignované) a sdílené (kontrasignované). Všechny pravomoci, které Danuše Nerudová vyjmenovává, hlava státu skutečně má. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý.

Právem veta ve struktuře Evropské unie naráží Karel Diviš na debatu o změně hlasování v Radě EU, jíž se v loňském roce mimo jiné zabývalo i české předsednictví. V Radě EU jsou tři způsoby hlasování: prostou většinou, kvalifikovanou většinou a jednomyslně.

Právě jednomyslné hlasování, kdy se musí shodnout všechny členské státy, se používá k rozhodování o klíčových otázkách společné zahraniční a bezpečnostní politiky, o přistoupení nových členských států do EU nebo v některých dalších vymezených oblastech.

Podmínka jednomyslného souhlasu všech 27 členských států nicméně např. podle filozofa Daniela Kroupy „zužuje rozsah společné politiky“, kvůli čemuž podle něj není Unie v některých situacích schopná efektivně jednat. Příkladem může být „veto“ ze strany Maďarska, které v minulosti blokovalo schválení půjček pro Ukrajinu nebo sankce proti Rusku.

Z podobných důvodů se v EU mluví o změně hlasování v některých oblastech z jednomyslného na hlasování kvalifikovanou většinou.

Danuše Nerudová dlouhodobě zastává názor, že evropské instituce potřebují reformu a restrukturalizaci. Ještě ve funkci rektorky Mendelovy univerzity v lednu 2019 se vyjádřila, že v daňové oblasti je třeba přehodnotit způsob hlasování, „protože se ukazuje, že pravidlo jednomyslnosti nás v tuto chvíli velmi blokuje a znemožňuje jakýkoliv další rychlý pokrok.“ V červnu 2021 pak uvedla, že „musíme vést vážnou diskuzi o tom, zda budeme předávat více pravomocí EU a ona výměnou za to bude akceschopnější“.

Evropskou unii v současné době Nerudová přirovnává k „bruselskému slonu v porcelánu“, který začal efektivně jednat až s příchodem covidu-19 a války na Ukrajině. V prosinci 2022 pro ČT řekla (video, čas 47:27), že až po reformě institucí a zeštíhlení EU by si dokázala představit otevření diskuze o změny způsobu hlasování. Na doplňující dotaz redaktorky pak reagovala slovy: „V tuto chvíli bych hlasování neměnila a nechala bych ho stejné, jako je, ale určitě bych diskutovala o tom, aby vznikl návrh reformy evropských institucí.“

Pro deník Echo24.cz Danuše Nerudová na začátku ledna letošního roku zopakovala, že instituce EU „potřebují především vnitřní reformu“, zároveň ale dodala, že si v současnosti federalizaci EU „nedokáže představit“.

Danuše Nerudová se tedy v minulosti opakovaně vyjadřovala v tom smyslu, že je třeba Evropskou unii restrukturalizovat a reformovat a už v lednu 2019 zmínila, že v daňových otázkách podporuje změnu hlasování z jednomyslného na kvalifikovanou většinu. V současnosti nicméně tvrdí, že způsob hlasování v Radě EU nechce měnit. V rozhovoru pro Echo24.cz federalizaci Evropské unie navíc odmítla. Z těchto důvodů výrok Karla Diviše hodnotíme jako nepravdivý.

Pavel Fischer mluví o vyjádřeních Miloše Zemana v době po odhalení tzv. kauzy Vrbětice, respektive zapojení příslušníků ruské tajné služby do výbuchů muničního skladu ve Vrběticích na Zlínsku. 17. dubna 2021 informovali veřejnost o „ruské stopě“ ve Vrběticích na základě zjištění Bezpečnostní informační služby (BIS) tehdejší premiér Andrej Babiš a ministr vnitra Jan Hamáček.

O 8 dní později, 25. dubna, se k novým skutečnostem vyjádřil v mimořádném projevu také Miloš Zeman. Právě v tomto Zemanově vystoupení mělo dojít k údajnému vyzrazení utajovaných informací. Uvádí to např. analýza (.pdf, str. 36–37), kterou pro senátní Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost vypracoval sám senátor Pavel Fischer.

V následujících odstavcích se proto zaměříme na jednotlivá vyjádření Miloše Zemana z 25. dubna 2021 a také na to, zda je lze označit za „vyzrazení utajovaných skutečností z utajovaných spisů“. Na úvod je nicméně třeba zdůraznit, že nám nepřísluší hodnotit to, zda se Miloš Zeman nebo kdokoliv jiný dopustil trestného činu ohrožení utajované informace. Budeme se zabývat pouze tím, jestli lze na základě dohledatelných informací říct, že Miloš Zeman veřejně zmínil takové informace, které byly či jsou tajné.

Vyzrazení informací z vyšetřování

Miloš Zeman mluvil ve svém projevu o policejním vyšetřování celé kauzy a mj. se zmínil také o společnosti IMEX Group, která si sklady ve Vrběticích v době výbuchu pronajímala. Konkrétně uvedl, že „policejní vyšetřování pracuje s hypotézou, že je (dva ruské agenty, pozn. Demagog.cz) tam mohl provést jeden z majitelů firmy Imex (…). Toto podezření je zapotřebí buď vyvrátit, nebo potvrdit“. (video, 6:03). Právě tímto tvrzením měl Miloš Zeman dle senátní zprávy Pavla Fischera vyzradit informace z vyšetřování (.pdf, str. 36–37). Doplňme, že prezident následně v pořadu Partie Terezie Tománkové na CNN Prima NEWS, který byl vysílán také 25. dubna 2021, uvedl, že majitel firmy Imex Group (Petr Bernatík) odmítl výpověď na detektoru lži. (video, 13:26)

Dle serveru iRozhlas i Hospodářských novin následně obdržela Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) podněty, na jejichž základě začala prověřovat možný únik informací z utajených spisů. Hospodářské noviny uvedly, že jeden z podnětů k vyšetřování poskytl GIBS právní zástupce firmy Imex Group Radek Ondruš. „Někdo to vynesl prezidentovi a pan prezident to obratem sdělil dál,“ uvedl pro iRozhlas. Jeho trestní oznámení směřovalo na tehdejšího policejního prezidenta Jana Švejdara, s nímž se podle svých slov Miloš Zeman setkal před svým mimořádným projevem.

Podezření, že policejní prezident vynesl informace z vyšetřovacího spisu prezidentu Zemanovi, který je pak zmínil ve svém projevu, začala GIBS následně prověřovat. V říjnu 2021, tedy zhruba půl roku po začátku tzv. kauzy Vrbětice, uzavřela GIBS své vyšetřování s tím, že nedošlo ke spáchání trestného činu, a záležitost odložila. Mluvčí generální inspekce Ivana Nguyenová pro iRozhlas uvedla: „Prověřováním nebylo prokázáno, že by k nezákonným únikům informací z trestního spisu došlo konkrétním jednáním konkrétního příslušníka bezpečnostního sboru. Tedy, nebylo nijak prokázáno, že úniky způsobila osoba, jejíž nezákonné jednání by spadalo do věcné příslušnosti GIBS.“

GIBS tedy neprokázala, že by za únikem informací stál nějaký příslušník Policie ČR či jiného bezpečnostního sboru. Možným proviněním Miloše Zemana se GIBS vzhledem ke své působnosti nezabývala, mluvčí GIBS nicméně nepřímo potvrdila, že k úniku informací z trestního spisu skutečně došlo. Vzhledem k tomu, že inkriminované informace jako první veřejně řekl Miloš Zeman, lze konstatovat, že vyzradil informace, které byly utajované. Znovu zdůrazněme, že nijak nehodnotíme, zda se mohl Miloš Zeman dopustit nějakého trestného činu.

Vyzrazení informací z utajované zprávy BIS

Další moment, který by podle senátní zprávy (.pdf, str. 37) Pavla Fischera mohl být považován za vyzrazení utajované informace, je tvrzení Miloše Zemana v mimořádném projevu: „Mohu konstatovat, že ve zprávě BIS se uvádí, a tuto větu jsem si podtrhl, že neexistují důkazy ani svědectví, že by tito dva agenti byli ve vrbětickém areálu.“ (video, 4:45)

V rámci celé kauzy odhalení okolností výbuchů ve vrbětických muničních skladech se zmiňuje jen jedna zpráva BIS, která měla prokázat zapojení ruských agentů. Tato zpráva je tajná, podle vyjádření jednotlivých aktérů ji měli v první fázi k dispozici premiér Babiš a vicepremiér Hamáček, poté vláda a později také poslanci některých sněmovních výborů a komisí. Ačkoli Andrej Babiš nejprve tvrdil, že by zpráva BIS měla být zveřejněna, i nadále je veřejnosti utajená.

Pokud Miloš Zeman ve svém televizním projevu z tajné zprávy BIS opravdu citoval, lze to označit za vyzrazení utajované skutečnosti. Je však třeba zmínit, že podle ostatních politiků, kteří měli k informacím BIS přístup, není Zemanovo tvrzení pravdivé. BIS podle nich neuvádí, že by neexistovaly důkazy o přítomnosti ruských agentů v areálu muničního skladu. S ohledem na neveřejnou povahu celé zprávy BIS nicméně nedokážeme posoudit, zda došlo k vyzrazení utajované skutečnosti, či nikoli.

Závěr

Miloš Zeman ve svém mimořádném projevu 25. dubna 2021 mluvil o detailech policejního vyšetřování vrbětických výbuchů i o obsahu tajné zprávy BIS. Nemůžeme posoudit, zda je v policejním spisu, respektive zprávě BIS uvedeno to, co Miloš Zeman tvrdí. Z vyjádření mluvčí GIBS nicméně vyplývá, že v souvislosti s vyjádřeními Miloše Zemana došlo k úniku neveřejných informací. V případě Zemanovy údajné citace ze zprávy BIS nedokážeme ověřit, zda prezident skutečně vyzradil nějakou tajnou informaci.

Ačkoliv nám nepřísluší hodnotit trestněprávní rovinu celé věci, tvrzení Miloše Zemana o roli pracovníků společnosti Imex Group v celém případu lze na základě veřejně dostupných informací označit slovy Pavla Fischera za „vyzrazení utajovaných skutečností z utajovaných spisů“. Z toho důvodu hodnotíme jeho výrok jako pravdivý.

Miloš Zeman obecně podporuje členství Česka v NATO včetně plnění aliančních závazků. Ve funkci prezidenta Zeman například vedl českou delegaci v roce 2014 na summitu NATO ve Walesu, kde čelní představitelé členských států Aliance potvrdili platnost a aktuálnost závazku z roku 2006 vydávat na obranu nejméně 2 % HDP.

Kabinet Miloše Zemana, který vládl v letech 1998 až 2002, ve svém programovém prohlášení ze srpna 1998 uváděl (.pdf, str. 23), že „bude realizovat závazek postupného zvyšování vojenských výdajů o 0,1 % ročně tak, aby dosáhly v roce 2000 výši 2 % HDP“.

Z dat (.pdf, str. 5) Severoatlantické aliance pak vyplývá, že Zemanova vláda svůj vláda závazek skutečně naplňovala. Od roku 1999 do roku 2002 se totiž výdaje na obranu pohybovaly těsně nad dvěma procenty. Pro srovnání: za následujících vlád Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse se České republice podařilo 2% hranici překročit v letech 2003 a 2005, od roku 2006 už výdaje na obranu 2 % HDP nedosáhly.

Podpora misí

O zmíněném závazku však prezident Zeman mluvil kriticky v roce 2021, a to kvůli stažení vojsk NATO z Afghánistánu. Dokazuje to ale jeho kladný vztah k zahraničním misím českých vojáků. „Dokud tyto mise existovaly, podporoval jsem i zvyšování našeho obranného rozpočtu na ta mystická dvě procenta HDP, a jestliže se situace změnila, logicky se změnil i můj postoj,“ řekl Miloš Zeman.

Miloš Zeman také v minulosti podpořil účast českých vojáků v zahraničních misích. „Víte, že jsem vždy podporoval naše mise, zejména misi v Afghánistánu, ale i na Sinaji, na Golanských výšinách a jinde. Netvrdím, že naše armáda má být výrazně expediční, uznávám princip teritoriální obrany, ale pokud neseme spoluodpovědnost i jako členové Severoatlantické aliance za světovou, a nikoli pouze vlastní bezpečnost, pak účast našich vojáků na těchto misích je nezastupitelná,“ řekl v projevu na loňském velitelském shromáždění Armády ČR.

Miloš Zeman je prvním úřadujícím prezidentem, který osobně navštívil české vojáky v Afghánistánu. Na cestu se vydal v utajení v roce 2014. Podle tehdejšího náčelníka generálního štábu Jiřího Šedivého byla návštěva „jednoznačným signálem, že se prezident o problematiku armády zajímá a že české zahraniční mise mají jeho podporu“.

Z výše uvedených informací je tak patrné, že prezident byl ve vztahu k NATO aktivní. Sám Miloš Zeman za svoji kariéru podporoval nejen splnění závazků na výdaje, ale i zahraniční mise. Výrok Petra Pavla tak hodnotíme jako pravdivý.

Václav Havel byl do prezidentské funkce zvolen jako kandidát Občanského fóra Federálním shromážděním Československé socialistické republiky 29. prosince 1989. Dne 5. července 1990 se stal prezidentem České a Slovenské federativní republiky. Tuto funkci zastával do 20. července 1992. V letech 1993–2003 byl pak Václav Havel prvním prezidentem České republiky. V následujících odstavcích se zaměříme na to, jestli v průběhu svých prezidentských mandátů skutečně navštěvoval regiony Česka (a Slovenska).

Vůbec první vnitrostátní návštěvu uskutečnil Václav Havel na Ostravsku v lednu 1990. Ve stejném měsíci se konala i Havlova cesta po východních Čechách. Zastavil se v Trutnově, Hradci Králové, Pardubicích a Jaroměři. Ve stejném roce navštívil také Martin (.pdf), Bratislavu, Banskou Bystricu, Plzeň, Rokycany, Prostějov, Olomouc, Most či Písek. Podle knihy Prezident: Václav Havel 1990–2003 (.pdf) vedl v roce 1990 soustředěnou kampaň, do které patřily i „spanilé jízdy“ po republice zaměřené na dělnická města, do kterých kromě Ostravy patřily i Košice a Kladno (str. 9–10).

I z dalších let prezidentství Václava Havla existují zmínky o někdy i opakovaných návštěvách obcí. V roce 1991 navštívil Chodsko. V roce 1992 zavítal do Uherského Hradiště a svou návštěvu tam zopakoval v roce 1999. V roce 1993 navštívil Benešovsko. V roce 1995 zavítal do Husince, na Bruntálsko či do Třebíče. V roce 1997 navštívil Jindřichův Hradec, Žatec či Louny. V roce 2001 navštívil Broumovsko, o rok později zamířil do srpnovými povodněmi nejvíce postižených obcí. Setkal se tak s obyvateli např. ve Švihově, Předmíři, Metlách a Štěchovicích.

Havlovy státnické aktivity byly především v době od roku 1996 značně omezeny vlivem špatného zdravotního stavu, pro který musel být často hospitalizován. Na svou poslední prezidentskou návštěvu zavítal 8. ledna 2003 do Brna. O měsíc později, 2. února 2003, skončil jeho prezidentský mandát.

Havlovo prezidentské období je také spjato se zahraničními návštěvami. V průběhu svého funkčního období navštívil 59 zemí světa při 181 návštěvách. Současně však jezdil na vnitrostátní návštěvy, kterých bylo velké množství především na začátku jeho prezidentského mandátu. Z toho důvodu hodnotíme výrok Pavla Fischera jako pravdivý.

Kandidát na prezidenta Karel Diviš těmito slovy reagoval (video, čas 48:11) na Pavla Fischera, který dříve v debatě řekl (čas 40:20), že v českých strategiích nezaznamenal žádné informace o elektronické armádě. Zmiňme, že Diviš dříve v rozhovoru pro Českou televizi uvedl, že by se chtěl zasadit o vznik e-armády, což dle něj zahrnuje kybernetickou bezpečnost, bezpilotní systémy, drony a protiraketovou obranu.

Premiér Petr Fiala nicméně ve svém novoročním projevu nehovořil o něčem jako e-armáda ani o připravování či budování technologií potřebných ke vzniku takové armády. V proslovu se pouze dotkl tématu výdajů na obranu: „Málo jsme se věnovali armádě, neplnili jsme dostatečně svoje sliby vůči našim spojencům v NATO. Nyní se to snažíme rychle změnit. Proto navyšujeme a budeme dál navyšovat výdaje na naši obranu. (…) Musíme mít silnou moderní armádu, která nám zajistí ochranu.“

Předseda vlády nemluvil ani o vzniku konsorcií českých firem, které by chtěly napomoci vzniku e-armády. Fiala pouze zmínil, že „systematicky podporujeme zapojování domácího průmyslu do armádních zakázek. (…) Řada českých firem, jež se věnují obrannému průmyslu, také v posledních měsících rozšířila svoji výrobu a nabírá tisíce nových zaměstnanců“.

Ve veřejně dostupných zdrojích se nám nepodařilo najít ani jiné případy, kdy by Petr Fiala mluvil o moderních technologiích v českém obranném průmyslu, které by mohly pomoci s vybudováním „e-armády“. Na listopadovém Velitelském shromáždění náčelníka Generálního štábu například uvedl, že „rozhodně chceme využít veškeré příležitosti k modernizaci Armády České republiky,“ na začátku ledna 2023 Fiala v souvislosti s Vojenským zpravodajstvím mluvil o tom, že je potřeba budovat kybernetickou obranu, „která má detekovat a zastavit kybernetické útoky proti státu a kritické infrastruktuře“. Žádný z těchto výroků nicméně neodpovídá slovům Karla Diviše, a jeho výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Prezident, na základě článku 54, odstavce 3 Ústavy, skutečně není z výkonu své funkce odpovědný. To se vztahuje jak na výhradní, tak na kontrasignované pravomoci. Pokud tak prezident učiní rozhodnutí, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády, odpovídá za toto rozhodnutí pouze vláda.

Prezidenta navíc po dobu výkonu jeho funkce nelze ani trestně stíhat. Výjimku představuje pouze možnost Senátu podat na prezidenta ústavní žalobu, a to buď pro velezradu či hrubé porušení Ústavy a ústavního pořádku.

Marek Hilšer tímto výrokem odpovídá na otázku, zda by se měla Ústava ČR zpřesnit, aby neobsahovala pro činnosti prezidenta některé nejasné termíny. Marek Hilšer odpovídá, že by se Ústava neměla zpřesňovat v termínech, kdy má prezident jmenovat či nejmenovat ministry, na čemž se podle něj shodne většina ústavních právníků.

Pro začátek uveďme, že Ústava České republiky je ústavním zákonem přijatým 16. prosince 1992. Během let byla devětkrát novelizována, kdy se např. měnila v souvislosti se vstupem do Severoatlantické aliance (č. 300/2000 Sb.) nebo do Evropské unie (č. 515/2002 Sb.). Dodejme, že může být měněna pouze ústavními zákony, které musí schválit kvalifikovaná většina obou komor Parlamentu.

Vyjádření ústavních právníků

Ke lhůtám pro jmenování členů vlády prezidentem se v minulosti opakovaně vyjadřovali ústavní právníci, mj. v souvislosti s některými případy, kdy prezident Zeman odmítal jmenovat některého ministra. Jejich slova se často týkala skutečnosti, že Ústava neobsahuje výslovně uvedenou lhůtu pro takové jmenování, respektive jak je třeba absenci této lhůty interpretovat.

Veřejné zmínky ústavních právníků o tom, zda by se v případě jmenování ministrů měly, či neměly do Ústavy doplnit konkrétní lhůty, ale nejsou moc časté. V médiích se nám podařilo dohledat např. vyjádření (audio, čas 12:22) Marka Antoše v kontextu prezidentova odmítání jmenování některých ministrů. Podle Antoše je „vztah mezi prezidentem republiky a vládou (…) takovým místem, že by bylo užitečné o té ústavní změně diskutovat“. Ústavní právník Jan Wintr v roce 2021 mluvil o tom, že v případě, že by prezident odmítl jmenovat celou vládu, „lze uvažovat i o změně Ústavy, protože si myslím, že to jmenování vlády přináší skoro pořád nějaké problémy, které jsou úplně zbytečné, protože to zdržování jmenování vlády nepřináší vůbec nic pozitivního.“

Poměrně jasně se k otázce doplnění lhůt pro jmenování ministrů do Ústavy postavila platforma Rozumné právo, kam patří mj. ústavní právník Jan Wintr: „Průtahy při jmenování vlády či odvolávání a jmenování ministrů, existence vlády opírající se jen o důvěru prezidenta a faktická nemožnost podrobit sporné kroky prezidenta kontrole ze strany Ústavního soudu, ohrožují principy parlamentní republiky. Platforma Rozumné právo považuje za potřebné změnit Ústavu tak, aby nebylo možné relativně často porušovat Ústavu a principy parlamentní republiky a aby byla zajištěna účinná právní obrana proti takovému jednání prezidenta.“ Platforma také doporučuje, že by „jmenování vlády (…) mělo být svázáno pevnými lhůtami“.

Další vyjádření ústavních právníků, které se nám podařilo dohledat, se týkají výhradně prezidentova jmenování premiéra, nikoliv jmenování ministrů.

Závěr

Ve veřejně dostupných zdrojích se nám tedy nepodařilo najít dostatečné množství vyjádření ústavních právníků, která by se týkala právě možné změny Ústavy ve věci lhůt pro jmenování ministrů prezidentem, abychom mohli výrok Marka Hilšera potvrdit či vyvrátit. Někteří ústavní právníci se k možné změně Ústavy a doplnění lhůt vyjádřili kladně, nicméně většina z dohledaných vyjádření ostatních právníků se této konkrétní úpravy netýkala. Nedokážeme tak říct, zda mezi ústavními právníky panuje většinová shoda. Výrok Marka Hilšera proto hodnotíme jako neověřitelný.