Vladimír Balaš v rozhovoru mluvil o nejakutnějších problémech současného školství a v této souvislosti zmínil právě nedostatek kvalifikovaného personálu v českých školách. Konkrétně se podle něj s nedostatkem kvalifikovaných učitelů můžeme setkat hlavně ve vyloučených lokalitách, zejména na Karlovarsku. Na to, jaká situace panuje v uvedeném regionu i v celé České republice, se proto zaměříme v následujících odstavcích.

Již podle dat (.pdf, str. 73) MŠMT z roku 2009 se s tímto problémem opravdu potýkaly hlavně školy v Karlovarském, Ústeckém, ale i ve Středočeském kraji. Mezi regiony s nejnižší kvalifikovaností učitelů se Karlovarský kraj umístil i v roce 2019 (.pdf, str. 32), konkrétně zde kvalifikační požadavky podle zákona o pedagogických pracovnících nesplňovalo 12,5 % učitelů (při přepočtu na úvazky). Podobně pak dopadly i Středočeský a Ústecký kraj, ale také např. Hlavní město Praha. 

Doplňme, že na tehdejší zjištění reagovalo v roce 2019 např. informační centrum o vzdělávání EDUin v auditu vzdělávacího systému, který se zabýval právě i nedostatkem učitelů a jejich nedostatečnou kvalifikací.

V květnu 2022 vydala Česká školní inspekce (ČSI) studii České školství v mapách (.pdf, str. 203), která nadále potvrzuje tento dlouhodobý trend nízkého počtu kvalifikovaných učitelů napříč všemi stupni vzdělání v Karlovarském, Ústeckém a Středočeském kraji. 

V roce 2009 MŠMT (.pdf, str. 62) uvádělo, že míra nekvalifikovanosti je nejvyšší hlavně v případě malých škol a mezi učiteli pod 35 let a nad 55 let věku. V roce 2022 pak Česká školní inspekce zmiňovala, že nižší počet kvalifikovaných učitelů v Karlovarském a Ústeckém kraji souvisí (.pdf, str. 14) s tím, že se jedná o strukturálně postižené (zaostávající) regiony. Dodejme, že dle Agentury pro sociální začleňování se jedná o kraje s vysokým indexem sociálního vyloučení (.pdf, str. 5).

Ve Středočeském kraji a v Praze je jednou z příčin (.pdf, str. 14) malého počtu kvalifikovaných pedagogů intenzivní příliv nového obyvatelstva. Mezi nejčastější důvody, proč si nechtějí učitelé doplnit své vzdělání, patří nedostatečná nabídka vzdělávacích programů na českých vysokých školách (.pdf, str. 114), dále také nedostatek financí a vysoká časová náročnost (.pdf, str. 73).

Česká školní inspekce kromě nekvalifikovanosti učitelů sleduje například podíl učitelů se středoškolským vzděláním, podíl začínajících učitelů či pedagogů očekávajících odchod. Všechny tyto indikátory pak zahrnuje tzv. index personálního (ne)zabezpečení výuky (.pdf, str. 203–204), zobrazený v interaktivní mapě níže.

Uveďme, že problém s nedostatkem kvalifikovaných učitelů se v daných regionech týká různých škol v různé míře. Náměstek primátora Ústí nad Labem Michal Ševcovic například v květnu 2022 řekl, že potíže se zajištěním kvalifikovaných pedagogů mají v tomto městě spíše právě „vyloučené lokality“.

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) předložilo vládě na přelomu února a března 2022 návrh novely zákona o pedagogických pracovnících. Návrh (.docx) novelizuje také tzv. školský zákon. Jedním z cílů návrhu je např. posílit (.docx, str. 1) roli ředitele škol. Novela by také umožnila, aby na druhém stupni základních škol a na středních školách mohli učit i lidé bez pedagogické kvalifikace, do tří let by si nicméně vzdělání museli doplnit. MŠMT chce dále zavést pozici provázejícího učitele (.docx, str. 1), od které si slibuje zvýšení kvality pedagogických praxí. 

Na základě této novely školského zákona (.docx, str. 17) by byly dále platy pedagogických pracovníků fixovány (.docx. str. 1) na průměrnou mzdu v republice. Konkrétně by platy činily 1,4 násobku průměrné mzdy vždy za předminulý kalendářní rok. Doplňme, že MŠMT 30. června zveřejnilo aktualizovanou verzi návrhu novely, výše zmiňované body se však nezměnily (.docx).

Podle plánu legislativních prací vlády bude vláda projednávat návrh zákona o vysokých školách v srpnu letošního roku. Podle informací Hospodářských novin z 15. června je „novela již téměř hotová“. K datu rozhovoru s Vladimírem Balašem (STAN) však návrh novely nebyl předložen vládě. Novelu spolu s MŠMT připravuje ministryně pro vědu, výzkum a inovace Helena Langšádlová (TOP 09). Stipendium doktorandů by například dle návrhu nově mělo dosahovat nejméně 1,2 násobku minimální mzdy. O přípravách novely poté mluvila Helena Langšádlová i na zasedání Rady pro výzkum, vývoj a inovace 24. června.

Doplňme, že kromě zmíněných zákonů chce vláda v srpnu novelizovat nařízení vlády o standardech pro vysokoškolské akreditace.

Shrňme, že se v současnosti připravuje novela zákona o pedagogických pracovnících a také školského zákona. Tento návrh byl již předložen vládě. Dále pak Ministerstvo školství spolu s ministryní pro vědu, výzkum a inovace připravuje návrh novely vysokoškolského zákona. Výrok Vladimíra Balaše tedy hodnotíme jako pravdivý.

Petr Fiala zastával úřad ministra školství, mládeže a tělovýchovy ve vládě Petra Nečase od 2. května 2012 do 10. července 2013, přičemž v období od 17. června 2013 do 10. července 2013 byl ministrem v demisi. Celkem tedy na tomto ministerském postu strávil zhruba rok a dva měsíce.

Co se týče – dle slov Vladimíra Balaše – jeho univerzitního „backgroundu“, Petr Fiala v roce 1988 vystudoval magisterský obor český jazyk a literatura – dějepis na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1990 na této fakultě společně s Vladimírem Čermákem a Antonínem Slaným založil katedru Ekonomie a politologie, o tři roky později se Petr Fiala stal jejím vedoucím.

V roce 1996 se současný premiér Fiala habilitoval v oboru politologie na Univerzitě Karlově v Praze, o šest let později se stal prvním profesorem politologie v Česku. V roce 2004 pak zastával funkci děkana Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Téhož roku se stal rektorem Masarykovy univerzity, na této pozici poté působil až do roku 2011.

Co se týče akademických zkušeností Vladimíra Balaše, nynější ministr školství nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde pak získal titul doktora práv a docenta. Na Československé akademii věd navíc získal vědeckou hodnost kandidáta věd.

Vladimír Balaš v 90. letech pomáhal založit a vybudovat právnickou fakultu na Západočeské univerzitě v Plzni, v letech 1993–1999 byl jejím prvním děkanem. V současnosti působí na Katedře mezinárodního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Dne 17. června 2022 získal taktéž profesorský titul v oboru Mezinárodní právo.

Vladimír Balaš i Petr Fiala tedy mají akademické zkušenosti z univerzitního prostředí: Vladimír Balaš byl šest let děkanem, současný premiér Fiala pak kromě děkanské funkce zastával i pozici rektora. Oba jsou navíc profesoři. V případě tvrzení o době, kdy stál Petr Fiala v čele Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, se Vladimír Balaš spletl o čtyři měsíce. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela (za STAN) již ke konci května v rozhovoru pro Právo uvedl, že se připravuje úsporný energetický tarif, na jehož základě by měla být část spotřeby energií levnější o 15–20 %. Jedním z cílů tarifu má být také motivace lidí k úspoře energií. Náklady státního rozpočtu pak Síkela odhadl na 16 až 24 miliard korun. Ministr průmyslu a obchodu také řekl, že tarif bude platný od září, nejpozději od začátku října.

Ve čtvrtek 9. června pak Jozef Síkela na twitteru uvedl, že vláda tento úsporný energetický tarif projedná 22. června. Podle Síkely by měl tarif platit celou nadcházející topnou sezonu, „případně i déle podle aktuální situace“. 15. června pak Ministerstvo průmyslu a obchodu představilo návrh zákona, který by úsporný tarif zavedl v praxi. Přesné podmínky čerpání tarifu mají být stanoveny nařízením vlády.

Dodejme, že vláda 22. června – tedy až po zveřejnění tweetu premiéra Fialy – úsporný tarif schválila. Jozef Síkela na tiskové konferenci uvedl, že vláda na pomoc pro domácnosti a firmy v příští topné sezóně vyhradí celkově 66 miliard korun, na úsporný tarif pro domácnosti by přitom mělo směřovat přibližně 27 miliard korun. Přesnou částku, kterou vláda poskytne, však určí až vládní nařízení, které by mělo být vydané „v příštích týdnech“. Podle ministra Síkely by malé domácnosti mohly ušetřit řádově tisíce korun, velké domácnosti s větší spotřebou pak částku blížící se deseti tisícům korun ročně.

Petr Fiala popisuje kroky, které jeho vláda údajně udělala, aby pomohla lidem zasaženým ekonomickými problémy. Zmiňuje trojí valorizaci starobních důchodů a pomoc rodinám s dětmi. V následujících odstavcích se proto postupně zaměříme na obě části tvrzení.

Příspěvek rodinám

Vláda Petra Fialy se skutečně shodla na vyplacení jednorázového příspěvku pro rodiny s dětmi. Návrh zákona (.pdf) vláda Poslanecké sněmovně předložila 8. června 2022. Sněmovna poté vyplacení příspěvku schválila. Pokud návrh podepíše prezident, nárok na 5 000 Kč na každé dítě do 18 let bude mít domácnost s příjmem do jednoho milionu korun za rok. Vláda podle svých slov chce touto dávkou zmírnit dopady inflace.

Valorizace důchodů

Důchody byly letos poprvé zvýšeny 1. ledna, kdy došlo k pravidelné valorizaci, kterou schválila ještě předchozí vláda Andreje Babiše v září 2021. Výše důchodu se zvedla v průměru o 805 korun, z toho 505 Kč představovala zákonná valorizace a 300 přidala důchodcům Babišova vláda navíc.

Druhé, tentokrát mimořádné zvýšení důchodů nastalo 1. června 2022. Tato mimořádná valorizace vycházela z nařízení vlády Petra Fialy z února 2022. Procentní výměra důchodů se úměrně s růstem cen zvýšila o 8,2 %.

Ministr práce a sociálních věcí poté 10. května na Twitteru oznámil, že kvůli vysoké inflaci letos dojde k další mimořádné valorizaci důchodů. Podle nařízení, které vláda schválila na konci května, by měl zásluhový procentní díl důchodů vzrůst o 5,2 %, „tedy o výši růstu cen domácností důchodců v rozhodném období únor až duben 2022“.

Jaká je však zásluha vlády Petra Fialy na zvyšování důchodů? Pravidla řádné i mimořádné valorizace starobních důchodů jsou stanovena zákonem o důchodovém pojištění. K mimořádné valorizaci důchodů se dle zákona přistupuje v případě, že růst indexu spotřebitelských cen (domácností celkem či domácností důchodců) dosáhl alespoň 5 %. Zásluhový díl penze (tedy procentní výměra důchodu) se pak navyšuje o tolik procent, o kolik vzrostly ceny. Při pravidelném termínu valorizace se růst cen sleduje do konce června předešlého roku. V případě mimořádné valorizace se však posuzované období zkracuje a končí měsícem, „v němž růst cen dosáhl aspoň 5 %“. 

Mimořádná valorizace tak dle zákona nastane pokaždé, když meziměsíční inflace překročí 5 %, a zákon stanovuje i to, o kolik důchody nejméně vzrostou. Vláda Petra Fialy pak valorizaci provedla v minimální výši stanovené zákonem.

Shrňme, že na základě návrhu Fialovy vlády se rodinám s dětmi vyplatí jednorázový příspěvek na každé dítě do 18 let. Zároveň letos dochází k trojí valorizaci důchodů. Petr Fiala svým výrokem nicméně vyvolává dojem, že vláda důchody navýšila na základě vlastního uvážení. Jak pravidelná, tak mimořádná valorizace ovšem vychází ze zákona, a vláda tak musí důchody zvýšit. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Dne 30. března 2022 vydala vláda nařízení, kterým se zvýšily částky životního a existenčního minima o 10 % (.pdf). Nařízení je účinné od 1. dubna. Uveďme, že dle definice Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) je životní minimum „minimální společensky uznaná hranice peněžních příjmů k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb“. Existenční minimum pak MPSV definuje jako „minimální hranicí peněžních příjmů, která se považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití“.

Do konce března činilo životní minimum pro jednotlivce 3 860 Kč, poté se částka v důsledku zmíněného nařízení zvedla na 4 250 Kč. Existenční minimum pak bylo 2 490 Kč, od 1. dubna je to částka ve výši 2 740 Kč. Tabulka níže ukazuje zvýšení existenčního a životního minima. Důležité je zdůraznit, že částky uvedené v tabulce se sčítají, pokud tedy máme v domácnosti 2 dospělé a 1 dítě do 6 let, dostane domácnost sociální dávku ve výši 9 610 Kč (3 910 + 3 530 + 2 170).

Výše životního a existenčního minima ovlivňuje výši dalších sociálních dávek a získání nároku na ně. „Díky navýšení životního minima dojde k navýšení částky u dvou dávek – u příspěvku při pěstounské péči a příspěvku na živobytí. U dalších dvou dávek dojde k navýšení limitu pro čerpání, a to u mimořádné okamžité pomoci a u příspěvku na zvláštní pomůcku,“ uvedla k tomu Alena Zieglerová z Institutu pro sociální inkluzi. K rozšíření okruhu osob, které mají nárok sociální dávku čerpat, pak došlo u přídavku na dítě, porodného a také u příspěvku na péči a doplatku na bydlení.

Ministerstvo práce a sociálních věcí pro Novinky.cz uvedlo, že například na příspěvek na živobytí by nově mělo dosáhnout přibližně sedm tisíc lidí. U přídavku na dítě MPSV odhaduje, že počet nových příjemců stoupne až o 17 tisíc.

Vláda rovněž na začátku června schválila návrh novely zákona o státní sociální podpoře a zákona o pomoci v hmotné nouzi. Cílem novelizace je zjednodušit podávání žádostí o sociální dávky jako je např. příspěvek na bydlení či rodičovský příspěvek. O příspěvek na bydlení by již lidé nemuseli žádat každý rok, ale dostávali by ho na dobu neurčitou. Doložení příjmů a nákladů by pak stačilo jednou za šest měsíců, nikoliv každé čtvrtletí jako doposud. Novelu musí schválit Poslanecká sněmovna a následně Senát.

Doplňme, že vláda Petra Fialy se také shodla na vyplacení jednorázového příspěvku pro rodiny s dětmi. Návrh zákona (.pdf) vláda Poslanecké sněmovně předložila 8. června 2022. Sněmovna poté vyplacení příspěvku schválila. Nárok na 5 000 Kč na každé dítě do 18 let by tak měly domácnosti s příjmem do jednoho milionu korun za rok. Vláda chce touto dávkou zmírnit dopady inflace. Jednorázový příspěvek již schválil také Senát.

Z kontextu rozhovoru vyplývá, že Tomio Okamura mluví o 45 miliardách korun, které ročně Česko vynakládá na podporu obnovitelných zdrojů energie (OZE). Z toho 19 miliard korun mají podle Okamury platit přímo občané, což ve skutečnosti znamená, že je platí spotřebitelé formou poplatku ve fakturách na elektřinu. Podrobněji jsme se tímto tématem zabývali v jiném našem odůvodnění, kde jsme slova Tomia Okamury označili v rámci naší metodologie jako pravdu s výhradou. V tomto odůvodnění se zaměříme na to, jestli tyto peníze musí Česko platit kvůli Evropské unii.

Tato konkrétní podpora zelené energetiky, o které mluví šéf hnutí SPD, je reakcí (.pdf, str. 109) na směrnici Evropské unie z roku 2009. Tehdy se totiž unijní představitelé dohodli, že do roku 2020 musí 20 % unijní spotřeby energie pocházet z obnovitelných zdrojů. Pro každý stát je cíl nastaven na jiné úrovni, a to vzhledem k výchozí pozici a celkovému potenciálu využití obnovitelných zdrojů. V případě Česka byla tato hranice stanovena (.docx, str. 6) na 13 % a poprvé byla překonána již v roce 2013, tedy o 7 let dříve, než činil unijní závazek.

V roce 2018 poté vstoupila v platnost nová revidovaná směrnice, podle níž musí do roku 2030 pocházet z obnovitelných zdrojů 32 % spotřeby energie Evropské unie. Evropská komise nyní dokonce posuzuje, zda tento cíl v souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině nezvýšit na 45 %.

Evropská unie ovšem neurčuje, jak konkrétně mají jednotlivé státy tohoto podílu dosáhnout. Jak vyplývá (.zip) ze zpráv o pokroku všech členů Evropské unie, volí si každá země do určité míry vlastní politiku. Náklady jednotlivých zemí a jejich přístupů se nicméně výrazně liší. Dle nejnovější zprávy Rady evropských energetických regulátorů (CEER), která srovnává různé přístupy k podpoře obnovitelných zdrojů energie za roky 2018 a 2019, je v přepočtu na MWh elektřiny z obnovitelných zdrojů podpora (.pdf, str. 30) v Česku nejvyšší z 27 evropských zemí: přibližně 200 €/MWh.

Česká republika na podporu OZE vydává v přepočtu na MWh výrazně více peněz než většina evropských států. 45 miliard, které v Česku na podporu obnovitelných zdrojů každoročně dáváme, tedy není důsledkem unijní směrnice, ale spíše jiných faktorů. Jiné státy totiž dokáží obnovitelné zdroje podporovat s výrazně nižšími náklady.

Tomio Okamura tedy správně poukazuje na to, že podpora obnovitelných zdrojů energie vychází z „příkazu“ Evropské unie, respektive její směrnice. Konkrétní způsob podpory a její výše, které se v Česku obnovitelným zdrojům dostává, ale již s unijní směrnicí přímo nesouvisí, jak je vidět z mezinárodního srovnání. Předseda SPD tak vytváří nepravdivý dojem, že Evropská unie může za to, kolik Česko vydává na podporu obnovitelných zdrojů. Jeho výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Josef Bernard mluví o tom, kolik je v Česku penzistů, tedy osob pobírajících starobní důchod, v poměru k tzv. ekonomicky aktivním lidem. Mezi ekonomicky aktivní se řadí zaměstnaní i nezaměstnaní, tento pojem tedy zahrnuje celkovou možnou pracovní sílu v zemi.

Poslanec Bernard o těchto hodnotách hovoří v kontextu deficitu státního rozpočtu a valorizace důchodů kvůli inflaci. Bernard také zmiňuje, že za problémem stojí i dlouho neřešená reforma důchodového systému. Poslanec tvrdí, že v současné době pracují pouze tři ekonomicky aktivní lidé na jednoho seniora, a zmiňuje také, že se tento poměr bude nadále zhoršovat.

Pokud bychom se při výpočtech řídili výše zmíněnou definicí ekonomicky aktivního obyvatelstva, tedy skupiny zahrnující také nezaměstnané, získali bychom ke konci minulého roku následující hodnoty. Počet ekonomicky aktivních dosáhl 5,4 milionu osob, zatímco starobních důchodců bylo 2,4 milionu (.xlxs). Na jednoho důchodce tedy pracovali pouze 2,25 ekonomicky aktivní lidé, nikoli 3, jak uvádí Bernard. Jak počet starobních důchodců, tak počet ekonomicky aktivních či pracujících se v posledních letech nijak výrazně neměnil.

Pokud bychom zahrnuli jen občany skutečně pracující, tedy ty, kteří na důchodový systém reálně přispívají, tento poměr by klesl na 2,20 pracujících na jednoho penzistu.

Dlouhodobě tedy platí, že na jednoho penzistu pracují spíše 2 lidé a nikoli 3, jak uvádí Josef Bernard. Jak se při našem ověřování občas stává, přesný údaj podporuje Bernardův argument více, než jím uvedená nepravdivá hodnota. To však nic nemění na tom, že výrok Josefa Bernarda je nepravdivý.

Šéf rozpočtového výboru Bernard tvrzení zmiňuje v kontextu diskuze o snižování deficitu státního rozpočtu. V odůvodnění budeme ověřovat velikost světové populace, která může vstupovat do plnohodnotného manželství, a ověříme i zmíněný ekonomický přínos manželství pro všechny.

Stejnopohlavní manželství do roku 2021 schválilo 31 zemí. Výčtem je to Argentina, Austrálie, Rakousko, Belgie, Brazílie, Kanada, Chile, Kolumbie, Kostarika, Dánsko, Ekvádor, Finsko, Francie, Německo, Island, Irsko, Lucembursko, Malta, Mexiko, Nizozemsko, Nový Zéland, Norsko, Portugalsko, JAR, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Tchaj-wan, Spojené království, USA a Uruguay. Součet obyvatel těchto zemí činí zhruba 1,3 miliardy.

Ekonomický argument manželství pro všechny v Česku pokrývá výzkum (.pdf) organizace Open for Business. Ta zkoumá dopady LGBT inkluze na obchodní výkon a ekonomický růst. Dodejme, že studie byla vypracována v roce 2020 za pomoci iniciativy Jsme fér, která hájí zájmy LGBT osob. Výsledky tedy nepřijímáme nekriticky, je to však jeden z mála zdrojů, který se tématu věnuje.

Analýza (.pdf) zvažuje kromě potenciálních benefitů stejnopohlavního manželství pro ekonomiku také potenciální náklady diskriminace LGBT osob v České republice. K posouzení těchto nákladů studie brala v úvahu tři základní oblasti – nerovnost ve zdraví (vyšší poměr depresí LGBT osob), ekonomickou diskriminaci (rozdíly v odměňování zaměstnanců) a dodatečné příjmy příjmy ušlé ze svatebního byznysu. Výsledkem studie bylo zjištění, že diskriminace LGBT osob stojí každoročně Českou republiku mezi 5 až 38 miliardami korun, což představuje 0,1 až 0,7 % HDP. Přímý efekt zákonné úpravy manželství, tedy dopad na svatební byznys, autoři vyčíslují na 0,6–2,7 mld. Kč, což v roce 2020 činilo 0,01–0,05 % HDP.

Výzkumů pokrývajících benefity stejnopohlavního manželství je více obzvláště ze zahraničí. Například studie (.pdf) od Williams Institute univerzity UCLA z roku 2020 uvádí, že díky svatbám stejnopohlavních párů získala ekonomika USA za 5 let přes 3,8 miliardy dolarů. Za rok se jednalo přibližně o 0,004 % HDP.

Další analýza (.pdf) zveřejněná v roce 2019 v časopise World Development demonstruje, že začlenění LGBT osob předznamenává ekonomický růst v globální ekonomice. Při užití indexu právního uznávání homosexuální orientace (GILRHO) a jeho korelaci s údaji o HDP, údaje od šedesátých let značí, že každý nový zákon je v rozvíjejících se ekonomikách spojený (str. 12) s 2000 dolarů navíc k HDP na obyvatele. Autoři nicméně přiznávají, že nemohou potvrdit směr kauzality – tedy jestli inkluze LGBT vede k ekonomickému růstu, nebo naopak.

Josef Bernard tedy správně neuvedl ani jeden z údajů. Stejnopohlavní manželství je legální v zemích s více než 1 miliardou obyvatel, týká se dokonce 1,3 mld. lidí. Předseda rozpočtového výboru poukazuje na to, že velká část světa již umožňuje stejnopohlavní sňatky, ve skutečnosti je to ještě o 30 % víc. 

Druhé nepřesnosti se dopustil u odhadu ekonomického efektu uzákonění stejnopohlavních sňatků. Žádné veřejně dostupné studie neukazují, že by se v důsledku uzákonění tzv. manželství pro všechny měl zvýšit HDP o 0,5–1 %. Nejblíže těmto číslům je zmiňovaná analýza společnosti Open for Business, která je ale ve svém odhadu zdrženlivější a především pracuje s eliminací různých forem diskriminace LGBT osob, ne jen s efektem úpravy definice manželství. Napřímo s manželstvím pro všechny souvisí pouze zkoumaný faktor týkající se přínosu ze svatebního byznysu, ten by nicméně v roce 2020 činil pouze 0,01–0,05 % HDP. Výrok Josefa Bernarda proto hodnotíme jako nepravdivý.

Josef Bernard mluví o maastrichtských konvergenčních kritériích, jejichž smyslem je posoudit míru ekonomické schopnosti uchazečské země integrovat se plynule do měnového režimu eurozóny bez vzniku nestability pro zemi samotnou i pro eurozónu jako celek. Poukazuje na to, že dnešní „situace v celoevropské ekonomice je natolik výjimečná,“ že i (některé) státy platící eurem neplní kritéria potřebná pro vstup do eurozóny.

Jednotlivá konvergenční kritéria stanovuje Smlouva o fungování Evropské unie (Maastrichtská smlouva):

• kritérium cenové stability,
• kritérium dlouhodobých úrokových sazeb,
• kritérium kurzové stability,
• kritérium udržitelnosti veřejných financí.

Tato kritéria jsou platná pouze pro státy, které chtějí vstoupit do eurozóny, nevztahují se na státy, které již členy eurozóny jsou. Pro státy eurozóny nicméně platí podmínky definované ve čl. 126 odst. 1 a odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie. 

Zeměmi, které tvoří eurozónu, jsou Rakousko, Belgie, Kypr, Estonsko, Finsko, Francie, Německo, Řecko, Irsko, Itálie, Lotyšsko, Litva, Lucembursko, Malta, Nizozemsko, Portugalsko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko.

Kritérium cenové stability

Podle tohoto kritéria se od uchazečské země požaduje, aby její průměrná míra inflace měřená v průběhu jednoho roku před provedeným šetřením nepřekračovala o více než 1,5 procentního bodu míru inflace nejvýše tří členských států, které v oblasti cenové stability dosáhly nejlepších výsledků (zpravidla nejnižší inflace). Podle Konvergenční zprávy 2022 (.pdf, str. 40) z dubna 2022 byla referenční hodnota, kterou by inflace neměla přesáhnout, 4,9 %.

V dubnu 2022 nesplňovaly kritérium cenové stability tyto státy eurozóny: Nizozemsko, Lucembursko, Španělsko, Slovensko, Belgie, Lotyšsko, Estonsko a Litva.

Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb

V rámci kritéria dlouhodobých úrokových sazeb se od uchazečské země žádá, aby v průběhu jednoho roku před šetřením její průměrná dlouhodobá nominální úroková sazba nepřekračovala o více než 2 procentní body úrokovou sazbu nejvýše tří členských států, které dosáhly v oblasti cenové stability nejlepších výsledků. Úrokové sazby se zjišťují u desetiletých státních dluhopisů, samotná dlouhodobá úroková sazba se počítá jako aritmetický průměr za posledních 12 měsíců.

Dle již zmiňované Konvergenční zprávy 2022 měly (.pdf, str. 49) nejnižší úrokové sazby ve státech eurozóny opět Francie (0,2 %), Finsko (0,3 %) a Řecko (1,4 %) s referenční hodnotou 2,6 %. Žádná země eurozóny přitom v dubnu nepřekročila průměrnou roční úrokovou sazbu 2,6 %, tudíž všechny země splňují kritérium dlouhodobých úrokových sazeb.

Kritérium kurzové stability

Podle tohoto kritéria se od uchazečské země požaduje, aby se alespoň po dobu posledních dvou let před šetřením účastnila mechanismu ERM II a aby po tuto dobu její směnný kurz nebyl vystavován silným tlakům.

ERM II (Exchange Rate Mechanism) je mechanismus fixování zúčastněných měn na euro v rámci tzv. fluktuačního pásma. ČNB uvádí, že v případě kurzových tlaků je setrvání kurzu v rámci fluktuačního pásma bráněno jak národní centrální bankou, tak Evropskou centrální bankou (ECB). Měna se pro splnění kurzového konvergenčního kritéria musí v rámci ERM II pohybovat v užším intervalu, než je standardní fluktuační pásmo ±15 %.

„Plnění kurzového kritéria má vytvořit jistotu, že trvalá fixace směnného kurzu národní měny, s nímž uchazečská země vstupuje do měnové unie, bude provedena na fundamentálně správné úrovni a nestane se zdrojem makroekonomických nerovnováh", uvádí web zavedenieura.cz

Toto kritérium logicky nebudeme hodnotit, jelikož ve státech, které používají euro, již k trvalé fixaci měny došlo a jejich předešlá měna prakticky zanikla.

Kritérium udržitelnosti veřejných financí

Čtvrté fiskální kritérium stojí na ustanovení Maastrichtské smlouvy, které zakazuje členským zemím EU hospodařit s nadměrnými schodky. Pojem nadměrný schodek je následně vymezen jednak z pohledu určité výše rozpočtového deficitu, ale i z pohledu určité výše vládního dluhu. Stát kritérium neplní, nastává-li některá z uvedených dvou skutečností:

• „Poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu překračuje referenční hodnotu 3 %, ledaže by buď tento poměr podstatně a nepřetržitě klesal a dosáhl úrovně poblíž referenční hodnoty, nebo by překročení referenční hodnoty bylo pouze výjimečné a dočasné.“
• „Poměr veřejného zadlužení k hrubému domácímu produktu překračuje referenční hodnotu 60 %, ledaže by se tento poměr dostatečně snižoval a blížil se uspokojivým tempem k referenční hodnotě.“

Pro členy eurozóny je pak namísto maastrichstkých kritérií (které se uplatní jen při vstupu do eurozóny) závazný Pakt o stabilitě a růstu. Ve svém kodexu chování (code od conduct) specifikuje, že členské státy by neměly (.pdf str. 4) přesahovat hranici 60 % poměru veřejného zadlužení k hrubému domácímu produktu (HDP) a pokud hranici překračují, měly by se k ní svým chováním usilovně blížit. 

Státy eurozóny, které překročily hranici 60 % poměru veřejného zadlužení k HDP v roce 2021 jsou: Slovensko (63,1 %), Finsko (65, 8 %), Německo (69,3 %), Slovinsko (74,7 %), Rakousko (82,8 %), Kypr (103,6 %), Belgie (108,2 %), Francie (112,9 %), Španělsko (118,4 %), Portugalsko (127,4 %), Itálie (150,8 %) a Řecko (193,3 %). Ostatní země eurozóny v roce 2021 nepřekročily 60% hranici.

Kromě Slovenska, Finska, Německa a Slovinska ostatní zmíněné státy drží poměr svého veřejného zadlužení k HDP nad 60 % 10 a více let. Je tedy možné tvrdit, že tyto státy neplní závazný Pakt o stabilitě a růstu (.pdf) dlouhodobě.

Když se podíváme souhrnně na plnění tří hodnocených kritérií mezi státy eurozóny, vidíme, že dvě z nich alespoň některé státy platící eurem v současnosti nedodržují. Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb plní všechny členské státy eurozóny, u cenové stability už referenční hodnotu překračuje 8 států a kritérium udržitelnosti veřejných financí neplní hned 12 států z 19. Výrok Josefa Bernarda proto hodnotíme jako pravdivý.