Nejdříve uveďme, že tzv. strategickou komunikaci využívají soukromé firmy, politické subjekty nebo i státní útvary, aby dosáhly svých strategických cílů. V rámci státu se jedná o plánované a koordinované komunikační aktivity pomáhající k dosažení cílů, jež jsou pro stát ekonomicky či bezpečnostně prospěšné – jedním z těchto cílů je například právě vyvracení dezinformací. Zmiňme, že strategická komunikace se nezaměřuje pouze na komunikaci jako takovou, ale kombinuje v sobě několik oblastí, jako jsou public relations, marketing, reklama a řízení.

Helena Langšádlová v rozhovoru zmiňuje strategickou komunikaci ve spojitosti se snahou státu přesvědčit neočkovanou část obyvatel k očkování proti covidu-19 (video, 08:33). Podle analytika Asociace pro mezinárodní otázky Dominika Presla je v tomto případě důležité použít takový způsob komunikace, „který lidi přesvědčí o výhodách tohoto kroku a zároveň vyvrátí dezinformace, které celý proces vakcinace zpomalují“. Stát by také podle něj měl v rámci strategické komunikace občanům předávat informace „v jasné a konzistentní podobě“.

Strategické komunikaci, především v oblasti kyberprostoru, se pak skutečně věnuje i část Armády České republiky. Konkrétně se jedná o Velitelství informačních a kybernetických sil, které spolupracuje s dalšími prvky kybernetické bezpečnosti a obrany České republiky. Součástí tohoto útvaru je i Skupina podpory strategické komunikace (StratCom), která má kromě jiného za úkol „provádět sekundární analýzy – hodnocení cílových skupin – na bázi dostupných sociologických a mediálních studií“ a „navrhovat vhodné metody přesvědčování“.

Předně uveďme, že tzv. strategickou komunikaci využívají soukromé firmy, politické subjekty nebo i státní útvary, aby dosáhly svých strategických cílů. V rámci státu se jedná o plánované a koordinované komunikační aktivity pomáhající k dosažení cílů, jež jsou pro stát např. ekonomicky či bezpečnostně prospěšné. Strategická komunikace se přitom nezaměřuje pouze na komunikaci jako takovou, ale kombinuje v sobě několik oblastí, jako jsou public relations, marketing, reklama a řízení.

Audit (.pdf) národní bezpečnosti Ministerstva vnitra z roku 2016, o němž ve výroku mluví Helena Langšádlová, strategickou komunikaci zmiňuje na několika místech. Jeho autoři tehdy upozorňovali například na to, že neexistují systematický přístup a efektivní nástroje „pro realizaci strategické komunikace vlády a dalších institucí veřejné správy“ (str. 137). Audit pak ve spojitosti se strategickou komunikací zmiňuje také budoucí rozdělení působnosti mezi orgány státu (str. 132): „Strategickou komunikaci vlády musí podporovat i další relevantní orgány/úřady podle povahy ohrožení – Ministerstvo zahraničních věcí, vnitra, obrany, průmyslu atd.“ Audit také popisuje potřebu navýšit kapacity osob, které se jednotlivými hrozbami na příslušných úřadech zabývají (str. 3). 

Ačkoli se tedy nejedná o příliš podrobný popis, určitý plán na rozdělení pravomocí či „kapacit“ mezi jednotlivá ministerstva audit skutečně obsahuje. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako pravdivý.

Graf níže, který vychází z údajů Ministerstva zdravotnictví, zobrazuje denní přírůstky nových případů za poslední tři týdny před dnem rozhovoru. Z těchto dat pak můžeme vyčíst, že počet nově nakažených v porovnání se stavem před 7 dny poprvé zaznamenal pokles již 26. a 27. listopadu. V následujících několika dnech opět došlo k nárůstu, od 2. prosince však klesající trend pokračuje nepřetržitě. Uveďme, že například právě ve čtvrtek 2. prosince 2021 zjistilo Ministerstvo zdravotnictví 18 597 nově nakažených, zatímco ve čtvrtek 25. listopadu to bylo 27 925. 

Podobnou informaci pak ukazuje i graf týdenní incidence v přepočtu na 100 tisíc obyvatel. Zatímco v listopadu byl trend počtu nově nakažených stoupající, od 2. prosince začínají čísla soustavně klesat. Výrok Heleny Langšádlové proto hodnotíme jako pravdivý.

Audit (.pdf) národní bezpečnosti Ministerstva vnitra z roku 2016 zmiňuje strategickou komunikaci hned několikrát. Tento audit měl za cíl ověřit dvě hlavní schopnosti státu – schopnost identifikovat hrozbu a přijmout vůči ní preventivní opatření a schopnost reagovat na nastalou krizi (str. 8). Ministerstvo vnitra se zaměřilo také na hrozbu epidemie infekčního onemocnění (str. 77).

Strategická komunikace znamená předat prostřednictvím správných kanálů nejvhodnější sdělení, které je měřitelné podle dobře definovaných organizačních a komunikačně specifických cílů. Do strategické komunikace patří do jisté míry také public relations, řízení komunikace, reklama a marketing. Podrobnější popis nabízí článek Ministerstva vnitra.

Strategická komunikace vlády má podle Ministerstva vnitra za úkol (.pdf, str. 132) demonstrovat připravenost, schopnost a odhodlání bránit sebe i spojence, a odstrašit tak protivníka od jeho agresivních záměrů. To znamená, že stát musí navenek působit schopně a důvěryhodně při odrážení vnějších hrozeb. K tomu je potřeba nejen správné využití komunikačních kanálů vůči veřejnosti, ale hlavně také jednotná komunikace mezi jednotlivými vládními subjekty. Z příslušných kapitol Auditu vyplynul (str. 4) „požadavek na vytvoření koncepčního přístupu (…) ke strategické komunikaci státu jak dovnitř ČR, tak vně“.

Ministerstvo vnitra zmiňovalo komunikaci také v rámci doporučení pro posílení odolnosti (mj.) proti epidemii infekčního onemocnění. Toho se mělo docílit (.pdf, str. 85) zabýváním se „problematikou PR, prezentování událostí v médiích, komunikací s veřejností“, ale také tím, že se bude věnovat zvýšená pozornost „bezpečnostnímu výzkumu včetně systému sdílení informací mezi aktéry a uživateli výsledků“.

Audit tedy už v roce 2016 počítal se zajištěním nějaké formy strategické komunikace státu, a to včetně komunikace týkající se epidemie, ale do reálné podoby se promítnul až v rámci Národní strategie kybernetické bezpečnosti (.pdf) pro roky 2021 až 2025. Ta byla schválena vládou na konci roku 2020 a počítá již s konkrétními kroky, mezi které zahrnuje účinnou strategickou komunikaci. Ta by měla spočívat v pravidelné komunikaci s širokou veřejností a všemi národními partnery.

Jelikož Helena Langšádlová mluví o zavedení strategické komunikace v kontextu dnešní pandemické situace a nedůvěry části lidí v očkování, hodnotíme její výrok jako pravdivý. Zavedení strategické komunikace již sice vláda schválila, ne však před příchodem pandemie covidu-19, na což poslankyně Langšádlová poukazuje.

Strategická komunikace je multidisciplinární obor spojený mimo jiné s PR, masovou komunikací a reklamou. Má za úkol prosazovat cíle a hodnoty organizace pomocí komunikačních strategií.

Ve Velké Británii existuje speciální orgán veřejné správy Government Communication Service s více než 7 000 zaměstnanci, kteří pomáhají s komunikací veřejné správě. Na svých webových stránkách uvádí, že mezi jejich obory činnosti patří právě i strategická komunikace, pro kterou mají k dispozici volně ke stažení příručku. Podle odhadu vlády zachránil britský komunikační plán od dubna roku 2020 do prosince téhož roku až 27 658 lidských životů.

Historie vládní komunikace sáhá až do první světové války a má tedy více než stoletou tradici. V únoru roku 1918 dokonce vzniklo (.pdf str. 23) na několik měsíců ministerstvo informací. Ačkoliv se slovo strategická komunikace v literatuře začalo objevovat výrazněji až od 90. let minulého století, označuje analytik z Asociace pro mezinárodní otázky Dominik Presl tehdejší vládní komunikaci právě pojmem strategická komunikace.

77. brigáda britské armády vznikla v roce 2015, aby čelila novým výzvám v éře informací. Během pandemie covidu posílila (.pdf str. 9) 77. brigáda tzv. Rapid Response Unit, což je tým vytvořený vládou v roce 2018, který se stará o monitorování dezinformací. Tato spolupráce však již skončila.

77. brigáda na svých webových stránkách uvádí, že se zaměřuje na „nepřátelské síly a protivníky“ a plánuje a integruje informační činnosti a dosah. Můžeme tedy říci, že i 77. brigáda se částečně strategickou komunikací zabývá. Nicméně hlavním orgánem pro komunikaci vlády a dalších orgánů státní správy v souvislosti s pandemií covidu-19 je Government Communication Service.

Jako tzv. služební zákon se obvykle označuje zákon č. 234/2014 Sb., o státní službě, který se týká právních poměrů a organizace státní správy a jejích zaměstnanců. Helena Langšádlová ale dle kontextu mluví o zákoně, který upravuje konkrétně činnost (službu) hasičů a policistů. Proto i v odůvodnění se zaměříme na zákon, který se týká jich, nikoliv služební zákon v pravém slova smyslu.

Integrovaný záchranný systém je tvořený hasičským záchranným sborem ČR, zdravotnickou záchrannou službou a Policií ČR. Každou jednotlivou složku upravuje vlastní zákon, podle kterého fungují. V žádném z těchto zákonů není uvedena povinnost pracovníků IZS se očkovat.

Činnosti hasičů a policistů se týká také zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Ten příslušníkům daných sborů ukládá povinnost „podrobovat se lékařským prohlídkám, očkování, vyšetřením a diagnostickým zkouškám stanoveným zvláštními právními předpisy“. Tímto právním předpisem je zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, který stanovuje obecnou očkovací povinnost proti infekčním onemocněním. Podrobnosti pak stanovuje Ministerstvo zdravotnictví ve své vyhlášce č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem.

Ministerstvo zdravotnictví pak skutečně v souladu se zákonem o ochraně veřejného zdraví nařídilo povinnost očkování všech nově přijímaných pracovníků základních složek IZS, a to proti virové hepatitidě A („nemoc špinavých rukou”) a hepatitidě B. Pracovníci IZS jsou totiž často vystaveni potenciálnímu riziku nakažení těmito virovými onemocněními.

Povinnost očkování proti hepatitidě A a B pro hasiče a policisty tedy vyplývá z ustanovení vyhlášky Ministerstva zdravotnictví o očkování příslušníků IZS, ale také ze zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Lze tak s určitou mírou zjednodušení říci, že to hasiči a policisté mají uvedeno „ve svém služebním zákoně“.

Data (.pdf) Ministerstva zdravotnictví ukazují, že k 6. prosinci 2021 leželo na jednotkách intenzivní péče celkem 928 pacientů (str. 5). Z toho 27,4 % mělo dokončené očkování. Dalších 69,2 % hospitalizovaných tvořili neočkování a zbytek, tedy 3,4 %, pacienti s nedokončeným očkováním nebo těsně po něm.

Absolutně je tedy na JIP hospitalizováno více neočkovaných než očkovaných lidí. Tato statistika je nicméně ovlivněna procentem proočkovanosti populace, respektive jednotlivých věkových skupin. Při přepočtu na stejně velké skupiny očkovaných a neočkovaných je pak efekt vakcinace ještě výraznější. Jak nám ukazuje následující graf, počet hospitalizovaných na JIP, kteří nejsou plně očkovaní, je při přepočtu na 100 tisíc obyvatel v dané skupině vyšší u všech věkových kategorií nad 18 let. Například neočkovaných pacientů s covidem-19 ve věku 40 až 49 let je na JIP při tomto přepočtu 33,5× více než očkovaných. Dodejme, že data v následujícím grafu vychází z týdne od 29. listopadu do 5. prosince.

Za zmiňovaný týden bylo na JIP hospitalizováno 106 neočkovaných a 94 plně očkovaných ve věku 70 až 79 let. Počet neočkovaných pacientů byl tedy jen o trochu vyšší než počet očkovaných. Nicméně vzhledem k vysoké proočkovanosti této věkové skupiny je pravděpodobnost, že neočkovaný člověk v tomto věku skončí na JIP, 7,9× vyšší než u očkovaného člověka.

Průměrný věk očkovaných, kteří museli být během listopadu hospitalizováni na JIP s onemocněním covid-19, dosahoval (.xlsx) 71 let, zatímco u neočkovaných činil 61 let. Je tedy zřejmé, že očkovaní se dostávají na jednotku intenzivní péče ve vyšším věku než neočkovaní.

Biochemik Jan Konvalinka také pro Český rozhlas na konci listopadu uvedl, že většina očkovaných pacientů na oddělení JIP jsou „lidé s těžkými komorbiditami a drtivá většina z nich nemá třetí dávku“. Podobné informace uvádí na svém webu také ČT24 nebo Novinky.cz. Ty také zmiňují, že jedním z faktorů, který starší očkované pacienty na oddělení intenzivní péče přivádí, je fakt, že byli očkováni mezi prvními. Účinky vakcíny totiž v čase postupně klesají. Doplňme, že posilující třetí dávku dostala zatím jen menší část starších lidí.

Petiční výzvu nazvanou Otevřený dopis lékařů vládě, parlamentu a médiím ohledně tzv. koronavirové krize podepsali lékaři a odborníci, mezi kterými je prof. Jiří Beran, MUDr. Soňa Peková a prof. Jan Pirk. Ta mj. obsahuje tvrzení: „(…) za možné budoucí nežádoucí účinky farmaceutické firmy neručí.“

Jak to s nežádoucími účinky skutečně je?

„EU pro členské státy u vakcín vyjednala ručení farmaceutických firem,“ uvádí zastoupení Evropské komise v ČR. Také ředitelka generálního ředitelství Evropské komise pro zdraví a bezpečnost potravin Sandra Gallina již dříve potvrdila, že „(…)společnosti vyvíjející a vyrábějící vakcíny proti covid-19 skutečně ponesou odpovědnost podle současných zákonů a pokud se něco pokazí, mohou být postaveny před soud. To platí i pro náhradu za skryté vady“.

Výrobci vakcín jsou tak odpovědní za újmu způsobenou vadou vakcín. „V případě očkování však újma často vzniká v důsledku reakce organismu na vakcínu, což ale obvykle nebude možné považovat za vadu vakcíny.“ Pro tyto případy se výrobcům vakcín podařilo do smluv prosadit, že za ně náklady na odškodnění ponese stát. „Smlouvy uzavírané s výrobci očkovacích látek obsahují ustanovení, podle nějž bude výrobce náklady na úhradu případné újmy regresně vymáhat po státu,“ uvádí (.pdf, str. 9) Ministerstvo zdravotnictví v důvodové zprávě k zákonu o distribuci očkování proti onemocnění covid-19.

V § 2 zákona č. 569/2020 Sb., o distribuci vakcín proti covidu-19, se píše: „Stát nahradí osobě, která se nechala očkovat léčivým přípravkem podle www.zakonyprolidi.cz/cs/2020-569#p1-1">§ 1 odst. 1(vakcínou proti covidu-19, pozn. Demagog.cz), újmu způsobenou očkováním léčivým přípravkem podle § 1 odst. 1, došlo-li následkem tohoto očkování k zvlášť závažnému ublížení na zdraví očkovaného, vytrpění bolesti, ztrátě na výdělku nebo ztížení společenského uplatnění. Pro posouzení této újmy a rozsah náhrady se použije zákon č. 116/2020 Sb., o náhradě újmy způsobené povinným očkováním, obdobně.“

Povinnost státu odškodňovat se týká pouze vakcín nakoupených na základě rozhodnutí Evropské komise (.pdf) z 18. června 2020 (to jsou však v Česku všechny používané vakcíny). Očkování proti onemocnění covid-19 je nepovinné, nicméně dle výše zmíněného zákona se způsobená újma a rozsah náhrady posuzují podle zákona č. 116/2020 Sb., o náhradě újmy způsobené povinným očkováním.

Farmaceutické společnosti, které vyrábějí v Česku používané vakcíny proti covid-19, tedy odpovídají pouze za újmu způsobenou vadou vakcíny. Újmu způsobenou v důsledku reakce organismu na očkování, která může být mnohem častější, však výrobci vakcín přenesli na stát. Za tyto nežádoucí účinky tedy skutečně neručí.

Jan Grolich výrokem vysvětluje, proč podle něj v aktuální situaci musí dojít k přijetí restriktivních opatření pro zastavení šíření nemoci covid-19. V této souvislosti upozorňuje na skutečnost, že očkování nabývá účinnosti až po určité době, a není tak samo o sobě dostatečné k rychlému zbrzdění epidemie.

V České republice a v Evropské unii jsou nyní k užívání schváleny 4 očkovací látky proti onemocnění covid-19. Jsou jimi:

• Vaxzevria (AstraZeneca) – dvoudávková adenovirová vakcína,
• Janssen (Johnson & Johnson) – jednodávková adenovirová vakcína,
• Comirnaty (Pfizer/BioNTech) – dvoudávková mRNA vakcína,
• Spikevax (Moderna) – dvoudávková mRNA vakcína.

Uveďme, že dvoudávkové vakcíny poskytují částečnou ochranu již po dávce první. Očkovací látka Comirnaty například podle studie zveřejněné na začátku listopadu 2021 zajišťuje poměrně silnou ochranu již po 11 dnech od podání první dávky. Některé studie pak hovoří i o 12 dnech.

Vakcína Spikevax je poté podle Světové zdravotnické organizace (WHO) účinná už po 14 dnech od podání první dávky. V případě očkovací látky Vaxzevria (.pdf, str. 11) ochrana podle některých zdrojů začíná po přibližně 22 dnech po první dávce (.pdf, str. 17). Podle britské studie, kterou uveřejnil odborný časopis The Lancet v dubnu 2021, však i tato vakcína významně zmenšuje riziko infekce již 12 dnů po první dávce. 

Pro úplnost dodejme, že různé zdroje uvádějí u účinnosti těchto vakcín po první dávce různé hodnoty. Většinou se nicméně shodují v tom, že podání první dávky sice nezajišťuje tak silnou ochranu jako následné podání dávky druhé, stále však do určité míry dokáže snížit počet nakažených a riziko přenosu.

Co se týče rozestupů mezi jednotlivými dávkami dvoudávkových vakcín, pro vakcínu Comirnaty činí tento minimální rozestup 21 dní, tedy tři týdny. V případě dvoudávkových vakcín společnosti Moderna a společnosti AstraZeneca se jedná o nejméně 28 dnů (.pdf).

Plnou účinnost pak dvoudávkové vakcíny poskytují přibližně po jednom až dvou týdnech od podání druhé dávky. U vakcíny Comirnaty (.pdf, str. 9–10) podle výrobce nastává plná deklarovaná účinnost proti covidu-19 7 dní po druhé dávce. U vakcíny Spikevax (.pdf, str. 8–9) se jedná o plnou účinnost po 14 dnech a u vakcíny Vaxzevria (.pdf, str. 9–10) nastává deklarovaná účinnost po 15 dnech.

Jak lze tedy vidět v tabulce níže, u dvoudávkových vakcín nastává výrobci deklarovaná účinnost v rozmezí 4 až 6 týdnů, tedy v rozmezí jednoho až jednoho a půl měsíce.

Zdroj dat: Ministerstvo zdravotnictví (.pdf), Národní zdravotnický informační portál (NZIP).

Jednodávková vakcína Janssen pak částečně chrání před těžkým až kritickým průběhem covidu-19 již 7 dní po vakcinaci. Plnou deklarovanou účinnost podle výrobce zajišťuje od 14. dne po aplikaci (.pdf, str. 5). Uveďme, že oproti vakcínám Spikevax a Comirnaty nicméně u této očkovací látky rychleji klesá účinnost proti infekci. Americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) proto například doporučuje posilovací dávku již po 2 měsících. Doplňme, že u lidí do 65 let vakcína Janssen před úmrtím chrání přibližně stejně efektivně jako ostatní typy vakcín. Účinnost proti úmrtí u lidí starších 65 let se však liší výrazněji – Janssen má v tomto ohledu účinnost 52,2 %, Comirnaty 70,1 % a Spikevax 75,5 %.

Uveďme, že nejčastěji podávanou vakcínou v České republice je vakcína Comirnaty. Od začátku října do 22. listopadu připadalo na tuto očkovací látku přibližně 65,6 % všech v té době podaných prvních dávek vakcín proti covidu-19. Vakcína Janssen poté tvořila 29 %, Spikevax 5,4 % a Vaxzevria jen 0,01 % nově aplikovaných prvních dávek.

Na závěr tedy shrňme, že dvoudávkové vakcíny poskytují po první dávce částečnou ochranu již po 11 až 14 dnech. Pokud vezmeme v úvahu, že nejčastěji používanou vakcínou v ČR je vakcína Comirnaty, lze označit tvrzení, že se vakcinace u očkovaných „projeví nejdříve za 10 dnů“ po první dávce, za pravdivé.

Celková doba, za kterou je člověk vakcínou Comirnaty plně chráněný, činí jeden měsíc. Výrok Jana Grolicha nicméně hodnotíme jako pravdivý s výhradou, a to s ohledem na skutečnost, že necelá třetina nově očkovaných osob (v období od začátku října do 22. listopadu) byla očkována vakcínou Janssen, která – ač má menší účinnost – chrání již přibližně 14 dní po aplikaci.

Slovensko i Rakousko mají v rámci týdenní incidence vyšší nárůst počtu pozitivních případů na 100 000 obyvatel než Česká republika. Při přepočtu sedmidenního klouzavého průměru na milion obyvatel má pak Česko nepatrně vyšší nárůst pozitivních případů než Rakousko.

Slovensko, které je na tom stran nových případů covidu-19 nejhůře ze všech zemí světa, zavedlo celostátní lockdown, který začal platit od půlnoci na čtvrtek 25. listopadu. Zavedení celostátní uzávěry tedy bylo vyhlášeno až den po odvysílání námi ověřované debaty. Dle veřejně dostupných informací se však o zahájení lockdownu uvažovalo již dříve.

Lidé na Slovensku smějí opustit domov kvůli nezbytným činnostem, jakými jsou např. cesta do práce, do školy nebo na nákup. Celostátní uzávěra má prozatím trvat dva týdny, přičemž po 10 dnech má slovenská vláda opatření vyhodnotit.

Také v Rakousku začal platit lockdown, a to nejprve od 15. listopadu pro neočkované občany nebo pro ty, kteří v posledních 180 dnech neprodělali covid-19. Rakouská vláda následně přistoupila ke zpřísnění, kdy s platností od 22. listopadu se uzávěra vztahuje i na očkované. Podle kancléře Alexandera Schallenberga má trvat 10–20 dní. Lidé v Rakousku smějí vycházet jen na nákup nezbytného zboží, do práce a kvůli cvičení.