Německo dlouhodobě dováží velkou část primárních energetických surovin z Ruska. Jedná se především o zemní plyn, ale také např. ropu a uhlí. Tuto energetickou politiku Německo ještě podpořilo, když v reakci na havárii ve Fukušimské jaderné elektrárně v roce 2011 Spolkový sněm schválil vládní návrh na úplné opuštění jaderné energetiky v Německu. Současně s utlumováním jaderných elektráren v Německu probíhala výstavba plynovodů vedoucích z Ruska.

Pravděpodobně nejvýraznějším symbolem německé energetické závislosti na Rusku se stal plynovod Nord Stream 2. Projekt kritizovaly například Ukrajina, Polsko nebo Spojené státy americké. Uveďme, že v roce 2021 v Německu pocházelo z Ruska 55 % spotřebovaného plynu. Z Ruska se také importovalo 50 % uhlí a 35 % ropy.

K vybudování plynovodu Nord Stream a později i ramene Nord Stream 2 přispěla plynová krize v roce 2009, kdy po rozepřích mezi Ukrajinou a Ruskem ruský Gazprom zastavil dodávky plynu přes ukrajinské území. V letech 2011 a 2012 tak nejdříve došlo k dokončení plynovodu Nord Stream, který vede z Ruska po dně Baltského moře přímo do Německa a který vybudovala ruská státní plynárenská společnost Gazprom spolu s německými, nizozemskými a francouzskými firmami.

Na novém projektu Nord Stream 2, který kopíruje trasu plynového potrubí Nord Stream, se poté Gazprom dohodl v roce 2015 s firmami z Německa, Rakouska, Francie, Velké Británie a Nizozemska. V roce 2018 následně Německo „schválilo výstavbu a provoz plynovodu Nord Stream 2 ve svých vodách“. Nord Stream 2, jehož zprovoznění mělo zdvojnásobit vývoz ruského plynu přes Baltské moře do Evropy, byl dostavěn v září 2021 a na konci roku 2021 i naplněn plynem. 

Na přelomu let 2021 a 2022, kdy Rusko začalo u ukrajinských hranic soustřeďovat vojenské síly, Německo čelilo kritice kvůli neochotě obětovat spuštění plynovodu Nord Stream 2. Projekt totiž stále od německých regulačních úřadů nezískal povolení k provozu, zároveň ale německý kancléř Olaf Scholz uváděl, že rozhodnutí je pouze záležitostí úřadů a nebude odrážet politickou stránku věci. Zástupci německé vlády nicméně přes toto počáteční váhání nakonec v lednu potvrdili, že tehdy připravovaný sankční balíček EU počítá i s případnou blokací plynovodu Nord Stream 2. Poté co Vladimir Putin 22. února uznal nezávislost samozvané Doněcké a Luhanské lidové republiky a vyslal do těchto oblastí ruskou armádu, kancléř Scholz oznámil, že Nord Stream 2 povolení nedostane.

Německá spolková vláda si vytyčila za cíl do konce roku 2022 skoncovat s dovozem ruské ropy a uhlí, nicméně problém vidí v zastavení dodávek ruského plynu. Podle ministra hospodářství Habecka totiž Německo nedisponuje terminálem na dovoz zkapalněného plynu, díky kterému by země mohla získávat zemní plyn z jiných částí světa. Německá vláda má také obavy z těžkých dopadů na hospodářství a z vyšší inflace, které by přerušení dodávek plynu z Ruska mohlo způsobit, a tak v této otázce zůstává opatrná. Podle Habecka by k ukončení německé závislosti na ruském plynu mohlo dojít až v létě roku 2024. Zmiňme, že v současnosti již u našich západních sousedů klesl podíl dovozu plynu z Ruska zhruba na 40 %.

Německo skutečně do značné míry dlouhodobě budovalo svoji energetickou politiku na dovozu surovin (především zemního plynu) z Ruska. V minulosti proto realizovalo např. projekt Nord Stream 2. Výrok Marka Bendy tak hodnotíme jako pravdivý.

Informace o počtu vojáků v armádách jednotlivých zemí světa lze nalézt na webu Světové banky, které ve svém přehledu vychází z dat Mezinárodního institutu pro strategická studia a jím vydávané ročenky The Military Balance. Statistika (.xlsx) Světové banky obsahuje data od roku 1985 do roku 2019. Pro porovnání dřívějšího a dnešního stavu evropských armád se proto v rámci našeho hodnocení zaměříme na počty vojáků z roku 2019 a roku 1989, případně 1993 (tj. u států, které získaly nezávislost až po roce 1989, a data pro tento rok tak nejsou dostupná).

V případě České republiky lze vycházet taktéž z dat (.xls) Armády ČR, která se nicméně mírně liší od dat, jež poskytuje Světová banka. To je dáno tím, že Světová banka uvádí počty příslušníků ozbrojených sil, do nichž započítává vojáky v aktivní službě, včetně příslušníků polovojenských sil, pokud jejich výcvik, vybavení, velení atd. „naznačují, že by mohly podporovat nebo nahradit běžné vojenské síly“. Počty jsou také zaokrouhleny na celé tisíce. Armáda ČR naopak ve svém přehledu uvádí počty vojáků včetně tzv. dispozic, kam spadají vojáci mimo aktivní službu.

Česká republika a Slovensko

Zaměřme se nicméně nejdříve na Českou republiku a Československo, které Jaroslav Bašta ve výroku zmiňuje. V roce 1989 bylo v československé lidové armádě skutečně přibližně 200 tisíc vojáků. Statistika Armády ČR z roku 2021 pak ukazuje (.xls), že ČR měla 26 928 vojáků z povolání, po odečtení členů armády v dispozici to bylo 26 410 vojáků, což odpovídá číslu, které uvádí Jaroslav Bašta. 

Uveďme, že po roce 1989 byl přijat zákon o civilní službě a vojenská základní služba se zkrátila z 24 na 18 měsíců, podle webu Armády ČR tak v důsledku došlo k poklesu počtu vojáků. V roce 1993, kdy vznikly samostatná Česká republika a Slovensko, měla (.xlsx) česká armáda 107 tisíc vojáků a slovenská armáda 33 tisíc. V následujících letech prošla Armáda ČR složitým procesem redukce početních stavů a vytváření nových organizačních struktur. V roce 2019, tedy na konci námi porovnávaného období, bylo v ČR cca 25 tisíc vojáků v aktivní službě (viz tabulka níže). Na Slovensku byl proces obdobný, slovenská armáda měla v roce 2019 16 tisíc vojáků.

Pokud tedy porovnáme čísla za celé Československo v roce 1989 a za samostatnou Českou republiku v roce 2019, pak se počet vojáků snížil přibližně na 13 % původního stavu. Při započítání české a slovenské armády dohromady poklesl stav na 21 %.

Bývalé země Varšavské smlouvy

Jak lze vidět v tabulce níže, ze zemí bývalé Varšavské smlouvy nejméněsnižovalo stavy Rumunsko, a sice z 207 tisíc na 126 tisíc k roku 2019, tedy na 61 %, a samotné Rusko, v jehož případě nastal pokles jen na 97 % úrovně v roce 1989. Nejvíc počet vojáků zredukovala Albánie, z 65 tisíc v roce 1993 na 8 tisíc k roku 2019, tedy na 12 %. Polsko, které Jaroslav Bašta ve výroku zmiňuje jako výjimku, snížilo počet svých aktivních vojáků z 350 tisíc na 189 tisíc k roku 2019, tedy na 54 %. Ve srovnání s ostatními zeměmi však Polsko v tomto případě za výjimku označit nelze.

Evropské státy NATO v roce 1989

Částečný proces demilitarizace probíhal po konci studené války i v tehdejších evropských členských zemích NATO. Počet vojáků se nejvíce snížil v Belgii ze 110 tisíc na 26 tisíc k roku 2019, tedy na 24 %. Pokud nepočítáme Lucembursko se zhruba tisíci vojáky, nejméně z evropských zemí, které byly členy NATO v roce 1989, snížilo počty vojáků Řecko. A to z 201 tisíc na 147 tisíc k roku 2019, tedy na 73 %.

Ukrajina

Co se týče Ukrajiny, ta se po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 stala nezávislým státem a v roce 1992 měla 430 tisíc aktivních vojáků. I tady nicméně docházelo k redukci počtu vojáků. V roce 2013 (rok před ruskou invazí na Krym) měla země 121,5 tisíc aktivních vojáků, stav se tedy oproti roku 1992 snížil na 28 %. Po invazi ruských vojsk na Krym se v roce 2014 počet vojáků začal navyšovat až na 311 tisíc v roce 2019.

Jaroslav Bašta ve svém výroku správně zmínil demilitarizaci Evropy, promítající se mimo jiné i do snižování počtu vojáků v aktivní službě. Zmíněné Polsko a Ukrajina ale nepředstavovaly ve srovnání s ostatními státy výjimku. V žádné z evropských zemí neklesl počet vojáků oproti roku 1989 na 10 %, podíl byl vždy vyšší. Z těchto důvodů hodnotíme výrok Jaroslava Bašty jako nepravdivý.

Rozpočet Ministerstva obrany České republiky byl původně na rok 2021 schválen ve výši 75,4 mld. Kč (.pdf, str. 6). Dne 27. ledna (.pdf, str. 1) 2021 a 29. března (.pdf, str. 1) 2021 nicméně došlo na základě usnesení vlády k posílení obranného rozpočtu celkem o 10 mld. Kč. Po tomto navýšení tvořil celkový rozpočet na obranu ČR 85,4 mld. Kč (.pdf, str. 6) a podíl výdajů Ministerstva obrany tak odpovídal 1,4 % HDP.

Ukrajinský parlament v roce 2018 přijal zákon o národní bezpečnosti Ukrajiny, kterým se stát zavazuje, že výdaje v sektoru bezpečnosti a obrany státu budou představovat nejméně 5 % HDP. Nejméně 3 % HDP přitom mají směřovat přímo na „financování obranných sil“ (čl. 35 odst. 1). Ne vždy se ale Ukrajině dařilo tento závazek dodržet. Tak v roce 2021 byla například realita diametrálně odlišná od schváleného zákona. Schválený rozpočet Ministerstva obrany Ukrajiny v tomto roce činil 117,6 mld. hřiven, tedy 92 mld. Kč, což je méně než 2,5 % HDP (.pdf, str. 1) země. Doplňme, že prostředky z ukrajinského obranného rozpočtu nejdou pouze na obranu, ale také na reformní (.pdf, str. 1) programy s ní spojené.

Na závěr tedy uveďme, že rozpočet českého Ministerstva obrany byl v poměru k HDP přibližně o třetinu nižší než obranný rozpočet Ukrajiny. V absolutních číslech však byly český i ukrajinský rozpočet sektoru obrany srovnatelné, rozdíl činil necelých 7 miliard korun (odchylka je v tomto případě menší než 8 %). Z tohoto důvodu výrok Jaroslava Bašty hodnotíme jako pravdivý.

Již na podzim loňského roku média informovala o tom, že Ruská federace shromažďuje své vojenské jednotky v blízkosti hranic s Ukrajinou. Ruské vojenské manévry zde pokračovaly i v lednu 2022. Dle tehdejších odhadů se u ukrajinských hranic nacházelo více než 100 tisíc ruských vojáků. Někteří experti označili v té době možnost útoku Ruska na Ukrajinu za vysoce pravděpodobnou. Podobně před ruskou invazí varoval i americký prezident Joe Biden. Například 18. února prohlásil, že je podle něj Rusko vojensky připraveno na Ukrajinu zaútočit a k útoku pravděpodobně dojde v řádu dnů. 

Ruská vojenská invaze na Ukrajinu následně započala 24. února 2022 v časných ranních hodinách. Pokud se podíváme zpět do několika posledních dnů před invazí, zástupci Ukrajiny například 18. února oficiálně odmítli, že by ukrajinská armáda plánovala provést ofenzivu v separatistických oblastech na východě země. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj také ještě 20. února v telefonátu s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem uvedl, že je připravený s Moskvou jednat. Především tehdy zmiňoval, že Ukrajina nebude reagovat na ruské provokace na východě země, přestože zde v separatistických „republikách“ došlo 19. února k vyhlášení všeobecné mobilizace. 

Připomeňme, že Vladimir Putin 21. února 2022 uznal nezávislost samozvané Doněcké a Luhanské lidové republiky. Den na to oznámil, že se tato nezávislost má vztahovat na celé území Doněcké a Luhanské správní oblasti, které však bylo z velké části pod kontrolou ukrajinských sil. Zároveň tehdy ruský prezident rozhodl o vyslání armády na východ Ukrajiny. 

V reakci na to následně 23. února vyhlásil prezident Zelenskyj na území Ukrajiny výjimečný stav, všeobecnou mobilizaci ale v té době opět vyloučil. Do armády byli povoláni pouze rezervisté, což Zelenskyj okomentoval slovy: „Musíme zlepšit připravenost naší armády na všechny možné situace.“

Je tedy pravda, že Ukrajina v předvečer ruského útoku své ozbrojené síly nemobilizovala. K vyhlášení mobilizace ze strany Ukrajiny došlo až 24. února v reakci na její napadení ruskými vojsky.

Předně uveďme výrok do kontextu. Alexandr Vondra zde odpovídal na otázku moderátorky, která mluvila (audio, 7:40) o tom, že Viktor Orbán na začátku dubna vyhrál v maďarských parlamentních volbách a voličům jeho strany Fidesz tak například „nevadilo“, že dříve jednal s Vladimirem Putinem. Alexandr Vondra poté ve své odpovědi poukazoval na skutečnost, že Moskvu navštívili i lídři Francie, Německa a Rakouska.

Maďarský premiér Viktor Orbán, francouzský prezident Emmanuel Macron i německý kancléř Olaf Scholz skutečně Moskvu navštívili, a to v první polovině února 2022. Tedy v době před zahájením ruské invaze na Ukrajinu, kdy Rusko u ukrajinských hranic soustřeďovalo vojenské síly a média i světoví státníci otevřeně varovali před možnou ruskou agresí. Rakouský kancléř Karl Nehammer poté navštívil prezidenta Putina v den Vondrova výroku, 11. dubna 2022. 

Viktor Orbán konkrétně návštěvu Moskvy podnikl 1. února 2022, důležitou součástí schůzky přitom bylo jednání o zvýšení dodávek ruského plynu do Maďarska. Udržení nižších cen energií mělo pro maďarského lídra podstatný význam v kontextu předvolebního období. Mezi další témata jednání patřila například spolupráce Ruska a Maďarska v oblasti ekonomiky nebo při výstavbě maďarské jaderné elektrárny Paks II. Dále maďarský premiér a ruský prezident probírali také otázku Ukrajiny a vztahy Ruska se západními zeměmi. V této souvislosti Orbán označil návštěvu za „mírovou misi“ a zároveň uvedl, že si žádný lídr v Evropské unii nepřeje válku nebo konflikt. Zdůraznil také nutnost dalších jednání, „aby se zabránilo návratu ke studené válce“.

Emmanuel Macron poté jel 10. února 2022 do Moskvy za účelem zmírnění tenzí mezi Ruskem a západními státy vzhledem k eskalujícímu napětí na Ukrajině.

Olaf Scholz přijel do Moskvy 15. února 2022 s podobným cílem jako Emmanuel Macron, tedy zabránit válce. Rusko tehdy varoval, že je Německo připraveno v případě ruské agrese na Ukrajině zavést tvrdé sankce.

Rakouský kancléř Karl Nehammer o svém plánu navštívit Moskvu informoval 10. dubna. S Vladimirem Putinem se poté setkal 11. dubna 2022, tedy v den Vondrova výroku. Při jednání vyjádřil solidaritu s Ukrajinou a výrazně odsoudil ruské válečné zločiny. Zároveň Putina varoval před dalším zesílením západních sankcí. Po schůzce Nehammer rozhovor s ruským prezidentem označil za „velmi přímý, otevřený a tvrdý“. Dodal také, že to „nebyla žádná přátelská návštěva“. Pro úplnost dodejme, že Putin údajně Nehammerovi při jednání řekl, že Rakousko může počítat s dodávkami ruského plynu a i nadále za ně platit v eurech. Zda s tématem dodávek plynu přišel jako první Karl Nehammer, ale není jasné.

Na závěr tedy shrňme, že mezi hlavní body Orbánovy návštěvy Moskvy patřilo jednání o zvýšení dodávek ruského plynu do Maďarska a jednání o ekonomické spolupráci či o výstavbě jaderné elektrárny. Ostatní evropští lídři však s Putinem jednali, alespoň dle jimi zveřejněných informací, primárně o deeskalaci napětí mezi Ruskem a Ukrajinou. Výrok Alexandra Vondry z tohoto důvodu hodnotíme jako zavádějící.

Jako masakr v Buče je označováno vraždění ukrajinských civilistů ve zmíněném městě ruskými vojáky. Jedny z prvních snímků následků tohoto masakru se objevily 1. dubna 2022 na oficiálních komunikačních kanálech Ukrajinské vlády. Kromě oficiálních ukrajinských zdrojů o zabíjení civilistů ruskými vojáky přinesly svědectví přímo z Buče také mezinárodní organizace Human Rights Watch, agentura AP či americká CNN. Podle ukrajinských úřadů v Buče zemřelo více než 300 lidí.

Maďarský staronový premiér Viktor Orbán zprvu sice odsoudil ruskou invazi na Ukrajinu, avšak nekritizoval konkrétně ruského prezidenta Vladimira Putina. Na rozdíl od ostatních států EU také maďarská vláda odmítla poskytnout Kyjevu vojenskou pomoc či povolit transport zbraní přes maďarské území.

Po kritice od polského vicepremiéra Jaroslawa Kaczyńského se však Orbán odhodlal k veřejnému odsouzení masakru v Buče. Novináře serveru Hungary Today o tomto stanovisku maďarského premiéra informoval šéf jeho tiskového úřadu Bertalan Havasi. Orbán údajně uvedl, že „tuto válku začalo Rusko napadením Ukrajiny“, což označil za agresi. Dodal, že Maďarsko v tomto sdílí postoj EU. Vyzval také k nezávislému vyšetřování zločinů na Ukrajině a uvedl, že civilisté musí být chránění a násilí vůči nim musí být jasně odsouzeno.

Navzdory opatrnému vyjadřování Viktora Orbána ohledně ruské invaze na Ukrajinu je tedy možné označit výrok Alexandra Vondry jako pravdivý. Viktor Orbán skutečně masakr v Buče odsoudil.

Maďarský premiér Orbán dne 15. března řekl ve svém projevu k příležitosti výročí Maďarské revoluce 1848–49, že by země měla za každou cenu zůstat vůči konfliktu Ruska a Ukrajiny nestranná. Viktor Orbán se vyslovil, že Maďarsko nepošle do konfliktu žádné své vojáky, ani zbraně a vojenské prostředky.

Jako hlavní důvod uvedl obavu, že by se Maďarsko mohlo v budoucnu samo stát vojenským terčem, a proto se tímto rozhodnutím chce distancovat od války, zachovat mír a soustředit se na blahobyt vlastních občanů. Za opačné, podle jeho slov „proválečné“, postoje kritizoval opoziční levicové strany. 

Co se týče logistické pomoci (tj. umožnění dovozu pomocného vojenského materiálu na Ukrajinu přes území státu), mluvčí maďarské vlády Zoltán Kovács na svém Twitterovém účtu uvedl, že takovou pomoc maďarská vláda odmítá a ani v budoucnu ji nepovolí.

Tlumočil tak slova maďarského ministra zahraničí Pétera Szijjártóa, který se takto vyslovil 28. února během jednání se svým protějškem, kosovskou ministryní zahraničí Donikou Gërvalla-Schwarzovou. Zdůvodnil to obavou, že by se takové dodávky mohly stát terčem nepřátelských vojenských akcí. 

Záměr nedovážet na Ukrajinu zbraně a nepovolit ani jejich přepravu přes území Maďarska pak 1. března také odsouhlasil maďarský kabinet. Podle premiéra Viktora Orbána se tak stalo především kvůli ochraně maďarské menšiny žijící na Ukrajině. Z těchto důvodů hodnotíme výrok Alexandra Vondry jako pravdivý. 

Petr Fiala se již 24. února, tedy první den invaze na Ukrajinu, před odletem na mimořádné zasedání Evropské rady v Bruselu vyjádřil takto: „Budu v souladu s pozicí vlády České republiky prosazovat co nejtvrdší sankce vůči Rusku a jednotný postup Evropské unie“. Druhý den po summitu Evropské rady prohlásil: „Jsem za maximální možnou míru sankcí.“ Tisková zpráva Ministerstva financí z 25. února zase uvádí, že „v rámci evropské sedmadvacítky je česká vláda odhodlána plně podpořit další zpřísnění a rozšíření sankcí“.

Druhý den invaze vláda rozhodla o „zastavení udělování víz a dlouhodobých a trvalých pobytů státním příslušníkům Ruské federace s výjimkou humanitárních důvodů“. O podobném kroku chtěla vláda přesvědčit i ostatní evropské státy. Mimo jiné se česká vláda rozhodla urychlit vystoupení ze dvou postsovětských bank a vyzvala k tomu i další země.

25. února Česká republika oznámila, že od 27. února uzavře vzdušný prostor pro ruská letadla. K oznámení stejného kroku na celoevropské úrovni došlo až o dva dny později.

Den po invazi také internetové sdružení CZ.NIC rozhodlo o zablokování osmi tzv. dezinformačních webů, které jsou označovány za proruské. Stalo se tak na základě doporučení vlády a po jednáních s bezpečnostními složkami státu. Evropská komise pak o dva dny později oznámila, že zablokuje stanici RT (dříve známa jako Russia Today) a internetové médium Sputnik, která jsou vlastněna ruským státem.

Na začátku března Česká republika požadovala tvrdší sankce v oblasti vyloučení bank ze sytému SWIFT. Do té doby totiž z tohoto platebního systému bylo na základě rozhodnutí EU vyloučeno jen 7 ruských bank. Dne 10. března se Petr Fiala vyjádřil pro iDnes.cz, že už teď musíme přemýšlet, kam by ještě sankce šly posunout, aby zabránily další ruské agresi. Premiér Fiala navrhoval například odpojení dalších bank od mezinárodního systému SWIFT nebo blokádu ruských lodí.

Česká vláda tedy nejen ústy premiéra Fialy dávala již v prvních dnech ruské invaze na Ukrajině najevo, že chce protiruské sankce nastavit až na maximální možnou míru. Některé sankční kroky vláda učinila ještě před ostatními evropskými partnery a u jiných zase na další státy apelovala, aby svůj přístup zpřísnili. Z těchto důvodů hodnotíme výrok Ivana Bartoše jako pravdivý.

Předseda Pirátů Ivan Bartoš v rozhovoru pro Info.cz poukazuje na to, že před ruskou invazí na Ukrajinu považovala Evropská unie zemní plyn za tzv. přechodný zdroj energie, avšak zároveň je do značné míry závislá na zemním plynu z Ruska. Uveďme, že 40 % dodávek plynu do Evropské unie pochází právě z této země. Ačkoliv zemní plyn není bezemisní, jeho spalování vypouští do vzduchu jen zhruba poloviční množství emisí, než je tomu např. u hnědého uhlí. Doplňme však, že při těžbě a přepravě zemního plynu do ovzduší uniká metan, tedy plyn se silným skleníkovým efektem (.pdf, str. 2), což podle odborníků ekologickou výhodnost zemního plynu snižuje.

Pro kontext zmiňme, že na základě Zelené dohody pro Evropu, tzv. Green Dealu, se mají do roku 2030 snížit emise skleníkových plynů v EU minimálně o 55 % oproti hodnotám z roku 1990. Do roku 2050 by pak Evropská unie měla dojít k úplné uhlíkové neutralitě.

Aby se jasně určilo, které ekonomické činnosti jsou ekologicky udržitelné a které nikoliv, existuje v rámci EU systém jejich rozřazení, tedy tzv. taxonomie. V jejím rámci Evropská komise na začátku letošního února dočasně zařadila plyn a jádro mezi čisté zdroje energie. Nové plynové elektrárny či teplárny však budou muset být schopné do konce roku 2035 přejít od zemního plynu k jiným palivům (.pdf, str. 16), jinak „zelený status“ ztratí. Dodejme, že rámcově vstoupila taxonomie EU v platnost v červenci 2020 s tím, že úkolem Evropské komise bylo ji následně konkretizovat.

Po začátku invaze ruské armády na Ukrajinu se začaly objevovat hlasy, zda není třeba přehodnotit současnou energetickou politiku Unie, a snížit tak dosavadní závislost na dodávkách plynu z Ruska. 8. března proto Evropská komise představila plán, jehož cílem je snížit závislost na ruském plynu již v tomto roce o dvě třetiny. Počítá se s dodávkami plynu z jiných států, např. Alžírska či USA, rychlejším přechodem na solární a větrné zdroje, snížením termostatů o jeden stupeň či výměnou plynových kotlů za tepelná čerpadla. Místopředseda Evropské komise Frans Timmermans také připustil, že některé státy budou muset využívat uhlí déle, než se původně plánovalo.

Bartoš tedy správně podotýká, že zemní plyn byl považován za přechodný zdroj energie. Vzhledem k tomu, že k další úpravě evropské taxonomie od té doby nedošlo tedy za dočasně čistý zdroj energie považován stále je. Poněkud zavádějící nicméně je, že Bartoš poukázal pouze na „země západní Evropy“. Taxonomie totiž nijak nerozlišuje mezi členskými státy a týká všech států Evropské unie, tedy i těch východních. Například ČTK pak v souvislosti se zařazením zemního plynu a jaderné energie mezi čisté zdroje napsala, že „komise v takzvané taxonomii vyšla vstříc zemím jako Francie, Polsko či Česko“.

Zmiňme, Francie má poměrně ambiciózní plány, co se týče jaderné energetiky. Ačkoli francouzský prezident Emmanuel Macron na začátku svého funkčního období prosazoval snížení podílu využití jaderné energie (ze 75 % na 50 % v roce 2035), později hovořil o nutnosti „obrození francouzského jaderného průmyslu“. Dále oznámil, že dojde k výstavbě šesti nových reaktorů. Na konci roku 2021 tak například představil investiční strategii Francie 2030, v jejímž rámci země chce podpořit rozvoj malých modulárních jaderných reaktorů. Macron tehdy uvedl: „Jaderná energetika, vodík a obnovitelné zdroje pro nás budou klíčové k výrobě elektřiny z různých zdrojů a ke snížení naší uhlíkové stopy,“.

Některé starší francouzské jaderné elektrárny v minulosti bojovaly s technickými problémy, především s korozí, kvůli čemuž docházelo a stále dochází k jejich odstávkám. Někteří odborníci proto upozorňují na to, že z krátkodobého hlediska bude Francie muset využít právě zemní plyn k pokrytí případných výpadků energie z jaderných zdrojů. Doplňme, že roli zemního plynu, jakožto přechodného kroku při transformaci energetiky zmiňoval již v roce 2019 francouzský vládní web.

Za typický příklad západní země, která před vpádem ruských vojsk na Ukrajinu plánovala při přechodu na obnovitelné zdroje energie využívat ve velké míře zemní plyn pak můžeme označit Německo. To je navíc největším odběratelem ruského plynu v celé Evropské unii. Německý kancléř Olaf Scholz ještě na podzim minulého roku plánoval postavení nových plynových elektráren. Německo také počítalo s otevřením plynovodu Nord Stream 2, který měl zdvojnásobit vývoz ruského plynu po dně Baltského moře do Evropy, projekt nicméně vzbuzoval kritiku např. ze strany USA. Kvůli krokům Ruska vůči Ukrajině pak německá vláda oznámila, že Nord Streamu 2 neudělí povolení k provozu, a k otevření plynovodu tak nemůže dojít. 

Němečtí vládní představitelé po ruské invazi v souvislosti s využíváním zemního plynu také uvedli, že by mohlo dojít ke změně termínů odstavení uhelných či jaderných elektráren. Zároveň zdůraznili nutnost rychleji začít využívat např. solární či větrnou energii. Německo tedy přesto, že nejdříve považovalo zemní plyn za důležitý prvek přechodu na obnovitelné zdroje energie, svůj postoj později přehodnotilo.

Ministerstvo vnitra každý den zveřejňuje počty vydaných speciálních dlouhodobých víz a registrací u cizinecké policie. Pro vstup do země v současné chvíli není vstupní vízum nutností. Ukrajinci ovšem po vstupu do Česka musí získat tzv. dočasnou ochranu, a to do 90 dnů po příjezdu. O tu si mohou zažádat v krajských asistenčních centrech či na pracovištích Ministerstva vnitra. 

K 27. březnu, tedy o den dříve, než vyšel rozhovor s Ivanem Bartošem, vydalo Česko prchajícím Ukrajincům celkem 236 585 dočasných ochran. 

Každý cizinec vstupující do země se také musí musí do 30 dnů od příjezdu zaregistrovat u cizinecké policie. Pokud však člověk bydlí v některém z ubytovacích zařízení, tato povinnost přechází na provozovatele. Uveďme také, že většinou je v jednom asistenčním uprchlickém centru možno vyřídit všechny tyto náležitosti. Důležité je rovněž uvést, že pobyt nemusí nahlašovat děti mladší 15 let, kterých je údajně mezi uprchlíky přes 35 %.

K 27. březnu se u cizinecké policie zaregistrovalo 128 352 osob. Pokud bychom k těmto zaregistrovaným osobám starším 15 let připočetli skutečnost, že 35 % uprchlíků jsou děti, dostaneme se téměř k 200 tisícům lidí. Tento počet ale nemůžeme sečíst s počtem vydaných víz, jelikož tyto ukazatele mohou obsahovat některé lidi dvakrát. Z veřejných statistik Ministerstva vnitra se tak skutečný počet Ukrajinských uprchlíků, kteří přišli do Česka, nedozvíme.

Využít můžeme data mobilních operátorů. Podle slov ministra vnitra Víta Rakušana z 22. března bylo v Česku dle dat operátorů přes 270 tisíc lidí z Ukrajiny. Ten samý den řekl premiér Fiala, že reálný počet uprchlíků přesahuje 300 tisíc.

Nejvíce osob s uděleným dlouhodobým vízem, respektive dočasnou ochranou, se nachází v Praze. K 27. březnu bylo v hlavním městě 58 117 osob. Druhým nejvíc vytíženým krajem je Středočeský kraj s počtem 34 575 osob.

Předseda Pirátů Bartoš ale svým výrokem mohl myslet i počet uprchlíků na obyvatele v jednotlivých krajích. Data (.xlsx) Českého statistického úřadu o počtu obyvatel v krajích jsme proto vydělili počtem uprchlíků z obrázku výše. Výsledek nám ukazuje následující mapa.

Největší hustota uprchlíků je tedy v hlavním městě, kde na konci března na 100 obyvatel připadali více než 4 ukrajinští uprchlíci. Mezi další kraje s vysokým počtem uprchlíků patří Vysočina, Karlovarský, Jihomoravský či Liberecký kraj.