Kerčský průliv je průliv mezi Černým a Azovským mořem, svíraný Tamanským a Kerčským poloostrovem. Kerčský poloostrov je také součástí Krymského poloostrova, který byl anektován Ruskem v roce 2014.

Incident v Kerčském průlivu se odehrál 25. listopadu 2018, když ruská pobřežní stráž zabránila lodím ukrajinského námořnictva ve využití průlivu. Rusové posléze tři ukrajinské lodě a jejich posádky zadrželi. Kyjev tvrdil, že přesun lodí Rusku dopředu oznámil, a že k zadržení jejích lodí a námořníků navíc došlo až v mezinárodních vodách, čímž Moskva údajně porušila mezinárodní námořní právo, které je obsažené v Úmluvě Organizace spojených národů o mořském právu (dále jen „Úmluva“), která je závazná pro 168 států světa, včetně Ruska i Ukrajiny jakožto signatářů, i bilaterální smlouvu mezi Ukrajinou a Ruskem, která upravovuje mimo jiné právě režim užívání Kerčského průlivu.

Ruská tajná služba FSB informovala, že lodě zabavila, protože „narušily ruské pobřežní vody“. Rusko uvedlo, že dočasně uzavřelo oblast pro lodní dopravu a že ukrajinská plavidla vstoupila na jeho území nezákonně a prováděla „provokativní akce“. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov také uvedl, že ukrajinské vojenské lodě vstoupily do ruských teritoriálních vod, aniž by odpověděly na jakékoli požadavky pohraniční stráže. Proto byla všechna opatření přijata v přísném souladu se zákonem. Ukrajinská plavidla prý údajně také nepodala správné žádosti o transit.

Proplutí průlivem upravuje Část III této úmluvy. Článek 37 vymezuje působnost oddílu úmluvy upravující tzv. tranzitní proplutí tak, že „tento oddíl se vztahuje na průlivy, kterých se používá pro mezinárodní plavbu mezi jednou častí volného moře nebo výlučné ekonomické zóny a jinou častí volného moře nebo výlučné ekonomické zóny“. To je případ i Kerčského průlivu mezi Černým a Azovským mořem. Podle článku 38 pak platí, že „v průlivech zmíněných v článku 37 požívají všechny lodě a letadla právo tranzitního proplutí či přeletu, kterému nesmí být bráněno...“ Článek 44 dále upravuje povinnosti států hraničících s průlivy: „státy, které hraničí s průlivy, nesmějí bránit tranzitnímu průjezdu či přeletu...“ Podle ukrajinského ministra zahraničí Pavla Klimkina došlo tehdy k porušení těchto článků.

Dále podle článku 3 výše zmíněné úmluvy platí, že každý stát si může vytyčit tzv. pobřežní moře, ve kterém může svrchovaně vykonávat veškeré své pravomoci (viz článek 2 této úmluvy), dá se tedy říci, že pobřežní moře patří pobřežnímu státu. Šíře pobřežního moře pak může být maximálně 12 námořních mil (cca 22,2 kilometrů) od nejzazší linie odlivu. Dle článku 15 pak platí, že pokud státy leží naproti sobě, může pobřežní moře sahat jen k tzv. střední linii (v podstatě smyšlená čára jdoucí středem moře či průlivu), pokud se státy nedohodnou jinak, nebo z historických důvodů či jiných zvláštních okolností není třeba určit hranici pobřežního moře jiným způsobem.

Kerčský průliv představoval potenciální ohnisko konfliktu již od rozpadu Sovětského svazu. Situace se uklidnila v roce 2003, kdy došlo k podepsání bilaterální smlouvy mezi Ruskem a Ukrajinou stanovující, že obě země mohou volně využívat průliv a Azovské moře pro komerční přepravu a musí se navzájem informovat při odesílání vojenských plavidel. Oblast tak byla prohlášena za vnitřní vody obou zemí, ačkoli Ukrajina původně požadovala v oblasti tvrdé vyčlenění hranice a vymezení státní svrchovanosti každého ze států. Přestože je dohoda stále platná, po anexi Krymu získalo Rusko kontrolu nad oběma břehy Kerčského průlivu a tvrdí, že nelegálně zabraný ukrajinský poloostrov a přiléhající vody jsou ruským teritoriem, což Ukrajina odmítá.

Rusko také schválilo ústavní zákon, podle kterého je Krym součástí jeho území, smlouvu o přistoupení Krymu k Ruské federaci schválil ruský parlament a podepsal prezident Putin. Z ruského pohledu má tedy Rusko, jakožto stát, kterému Krym náleží, právo na krymské pobřežní moře. Podle Mezinárodního trestního soudu (který ale řada států včetně Ruska dosud neuznala jako mezinárodněprávní autoritu) je ale Krym Ruskem pouze okupován (.pdf, str. 36), a nejedná se tak o jeho území. Rezoluci na podporu územní celistvosti Ukrajiny pak vydalo (.pdf) i Valné shromáždění OSN. Anexi Krymu považuje za protiprávní také Evropská unie, která v reakci postupně zavedla omezující opatření vůči Rusku, například diplomatická omezení či hospodářské sankce.

Ruská federace odůvodnila obsazení ukrajinských lodí narušením svých teritoriálních vod. Podle mezinárodních organizací a expertů na mezinárodní právo ale Krym patří stále Ukrajině. Dle mezinárodního práva by tedy moře v okolí Krymu skutečně mělo „patřit“ i Ukrajině a Rusko by si jej nemělo nárokovat. Incident v Kerčském průlivu také přehledně shrnuje i následující článek.

V novodobých dějinách ovládal území Krymu od roku 1783 Ruský stát. V roce 1954 došlo k darování Krymu v rámci Sovětského svazu Ukrajinské sovětské republice. Ústava Ukrajiny (.pdf, čl. 133) schválená v roce 1996 (str. 60) pak již Krym označuje za Autonomní republiku.

V roce 1997 byla uzavřena dohoda (.pdf, str. 31-40) mezi Ukrajinou a Ruskou federací, která potvrzovala ukrajinskou suverenitu nad územím Krymu (čl. 3). V následujícím roce byla přijata Ústava Autonomní republiky Krym, která platila až do roku 2014. V tomto roce došlo k vyhlášení nezávislosti Krymu, jeho připojení k Ruské federaci, a tím pádem de facto ukončení statusu Krymu jako Autonomní republiky v rámci Ukrajinské republiky.

Nutno poznamenat, že status Krymu jako Autonomní republiky v rámci Ukrajiny je dle mezinárodního práva v současnosti stále otevřený, vzhledem k tomu, že vyhlášení nezávislosti a následné kroky byly v rozporu s Ukrajinskou ústavou a mezinárodním právem (.pdf, shrnutí str. 390-391). OSN například připojení Krymu k Rusku neuznalo, naopak podpořilo teritoriální integritu Ukrajiny a vyzvalo k témuž členské státy a mezinárodní organizace (rezoluce OSN 62/262).

Incident v Kerčském průlivu se odehrál 25. listopadu 2018, když ruská pobřežní stráž zabránila lodím ukrajinského námořnictva ve využití průlivu. Kyjev tvrdil, že přesun lodí Rusku dopředu oznámil, a Moskva tak porušila mezinárodní námořní právo, které je obsažené v Úmluvě Organizace spojených národů o mořském právu (dále jen „Úmluva“). Tato úprava je závazná pro 168 států světa, včetně Ruska i Ukrajiny jakožto signatářů. Mezi Ruskem a Ukrajinou pak byla v roce 2003 podepsána také bilaterální dohoda, která mimo jiné upravovala také režim Kerčského průlivu.

Poté, co ukrajinským lodím nebylo dovoleno průlivem proplout, zamířili námořníci zpět do Oděského přístavu. Ruské námořnictvo však začalo na lodě střílet a posléze je i zajalo a posádku uvěznilo.

Ruská tajná služba FSB informovala, že lodě zabavila, protože „narušily ruské pobřežní vody“. Rusko uvedlo, že dočasně uzavřelo oblast pro lodní dopravu a že ukrajinská plavidla vstoupila na jeho území nezákonně a prováděla „provokativní akce“. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov také uvedl, že ukrajinské vojenské lodě vstoupily do ruských teritoriálních vod, aniž by odpověděly na jakékoli požadavky pohraniční stráže. Proto byla všechna opatření přijata v přísném souladu se zákonem. Ukrajinská vojenská plavidla prý také nepodala správné žádosti o transit.

Za protiprávní zadržení označil 18. července 2019 například Evropský parlament. Blokování Kerčského průlivu za porušení mezinárodního práva označil i zahraniční výbor Senátu, který následně vyzval k propuštění námořníků. Podobně tak učinilo i Ministerstvo zahraničí, které tuto výzvu zopakovalo letos v únoru.

Za protiprávní pak zadržování ukrajinských námořníků označili i vrcholní představitelé Německa a Francie. Americký kongres pak kvůli incidentu, který označuje za protiprávní, zvažoval zavedení nových protiruských sankcí.

Dne 25. května 2019 Mezinárodní soud pro mořské právo vydal předběžná opatření (.pdf, str. 30), podle kterých má Ruská federace propustit zadržené lodě i námořníky, spor však stále pokračuje a nebyl definitivně ukončen. Rusko ale odmítlo rozhodnutí soudu respektovat a dál drží námořníky ve vazbě.

„Proti Rusku jsou dlouhodobě vedeny sankce ze strany USA, Evropské unie a dalších západních zemí. V reakci na protiprávní anexi Krymu v roce 2014 přijala Evropská unie ve vztahu k Rusku několik omezujících opatření. Další sankce se pak týkají celého Ruska. Tato opatření byla opakovaně prodlužována a jsou prozatím platná do června roku 2020. Sankce na Rusko uvalily také Spojené státy americké, například kvůli protiprávní okupaci Krymu či kvůli udělování ruského občanství Ukrajincům žijícím v donbaské oblasti. Seznam všech sankcí uvalených na Rusko od roku 2014 do září roku 2018 lze nalézt na stránkách rozhlasové sítě Svobodná Evropa.

Vztahy mezi Severoatlantickou aliancí (NATO) a Ruskou federací, byly navázány v roce 1991 v rámci Severoatlantické rady pro spolupráci. Rusko se v roce 1994 připojilo k aliančnímu programu Partnerství pro mír. 1. dubna 2014 se pak Severoatlantická aliance jednomyslně rozhodla v důsledku ukrajinské krize pozastavit s Ruskou federací spolupráci. Oporu pak může Ruská federace hledat zejména u bývalých sovětských republik. Většina z nich po pádu Sovětského svazu v 90. letech vytvořila na popud Ruska Společenství nezávislých států (SNS). V prosinci minulého roku ukrajinský prezident Petro Porošenko hovořil o tom, že by měla Ukrajina ze společenství odejít a orientovat se na sbližování s Evropskou unií. Na jaře 2018 Ukrajina přerušila spolupráci v rámci SNS.

Ukrajinský prezident Petro Porošenko také v prosinci 2018 podepsal zákon, který de facto vypovídá ukrajinsko-ruskou smlouvu o přátelství, spolupráci a partnerství. „Základní smluvní dokument, který upravuje vztahy obou sousedních zemí, byl uzavřen v roce 1998 s desetiletou platností a automatickým prodloužením o dalších deset let, pokud se proti tomu žádná ze stran nepostaví. (...) Prezident zároveň vyzval ministerstvo zahraničí, aby provedlo „inventarizaci“ veškerých dohod s Ruskem. Podle ukrajinských médií je takových dohod na tři sta. Vláda by měla vytvořit meziresortní komisi, jež spočítá finanční požadavky, které by mělo Rusko Ukrajině vyplatit jako náhradu za svou ozbrojenou agresi,“ popisuje Aktuálně.cz.

V posledních letech také dochází ke sbližování Ruska s Tureckem. Příkladem mohou být události z března 2019. Přestože turecký ministr obrany Hulusi Akar tvrdil, že modernizace tureckého letectva americkými stroji bude pokračovat podle plánu, Američané a představitelé NATO si věrohodností jeho výroků jistí nejsou. Vrchní velitel sil NATO v Evropě Curtis Scaparrotti dokonce dvakrát vybídl k tomu, aby Pentagon od zakázky odstoupil, pokud Turecko nakoupí od Ruska protiraketový systém S-400. „Důvod, proč se Ankara rozhodla uzavřít obchod s Moskvou, švýcarské noviny označují primárně za politický,“ vysvětluje Český rozhlas Plus. Ministerstvo zahraničí USA definitivně stáhlo nabídku prodat Turecku svůj protiraketový systém Patriot 23. srpna.

K vyostření vztahů mezi Západem a Východem došlo naposledy 22. srpna tohoto roku, kdy Ruská federace společně s Čínou předložila žádost Radě bezpečnosti OSN, aby neprodleně projednala oficiální záměr Spojených států vyvíjet a rozmisťovat rakety středního doletu. 

Zlepšují se také vztahy Ruska a Číny, zde se však hovoří spíše o přátelství, než o formálním spojenectví. Za spojenecký by se však mohl označit vztah Ruska s režimem Bašára Asada v Sýrii, ta je však zmítána občanskou válkou a její pomoc Rusku by tak v případě potřeby nebyla velká.

Co se týče spojenců, může se Rusko přímo dovolávat pouze států v rámci Společenství nezávislých států, kam však kromě Ruska nespadá žádná ze světových velmocí. Členy jsou státy jako Ázerbájdžán, Bělorusko nebo Moldavsko. Mezi spojence je možné zařadit i Sýrii, ve které však probíhá občanská válka. Přesto, že Rusko v poslední době zlepšuje vztahy např. s Tureckem či Čínou, nedá se v souvislosti s těmito státy mluvit o spojenectví, ale spíše o politickém sblížení či přátelství.

Volební systém, který byl v Maďarsku uplatňován v parlamentních volbách v letech 1990 až 2010 lze označit jako systém zvýhodňující větší strany (.pdf, str. 11). Maďarský parlament v roce 2011 za vlády strany Fidesz v koalici s křesťanskými demokraty schválil nový volební zákon, který od voleb v roce 2014 snížil počet poslanců z 386 na 199, zrušil druhé kolo většinové části smíšeného systému (106 mandátů je rozděleno většinově v jediném kole a 93 poměrně na základě stranických kandidátek), překreslil volební okrsky a bylo přiznáno volební právo početně významné skupině etnických Maďarů žijících v zahraničí. Dále se například mění i přesouvání nevyužitých hlasů. Nově má být 93 mandátů rozděleno na celostátní úrovni na základě poměrného systému a použití d´Hondtova dělitele. Systém, podobně jako ten dřívější, obsahuje metodu přesouvání nevyužitých hlasů, ovšem s jistou změnou (.pdf, str. 17).

V roce 2014 parlamentní volby v Maďarsku vyhrála konzervativní strana Fidesz premiéra Orbána, která v koalici s křesťanskými demokraty získala 133 křesel, tedy ústavní většinu. Fidesz v koalici s křesťanskými demokraty obhájila ústavní většinu i v parlamentních volbách v roce 2018.

Fidesz čelí kritice, že volební obvody byly vytvářeny s přihlédnutím k síle vládnoucí strany v konkrétních regionech, a tedy že z reformy má mít výhody právě vládnoucí koalice. Kritizované je také přesouvání nevyužitých hlasů, protože dochází k tomu, že si je mohou kompenzovat všichni včetně vítěze, čímž se silný vítěz stává ještě silnějším (.pdf, str. 18). Po volbách v roce 2018 byla také uspořádaná demonstrace proti „nespravedlivému volebnímu systému.“

V ukrajinských parlamentních volbách se volí smíšeným systémem jednou za pět let. Polovina z celkových 450 poslanců jednokomorové Nejvyšší rady je volena poměrně a strana musí překonat pětiprocentní hranici. Druhá polovina je volena většinově. Politolog z Katedry ruských a východoevropských studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Jan Šír upozorňuje, že v části volené většinově často nevítězí straníci, ale lidé napojení na organizovaný zločin nebo korupční systémy, kteří si mohli popularitu v okrsku koupit a sami potřebovali imunitu.

20. května 2019 proběhla inaugurace nově zvoleného ukrajinského prezidenta Zelenského, kde ohlásil, že že zákonodárný sbor rozpustí. Den poté požádal poslance, aby se sešli ve středu 22. května na mimořádné schůzi, na které by měli změnit volební zákon. Avšak nový ukrajinský prezident Zelenskyj se svými návrhy na změnu volebního systému neuspěl. Požadoval, aby parlament ještě před předčasnými volbami zavedl poměrný volební systém a snížil volební práh pro vstup do parlamentu z pěti na tři procenta.

Ukrajinská prezidentská strana Sluha národa získala většinu v předčasných parlamentních volbách, které se konaly koncem července 2019. Poprvé za téměř čtvrtstoletí ukrajinské nezávislosti tedy ovládla parlament jediná politická strana. Zástupci Sluhy národa podle očekávání ovládli celostátní hlasování, ale překvapením bylo, že i volby v okrscích. Často neznámí lidé poráželi jak místní mocné podnikatele a zavedené politiky, tak známé reformisty, které do politiky vynesla revoluce z roku 2014. 

Volební reforma v Maďarsku, kterou prosadila v roce 2011 tehdejší vládní koalice, podle kritiků změnila volební systém v prospěch vládních stran za účelem větší šance na získání většiny v parlamentu v dalších volbách. Má také posilovat vítěznou stranu (.pdf, str. 17). V případě Ukrajiny se volební systém neměnil a není ani nakloněn k posílení vítěze voleb. Je pravdou, že po posledních parlamentních volbách na Ukrajině získala strana Sluha národa v parlamentě většinu, avšak nepomohl jí v tom zásadně volební systém, dokázala si získat dostatek voličů. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Senát má dle čl. 65 odst. 2 Ústavy pravomoc „se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku. (...) Ústavní soud může na základě ústavní žaloby Senátu rozhodnout o tom, že prezident republiky ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt."

Šestičlenný senátorský Klub pro liberální demokracii – Senátor 21 připravil v dubnu 2019 návrh ústavní žaloby (.pdf) na prezidenta Miloše Zemana, která vymezovala šest případů hrubého porušení Ústavy (body A až F), následně pak žaloba obsahovala osmnáct dílčích skutků prezidenta republiky, které jsou v rozporu s právním řádem České republiky (G: a–r).

V rámci dílčích případů lze v rámci jednotlivých bodů (a–r) identifikovat vícero opakování stejné skutkové podstaty.

V bodě i) tak lze uvést tři skutky týkající se téhož, a sice prezidentovy výroky v rozporu s oficiálními stanovisky vlády, týkající se anexe Krymu:

„(...) čehož se prezident republiky dopustil především v případě svého vystoupení dne 4.září 2014 na summitu NATO (...) dále pak vystoupení prezidenta republiky před Parlamentním shromážděním Rady Evropy dne 10. října 2017, během něhož opětovně kritizoval ekonomické sankce proti Ruské federaci, anexi Krymského poloostrova označil za hotovou věc a vyjádřil přesvědčení, že vzájemný dialog mezi Ruskou federací a Ukrajinou by mohl vést k finanční či materiální kompenzaci za ztrátu poloostrova, za což si vysloužil kritiku ukrajinských představitelů i vlády České republiky. (...) o kontinuitě v názorech a jejich veřejném zastáváním též ve druhém funkčním období prezidenta republiky svědčí rozhovor poskytnutý ruské televizní stanici NTV, který byl zveřejněn dne 9. prosince 2018, a ve kterém se prezident republiky opětovně vyjádřil pro zrušení ekonomických sankcí proti Ruské federaci."

V bodě j) lze uvést dva skutky týkající se téhož, a sice prezidentovy, dle žaloby diskriminující, výroky, jimiž kritizoval periodický přezkum dodržování lidských práv:

„dne 9. listopadu 2017 se veřejně vyjádřil k doporučením ze dne 6. listopadu 2017 plynoucím z univerzálního periodického přezkumu stavu lidských práv, mechanismu v rámci Rady OSN pro lidská práva, podle kterých se Česká republika měla zaměřit mimo jiné na lepší integraci romské menšiny do společnosti, přičemž v reakci na tato doporučení prezident republiky uvedl, že pokud jde o Romy, nemá podle jeho názoru smysl, aby existovala jejich pozitivní diskriminace, jelikož i ta je stále diskriminací, a dále uvedl, že mezi tzv. nepřizpůsobivými v České republice je 90 procent Romů, na následnou vlnu nesouhlasných reakcí reagoval znovu dne 5. října 2018, přičemž na svém původním stanovisku setrval a vyjádřil tak názorovou kontinuitu i ve svém druhém funkčním období."

V bodě l) lze uvést dva skutky týkající se téhož, a sice prezidentovo komentování ohledně kauzy Novičok:

„3. května 2018 následně prezident republiky zveřejnil v rámci rozhovoru pro média informaci, podle které se dle zprávy Vojenského zpravodajství v České republice v malém množství a pro účely testování vyráběla Vojenským výzkumným ústavem v Brně nervově-paralytická látka označovaná jako A230, která patří do skupiny novičoků, přičemž po testování byla zničena, současně uvedl, že Bezpečnostní informační služba naopak dospěla k závěru, že tato látka mezi novičoky nepatří, po prostudování zpráv obou tajných služeb se však podle svých slov prezident republiky přiklonil k názoru Vojenského zpravodajství, veřejně také závěry zhodnotil tak, že je pokrytectví předstírat, že se nic takového v České republice nedělo (...) prezident republiky na svém postoji a přístupu setrval, jak plyne z rozhovoru poskytnutému ruské televizní stanici NTV, který byl zveřejněn dne 9. prosince 2018, ve kterém zopakoval své tvrzení, že se novičok v České republice vyráběl“

V bodě m) lze uvést čtyři skutky týkající se téhož, a sice prezidentův návrh na zrušení Senátu:

„dne 15. října 2018 v rozhovoru pro Český rozhlas Radiožurnál prezident republiky uvedl, že Senát Parlamentu České republiky by měl být zrušen, navázal tak na svá předchozí vyjádření, například ze dne 18. října 2016 v rozhovoru pro Českou televizi a 17. května 2018 při svém setkání s občany ve Slezských Pavlovicích (...) k tomuto svému návrhu se prezident republiky vrátil dne 21. března 2019 při svém setkání s občany v obci Milhostov, kde prohlásil, že Senát Parlamentu České republiky by bylo možné„vyhladovět“"

V bodě n) lze uvést dva skutky týkající se téhož, a sice prezidentovo nejmenování zákonodárci navrženými kandidáty na vojenské funkce:

„prezident republiky odmítl bez uvedení důvodů dne 8. května 2016 jmenovat do hodnosti generálmajora brigádního generála Petra Dohnala, generálního ředitele Vězeňské služby České republiky, a do hodnosti brigádního generála plukovníka Simona Michailidise (...) prezident republiky však znovu odmítl bez uvedení důvodů dne 28. října 2018 oba do hodnosti brigádních generálů jmenovat, a to ačkoliv tak dle vyjádření předsedy vlády Andreje Babiše ze dne 21. října 2018 slíbil v případě Michala Koudelky učinit.“

V bodě q) lze uvést dva skutky týkající se téhož, a sice prezidentovo nejmenování profesorů vysokých škol:

„prezident republiky dne 17. května 2013 oznámil, že nejmenuje svého kritika Martina C. Putnu profesorem, přičemž nejprve odmítl sdělit důvody, proč tak odmítá učinit, prý by tím Putnu „ponížil,“ sdělil by je až v případném soudním řízení, pokud by se na soud Putna obrátil, později uvedl, že důvodů je více, zmínil však jen Putnův transparent na průvodu Prague Pride „Katolické buzny zdraví Bátoru“(...) dne 5. května 2015 pak byla zveřejněna informace, že prezident republiky odmítl podepsat jmenovací dekrety tří profesorů, Jiřího Fajta a Ivana Ošťádala z Univerzity Karlovy a Jana Eichlera z Vysoké školy ekonomické“

V bodě r) lze uvést dva skutky týkající se téhož, a sice prezidentovo zasahování do nezávislosti soudní moci a zpochybňování právního státu:

„nejprve dne 21. srpna 2013 v Senátu Parlamentu České republiky prohlásil, že po rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci trestního stíhání tří bývalých poslanců Petra Tluchoře, Ivana Fuksy a Marka Šnajdra ztratil v tento soud důvěru, z toho důvodu se také rozhodl k němu nadále neobracet s žádostí o poradní hlas ve věci nominace soudců Ústavního soudu, tehdejší předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová se proti těmto výrokům ohradila a uvedla, že prezident republiky nerespektuje nezávislost soudního rozhodování, dne 24. července 2018 prezident republiky prostřednictvím svého tiskového mluvčího, opětovně ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, uvedl, že rozsudek v kauze H-System spolu s některými dalšími rozsudky, například osvobozujícím rozsudkem v kauze OKD, vyvolává vážné pochybnosti jak o kvalitě, tak o lidskosti soudního systému České republiky a dodal, že se kvůli rozsudku chce setkat s předsedou Nejvyššího soudu Pavlem Šámalem"

Dohromady tak původní podoba ústavní žaloby Senátu proti prezidentu republiky vymezovala 34 skutků, jimiž se prezident republiky pohyboval na či za hranou ústavy nebo zákona. 

Konečná podoba ústavní žaloby (.pdf) na prezidenta Miloše Zemana obsahuje celkem 8 bodů (body A až H). Žaloba byla rozšířena o kauzu neodvolání ministra kultury Antonína Staňka a nejmenování jeho nástupce Michala Šmardy. Prvních 7 bodů je vymezených jako hrubé porušení Ústavy. Poslední bod H obsahuje dalších 8 dílčích skutků (body a až h), které jsou podle autorů žaloby ve svém součtu, v důsledku trvání jednání, dalším hrubým porušením Ústavy. V původní podobě žaloby (.pdf) bylo těchto bodů 18. Rovněž jako v návrhu žaloby lze v jednotlivých dílčích bodech zaznamenat vícero opakování stejné skutkové podstaty. Dohromady tak ústavní žaloba Senátu proti prezidentu republiky obsahuje celkem 37 skutků, které je možno chápat jako protiústavní nebo protizákonné (a i tyto jsou podle interpretace autorů ve svém důsledku protiústavní). 

O návrhu ústavní žaloby na prezidenta Miloše Zemana za hrubé porušení Ústavy informoval dne 9. května 2019 týdeník Respekt, který uvedl, že návrh obsahuje celkově 24 skutků. O konečné podobě ústavní žaloby na prezidenta za hrubé porušení Ústavy informoval dne 13. května iDnes.cz, který ve svém přehledu uvedl celkem 25 skutků.

Existují různé možnosti přepočtu celkového počtu skutků obsažených v ústavní žalobě na prezidenta Miloše Zemana za hrubé porušení Ústavy, které se dají chápat jako protiústavní nebo protizákonné. U konečné verze žaloby (.pdf) jsme dospěli k celkovému počtu 37 skutků, což splňuje 10 % toleranci, kterou uznáváme v rámci ověřovací metodiky, proto výrok hodnotíme jako pravdivý.

Václav Klaus mladší vystoupil na pietní akci k 80. výročí okupace Čech a Moravy nacistickým Německem, kterou pořádal Český svaz bojovníků za svobodu (ČSBS). Vzpomínkový večer se konal v pražském Domě armády 13. března 2019. Na akci vystoupili s projevy předseda ČSBS Jaroslav Vodička, šéf KSČM Vojtěch Filip, lídr kandidátky SPD pro evropské volby Ivan David nebo senátor Jaroslav Doubrava (Severočeši).

Senátor Jaroslav Doubrava byl do roku 2010 členem KSČM, poté kandidoval za hnutí Severočeši.cz. Doubrava je spojován s řadou kontroverzních akcí. Jako pozorovatel se účastnil nezákonných voleb na separatistickém východě Ukrajiny. Od této cesty se následně Senát distancoval. Vystupuje proti migraci a šíří nepravdivé informace. Rozhovor s Doubravou se objevil na webu KSČM, kde senátor zpochybnil nezákonnou anexi Krymu, hrozby ze strany Ruska a kritizoval EU a NATO. Nelze ale dohledat, že by se Doubrava aktuálně přímo hlásil ke KSČM.

Václav Klaus mladší přednesl na pietní akci projev, ve kterém mimo jiné ocenil hrdinství vojáků i občanů, kteří se postavili nacistickému režimu. Dále Klaus upozornil na to, že „nestačí ale jen připomínat historii, musíme si uvědomit, že zlo na světě existuje a přichází zpravidla v nových podobách.“ V této souvislosti pak zmínil francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a jeho plán na reformu Evropské unie, který přirovnal ke spisu Mein Kampf nacistického vůdce Adolfa Hitlera.

Klasu doslova řekl: „Demokraty nemohl nechat v klidu otevřený dopis jednoho z vůdčích architektů nové Evropy Emmanuela Macrona. Vlivné lidi disponující mocí ovlivnit vaše životy byste měli pečlivě poslouchat a brát jejich slova vážně. Hitler myslel Mein Kampf vážně, není důvod si myslet, že Macron své teze vážně nemyslí. V jeho textu se objevují výrazy jako ‚nebude mít v Evropě místo‘, ze kterých mrazí.“ Ve svém proslovu Klaus ještě několikrát přirovnává Macronovy názory k Adolfu Hitlerovi.

Záznam z akce je možné najít na YouTube, projev Václava Klause mladšího je v čase 6:20–12:20.

Slova Václava Klause mladšího vyvolala vlnu negativních reakcí. Kriticky se vyjádřil například senátor Pavel Fisher nebo spisovatel Jiří Padevět. Od pietní akce se distancoval ministr obrany Lubomír Metnar.

Václav Klaus starší se na adresu Evropské unie vyjadřuje značně kriticky, jak uvedl v rozhovoru pro Český rozhlas: "Já myslím, že EU je zlo. Samozřejmě. A čím dříve bude ukončena ta evropská integrace v dnešní podobě a čím dříve dojde k transformaci EU v nějaký demokratický a funkční orgán, tím lépe."

Pravdou je i to, že exprezident Klaus Putinův režim, narozdíl od EU, nepovažuje za hrozbu: "Nechávat Rusko mimo je dětinské a hloupé. Pro nás byla hrozba Sovětský svaz, dnešní Rusko není žádná hrozba. Mě opravdu (ruský prezident Vladimir) Putin ničím neohrožuje." Kreml totiž, podle Václava Klause, narozdíl od Bruselu neposílá každý týden direktivy našemu zákonodárství.

Svým dalším kontroverzním výrokem stran Putina z rozhovoru pro Partii televize Prima pobouřil i ukrajinského velvyslance: "Ukrajina je ponoukána politickými elitami Západu včetně našich, aby co nejvíc provokovala Rusko a prezidenta Putina. Tam vidím možné ohnisko nebezpečí a myslím, že se Putin ještě pořád chová opatrně a střízlivě a nenaskakuje na každou provokaci."

Klaus je i podporovatelem Alternativy pro Německo (AfD) aktivně vystupuje na jejích sjezdech, podpořil je v kampani z roku 2016, například pózováním na plakátech či veřejnými vystoupeními s jejich čelními představiteli. Po volbách v roce 2017 také vychválil jejich volební výsledky: "Úžasným výsledkem je ztráta čtvrtiny hlasů merkelovské CDU, pětiny hlasů schulzovské SPD a naopak zisk 13 procent hlasů politickým a mediálním establishmentem démonizované AfD".

Pravicová populistická strana AfD je přitom potenciálním subjektem monitoringu německou bezpečnostní službou pro ultrapravicové a extremistické výroky.

Na základě koncepce Navýšení kapacity, kterou schválila vláda 27. července 2016, došlo k spuštění pilotního režimu zvláštního zacházení pro kvalifikované zaměstnance z Ukrajiny, taktéž známého pod názvem Režim Ukrajina. Jeho cílem bylo usnadnit omezenému počtu ukrajinských občanů získání zaměstnanecké karty a možnosti pracovat v ČR pro české zaměstnavatele.

V tomto režimu byl určen do roku 2017 limit 9600 volných míst ročně. Tato kapacita byla rozhodnutím vlády č. 79 (.pdf, bez uvedení detailů) z 31. ledna 2018 navýšena na 19 600 pracovních míst. Toto rozhodnutí kladně kvitovala jak Hospodářská komora, tak i Svaz průmyslu a dopravy ČR, kteří jsou jedněmi z hlavních garantů projektu spolu s agenturou Czechinvest.

Dle údajů ČSÚ bylo v roce 2017 v ČR ve stavebnictví zaměstnáno průměrně 368 026 osob (.xlsx, stavebnictví celkem). Podíl cizinců ČSÚ neuvádí. Průzkum CEEC Research (z roku 2017) mezi stavebními firmami nicméně přinesl odhad, že cizinců ve stavebnictví v roce 2017 je kolem jedné pětiny, nejčastěji jde opravdu o Ukrajince a zčásti o pracující na černo. České stavebnictví je tak na ukrajinských dělnících do určité míry závislé. V reakci na kauzu vyhoštění desítek Ukrajinců pracujících pro e-shop Rohlík.cz se rovněž takto vyjádřil generální ředitel developerské společnosti Ekospol Evžen Korec, který uvedl, že bez ukrajinských dělníků by se české stavebnictví položilo.

Výpočet čistého příjmu, který dlužníkovi zůstane, se vypočítává dle občanského soudního řádu, (§ 278 a § 279) a příslušného prováděcího nařízení vlády (§ 1 a § 2) a pro jednotlivce, který nemá žádnou vyživovací povinnost, činí alespoň 9.338,- Kč.

Současný systém výpočtu nezabavitelné částky přitom dle serveru iRozhlas.cz může skutečně motivovat dlužníky k práci na černo. Zvýšení jejich oficiálních příjmů totiž často znamená, že po zaplacení povinných odvodů a po provedení srážek exekutorem zůstane dlužníkům méně peněz, než kdyby jejich oficiální příjem byl nižší.

Pokud tak například nezaměstnaný muž, který žije s nezaměstnanou ženou a dvěma dětmi, získá práci se mzdou 30.000,- Kč hrubého, zůstane mu po zaplacení nájmu jen o dvě koruny více, než kdyby zůstal nezaměstnaný. Či obdobný případ: pokud zaměstnanému partnerovi vzroste plat z 19.000,- Kč na 20.000,- Kč hrubého, sníží se jeho reálný příjem o 1.239,- Kč. Důvodem je mj. i snižování sociálních dávek při rostoucím příjmu, zvláště nebezpečné jsou pak případy jednorázových odměn za práci, takový náhlý příjem může dle článku znamenat i další zadlužení domácnosti, protože v důsledku poklesu reálného příjmu nebude mít dostatek prostředků na zaplacení základních potřeb.

V současné době tedy zadlužené rodiny nemají možnost legálně šetřit na mimořádné výdaje. Každý vyšší příjem je sražen exekutorem, což vede v případě nutných mimořádných výdajů k dalšímu zadlužování domácností. V exekuci je přitom již 863 tisíc Čechů, více než polovina z tohoto počtu pak má 3 a více exekucí.

Počet lidí pracujících na černo je pak cca 250 000, a to dle tvrzení šéfa Asociace pracovních agentur Radovana Burkoviče. Vzhledem k výše uvedenému, tedy že zvýšení příjmů domácnosti v exekuci může ve skutečnosti vést k poklesu disponibilních prostředků, které domácnostem zůstanou, je tedy patrné, že práce na černo lidí v exekuci bude spočívat v zatajení příjmů před státem. Oficiálně tedy žádný vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem existovat nebude, za práci na černo dostane pracující zaplaceno „na ruku“ a příjem vůbec nepřizná, nezdaní, neodvede povinné odvody na sociální a zdravotní pojištění.

Je očividné, že práce na černo není vždy spojená s exekucemi. Velkou část lidí, které Státní úřad inspekce práce odhalí jako ilegální pracovníky, například tvoří cizinci: např. v roce 2016 podle údajů od inspekce předčil počet nelegálně pracujících cizinců počet Čechů. Cizinci jsou nejčastěji z Ukrajiny, Vietnamu, Slovenska a Moldávie. V roce 2017 byl z 2 900 odhalených nelegálně zaměstnaných lidí 1 900 cizinců ze zemí mimo EU. Je jasné, že tito lidé nepracují na černo kvůli exekucím.