Jiří Pospíšil se po zvolení předsedou TOP 09 vyjádřil, že jeho cílem bude pracovat na komunálních volbách. Dále řekl, že lidé na kandidátce nemusí být členy strany a že je potřeba oslovit i nestraníky. Komunální volby mají být zároveň prvním hodnocením nového vedení.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť Zdeňku Ondráčkovi nebyla vytýkána jeho odbornost, nýbrž to, že se jako zasahující člen pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti (VB) podílel na potlačování demonstrací v roce 1989, za což se odmítl omluvit.

Jak jsme již v minulosti ověřovali, Ondráček byl v předchozím volebním období 2013–2017 členem Stále komise pro kontrolu činnosti Bezpečnostní informační služby (Komise), nezastával funkci předsedy. Předsedou Komise byl poslanec Marek Benda, zvolený za ODS.

Během jednání o volbě předsedů komisí vystoupili k Ondráčkově nominaci někteří poslanci, kteří si jeho volbu nepřáli. Argumentace byla ovšem taková, že Ondráček je jako předseda nepřijatelný z toho důvodu, že se v lednu 1989 jako člen pohotovostního pluku VB podílel na zásazích proti demonstrantům v rámci Palachova týdne a nijak to nereflektuje, resp. se za to neomluvil.

Explicitně na mikrofon také někteří poslanci uváděli, že nezpochybňují kompetenci Ondráčka – vadila jim ovšem jeho předlistopadová minulost. Například poslanec Vít Rakušan (STAN) dne 15. prosince v Poslanecké sněmovně uvedl:

„Dámy a pánové, já jistě nezpochybňuji odbornou erudici pana Zdeňka Ondráčka. Já opravdu nezpochybňuji, že je to policista s velkou zkušeností a jistě i profesními výsledky. Ale jsme v roce 2017, jsme tady 28 let po sametové revoluci a myslím si, že stále ještě nenazrála doba na to, aby se předsedou takovéto důležité komise stal člověk, který s obuškem v ruce vystupoval v roce 1989 proti demonstrantům.“

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť výše investic se oproti minulému roku mírně navyšuje. Jejich celková hodnota je v porovnání s předchozími roky stále nižší a to i v komparaci s roky, kdy se české ekonomice výrazně nedařilo.

České hospodářství opravdu roste a ČR se řadí mezi nejlepší státy EU v růstu HDP. Podle Eurostatu je reálný růst HDP 4,4 %, přičemž průměrný růst států EU činí 2,4 %.

Výše investic je vyjádřena podílem kapitálových výdajů ve státním rozpočtu. V minulém roce dosáhla výše investic nejnižší úrovně za minulá léta. Oproti skutečnému podílu investic, který činil cca 82 miliard, je nyní rozpočtováno cca 90 miliard.

To je skutečně nárůst, nicméně jde o nižší hodnoty, než jakých bylo dosahováno v předchozích letech a to včetně let, kdy byla ekonomika za pravicových vlád v recesi.

Dodejme, že data v grafu obsahují skutečnou výši investic ze státního rozpočtu pro dané roky (vyjma letoška). Pro rok 2018 pracujeme s odhadovanou výší, kterou obsahuje zákon o státním rozpočtu (.pdf, sešit B, str. 24). Údaje jsou v miliardách korun.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť investigativní novináři dříve působící ve vydavatelství MAFRA po odchodu odtud (v souvislosti se změnou majitele) svou investigativní činnost neopustili, věnují se jí v jiných redakcích.

Jiří Pospíšil mluví o roku 2013, kdy holding Agrofert Andreje Babiše koupil nakladatelství Mafra a s ním i dva přední české deníky Lidové noviny a Mladou frontu DNES. Kvůli osobě Andreje Babiše z obou deníků odešlo mnoho novinářů, jako třeba Václav Dolejší, Dalibor Balšínek nebo Jana Klímová. Z investigativních žurnalistů to byli postupně Jaroslav Kmenta, Sabina Slonková, Jiří Kubík a Janek Kroupa.

Nikdo z nich s investigativní žurnalistikou neskončil, Jaroslav Kmenta momentálně píše pro magazín Reportér, který založil bývalý šéfredaktor Mladé fronty Robert Čásenský. Janek Kroupa odešel do Českého rozhlasu a tam v práci investigativního novináře pokračuje. Sabina Slonková si založila vlastní magazín Neovlivní a od minulého roku má společně s Jiřím Kubíkem investigativní pořad na Seznam zprávách Zvláštní vyšestřování. Ani o jednom z nich se tak nedá tvrdit, že by s investigativní žurnalistkou kvůli vstupu Andreje Babiše do mediálního průmyslu skončili.

Pokud se podíváme na jednotlivá hlasování, sociální demokraté nejčastěji hlasují (kromě lidovců) s hnutím ANO a komunisty. Tedy se stranami, které v současnosti jednají o vytvoření kabinetu, resp. o důvěře vládě. Z dat nevyplývá, že by ČSSD tvořila nějakou integrální součást Okamurou uvedeného bloku.

Projekt Kohovolit.eu vytvořil analýzu dosavadních hlasování schůzí Sněmovny. Z analýzy lze odvodit, jaké poslanecké kluby volí jednotně a jak si jsou jednotlivé strany v hlasování blízké. Sociální demokraté od začátku volebního období do poloviny dubna nejčastěji hlasovali spolu s KDU-ČSL, ANO a KSČM (v tomto pořadí).

Naopak nejméně často hlasují sociální demokraté s poslanci ODS, TOP 09 a STAN. S poslanci zvolenými za hnutí SPD pak hlasují průměrně často.

V tomto volebním období proběhly v Poslanecké sněmovně tři mimořádné schůze. V případě schválení programu schůze, která se měla zabývat odvoláním Tomia Okamury z pozice místopředsedy Sněmovny, hlasovala velká část ČSSD skutečně pro schválení – společně s Demokratickým blokem.

Podobně tomu tak bylo při mimořádné schůzi Sněmovny, kdy se poslanci měli zabývat personálními výměnami, které prováděla vláda bez důvěry v demisi. Půlka poslanců sociální demokracie hlasovala s Demokratickým blokem a Piráty pro schválení programu.

Naopak při mimořádném jednání, na kterém se měl projednávat tlak vlády na odvolání šéfa GIBS Murína, poslanec Faltýnek (ANO) navrhl, aby jednání bylo kvůli citlivosti informací neveřejné. V následném hlasování byl tento návrh přijat hlasy ANO, KSČM, SPD a ČSSD.

V rámci praktické politiky pak poslanci ČSSD hlasují pro různé návrhy, jak vládní, tak i poslanecké. Podpořili v tomto období i návrhy, které nevycházejí od klubů, o nichž Okamura mluví. Když se např. hlasovalo o novele trestního zákoníku, kterou předložilo hnutí SPD, pro zamítnutí tohoto návrhu byli jen dva sociální demokraté; čtyři se vyjádřili tak, že má být zákon dál projednáván. Jde pouze o ilustrativní příklad a v rámci probíhajícího volebního období jich lze předložit celou řadu, což je však nad rámec tohoto odůvodnění.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť ČSSD si skutečně do koaliční smlouvy neprosadila podmínku odvolání politiků SPD z vyšších sněmovních funkcí. Zároveň ale v současné době neskončilo vyšetřování bývalého tajemníka poslaneckého klubu SPD Staníka, a nelze tak z veřejných zdrojů tvrdit, že se zmiňovaný incident skutečně stal.

Kvůli výrokům Tomia Okamury, které zlehčovaly realitu romského koncentračního tábora v Letech, chtěli opoziční poslanci (v té době včetně sociální demokracie) odvolat předsedu SPD z vedení dolní komory. Na mimořádné schůzi, svolané právě za účelem pokusu o odvolání Okamury, však hlasy opozice nestačily ani na to, aby byl schválen program, a na hlasování tak ani nedošlo. Nicméně z přihlášených poslanců ČSSD všichni hlasovali pro schválení programu.

Při jednání o koaliční smlouvě mezi ČSSD a hnutím ANO si původně sociální demokraté jako jednu z podmínek pro vstup do vlády kladli i odvolání jak Tomia Okamury z křesla místopředsedy Poslanecké sněmovny, tak odvolání dalších politiků SPD z předsednických pozic sněmovních výborů. Tato podmínka však byla z konečné koaliční smlouvy kvůli nelibosti hnutí ANO vynechána.

Jan Bartošek se také zmiňuje o bývalém tajemníkovi poslaneckého klubu SPD Jaroslavu Staníkovi, který podle bývalé ministryně za ČSSD Marksové-Tominové v jedné ze sněmovnách restaurací prohlásil, že „Židi, homosexuálové i cikáni by měli jít do plynu“. Podle bývalého poslance Marka Černocha, zvoleného za Okamurovu exstranu Úsvit, šel Staník s vyjádřeními ještě dál. Podle Černocha Staník vyzýval, aby se „všichni homosexuálové, Romové a Židé stříleli už po narození“. Staník tato tvrzení odmítá a i přes mnohá svědectví přítomných poslanců nelze potvrdit pravdivost tohoto tvrzení, jelikož nebylo prohlášeno veřejně, ale ve sněmovní restauraci.

Jaroslav Staník je v současnosti už bývalým tajemníkem poslaneckého klubu SPD, jeho nástupcem se začátkem května stal exposlanec ODS Zdeněk Mach. Staník je v současné době vyšetřován pražskou policií kvůli podezření z podněcování k nenávisti vůči skupině osob, omezování jejich práv a svobod a popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidy.

Výrok Petra Fialy se týká hlasovací koalice hnutí ANO, SPD a KSČM. Tyto 3 kluby spolu hlasují v Poslanecké sněmovně nejčastěji. To je nepochybně pravdou. Jsou ovšem hlasování, která lze považovat za klíčová, kde spolu tyto 3 subjekty nehlasují. Např. na úrovni formování vlády to lze doložit na tom, že SPD a komunisté nehlasovali (pochopitelně narozdíl od hnutí ANO) pro vládu Andreje Babiše při hlasování o důvěře.

Dále pak se strany neshodly při hlasování o vydání poslanců Babiše a Faltýnka. V neposlední řadě pak subjekty hlasovaly rozdílně na úrovni předkládané legislativy, kdy komunisté chtěli měnit Ústavu tak, aby poslanci ztráceli mandát při pravomocném odsouzení, resp. po přeběhnutí mezi kluby. Proti tomu bylo hnutí ANO.

Analýzu toho, jak hlasují jednotliví poslanci a strany, vypracoval Michal Škop z projektu KohoVolit.eu a byla publikována ve spolupráci s datovým oddělením Českého rozhlasu. Obsahuje data k 12. dubnu 2018.

Analýza ve zkratce sleduje nakolik podobně hlasují poslanci a také to, jak často spolu hlasují celé strany. Na úrovni jednotlivých poslanců lze sledovat, že u zmíněných stran mají k sobě nejblíže ANO s KSČM. SPD pak stojí poměrně vzdáleně od ostatních stran, což vysvětluje Kamil Gregor (politolog a analytik sdružení KohoVolit) tak, že hnutí SPD hlasuje v některých případech zcela proti všem ostatním subjektům, což jej tlačí právě do okrajové pozice.

Tabulka, kterou Škop zveřejnil na svém facebookovém profilu a kterou přikládáme, sledovala nakolik jednotlivé strany hlasují spolu. Pro uznání „koalice“ (resp. pro společné hlasování) bylo v tomto případě třeba, aby byla přítomna alespoň polovina poslanců dané strany a aby více než 2/3 poslanců klubu hlasovalo stejně. Tato metrika měla pokrýt hlasování, která jsou důležitá (je na nich větší počet poslanců) a kdy se hlasuje stranicky.

Z tabulky plyne, že hnutí ANO, komunisté a SPD spolu hlasují nejčastěji. A to platí pro všechny tři strany. Nicméně výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť strany spolu nehlasují stále.

Dodejme, že autor výzkumu na svém Facebooku popisuje některé metodologické záležitosti, které jsou pro jeho výstup zásadní. Jako podstatné se jeví, že menší váha při hledání společné míry hlasování mezi stranami je přikládána hlasováním, kde je jednoznačná shoda (aby se omezila míra, např. hlasování o námitce, kde hlasují vlastně všichni stejně). Oproti tomu hlasování, která jsou vyrovnaná (a je zde tedy předpoklad, že je zde mezi stranami střet), mají pro výsledek větší váhu.

Data, která Škop uvádí, nezahrnují aktuálně probíhající schůzi, kde 3 zmíněné subjekty spolu podpořily vyřazení bodu o Novičoku.

Tomio Okamura má zřejmě na mysli tento blog z května 2015. Miroslav Poche v něm píše o tom, že Česká republika by na základě kvót měla přijmout 525 uprchlíků, což považuje za „symbolické humanitární gesto, kterému by se Česká republika neměla vyhýbat“. Dále poukazuje na to, že přijetí uprchlíků není jen humanitárním aktem vůči běžencům, ale zároveň solidárním aktem vůči ostatním zemím EU. To, že ČR musí přijetí uprchlíků zvládnout, Poche takto explicitně nepíše.Nicméně vzhledem k celkově jednoznačnému vyznění blogu hodnotíme výrok jako pravdivý.

Výrok předsedy ČSSD Jana Hamáčka je hodnocen pravdivě, protože se podmínka demise vlády při demisi všech ministrů za sociální demokraty v návrhu koaliční smlouvy vyskytuje.

Sociální demokraté po shodě s hnutím ANO na programu budoucí vlády představili tři pojistky, které by měla koaliční smlouva obsahovat a které by umožnily vznik kabinetu s účastí ČSSD.

První bod se týká odstoupení člena kabinetu, jestliže bude odsouzen v první instanci. Druhý jednotného postupu sociálních demokratů a ANO při hlasováních ve vládě i Sněmovně. Třetí pojistkou je odstoupení poslanců SPD z funkcí předsedů výborů Poslanecké sněmovny.

Do návrhu koaliční smlouvy se nedostala pouze podmínka o odstoupení poslanců SPD z orgánů Sněmovny. Odstoupení prvoinstančně odsouzeného člena vlády je vyjádřeno v bodě 17, nepřehlasování ČSSD pak v bodě 5.

Bod 5 koaliční smlouvy: „Dojde-li v koalici i po dohodovacím řízení k situaci, kdy nedojde k dohodě o řešení koaličního sporu, v případě, kdy 5 ministrů jmenovaných za koaliční stranu ČSSD podá prostřednictvím předsedy vlády demisi do rukou prezidenta, podá do 7 dnů demisi předseda vlády a spolu s ním, jeho prostřednictvím, všichni ministři navržení hnutím ANO 2011.“

Bod 17 koaliční smlouvy: „V případě prvoinstančního odsouzení jakéhokoliv člena vlády, pokud ten v přiměřeném čase od vynesení rozsudku neodstoupí, pozbývá tato koaliční smlouva platnosti.“

Striktně vzato má předseda Hamáček podle koaliční smlouvy pravdu a kabinet by měl padnout do týdne, opustí-li jej všichni ministři ČSSD. Je však na místě zdůraznit, že se jedná o ryze politický dokument bez reálných sankcí za nesplnění jejích ustanovení.

Z ústavněprávního hlediska nemá koaliční smlouva žádnou reálnou moc, tj. je možný následující scénář: Smlouva bude uzavřena, koalice získá důvěru Sněmovny, nastane rozpor vládních stran, sociálnědemokratičtí ministři podají demisi a předseda vlády demisi naopak nepodá, jelikož koaliční smlouva poslední krok nijak nevymáhá.

Tento vývoj však napadá pouze první část Hamáčkova tvrzení, které se podle nás zakládá pouze na názoru. Jako faktický a pravdivý výrok je hodnocena až druhá polovina tvrzení.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, jelikož řádně byl Zdeněk Ondráček zvolen předsedou komise pro kontrolu GIBS (Komise) pouze jednou. Ve druhém případě byla jeho volba prohlášena za zmatečnou.

Komunistický poslanec Zdeněk Ondráček byl zvolen do čela Komise 2. března 2018. V tajné volbě obdržel 79 hlasů z celkového počtu 155, přičemž kvorum pro jeho zvolení bylo 78 hlasů.

První volba předsedy Komise se přitom konala již v prosinci 2017 a byla dvoukolová. Ondráček byl jediným kandidátem. V prvním kole nebyl zvolen kvůli nedostatečnému počtu hlasů, neboť získal 85 hlasů ze 186 hlasovacích lístků.

Ve druhém kole volby obdržel Ondráček 95 hlasů ze 179 hlasovacích lístků, volba však byla předsedou Sněmovny Radkem Vondráčkem prohlášena za zmatečnou kvůli nejasnostem týkajícím se kvóra. Pro volby bylo totiž vydáno 191 hlasovacích lístků, avšak 12 poslanců své hlasovací lístky k volbě předsedy Komise vrátilo.

Dodejme, že Ondráček několik dní po svém zvolení do čela Komise sám na tuto funkci rezignoval.