Přehled ověřených výroků

Výbor pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny skutečně vede lidovec Ondřej Benešík.

Fiskální pakt (pdf.) neboli Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii, byl podepsán 25 členskými státy Evropské unie na zasedání Evropské rady v březnu 2012. Pakt tehdy odmítla podepsat pouze Velká Británie a Česká republika.

Účelem fiskálního paktu je zajistit, aby členské státy dodržovaly přísnější rozpočtovou kázeň, vzájemně koordinovaly své hospodářské politiky a celkově, aby se zlepšila správa eurozóny. Podrobněji o jednotlivých požadavcích zde.

Tento pakt v minulých letech vyvolával na české politické scéně spory. Vláda nakonec schválila přistoupení k fiskálnímu paktu EU na konci března tohoto roku. Podle dřívějšího vyjádření Sobotky by se ale Česko hlavními opatřeními paktu řídilo až po přijetí eura.

Celkový státní dluh Česka je dle Eurostatu (pdf.) v rámci členských zemí EU osmým nejnižší (nikoli tedy nejnižší, jak Kalousek v pořadu uvedl) a dosahuje 47 % k HDP. Nejnižší státní dluh má Estonsko (10,0%) následované Bulharskem, Lucemburskem, Lotyšskem, Rumunskem, Litvou a Švédskem.

Zároveň míra nezaměstnanosti v České republice je šestá nejnižší z osmadvaceti zemí Evropské unie. Informace zveřejnil Eurostat ve své aktuální zprávě o regionální nezaměstnanosti v EU, kde se mj. uvádí, že průměrná nezaměstnanost v Česku je 7%.

Podle stejného zdroje (pdf.) má Česká republika ze všech zemí EU nejmenší procentu obyvatel ohrožených chudobou (15,4%). Téměř stejná situace panuje i v Nizozemsku (15,7 %) a ve Švédsku (16,1 %). V osmadvacítce států Evropské unie je ohroženo chudobou průměrně 24,3 % obyvatel.

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý na základě Kalouskova prohlášení o tom, že Česká republika je nejméně zadluženou zemí v EU.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, jedná se totiž o výhled do budoucna, který v tuto chvíli nemůžeme verifikovat. Tato prognóza však není nesplnitelná.

Státní dluh je součtem všech finančních pasiv státu (úvěrů, emitovaných dluhopisů, pokladničních poukázek apod.). Změna jeho výše není přímo navázaná na deficit (či přebytek) státního rozpočtu. Stát může své výdaje financovat z dalších zdrojů. Ministr Babiš dále v pořadu prohlásil, že nezvyšování nominální výše státního dluhu chce dosáhnout pomocí řízení likvidity státu prostřednictvím systému Státní pokladny. Díky sdílení volných finančních prostředků a plánování výdajů je pak možné volné prostředky použít pro financování státních výdajů. V této souvislosti je potřeba připomenout, že systém Státní pokladny spustil v roce 2013 již Miroslav Kalousek.

Za určitých podmínek je tak skutečně možné, aby současná výše dluhu zůstala zachována i při schodkových rozpočtech.

Výrok zazněl z úst Jaroslavy Jermanové v pořadu Události, komentáře 4. března 2014 a z důvodu neexistence srovnávací studie, která by zahrnovala všechny evropské státy, ho musíme hodnotit jako neověřitelný.

Zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny rozlišuje několik typů jednání. Obecná rozprava pak v České republice skutečně není konkrétně časově omezena, nicméně interpelace členů vlády jsou ošetřeny tak, že např. délka ústní interpelace by neměla přesáhnout 2 minuty (§ 111, bod 6).

Studie (.pdf) Parlamentního institutu z února 2012 porovnávající ošetření obecné rozpravy v ČR a dalších 17 zemích Evropy, dělí parlamenty do tří skupin:

-parlamenty s proporciálním přístupem k rozpravě, kde čas vyhrazený pro jednotlivé body je rozdělen podle síly mezi jednotlivé frakce (Německo, Rakousko, Polsko,...)

- parlamenty s anglickým přístupem k rozpravě, kde se střídají řečníci z vlády, opozice a nezávislí poslanci a každý dostane stejný, přesně vymezený čas podle typu rozpravy, případně může být na žádost udělen čas navíc (Maďarsko, Malta,...)

-parlamenty s omezenou řečnickou dobou, kde je pevně stanovený časový limit pro vystoupení (Slovensko, Švédsko, Estonsko,...) Česká Poslanecká sněmovna se podle § 59 Jednacího řádu může na podobném omezení usnést k jednotlivým bodům. Podobný přístup funguje např. v Dolní sněmovně britského parlamentu (House of Commons, strana 4), kde je však stanovení limitu pro rozpravu poměrně časté.

Počet evropských zemí záleží na tom jak definujeme její hranice, nicméně i při užším pojímání hranic má stále kolem 40 států. Uvedená studie srovnává pouze 17 evropských zemí, což není dostatečně velký vzorek pro celoevropské srovnání. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Výrok předsedy KSČM je hodnocen jako nepravdivý, neboť schvalování Lisabonské smlouvy probíhalo v Poslanecké sněmovně zcela obvykle a jednotliví poslanci nebyli omezeni na svém právu diskutovat o této otázce. To dokládá také řada vystoupení jednotlivých poslanců KSČM včetně opakovaných vystoupení samotného Filipa.

Lisabonská smlouva byla do Poslanecké sněmovny předložena v únoru 2008 a následně prošla standardním legislativním procesem pro mezinárodní smlouvy, který trval od 1. čtení do schválení ve 2. čtení téměř rok.

Vojtěch Filip mluví o nemožnosti diskutovat o Lisabonské smlouvě ve sněmovně. První čtení k tomuto bodu proběhlo celkově ve 3 dnech - 19. a 20. března 2008 a pak 1. dubna stejného roku. Diskuze probíhala obvyklým způsobem. Během 1. čtení vystoupili za KSČM uvedení poslanci (odkaz obsahuje stenozáznam jejich vysoupení): Václav Exner, Pavel Kováčik, Kateřina Konečná a Vojtěch Filip sám.

Ve 2. čtení se opět v jednotlivých jednacích dnech o Lisabonské smlouvě klasicky diskutovalo. Šlo o dny 9. prosince 2008 a následně 3., 7. a 18. února 2009. Přikládáme také všechna vystoupení poslanců KSČM při tomto druhém čtení.

Stenoprotokoly jsou vloženy postupně podle pořadí vystoupení poslanců KSČM: Vojtěch Filip, Jiří Dolejš, Václav Exner, Vojtěch Filip, Pavel Kováčik, Vojtěch Filip, Václav Exner, Stanislav Grospič, Miroslav Grebeníček.

Dokládáme také záznam finálního hlasování v Poslanecké sněmovně.

Hnutí Úsvit skutečně založilo 13. září 2013 u Fio banky transparentní účet, kam přicházely peníze od drobných dárců a prostřednictvím kterého byl čerpán sedmimilionový úvěr na kampaň. Transparentní účet měly i další strany, například KDU-ČSL, Strana zelených či TOP09.

Jak však v únoru informoval server ihned.cz, více než polovinu z 15 a půl milionu utracených za kampaň měl platit sám Tomio Okamura ještě před kampaní jako fyzická osoba takzvaně "ze svého". Ihned.cz tak vznáší podezření, zda tím strana nekryje nějaké další mecenáše.

Výrok tak hodnotíme jako zavádějící, na zmíněném transparentním účtu totiž nejsou zdaleka vidět všechny peníze, které strana použila na kampaň.

Výhled na míru nezaměstnanosti v letech 2014 a 2015 byl zpracován například ve Střednědobém výhledu státního rozpočtu České republiky na léta 2014 a 2015 (.pdf), ve kterém je predikováno, že v roce 2012 stoupne nezaměstnanost na 7 %, v letech 2013 a 2014 dosáhne hodnoty mírně nad 7 % a v roce 2015 se vrátí mírně pod úroveň nezaměstnanosti v roce 2012 (graf 9, str. 19).

Dle měsíčního přehledu (.zip, soubor 2. Nez 2012_2014) podílu nezaměstnaných, vydávaného Ministerstvem práce a sociálních věcí, bylo dosaženo podílu nezaměstnaných ve výši 8,6 % v lednu 2014, což byla nejvyšší měsíční hodnota od roku 2012. V absolutním vyjádření se jednalo o 629,3 tis. nezaměstnaných, což překonalo nejvyšší počty v prosinci a únoru roku 2013 - 596,8 tis., resp. 593,7 tis. nezaměstnaných.

Podle grafu vývoje míry nezaměstnanosti od roku 1999 na serveru Kurzy.cz byla nejvyšší míra nezaměstnanosti v únoru 2004, kdy dosahovala hladiny 10,9 %. Avšak na přepočet počtu nezaměstnaných osob je hodnota 625 390 z únoru 2014 skutečně nejvyšší, přestože podíl nezaměstnaných nyní činní 8,6 %. Vliv na procentuální hodnoty má celkový počet obyvatel a změna metodiky výpočtu nezaměstnanosti z roku 2012.

Na základě výše uvedeného hodnotíme výrok jako pravdivý.

Díky podpoře vlády v Německu skutečně stoupá zájem o lokální a organické produkty, což dokumentuje například marketingová studie (.pdf) Technické univerzity v Mnichově. Podle ní je "lokálnost" produktu druhým kritériem při nákupu potravin u 89 % obyvatel.

Podle výsledků tzv. Eco-barometru ze srpna 2013 lokální německé potraviny preferuje 92 % respondentů.

Vláda rovněž podporuje například lokální zdroje elektrické energie.

Ve Švýcarsku v poslední době výrazně stoupla spotřeba lokálního vína oproti ostatním zemím původu.

Celkově se ale dostupné údaje vztahují spíš k dílčím teoretickým výzkumům (zde např. maso, .pdf, str. 9) než k monitorování skutečné poptávky.

Zda existuje skutečně vztah mezi "regionálním patriocismem" a ekonomickou vyspělostí daných zemí a event. jaká je jeho konkrétní síla, není v našich silách hodnotit.

Na počátku dubna tohoto roku schválila vláda Angely Merkelové zavedení minimální mzdy, zákon ještě musí posvětit Spolkový sněm, kde ale vládní koalice disponuje většinou.

Do vstupu zákona v platnost platí současný stav, kdy se minimální mzdy pro jednotlivá odvětví dohadují v kolektivních smlouvách.

Vzhledem k existenci instituce společné zahraniční politiky a jejím občasným projevům, hodnotíme výrok jako zavádějící i přes přetrvávající dominanci role členských států v této oblasti.

Není pravda, že by neexistovala žádná společná zahraniční politika Evropské unie. Společná zahraniční a bezpečnostní politika je součástí primárního práva EU již od dob Maastrichtské smlouvy 1993. Jak píše portál Euroskop, "její zřízení ovšem neznamenalo ani počátek spolupráce členských zemí v těchto oblastech, ani převzetí pravomocí v otázkách bezpečnosti a vztazích členských států se třetími zeměmi evropskou úrovní." V rámci společné zahraniční a bezpečností politiky existují také instituce a nástroje, které může Evropská unie využít. Všechny relevantní informace jsou k nalezení na portálu Evropské unie. V současné době stojí v čele této politiky Vysoká představitelka EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Catherine Ashtonová.

Existují také konkrétní příklady, kdy je uskutečněn akt společné zahraniční politiky. Jako aktuální příklad jmenujme společné sankce v souvislosti s anexí Krymu. Tyto sankce byly dokonce schváleny ve formě evropské legislativy, jako Nařízení Rady EU (.pdf).

Zahraniční politika sice jistě nepatří mezi oblasti, které by byly v rámci EU zcela integrované. Jednotlivé členské státy jsou stále hlavními aktéry. Nicméně tvrzení, že společná zahraniční politika neexistuje vůbec, je zavádějící.