Přehled ověřených výroků

Bohužel se nám nepodařilo najít v dostupných zdrojích zmínku o mateřských školách v programu či vystoupení členů Strany zdravého rozumu v roce 2002. V programových bodech představených na stránkách této strany v daném roce je pouze uvedena obecná podpora vzdělávání. První dohledatelná zmínka je spojena s představením programu k volbám do zastupitelstev krajů v roce 2004, ve kterém je v sekci Školství uvedeno:

Strana zdravého rozumu prosazuje, aby obec (ne ministerstvo) měla pravomoc ponechat si MTŠ a základku bez ohledu na počet dětí.

S ohledem na neúspěšnost nálezu zmínky o mateřských školách v roce 2002 hodnotíme výrok jako neověřitelný.

V kontextu daného výroku je zřejmé, že Schulz používá Německo jako ilustrativní případ pro členský stát EU. Tento princip je ale ve většině zemí EU stejný.

Zejména u velkých korporací často dochází k vyvádění zisků, ať už do tzv. daňových rájů, nebo do zemí, kde jsou pro danění lepší podmínky. Známý je případ řetězce Starbucks, který daň z většiny příjmů ze svých západoevropských poboček platil v Nizozemsku. Mezi další mediálně propírané "hříšníky" patřil Amazon či Google.

Například z českého Zákona o dani z příjmů vyplývá, že právnické osoby platí daň ve státě, ve kterém mají sídlo. Je však samozřejmě možné fyzicky či virtuálně přesunout sídlo firmy do zahraničí a na trhu nejen u nás dnes působí množství firem, které pomáhají toto offshorové sídlo zařídit. V takovém případě firma platí daň z příjmů dle sídla firmy, ačkoliv těžiště jejího podnikání leží například v České republice či Německu.

U velkých korporací, jako například výše zmíněný Starbucks, dochází k interním převodům zisků pomocí například různých licenčních poplatků či přefakturovávání nákladů, které mají odvést zisk do země s výhodným zdaněním. Tomu se snaží státy zamezit kontrolou tzv. transfer pricingu, tedy kontroly, zda vnitropodnikové marže a poplatky nejsou příliš vysoké.

Programy pro boj s různými formami daňových úniků, hlavně omezení tzv. daňových rájů, má i Evropská unie.

Jednání ohledně TTIP (Transatlantic Trade and Investment Partnership, Translatlantické obchodní a investiční partnerství) započala v roce 2013 a očekává se, že by mohla být dokončena do dvou let.

Z uniklého návrhu (.pdf, anglicky, str. 46-47) bodů k jednání vyplývá, že bylo plánováno zavedení tzv. investor-state principu řešení sporů. To by znamenalo, že jednotlivé společnosti by byly iniciátory řešení sporů, resp. by vznášely stížnosti na jednotlivé státy (či EU jako celek). Nejednalo by se tedy o jednání na úrovni dvou států.

Z dostupných vyjádření Evropské komise však vyplývá, že zmíněná situace nevpuštění na trh s nabídkou nekvalitních výrobků (tedy problematika ochrany spotřebitele, životního prostředí a zdraví) by neměla být předmětem sporů, protože daná smlouva by se měla zaměřit spíše na technická specifika (.pdf, anglicky, str. 5-6) výrobků a služeb a nikoliv na rušení regulace směřující k vyšší úrovni ochrany spotřebitele, životního prostředí a zdraví.

Celý proces dohadování smlouvy TTIP je však stále v běhu, nejsme schopni předpovědět výsledný kompromis a také to, zda ne/povede k Bartošem zmíněné možnosti žalovat jednotlivé členské země ze strany USA. Konkrétní tlak Spojených států při dohadování zmíněného dokumentu, jak o něm předseda Pirátů mluví, není možné z veřejně dostupných zdrojů korektně popsat a výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný.

Euroskop.cz potvrzuje výrok Kláry Samkové: „Lisabonská smlouva také zavádí právní subjektivitu Evropské unie. V praktické rovině se tato změna projeví např. v přeměně delegací Evropské komise ve třetích zemích na delegace Evropské unie, které budou integrální součástí Evropské služby pro vnější činnost. Dohody se třetími státy budou v budoucnu uzavírány jménem EU, a nikoli jménem Evropského společenství a členských států. Právní subjektivita ale Evropskou unii neopravňuje k přijímání právních předpisů nebo k jednání v oblastech mimo pravomoci, které jí byly svěřeny členskými státy ve smlouvách.“

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť Švédsko je skutečně jednou ze zemí (údaje Eurostatu z ledna 2014), které minimální mzdu nemají. Mezi členskými zeměmi EU, kde "zákonná" minimální mzda taktéž absentuje, patří také Dánsko, Itálie, Rakousko a Finsko. "V těchto zemích jsou výše minimálních mezd určeny buďto jednáním mezi sociálními partnery na úrovni podniků, popř. na individuální úrovni. Často jsou také užívány tzv. sektorové dohody, které jsou často aplikovány na všechny zaměstnance, což představuje de facto (v praxi) minimální mzdy." (cit. Eurostat 2014)

Pro ilustraci problematiky "minimálních mezd" viz tato mapa vycházející opět z dat Eurostatu:

Je skutečně pravdou, že zmíněný závazek obsahuje jak koaliční smlouva, tak i programové prohlášení vlády Bohuslava Sobotky. Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.

Oba zmíněné dokumenty (koaliční smlouva i programové prohlášení vlády – obě .pdf) uvádí zmíněný bod, tedy zavedení limitu pro dárce politickým stranám. Konkrétně je tento závazek dohledatelný v části (u obou dokumentů stejně) 9.7 Rekonstrukce státu a opatření proti korupci. Konkrétně pak zmíněný příslib vypadá následovně:

" Zpřísníme systém financování politických stran zavedením výdajového limitu pro volebníkampaně a uzákoněním limitu pro dary od fyzických a právnických osob. Strany musejí být
závislé na voličích, ne na komerčních sponzorech. Veškeré příjmy a výdaje volebních
kampaní musí jít přes transparentní účty."

Úroková míra České republiky za květen 2014 je 1,73 %. Dle serveru Eurostat jde o sedmou nejnižší, tj. nejlepší úrokovou míru z 26 členských států Evropské unie, pro které jsou data dostupná. Hůře jsou na tom například Švédsko, Velká Británie nebo zmiňované Polsko.

Ačkoliv má Polsko s 3,80 % vyšší úrokovou míru než Česká republika, stále jde o číslo pouze 2,2krát vyšší. Právě kvůli tomuto vylepšování české úrokové míry v porovnání s polskou je výrok hodnocen jako zavádějící.

Tento rozdíl je zároveň zatím nejvyšší mezi zeměmi za rok 2014.

Výrok Ondřeje Lišky o investicích do golfových hřišť hodnotíme jako neověřitelný z důvodů nedostatku upřesňujících informací.

Z výroku není jasné, o kterých golfových hřištích Ondřej Liška hovoří.

Ministerstvo zemědělství má na starosti vyplácení dotací z Evropského zemědělského záručního fondu a Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova.

V seznamu příjemců dotací z těchto fondů je osm záznamů golfových společností. Jejich výše čerpání dotací činí 2 082 201.

Ze strukturálních fondů, které má na starosti Ministerstvo pro místní rozvoj, bylo čerpání výrazně vyšší. Podle údajů z prosince 2013 se jedná o více než 350 milionů (pokud počítáme všechny společnosti čerpající peníze na aktivity spojené s golfem).

V současnosti pracujeme na detailní analýze tohoto výroku, proto jej prozatím necháváme jako neověřitelný.

Miroslav Kalousek hovoří o "celé řadě opatření", která měla přinést zvýšenou efektivitu pro výběr daní. Během funkčního období Miroslava Kalouska jako ministra financí skutečně došlo k schválení určitých opatření, která si dávala za cíl zefektivnit daňový systém. Nepodařilo se nám nicméně dohledat projev uznání a podpory tehdejší opozice, a proto hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Ze zmíněných opatření můžeme uvést například daňovou reformu, která měla v určitých oblastech začít platit od začátku roku 2014 (a dále v následujících letech). Řada opatření může být pravděpodobně nakonec odložena. Dále můžeme zmínit například zákonné opatření Senátu o dani z nabytí nemovitosti. Toto opatření " navržené vládou Jiřího Rusnoka prakticky kopíruje návrh z dílny exministra financí Miroslava Kalouska, který senátoři v září zamítli. S jedinou výjimkou. Senát totiž v říjnu rozhodl, že na rozdíl od původního Kalouskova návrhu bude daň nadále platit prodávající, nikoliv kupující."

Zdanění hazardu skutečně bylo zavedeno od 1. ledna 2012, tedy v době, kdy byl Miroslav Kalousek ministrem financí. Není však úplně přesné, že 20 let předtím žádné zdanění bylo. Do roku 1998 (.pdf, str. 15) byly příjmy z loterií předmětem daně z příjmu právinických osob a byly zatíženy i dalšími odvody podle zákona o loteriích.