Přehled ověřených výroků

Pravomoci Ministerstva financí vymezuje zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky (byl převzat do právního řádu České republiky). § 4 tohoto zákona zní:

“(1) Ministerstvo financí je ústředním orgánem státní správy pro státní rozpočet republiky, státní závěrečný účet republiky, státní pokladnu České republiky, finanční trh, regulaci vydávání elektronických peněz a ochranu zájmů spotřebitelů na finančním trhu s výjimkou výkonu dohledu nad finančním trhem v rozsahu působnosti České národní banky, pro zavedení jednotné měny euro na území České republiky, pro platební styk, daně, pojistné na důchodové spoření, poplatky a clo, finanční hospodaření, finanční kontrolu, přezkoumání hospodaření územních samosprávných celků, účetnictví, audit a daňové poradenství, věci devizové včetně pohledávek a závazků státu vůči zahraničí, ochranu zahraničních investic, pro tomboly, loterie a jiné podobné hry, hospodaření s majetkem státu, privatizaci majetku státu, příspěvek ke stavebnímu spoření a státní příspěvek na penzijní připojištění, ceny a pro činnost zaměřenou proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a vnitrostátní koordinaci při uplatňování mezinárodních sankcí za účelem udržování mezinárodního míru a bezpečnosti, ochrany základních lidských práv a boje proti terorismu, posuzuje dovoz subvencovaných výrobků a přijímá opatření na ochranu proti dovozu těchto výrobků.

(2) Ministerstvo financí spolu s Českou národní bankou připravuje a předkládá vládě návrhy zákonných úprav v oblasti měny a peněžního oběhu a návrhy zákonných úprav, kterými se upravují postavení, působnost, organizace a činnost České národní banky, s výjimkou dohledu nad finančním trhem, platebním stykem a vydáváním elektronických peněz. (...)”.

Výpůjční potřeba se pak mezi lety poměrně různí, v roce 2012 byla podle ministerstva financí čistá výpůjční potřeba 172,8 miliard korun, hrubá (po započtení dluhopisů splatných v daném roce a dalších položek) pak 309,4 miliard. Pro rok 2014 hovoří materiály MF (.pdf, strana 30) o čisté výpůjční potřebě 113,6 miliardy.

Uvedené částky výpůjční potřeby se značně liší od Kalouskem uváděných 220 miliard a výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Na základě veřejně dostupných informací se nám výrok bohužel nepodařilo ověřit.

J. Lorencová zřejmě odkazuje na případ úvěrových podvodů z 90. let založených na nadhodnocených kamenech. Podvedené banky přišly společně o téměř 404 milionů. Obvinění byli nakonec osvobozeni.

Podobná je ale i kauza bývalého místopředsedy ODS Miroslava Macka. Privatizace Knižního velkoobchodu proběhla za podezřelých okolností, většina majetku zmizela výměnou za bezcenné "drahé kameny". Dohledat informace o vyšetřovacím týmu Šutr a dalších okolnostech, které popisuje J. Lorencová, se nám ale nepodařilo.

V nedávné minulosti se skutečně objevovaly informace o možném krachu ČD Cargo. Ten byl alespoň dočasně odvrácen.

České dráhy se za generálního ředitele Petra Žaludy sice poměrně výrazně zadlužovaly, ve veřejně dostupných zdrojích se však nikde neobjevuje informace o tom, že by jim hrozila platební neschopnost (insolvence). Ta nestává teprve v situaci, kdy dlužník není schopen dostát svým závazkům, tedy splácet dluhy. Výrok ministra v demisi Žáka by tak byl v této části pravdivý pouze tehdy, pokud bychom přistoupili na předpoklad, že platební neschopnost teoreticky hrozí každému subjektu. Poté by však již ale nešlo tvrdit, že tato hrozba již neexistuje.

Od 1. července 2013 došlo ke zrušení 6 rychlíků a omezení dalších 18. V prosinci 2013 však bylo 10 z těchto spojů obnoveno. Rychlíků je však v České republice 437, nejedná se tedy o rušení třetiny rychlíků, ale o rušení či omezení pouze 5,5 % rychlíků.

K rušení (omezování) regionálních spojů dochází i za působení Zdeňka Žáka na ministerstvu. A to na Rakovnicku a v jižních Čechách.

Především z důvodu výrazného nadsazení počtu rušených rychlíků hodnotíme výrok Zdeňka Žáka jako nepravdivý.

Výrok nelze pomocí analýzy dostupných dat zcela ověřit. Nicméně základní myšlenka týkající se propojenosti politiky a olympijských her poukazuje na nemožnost uspořádání olympijských her, které by se mohly zcela oprostit od politických událostí.

Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Následující informace se týkají nejznámějších olympijských her v historii, které byly politickými událostmi velmi ovlivněny.

Olympijské hry v Berlíně v roce 1936 jsou považovány za první hry, které byly zneužity pro politickou propagaci Hitlerova nacistického Německa. Nicméně již například na olympijských hrách v roce 1920 nebo 1924 se projevila silná propojenost her s politickou situací, kdy Německo nebylo opětovně pozváno na olympiádu.

Jednou z významných osob, které prosazovali ideu „politika do sportu nepatří“, byl předseda amerického olympijského výboru Avery Brundage, který do tohoto úřadu nastoupil v roce 1929.

Přesto i následující olympijské hry často nesly odraz politické situace a událostí v jednotlivých zemích.

Příkladem může být olympiáda v Melbourne v roce 1956 známá svým zápasem vodního póla mezi Maďarskem a SSSR často přezdívaným také Melbournská krvavá lázeň.

Na olympijských hrách v roce 1964 byla vyloučena Jižní Afrika kvůli apartheidu a nebyla pozvána až do roku 1992.

K další významné politické demonstraci, k níž došlo na olympijských hrách v Mexiku v roce 1968, patřilo gesto zdvižené pěsti amerických atletů, kteří tak protestovali proti diskriminaci Afroameričanů ve Spojených státech.

Ve výčtu všech Olympijských her, do nichž zasáhla politika, figuruje jako nejtragičtější Mnichov 1972, kde se silně odrazil izraelsko-palestinský konflikt. Během tzv. mnichovského masakru bylo palestinskými teroristy zavražděno celkem 11 sportovců izraelské olympijské výpravy.

Olympijské hry v roce 1980 v Moskvě bojkotovalo USA a řada dalších zemí na protest invaze Sovětského svazu do Afghánistánu. Některé státy, které se účastnily her, daly najevo svůj nesouhlas alespoň tím, že nastupovaly pod olympijskou vlajkou, nikoliv pod vlajkou své země.

Následné hry, které se uskutečnily v roce 1984 v Los Angeles, lze označit jako „Moskva vrací úder“. SSSR odmítlo svou účast na hrách a následně se připojila většina jeho satelitů, včetně Československa.

Mezi jedny z posledních her, které vyvolaly ostré diskuze, patří olympijské hry v Pekingu v roce 2008. K výrazným odpůrcům patřily především nevládní organizace, jako jsou Amnesty International, Human Rights Watch, Reporters without Borders a další. Prohlašovaly, že zvolení Pekingu je v rozporu s duchem Olympijských her a Olympijskou chartou. V Olympijské chartě (.pdf, str. 14) se objevuje slovní spojení „sport ve službách lidskosti“, jenž může být tedy stěží v souladu s veřejnými popravami, represemi proti náboženským a etnickým skupinám, případy mučení a svévolného zadržování. Na druhé straně zastánci volby v čele s Mezinárodním olympijským výborem zmiňují neslučitelnost sportu a politiky."

I letošní olympijské hry v Soči nelze označit za „apolitické“, přestože o tento charakter stále usilují představitelé MOV. Hry bojkotuje řada světových osobností, mimo jiné i německý prezident Joachim Gauck nebo jeho francouzský protějšek François Hollande, v reakci na porušování lidských práv v zemi i na zákon, který zakazuje propagaci homosexuality.

Prezident Miloš Zeman se olympiády rozhodl účastnit s tím, že ji považuje za sportovní, nikoli politický podnik. Dále uvedl: „nedělejme z olympiády politickou záležitost. Snažme se, aby se výhrady vůči porušování lidských práv říkaly při politických jednáních a aby se těmito výhradami nerušila sportovní soutěž, která by měla být pokud možno apolitická“.

Na základě informací z médií a webových stránek fondu hodnotíme výrok Miroslava Ransdorfa jako nepravdivý.

Výzkumný fond pro uhlí a ocel (RFCS, Research Fund forCoal and Steel) byl založen v souvislosti s vypršením smlouvy Evropského společenství uhlí a oceli v červenci v roce 2002. Fond má k dispozici každý rok rozpočet (pdf.) přibližně 60 milionů eur, jimiž podporuje výzkum a projekty na poli produkce oceli a těžby uhlí.

To v praxi znamená podporu konkurenceschopnosti uhelného a ocelářského průmyslu, zajištění energetické bezpečnosti, zlepšování pracovních podmínek, zavádění nových postupů a technologií do těžby a výroby a také snahu o minimalizaci zásahů do životního prostředí (podrobněji viz dokument, .pdf).

Nicméně námi vyhledané dokumenty, studie a oficiální prohlášení nehovoří nic o tom, že by nově přijaté země (v roce 2004 a 2007) nemohly peníze z fondu čerpat.

Podle zakládajícího dokumentu (str. 5, .pdf) může čerpat finanční prostředky z fondu: “Jakýkoliv podnik, veřejný orgán, výzkumná organizace, instituce středoškolského nebo vysokoškolského vzdělávání…“z členských států EU.Zpráva Ministerstva průmyslu a obchodu mluví spíše o neschopnosti či nízké motivaci průmyslových společností v ČR čerpat peníze z fondu.

Podobně hovoří studie (rok 2010, .pdf) Ing. Marcely Šafářové z Výzkumného ústavu pro hnědé uhlí, která v závěru říká, že: „možnost spolufinancování projektů pro oblast uhlí z Výzkumného fondu pro uhlí a ocel není organizacemi v České republice plně využívána“,odlišná situace panuje v sousedním Polsku, kde „spolufinancování z Fondu velmi úspěšně využívá řada polských podniků, které se účastní až 80 % podávaných projektů“.

Uvedený faktický výrok se nám nepodařilo z veřejně dostupných zdrojů ověřit.

Obrátili jsme se proto na doc. Filipa Křepelku z katedry Mezinárodního a

evropského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity, který nám

prostřednictvím emailu poskytl následující stanovisko:

"Dobrý den,
právo Evropské unie ani Rady Evropy jako druhé relevantní organizace:
- neřeší vztahy mezi státy a jeho církvemi (privilegování, dotace, apod.), nejde-li to za hranu náboženské svobody.- neukládá restituce ani individuální, ani institucionální.
Tj. restituce jsou možné, ale nikoli mezinárodně - a evropskoprávně povinné.

Jiná věc je, "co se sluší", ale též zde bych řekl, že jde o náladu akorát v určitých kruzích a že téma mezinárodních vztahů to není.Filip Křepelka" Na základě výše uvedeného odborného stanoviska výrok označujeme jako

nepravdivý.

Během ověřování výroku jsme oslovili také Martina Komárka s dotazem, z jakých zdrojů čerpal v rámci tohoto konkrétního výroku. Odpověď nově zvoleného poslance hnutí ANO přinášíme v plné šíři:

"Milý pane Garguláku, vycházel jsem z těchto premis:
1) EU požaduje odluku církví od státu, tedy to platí i pro Česko a bez majetkového vyrovnání to nejde.
2) Republika se k restitucím zavázala. Část bývalého církevního majetku je dokonce vyjmuto z hospodaření obcí a leží ladem. Kdyby republika požadavek nesplnila, mohla by se ho církev domáhat u našich i mezinárodních soudů.
Další prověření těchto tezí si dovoluji nechat na Vás.
Server demagog považuji za skvělou korekci občasných politických tlachů a pevně doufám, že si udrží nezávislost, korektnost a tedy důvěryhodnost.
S úctou,
M.K."

Martina Komárka jsme dále konfrontovali se stanoviskem doc. Křepelky. Poslanec hnutí ANO zaslal následující vyjádření:

"Milý pane Garguláku,

asi jsem se vyjádřil ne zcela srozumitelně.

Vycházím z listiny práv a svobod, která ukládá, aby církve vykonávaly svou činnost nezávisle na státu. Což v Česku není. A není to možné, aniž církve získají zpět nějaký majetek.

Dále z toho, že církve obdržely od státu (dokonce už od bývalého ČSFR) závazný příslib, že budou za křivdy odškodněny. Takže se domnívám, že se mohou dodržení příslibu domáhat u mezinárodních soudů (nevím s jakým výsledkem, ale to jsem neříkal). Nejsem vševěd, ale právníci, s nimiž jsem se radil, tvrdí, že tento nárok podporují například nálezy ústavního soudu z 24. června 2009, 1. července 2010 či 22. února 2011.

S úctou,

M.K."

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož institut žluté karty byl od jejího zavedení v roce 2009 úspěšně použit pouze dvakrát.

Žlutá (a na něj navazující oranžová) karta je mechanismus, jehož cílem je kontrola dodržování principu subsidiarity, a to prostřednictvím vnitrostátních parlamentů. Ty mohou vyjádřit své stanovisko k legislativním návrhům EU hned na počátku legislativního procesu, a to formou stanoviska vyjadřujícím rozpor návrhu s principem subsidiarity (tj. v případech, kdy jsou parlamenty přesvědčeny, že by se konkrétní otázka efektivněji vyřešila na úrovni národní než na evropské).

Mechanismus žluté karty je pak spuštěn, pokud nejméně třetina vnitrostátních parlamentů předloží odmítavé stanovisko. Návrh je následně přezkoumán Komisí. Tento mechanismus byl do čl. 12 Smlouvy o EU implementován Lisabonskou smlouvou jejím vstupem v platnost 1. prosince 2009 (Změny po Lisabonské smlouvě, Euroskop.cz).

Žlutá karta byla úspěšně uplatněna pouze ve dvou případech, a to zaprvé stran evropské legislativní úpravy práva na stávku a zadruhé stran vytvoření evropského státního zastupitelství (evropské prokuratury). (The EU's 'yellow card' comes of age: Subsidiarity unbound? 12. 11. 2013, CER.org.uk) V obrovském množství legislativy, kterou Evropská unie každoročně přijímá, je použití mechanismu žluté karty tedy velmi vzácné.

Podle informací z Věstníku veřejných zakázek má firma Veřejné zakázky s.r.o. poskytovat poradenské a konzultační služby v souvislosti s výběrovým řízením na funkci projektového manažera Systému elektronického mýta. Výrok Zdeňka Žáka je proto hodnocen jako pravdivý.

Ministerstvo dopravy přitom předpokládá, že samotné výběrové řízení bude vypsáno v únoru 2014.

Dne 5. února 2014 se v Evropském parlamentu na plenárním zasedání hlasovalo o klimatické a energetické politice do roku 2030. Vzhledem ke komplexnosti možných neformálních jednání mezi oběma institucemi nebude posuzováno, zda se jedná o kompromisní návrh vzešlý z jednání s Evropskou radou, či nikoliv. Bod klima a energetika je jedním z bodů programu jednání Evropské rady v Bruselu ve dnech 20.–21. března 2014.

Výrok na základě výše uvedeného hodnotíme jako pravdivý.

Výrok hodnotíme na základě dostupných informací jako nepravdivý. Je sice pravda, že byly zpracovány dvě studie ocenění církevního majetku, přičemž výsledná částka první studie byla následně prověřena a potvrzena druhou studií, avšak první studii nezpracoval auditor z Velké čtyřky a druhá nebyla vyžádána za doby Fischerovy vlády.

V roce 2007 (pdf., str. 7) byla vypracována Církevní komisí první studie ocenění majetku, který by měl být navrácen církvi. Studie byla zpracována na základě řady podkladů, včetně materiálů poskytnutých Výzkumným ústavem zemědělské ekonomiky a podkladů církví a náboženských společností. Výsledky byly následně schváleny vládní a expertní komisí, v níž zasedali zástupci Ministerstva kultury, Ministerstva zemědělství a Ministerstva financí. Podrobná metodika ocenění je zveřejněna na internetových stránkách Ministerstva kultury. Výsledný majetkový nárok vycházející z této studie byl vyčíslen na 134 miliard Kč.

V roce 2008 byla provedena druhá studie na žádost sněmovní komise, jejímž cílem byla kontrola podkladů a metodiky studie z roku 2007. Tuto kontrolu a následné potvrzení provedla mezinárodní poradenská firma Ernst & Young, která je součástí tzv. Velké čtyřky auditorských firem. V této době však byla u moci stále ještě druhá Topolánkova vláda.