Přehled ověřených výroků

Na základě dostupných informací hodnotíme výrok jako pravdivý.

Několikrát přepracovaný návrh zákona o úřednících byl schválen vládou na základě usnesení ze dne 12. června 2013 č. 434. Součástí usnesení bylo nařízení pro ministra vnitra ke zpracování konečného znění zákona, který měl být následně postoupen parlamentu. K přijetí zákona však již skutečně nedošlo.

Co se týče dalších zmiňovaných protikorupčních opatření, lze potvrdit, že jsou součástí aktuální protikorupční politiky vlády ČR. Zákon o střetu zájmů, zákon o svobodném přístupu k informacím, rozkrývání konečných vlastníků, ochrana oznamovatelů, finanční kontrola a audit představují dokonce tzv. prioritní úkoly vládní strategie.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož mnohé národnosti – včetně krymských Tatarů – skutečně v Sovětském svazu trpěly represemi. Těm však byli vystaveni i Rusové, neboť perzekuce nestavěly pouze na národnostním základě, probíhaly i podle třídního, politického a náboženského principu.

Historik J. Otto Pohl popisuje osud Krymských Tatarů v Sovětském svazu: represe započaly ve 30. letech, kdy byly v rámci dekulakizace deportovány tisíce Krymských Tatarů na sever Ruska a na Ural. Stalinův režim dále omezoval kulturní autonomii a popravoval množství intelektuálů z řad Krymských Tatarů.

Za druhé světové války bojovali krymští Tataři na obou stranách fronty, přesto bylo v roce 1944 rozhodnuto o deportaci celého etnika do Uzbekistánu a dalších částí Sovětského svazu. Během pouhých třech dnů bylo z Krymu násilně vystěhováno 194 155 krymských Tatarů. Otto Pohl uvádí, že šlo o jednu z nejrychlejších a nejdůkladnějších etnických čistek ve světové historii.

Většina krymských Tatarů žila v Uzbekistánu za velmi špatných podmínek; při špatném ubytování, nedostatku potravin, oblečení i léků. V prvním roce a půl po deportaci zemřelo v Uzbekistánu 17,8 % krymských Tatarů, z čehož téměř polovinu tvořily děti. Příslušníci národa se přitom na Krym ve velkém začali vracet až v roce 1989.

Mimo krymských Tatarů měl Stalinův režim mnoho dalších obětí, odhady celkového počtů mrtvých se pohybují okolo 20 milionů osob. Historik Norman Naimark vypočítává, že počínaje třicátými lety Stalin popravil skoro milion lidí. Další miliony zemřely následkem nucených prací, deportace, hladomoru, masakrů, věznění nebo výslechů.

Podle odhadů bylo na Sibiř a do střední Asie deportováno v letech 1941–49 společně s krymskými Tatary téměř 3,3 milionů osob. Byli to nejen příslušníci některých etnik, ale i lidé vystěhovaní z náboženských nebo politických důvodů.

Počty příslušníků národností ve vyhnanství v roce 1946:

osob ve vyhnanství

národnosti774 000

povolžští Němci

> 400 000Čečenci a Inguši194 000

Krymští Tataři, Bulhaři a Řekové

84 000

Turkové a Kurdové

82 000

Kalmykové60 000

Karačajové

< 33 000

Balkaři5 000

Litevci (zdroj: geocurrents.info)

Tvrzení Martina Peciny nám potvrdil ředitel odboru tisku a public relations Ministerstva vnitra Mgr. Pavel Novák, který takto potvrzuje: „Ministerstvo práce a sociálních věcí se stalo opět hlavním gestorem zákona o státní službě, i když MV je dále spolugestorem a na pracovní úrovni se na přípravě zákona spolupodílí."

Blíže se gescí obou návrhů zákona o státní službě zabývá následující výrok ministra vnitra.

Na základě usnesení vlády k rozvoji Systému elektronického mýta ze 4. prosince 2013 bylo ministru dopravy uloženo vyhlásit do 31. prosince 2013 výběrové řízení na projektového manažera Systému elektronického mýta do roku 2017. Výrok Zdeňka Žáka proto hodnotíme jako pravdivý.

V české Poslanecké sněmovně skutečně může navrhnout pozměňovací zákon kterýkoliv poslanec přímo Poslanecké sněmovně. Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť jsme nenalezli jinou zemi se stejnou praxí. Naopak uvádíme případy států převzaté ze studie Parlamentního institutu (.pdf, str. 4–7, 10), kde je tato možnost omezena.

V mnoha zemích má právo podat pozměňovací návrh pouze více poslanců. V Estonsku se sněmovna zabývá pouze pozměňovacími návrhy, které byly předloženy přinejmenším 2 poslanci, v Belgii 5, v Litvě 10, na Slovensku 15 poslanci a v Německu 5 % členů Bundestagu. I maďarští, polští a rakouští poslanci musí předem pro své pozměňovací návrhy získat širší podporu.

Více zemí také projednává pozměňovací návrhy (alespoň v některých případech) ve výborech. Tak tomu je i v Belgii, Francii, Litvě, Lotyšsku, Maďarsku, Polsku, Španělsku a Itálii.

Dle informací dostupných na webové stránce Informační kanceláře Evropského parlamentu má Česká republika 4. nejvyšší alokaci na obyvatele (.ppt, 9. slide). Stejnou informaci uvedl po jednání Evropské rady také tehdejší premiér Petr Nečas. Výrok Oldřicha Vlasáka proto hodnotíme jako nepravdivý.

Dle čl. 63 odst. 1 Ústavy ČR prezident republiky: "a) zastupuje stát navenek, b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy, e) pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí (v kontextu Ústavy můžeme dále ve vtahu k zahraniční politice doplnit i písm. d) přijímá vedoucí zastupitelských misí."

Při určení hlavních aktérů zahraniční politiky České republiky je nutné "zabrousit" do relevantní literatury věnující se mezinárodním vztahům a námi sledovanému tématu.

Např. sborník autorů – Belko, M., Kořan, M. & Hrabálek, M. 2007. Česká zahraniční politika: aktéři, struktura, proces. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav – říká dle analýzy legislativního rámce, že klíčovými aktéry české zahr. politiky jsou prezident (má specifické pravomoci) a vláda (tedy premiér a ministr zahraniční, vláda je vrcholným orgánem výkonné moci).

Vláda je za zahraniční politiku odpovědná jako celek. Ideálním uspořádáním je pak vytvoření jednotné koncepce zahraniční politiky mezi prezidentem a vládou, přičemž při jejím vytváření by měl převážit postoj vlády. Z Ústavy to ale přímo nevyplývá (kap. 2 sledované publikace).

I přes výše nastíněnou "dualitu" však můžeme s ohledem na praxi (např. účasti na jednání Evropské rady, či Rady EU atd.) souhlasit s tím, že českou zahraniční politiku zásadně definují tři zmínění aktéři – prezident, premiér a ministr zahraničí (poslední dva jako představitelé vlády, která rozhoduje jako kolektivní orgán).

Celkově je výrok s ohledem na výše uvedené označen jako pravdivý.

Stát si monopol na obchod se zahraničím udržel do roku 1989. Obchod se zahraničím realizovaly podniky zahraničního obchodu (PZO), které fungovaly na základě zákona č. 119/1948 Sb. o státní organizaci státního obchodu a mezinárodního zasilatelství. Andrej Babiš a jeho spojení s PZO podle webu nasipolitici.cz: " Mezi roky 1985–1991 zastupoval PZO Petrimex v Maroku. V letech 1991–1995 působil ve funkci ředitele obchodního oddělení 32 PZO Petrimex ".

Výrok ministra financí hodnotíme jako zavádějící – korektně popisuje zavedení a úspěch účtenkové loterie, nicméně není pravda, že registrační pokladny jsou na Slovensku zavedeny deset let. Ve skutečnosti byly zavedeny již v roce 1995, v roce 2008 pak přibyla povinnost opatřit je fiskální pamětí.

Andrej Babiš mluví ve svém výroku o slovenské inspiraci v krocích, jež mají směřovat v lepšímu vybírání daní – v tomto případě konkrétně DPH.

Na Slovensku jsou skutečně zavedeny registrační poklady i tzv. účtenková loterie.

Povinnost mít registrační pokladny je dohledatelná ve slovenské legislativě. 22. února 1994 byla tato povinnost zavedena k 1. lednu 1995 vyhláškou Ministerstva financí Slovenské republiky. Vyhláška"o spôsobe vedenia evidencie tržieb elektronickou registračnou pokladnicou" to zcela jasně dokládá . V roce 2008 pak byl přijat zákon (.pdf), který nově ukládá povinnost provozovat registrační pokladny s fiskální pamětí.

Účtenková loterie byla na Slovensku spuštěna v září 2013. Toto opatření má motivovat občany ke sbírání účtenek a tím omezovat možné krácení daní. Je pravdou, že tato akce má značný ohlas a úspěch, referuje o tom řada zpravodajských serverů – za všechny uvádíme Idnes.cz a Kurzy.cz (oba texty byly vydány na začátku prosince 2013). Oba zdroje (stejně jako řada dalších) referují o zvýšeném výběru DPH, např. Idnes píše o výběru 5 miliard korun navíc.

K možným výhrám lze dodat, že skutečně občané zapojení do této loterie mohou vyhrát 10 tisíc euro (každých 14 dní) a losuje se také 8 aut.

Výrok je hodnocen na základě vyjádření mluvčí k této schůzce prezidenta republiky jako pravdivý.

Zcela konkrétní obsah této schůzky není znám, nicméně mluvčí prezidenta republiky Hana Burianová novinářům sdělila, že se jednalo o běžnou pracovní schůzku. Tím fakticky potvrzuje Rusnokova slova o "běžné pracovní informativní schůzce" a na základě tohoto vyjádření je výrok hodnocen jako pravdivý.

Na webové stránce Pražského hradu se pak objevila pouze krátká tisková zpráva o tom, že schůzka proběhla.