Přehled ověřených výroků

Jan Zahradil se při hlasování o Lisabonské smlouvě v Evropském parlamentu hlasování zdržel (.pdf, s 76).

Dle námi dohledaných informací a po kontaktu tiskového oddělení KSČM hodnotíme tento výrok jako pravdivý.

Návrh zákona o referendu o církevních restitucím byl Filipem předložen Poslanecké sněmovně 19. prosince 2013. První čtení bylo zahájeno 14. února 2014, ale jeho projednání bylo odročeno. Tato část výroku je tedy pravdivá.

Po kontaktu tiskového oddělení strany jsme dostali odpověď, že vedoucím této skupiny je poslankyně Zuzana Bebarová-Rujbrová. Avšak žádné další podrobnosti o tomto návrhu zákona o změně církevních restitucí z dílny KSČM nebyly poskytnuty.

Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi počítá (v §15) s tím, že stát uzavře celkem 17 smluv o vypořádání s jednotlivými institucemi a v průběhu následujících 30 let jim vyplatí celkem 59 miliard (jednotlivé splátky budou navýšeny o inflaci).

Jedna z církví, Bratrská jednota batpistů pak smlouvu a s ní spojenou finanční náhradu odmítla (Český rozhlas), nicméně zbylá částka, cca 58,8 mld. Korun je stále velmi blízká Machem uvedeným 60 miliardám.

Vyrovnáním s církvemi se pak stát skutečně zadlužil: uvedený zákon (v §16) doslova uvádí, že stát se smlouvami dostane do postavení dlužníka dle občanského zákoníku.

Rozhlas.cz potvrzuje slova Jiřího Rusnoka: „Ministerstvo obrany se nepotřebných letounů L-159 snaží zbavit skoro deset let. Oslovilo desítky zemí, ale bez úspěchu. Až začátkem letošního roku o bitevníky projevila zájem americká firma Draken International. […] [M]ají zájem koupit až 28 těchto bitevníků“.

Společnost Draken International (ang.) skutečně spolupracuje s americkou armádou a je rovněž poměrně významná, protože je vlastníkem největší soukromé flotily taktického letectva na světě.

V roce 2012 se rezort obrany snažil prodat 8 letounů ve veřejné obchodní soutěži. Maximální nabídka tehdy činila 5,85 mil. Kč, a výrok je tudíž i v této části pravdivý.

Dle věstníku veřejných zakázek, který spravuje Ministerstvo pro místní rozvoj, bylo k zakázce na zajištění dodávek tabulek registračních značek 1.7. 2013 vydáno tzv. oznámení předběžných informací. Jde o první krok v celém cyklu zadávání zakázky, na který musí k jejímu plnému vyhlášení navazovat tzv. oznámení o zakázce a nakonec tzv. oznámení o zadání zakázky (viz. nápověda k věstníku, 8. otázka). Zakázka je v tomto smyslu tedy skutečně připravena.

O historii veřejných soutěží na registrační značky se zmiňuje např. server ČT24. Dle jeho informací firma HICON vyrábí pro stát značky již od r. 1994. V roce 2001 byla s firmou HICON uzavřena nová smlouva, ale bez veřejné soutěže.

Na základě evidence z věstníku veřejných zakázek a informací na serveru ČT24 hodnotíme výrok Zdeňka Žáka jako pravdivý.

Ve výroku nehodnotíme část o "mnoha dalších případech" (viz navazující výrok, který se věnuje otázce toho, co MD za poslední dvě desetiletí soutěžilo).

Zmíněné body se skutečně objevily v programovém prohlášení vlády Vladimíra Špidly v roce 2002 (.pdf), proto je výrok hodnocen jako pravdivý. Jako jednu z hlavních priorit si tehdejší vláda stanovila „rozvíjení sociálního státu na základě sociálně tržního a ekologicky orientovaného hospodářství a při udržení sociální soudržnosti a sociálního smíru“ (str. 2).

Jedním z bodů programového prohlášení bylo též provedení důchodové reformy. Vláda doslova deklarovala, že „[...] zabezpečí růst reálné úrovně vyplácených důchodů“ (str. 18).

V rámci programového prohlášení byl taktéž zmíněn růst reálných mezd. Konkrétně můžeme citovat pasáž, kdy „[v]láda bude hospodářskou politikou vytvářet podmínky pro růst produktivity práce a reálných mezd tak, aby se postupně snižoval rozdíl v úrovni odměňování mezi Českou republikou a Evropskou unií“ (str. 18).

V jistém smyslu bylo přislíbeno i navyšování některých sociálních dávek. Příkladem je rodinná politika, kde podle programového prohlášení „[v]láda ve vazbě na vývoj veřejných rozpočtů rozvine vyvážený systém podpory rodin s dětmi. přídavek na dítě vláda navrhne jako příspěvek společnosti na výživu a výchovu dětí, který má náležet všem dětem bez rozdílu, ve stejné výši a diferencovaný pouze podle věku dítěte s tím, že jeho součástí bude jednorázový školní příspěvek zvyšující se podle stupně školního vzdělání“ (str. 19).

Rozvoj infrastruktury byl zmíněn v souvislosti s dopravní politikou. „Vláda podpoří další rozvoj dopravní infrastruktury z veřejných i soukromých zdrojů s využitím fondů Evropské unie. Zaměří se na modernizaci železničních koridorů a výstavbu nových úseků dálnic a rychlostních komunikací zejména ve vazbě na transevropské dopravní sítě. Podpoří přestavbu velkých železničních uzlů a rozvoj dopravně logistických center v návaznosti na hospodářské zóny“ (str. 11).

Vladimír Putin ve svém výroku zmiňuje v podstatě správná historická fakta a hodnotíme jej proto jako pravdivý.

Na poloostrově Krym se skutečně nachází archeologická lokalita bývalého města Chersonésos (také označované jako Korsun či Chersones), řecké kolonie založené v době antiky. Podle jedné z křesťanských legend se zde svatý Vladimír, velkokníže Kyjevské Rusi, nechal pokřtít po úspěšném dobytí města drženého v té době Byzantskou říší. Požádal zde o ruku princeznu Annu, sestru spolucísařů, jejich podmínkou však bylo přijetí svatého křtu a byzantského pravoslavného křesťanství.

Roku 1783 anektovalo Ruské impérium pod vládou Kateřiny II. Veliké Krymský chanát, muslimský státní útvar a vazala Osmanské říše, jako důsledek ruského vítězství v rusko-osmanských válkách (podrobněji např. článek na Wikipedii nebo kniha Ukraine: A History, str. 176, ang.).

Do roku 1783 se také datuje výstavba Sevastopolu, města rozléhajícího se na jihozápadě Krymu. Na tomto území byla původně vystavěna pevnost a přístav, kde nyní kotví válečné loďstvo Ruska i Ukrajiny (ruská černomořská flotila zde byla umístěna již v roce 1804). Sevastopol byl například obléhán od října 1854 do září 1855 v době Krymské války nebo vojsky nacistického Německa v roce 1942. Sevastopol získal titul "město – hrdina" za zásluhy bezprostředně po druhé světové válce.

Držitelem stejného titulu (od roku 1973) je také město Kerč, nacházející se na východě Krymského poloostrova. Vojenskou slávu si Kerč vysloužil v roce 1942, kdy sovětští vojáci a civilisté vzdorovali 170 dní německým vojskům v důlních tunelech.

Balaklava, město a letovisko na jihozápadě Krymského poloostrova nedaleko Sevastopolu, je z tohoto hlediska důležité kvůli bitvě u Balaklavy, jedné z bitev Krymské války. Odehrála se 25. října 1854 mezi vojsky Ruského impéria na jedné straně a Velké Británie, Francie a Osmanské říše na straně druhé. Bitva skončila nerozhodně, Rusům se nepodařilo Balaklavu (v té době černomořský zásobovací přístav) obsadit, nicméně Britové, Francouzi a Osmané přišli o kontrolu nad zásobovací trasou spojující Balaklavu a vojska obléhající Sevastopol.

S obranou Sevastopolu za druhé světové války a jeho opětovného osvobozování sovětskými vojsky jsou spojeny i monumenty Malachovská mohyla a Sapun-hora, jež se staly místy významných bojů (viz monumenty u Sevastopolu nebo popis bojů z fóra vojna.net). O Malachovské mohyle byl v Sovětském svazu natočen i film.

Výrok prezidenta Putina hodnotíme na základě informací dostupných z médií a odborné literatury jako neověřitelný. Pro ověřování údajů jsme použili publikace Nejnovější dějiny Ukrajiny (Olexandr Bojka, Vladimír Goněc, 1997) a Vzestup a pád sovětské říše(Brian Crozier, 2002).

Vzhledem ke komplikovanosti dané problematiky jsme kontaktovali politického geografa specializujícího se na Rusko Michaela Romancova (IPS FSV UK) a odborníka na východní Evropu, politologa Josefa Mlejnka (IPS FSV UK).

Na území dnešní Ukrajiny se před revolucí v roce 1917 nacházelo 9 tzv. gubernií: Volyň, Podolí, Kyjev, Cherson, Černigov, Poltava, Charkov, Jekatěrinoslav a Taurida (kam spadal také Krym), jak ukazuje přiložená mapa. Dnešní západní části Ukrajiny byly v té době součástí Rakousko-Uherska.

Michael Romancov k tomuto dělení dodává: „gubernie neměly žádný jiný rozměr, než administrativně správní, tedy byly tvořeny bez ohledu na etnikum, jazyk, náboženství, atd.“. Toto uspořádání bylo výsledkem administrativních reforem Petra Velikého a zejména Kateřiny II. Josef Mlejnek dále upozorňuje, že: „V ruské carské říši žádná regionální jednotka jménem Ukrajina neexistovala“.

Po pádu carského režimu v Rusku v únoru roku 1917 na Ukrajině propuká občanská válka (označováno také jako „ukrajinská revoluce“). V následujících několika letech je Ukrajina zmítána nevídanou měrou anarchie a řadou krvavých konfliktů.

Vzniká zde a zaniká velké množství rozličných státních útvarů (pokud je takto vůbec můžeme označit) a na území operuje hned několik vojenských sborů a bojuje proti sobě navzájem (Rudá armáda, vojska Dohody, bělogvardějci, polské sbory, rumunské jednotky a další méně či více organizované partyzánské skupiny) (Bojka, Goněc; str. 43).

V roce 1919 vznikla Ukrajinská SSR a byla „vytvořena“ z výše zmíněných administrativně správních jednotek. Byla skutečně vytvořena bolševiky a do jejích hranic přirozeně spadala území s etnicky ruským obyvatelstvem. Michael Romancov říká: „Bolševici v revolučním "zápalu" bořili vše staré a "tvořili " nový svět. Když, mimo jiné, vytvořili USSR, tak jednali dle Leninovy teze o právu na sebeurčení národů“.

V meziválečném období byl hlavním městem USSR Charkov, i vzhledem k blízkosti Kyjeva k západním hranicím země. Josef Mlejnek k tématu dodává: „Tato skutečnost mohla přimět sovětské vedení k tomu, že do hranic sovětské Ukrajiny zahrnula i území historicky či etnicky ruská. Ovšem Ukrajinci byli v rámci carské říše(a později i SSSR)vystaveni dlouhodobé, velmi intenzivní a kruté rusifikaci, čili je otázkou, co je to "historické území Ruska".

Pokud bychom pátrali po územních změnách v její 72leté historii, docházelo v pozdějších letech k připojování území výhradně na západní hranici (vyjma Krymu). Jmenovitě se jedná o území, která byla v meziválečném období součástí Polska (východní Halič), ČSR (Zakarpatská Ukrajina) a Maďarska (území Besarábie a Severní Bukoviny). Co se týče podoby hranic, za podstatné Michael Romancov považuje: „že v roce 1945 Ukrajinská SSR spoluzakládala OSN a její tehdejší hranice (minimálně tedy bez Krymu) jsou od té doby považovány za mezinárodně uznané“.

Ukrajina získala nezávislost v roce 1991, a to v hranicích, které kopírovaly hranice USSR. Dané území však nikdy netvořilo trvalý a suverénní státní útvar, což se dnes jeví jako primární zdroj potenciálních konfliktů. Výše zmíněný fakt totiž dává prostor pro široké pole požadavků a nároků různého charakteru (zejména ze strany Ruské federace).

Vladimír Putin tak de facto ve svém výroku obviňuje bolševiky za nastalou situaci (odtržení „historických částí Ruska“) a nepřímo legitimizuje další případné ruské nároky na východní části Ukrajiny. Do hodnocení výroku se promítá i fakt, že nevíme, co si Vladimír Putin představuje pod pojmem „historická území jižního Ruska“ a co vše do něj spadá či nikoliv. I samotný termín „Rusko“ lze totiž chápat několika různými pohledy, ale vždy jako multietnický státní útvar, který je značně kulturně, historicky a politicky rozdílný.

Základním předpisem upravujícím problematiku střetu zájmů je skutečně zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů.

Tento zákon mimo jiné upravuje omezení některých činností veřejných funkcionářů a neslučitelnost výkonu funkce veřejného funkcionáře s jinými funkcemi.

Veřejným funkcionářem se rozumí také poslanec a člen vlády, což odpovídá současné, respektive předpokládané budoucí situaci Andreje Babiše. Podle ustanovení § 4 zákona nesmí člen vlády (nevztahuje se však na poslance):

a) podnikat nebo provozovat jinou samostatnou výdělečnou činnost, b) být statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu, členem řídícího, dozorčího nebo kontrolního orgánu podnikající právnické osoby, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak, nebo c) být v pracovněprávním nebo obdobném vztahu nebo ve služebním poměru, nejde-li o vztah nebo poměr, v němž působí jako veřejný funkcionář.

Tato omezení se nevztahují na správu vlastního majetku. Veřejní funkcionáři jsou povinni uvedené činnosti ukončit bez zbytečného odkladu poté, co začali vykonávat svou funkci, nejpozději však do 30 dnů ode dne zahájení výkonu funkce. Není-li k ukončení činnosti z důvodů nezávislých na vůli veřejného funkcionáře možné dodržet lhůtu uvedenou v předchozí větě, veřejný funkcionář o této skutečnosti v dané lhůtě písemně informuje evidenční orgán a provede současně všechna potřebná opatření směřující k ukončení činnosti.

Podle obchodního rejstříku je Andrej Babiš např. předsedou představenstva (statutárního orgánu) a zároveň jediným akcionářem akciové společnosti AGROFERT.

Pokud by se tedy A. Babiš stal členem vlády, požadavkem zákona je, aby opustil v zákoně uvedené orgány právnických osob. Diskutabilnějším již může být, kudy vede hranice mezi podnikáním, které zákon o střetu zájmů neumožňuje, a správou vlastního majetku, kterou zákon povoluje.

Na základě rozboru předmětného zákona hodnotíme výrok Jiřího Rusnoka jako pravdivý.

Jiří Pospíšil se ministrem spravedlnosti stal poprvé v roce 2006. Již v průběhu roku 2007 vyšla zpráva o zvýšení zaměstnanosti vězňů o více než 15 %.

V rozhovoru pro zpravodaj České vězeňství (str. 2) exministr Pospíšil skutečně vyslovil záměr investovat do rozšíření výrobních kapacit. Uskutečnění tohoto záměru potvrzuje výroční zpráva za rok 2007 (str. 27).

Ač je pojem "působení" poměrně relativní, funkci ministra spravedlnosti vykonával necelých 5 let, počítaje i čtvrtrok, kdy byl ministrem v demisi.

Pokud porovnáme procentuální zaměstnanost vězňů v roce 2006, kdy Jiří Pospíšil poprvé do funkce nastoupil, a v roce 2012, ze kterého jsou poslední údaje, zvýšila se zaměstnanost vězňů z 46,87 % na 58,83 %, tedy dokonce o 25 procent proti původnímu stavu

Bohužel se nám nepovedlo dohledat informaci o evropském průměru zaměstnanosti vězňů. Média ale hovoří o hranici kolem 60%. I na základě této informace hodnotíme výrok jako pravdivý.