Přehled ověřených výroků

Návrh zákona o tzv. registru smluv (Sněmovní tisk č. 740) předložila sněmovně skupina poslanců 28. června 2012, zástupcem navrhovatele byl Jan Farský. K návrhu se nejprve vyjádřila vláda, která uvedla několik připomínek (.pdf, dostupné ke stažení zde). Především vyzvala k širší odborné diskuzi, neboť se dle jejího vyjádření mělo jednat o výrazný zásah do celého systému smluvního práva. Mezi další vládní připomínky patřilo nejednoznačné vymezení smluv, které by měly být zveřejňovány a problémy s některými odůvodněními.

Návrh zákona byl poté Organizačním výborem doporučen k projednání Ústavně právnímu výboru. Při 1. čtení tohoto návrhu v Poslanecké sněmovně, které proběhlo na schůzi 9. listopadu 2012, byl návrh přikázán k projednání výborům.

Návrh zákona projednávali Ústavně právní výbor (čtyřikrát) a Výbor pro pro veřejnou správu a regionální rozvoj (jednou). Ve všech případech bylo projednávání návrhu zákona přerušeno, přičemž se nám nepodařilo přesně dohledat, proč tomu tak v některých případech bylo. Po jednání 27. února 2013 požádal Ústavně právní výbor o stanovisko k návrhu Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo vnitra a Ministerstvo pro místní rozvoj (.pdf, dostupné ke stažení zde). Po jednání 29. května 2013 bylo přerušení odůvodněno potřebou informací, které měli dodat navrhovatelé zákona ve spolupráci s Ministerstvem vnitra a které by se týkaly odhadu rozpočtových dopadů na města, obce i kraje. Navrhovatelé byli také vyzvání, aby ve spolupráci s Ministerstvem financí navrhli kompenzační mechanismus pro samosprávy vedoucí k eliminaci dodatečných rozpočtových nákladů plynoucích z uzákonění povinného registru smluv (.pdf, dostupné ke stažení zde).

Mezi největší kritiky tohoto návrhu patřila ODS. Dle České televize straně například vadilo ustanovení, které by rušilo smlouvy, které nebudou v registru zveřejněny do tří měsíců od jejich uzavření. ODS měla také výhrady k tomu, že by se vedle smluv měly zveřejňovat i faktury, neboť by to daný systém zahlcovalo. Česká televize 30. května 2013 informovala o již pátém přerušení projednávání daného návrhu zákona. Poslanci za ODS, ČSSD a KSČM se tehdy měli vyjádřit, že je dále nutné analyzovat možný dopad této normy. Projednávání tohoto sněmovního tisku bylo ukončeno s koncem volebního období, což znamená, že návrh zákona putoval legislativním procesem přes rok bez žádného výsledku.

Na základě informací z médií a webových stránek fondu hodnotíme výrok Miroslava Ransdorfa jako nepravdivý.

Výzkumný fond pro uhlí a ocel (RFCS, Research Fund forCoal and Steel) byl založen v souvislosti s vypršením smlouvy Evropského společenství uhlí a oceli v červenci v roce 2002. Fond má k dispozici každý rok rozpočet (pdf.) přibližně 60 milionů eur, jimiž podporuje výzkum a projekty na poli produkce oceli a těžby uhlí.

To v praxi znamená podporu konkurenceschopnosti uhelného a ocelářského průmyslu, zajištění energetické bezpečnosti, zlepšování pracovních podmínek, zavádění nových postupů a technologií do těžby a výroby a také snahu o minimalizaci zásahů do životního prostředí (podrobněji viz dokument, .pdf).

Nicméně námi vyhledané dokumenty, studie a oficiální prohlášení nehovoří nic o tom, že by nově přijaté země (v roce 2004 a 2007) nemohly peníze z fondu čerpat.

Podle zakládajícího dokumentu (str. 5, .pdf) může čerpat finanční prostředky z fondu: “Jakýkoliv podnik, veřejný orgán, výzkumná organizace, instituce středoškolského nebo vysokoškolského vzdělávání…“z členských států EU.Zpráva Ministerstva průmyslu a obchodu mluví spíše o neschopnosti či nízké motivaci průmyslových společností v ČR čerpat peníze z fondu.

Podobně hovoří studie (rok 2010, .pdf) Ing. Marcely Šafářové z Výzkumného ústavu pro hnědé uhlí, která v závěru říká, že: „možnost spolufinancování projektů pro oblast uhlí z Výzkumného fondu pro uhlí a ocel není organizacemi v České republice plně využívána“,odlišná situace panuje v sousedním Polsku, kde „spolufinancování z Fondu velmi úspěšně využívá řada polských podniků, které se účastní až 80 % podávaných projektů“.

Praxe v Německu s tvrzením Davida Ratha příliš nekoresponduje. Rovněž ve Švédsku byla podle dostupných informací z roku 2011 co se týče izolovanosti vazebně stíhaných situace poněkud odlišná a výrok proto musíme hodnotit jako nepravdivý.

Rathova novela (.pdf, str. 2) skutečně snižuje izolaci stíhaných od jejich blízkých zvýšením počtu i délky návštěv. Z novely také vyplývá, že návštěvy jsou skutečně bezplatné.

Situace například ve Finsku velmi liberální. „Vězňovo právo na návštěvy a venkovní pohyb může být omezeno pouze pokud by ohrožovaly bezpečnost vězňů nebo dalších.“ „Vězni mají právo přijmout návštěvy […] tak často, jak to je možné, aniž by byl poškozen pořádek a provoz vězení. […] Avšak jedna návštěva trvá většinou jednu hodinu,“ vysvětluje studie Criminal Sanctions Agency (.pdf, str. 336, 326).

Ve Švédsku pak dle zprávy z r. 2011 mohly být vazebně stíhané osoby zcela izolovány a mohly být navštěvovány pouze právníkem či knězem. V r. 2009 bylo také Švédsko za podmínky vazebního stíhání (.pdf, s. 25-33) kritizováno Radou Evropy. Aktuálnější informace se nám bohužel nepodařilo dohledat.

Příručka pro Brity uvězněné v Německu naproti tomu uvádí, že „pravidla pro návštěvy záleží na umístění vězení v Německu,“neboť za podmínky ve vězeních jsou odpovědné jednotlivé spolkové státy. „Některé věznice umožňují jednu hodinu návštěv za měsíc, některé více. […] Některá vězení umožňují návštěvy jenom v určité dny v týdnu. […] Ačkoliv je většinou povolená jedna hodina návštěv za měsíc, je někdy možné získat delší návštěvu […]. Toto rozhodnutí je však závislé na dostupnosti místnosti pro návštěvy a na vězení samotném“ (.pdf, str. 12–13). Jedna hodina měsíčně je přitom i pod úrovní současné české legislativy, která umožňuje návštěvu jednou za dva týdny v trvání devadesáti minut (.pdf, str. 2).

Co se týče bezplatnosti návštěv v Německu či skandinávských zemích, nepodařilo se nám bohužel dohledat relevantní data. V Německu je navíc vězeňství řešeno v každé spolkové zemi odlišně.

Ruský prezident Vladimir Putin se ve svém výroku vyjádřil o případu secese Kosova jako o absolutně analogické situaci na Krymu. Přirovnal tak současnou situaci na Ukrajině k případu z roku 2008, kdy Kosovo, tehdejší autonomní oblast v rámci Srbska, vyhlásilo jednostrannou nezávislost. Mezinárodní soudní dvůr v Haagu později rozhodl, že tato secese není protiústavní, avšak postoj států k ní dodnes není jednotný. Kosovo je uznáno pouze 107 ze 193 států OSN (Rusko je mezi těmi, které jej uznat odmítají).

Po kosovské secesi došlo k debatě, zda případ Kosova nevytvořil precedent, který bude obhajobou separatistů z celého světa.

Právě na tento precedent se ve svém projevu odvolává Vladimir Putin, analogií Krymu s Kosovem tak legitimizuje obsazení původně ukrajinského území. Dle předních českých expertů na mezinárodní vztahy však nejsou případy Kosova a Krymu srovnatelné. Z jimi uvedených důvodů proto výrok Vladimira Putina hodnotíme jako nepravdivý.

K podobnostem a rozdílům mezi secesí Kosova a odtržením Krymu se pro Demagog.cz vyjádřil zástupce ředitele Ústavu mezinárodních vztahů, PhDr. Michal Kořan, Ph.D. Ten výrok Vladimíra Putina komentoval takto:

" Z mezinárodně-politického hlediska jsou všechny faktory odlišné.Především, situaci na Krymu nepředcházely měsíce neuvěřitelného násilí na obou stranách a náznaky genocidy ze strany ukrajinské vlády vůči krymskému ruskému obyvatelstvu, jak tomu bylo v Kosovu ze strany Srbů.Zadruhé, situací na Krymu se nezabývala Rada bezpečnosti OSN, jako tomu bylo v případě násilí v Kosovu.Zatřetí, u případu Kosova nikdy nebyla projednávána možnost, že by se Kosovo připojilo k Albánii, jako se Krym chystá připojit k Rusku.A pak je tu samozřejmě obsazení Krymu ruskými silami, jež předcházelo diskusi o samostatnosti. "

K tématu Kosova a Krymu se v pořadu Hyde Park na ČT24 vyjádřil náměstek Ministra zahraničních věcí Petr Drulák následovně:

"Vznik Kosova byl dokončením velmi bolestivého, krvavého rozpadu Jugoslávie. Tam docházelo k masovým vraždám, nejen v Kosovu, ale i v tom, co mu předcházelo. Takže v té chvíli se zkrátka přijalo řešení, které nějakým způsobem reagovalo na ty masové etnické čistky, a které se některým lidem na západě zdálo jako vhodné. Ale teď na Krymu jsme nic podobného neviděli; tam nedocházelo k žádnému vyhánění, k žádným vraždám. Z tohoto hlediska srovnávat Krym a Kosovo skutečně nejde."

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Občané amerického státu Kalifornia si opravdu 7. října 2003 poprvé v historii vyzkoušeli zákon o odvolání guvernéra, kterým byl Gray Davis. Český rozhlas uvedl: " Odvolávací volby jsou reakcí Kaliforňanů na podle mnohých zhoubnou ekonomickou politiku guvernéra za Demokratickou stranu Graye Davise. Opozice jej obvinila, že dovedl stát na pokraj bankrotu. "

Hlavním důvodem pro předčasné ukončení druhého funkčního období Davise byla neschopnost vyvést stát Kalifornie z energetické krize a zabránit hluboce deficitnímu rozpočtu, jak dokládají česká i zahraniční média.

Podle serveru iDNES.cz americký herec Arnold Schwarzenegger získal hlasy téměř poloviny voličů, kdežto druhý nejsilnější kandidát viceguvernér Cruz Bustamante získal přes 32 %. Pro odchod exguvernéra Davise hlasovalo zhruba 55 % z 10 miliónů Kaliforňanů.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť návrhy KSČM a Úsvitu mají sice některé společné body, nicméně se rozcházejí ve velmi významných otázkách, jako je např. možnost odvolávat politiky prostřednictvím referenda, měnit daně, odvody atd.

Vládní návrh zákona o celostátním referendu prozatím není zpracovaný, ale vláda se zavázala, že do konce roku připraví a předloží vlastní návrh ústavního zákona o celostátním referendu.

Podle návrhu zákona o celostátním referendu z dílny KSČM by se nemělo pomocí referenda rozhodovat:

• "o ústavně zaručených základních právech a svobodách
• o daních, odvodech, nebo jiných platebních povinnostech k veřejným rozpočtům a státním rozpočtu
• o výkonu moci soudní
• o ustavování jednotlivých osob do funkcí a jejich odvolávání z funkcí vyjma prezidenta republiky
• o změnách podstatných náležitostí demokratického právního státu"

Podle návrhu zákona o celostátním referendu z dílny Úsvitu přímé demokracie Tomia Okamury by se nemělo pomocí referenda rozhodovat:

• "o zrušení nebo omezení ústavně zaručených základních práv a svobod
• o rozhodnutí, které by bylo v rozporu se závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodního práva
• o zásahu do výkonu moci soudní"

Návrhy Úsvitu přímé demokracie Tomia Okamury a KSČM se liší v tom, že KSČM nepočítá ve svém návrhu například s hlasováním o daních nebo o odvolatelnosti politiků.

Nepodařilo se dohledat oficiální zprávy o tom, že by někteří politici považovali Krym za "nenávratně ztracený" a že by za tuto situaci mohla "slabá EU". Výrok Libora Roučka proto hodnotíme jako nepravdivý.

Například francouzský prezident Francois Hollande při schůzce s Vitalijem Kličkem a Petrem Porošenkem odmítl rozhodnutí krymského parlamentu o vyhlášení referenda a " svými výroky dnes také znovu potvrdil ambici zůstat silným diplomatickým hráčem při rozhodování o budoucnosti Ukrajiny a do určité míry se spolupodílet na dění v této krizí zmítané zemi ".

Německá kancléřka Angela Merkelová prohlásila, že " chceme hledat diplomatickou cestu " a že " ekonomické sankce vůči Rusku jsou krajní řešení, ale my jsme připraveni je prosadit“.

Podle českého premiéra Bohuslava Sobotky je " naprosto nezbytné, aby Evropa mluvila vůči Rusku a Ukrajině jedním hlasem ".

Na mimořádném summitu se Evropské unie rozhodla pozastavit rozhovory s Ruskem o vízech a obchodní dohodě, vyzvala i k zahájení přímých rozhovorů mezi Kyjevem a Moskvou. " Pokud v příštích dnech jednání mezi Kyjevem a Moskvou nepřinesou výsledek, pohrozila Unie sadou dalších kroků, včetně zákazu cestování či zmrazení majetku určitých osob. Vážné následky pro vztahy mezi EU a Ruskou federací, včetně ekonomických oblastí,prý také bude mít další ruské počínání vedoucí k destabilizaci situace."

V některých zemích západní Evropy je skutečně využívání internetu ve věznicích rozšířeno, nikoli však ve všech, a výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Asi nejdále je v tomto ohledu Norsko. Norské věznice skutečně umožňují připojení k internetu, nicméně jedná se o speciální program IFI (Internet For Inmates). Tato síť je kontrolovaná a rozhodně se nejedná o volný internet.

Dle údajů z r. 2012 ve Velké Británii existovala možnost dálkového elektronickéhovzdělávání, nikoliv však přístup k internetu jako takovému.

V Německu pak záleží na jednotlivých spolkových zemích, například v Severním Porýní-Vestfálsku není povolena žádná forma připojení k internetu.

Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) každoročně zveřejňuje zprávy zabývající se smýšlením Čechů o Evropské unii (EU). Od vstupu do EU v roce 2004 až do roku 2008 lze pozorovat stabilní vztah obyvatel ČR k EU, spokojení se členstvím v EU se pohybovalo okolo 40 %, nespokojenost okolo 15 %. Mírný pokles byl zaznamenán mezi lety 2009–2010 v souvislosti s příchodem finanční krize a přijetím Lisabonské smlouvy. Zásadní změna však přišla v roce 2012, kdy s přetrvávajícími institucionálními problémy EU a nelepšící se ekonomickou situací popularita značně klesla. CVVM přeformulovala hlavní výzkumnou otázku, tedy zda občané věří v budoucnost EU. 52 % dotázaných prohlásilo, že nevěří v další vývoj Unie, 35 % občanů naopak v EU vidí budoucnost. Podobné výsledky přináší také agentura STEM z dubna 2012, dle níž je 59 % Čechů nespokojených s EU a 48 % obyvatel se nikdy necítí být občanem EU.

Posun ve vnímání EU lze spatřit také v jiných členských státech. Každoroční průzkum veřejného mínění, který provádí Pew Research Center, porovnával na základě průzkumů oblíbenost EU v osmi členských státech (Německo, Francie, Itálie, Velká Británie, Španělsko, Řecko, Česká republika, Polsko). Zatímco ČR jako jediná zaznamenala pozitivnějších výsledků v roce 2013 ve srovnání s rokem 2012, u ostatních členských států došlo ke zhoršení.

V souvislosti s měnícími se náladami vůči EU se může změnit také složení Evropského parlamentu po letošních volbách. Z výzkumu (.pdf, s. 1) společnosti Gallup Europe vyplývá, že by z květnových voleb mohl vzejít parlament s výrazně vyšším zastoupením anti-evropských stran. Posun k euroskepticismu můžeme zaznamenat také v roce 2009, kdy vznikly 2 euroskeptické evropské strany – skupina Evropští konzervativci a reformisté a skupina Evropa svobody a demokracie.

Nepodařilo se nám dohledat relevantní data k tomu, zda se určitá sociální vrstva opravdu snaží na zimu dostat do vězení a výrok proto hodnotíme jako neověřitelný. Počtu vězňů v zimě se věnujeme v rámci jiného výroku z této diskuze a proto jej zde nehodnotíme.