Dříve to nešlo, pane redaktore, protože tenkrát my jsme nastoupili v květnu, bylo nám řečeno, se Parlament rozpustí, odhlasoval si rozpuštění, už se neměl sejít. My jsme nepřipravovali žádné zákony. A v okamžiku, kdy Ústavní soud řekl ne, volby nebudou, tak se začly připravovat zákony, to bylo někdy v srpnu.
Ještě před jmenováním Fischerovy vlády, 7. dubna 2009, předložila skupina poslanců sněmovně návrh ústavního zákona o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny, tedy o jejím předčasném rozpuštění. Vláda Jana Fischera byla jmenovaná o měsíc později, 8. května.
Ústavní zákon sice byl schválen a vyhlášen ve Sbírce zákonů, avšak 10. září 2009 jej – spolu s říjnovým termínem voleb – zrušil Ústavní soud. Soud tedy řekl své „ne“ až v září, nikoliv „někdy v srpnu“, a výrok je tudíž zavádějící.
Zcela, protože Švýcarsko není zemí pouze přímé demokracie, je to klasická parlamentní demokracie, má dvoukomorový parlament a kromě toho občané mají právo zrušit každý zákon, který se jim nelíbí.
Výrok hodnotíme na základě informací z webů swissworld.org, swissinfo.ch , globaledge.msu.edu, wikipedia.org a ch.ch jako zavádějící.
Je pravdou, že švýcarský parlament, Federální shromáždění, je dvoukomorovým tělesem. Dolní komora, Národní rada, se skládá z 200 poslanců a horní komora, Rada států, je tvořená 46 zástupci kantonů.
Také je pravdou, že občané Švýcarska mohou zrušit zákon, který podle jejich názoru není v soulady s jejich zájmy, a to prostřednictvím referenda a lidového hlasování. Občané Švýcarska s volebním právem, nebo minimálně 8 kantonů má právo iniciovat referendum o přijatém zákoně či legislativním aktu. Pokud se do 100 dnů od vyhlášení zákona, jemuž referendum oponuje shromáždí 50 000 platných podpisů, je platnost zákona posouzena prostřednictvím lidového hlasování.
Politický systém Švýcarska je velmi specifický a nelze jej označit jako klasickou parlamentní demokracii. Vláda země, Federální rada, je volena oběma komorami parlamentu a po zvolení jí nelze vyjádřit nedůvěru. Federální parlament může byt rozpuštěn pouze v případě přijetí iniciativy na kompletní změnu ústavy. Oba tyto znaky švýcarský politický systém odlišují od jiných parlamentních demokracií.
Za prvé, Rusko je prezidentská demokracie, to znamená, je tam prezidentský systém. Česká republika je na základě ústavy parlamentní demokratickou zemí.
Komparativní politologie řadí Českou republiku mezi parlamentní republiky, či lépe republiky s parlamentním systémem vlády (např. VODIČKA, Karel; CABADA, Ladislav. Politický systém České republiky. Praha : Portál 2011. 487 s. ISBN 978-80-7367-893-7).
Základními znaky parlamentního režimu jsou politická odpovědnost vlády vůči parlamentu a účast vlády v procesu tvorby práva. Dále také právo hlavy státu rozpouštět za daných okolností parlament (CABADA, Ladislav a KUBÁT, Michal. Úvod do studia politické vědy. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, 455 s. ISBN 9788073800765.).
Politický systém Ruské federace bývá nejčastěji označován jako poloprezidentský (poloprezidentská republika, semiprezidencioalismus (viz. např. CABADA, Ladislav. Komparace politických systémů: nové demokracie střední a východní Evropy). Vyd. 1. Praha: Oeconomica, 2008, 434 s. ISBN 9788024513881.).
Ten se vyznačuje tím, že dělba moci je zde provedena v duchu výrazné převahy moci výkonné nad zákonodárnou. Hlava státu hraje důležitou politickou roli a účastní se výkonu moci. V systému tedy existují dva aktivní subjekty exekutivy: prezident a vláda v čele s premiérem (CABADA, Ladislav a KUBÁT, Michal. Úvod do studia politické vědy. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, 455 s. ISBN 9788073800765.). Politický systém v Rusku bývá kategorizován často také jako autoritativní (viz např. český odborník na politický systém Ruska prof. Jan Holzer).
Nezle však tvrdit, že se v případě Ruska jedná o čistě prezidentský systém, (severo či jihoamerický prezidencialismus). V tomto režimu je moc výkonná od zákonodárné striktně oddělena. Neexistuje votum důvěry či nedůvěry a neexistuje taktéž politická odpovědnost exekutivy vůči parlamentu (CABADA, Ladislav a Michal KUBÁT. Úvod do studia politické vědy. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, 455 s. ISBN 9788073800765.). Tyto prvky však politický systém Ruské federace obsahuje, proto výrok označujeme jako zavádějící.
Já vám to řeknu, 100 plus Škarku a Kočí. Takže 102. (Odpověď na otázku, kolik hlasů má vládní koalice ve Sněmovně, pozn.)
Vládní koalice ODS, TOP 09 a LIDEM má v současnosti oficiálně 100 poslanců plus relativně proměnlivou podporu některých nezařazených poslanců. Těžko lze hovořit o podpoře koalice nezařazenými poslanci Jaroslavem Škárkou a Kristýnou Kočí. Při hlasování o vyslovení důvěry vládě 27. dubna 2012 totiž byla Kočí proti a Škárka se nedostavil.
Údaje z webu sněmovny zde, zpracováno graficky tady.
Václav Moravec stav shrnul v nedělních OVM takto: "Sociální demokraté 54 poslance, o dva méně než po volbách v roce 2010. ODS teď 50, o tři méně než původně. Poslanecký klub TOP 09 a Starostů se naopak o 1 poslance rozrostl na současných 42. KSČM zůstává na svých 26 mandátech. Věci veřejné teď disponují 11 křesly. A celkem 17 poslanců je nezařazených, v současné době mají své strany nebo platformy, jako jsou LIDEM, Národní socialisté-LEV21, Jihočeši, Úsvit přímé demokracie nebo Hnutí pro sport. Musíme odečíst dva poslance Davida Ratha a Romana Pekárka."
Byla to totiž sociální demokracie, která tehdy téměř jako jediná navrhovala, aby se zpřesnily pravomoci ústavních institucí, když už zavádíme přímou volbu prezidenta republiky. A byla to ODS a TOP 09, která tehdy zpřesnění ústavy odmítla.
Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť není pravda, že by ODS a TOP 09 odmítla všechny návrhy ČSSD na zpřesnění (resp. úpravu) prezidentských pravomocí.
Pravdou je, že sociální demokraté před schválením přímé volby prezidenta navrhovali několik úprav prezidentských pravomocí. ČSSD jednak navrhovala převést doposud samostatnou pravomoc prezidenta jmenovat členy bankovní rady do režimu kontrasignace či za souhlasu Senátu.
Proti prvnímu i druhému návrhu ve 3. čtení hlasovala ODS, TOP 09 i VV, a návrhy byly následně zamítnuty. Dodejme, že podobné omezení této pravomoci, pouze ze strany Sněmovny, navrhovala i KSČM, i tento návrh byl ovšem odmítnut napříč politickým spektrem, včetně hlasů ČSSD.
Zmiňovaní poslanci ODS a TOP 09 pak ovšem hlasovali ve prospěch dalších “omezovacích” návrhů ČSSD, konkrétně v oblasti abolice (práva zasahovat do trestního řízení) a za omezení imunity pouze na dobu funkčního období. Vzhledem ke skutečnosti, že tedy TOP O9 i ODS souhlasily s výše uvedenými návrhy ČSSD na zpřesnění ústavy, hodnotíme výrok jako zavádějící.
Proto náš návrh je, jako je přesně model třeba ve Francii, ve Spojených státech, v mnoha zemích světa, ať parlament přijímá pouze zákony, ve kterých se všichni musíme pohybovat a vládu ať jmenuje přímo volený, avšak také občany odvolatelný prezident, aby měl přímou odpovědnost.
Výrok hodnotíme jako zavádějící vzhledem k tomu, že prezidenti obou zemí mohou být odvoláni pouze svými parlamenty, ve Francii pouze pro vlastizradu a v USA prostřednictvím proceduy zvané impreachment, nejsou tedy odvolatelní přímo.
Francouzský politický systém je označován jako semiprezidencialismus. To znamená, že přímo nejsou voleni jen poslanci (členové Národního shromáždění), ale také prezident. Tento systém s sebou nese také relativně striktně oddělenou moc zákonodárnou a výkonnou. Zatímco parlament tvoří a přijímá zákony, prezident spolu s vládou, kterou sám jmenuje, je vyhlašuje a provádí. Francouzský prezident je zásadně neodvolatelný, s výjimkou případu vlastizrady. (Srov. Parlamentní institut 10/2007 - .pdf)
Ve Spojených státech amerických je naproti tomu volen Sborem volitelů, kteří jsou voleni ve všeobecných a přímých volbách, tzv. primárních volbách. Tito volitelé se zavazují volit konkrétního prezidentského kandidáta; jejich mandát je tedy vázaný. Prezident je pak volen na společné kandidátce s viceprezidentem a společně sestavují vládu; de facto je tedy volen přímo. Prezident může být odvolán pouze legislativou, a to prostřednictvím institutu impeachmentu, což je v podstatě státní žaloba na prezidenta. Američtí poslanci jsou rovněž voleni přímo. (Srov. Americké centrum: Politický systém)
A to je to, že dnes ministerstvo průmyslu a obchodu vytipovalo ideální partnery jako země pro nás, například Čínu, Rusko, Brazílii, Indii, a ministerstvo zahraničí vytipovalo státy jako Afghánistán, Mongolsko.
Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť Afghánistán a Mongolsko jsou MZV vytipovány jakožto prioritní země v oblasti rozvojové spolupráce, nikoliv jakožto potenciální investoři.
Čína, Rusko, Brazílie a Indie jsou pak MPO označeny také za prioritní partnery ČR, ale v oblasti exportu. Jedná se tedy o jiné oblasti spolupráce, a proto nelze říci, že by se v rámci těchto zemí koncepce MPO a MZV rozcházely, respektive, že by se jednotlivá ministerstva nedokázala shodnout, jak uvádí Bernardová v další části rozhovoru.
Pravdou je, že MPO vypracovalo Exportní strategii České republiky pro rok 2012-2020(.pdf), v rámci níž pro Českou republiku definovalo prioritní exportní krajiny do kterých spadá Čína, Rusko Indie i Brazílie, lze tedy říci, že se jedná o prioritní partnerské země v oblasti exportní strategie ČR, ale nikoliv o potenciální investory.
MZV potom v rámci koncepce zahraniční politiky České republiky(.pdf) sice opět zmínilo Mongolsko a Afghánistán (a Etiopii o které Bernardová mluví v další části rozhovoru) jakožto prioritní země, ale v oblastirozvojové spolupráce:"V návaznosti na schválenou koncepci rozvojové spolupráce se bude ČRv období 2010 – 2017 soustřeďovat především na pět prioritních zemís plánem spolupráce (tzv. programových zemí), kterými jsou Afghánistán,Bosna a Hercegovina, Etiopie, Moldavsko, Mongolsko."
Já si myslím, že poplatky ve zdravotnictví v podstatě snižují důstojnost jak těch pacientů, tak těch lékařů, protože z toho lékaře nebo zdravotníka, jednou to pan doktor Hnízdil nazval, jako že to jsou vlastně jako zaměstnankyně veřejných záchodků nebo, že oni berou peníze po 30 korunách, nemá to velký ekonomický smysl.
Výrok hodnotíme jako zavádějící. Jan Hnízdil skutečně v minulosti regulační poplatky označil za nedůstojné, avšak spíše na straně lékařů než pacientů. Nepodařilo se nám dohledat, zda Hnízdil skutečně někdy použil přirovnání o „veřejných záchodcích".
Pro ilustraci přikládáme úryvek z Hnízdilova interview v Českém rozhlase:
Martin VESELOVSKÝ, moderátor: ...Když se ještě vrátím na krok k regulačním poplatkům, vy jste říkal jednu zajímavou věc, že ta částka je nedůstojná. A překvapilo mě, že je nedůstojná podle vašeho názoru pro lékaře, jak jsem pochopil. Jan HNÍZDIL, lékař psychosomatik: Tak já jsem se skutečně nesetkal nikdy s jakoukoliv negativní reakcí pacienta. Ta částka je tak symbolická, nebo směšná, že nikdy neměl žádné námitky. Ale myslím si, že skutečně z toho psychologického hlediska manipulovat s mincemi je jako hodit někde na mostě flašinetáři pár mincí, aby zahrál.
Podle CERGE vlastně za 15 let budeme tak zadlužený, že už nebudeme mít ani na dluhovou službu.
Výrok hodnotíme jako zavádějící na základě údajů uvedených v analýze (.pdf)CERGE-EI (Center for Economic Research and Graduate Education – Economics Institute.)
Níže uvádíme výňatek ze studie, kde se konkrétně hovoří o hrozbě ztráty investorů, jenž by financování dluhu zajistili.
Studie CERGE, na kterou Andrej Babiš zjevně naráží, se nazývá (NE)UDRŽITELNOST (DLUHU) VEŘEJNÝCHFINANCÍ a byla vydána v únoru 2012. Co se týče zadlužení a dluhové služby, uvádí autoři následující: "...vyjde nám, že do roku 2020 se dluh se z dnešní hladiny zhruba 40% HDP prakticky nezmění. Potom však začne rychle růst a v roce 2030 by dluh měl být 55% HDP, za dalších deset let by už dluhpřekročil 100% HDP a v roce 2050 by dosáhl skoro dvojnásobku hrubého domácího produktu. Schválení tzv. malé důchodové reformy na jaře roku 2011 snížilo budoucí výdaje na důchody, podle odhadů Ministerstva financí až o 3% HDP v roce 2050. Po zahrnutí dopadů této malé důchodové reformy do jinak stejných čísel dluh poroste o něco pomaleji: v roce 2040 by byl „jen“ 86% HDP a v roce2050 zhruba 160% HDP.I na základě současné zkušenosti ostatních evropských zemí je zjevné, že tak vysoké zadlužení si Česká republika nebude moci dovolit a je také jisté, že by nenašla investory, kteří by ji byli ochotni tak obrovský objem dluhu financovat.Scénář vlády je tedy spíše varováním, které ukazuje, že dnešní nastavení rozpočtové politiky je dlouhodobě neudržitelné." Problematickou částí vyjádření Babiše je časové vymezení. Podle studie CERGE by Česká republika měla problém s hledáním investorů, kteří by byli ochotni financovat český dluh, zhruba v roce 2050 - tedy ne za 15 let. Současně jde také o stav, který by nastal, pokud by se Česká republika nic s tímto faktem nedělala. Studie CERGE tedy přímo netvrdí, že nastane situace, kdy za 15 let nebude ČR schopná svůj dluh financovat, tvrdí to, že Česká republika, pokud nebude nic dělat se svými veřejnými financemi, tak bude v roce 2050 mít problém najít investory na financování státního dluhu.
Já si myslím, že určitě je v zájmu politické kultury, aby prezident republiky po volbách pověřil sestavením vlády předsedu vítězné politické strany. Koneckonců je to ústavní zvyklost, která byla v minulosti několikrát porušena,..
Výrok na základě dohledaných informací hodnotíme jako zavádějící.
Je vhodné poznamenat, že v rámci tohoto výroku nelze objektivně hodnotit, zda je v zájmu politické kultury, aby prezident České republiky po volbách pověřil sestavováním vlády předsedu vítězné strany, jelikož se jedná o subjektivní názor Bohuslava Sobotky.
Co se týče porušení této nepsané zvyklosti, lze nalézt v české politice pouze jeden případ, kdy se tak stalo. Tímto případem bylo pověření Petra Nečase (ODS) sestavením vlády ČR v roce 2010, ačkoli vítěznou stranou se ve volbách stala ČSSD.
RokVítěz volebPověřený premiér1996ODSVáclav Klaus (ODS)1998ČSSDMiloš Zeman (ČSSD)2002ČSSDVladimír Špidla (ČSSD)2006ODSMiroslav Topolánek (ODS)2010ČSSDPetr Nečas (ODS) Zdroj: Volby.cz
