Miloš Zeman
Měl jsem kdysi ještě jako předseda Sněmovny námitky proti zrušení naší ambasády v Montevideu, tedy v Uruguayi, naštěstí jsem se pak stal premiérem a to velvyslanectví se zachovalo, neboť Montevideo je centrem tzv. Mercosuru, což je ekonomické společenství zemí Latinské Ameriky.
Výrok Miloše Zemana hodnotíme na základě dohledaných informací jako pravdivý. Vláda Václava Klause v roce 1997 (tedy v době, kdy byl Zeman předsedou Sněmovny) přijala skutečně usnesení o rušení ambasád, později však vláda pod vedením Miloše Zemana toto usnesení zrušila a mimo jiné i velvyslanectví v Montevideu obnovila.
Dohledaný dokument Ministerstva zahraničních věcí (.doc, str. 44) z roku 1999 uvádí mezi uvažovanými zastupitelskými úřady na zrušení také Uruguay. Tehdejší ministr zahraniční Jan Kavan pak toto rušení odmítl údajně ihned po svém nástupu do funkce v roce 1998. 1. září 1999 o této věci jednala vláda Miloše Zemana a schválila usnesení, kde v bodě 1. e) souhlasila s obnovením činnosti velvyslanectví v Montevideu. Toto usnesení také odkazuje na předchozí vládní usnesení č. 465 z 23. července 1997, které znělo (zápis z jednání vlády - samotné usnesení nelze dohledat; č. 465 na webu vlády chybí)
32. Informace o rušení zastupitelských úřadů č.j. 0126/97 ---------------------------------------------------------------------------------------------------------- V l á d a projednala materiál předložený místopředsedou vlády a ministrem zahraničních věcí a přijala u s n e s e n í č. 465. Co se týče zmínky o Mercosuru, Montevideo je skutečně sídlem administrativního sekretariátu latinskoamerického společenství. Tuto funkci Montevideu přiřazuje článek 15 Smlouvy z Asuciónu (.pdf, anglicky) z 26. března 1991, která tento společný trh zakládá. Další informace o Mercosuru např. na stránkách BBC (anglicky).
Bohuslav Sobotka
My, kdybychom jako opozice svolali pouze mimořádnou schůzi sněmovny, na které by se nehlasovalo o vyjádření nedůvěry vládě, tak by koaliční poslanci mohli neschválit program takovéto schůze a k žádné debatě by nedošlo. My máme vlastně jako opozice jedinou možnost, jak nezabránit diskuzi na toto téma na půdě poslanecké sněmovny. A to je vyvolat právě hlasování o vyjádření nedůvěry vládě.
Svolání schůze mohou koaliční poslanci opravdu zabránit. To však neznamená, že nemůže dojít k debatě.
Poslanci mají omezené možnosti, jak zařadit bod na pořad schůze:
1) mohou rozšířit již schválený pořad schůze (dle §54, odst. 6 jednacího řádu), v tom je však může zastavit i námitka 20 poslanců.
2) mohou, v počtu nejméně 40, požádat (dle §51, odst. 4 řádu) o svolání nové schůze (tzv. mimořádné) a navrhnout její pořad jednání. U opozicí svolané schůze však pořad zpravidla není schválen a schůze je ukončena. Např. 3. listopadu 2011 proběhly za dopoledne takové schůze hned 4.
3) mohou (dle §84 řádu) v počtu 50 podat návrh na vyslovení nedůvěry a schůze k tomuto bodu je pak neprodleně svolána.
Poslanec Sobotka ale zároveň tvrdí, že bez schválení programu schůze by nedošlo k debatě. Např. na mimořádné schůzi 21. prosince 2010 (jejíž pořad nakonec nebyl schválen) k tématu zdravotnictví však k debatě došlo. Schůze trvala hodinu a půl, vyjádřili se (ke zdravotnictví, nikoli pouze k parlamentní proceduře) poslanci Sobotka, Kováčik a Zaorálek a dostali odpověď od ministra Hegera.
O pořadu schůze se sice hlasuje bez rozpravy (ač to tak často nevypadá), i bez schválení pořadu je však na vyžádání vždy uděleno slovo (dle § 67 řádu) mj. členu vlády, předsedovi poslaneckého klubu a (až na výjimky) předsedovi strany.
Bez schválení pořadu schůze se tedy nemůže vyjádřit každý poslanec, je ale zavádějící tvrdit, že nemůže dojít k vůbec žádné diskusi.
Otázka: Ale přesto jste polovinu ministrů odvolal. Miloš ZEMAN: Ale ti ministři byli věkově starší a samozřejmě, když děláte s plným nasazením 16 hodin denně, no, tak, vzhledem už k jejich věku se ti ministři, neuctivě řečeno, opotřebovali, unavili, koneckonců tak jako já na konci svého funkčního období, tak je nahradili mladší a čerstvější síly.
Ministři ve vládě Miloše Zemana byli měněni v průběhu celého volebního období, nicméně ne vždy v dané výměně ministrů nově nastupoval mladší z nich. Konkrétně šlo o případy výměn na ministerstvech financí a zdravotnictví. Výrok tak hodnotíme jako zavádějící.
Na webu Vlády ČR lze dohledat přehled jednotlivých členů kabinetu Miloše Zemana. Během funkčního období vlády proběhly následující výměny ve vládě.
Ministerstvo financíIvo Svoboda; Pavel Mertlík; Jiří RusnokMinisterstvo vnitraVáclav Grulich; Stanislav GrossMinisterstvo spravedlnostiOtakar Motejl; Jaroslav BurešMinisterstvo pro místní rozvojJaromír Císař; Petr LachnitMinisterstvo zdravotnictvíIvan David; Bohumil FišerMinisterstvo dopravyAntonín Peltrám; Jaromír SchlingMinisterstvo obranyVladimír Vetchý; Jaroslav Tvrdík
Vládu opustil také Egon Lánský a Jaroslav Bašta byl na postu ministra bez portfeje nahrazen Karlem Březinou.
Jde-li o věk jednotlivých ministrů, o kterém Miloš Zeman mluví, u některých výměn ministrů nastoupili jako náhrada za dosud působícího ministra lidé starší (resp. v jednom případě nejde mluvit o opotřebení z důvodu vysokého věku a náhradu mladší silou). Šlo o následující výměny (v závorce ročník narození daného ministra):
Pavel Mertlík (1961) - Jiří Rusnok (1960); Ivan David (1952) - Bohumil Fišer (1943).
Pro doplnění informací dodáváme, že ministr financí Ivo Svoboda opustil svůj post nikoli snad kvůli svému věku, ale na základě obvinění v kauze vytunelování podniku Liberta, následně dostal také trest odnětí svobody.
No, ústava říká, že to nemusí udělat neprodleně, jinými slovy, a to také Václav Klaus několikrát udělal, on si může toho premiéra pozvat, může si pozvat toho designovaného ministra, může se ptát, proč je tam zrovna tenhle, proč není nějaký jiný alternativní kandidát a to je aktivní prezident. Ano, souhlasím s vámi, že to nakonec prezident udělat musí, ale není řečeno, že to udělá za 24 hodin. (Miloš Zeman hovoří o pravomoci prezidenta na jmenování člena vlády - pozn. Demagog.cz)
Výrok Miloše Zemana je pravdivý, neboť popisuje ústavní ustanovení korektně a také v otázce některých postupů Václava Klause je přesný.
Ústava České republiky popisuje pravomoc prezidenta v otázce jmenování ministrů následovně (Článek 62): "a) jmenuje (prezident republiky) a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi".
Miloš Zeman má tedy pravdu, že žádné časové ohraničení Ústava nepředpokládá, stejně tak není pro prezidenta pravomoc daného ministra nejmenovat.
Václav Klaus také skutečně nejmenoval/neodvolal ministry vždy zcela automaticky. V tomto volebním období se to týká např. ministrů za Věci veřejné, kdy premiér Nečas podal prezidentu jejich demise, Václav Klaus nicméně chtěl po premiérovi plán na další fungování vlády.
V době vlády Jiřího Paroubka pak Václav Klaus odmítl jmenovat ministrem zdravotnictví Davida Ratha, chtěl nejprve aby se nastupující ministr vzdal své prezidentské funkce v České lékařské komoře.
Petr Skokan
Já bych jenom si dovolil upozornit, tuším, že 4.února v pondělí bude právě na půdě Poslanecké sněmovny seminář na téma reforma justice.
Výrok Petra Skokana hodnotíme jako neověřitelný, neboť na oficiálních webových stránek Poslanecké sněmovny ještě nění dostupný harmonogram akcí pro týden 4.-10. února.
Leoš Heger
My ty informace nemáme úplně přesně, ale spíše ty první náznaky ukazují, že ta spoluúčast se mírně snížila.
Výrok nejsme schopni ověřit, jelikož se nám nepodařilo vyhledat oficiální informaci, která by potvrzovala, že se spoluúčast od nástupu ministra Hegera snížila.
Přemysl Sobotka
Byl trestní zákoník nedávno přijat, je to půl roku, třičtvrtě roku.
Výrok hodnotíme jako nepravdivý, jelikož trestní zákoník byl přijat 8. ledna 2009 a účinnost nabyl od 1. ledna 2010.
Lidová strana byla ve všech vládách od roku 1918, včetně vlád Národní fronty.
Výrok Miloše Zemana není pravdivý, neboť lidovci nebyli zastoupeni ve všech vládách již v období 1. republiky a ani po roce 1989.
Výrok je hodnocen na základě publikace Politický systém českých zemí 1848-1989 (Balík, Hloušek, Holzer, Šedo) - Politický systém 1. republiky (1918 - 1938). Jednotlivé vlády tohoto období jsou dohledatelné i na webu www.vlada.cz.
Vezmeme-li do úvahy "pouze" prvorepublikové vlády, celkem jich bylo 18, z nichž 3 byly úřednické. Ve zbývajících 15 nebyla Československá strana lidová zastoupena ve 2 vládách Vlastimila Tusara (jednalo se o tzv. rudo-zelené koalice), které byly vytvořeny v letech 1919-1920 (první a druhá). Je třeba také dodat, že v době 1. republiky bylo zastoupení stran v řadě vlád zcela běžné.
Po roce 1989 pak (již) KDU-ČSL neměla své zastoupení (mimo vlády Miloše Zemana) např. v 1. vládě Mirka Topolánka, úřednickou vládu Jana Fischera strana přímo nepodpořila (v hlasování o důvěře vládu podpořili ti poslanci, kteří následně KDU-ČSL opustili směrem k TOP 09).
Zuzana Roithová
Pravomoc jmenovat členy bankovní rady spadá přímo do kompetence prezidenta bez kontrasignace.
Pravomoc jmenovat členy Bankovní rady České národní banky nevyžaduje spoluúčast předsedy vlády.
Čl. 62 Ústavy ČR, písm. k): "Prezident republiky
k) jmenuje členy Bankovní rady České národní banky."
Kontrasignace premiéra je vyžadována u pravomocí, které jsou uvedeny v článku 63 Ústavy ČR.
Karel Schwarzenberg
"Z historických důvodů nebo jak známo, když nynější Ústava byla tvořena na podzim roku 92 tak existovaly dvě veliké postavy české politiky - odstoupivší prezident Československé republiky Václav Havel, o kterém ale každý věděl, že bude první český prezident a ministerský předseda Václav Klaus. A Václav Klaus tehdy velmi usiloval o to, aby prezidentské pravomoci byly co nejvíc oholeny."
Politolog Lubomír Kopeček ve své knize Éra nevinnosti na straně 157 popisuje tento problém následovně: “Pracovní text ústavy dostala vláda na stůl na konci října (1992). Premiér ovšem neskrýval nespokojenost a některé pasáže “zkorigoval”. Příznačně se jeho hlavní zásahy do “karlovarského” návrhu ústavy týkaly pravomocí prezidenta. Klaus omezil právo veta hlavy státu pouze na ústavní zákony (původně se mělo vztahovat na všechny zákony) ...”
Autor odkazuje také na článek MF DNES ze 4. prosince 1992 “Takzvané škrty v ústavě”.
Kopeček dále píše (str. 158): “(Havel) díky svému velkému neformálnímu vlivu na politiky opozice i koalice přitom dokázal mnohé své představy o postavení prezidenta i tak prosadit, což dokládá osud tří zmíněných umenšení prezidentských pravomocí prosazovaných Klause m.”
Na základě tohoto textu lze tvrdit, že tehdejší premiér Václav Klaus chtěl institut veta omezit, nicméně díky postavení tehdejšího prezidenta Havla na politické scéně došlo ke kompromisu, který vedl k současné úpravě prezidentské pravomoci v otázce veta.
