Přehled ověřených výroků

Pravda

28. května 2002, tedy za vlády Miloše Zemana, která trvala od 22. července 1998 do 12. července 2002, byl ve Sbírce zákonů vyhlášen Zákon č. 218/2002 o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon). V důvodové zprávě (soubor “Originál dokumentu”) (.doc) k návrhu tohoto zákona se na straně 104 praví:

Evropská unie naznačila v Bílé knize pro přípravu přidružených zemí ke vstupu do vnitřního trhu Unie (1995), že kromě sblížení právních předpisů těchto zemí s právem Evropských společenství je nedílným požadavkem úspěšného vstupu těchto zemí do Evropské unie i existence a účinné fungování institucí, které zajistí aplikaci komunitárního práva a komunitární politiky. Vybudování konsolidované státní správy lze zabezpečit právní úpravou státní služby."

V “Pravidelné zprávě za rok 1999“ Evropská komise o České republice k přípravě právní úpravy státní služby uvádí, že “ Zákon o státní službě, na kterém se pracuje několik let, má bohužel vstoupit v platnost až v roce 2002 na základě vládního rozhodnutí odložit termín jeho vstupu v platnost o dva roky.”

V „Pravidelné zprávě za rok 2000“ Evropská komise o České republice k přípravě právní úpravy státní služby uvádí, že „Přístupové partnerství 1999 stanovilo jako jednu z krátkodobých priorit přijetí a implementaci zákona o státní službě, jakož i výcvik státních úředníků. Ačkoliv priority Přístupového partnerství týkající se výcviku státních úředníků jsou částečně plněny prostřednictvím řady vládních iniciativ, požadavek týkající se přijetí zákona o státní službě nebyl dosud splněn.”

Pravda

Výrok Karla Schwarzenberga hodnotíme na základě informací z Ministerstva zahraničí a zpravodajských článků jako pravdivý.

Dva čeští občané - Ivan Buchta a Martin Pezlar - byli zadrženi v neděli 9. září 2012 na ostrově Limnos v Řecku z důvodu podezření ze špionáže při focení vojenského objektu. Stávka soudců v Řecku pak započala 17. září 2012, tedy několik dní po zmíněném zatčení, a podle dostupných informací pokračovala i v říjnu a listopadu. Rozhodnutí o odvolání se díky tomu mělo odložit na neurčito.

K případu vydalo zprávu i Ministerstvo zahraničí, kde mj. problémy s touto stávkou zmiňuje. Uvádí se zde, že i přes problémy se stávkami se nakonec podařilo zařadit tento případ mezi ty, jejichž projednávání pokračují i přes stávku.

Zavádějící

Soud vynesl osvobozující rozsudek, ale nijak nezpochybnil, "co bylo naneseno na Věci veřejné" v rozsudku předchozím.

Obvodní soud pro Prahu 5 v dubnu 2012 odsoudil (.pdf) Víta Bártu za podplácení v podobě poskytnutí bezúročné půjčky a Jaroslava Škárku za podvod na Vítu Bártovi. Po vrácení případu odovlacím soudem však obvodní soud vynesl rozsudek osvobozující (Deník, ČT). Tento rozsudek nemáme k dispozici, vycházíme-li ovšem z textu zpráv o něm uveřejněných a nakonec i z jeho popisu na VítBárta.cz (odvolací soud "skutková zjištění nijak nezpochybnil"), je zřejmé, že nový rozsudek pouze konstatoval, že nedošlo k trestnému činu, mimoto však dřívější rozsudek a jeho odůvodnění nezpochybnil.

Původní rozsudek (,pdf) přitom hovořil (s. 22) mj. o motivaci posl. Škárky, Kočí a Maršálkové rozštěpit poslanecký klub, která " jednoznačně z provedeného dokazování vyplývá ". Poslaci Škárka a Kočí měli u soudu lhát, když jejich výpovědi byly " v podstatných částech prokazatelně lživé nebo alespoň mimořádně nevěrohodné a naprosto nelogické " (s. 22). O Kristýně Kočí (s. 19) a jejím popisu sestavování kandidátek VV soudce říká, že " je zcela zjevné, že i ona buď lže a snaží se svou bývalou politickou stranu poškodit, nebo se podílela minimálně na zcela cynickém podvádění voličů při volbách do poslanecké sněmovny ".

Oba poslanci jsou tedy (zatím nepravomocně) zproštěni obžaloby. Ke zpochybnění obsahu odůvodnění původního rozsudku, které pro dřívější poslanecký klub VV nevyznívá dobře, však nedošlo.

Zavádějící

V Rakousku (dle rak. ministerstva vnitra, něm.) je k návrhu kandidáta na Spolkové prezidentství potřeba získat podporu nejméně 6000 občanů. Ti mohou podporu deklarovat vyplněním prohlášení (tzv. Unterstützungserklärung) na úřadě ekvivalentním obecnímu úřadu v ČR. Notářské či soudní potvrzení je pak pouze alternativou podpisu prohlášení na úřadě. Přímo notářské potvrzení tak není nezbytné.

Pravda

Robert Fico bol v roku 1992, kedy sa schvaľovala Deklarácia zvrchovanosti slovenského národa a Ústava SR, poslancom Slovenskej národnej rady (SNR) za stranu SDĽ. SDĽ hlasovala za obidva dokumenty, Robert Fico bol prítomný na rokovaniach. Demagog.sk nemá prístup k oficiálny výstupom hlasovaní, či k nahrávke z hlasovania. Na základe dostupných informácií však R. Fico hlasoval za oba dokumenty.

Deklarácia zvrchovanosti sa schvaľovala na 3. schôdzi (. pdf) SNR 17. júla 1992 a o Ústave sa hlasovalo 1. septembra 1992 na 5. schôdzi (. pdf). Podľa prezenčných listín bol Robert Fico na oboch schôdzach prítomný.

Portál Aktuality.sk uvádza, že R. Fico ako poslanec, prvýkrát zvolený do SNR za SDĽ hlasoval za deklaráciu. P. Paška daroval R. Ficovi pri príležitosti 20. výročia samostatnosti videonahrávku z hlasovania, na ktorej hlasoval za deklaráciu. Demagog.sk nemá prístup k tejto nahrávke.

Denník SME k pripravovaným oslavám 20. výročia samostatnosti uvádza, že R. Fico a I. Gašparavič sú v súčasnosti jediní politici aktívny vo vysokej politike, ktorí hlasovali za zvrchovanosť SR a ústavu SR. Túto informáciu potvrdzujú aj rozhovore s premiérom R. Ficom v Hospodárske noviny.

Podľa denníka Pravda sa " ústava 1. septembra 1992 neprijímala pomocou hlasovacieho zariadenia, ale slovne: Hlasujem za Ústavu SR. Takto sa vyjadrilo zo 134 poslancov 114, proti bolo 16 a zdržali sa 4 poslanci. " Poslanci strán KDH hlasovali proti, a poslanci za MKDH a Spolužitie (predchodca SMK) pred hlasovaním opustili rokovaciu sálu. Za ústavu hlasovali poslanci strán HZDS, SNS a SDĽ. Deklarácia zvrchovanosti sa tiež podľa zápisnice príslušnej schôdze prijímala slovným hlasovaním. Podľa denníka SME hlasovalo za 25 z 29 poslancov za SDĽ.

Pravda

Výrok na základě dostupných informací hodnotíme jako pravdivý. Evropský stabilizační mechanismus ESM, známý jako tzv. Euroval a s ním související smlouvy skutečně podepsaly všechny členské země EU kromě České republiky. Také je pravdou, že Španělsku byla schválena finanční pomoc právě pomocí Eurovalu. O odmítnutí podepsat tyhle smlouvy prezidentem Klausem informuje web České televize.

Pravda

Dle článku 68, odst. 2 Ústavy ČR: “Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.”

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Neověřitelné

Demagog.sk nezistil žiadny zdroj, ktorý by hovoril o tom, že niektoré krajiny uvažujú o výnimke v ozdravovaní verejných financií. Uvedená požiadavka o výnimke mohla byť predmetom bilaterálnych alebo interných rokovaní, z ktorých nie je dostupný žiadny oficiálny výstup.

Nepravda

KSČM se skutečně dá označit za nereformovanou komunistickou stranu, která se nezřekla minulosti a nástupnictví KSČ. Avšak jako nereformované komunistické strany jsou označovány i některé další, které Zuzana Roithová nezmiňuje. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

PhDr. Stanislav Balík Ph.D. v textu (2004) KSČM a její vztah k vlastní minulosti přímo píše: „Postavení Komunistické strany Čech a Moravy – personální i právní nástupkyně Komunistické strany Československa – je v kontextu bývalých středo a východoevropských satelitů Svazu sovětských socialistických republik do značné míry výjimečné. Vedle České republiky již totiž jedině v Bělorusku a částečně na Ukrajině nedošlo k důsledné transformaci někdejší státostrany ve stranu socialistickou či sociálně demokratickou,.."

Problém reformace komunistických stran je v tom, že se dá dívat na tuto rovinu z užšího pohledu, tedy pouze na komunistické strany, které byly ve východním bloku u moci a reformovaly se směrem od revolučního komunismu spíše k socialismu nebo sociální demokracii, ale pak také je možno použít širšího pohledu, kde bychom museli vzít v potaz všechny nezakázané komunistické strany, které se hlásí k marxisticko-leninistické ideologii a používají i stejnou symboliku, i když se otevřeně nehlásí k násilí a revoluci. V takovémto případě bychom našli v Evropě mnoho příkladů různých radikálně komunistických stran například Dělnickou komunistickou stranu Francie nebo Stranu italských komunistů, která se odtrhla od Strany komunistické obnovy právě kvůli jejich reformovanosti.

Pokud ale budeme brát pouze v potaz státostrany východního bloku, který byl v područí sovětského svazu a jejich nástupnické strany, tak nám jako nejvýraznější zůstává pořád komunistické strana v Bělorusku, Ukrajině a Rusku. Tvrdit že tyto strany jsou více reformované, než KSČM je celkem relativní, jelikož prakticky zachovali veškerou symboliku stejně jako KSČM, ale stejně jako oni tvrdí, že chtějí zachovat demokratický systém, soukromé vlastnictví a základní práva a svobody, což je poněkud ambivalentní k k tomu jakým způsobem se prezentují před svými voliči. Pokud Ukrajinská komunistická strana například používá stále stejnou symboliku, ba dokonce oslavuje 95. výročí ustanovení sovětské moci nad ukrajinským územím jí staví do podobné pozice jako KSČM.

Stejně tak se mezi nereformované komunistické strany rovněž často počítá i Komunistická strana Ruské federace, která se neméně hlásí k sovětské minulosti a oslavuje její vůdce, jakožto se i nezřekla plně marxisticko-leninistické ideologie, k čemuž se hlásí i na svých stránkách, kde používá podobnou rétoriku jako KSČM, tedy velebení převratu v carském Rusku a obecně pozitivní smyšlení o státem řízeném hospodářství a Sovětském svazu.

Zavádějící

Ústava ČR s jakoukoli smlouvou mezi členy vlády nepočítá. Stejně tak ale nepočítá s programovým prohlášením.

Dle Ústavy ČR (čl. 68) prezident jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh členy vlády. Není vůbec nutné, aby vláda byla "koaliční". Pro své setrvání ve funkci vláda pouze musí získat důvěru Poslanecké sněmovny. Tu v minulosti získaly nejen koaliční, ale i menšinové (Zemanova vláda z r. 1998) či úřednické (Fischerova vláda z r. 2009) kabinety, tedy i vlády bez koaličních smluv. Důvěru pak vláda může ztratit pouze vyslovením nedůvěry nebo zamítnutím žádosti o vyslovení důvěry ve sněmovně.

Ministr Kalousek ale zavádí, protože nad koaliční smlouvu vyzdvihuje programové prohlášení vlády. To přitom nemá větší právní význam než koaliční smlouva. Rozdíl mezi nimi je v tom, že prohlášení je čteno při projednávání žádosti vlády o důvěru ve sněmovně. Programové prohlášení Nečasovy vlády je dokonce z velké části s koaliční smlouvou totožné (vizte např. sekci zdravotnictví, str. 9 v obou textech). Vláda může vládnout bez koaliční smlouvy i bez naplňování programového prohlášení.