Přehled ověřených výroků

Lídr koalice SPOLU do eurovoleb Alexandr Vondra reaguje na kritiku od lídryně kandidátky ANO Kláry Dostálové, která tvrdí, že koalice SPOLU je nejednotná v otázce zachování práva veta v EU. Vondra poukazuje na to, že je podle něj hnutí ANO v některých ohledech méně jednotné než koalice SPOLU. Argumentuje tím, že se s hnutím ve volebním období 2014–2019 rozešli dva z jeho čtyř europoslanců a ve volebním období 2019–2024 se s ANO rozešli tři z jeho šesti europoslanců.

Europoslanci ANO ve volebním období 2014–2019

Ve volbách do Evropského parlamentu (EP) v roce 2014 získalo hnutí ANO čtyři mandáty, byli zvoleni Pavel Telička, Petr Ježek, Dita Charanzová a Martina Dlabajová. Ti následně vstoupili do politické skupiny ALDE (Aliance liberálů a demokratů pro Evropu).

Europoslanec Pavel Telička ovšem v roce 2017 ukončil s ANO spolupráci. Od hnutí se podle svých slov odstřihnul kvůli neshodám ohledně politického směřování hnutí a nedostatečnému prosazování evropské tematiky. Mandát europoslance si ale ponechal. Na začátku roku 2018 se s hnutím rozešel europoslanec Petr Ježek, kterému vadila podpora Miloše Zemana v prezidentských volbách a spolupráce s KSČM. Oba europoslanci v roce 2019 založili nové politické hnutí Hlas.

Europoslanci ANO ve volebním období 2019–2024

V evropských volbách v roce 2019 hnutí ANO vyhrálo se ziskem šesti křesel a následně se stalo součástí nové frakce Renew Europe, která vznikla jako nástupce skupiny ALDE. Zvoleni byli Dita Charanzová, Martina Dlabajová, Martin Hlaváček, Radka Maxová, Ondřej Knotek a Ondřej Kovařík.

Hnutí v roce 2020 opustila Radka Maxová, která kritizovala, že podle ní v ANO převažují marketingové zájmy nad původními idejemi hnutí. Později v roce 2021 navázala spolupráci se sociální demokracií (SOCDEM), kterou poté v EP zastupovala jako nezávislá. Současně přestoupila z frakce Renew Europe do frakce S&D (Progresivní aliance socialistů a demokratů).

V roce 2023 spolupráci s ANO ukončila Dita Charanzová, která uvedla, že se v nadcházejících volbách do europarlamentu už za hnutí kandidovat nechystá. Na hnutí kritizovala konzervativní a „národovecké“ směřování. Místopředseda ANO Karel Havlíček naopak odchod Dity Charanzové vysvětloval její nespokojeností s pravděpodobně nízkým umístěním na kandidátce hnutí ANO v nadcházejících eurovolbách.

Ve stejné době Charanzovou následovala europoslankyně Martina Dlabajová, která hnutí vytýkala odklon od liberálních hodnot a obávala se možné budoucí spolupráce ANO s SPD. Europoslankyně Charanzová a Dlabajová nadále zůstaly ve frakci Renew Europe jako nezávislé. Hnutí ANO tak v Evropském parlamentu zbyli už jen tři europoslanci: Martin Hlaváček, Ondřej Knotek a Ondřej Kovařík.

Závěr

V minulém volebním období (2014–2019) opustili hnutí ANO dva ze čtyř zvolených europoslanců. V tomto volebním období (2019–2024) mělo původně ANO v europarlamentu šest mandátů, tři europoslankyně se ovšem postupně s hnutím rozešly. Výrok Alexandra Vondry tak hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Alexandr Vondra (ODS) v kontextu výroku porovnává jednotu v rámci hnutí ANO a v rámci koalice SPOLU. Mluví proto o svém kolegovi z koalice SPOLU Luďku Niedermayerovi (TOP 09) a argumentuje, že v zásadních otázkách oba zastávají podobný názor.

Emisní norma Euro 7

Emisní normy Euro stanovují limity škodlivin, které do ovzduší vypouštějí motorová vozidla. Jedná se o závazné právní akty, které se postupem času zpřísňují. Nejnovější normu Euro 7 schválili europoslanci v březnu 2024.

Euro 7 nahrazuje předcházející normy, a to konkrétně normu Euro 6, která platila pro osobní automobily, dodávky a lehká vozidla, a také Euro VI, která platila pro nákladní automobily a těžká nákladní vozidla. Euro 7 je tedy jedinečnou normou v tom, že se vztahuje na oba druhy vozidel.

Významnou změnou, kterou Euro 7 přináší, jsou nová opatření ke snížení emisí pevných částic z opotřebovávání pneumatik a brzd. Kromě toho např. zavádí požadavky na zvýšení životnosti baterií. Někteří europoslanci nakonec schválenou podobu návrhu kritizovali za to, že byla mírnější než původní představený návrh. Především u osobních automobilů totiž emisní limity z výfukových plynů zůstaly na úrovni předchozí normy (.pdf, str. 26).

Hlasování o Euro 7

Zpravodajem nové normy byl v Evropském parlamentu sám Alexandr Vondra. Jeho spolustraníci z ODS a kolegové z koalice SPOLU hlasovali pro přijetí této normy. Jedním z hlasů pro byl i ten Luďka Niedermayera, který měl dříve výhrady k tomu, že podle něj norma zasáhne jen málo aut nebo k údajně nedostatečné akcentaci zdravotních dopadů emisí.

Proti přijetí normy pak skutečně hlasovali všichni tři poslanci hnutí ANO, tedy Martin Hlaváček, Ondřej Knotek a Ondřej Kovařík, které Vondra označil za „zbylé“. Tím odkazuje na skutečnost, že z hnutí Andreje Babiše v tomto volebním období odešly tři europoslankyně, původně zvolené právě za ANO.

Jako první se s hnutím ANO rozešla Radka Maxová, která jej opustila v roce 2020 a později navázala spolupráci se sociálními demokraty (SOCDEM). V roce 2023 se pro podobný krok rozhodla i místopředsedkyně Evropského parlamentu Dita Charanzová a také europoslankyně Martina Dlabajová, které nyní v europarlamentu působí jako nezávislé. Ve zmiňovaném hlasování normu Euro 7 podpořila Dita Charanzová i Radka Maxová, stejně jako zástupci koalice SPOLU. Martina Dlabajová se tehdy hlasování neúčastnila.

Závěr

Alexandr Vondra (ODS) správně uvádí, že jeho kolega z koalice SPOLU Luděk Niedermayer (TOP 09) hlasoval pro přijetí nové emisní normy Euro 7. Proti jejímu přijetí naopak hlasovali všichni tři z původních šesti zástupců hnutí ANO v Evropském parlamentu.

Lídryně hnutí ANO Klára Dostálová ve volbách do Evropského parlamentu v kontextu výroku zmiňuje, že ačkoliv jsou s EU podle ní spojená i negativa, členství v ní je pro Česko výhodné. Ilustruje to na tom, že ČR od EU dostala víc peněz, než do ní odvedla.

Platby a příjmy od EU

Čistá pozice, o které Dostálová mluví, představuje finanční bilanci mezi příspěvky členského státu do rozpočtu EU a příjmy, které tento stát získává z evropských fondů. Jednoduše řečeno se tedy jedná o rozdíl mezi tím, jakou částku země do EU odvádí, a kolik od EU přijímá.

Česká republika je tzv. čistým příjemcem (.pdf), což jsou státy, jejichž příjmy z evropského rozpočtu převyšují odvody. Saldo čisté pozice ČR od jejího vstupu do EU do konce roku 2023 podle Ministerstva financí činilo 1,065 bilionu korun, kdy do unijního rozpočtu zaplatila (.xls) celkem 876,6 mld. a získala 1 941 mld. Kč. Následující graf znázorňuje vývoj plateb do rozpočtu EU a také příjmy z něj.

Závěr

Data Ministerstva financí ukazují, že Česko od svého vstupu do EU do konce roku 2023 z unijního rozpočtu získalo o 1,065 bilionu korun více, než do něj zaplatilo. Klára Dostálová se zmíněnou hodnotu vejde do naší standardní 10% tolerance, a její výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Kandidátka do Evropského parlamentu Klára Dostálová (ANO) v debatě obhajuje právo veta, jelikož podle ní v EU garantuje kompromis. Dále kritizuje koalici SPOLU kvůli tomu, že je v postoji k právu veta nejednotná. Poukazuje na fakt, že Luděk Niedermayer (TOP 09) je na rozdíl od lídra kandidátky Alexandra Vondry (ODS) pro jeho zrušení.

Právo veta v hlasování Rady EU

V Radě EU, která se skládá z ministrů členských zemí, fungují tři způsoby přijímání rozhodnutí. Pro schválení procedurálních otázek je potřeba prostá většina, kterou tvoří alespoň 14 států. Většinu právních předpisů Rada schvaluje tzv. kvalifikovanou většinou. Tu představuje minimálně 55 % členských států, které zastupují alespoň 65 % celkového počtu obyvatel EU. 

Právo veta mohou státy využít při třetím typu hlasování, při kterém je nutné dosáhnout jednomyslnosti a které se týká oblastí evropské politiky, jež členské země považují za citlivé. Jedná se například o společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, daňovou politiku nebo rozšiřování EU. Návrh projde, i pokud se některý stát zdrží hlasování. 

Niedermayer a veto

Europoslanec Luděk Niedermayer omezení práva veta v některých oblastech označil za dobrý nápad například už v dubnu 2019 (video, čas 0:35). Jako důvod uvedl, že členské státy často jednotlivá rozhodnutí blokují v rámci strategie, kdy veto využívají jako druh „vydírání“ při jednání o jiném bodu (video, čas 7:04).

Zneužívání veta komentoval v dubnu 2022 také na svém facebooku. V příspěvku tehdy kritizoval především Polsko, které se chystalo vetovat společná pravidla globálního zdanění velkých firem: „Je bohužel nedobrou praxí v EU, že země s něčím nespokojené, blokují veškerá, či některá jednomyslná rozhodnutí a tím dostávají EU do krizových situací.“ V červnu 2022 za to samé kritizoval Maďarsko, které vetovalo zavedení minimální 15% sazby daně pro velké společnosti.

Ve spojitosti s maďarským blokováním dohody o korporátní dani poté Luděk Niedermayer předložil spolu s dalšími europoslanci návrh usnesení, které se týkalo právě omezení práva veta. Dokument zdůrazňoval, že by členské státy EU „měly zvážit přidanou hodnotu přechodu na hlasování kvalifikovanou většinou, jak to doporučila Konference o budoucnosti Evropy“. Závěrečná zpráva z dané konference konkrétně doporučovala (.pdf, str. 83, 180 z 336), aby se o všech otázkách, o kterých se v současnosti hlasuje jednomyslně, rozhodovalo jen kvalifikovanou většinou. Výjimkou by dle závěrů konference měly být jen případy, kdy se hlasuje o přijetí nových členů do Unie a o změnách základních principů EU.

V říjnu 2023 Niedermayer také reagoval na prezidenta Petra Pavla, který omezení jednomyslnosti podpořil. Ve svém příspěvku na portálu Aktuálně.cz uvedl, že debata o vetu podkopává vzájemnou důvěru: „Dobře nemůže fungovat ani Unie, ve které část politiků přesvědčí veřejnost o potřebě pojistky ve formě veta s odkazem na to, že se ostatní proti nám mohou kdykoliv spiknout.“ Dále zmiňoval, že pokud k sobě členské země budou mít dostatek důvěry, „je vlastně skoro jedno, zda veto zůstane nebo bude v některých oblastech oslabeno“.

Svůj postoj Niedermayer vyjádřil i v rozhovoru pro Deník N v listopadu 2023. Vyzdvihl sice fakt, že EU je postavená na jednomyslnosti, ovšem dodal: „Pokud existuje vůle k dohodě, je skoro jedno, co se rozhoduje jednomyslně a co většinově.“ Vyjádřil také obavu, že lpění na jednomyslnosti může zablokovat rozšiřování Unie. 

Naproti tomu Alexandr Vondra v námi ověřované debatě (video, 9:00) i ve svých dřívějších vyjádřeních uváděl, že zrušení práva veta nepodporuje. Jednou z oblastí, kde by podle Vondry mělo jednomyslné hlasování zůstat zachováno, jsou např. přímé daně. Do této kategorie se přitom řadí výše zmíněná korporátní daň. 

Závěr

Luděk Niedermayer v minulosti skutečně několikrát kritizoval právo veta v Radě EU. Argumentoval například tím, že jednomyslnost se dá zneužít jako zbraň při vyjednávání. V Evropském parlamentu byl také jedním z předkladatelů dokumentu, který doporučoval zvážit přechod od jednomyslného hlasování k hlasování kvalifikovanou většinou. Zmíněný text se tehdy vztahoval především k případu, kdy Maďarsko využitím veta blokovalo zavedení minimální sazby korporátní daně. Alexandr Vondra naproti tomu zmiňoval, že zrušení práva veta nepodporuje a zachováno by podle něj mělo být například právě v oblasti přímých daní. Výrok Kláry Dostálové tak hodnotíme jako pravdivý.

Lídryně kandidátky hnutí ANO do eurovoleb 2024 Klára Dostálová reaguje na dotaz moderátora, zda v budoucnu nehrozí odchod europoslanců zvolených za ANO, jako se to stalo v tomto volebním období, kdy hnutí opustili hned tři z jeho původních šesti europoslanců. Dostálová odpovídá, že podobný scénář nehrozí, jelikož si ANO dalo záležet na tom, aby na kandidátní listině byli lidé, kteří dle jejích slov už pro hnutí mají něco odpracováno.

Odchod Radky Maxové

Poslední evropské volby se konaly v květnu 2019 (.pdf). Hnutí ANO tehdy vyhrálo se ziskem šesti křesel a následně se stalo součástí frakce Renew Europe. Za hnutí ANO byli do Evropského parlamentu zvoleni Dita Charanzová, Martina Dlabajová, Martin Hlaváček, Radka Maxová, Ondřej Knotek a Ondřej Kovařík.

Na začátku října 2020, tedy přibližně rok a čtyři měsíce po volbách a mj. v době konání voleb do zastupitelstev krajů, opustila hnutí Radka Maxová, která kritizovala údajné převažování marketingových zájmů v ANO na úkor původních idejí. V březnu 2021 navázala spolupráci se sociální demokracií (SOCDEM), kterou v EP zastupovala jako nezávislá. Současně přestoupila z frakce Renew Europe do frakce S&D (Progresivní aliance socialistů a demokratů).

Odchod Dity Charanzové a Martiny Dlabajové

V červnu 2023 spolupráci s ANO ukončila Dita Charanzová, která uvedla, že se v nadcházejících volbách do Europarlamentu už za hnutí kandidovat nechystá. Na hnutí kritizovala konzervativní a „národovecké“ směřování. Místopředseda ANO Karel Havlíček naopak odchod Dity Charanzové vysvětloval její nespokojeností s pravděpodobně nízkým umístěním na kandidátce hnutí ANO v nadcházejících volbách do Evropského parlamentu.

Ve stejné době Charanzovou následovala i europoslankyně Martina Dlabajová, která hnutí vytýkala odklon od liberálních hodnot a obávala se možné budoucí spolupráce ANO s SPD. Europoslankyně Charanzová a Dlabajová nadále zůstaly ve frakci Renew Europe jako nezávislé.

Závěr

Radka Maxová se s hnutím ANO rozešla přibližně rok po minulých volbách do Evropského parlamentu. O pár měsíců později navázala spolupráci se sociální demokracií. K odchodu Dity Charanzové a Martiny Dlabajové došlo necelý rok před nadcházejícími volbami do Europarlamentu. Výrok Kláry Dostálové proto hodnotíme jako pravdivý.

Klára Dostálová, kandidátka hnutí ANO na post europoslankyně, hovoří v kontextu výroku o konkurenceschopnosti Evropy, která se podle ní snižuje především kvůli ceně energií. V této souvislosti srovnává ceny emisních povolenek v Evropě, Číně a USA.

Emisní povolenky v EU

Systém pro obchodování s emisemi (EU ETS) je vytvořený Evropskou unií a klade si za cíl snížit emise skleníkových plynů jejich zpoplatněním. Princip tohoto systému je jednoduchý – znečišťovatelé by za poškozování životního prostředí měli zaplatit. Společnosti tak na pokrytí svých emisí musí získat povolenky. Ty udávají cenu, kterou musí energetická společnost zaplatit za každou tunu ekvivalentu oxidu uhličitého vypuštěnou do atmosféry. Samotný systém byl unií spuštěn už v roce 2005.

Emisní povolenky vydává Evropská unie každý rok, přičemž jejich množství pravidelně snižuje přibližně o 2 %. Část povolenek získávají některá zařízení zdarma, část musí provozovatelé zařízení získat formou aukcí. EU nicméně plánuje, že od roku 2034 už bezplatné povolenky fungovat nebudou. Subjektům zapojených do systému jsou emise měřeny a pokud skleníkových plynů vypustí více, než ke kolika je povolenky opravňují, dostanou pokutu ve výši 100 eur za každou vypuštěnou tunu CO₂ navíc a povolenky si musí dokoupit i tak.

Cena emisních povolenek v EU byla zpočátku nízká a z dlouhodobého hlediska se příliš nezvyšovala, dokonce občas docházelo k prudkým poklesům. Roku 2021 ovšem začala cena rapidně růst a hranici 70 eur, kterou zmiňuje Klára Dostálová, překonala v listopadu 2021. V únoru 2022 pak dokonce atakovala zmíněných 100 eur. Celkově se tedy v posledních letech cena emisních povolenek v Evropské unii většinově pohybuje nad hranicí 70 eur, s výjimkou února a září 2022 a období od ledna do dubna 2024.

Čína

Čína v roce 2021 po vzoru EU též zavedla systém emisních povolenek, jejichž cílem je snížit emise skleníkových plynů prostřednictvím jejich zpoplatnění. Čínský systém emisních povolenek reguluje více než dva tisíce společností zodpovědných za vypouštění pěti miliard tun emisí oxidu uhličitého ročně. Systém funguje na podobném principu jako ten evropský, kdy firmy na pokrytí svých emisí musí získat povolenky.

Cena emisních povolenek v Číně byla od spuštění systému víceméně stabilní a po většinu času se za tunu CO₂ pohybovala mezi 9 a 11 eury. V posledních měsících nicméně došlo k nárůstu jejich cen, v dubnu 2024 například dosáhla cena 14,05 dolarů, tedy přibližně 13 eur.

Spojené státy americké

USA nemají na rozdíl od Evropské unie a Číny jednotný systém pro obchodování s emisemi. Místo toho si jednotlivé americké státy určují vlastní politiky pro tuto oblast. Ze všech 50 států má celkem 11 z nich funkční systém emisních povolenek (Virginie v roce 2023 ukončila svou účast v systému). Tyto systémy se od sebe ale liší svým fungováním.

Největším systémem pro obchod s emisemi v USA je The Regional Greenhouse Gas Initiative (RGGI), která sjednocuje trh s emisními povolenkami mezi 10 státy na východě USA. Ačkoliv státy, které se účastní tohoto systému si i nadále nastavují část regulací samy, všechny dotčené subjekty v daných státech musí nakupovat povolenky ve společných čtvrtletních aukcích. Výnosy z těchto aukcí jsou pak použity k investicím do energetické účinnosti a udržitelnosti.

Aukční cena povolenek v rámci RGGS překonala v posledním čtvrtletí roku 2021 hranici 10 eur. Od té doby se pohybovala kolem 13 až 14 eur, v rámci poslední aukce z března tohoto roku pak stoupla cena na přibližně 15 eur.

O něco vyšší ceny dosahují povolenky v systému, který využívá stát Kalifornie, který je obdobný jako evropský EU ETS. Také zde ceny povolenek rostou, přičemž poslední dostupná data z února 2024 ukazují cenu 41,76 dolarů, tedy přibližně 38 eur.

Závěr

V EU se tedy za vypuštěnou tunu ekvivalentu CO₂ v současnosti platí přes 70 eur, v Číně je to přibližně 13 eur. V USA nefunguje jednotný povolenkový systém, v rámci systému sdružujících nejvíc států se však cena aktuálně pohybuje kolem 15 eur, v Kalifornii je pak vyšší, kolem 38 eur.

Klára Dostálová správně poukazuje na to, že ceny emisních povolenek jsou v Evropské unii vyšší než v Číně či USA. Správně uvádí i přibližnou cenu povolenek v EU a jen nepatrně nižší částku v případě Číny. Poslankyně Dostálová nicméně opomíjí skutečnost, že v USA funguje vícero systémů emisních povolenek a jednotnou cenu tak není možné určit. S ohledem na to, že např. v Kalifornii se ceny povolenek opravdu pohybují mezi 30 a 40 eury, hodnotíme celý její výrok jako pravdivý s výhradou.

Lídr kandidátky SPOLU v evropských volbách Alexandr Vondra odpovídá na otázku, jestli má jednoznačný názor na zachování práva veta. Uvádí, že toto právo nechce rušit, jelikož by to podle něj vedlo k oslabení Česka, které by se vzdalo nástroje k vynucení jednání. V tomto kontextu zmiňuje, že právo veta se aplikuje pouze na některé poslední oblasti.

Právo veta

Právo veta mohou členské státy uplatnit v Radě EU, která je složená z ministrů členských zemí. Ti mají tři způsoby, jak přijímat rozhodnutí. Pro schválení procedurálních otázek je potřeba prostá většina, kterou tvoří alespoň 14 států. Většinu právních předpisů Rada schvaluje tzv. kvalifikovanou většinou. Tu představuje minimálně 55 % členských států, které zastupují alespoň 65 % celkového počtu obyvatel EU. 

Právo veta mohou státy využít ve třetím typu hlasování, ve kterém je nutné dosáhnout jednomyslnosti, která stojí na shodě mezi všemi členskými zeměmi. Ty tak nehledě na velikost či počet obyvatel mohou daný návrh vetovat. Jednomyslnosti je dosaženo i v případě, že se některý stát hlasování zdrží, a neblokuje tak schválení návrhu.

Oblastí, ve kterých státy hlasují jednomyslně, v průběhu vývoje Evropské unie ubylo. Po přijetí Lisabonské smlouvy se tento způsob hlasování týká oblastí evropské politiky, které členské země považují za citlivé. Web Rady Evropské unie i databáze eur-lex jako oblasti jednomyslnosti vyjmenovávají následující: zdanění, sociální zabezpečení nebo sociální ochranu, přistoupení nových členských států a společnou zahraniční, bezpečností a obrannou politiku. Dalšími oblastmi, kterých se jednomyslnost týká, jsou udělení nových práv občanům EU, některá ustanovení v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí, jako je policejní spolupráce mezi členskými státy či rodinné právo, jazyková pravidla a rozhodování o sídlech unijních institucí.

Česká republika využila své právo veta jen jednou, a to v daňové oblasti. Stalo se tak v roce 2006, kdy vetovala snahu o zvýšení minimální spotřební daně na pivo.

Závěr

Přímé daně a zahraniční, obranná a bezpečnostní politika skutečně patří mezi jedny z posledních oblastí, kde se stále hlasuje jednomyslně. Členské státy mohou navíc vetovat i návrhy týkající se sociální ochrany a zabezpečení, jazykových pravidel či udělení nových práv unijním občanům. Výrok Alexandra Vondry tak hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Pařížská dohoda, o které mluví kandidát do Europarlamentu za Piráty Mikuláš Peksa, je úmluva o ochraně klimatu, která byla přijata na mezinárodní klimatické konferenci v Paříži v roce 2015. Té se zúčastnily smluvní strany Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC). Dohoda vstoupila v platnost v listopadu 2016 a Česká republika ji ratifikovala o rok později. Společně s ostatními členskými státy EU se tak mj. přihlásila ke snížení emisí skleníkových plynů nejméně o 40 % ve srovnání s rokem 1990.

Pařížská klimatická dohoda stanovuje cíl udržet nárůst průměrné globální teploty pod hranicí 2 °C ve srovnání před průmyslovou revolucí a současně usilovat o to, aby nárůst teploty nepřekročil hranici 1,5 °C oproti předindustriálnímu období (.pdf, str. 2). Dohoda nicméně neuvádí konkrétní množství celkových kumulovaných emisí, které lze ještě vypustit. Tímto konceptem, který je známým jako „uhlíkový rozpočet“ se zabývají vědecké studie, například od Global Carbon Project (.pdf) nebo Mezivládního panelu pro změnu klimatu (.pdf), které modelují, kolik CO₂ lze vypustit, aniž by byly překročeny teplotní cíle stanovené Pařížskou dohodou.

Další zdroje, jako například MCC Carbon Clock, vizualizují zbývající uhlíkový rozpočet a ukazují, jak rychle se tento rozpočet vyčerpává při současných emisích. Některé studie potom říkají, že při současných emisích máme jen několik let, než překročíme zmíněnou hranici oteplení o 1,5 °C.

S celkovým množstvím emisí kalkulují (.pdf, čl. 4 odst. 16) také signatáři Pařížské dohody, kteří se zavázali ke snižování emisí (str. 2). Evropská unie například ve své poslední zprávě vypočítává množství emisí skleníkových plynů v kilotunách, které jednotlivé členské státy do roku 2030 přestanou vypouštět (.pdf, str. 15–16). Jedná se ale o srovnání s rokem 2005, s celkovým množstvím emisí od začátku průmyslové revoluce EU nepracuje.

Závěr

Pařížská dohoda se zaměřuje na cíl udržet nárůst průměrné globální teploty pod 2 °C, ideálně 1,5 °C oproti předindustriálním úrovním. Neobsahuje ale konkrétní ustanovení o množství emisí, které lze ještě vypustit. Tento koncept známý jako uhlíkový rozpočet zkoumají zejména vědecké studie, proto hodnotíme výrok Mikuláše Peksy jako nepravdivý.

Mikuláš Peksa v kontextu výroku mluví o rychlosti snižování emisí. V souvislosti s tím zmiňuje schválené dohody, které ochranu klimatu upravují. Na začátku rozhovoru popisuje Pařížskou klimatickou dohodu (video, čas 0:38), kterou zástupci 196 států přijali v roce 2015. Následně ale mluví o evropské legislativě a byť přímo nezmiňuje, o které dohodě hovoří, z kontextu výroku vyplývá, že je řeč o Green Dealu neboli Zelené dohodě pro Evropu.

Zelenou dohodu představila Evropská komise v prosinci 2019. Jejím cílem je připravit EU na udržitelné hospodaření a snížení emisí skleníkových plynů. Evropská komise chce do roku 2030 snížit produkci veškerých skleníkových plynů (včetně oxidu uhličitého) alespoň o 55 % oproti hodnotám z roku 1990 (.pdf, str. 4). Do roku 2050 by pak EU dle plánu měla dosáhnout klimatické neutrality.

Návrh Evropské komise v prosinci 2020 schválila Evropská rada, která se také rozhodla tento plán zakomponovat do evropského právního rámce pro klima a navrhla jeho urychlené schválení (.pdf, str. 5). Při schválení Zelené dohody přitom svou roli sehrál i bývalý předseda vlády Andrej Babiš, který se tehdejšího jednání zúčastnil. V Evropské radě totiž Českou republiku zastupuje její premiér, jímž v době schválení Zelené dohody byl právě Babiš. Zástupci všech členských států (s výjimkou Bulharska) v Radě EU posléze schválili evropský rámec pro klima v červnu 2021.

Zelená dohoda, na kterou naráží Mikuláš Peksa, tedy vznikla už ke konci roku 2019. Evropská rada ji ale schválila až v roce 2020, kdy její přijetí za Českou republiku odsouhlasil tehdejší premiér Andrej Babiš. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Mikuláš Peksa v kontextu výroku mluví o rychlosti snižování emisí. V souvislosti s tím zmiňuje schválené dohody, které ochranu klimatu upravují. Na začátku rozhovoru popisuje Pařížskou klimatickou dohodu (video, čas: 0:38) a poté mluví o evropské legislativě. Ačkoliv přímo nezmiňuje, o jaké dohodě hovoří, z kontextu výroku vyplývá, že je řeč o Green Dealu neboli Zelené dohodě pro Evropu.

Návrh Zelené dohody zveřejnila Evropská komise v prosinci 2019. Záměrem tohoto plánu je připravit Evropskou unii na udržitelné hospodaření a snížit emise skleníkových plynů. Jedním z hlavních cílů (.pdf, str. 4), je snížit do roku 2030 produkci veškerých skleníkových plynů (včetně oxidu uhličitého) alespoň o 55 % oproti hodnotám z roku 1990. Do roku 2050 by pak EU dle plánu měla dosáhnout klimatické neutrality. Návrh Evropské komise v prosinci 2020 schválila Evropská rada, která se také rozhodla tento plán zakomponovat do evropského právního rámce pro klima.

Součástí unijních snah v oblasti klimatu je i balíček předpisů s názvem Fit for 55, prostřednictvím kterých se dle Evropské rady dosáhne zmíněného snížení emisí. Mezi tyto předpisy patří například Směrnice o obnovitelných zdrojích energie, která stanovila, že podíl energie z obnovitelných zdrojů má být v roce 2030 minimálně 42,5 %, čímž navýšila předešlý cíl.

Zelená dohoda pro Evropu opravdu obsahuje cíl snížit emise skleníkových plynů o 55 % do roku 2030, a to oproti hodnotám z roku 1990. Výrok Mikuláše Peksy tak hodnotíme jako pravdivý.