Přehled ověřených výroků

Islamistické hnutí Tálibán ovládlo afghánské hlavní město Kábul 15. srpna 2021. Od té doby byly zrušeny všechny civilní spoje a odbavit šlo pouze vojenské lety. Jednotlivé země se pak snažily z Afghánistánu evakuovat své občany a spolupracovníky. Česká republika v srpnu zorganizovala tři evakuační lety, během kterých se do ČR dostalo celkem 195 lidí včetně 170 afghánských spolupracovníků a jejich rodin.

První český letoun byl na cestě do Afghánistánu již v neděli ráno 15. srpna. Se 46 lidmi na palubě pak z Kábulu odletěl zpátky do Česka kolem 23:00 SELČ. Ten den byly na cestě do nebo z Kábulu mimo letadel Spojených států také letadla britská a kanadská. Například kanadské letectvo přímo z Kábulu evakuovalo své občany a afghánské spolupracovníky již 12., 13., 14. a 15. srpna.

Vzhledem k nedostupnosti ucelených dat o příletech a odletech z Kábulského letiště v neděli 15. srpna, kdy byla situace na letišti velmi chaotická, nedokážeme přesně určit, která letadla do Kábulu přilétala v jaké časy. Můžeme však říct, že minimálně kanadské letectvo evakuovalo své spolupracovníky již několik dní před příletem prvního českého letadla.

Česká evakuace z hlavního města Afghánistánu započala v neděli 15. srpna 2021 hodinu před půlnocí SELČ, kdy první evakuační let odstartoval z kábulského letiště. Stroj i s 46 českými občany, jejich spolupracovníky a rodinami přistál na pražském letišti v Kbelích následující den ráno, tedy v pondělí 16. srpna.

Další armádní speciál, tentokrát s 87 lidmi na palubě, přistál na tomtéž letišti 17. srpna. V armádním letadle byl například také velvyslanec v Kábulu Jiří Baloun.

Třetí a poslední let z Kábulu přistál v Praze hned další večer, tedy 18. srpna, na palubě bylo 62 osob. Čtyři z nich byli Afgánci, o jejichž přepravu požádalo Slovensko. Mezi dalšími pak letoun převezl například české vojáky, kteří se na organizaci podíleli, afgánské tlumočníky s rodinami a další spolupracovníky.

Evakuační lety tedy v rozmezí 4 dní přepravily z Afganistánu do České republiky 195 osob, z nich 170 Afgánců, kteří byli armádními spolupracovníky, tlumočníky či jejich rodinnými příslušníky. Často zmiňovanými byly v tomto kontextu seznamy Ministerstva obrany, které obsahovaly jména těch, kteří měli být v případě nouze evakuováni. Spolek Vlčí máky zmiňoval, že v Afganistánu údajně zůstali další spolupracovníci i s rodinami. Volání po dalším evakuačním letu již však nebylo vyslyšeno. Podle vládních vyjádření byli evakuováni všichni, kdo evakuováni být měli.

K 19. srpnu se z Afganistánu evakuačními lety dohromady dostalo (video, čas 7:09) přes 8 000 osob, nejvíce na palubách letů armády USA. Americké lety převezly 5 200 lidí.

Česká republika je členem Evropské unie od 1. května 2004. O členství zažádala prostřednictvím tehdejšího premiéra Václava Klause v roce 1996 a o dva roky později začala přístupová jednání. 

Bývalý předseda KSČM Miroslav Grebeníček se ve svém projevu 1. května 2000 obrátil na Václava Havla, aby odmítl vstup České republiky do stávající Evropské unie.

V červnu 2003 se v Česku uskutečnilo referendum, které mělo rozhodnout o přistoupení do EU. Přes 77 % občanů se v něm vyslovilo pro vstup a kolem 23 % proti vstupu. Přestože ve straně panovaly na otázku možného přistoupení různé názory, vedení KSČM doporučilo svým voličům v referendu členství v EU odmítnout.

Jedním ze základních principů Evropské unie je princip přednosti unijního práva před vnitrostátním právem. Tento princip je formulován v čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii (.pdf, str. 18). Podle tohoto ustanovení „členské státy učiní veškerá vhodná obecná nebo zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají ze Smluv nebo z aktů orgánů Unie (…) a usnadňují Unii plnění jejích úkolů a zdrží se všech opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů Unie“. Princip přednosti unijního práva před vnitrostátním je podle jednoho z prohlášení připojeného k Lisabonské smlouvě dovozován i na základě ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie.

Tento unijní princip se odráží i v některých konkrétních ustanoveních vnitrostátního práva České republiky. Na ústavní úrovni je v čl. 1 odst. 2 Ústavy řečeno, že „Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva“, v článku 10 je pak uvedeno, že „stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva“. Bezrozpornost vnitrostátního a mezinárodního práva, mezi které řadíme i unijní, má zajišťovat rovněž § 86 odst. 3 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, který stanovuje, že důvodová zpráva návrhu zákona obsahuje „zhodnocení souladu návrhu zákona s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy“. Nejkonkrétněji je tento požadavek artikulován v čl. 2 odst. 2 písm. c) Legislativních pravidel vlády, podle kterého „při přípravě právního předpisu je třeba dbát, aby právní předpisy byl v souladu s právem Evropské unie“.

Činnost exekutorů a insolvenčních správců spadá pod základní sazbu Daně z přidané hodnoty (DPH), která v České republice činí 21 %. V Česku máme i první sníženou sazbu 15 % a druhou sníženou sazbu 10 %. Dle Jakuba Vintrlíka z Ministerstva financí nemůže Česká republika činnost exekutorů přiřadit pod některou ze snížených sazeb z důvodu harmonizace daně v rámci Evropské unie.

„Uplatnění snížené sazby na činnost exekutorů a advokátních kanceláří by bylo v rozporu se směrnicí o společném systému DPH, která tuto problematiku na úrovni EU upravuje,“ upřesňuje Vintrlík.

Dle evropské směrnice, která harmonizuje DPH v celé Unii, je pak skutečně možné (čl. 98) určit sníženou sazbu DPH jen pro zboží a služby uvedené v příloze III směrnice, mezi kterými insolvenční řízení, výkon rozhodnutí ani exekuce nejsou. Zároveň pak směrnice neumožňuje tyto „služby“ od DPH zcela oprostit. Řešením situace by pak mohlo být zařazení služeb exekutorů a insolvenčních správců do přílohy III směrnice, nebo vyjednání výjimky pro Česko se stejným efektem.

Pro kontext uveďme, že DPH navyšuje částku, kterou je dlužník nucen v exekučním či insolvenčním řízení zaplatit. Tato daň se totiž připočítává k nákladům řízení, které ze zákona hradí dlužník. To je však do určité míry nevýhodné i pro stranu věřitelů, jelikož poté musejí déle čekat na splacení dluhu. Státní rozpočet poté na DPH v souvislosti s exekučními a insolvenčními řízeními podle odhadů portálu Češi v právu ročně inkasuje zhruba 650 milionů korun.

V grafu vidíme vývoj průměrných ročním mezd (a platů) v Česku a v Německu mezi lety 2015 a 2020. Data pochází ze statistiky Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a v korunách vyjádřené hodnoty pro Česko jsou přepočteny pro každý rok na eura podle průměrného směnného kurzu daného roku.

Česká průměrná mzda se v posledních letech skutečně pohybuje kolem třetiny hodnoty německých mezd, od roku 2018 se však přibližuje ke 40 %. V roce 2020 činil tento podíl 39 %, v průměru za šest sledovaných let pak 36 %. Právě třetinu vydělávali Češi oproti Němcům naposledy v roce 2016. 

V současné době se tedy nejedná o přesnou třetinu, v rámci zaokrouhlení na základní zlomky je ale podíl blíže třetině než polovině, a proto hodnotíme výrok Jany Maláčové jako pravdivý.

Jana Maláčová ve svém výroku zřejmě hovoří o odlivu dividend do zahraničí, protože v následné větě mimo jiné uvádí, že je zapotřebí, aby kapitál u nás působících firem zůstával v České republice.

Dle dat Českého statistického úřadu si v posledních šesti letech zahraniční vlastníci firem v Česku rozdělili každý rok průměrně 278 mld. Kč ve formě dividend, tedy vyplacených podílů na zisku akciových společností. Mezi lety 2016 až 2019 se dividendový odliv pohyboval okolo tří set miliard, v posledním roce klesl na 217 mld. Kč. Doplňme, že reinvestováno zpět bylo v roce 2020 téměř 176 mld. Kč.

Zdroje dat v grafu: 2016, 2017, 2018, 2019, 2020.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Za posledních pět let byl průměrný roční odliv dividend 278 mld. Kč, což spadá do námi užívané 10% tolerance.

Jiří Hynek uvádí komplikace při vývozu obráběcích center jako příklad diskriminace ze strany Evropské unie vůči zemím, které nemají přístup k moři.

Některé druhy (CNC) obráběcích center, tedy složitějších obráběcích strojů, spadají (.pdf) mezi takzvané zboží dvojího užití. Konkrétně patří (.pdf, str. 61) do kategorie č. 2: Zpracování materiálů a její podskupiny Zkušební, kontrolní a výrobní zařízení (příloha 1, kategorie 2, 2B). Zbožím dvojího užití se přitom rozumí „zboží včetně softwaru a technologií, které lze použít jak pro civilní, tak i vojenské účely“. Dle Ministerstva průmyslu a obchodu jsou typickým příkladem takového zboží právě obráběcí stroje, protože „jsou masově používané v mnoha průmyslových odvětvích, ale lze je snadno zneužít i k výrobě zbraní“.

Podle nařízení Evropského parlamentu a Rady 2021/821, které nahradilo dřívější nařízení Rady 428/2009, není možné bez povolení vyvážet mimo Evropskou unii zboží dvojího užití, které je uvedené v příloze 1 (tedy také zmíněná obráběcí centra). Toto povolení přitom vývozci uděluje pouze členský stát, „v němž má vývozce sídlo nebo je usazen“. V případě vývozu z ČR tedy toto povolení uděluje stát, přesněji české Ministerstvo průmyslu a obchodu (.pdf), a to podle zákona č. 594/2004 Sb.

Odlišná je situace v případě tranzitu zboží dvojího užití uvedeného v příloze 1, které „není zbožím Unie“, tedy pochází ze států mimo Unii (čl. 5 bod 23–24). Tento tranzit „může být kdykoli zakázán příslušným orgánem členského státu, v němž se zboží nachází“, jestliže dotyčné zboží je nebo může být určeno například k výrobě zbraní.

Tzv. tranzitní licence neboli povolení pro přepravu zboží dvojího užití uvnitř Unie je pak vyžadována primárně u vojenského materiálu uvedeného v příloze 4 nařízení EP a Rady 2021/821. Členský stát nicméně může rozhodnout, že je pro přepravu i jiného zboží dvojího užití přes jeho území nutné získat tuto tranzitní licenci, pokud je cílová země mimo celní území Unie. Připomeňme, že tímto postupem například v roce 2014 blokovalo Německo export zbraní z ČR do Egypta.

Obráběcí centra jakožto zboží dvojího užití tedy nelze z Česka ven z EU vyvézt bez povolení od Ministerstva průmyslu a obchodu (MPO). Pokud by se jednalo o obráběcí centrum, které „není zbožím Unie“, má každý členský stát EU, přes který transport prochází, právo jej zakázat. Kromě toho ale každý členský stát může tranzit přes své území podmiňovat také vydáním tranzitní licence. Zda a jak často skutečně členské státy EU tuto tranzitní licenci na obráběcí centra vydávají, se nám nicméně z veřejně dostupných zdrojů nepodařilo zjistit. Nedokážeme tak říct, zda je situace, kterou popisuje Jiří Hynek, běžná, či spíše výjimečná. Jeho výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

17. června 2020 představila Evropská komise dokument s názvem Strategie EU pro očkovací látky proti covid-19. Cílem této strategie bylo mimo jiné urychlit distribuci vakcín a zabezpečit dostupnost vakcín pro členské státy a jejich obyvatele. "Společné úsilí zvýší naše šance na přístup k bezpečné a účinné vakcíně, kterou potřebujeme co nejrychleji," komentovala tehdy Strategii eurokomisařka Stella Kyriakidisová. Na základě této strategie Komise dohromady s členskými státy domlouvala záruky předběžného nákupu s výrobci očkovacích látek. Na základě tohoto postupu pak měly jednotlivé členské státy právo na nákup určitého množství dávek očkovacích látek za určitou cenu. 

Počet dávek a druh očkovacích látek si mohly členské státy určit v rané fázi vyjednávání. Po uzavření smluv měly být očkovací látky přidělovány podle distribučního klíče založeného na počtu obyvatel, přičemž členské státy dostávaly očkovací látky za stejných podmínek – tedy na poměrném základě a za stejnou cenu. Následně bylo možné upravit počet očkovacích látek mezi členskými státy podle jejich potřeb. V případě, že by se jeden z členských státu rozhodl svou objednávku zcela nevyčerpat, ostatní státy pak měly možnost nakoupit této očkovací látky více. Hospodářské noviny dodávají, že členské státy si od každého výrobce mohly objednat tolik dávek vakcíny, kolik odpovídá počtu jejich obyvatel. Česko však tuto možnost nevyužilo a vakcín nakoupilo podstatně méně.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť členské státy si skutečně mohly zvolit, kolik dávek jednotlivých vakcín chtějí prostřednictvím EU objednat. Jediným omezením bylo, že nemohly od jediného výrobce požadovat více dávek, než by stačilo na proočkování jejich populace.

Podle informací serveru ceskezajmy.eu došlo v období od 20. května 2020 do 18. května 2021 k celkem 97 zasedáním Rady Evropské Unie. Jednání Rady EU se zpravidla účastní ministři jednotlivých zemí, a to podle agendy, které se právě týká. V případě České republiky se jej účastnili samotní ministři 40krát, jejich účast tedy byla méně než poloviční. Doplňme, že projekt ceskezajmy.eu společně realizují odborníci z organizací STEM (Ústav empirických výzkumů), AMO (Asociace pro mezinárodní otázky), Europeum (Institut pro evropskou politiku) a Evropa v datech.

Pokud srovnáme jednotlivé ministry, pak ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová se účastnila všech tří svých resortních jednání. Ministr zemědělství Miroslav Toman se účastnil čtyř jednání z dvanácti. Ministryně financí Alena Schillerová se účastnila osmi jednání z osmi. Ministr školství Robert Plaga nebo ministryně spravedlnosti Marie Benešová se potom neúčastnili ani jednoho z příslušných jednání. Účast Jany Maláčové je tedy možné považovat za častější oproti jejím vládním kolegům.

Pro úplnost dodáme, že Českou republiku čeká od 1. července 2022 předsednictví Evropské Unie. Při srovnání účasti ministrů ze zemí, které měly v blízké době předsedat EU, Česko zaujímá poslední místo. Od 1. července tento post zastává Slovinsko, jehož ministři se účastnili 66 zasedání. Francie, kterou čeká předsednictví příští rok, byla svými ministry přítomna na 51 zasedáních a ze Švédska, které předsedá EU po nás, byli jeho ministři na jednáních 83krát.