Přehled ověřených výroků

Na úvod uveďme, že v hodnocení neověřujeme to, zda byl lékař Vlastimil Voráček skutečným původcem nákazy, ale to, zda to dostupné zdroje naznačují. 

V české olympijské výpravě se dosud objevilo celkem šest případů nemoci covid-19, přičemž všichni nakažení cestovali na palubě stejného letadla. Výskyt prvního nakaženého ve výpravě oznámil Český olympijský výbor (ČOV) 17. července. Server Seznam Zprávy poté upozornil, že se jednalo o lékaře Vlastimila Voráčka. Přítomnost nákazy byla odhalena přímo na letišti po příletu české výpravy. Dále ČOV oznámil nákazu koronavirem 19. července u plážového volejbalisty Ondřeje Perušiče, 20. července u trenéra plážových volejbalistek Simona Nausche, 21. července u stolního tenisty Pavla Širučka, 22. července u plážové volejbalistky Markéty Nausch a také 22. července u cyklisty Michala Schlegela.

Během uvedeného letu se měla porušovat protiepidemická opatření. Český olympijský výbor (ČOV) zahájil vyšetřování této události, které mělo zjistit, „zda byla dodržena všechna bezpečnostní opatření proti šíření nemoci COVID-19 před, v průběhu a po charterovém letu a jestli někteří jednotlivci při cestě nezanedbali své povinnosti“. Výsledek vyšetřování by měl být zveřejněn do 14 dnů.

Vyšetřování okolností letu českých olympioniků se z pověření Ministerstva zdravotnictví nicméně ujala také Hygienická stanice hlavního města Prahy. Ta 23. července 2021 vydala tiskovou zprávu o průběhu vyšetřování, ve které stojí: „Pakliže bude k dispozici kompletní vyhodnocení výsledků vyšetření, lze se případně pokusit odhalit eventuální zdroj nákazy. Bez kompletní genotypizace jednotlivých pozitivních záchytů viru v Japonsku však tzv. pacienta „0“ nepůjde určit.“ Šetření si však podle hygieniků vyžádá určitý čas.

Souhrnně se tak dá říci, že šetření příslušných institucí dosud nebylo ukončeno a Vlastimil Voráček dosud jako zdroj nákazy příslušnými orgány označen nebyl. Nicméně je pravdou, že byl v rámci české výpravy zjištěn jako první pozitivní na koronavirus, a to po provedení testu přímo na letišti ihned po příletu do Tokia. Z české výpravy byl takto identifikován jako jediný. Virolog Jiří Černý v rozhovoru pro iRozhlas.cz pak uvádí, že: „Pravděpodobnost, že pan doktor byl prvním nakaženým, je vyšší než u ostatních členů výpravy. Nicméně stoprocentně ho jako prvního nakaženého označit nemůžeme.“

Na závěr také uveďme článek zveřejněný serverem iDNES.cz, který obsahuje tvrzení, že všichni nakažení „údajně měli sedět v blízkých řadách poblíž nenaočkovaného lékaře Vlastimila Voráčka“. Článek, který ovšem přímo nejmenuje zdroje pro svá tvrzení, dále tvrdí, že „Japonští hygienici se v tu chvíli vyžádali seznam rizikových kontaktů z letadla, na které se vztahuje přísná izolace. Tedy pasažérů, kteří seděli Voráčkovi nejblíž. Existuje ale silné podezření, že zasáhli zástupci Českého olympijského výboru (ČOV). Podle zdrojů MF DNES místo sportovců „obětovali“ a do izolace nahlásili svoje lidi, byť seděli jinde, aby reprezentanty nepřipravili o trénink, potažmo start na hrách. Tomu nahrává i fakt, že zatímco z lidí v izolaci nikdo podle dostupných informací pozitivní nebyl, v olympijské vesnici testy odhalily pět dalších českých případů.“

Celkově tedy výrok hodnotíme jako pravdivý. Je sice faktem, že oficiální šetření zatím neposkytla žádné závěry, Julius Špičák se však na žádné konkrétní šetření neodvolává, naopak zdůrazňuje, že své tvrzení opírá o veřejně dostupné informace. 

Poslanec za hnutí ANO Julius Špičák tímto tvrzením odkazuje na to, že i přestože členové týmu plážových volejbalistů během letu na Letní olympijské hry údajně dodržovali předepsané restrikce, mezi nimi i povinné nošení respirátoru na palubě letadla, tak 3 z 6 nakažených je právě z tohoto týmu. Jmenovitě se jedná o plážové volejbalisty Ondřeje Perušiče a Markétu Nausch Slukovou, dále se také nakazil trenér plážových volejbalistů Simon Nausch. Podle poslance Špičáka se tedy nejedná pouze o osobní zodpovědnost, vzhledem k tomu, jak k nákaze u sportovců došlo, ale také o zodpovědnost celého kolektivu a úroveň organizace výpravy. 

Ačkoli britský předseda vlády Boris Johnson nepoužil doslovně slovní spojení „osobní zodpovědnost“, z jeho projevu toto tvrzení skutečně vyplývá. Ve zmíněném projevu z 5. července 2021, ve kterém oznámil zmírnění restrikcí proti šíření koronavirového onemocnění ve Spojeném království, také řekl: „Změníme základní nástroje, které jsme doposud používali k regulaci lidského chování. Odstoupíme od právních omezení a umožníme lidem, aby se sami vědomě rozhodovali o tom, jak se budou nadále chovat v souvislosti s virem.“

Britská společnost se tak má naučit brát covid-19 jako součást života a spoléhat se na vlastní úsudek. Britská vláda věří, že díky poměrně velké proočkovanosti (ke dni 25. července 2021 je plně naočkováno 55 % populace) nebude docházet k hospitalizacím či úmrtím nakažených koronavirem.

Opatření pak byla zmírněna 19. července 2021. Konkrétně již není ve Velké Británii omezeno setkávání osob, nemusí se ve většině případů dodržovat rozestupy a nosit roušky, které jsou však nadále doporučovány. Dále byla zrušena omezení týkající se provozu divadel, kin či organizace koncertů a sportovních akcí.

Konkrétně slovní spojení „osobní zodpovědnost“ jako parafrázi projevu britského premiéra pak hojně využívala jak česká, tak i zahraniční média (Seznam zprávy, Novinky.cz, BBC a The Sydney Morning Herald), ale také web britské vlády. Proto jsme označili výrok jako pravdivý.

Poslankyně Maříková svým výrokem popisuje nastavení obecných pravidel pro očkování v České republice a poukazuje na to, že podle ní není možné nařídit povinnost očkování proti covidu-19, jelikož to odporuje české ústavě.

Povinné očkování je v České republice uzákoněno v několika případech. Jde o potenciálně nebezpečná onemocnění, konkrétně záškrt, spalničky, zarděnky, žloutenka B, černý kašel, dětská obrna, invazivní onemocnění způsobená Hameophilus influenzae b, příušnice a tetanus, přičemž u něj přetrvává povinnost přeočkování i v dospělosti. To vychází z vyhlášky č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, která dále upravuje věk, v některých případech skupiny osob (např. zdravotníci pohybující se na rizikovějších pracovištích) nebo povinnost přeočkování se.

Dle Čl. 7 Listiny základních práv a svobod (LZSP) je pak zaručena nedotknutelnost osoby, zákon však může stanovit výjimky, ve kterých je takový zásah přípustný. V kontextu výroku je takovým zákonem zákon o ochraně veřejného zdraví, který v § 46 mluví o povinnosti podrobit se očkování, a to s odkazem na již zmíněnou prováděcí vyhlášku. Tou je stanoven např. zákaz přijmout neočkované dítě do mateřské školy (s výjimkou jednoho povinného roku předškolního vzdělávání). Zletilé osobě, popř. rodiči dítěte, je pak při odmítnutí očkování také možné uložit pokutu až 10 000 Kč. Pokud je dítě umístěno např. v dětském domově či výchovném ústavu, může být tato pokuta až 500 000 Kč. V zákoně ani jiných předpisech však není možnost nařídit člověku, aby se proti své vůli podrobil očkování, popř. možnost jej proti jeho vůli naočkovat.

Podobná úprava je i v tzv. Evropské úmluvě o ochraně lidských práv, která sice zakotvuje právo na soukromý život, avšak do toho je možné zákonem zasáhnout za účelem ochrany veřejného zdraví. V Karlou Maříkovou uvedené Úmluvě o lidských právech a biomedicíně je potom v čl. 5 zmíněný informovaný a svobodný souhlas, který osoba musí dát k tomu, aby jí byl poskytnut zákrok v oblasti péče o zdraví. Souhlas však dle Úmluvy není třeba, pokud je takový zákrok (např. očkování) nutný k ochraně veřejného zdraví.

Český Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva povinná preventivní očkování (zejména očkování dětí) považují (.pdf, str. 5–6) za přípustná, a to včetně případných sankcí. Analýza (.pdf, str. 6) Parlamentního instututu dodává, že protože je přípustné povinné preventivní očkování dětí, tím spíš by mohla v případných budoucích rozhodnutích těchto soudů podržena i případná povinnost očkování proti covidu-19, který způsobil celosvětovou pandemii.

Výrok Karly Maříkové tedy hodnotíme jako nepravdivý, protože nesprávně popisuje nastavení pravidel pro očkování v Česku. Byť LZPS i Úmluva o lidských právech a biomedicíně zaručují nedotknutelnost osoby, konkrétně při zdravotním zákroku, oba dokumenty stanovují také výjimky z tohoto pravidla. Na základě zákona totiž je možné, v souladu s ústavou, nařídit povinnost očkování. V České republice pak tato povinnost stanovena je, především u dětí, a případné zavedení povinného očkování proti covidu-19 tak není blokováno ustanoveními Listiny či Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.

Klinická studie neboli tzv. klinické hodnocení vakcín probíhá v několika fázích. Za základní části (.pdf, str. 3) jsou obvykle považovány fáze I až III. V první fázi se na menším počtu dobrovolníků vyhodnocuje například bezpečnost vakcíny a její tolerance lidským organismem. Ve druhé fázi se poté na několika stovkách osob zkoumá, „jakou velikost dávky je nejlépe použít, jaké jsou nejčastější vedlejší účinky a kolik dávek je zapotřebí“ (.pdf, str. 3). Ve třetí fázi následně probíhá tzv. studie účinnosti a bezpečnosti, která zahrnuje stovky až tisíce dobrovolníků (.pdf, str. 3) a jejímž účelem je kromě jiného zjistit, jak daná vakcína chrání před příslušnou infekcí.

Firmy Pfizer a BioNTech úspěšně uzavřely třetí fázi klinické studie vakcíny proti covidu-19 na začátku prosince 2020. Evropská agentura pro léčivé přípravky (EMA) pak vakcínu schválila 21. prosince 2020 v tzv. podmíněném či monitorovaném režimu. Důvodem pro použití tohoto postupu byla především snaha urychlit proces schvalování a pomoci tak zachránit co nejvíce životů. I přesto však podle EMA tato časově kratší procedura zaručuje, že schválená vakcína splňuje přísné standardy EU týkající se bezpečnosti, účinnosti a kvality. Uveďme, že toto nastavení platí také pro mnoho jiných léků i vakcín, jejichž kompletní seznam nabízí právě EMA.

Za součást klinického hodnocení (.pdf, str. 3) je nicméně někdy označována i fáze, která následuje po schválení léčivého přípravku. Jedná se o čtvrtou, tzv. poregistrační fázi klinické studie, kdy „zdravotničtí pracovníci a pacienti hlásí podezření na případné nežádoucí účinky po očkování.“ Tyto podrobné informace následně dostává EMA, která je dále vyhodnocuje a kontroluje, zda vakcína dodržuje všechna potřebná kritéria.

Poslankyně Karla Maříková tak ve výroku pravděpodobně odkazuje na tuto poregistrační část klinické studie v případě vakcíny firem Pfizer/BioNTech, jejíž ukončení je plánováno na květen 2023. Podobně je tomu i u vakcíny firmy Moderna, kde by k ukončení mělo dojít v říjnu 2022. Součástí tohoto typu kontrolních studií jsou účastníci třetí fáze klinických testů, monitoring v tomto případě probíhá po období dvou let po podání druhé dávky. Sbírají se především data o dlouhodobém fungování vakcíny a poskytnuté ochraně i proti asymptomatickému průběhu onemocnění covid-19. Zjišťuje se také například „časový interval pro přeočkování nebo podání posilující dávky.“

Pokud bychom tedy za součást klinické studie považovali i poregistrační fázi, lze výrok hodnotit jako pravdivý, i když Karla Maříková mírně nepřesně uvádí plánované datum ukončení studie. Důležité je zde však také upozornit, že v případě vakcíny Pfizer/BioNTech již tři základní fáze klinického hodnocení proběhly. Jejich výsledky pak podle EMA ukazují, že je tato vakcína bezpečná a účinná, a proto byla schválena. Bezpečnost této i dalších schválených vakcín nicméně EMA nadále sleduje a nejnovější informace o jejich bezpečnosti pravidelně zveřejňuje.

Doplňme, že poměrně krátká doba vývoje vakcín proti covidu-19 může u veřejnosti vyvolávat pochybnosti. Jedná se totiž o nejrychleji vyvinuté vakcíny od 60. let, kdy byla v průběhu čtyř let vyvinuta a schválena očkovací látka proti příušnicím. Časopis Nature nebo web Medici pro očkování však upozorňují, že velkou roli při rychlém vývoji vakcín proti covidu-19 hrály předchozí dlouholeté zkušenosti a výzkum dalších podobných koronavirů. A to především virů „podtypu SARS, který vyvolal epidemii v roce 2002, a MERS, zodpovědný za stovky obětí v oblasti blízkého východu v roce 2012.“ Dodejme, že problematikou studie končící v roce 2023 se zabýval například také web Manipulátoři.cz.

Debaty o povinném očkování se v České republice vedly v letech 2009 a 2010, kdy svět zasáhla pandemie tzv. prasečí chřipky způsobené virem H1N1. Tehdy se hovořilo o zavedení této povinnosti pro celkem 200 tisíc lidí důležitých pro chod státu, tedy například pro vojáky, policisty, hasiče či zdravotníky. 

Právě někteří zdravotníci v té době nicméně s očkováním nesouhlasili (.pdf). Poukazovali při tom především na to, že společnost, která měla vakcínu proti viru H1N1 dodat, „si smluvně zajistila, že neponese žádnou odpovědnost za nežádoucí účinky vakcíny“, což tehdy prezident České lékařské komory Milan Kubek označil za nepochopitelné. Ministerstvo zdravotnictví však zdravotníky ujišťovalo, že se v České republice bude očkovat plně prověřenou a registrovanou vakcínou.

I přesto však proti povinnosti vakcinace kromě lékařů protestovali někteří poslanci a další odborníci. Mezi nimi například profesorka trestního práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy Dagmar Císařová. Ta poukazovala na to, že vynucení očkování, a to i u osob důležitých pro chod státu, by bylo v rozporu s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně. Podle čl. 5 této úmluvy je totiž možné provést jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví, pouze pokud k němu dá daná osoba svobodný a informovaný souhlas. K možnosti očkování odmítnout Dagmar Císařová uvedla: „Je to součást lidských práv. Pokud by se jich někdo chtěl domoci, může jít přes správní soudnictví až k Ústavnímu soudu, případně k soudu pro lidská práva ve Štrasburku.“

Úmluva o lidských právech a biomedicíně také v čl. 26 uvádí, že výkon některých práv v ní obsažených může být omezen, pokud se jedná o omezení, „která stanoví zákon“ a která jsou nezbytná například v zájmu ochrany veřejného zdraví. 

Základem pro některá povinná očkování je v České republice vyhláška č. 537/2006, o očkování proti infekčním nemocem, vydaná Ministerstvem zdravotnictví. Ta už nyní například ukládá povinnost nechat se očkovat proti hepatitidě B pro některé zdravotníky či zaměstnance domovů pro seniory apod. K zavedení povinného očkování proti covidu-19 by tak mohlo dojít změnou této vyhlášky. Pravomoc MZČR vydávat tyto vyhlášky vychází ze zákona o ochraně veřejného zdraví, v tomto případě konkrétně z § 108 odst. 1.

Doplňme, že k zavedení povinnosti nechat se očkovat proti prasečí chřipce nakonec nedošlo, výjimkou bylo pouze očkování některých vojáků (.pdf, str. 51). Celkově se pak proti viru H1N1 nechalo v ČR naočkovat přibližně jen 70 tisíc lidí.

V roce 2010 Ministerstvo zdravotnictví uvádělo, že pokud by osoba povinné očkování odmítla, jednalo by se o přestupek, za který by hrozila pokuta až 10 tisíc korun. O možné pokutě až 15 tisíc korun za neuposlechnutí rozkazu pak hovořili někteří vojáci. Uveďme také, že dle zákoníku práce je každý zaměstnanec povinen podrobit se očkování, které stanovují další právní předpisy. Odmítnutí tohoto povinného očkování poté může být důvodem výpovědi z pracovního poměru.

Nejvyšší správní soud 30. června 2021 zveřejnil závěry rozsudku (.pdf), ve kterém uvádí, že Ministerstvo zdravotnictví diskriminovalo osoby, které mají laboratorní test na protilátky proti covidu-19. Rozsudek se týkal mimořádného opatření (.pdf) z 14. května 2021, v němž Ministerstvo zdravotnictví stanovilo (.pdf, str. 9) podmínky pro vstup osob do některých vnitřních prostor nebo pro účast na hromadných akcích. Ministerstvo vstup povolilo osobám s negativním RT-PCR nebo antigenním testem, očkovaným osobám nebo osobám, které prodělaly laboratorně potvrzené onemocnění covid-19. Nicméně v tomto výčtu chybí lidé s laboratorně potvrzenou hladinou protilátek.

I přes rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Ministerstvo zdravotnictví odmítá lidem uznávat potvrzení o protilátkách kvůli nemožnosti určit bezpečnou hladinu protilátek. Mluvčí ministerstva Gabriela Štěpanyová uvedla: „Na uznávání protilátek v tuto chvíli není odborný konsensus. Podle odborníků zatím není dostatek validních studií (nad rámec 180 dnů, po kterých je odborně uznána míra protilátek získaných proděláním onemocněním), které by určily, jaká hodnota protilátek je ještě ochranná, na jak dlouho a kdy se má vyšetření opakovat. Z těchto důvodu MZ zatím nemohlo zařadit mezi kritéria uznávání bezinfekčnosti hodnotu protilátek tak, jak NSS požaduje.” 

Během poslaneckých interpelací na členy vlády konaných 8. července 2021 ministr zdravotnictví Adam Vojtěch uvedl, že důvodem pro nerespektování rozsudku je celosvětově nedefinována takzvaná protektivní hladina protilátek. Tedy není známo, jaká hladina protilátek spolehlivě ochrání osobu před nákazou.

Poslankyně Maříková komentuje (video, čas 10:45) výběr testů pro plánované plošné testování dětí ve školách. Upozorňuje, že děti jsou často bezpříznakovými přenašeči covidu-19, a ohrazuje se tak proti použití antigenních testů namísto PCR testů, jelikož antigenní testy „jsou určeny pro příznakové jedince“.

Zdeněk Hostomský z Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR v rozhovoru pro Lidovky.cz uvedl, že při používání antigenních testů je potřeba si „uvědomit, že antigenní testy jsou určené hlavně pro příznakové jedince“. Ústav, v jehož čele Hostomský stojí, letos v březnu upozornil vládu na velké rozdíly v citlivosti antigenních testů.

Podle FN Motol má antigenní test citlivost 44 % u bezpříznakových jedinců a 75 % u silně pozitivních. Z toho tedy vyplývá, že antigenní testy jsou vhodnější pro osoby s příznaky covidu-19. Uveďme, že PCR testy dokáží detekovat virus ještě v presymptomatické fázi a také poté, kdy už člověk není infekční.

Že je antigenní test určen pro testování jedinců s velkou virovou náloží, se kterou jsou příznaky spojeny, uvádějí i sami výrobci. Např. Jiangsu Medomics Medical uvádí, že jejich antigenní testy je vhodné použít pro příznakové jedince (.pdf, str. 1), zatímco testy využívající metodu PCR jsou schopny virus detekovat už v inkubační fázi (.pdf, str. 1), kdy osoby nakažené covidem-19 nevykazují příznaky této nemoci.

Výrobce Biosynex rovněž uvádí, že antigenní testy jsou vhodné „pro osoby, které se nedávno staly symptomatickými a virová zátěž v dýchacích cestách je vysoká“.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož zástupci odborníků i výrobců uvádějí, že antigenní testy jsou určeny pro příznakové jedince.

Celkem bylo do škol prozatím nakoupeno téměř 19 miliónů antigenních testů za více než 677 miliónů korun. Konkrétně téměř 3,7 milionu testů od společnosti Lepu za 237,5 milionu korun, 5 milionů testů společnosti Singclean za 160 milionů korun a přes 10 milionů testů společnosti Sejoy za 155 plus 125 milionů korun.

Dle dat z krajských hygienických stanic vyžádaných iniciativou „Vraťme děti do školy. Bez podmínek“, které máme k dispozici, bylo od 12. dubna do 14. června žákům odebráno 8 649 041 vzorků. Pozitivních bylo 3 507 z nich. Po následné konfirmaci PCR testem bylo však pozitivních pouze 961 žáků. Podobná data uvádí i ÚZIS, podle kterého bylo do 22. června pro testování dětí ve školách necelých 10 milionů testů, přičemž pozitivních bylo 4 237. Není však jasné, kolik z nich mělo následně pozitivní i PCR test.

Iniciativa „Vraťme děti do školy. Bez podmínek“ spočítala podíl nákladů všech zakoupených testů poměrově snížené o testované zaměstnance ve školských zařízeních a PCR testem potvrzených pozitivních případů žáků za zmíněné období. Náklad na jednoho pozitivně testovaného žáka poté vyšel téměř na 600 tisíc korun. Do tohoto podílu byly však zahrnuty i náklady na testy, jež prozatím nebyly využity. Jak iniciativa sama uvádí, za zmíněné období bylo žákům provedeno přibližně 8,6 milionu testů, ani ne polovina z celkového počtu zakoupených testů.

Pokud do výpočtu tedy zahrneme pouze náklady za skutečně provedené testy od 12. dubna do 14. června, náklady na jednoho pozitivně testovaného žáka vychází na 321 368,87 korun. Jedná se tedy o takřka poloviční hodnotu, než uvedla poslankyně Karla Maříková. Ačkoli se jedná pouze o data do 14. června, lze předpokládat, že se podíl do konce školního roku nikterak výrazně nezměnil. Ve výše uvedené částce není zohledněna cena potvrzujícího PCR vyšetření. Za tento test pojišťovny po většinu sledovaného období platily 1 276 Kč. Vynásobením počtem pozitivních záchytů (3 507) a vydělením počtem potvrzených pozitivních (961) dostáváme 4 657 korun v přepočtu na jeden záchyt. Oproti nákladům na antigenní testy se však jedná o zanedbatelnou částku, která nijak výrazně neposouvá celkovou cenu k 600 000 Kč, o kterých mluví ve svém výroku poslankyně Maříková. Výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Pro srovnání se ještě podívejme na plošné testování mimo školy. Jelikož neznáme ceny testů používaných na testovacích místech, a nemůžeme je tak srovnat s cenou testů použitých v českých školách, zaměříme se na míru pozitivity, tedy v procentech vyjádřený poměr mezi počtem provedených testů a počtem pozitivních výsledků. Jak už jsme uvedli výše, ve školách ve sledovaném období provedli 8 649 041 testů, z nichž 3 507 bylo pozitivních. Míra pozitivity je tedy 0,04 %. Klouzavý průměr míry pozitivity preventivních testů na testovacích místech pak například 25. července 2021 činil 0,09 % (pouze testy dle preventivní indikace).

Za předpokladu, že cena těchto testů je srovnatelná s testy používanými ve školách, tak i náklady na jednoho pozitivního při plošném mimoškolním preventivním testování jsou poměrně vysoké – přesahují 100 tisíc korun. Pro úplnost dodejme, že ukazatel míry pozitivity v minulosti byl daleko vyšší, a náklady na jednoho pozitivního naopak daleko nižší. Například na počátku ledna 2021 dosahovala míra pozitivity preventivních testů až 10 %.

Zástupce hnutí ANO stojí v čele Ministerstva financí od roku 2014, a na výši důchodů tak toto hnutí může mít vliv od roku 2015. V našem odůvodnění se proto podíváme na vývoj průměrného starobního důchodu od roku 2015. Dodejme, že Alena Schillerová vede Ministerstvo financí od konce roku 2017.

V roce 2015 byla průměrná výše starobního důchodu 11 363 Kč. V prvním čtvrtletí roku 2021 průměrný důchod dosahoval podle České správy sociální zabezpečení (ČSSZ) 15 351 Kč. Za celou dobu, co hnutí ANO vede resort financí, vzrostl tedy průměrný starobní důchod v České republice o 3 988 Kč.

Pro úplnost dodejme, že na konci roku 2020 schválila vláda důchodcům navíc jednorázový příspěvek 5 000 Kč, tzv. „rouškovné“.

Mezi strategickými záměry v programovém prohlášení (.pdf, str. 1–2) vlády Andreje Babiše, jejíž ministryní a vicepremiérkou je Alena Schillerová, figuruje hned na prvním místě důchodová reforma. Pod tímto strategickým záměrem můžeme nalézt i další kroky, které je možné označit za pomoc seniorům – například slevy z jízdného nebo prosazení rychlejší realizace výstavby dostupného bydlení.

Mezi splněnými sliby vlády můžeme nalézt například i zvyšování důchodů (.pdf, str. 8). Realizaci tohoto slibu jsme ověřovali v jiné analýze.

Pro úplnost dodejme, že nehodnotíme samotnou efektivitu či splnění těchto slibů a strategických záměrů. Předmětem hodnocení je pouze otázka, zda v době jmenování vlády byla pomoc seniorům programovou prioritou.