Přehled ověřených výroků

Premiér Babiš tímto výrokem reaguje na slova moderátorky debaty a svého předřečníka Petra Fialy (ODS), kteří mluvili (video, čas 13:45) o nezbytnosti celoevropského řešení, co se týče migrace – v tomto případě konkrétně migrace z Afghánistánu. Andrej Babiš v této spojitosti odmítl tvrzení, že by Česká republika nemohla vyjednávat přímo s Tureckem, přes které běženci často míří do evropských zemí.

Premiér Babiš proto ve svém výroku poukazuje na své dřívější jednání s tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem, které proběhlo 3. září 2019 v prezidentském paláci v Ankaře. Upřesněme, že se toto setkání konalo v rámci třídenní návštěvy Turecka, kterou premiér podnikl spolu s ministrem průmyslu a dopravy Havlíčkem a delegací podnikatelů.

Ve svém tweetu ze 4. září 2019 premiér Babiš uvedl, že s tureckým prezidentem mluvil „téměř dvě hodiny (…) na čtyři oči“. Premiér Babiš ve svém tweetu také dodal, že s tureckým prezidentem probírali zejména ekonomické otázky, ale také boj s terorismem a téma migrace. To, že se jednání týkalo právě těchto oblastí, pak v oficiálním prohlášení uvedl i Úřad vlády.

„Česká republika podporuje turecké rozhovory o vstupu do Evropské unie. Chceme explicitně ještě jednou poděkovat za tuto podporu pro naše přístupové rozhovory. Věřím, že v následujících obdobích budou tyto tendence pokračovat a podpora bude stabilní,“ vyjádřil se tehdy turecký prezident.

Informaci, že jednání Andreje Babiše s Recepem Erdoganem proběhlo pouze mezi čtyřma očima, zmínilo například 6. září 2019 i české velvyslanectví v Ankaře. Pokud bychom měli brát výrok Andreje Babiše zcela doslovně i co se týče délky jednání, musíme uvést, že tento časový údaj nelze ve veřejně dostupných zdrojích dohledat. Pro zajímavost však uveďme, že na webu Úřadu vlády lze nalézt časy pořízení fotografií zachycující setkání Andreje Babiše s Recepem Erdoganem. Časový rozestup mezi fotografiemi z oficiálního přijetí premiéra Babiše v prezidentském paláci (.jpg) a z následné společné tiskové konference (.jpg) činí přibližně 2 hodiny. 

Dodejme také, že Andrej Babiš a Recep Tayyip Erdogan se znovu setkali na konci září 2019 na tehdejším Valném shromáždění OSN konaném v New Yorku. Během této schůzky Babiš podpořil Erdoganův plán na „výstavbu bezpečnostní zóny v severní Sýrii“. Podle jeho slov mělo Turecko do tohoto bezpečnostního pásma přemístit až dva miliony běženců a postavit zde domy a školy. Po turecké invazi do Sýrie v říjnu 2019 premiér Babiš tuto svou podporu vysvětloval tím, že nepochopil, že půjde o vojenskou operaci.

Slova Andreje Babiše o tom, že Maďarsko a Turecko mají „společnou vládu“, chápeme tak, že členové obou států pravidelně společně jednají. A to nejen v rámci standardních zahraničních návštěv premiérů či ministrů, ale za společné účasti vícera členů vlád obou států. Vláda České republiky má například pravidelná společná jednání se slovenskou vládou či vládou Izraele.

Politické vztahy mezi Tureckem a Maďarskem jsou v poslední době na dobré úrovni. Potvrzuje to kupříkladu i maďarský velvyslanec v Ankaře Viktor Matis. Zároveň se Orbán a Erdogan vzájemně popisují jako „drazí a dobří blízcí přátelé“.

Například po tureckých prezidentských volbách v roce 2018 byl Viktor Orbán prvním zahraničním politikem, který gratuloval Erdoganovi k jeho vítězství. Maďarský premiér se rovněž zúčastnil Erdoganovy inaugurace. Ještě téhož roku se znovuzvolený turecký prezident vydal na zahraniční cestu do Maďarska. „Stabilita Turecka je zárukou naší bezpečnosti,“ komentoval tehdy společné vztahy na tiskové konferenci Viktor Orbán.

Maďarská vláda rovněž podpořila tureckou invazi do Sýrie, která proběhla v říjnu 2019. V kontextu této události bylo podle maďarského ministra zahraničních věcí a obchodu Pétera Szijjártóa nejdůležitější ochránit maďarské zájmy a zabránit migraci. Zároveň se Viktor Orbán zasadil o mírnější prohlášení Evropské unie v této věci. Za tuto „podporu na mezinárodní scéně” posléze Erdogan Orbánovi poděkoval.

V listopadu téhož roku turecký prezident zamířil do Budapešti, kde se zúčastnil zasedání rady pro turecko-maďarskou spolupráci (Turkey-Hungary High Level Strategic Cooperation Council), na které řešili regionální i mezinárodní otázky. Během této oficiální návštěvy se potkal nejen s premiérem Viktorem Orbánem, ale i s maďarským prezidentem Jánosem Áderem.

První zasedání této rady se konalo roku 2013 v Ankaře. Zúčastnili se ho Orbán i Erdogan, ale také další ministři obou vlád. Výsledkem tohoto zasedání byl podpis dohod týkajících se například energetiky, kultury nebo vzdělávání. Podle maďarského velvyslance v Ankaře Viktora Matise je hlavním cílem rady pro turecko-maďarskou spolupráci „koordinovat všechny druhy spolupráce mezi Tureckem a Maďarskem“.

I v roce 2017 se setkali nejen Viktor Orbán a Recep Tayyip Erdogan, ale i další ministři. Web maďarského předsedy vlády tehdy uvedl, že rada pro turecko-maďarskou spolupráci v zásadě funguje jako maďarsko-turecké vládní zasedání nebo mezivládní summit.

Maďarsko je rovněž od roku 2018 pozorovatelským státem v mezinárodní organizaci Turkická rada (Turkic council), která sdružuje státy, v nichž se hovoří jazyky pocházejícími z turkické jazykové rodiny (přičemž maďarština se řadí mezi ugrofinské jazyky). Dalšími členy této mezinárodní organizace jsou vedle Turecka také Ázerbájdžán, Uzbekistán, Kazachstán a Kyrgyzstán. Zapojení Maďarska do tohoto společenství zapadá do kontextu, kdy se vládní strana Fidész snaží propagovat myšlenku historické a kulturní spřízněnosti Turků a Maďarů.

Z výše uvedeného lze tedy vztah Erdogana s Orbánem hodnotit jako blízký. Stejně tak jsou dobré i oficiální vztahy mezi Maďarskem a Tureckem. Obě země spolu vzájemně jednají v rámci rady pro turecko-maďarskou spolupráci nebo Turkické rady. Radu pro turecko-maďarskou spolupráci pak v určitých aspektech lze označit za „společnou vládu“, jelikož dochází k pravidelnému zasedání více ministrů z obou zemí.

Polisario (Fronta Polisario) je politicko-vojenská organizace vzniklá v roce 1973, která usiluje o vymanění bývalé španělské kolonie Západní Sahary z marocké správy a o vyhlášení nezávislosti tohoto území. Momentální lídr organizace Ibráhím Ghálí je také prezidentem Saharské arabské demokratické republiky (SADR), kterou vyhlásilo právě Polisario v roce 1976. Toto uskupení je jen částečně uznávaným státem (.pdf, str. 6). 

Maroko se v roce 1991 s organizací Polisario dohodlo na referendu, ve kterém by obyvatelé Západní Sahary rozhodli o tom, zda se chtějí stát součástí Maroka, nebo zda chtějí být samostatným a nezávislým státem. Referendum se však dosud neuskutečnilo, a OSN tak vede Západní Saharu jako nesamosprávné území a zároveň nad ním neuznává marockou suverenitu.

Ibráhím Ghálí byl pod falešnou identitou v dubnu 2021 hospitalizován s onemocněním covid-19 ve španělském městě Logroño. Dle španělských médií přijel Ghálí z Alžírska po souhlasu španělské vlády, v jejímž čele nyní stojí Pedro Sánchez. Španělská ministryně zahraničí uvedla, že Ghálí byl do španělské nemocnice přijat „striktně z humanitárních důvodů“, aby mu byla zajištěna lékařská péče.

Hospitalizace vrchního představitele Polisaria nicméně zapříčinila diplomatickou roztržku mezi Marokem a Španělskem, která následně vyústila v „migraci do Ceuty, španělského autonomního města v Africe, které sousedí s Marokem“. Podle některých analytiků a expertů Maroko polevilo v ochraně hranic poté, co se o hospitalizaci dozvědělo, čímž umožnilo příchod vysokého počtu migrantů. Tímto krokem chtělo Maroko vytvořit tlak na Španělsko a vynutit si z jeho strany uznání marocké suverenity nad Západní Saharou.

Do Ceuty se během 17. května 2021 dostalo kolem 6 tisíc běženců, necelá polovina však byla prakticky ihned vrácena. Pro úplnost doplňme, že některé zdroje uvádí, že se do Ceuty dostalo přibližně 7 000 nebo také 8 000 lidí, a to v průběhu dvou dnů. Server Novinky.cz například informuje až o 9 tisících uprchlících. Z těchto důvodů proto výrok hodnotíme jako pravdivý.

Předně uveďme, že zde Ivan Bartoš reaguje na tvrzení Andreje Babiše (video, čas 16:03), podle kterého se měl předseda Pirátské strany o muslimské Evropě vyjádřit uvedeným způsobem „v roce 2009“. Doplňme, že premiér Babiš na slova Ivana Bartoše o tomto tématu poukazoval také týden před námi ověřovaným rozhovorem v příspěvku na Facebooku, ve kterém uvedl citaci z pirátského internetového fóra ze září 2009. V rámci našeho ověření se proto zaměříme právě na Bartošova vyjádření na tomto fóru.

Na zmíněném fóru Ivan Bartoš, ještě jako člen strany, předsedou se stal až v říjnu téhož roku, reagoval na dotazy jedné z tazatelek ohledně členství v EU, postupů NATO v někdejší Jugoslávii, ale také výše daně z příjmů nebo reformy důchodového systému. Klíčovým dotazem je zde však názor strany na „imigraci barevných přistěhovalců“ (bod 6).

Ve své odpovědi Ivan Bartoš doslova uvádí: „Přál bych si, aby byl svět skutečně bez hranic, podobně jak snad ještě chvíli bude Internet. Migrace je přirozená věc. Jestli, a to již vidíme ve Francii i Německu, má být Evropa do 10–15 let muslimská, nemám s tím problém. Spíš bych se zeptal Vás. A nebarevní přistěhovalci Vám nevadí?“ 

Pro úplnost doplňme, že vyjádření Ivana Bartoše by mohlo být interpretováno jako „přání, aby byla Evropa muslimská“, pouze pokud by byla část jeho citace „má být Evropa do 10–15 let muslimská“ zcela vytržena z kontextu. 

V květnu letošního roku se Ivan Bartoš v rozhovoru pro CNN Prima News ke svým odpovědím z fóra vracel. Zmiňoval, že si za uplynulých dvanáct let prošel vývojem a nyní by se o migraci vyjádřil jinak: „Byla to podrážděná reakce na fóru v nějakém dobovém kontextu. Teroristické útoky jednoznačně odsuzuji, po muslimské Evropě jsem skutečně nikdy netoužil. Dlouhodobě držíme jasné migrační stanovisko, s kterým plně souzním a v souladu s ním i jednáme.“ 

Podobnou změnu v přístupu zmiňuje také u další velmi diskutované odpovědi z roku 2009, v níž řekl, že v referendu o vstupu České republiky do EU hlasoval proti. Dnes je však jeho názor opačný a uvádí, že nyní by hlasoval pro.

Na závěr uveďme, že vyjádření předsedy Pirátů Bartoše, v němž by uváděl, že si „přeje muslimskou Evropu“, se nám nepodařilo dohledat ani v jiných veřejně dostupných zdrojích. Jelikož se námi ověřovaný výrok vztahuje ke slovům Ivana Bartoše na stranickém fóru ze září 2009, hodnotíme jej jako pravdivý.

Donald Trump již v průběhu předvolební kampaně v roce 2016 volal po tom, aby Spojené státy ukončily svou vojenskou přítomnost na Blízkém východě.

V únoru 2020, tedy za vlády Donalda Trumpa, Spojené státy a Taliban podepsaly mírovou dohodu (.pdf), na základě které se z Afghánistánu mají stáhnout americká armáda a také vojska NATO. Dohoda stanovila, že vojenské jednotky zemi plně opustí do 14 měsíců (pdf, str. 1). K podpisu dohody došlo v katarském hlavním městě Dauhá (str. 4), přičemž americkou delegaci vedl tehdejší ministr zahraničních věcí Mike Pompeo.

V listopadu 2020 tehdejší ministr obrany Christopher Miller oznámil, že Trumpova administrativa sníží počet vojáků v Afghánistánu již do 15. ledna 2021. Podle něj mělo ze země odejít na 2000 amerických vojáků. Analytik Asociace pro mezinárodní otázky Petr Boháček k tomuto snížení pro server iRozhlas uvedl, že stažení „je (…) jeho (Trumpův, pozn. Demagog.cz) dlouhodobý osobní záměr – ne jeho poradců a rozhodně ne armády nebo stratégů, pro které to je samozřejmě unáhlený krok“.

K 15. lednu 2021 se počet amerických vojáků v Afghánistánu skutečně snížil. Uveďme, že o pět dní později se konala inaugurace Joea Bidena, který se tak oficiálně stal americkým prezidentem. Biden v dubnu 2021 řekl, že se vojenské jednotky z Afghánistánu stáhnou do 11. září 2021. Později byl termín odchodu stanoven na 31. srpna. Tento termín Biden v posledních dnech potvrdil.

Stažení amerických vojáků a vojsk NATO tedy zahájila administrativa Donalda Trumpa podpisem dohody s Talibanem v únoru 2020. Snížení počtu vojáků v Afghánistánu navíc započalo již za Trumpovy vlády. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Andrej Babiš zde hovoří o dvojici českých občanů, kteří byli v Turecku odsouzeni za příslušnost k teroristické organizaci. Markétu Všelichovou a Miroslava Farkase zadržela turecká policie v listopadu 2016. Podle turecké strany dvojice spolupracovala s bojovníky kurdských milic YPG, které jsou v Turecku považovány za teroristickou organizaci.

Turecký soud v srpnu 2017 odsoudil Farkase i Všelichovou k šesti letům a třem měsícům vězení. Tento trest potvrdil ještě téhož roku odvolací soud a následně v červenci roku 2018 i turecký nejvyšší soud. V červenci roku 2020 však byli oba propuštěni na svobodu a vrátili se zpět do České republiky. Byli tedy propuštěni zhruba tři roky před koncem svého trestu.

Jejich propuštění ovšem předcházelo diplomatické vyjednávání. „Nakonec se nám podařilo, i díky vynikajícím kontaktům, které s partnery ve zpravodajské službě v Turecku máme, vyjednat jejich propuštění bez jakýchkoli podmínek,“ uvedl mluvčí BIS Ladislav Šticha. Spekulace o výměnném obchodu odmítl premiér Andrej Babiš i tehdejší ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček.

Andrej Babiš ve svém tweetu z 24. července 2020 uvádí: „(…) moje jednání vloni v září s tureckým prezidentem Erdoganem o osudu dvou českých občanů dospělo k úspěšnému vyřešení celého problému bez jakýchkoliv podmínek i příslibů.“ Odvolává se zde na setkání s tureckým prezidentem Erdoganem, které proběhlo 3. září 2019 během vládní návštěvy Turecka. Předmětem tohoto jednání ale nebyly pouze podmínky věznění Všelichové a Farkase, ale i zvýšení obchodní výměny nebo migrace. „Mám z toho dobrý pocit. Nechci říct konkrétně, ale mám dobrý pocit,“ uvedl tehdy premiér Babiš k otázce vězněných Čechů.

„Děkuju ministerstvu zahraničí, spravedlnosti a obrany. Ve finále na té logistice spolupracovali všichni a jsem rád, že se to povedlo,“ komentoval zásluhy na diplomatické akci premiér Babiš po propuštění Všelichové a Farkase. Za týmovou práci označil akci i Michal Koudelka, jakožto ředitel BIS, která se na akci rovněž podílela. Ve svém vyjádření mimo jiné zdůraznil, že „při vyjednávání o propuštění dvou Čechů z tureckého vězení byla zásadní schůzka premiéra Babiše s Erdoganem.“

Vyjádření turecké strany k propuštění dvojice Čechů se nám ve veřejně dostupných zdrojích nepodařilo dohledat. Vzhledem ke slovům Michala Koudelky, který potvrdil důležitost jednání premiéra Babiše pro propuštění vězňů, však hodnotíme výrok jako pravdivý.

Pro kontext výroku uveďme, že hodnotíme, zda si Ivan Bartoš skutečně přeje či v roce 2009 přál muslimskou Evropu, nikoliv zda Andrej Babiš dopustí, aby se Evropa muslimskou skutečně stala.

Andrej Babiš hovoří o příspěvku, ve kterém Ivan Bartoš reaguje na dotazy tazatelky na fóru Pirátské strany v září roku 2009. Uživatelka se tehdy ještě člena Pirátské strany, předsedou se stal až o měsíc později, ptala mimo jiné na to, jaký mají Piráti názor na „imigraci barevných přistěhovalců“. 

Ve své odpovědi Ivan Bartoš doslova uvádí: „Přál bych si, aby byl svět skutečně bez hranic, podobně jak snad ještě chvíli bude Internet. Migrace je přirozená věc. Jestli, a to již vidíme ve Francii i Německu, má být Evropa do 10–15 let muslimská, nemám s tím problém. Spíš bych se zeptal Vás. A nebarevní přistěhovalci Vám nevadí?“  

Ivan Bartoš tedy uvedl, že by s muslimskou Evropou „neměl problém“, nikoliv že si ji „přeje“. Byť se k možnosti muslimské Evropy skutečně vyjádřil pozitivně, existuje zásadní významový rozdíl mezi slovy „přeje“ a „nemá problém“. Vyjádření Ivana Bartoše by mohlo být interpretováno jako „přání, aby byla Evropa muslimská“, pouze pokud by byla část jeho citace „má být Evropa do 10–15 let muslimská“ zcela vytržena z kontextu.

V květnu letošního roku se v rozhovoru pro CNN Prima News k těmto odpovědím z fóra vracel. Zmiňoval, že si za uplynulých dvanáct let prošel vývojem a nyní by se o migraci vyjádřil jinak: „Byla to podrážděná reakce na fóru v nějakém dobovém kontextu. Teroristické útoky jednoznačně odsuzuji, po muslimské Evropě jsem skutečně nikdy netoužil. Dlouhodobě držíme jasné migrační stanovisko, s kterým plně souzním a v souladu s ním i jednáme.“ 

Podobnou změnu v přístupu zmiňuje také u další velmi diskutované odpovědi z roku 2009, v níž zmínil, že v referendu o vstupu České republiky do EU hlasoval proti. Dnes je však jeho názor opačný a uvádí, že nyní by hlasoval pro.

Pro zajímavost můžeme zmínit, že mezi dalšími otázkami, které pisatelka původního dotazu v roce 2009 pokládala, byl například pohled Ivana Bartoše na členství v EU, postupy NATO v někdejší Jugoslávii, ale také výše daně z příjmů nebo reforma důchodového systému.

Na závěr uveďme, že vyjádření Ivana Bartoše, v němž by uváděl, že si „přeje muslimskou Evropu“, se nám nepodařilo dohledat ani v jiných veřejně dostupných zdrojích. Jelikož se námi ověřovaný výrok vztahuje ke slovům předsedy Pirátů na stranickém fóru ze září 2009, hodnotíme výrok premiéra Babiše jako nepravdivý.

Text odůvodnění jsme rozdělili do dvou částí popisující dvě části ověřovaného výroku Romana Onderky. Vzhledem k tomu, že spolu tyto dvě části souvisí a obě pochází ze stejného příspěvku, jsou hodnoceny dohromady jako celek.

Srovnání s Evropou

Předně uveďme, že Roman Onderka zde mluví o denní pracovní době ve spojitosti s plánem ČSSD na zkrácení týdenní pracovní doby na 35 hodin, a to bez krácení mzdy. V současnosti je přitom standardní neboli plná pracovní týdenní doba stanovena zákoníkem práce na 40 hodin. K těmto 40 hodinám se také každý týden může přičíst maximálně 8 hodin přesčasů. Celková hodnota přesčasů v kalendářním roce pak nesmí přesáhnout 150 hodin. Zmiňme, že v České republice se pracovní doba zpravidla rozvrhuje do 5denního pracovního týdne, což poté odpovídá 8 hodinám denně. 

Připomeňme také, že ČSSD v březnu 2021 předložila Poslanecké sněmovně návrh novely zákoníku práce, který chtěl plnou 40hodinovou týdenní pracovní dobu zkrátit na 37,5 hodiny (.pdf, str. 1). Už tehdy nicméně sociální demokraté hovořili o svém cíli zkrátit tuto dobu ještě o další 2,5 hodiny, tedy na uváděných 35 hodin týdně.

Tento plán ČSSD pak Roman Onderka ve svém příspěvku odůvodňuje právě tvrzením, že čeští zaměstnanci mají v průměru delší denní pracovní dobu než průměrný Evropan či Němec. Jím uváděné časové údaje se tedy vztahují k 5dennímu pracovnímu týdnu a k zaměstnancům s plným úvazkem, nikoli například s úvazky zkrácenými.

S údajem pracovní doby se ve statistikách pracuje většinou jako s průměrem za týden nebo rok. Jako příklad můžeme uvést průzkum provedený Eurostatem v roce 2020. V něm se ukázalo, že čeští zaměstnanci s plným úvazkem pracují skutečně delší dobu, než je průměr EU, přesně 41,3 hodiny týdně. Rozdíl oproti celounijnímu průměru, tedy 40,7 hodiny týdně, činil v případě České republiky 36 minut.

V rámci uvedeného průzkumu můžeme pozorovat i rozdíl mezi českými a německými zaměstnanci. Německo se umístilo těsně pod hranicí celounijního průměru s 40,5 hodiny týdně. Oproti českým zaměstnancům tedy ti němečtí za týden stráví v práci průměrně o 48 minut kratší dobu. Nad hranicí evropského průměru se vedle České republiky nachází například také Slovensko, Polsko nebo Rakousko. Dodejme, že Eurostat do odpracované doby počítá také přesčasy.

Pokud bychom statistiku Eurostatu rozšířili i o zaměstnance s částečným úvazkem, hodnoty by byly odlišné. Průměrný český zaměstnanec v tomto případě v roce 2020 odpracoval 39,9 hodiny týdně, průměrný Evropan 37 a Němec jen 34,7 hodiny.

Spočítat denní pracovní dobu z týdenní není jednoduché – délka pracovního týdne se totiž může lišit mezi jednotlivými zeměmi i mezi profesemi v jednom státě a v Německu narazíme i na pracovní soboty. Pro zjednodušení tedy budeme pracovat s předpokladem 5denního pracovního týdne, který umožňuje srovnání mezi ČR a jinými zeměmi a se kterým zřejmě počítá i Roman Onderka. Pokud bychom se podívali na všechny, tedy i částečné úvazky, pracovali by Němci skutečně méně o 5,2 hodiny týdně, respektive o hodinu denně, o které ve výroku mluví Roman Onderka. Němci s plným úvazkem však pracují oproti Čechům jen o 48 minut týdně méně, tedy přibližně o 10 minut denně.

Průměrný občan EU pak dle dat Eurostatu (v přepočtu na den 5denního pracovního týdne) pracuje pouze o cca 7 minut kratší dobu, než je tomu v případě ČR. Romanem Onderkou zmiňovaná půlhodina by pak opět odpovídala, jen pokud bychom vycházeli ze statistiky zahrnující plné i částečné úvazky. V takovém případě totiž průměrný Evropan (s jakýmkoliv úvazkem) pracuje o 2,9 hodiny týdně méně, tedy o 35 minut denně, než průměrný Čech.

Hodnoty uvedené Romanem Onderkou tedy odpovídají datům Eurostatu, avšak jen při započítání zkrácených úvazků. Uveďme, že rozdíly mezi jednotlivými státy vyplývající z dat pro všechny typy úvazků jsou způsobeny zejména rozšířeností zkrácených úvazků a jejich hodinovou dotací. Pro mezinárodní srovnání je proto vhodnější ukazatel plných úvazků, který pracuje pouze s daty o relativně srovnatelných pracovnících. Na závěr zdůrazněme, že i samotný plán ČSSD na zkrácení pracovního týdne na 35 hodin se vztahuje k plné pracovní týdenní době, nikoli k zaměstnancům se zkrácenými úvazky, kteří již nyní v průměru pracují méně než 8 hodin denně.

Vývoj denní pracovní doby od roku 1918

Poslanec Onderka dále poukazuje na to, že 8hodinovou pracovní dobu zavedlo Československu již před 103 lety, a je tedy na čase, aby se prostřednictvím návrhu ČSSD tato denní pracovní doba snížila. V následujících odstavcích se proto zaměříme na to, zda skutečně máme osmihodinovou pracovní dobu již od roku 1918, a také na to, jestli má stanovení týdenní pracovní doby vliv na pracovní dobu denní.

Osmihodinový pracovní den byl v Československu zaveden v roce 1918 zákonem č. 91/1918 o osmihodinové pracovní době. Ten v § 1 stanovil: „V podnicích živnostenskému řádu podrobených nebo po živnostensku provozovaných nesmí skutečná pracovní doba zaměstnanců trvati zásadně déle, než osm hodin ve dvacetičtyřech hodinách nebo nejvýše čtyřicetosm hodin týdně.“

Maximální týdenní pracovní doba se dále vyvíjela, postupně se zkracovala ze 48 hodin až na dnešních 40, přičemž hlavním efektem bylo zkrácení pracovního týdne ze 6 na 5 dní. Vývoj legislativní úpravy pracovní doby v Československu/Česku zachycuje tabulka níže. Údaje vychází z již zmíněného zákona o osmihodinové pracovní době, zákona z roku 1956, zákoníku práce z roku 1965 a jeho následných novel (1, 2, 3, 4, 5) i nového zákoníku práce z roku 2006. Pro úplnost dodejme, že v roce 2001 došlo (bod 46) ke změně počítání pracovní doby a přešlo se (.doc, str. 9) na tzv. „čistou pracovní dobu“. Jelikož se 30minutová přestávka na jídlo a odpočinek již nezapočítávala do pracovní doby, došlo tímto nominálně ke zkrácení celkové pracovní doby.

V současném zákoníku práce není maximální denní pracovní doba upravena, nicméně zpravidla je skutečně, vzhledem k 40 hodinám v 5denním pracovním týdnu, 8hodinová. Je tedy na stejné hodnotě jako před 103 lety v roce 1918. Roman Onderka nicméně ve svém facebookovém příspěvku opomněl zmínit zásadní kontext otázky vývoje pracovní doby, tedy že došlo k postupnému zkrácení pracovního týdne, a to při zachování 8hodinové pracovní doby.

Výrok poslance Onderky proto hodnotíme jako zavádějící, a to ze dvou důvodů. Při srovnání průměrné doby práce českých zaměstnanců uvádí hodnoty, které přibližně odpovídají pouze datům o všech, tedy i zkrácených úvazcích, a nepoužívá data pro plné úvazky, na které se vztahuje návrh ČSSD a které jsou vhodnější pro mezinárodní srovnání pracovní doby. Ve druhé části výroku pak neuvedl, že došlo od roku 1918 ke zkrácení pracovního týdne, a tím vyvolává zavádějící dojem, že se v průběhu více než 100 let denní pracovní doba nezměnila.

Proces jmenování ředitele Bezpečnostní informační služby (BIS) upravuje zákon č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách. Ten v § 4 odst. 2 stanovuje, že „ředitele Bezpečnostní informační služby jmenuje, po projednání ve výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu příslušném ve věcech bezpečnosti, vláda. Z výkonu své funkce je ředitel Bezpečnostní informační služby odpovědný vládě, která ho též odvolává“.

Z výše citovaného zákona tak vyplývá, že vláda o samotném jmenování rozhoduje jako celek. Není tak jen na Andreji Babišovi, koho ředitelem BIS jmenuje. Andrej Babiš však jako předseda vlády dle čl. 77 Ústavy „organizuje činnost vlády, řídí její schůze, vystupuje jejím jménem a vykonává další činnosti, které jsou mu svěřeny Ústavou nebo jinými zákony“.

Z povahy funkce předsedy vlády je tak skutečně na Andreji Babišovi, aby inicioval projednání konkrétní nominace v příslušném výboru Poslanecké sněmovny. Doplňme však, že samotné jmenování poté činí až vláda jako celek, a to pomocí usnesení, k jehož přijetí je dle čl. 76 Ústavy nutný souhlas nadpoloviční většiny všech jejích členů.

Pro ilustraci uveďme, že například v roce 2016 návrh na jmenování Michala Koudelky do funkce ředitele BIS nejdříve výboru pro bezpečnost představil (.pdf) někdejší premiér Bohuslav Sobotka. Výbor poté tento návrh projednal (.pdf), a následně tak mohlo proběhnout jednání vlády, na němž kabinet přijal usnesení (.pdf) o Koudelkově jmenování do funkce. 

Uveďme, že Michal Koudelka do čela BIS nastoupil 15. srpna 2016. Jeho pětileté funkční období tedy dle zákona končí ke dni 15. srpna 2021. V době rozhovoru, tedy 6. srpna, tak měla vláda Andreje Babiše na jmenování nového ředitele skutečně zhruba týden. 

Pro úplnost dodejme, že vláda následně 9. srpna 2021 rozhodla (.pdf) o pověření Michala Koudelky „zastupováním“ na služebním postu ředitele BIS, a to od 16. srpna do doby jmenování nového ředitele dle standardního postupu. Jak však upozorňuje například zpravodajský server Aktuálně.cz, zákon „takové řešení nepředpokládá“.

Poslanec Žáček zde výrokem reaguje na otázku, proč by měl poslanecký výbor jméno kandidáta ředitele BIS projednávat. Proces jmenování ředitele je upraven v zákoně o zpravodajských službách. V § 4 odst. 2 je doslova stanoveno: „Ředitele Bezpečnostní informační služby jmenuje, po projednání ve výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu příslušném ve věcech bezpečnosti, vláda. Z výkonu své funkce je ředitel Bezpečnostní informační služby odpovědný vládě, která ho též odvolává.“

Je tedy pravdou, že nejdříve musí jméno kandidáta na ředitele BIS projednat bezpečnostní výbor. Až následně jej může premiér či jiný pověřený člen vlády předložit přímo vládě, která rozhodne o jeho jmenování. 

Pro ilustraci uveďme, že v minulém volebním období návrh na jmenování Michala Koudelky představil výboru pro bezpečnost někdejší premiér Bohuslav Sobotka dne 14. července 2016 (.pdf). Výbor tehdy na své schůzi tento návrh projednal (.pdf), a 27. července 2016 (.pdf) tak mohlo proběhnout jednání vlády, na němž kabinet jmenování Michala Koudelky do funkce ředitele BIS odsouhlasil.