Přehled ověřených výroků

Ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová zde hovoří o dotační výzvě č. 98 Rozvoj, modernizace a posílení odolnosti páteřní sítě poskytovatelů zdravotní péče s ohledem na potenciální hrozby, do které je možné podávat žádosti od 5. května 2021. Pro žadatele, tedy nemocnice (.pdf, str. 4–6), bylo připraveno cca 7,98 miliardy Kč (str. 2). Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR) k 24. květnu 2021 evidovalo 114 žádostí v celkové výši zhruba 19 miliard Kč.

Uveďme, že průběh výzvy kritizovali nemocnice, opoziční poslanci a hejtmané, a to především kvůli tomu, že podle nich o přidělení dotace rozhodovala rychlost podání projektu, tedy rychlost kliknutí myší. Hejtman Libereckého kraje Martin Půta k tomu například uvedl: „Pravděpodobně nešlo ani o klikání. Je dost možné, že některé firmy, některé nemocnice, použily takzvané softwarové roboty, které jsou podle našeho názoru v rozporu s tou výzvou tak, jak byla vyhlášena.“

Podle předběžných informací Ministerstva pro místní rozvoj (.xlsx), které však prozatím nehodnotilo náležitosti žádostí, uspělo přibližně jen 44 projektů. Některé kraje, například Liberecký kraj a Kraj Vysočina, podle Sezam Zpráv neuspěly, přestože projekt přihlásily několik vteřin po zahájení příjmu žádostí (.xlsx).

Ministerstvo pro místní rozvoj proti zmiňované kritice argumentovalo tím, že žádosti se budou posuzovat na základě dalších 23 kritérií a čas podání bude rozhodovat pouze v případě shody při naplnění těchto kritérií. Ostatně stejně argumentuje i ministryně Dostálová v námi ověřovaném rozhovoru.

Tato kritéria (.pdf, str. 37–39) jsou rozdělena na kritéria formálních náležitostí a obecná a specifická kritéria přijatelnosti. Všechna kritéria přitom podle Obecných pravidel pro žadatele a příjemce (.pdf, str. 89) můžou  získat hodnocení „vyhověl“ nebo „nevyhověl“ (případně „nerelevantní“). Zároveň jsou také všechna tato kritéria „eliminační“, pokud tedy projekt některé z 23 kritérií nesplní, bude jeho žádost vyřazena.

Upřesněme, že mezi obecná kritéria (.pdf, str. 37–39) patří například to, že žadatel splňuje definici oprávněného příjemce nebo že projekt je v souladu s pravidly veřejné podpory. Mezi specifická kritéria pak spadá mimo jiné to, zda „projektem dochází k rozvoji JIP, ARO, operačních sálů, intervenčního nebo diagnostického pracoviště“ nebo zda projekt zahrnuje opatření reagující na boj s covidem-19. Doplňme, že dále se zmíněná kritéria (.pdf, str. 89) dělí na nenapravitelná, jejichž nesplnění znamená vyloučení projektu, a na napravitelná. V jejich případě může být žadatel vyzván k jejich doplnění.

Liberecký hejtman Martin Půta kritizoval i podobu kritérií a upozorňoval na to, že v rámci dotační výzvy neprobíhá věcné (.pdf, str. 39) a kvalitativní hodnocení. V takovém případě by totiž projekty u jednotlivých kritérií získávaly body a o přidělení dotace by rozhodovalo bodové pořadí (.pdf, str. 72). „To, o čem ministerstvo hovořilo, jsou nutné administrativní předpoklady k tomu, abyste vůbec nějakou žádost mohli podat,“ dodal Půta.

Ministerstvo pro místní rozvoj dále uvádí, že výběrová kritéria samo neschvaluje. Prostředky z EU musí být rozděleny v souladu s evropskou legislativou, kterou schvaluje Monitorovací výbor, který se skládá (.xls) ze zástupců Ministerstva pro místní rozvoj, Ministerstva zdravotnictví a několika dalších ministerstev, zástupců z neziskového sektoru, Svazů obcí a měst a Asociace krajů ČR.

Zda se na tvorbě kritérií podíleli i zástupci pojišťoven se nám nepodařilo dohledat. MMR nicméně 11. května uvedlo, že na výzvách ReactEU, kam spadá také zmiňovaná 98. výzva, „spolupracovali klíčoví aktéři z řad Ministerstva pro místní rozvoj, zástupců pojišťoven, ale také Asociace krajů ČR, kteří pod vedením Ministerstva zdravotnictví utvořili koncepční skupinu“.

Na závěr ještě dodejme, že se Klára Dostálová na schůzi se zástupci z Asociace krajů a z Ministerstva zdravotnictví dohodla, že by šanci zapojit se do výzvy měly dostat „všechny kvalitní projekty“. Řešením by mělo být spolufinancování projektů kraji a Ministerstvem zdravotnictví či snížení rozpočtů projektů a navýšení rozpočtu výzvy o 5,5 miliardy Kč.

Klára Dostálová správně uvádí, že o tom, která nemocnice získá dotaci, rozhoduje splnění či nesplnění všech 23 nastavených kritérií. 23 kritérií funguje jako pomyslné síto, které postaví způsobilé žadatele na stejnou startovní linii. V případě, že celková suma přihlášených projektů, které splní stanovených 23 kritérií, nepřesáhne prostředky alokované na výzvu, nepoužije se kritérium času podání žádosti a o úspěšnosti žadatele tak rozhodne právě 23 kritérií. V opačném případě, kdy celková suma přihlášených projektů, které splní stanovených 23 kritérií, přesahuje celkové prostředky, o úspěšnosti projektů rozhodne čas podání žádosti.

Pravděpodobnost těchto dvou scénářů nicméně nedokážeme posoudit, jelikož závisí na tom, do jaké míry žadatelé splní předepsaných 23 kritérií, respektive jak přísně jejich splnění bude hodnoceno. Výrok ministryně Dostálové tak hodnotíme jako pravdivý, protože v případě, že „sítem“ neprojde dostatečný počet žadatelů, bude o jejich úspěchu či neúspěchu skutečně ve výsledku rozhodovat těchto 23 kritérií.

Ministryně Dostálová přímo deklaruje, že občanskoprávní institut svěřenských fondů byl do právního řádu zakotven právě kvůli existenci zákona o střetu zájmů. V odůvodnění se proto podíváme na to, jaká byla motivace pro zavedení tohoto institutu do českého práva.

Samotný institut svěřenských fondů byl až do přijetí občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., který je účinný od roku 2014, českému právnímu řádu prakticky neznámý. Jeho prostřednictvím však mohou být upraveny rozličné životní situace. Svěřenský fond lze založit (str. 4-5) za soukromým účelem (například zachování majetku pro budoucí generace) nebo za účelem veřejným – například charitativním.

Konkrétně jsou svěřenské fondy zakotveny v § 1448 a násl. občanského zákoníku. Zákoník ani jeho důvodová zpráva (.pdf, str. 352 a násl.) však nenaznačují, že by svěřenské fondy mohly být využity k vyhnutí se střetu zájmů ve smyslu zákona o střetu zájmů.

Formulaci, že „máme český zákon o střetu zájmů. Právě proto existují svěřenské fondy (…)“, neodpovídá ani zákon o střetu zájmů, který využití svěřenských fondů rovněž nenaznačuje. Samotná novela zákona o střetu zájmů, označovaná v médiích též jako lex Babiš, vstoupila v platnost v roce 2017. Právě v reakci na tuto novelu převedl Andrej Babiš svůj majetek do svěřenských fondů.

Novela z roku 2017 nově zakotvila v zákoně paragrafy 4a, 4b a 4c, které značně rozšiřují seznam činností neslučitelných s působením ve vládě. Například dle § 4c „je zakázáno poskytnout dotaci podle právního předpisu upravujícího rozpočtová pravidla nebo investiční pobídku podle právního předpisu upravujícího investiční pobídky obchodní společnosti, ve které veřejný funkcionář uvedený v § 2 odst. 1 písm. c) (člen vlády, pozn. Demagog.cz) nebo jím ovládaná osoba vlastní podíl představující alespoň 25 % účasti společníka v obchodní společnosti“. Ani důvodová zpráva (.pdf) k této novele či odůvodnění jednotlivých pozměňovacích návrhů však se svěřenskými fondy jako s možností, jak novým pravidlům vyhovět, nijak nepracuje.

Otázkou zůstává, zda svěřenské fondy jsou dostatečným opatřením, kterým se člen vlády může střetu zájmů vyhnout. To ovšem není předmětem hodnocení. Pro hodnocený výrok je zásadní, že naznačuje příčinnost mezi existencí zákona o střetu zájmů a zavedením institutu svěřenských fondů s účinností od roku 2014.

Je sice pravda, že obecně může (.pdf, str. 44) být svěřenský fond (zejména tzv. blind trust, o jehož možnosti založení v Česku se vedou spory) použit k naplnění pravidel o střetu zájmů, avšak dostupné zdroje nepotvrzují, že by tento institut byl do občanského zákoníku přidán primárně z tohoto důvodu, jak uvádí ministryně Dostálová. Proto hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Předně uveďme, že ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová zde mluví o dotaci z fondů EU pro zlínskou společnost Fatra z holdingu Agrofert, konkrétně na nákup nového válcovacího stroje. Evropská komise na podzim 2020 tuto žádost o dotaci označila za neoprávněnou, protože podle ní porušuje český zákon o střetu zájmů. I přesto však dle informací serveru iROZHLAS Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) na projekt 3. února 2021 vyplatilo 547 tisíc korun ze státních peněz.

Upřesněme, že dotace z fondů Evropské unie jsou (.pdf, str. 7) založeny na principu předfinancování. Členský stát se ujistí, že peníze z fondů EU byly vynaloženy v souladu s danými pravidly (tzv. certifikace) a žádost o platbu předfinancuje ze státního rozpočtu. Evropská komise následně proplatí určitý podíl prostředků (až 85 %) do rozpočtu ministerstva financí.

V případě projektu společnosti Fatra proto náměstek MPO pro eurofondy Marian Piecha 11. února 2021 žádal (.pdf) Ministerstvo financí o mimořádnou certifikaci dotace, tedy o proplacení ze strany EU. Zde je důležité zmínit, že resort financí na doporučení Evropské komise preventivně přestal od prosince 2018 evropské orgány žádat o proplácení dotací pro firmy z holdingu Agrofert. A to ve spojitosti s možným střetem zájmů Andreje Babiše.

Podle Ministerstva průmyslu a obchodu nelze (.pdf, str. 1) podat žalobu pro neplatnost na samotnou závěrečnou auditní zprávu, podle které společnosti Agrofertu nemají na dotace nárok. Proto se dle informací serveru iROZHLAS české úřady rozhodly, že pomocí žádosti o proplacení dotací pro Fatru „otestují“, zda Brusel peníze opravdu nevyplatí. Tímto způsobem by tak získaly rozhodnutí o zamítnutí platby, kvůli němuž následně chtějí Evropskou komisi žalovat.

Pro server iROZHLAS k tomu ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček (za ANO) uvedl: „Ještě nedošlo k úplnému vyjasnění, to jest ke konkrétnímu rozhodnutí, které by bylo soudně přezkoumatelné na úrovni Evropské komise. Právě to Česká republika očekává v souvislosti s dotací, na kterou se ptáte. Bez proplacení dotace Fatře by nemohlo k závaznému právnímu posouzení dojít, případně by neměl o čem rozhodovat soud.“

Kritici nicméně upozorňují, že jde o riskantní plán, protože by mohl vyústit až v pozastavení všech dotací z operačního programu Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost.

iROZHLAS dále uvádí, že ministr Havlíček (za ANO) společně s ministryní pro místní rozvoj Klárou Dostálovou (za ANO), která eurodotace v Česku koordinuje, „proto „bezpečnost“ tohoto postupu předem ověřovali i u Evropské komise. Konkrétně v dopise datovaném 26. dubna oslovili eurokomisaře Elisu Ferreirovou a Johannese Hahna. (…) Havlíček s Dostálovou v korespondenci také upozorňují, že ačkoliv česká strana se závěry auditu nesouhlasí, respektuje je a žádosti o platbu Evropské komisi nepředkládá. A také prý dál plní doporučení, která jim kvůli zjištěným nedostatkům například v předcházení střetu zájmů auditoři ve zprávě dali“.

Dopis vzal na vědomí šéf Generálního ředitelství pro regionální politiku Marc Lemaître s tím, že česká strana požádá o proplacení pouze u jednoho auditem kritizovaného projektu.

Dodejme, že na riziko pozastavení dotací z unijních fondů v případě, že se Česko kvůli závěrům auditu ke střetu zájmů bude s Evropskou komisí soudit, upozornil v rozhovoru pro Deník N také náměstek ministra zahraničí Martin Smolek. Dle dostupných informací právě Smolek, který zastupuje ČR u evropského soudního dvora, byl tím, kdo plán na předložení některé auditem zpochybněné dotace navrhl.

Server iROZHLAS v této souvislosti také upozorňuje, že Fatra peníze od státu získala už 3. února. Není tedy podle něj zcela jasné, zda už tehdy české úřady plánovaly tímto způsobem získat rozhodnutí Evropské komise, nebo zda se tak snaží legitimizovat neoprávněně proplacenou dotaci.

Palestinský prezident Mahmúd Abbás 29. dubna oznámil, že se hlavní palestinské frakce dohodly na odložení parlamentních voleb, které se měly konat 22. května. Odložení hlasování je výhodné i pro samotného Abbáse, jeho hnutí Fatah by totiž podle některých průzkumů v nových volbách mohlo prohrát. A to především kvůli rozštěpení tohoto hnutí na několik různých frakcí, které sestavily samostatné kandidátní listiny.

Odložení voleb Mahmúd Abbás zdůvodňoval tím, že Izrael není schopen říci, zda povolí hlasovat Palestincům ve východním Jeruzalémě. Právě zaručením tohoto práva pak Abbás podmiňuje pořádání celých voleb. Podle mírových dohod z 90. let mohou hlasovat ve volbách do Palestinské samosprávy obyvatelé Pásma Gazy, Západního břehu Jordánu i východního Jeruzaléma. Území východního Jeruzaléma však Izrael od roku 1967 okupuje a později ho v roce 1980 v rozporu s mezinárodním právem anektoval. Celý Jeruzalém poté Izrael považuje za své nedělitelné hlavní město, a povolení palestinského hlasování je tak pro něj citlivá otázka, kterou prozatím nekomentoval.

Dodejme, že téměř všech přibližně 350 tisíc Palestinců, kteří žijí ve východním Jeruzalémě, má status stálých obyvatel Izraele, ale volí v palestinských, nikoli v izraelských volbách. Z tohoto počtu je zde přibližně 150 tisíc oprávněných voličů. V minulosti Izrael umožnil několika tisícům Palestinců ve východním Jeruzalémě volit na poštách, zbytek voličů mohl také odevzdat hlas, nicméně jen mimo hranice města. 

Volby se v Palestině nekonaly patnáct let. Poslední palestinské parlamentní volby proběhly v roce 2006 a vyhrálo v nich radikální hnutí Hamás. Po neúspěšné snaze Hamásu o vytvoření koaliční vlády a následném pokusu strany Fatah o puč Hamás činitele Fatahu z Pásma Gazy vyhnal. Abbásova strana Fatah tak nyní vládne pouze na území Západního břehu Jordánu, zatímco radikální Hamás ovládá Pásmo Gazy.

Mapa Izraele a palestinských území (Pásma Gazy a Západního břehu):

Československo budovalo bilaterální vztahy s Izraelem ještě před jeho vznikem. Tomáš Garrigue Masaryk byl v roce 1927 první hlavou státu, která navštívila mandátní Palestinu. Po druhé světové válce ČSR v Organizaci spojených národů podporovala (.pdf, str. 95) rozdělení Palestiny a tím i vytvoření Izraele.

Území Palestiny bylo po druhé světové válce místem častých krvavých střetů arabských, britských a židovských ozbrojených sil. Vývoj si vyžádal mezinárodní řešení, jehož výsledkem, kromě rozdělení území Palestiny, bylo pozdější zavedení embarga na dovoz zbraní Organizací spojených národů dne 17. dubna 1948.

Stát Izrael vyhlásil nezávislost 14. května 1948, ve stejný den stát Izrael uznaly Spojené státy. 17. května izraelskou nezávislost uznal Sovětský svaz a už o den později i Československo. Ovšem již ke konci roku 1947 „začala jednání o československé vojenské pomoci vznikajícímu židovskému státu“.

Navzdory embargu Československo prodávalo (.pdf, str. 95) zbraně, náboje či letadla Izraeli, ať už před, či po jeho vzniku. Uveďme, že ČSR byla jedinou evropskou zemí, která byla ochotna Izraelcům zbraně přes uvalené embargo prodat.

Následkem vyhlášení izraelské nezávislosti bylo vypuknutí první arabsko-izraelské války, v níž Izrael uhájil svou existenci. Zmiňme, že např. deník The Jerusalem Post uvádí, že zbraně pořízené od Československa zachránily existenci státu Izrael.

Nákup zbraní však neměl dlouhého trvání. Jak uvádí text na stránkách Vojenského historického ústavu: „Doba se však začala pomalu měnit, stejně jako politický náhled na československo-izraelskou vojenskou spolupráci. Zatímco bývalí českoslovenští občané bojovali za udržení existence Státu Izrael, oficiální vztahy se dostaly na bod mrazu. Zásadním důvodem pro změnu kurzu byl fakt, že Izrael se proti očekávání Sovětského svazu nestal jeho satelitem na blízkém východě.“

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že Československo skutečně bylo „spojencem“ Izraele ještě před jeho vznikem, dalo by se dokonce říct, že nejstarším, jelikož prezident Masaryk byl první hlavou státu, která budoucí stát Izrael navštívila. ČSR rovněž Izraeli v roce 1948 prodávala zbraně. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Z výroku není zcela zřejmé, co konkrétně má být podle poslance Františka Kopřivy obsahem rezolucí OSN. Předpokládáme, že zde hovoří o tom, že některá z rezolucí OSN uvádí, že Izrael okupuje část palestinského území. Taková usnesení skutečně existují. Jedná se například o rezoluci Rady bezpečnosti OSN z prosince 2016 (.pdf). V ní je také kromě jiného obsažen požadavek, aby Izrael „okamžitě a zcela ukončil veškeré osídlování na okupovaných palestinských územích, včetně východního Jeruzaléma“ (.pdf, str. 2). 

Výstavbu židovských osad na tomto území považuje OSN za zjevné porušení mezinárodního práva (.pdf, str. 2), které ohrožuje možnost dvoustátního řešení izraelsko-palestinského konfliktu (.pdf, str. 1). Podobná vyjádření poté obsahují například i rezoluce Valného shromáždění OSN z roku 2017 (.pdf str. 1–3) či z roku 2020 (.pdf, str. 3).

Postupné rozšiřování židovských osad na Západním břehu Jordánu a ve východním Jeruzalémě Palestinci označují za tzv. salámovou metodu. 

Dále uveďme, že Rada bezpečnosti OSN v rezoluci z roku 2016 (.pdf, str. 1) kromě výstavby a rozšiřování izraelských osad odsoudila například také „vystěhovávání palestinských civilistů“, které ve výroku František Kopřiva zmiňuje.

Co se týče dvoustátního řešení, zmínka o vzniku samostatného arabského státu je obsažena v rezoluci č. 181 Valného shromáždění OSN z roku 1947. Podle této rezoluce měl být na bývalém mandátním území OSN, které bylo pod správou Velké Británie, v Palestině ustaven arabský a židovský stát. Město Jeruzalém pak mělo mít zvláštní status a spadat pod správu OSN.

Nejzazší termín vzniku obou států byl určen na 1. srpna 1948 (.pdf, str. 2). V souladu s rezolucí vyhlásil 14. května 1948 svou nezávislost stát Izrael. Následkem vyhlášení izraelské nezávislosti bylo vypuknutí první arabsko-izraelské války, v níž Izrael uhájil svou existenci.

Obyvatelé Palestiny o vytvoření samostatného arabského státu usilovali například v 60. letech (.pdf, str. 2). V roce 1964 Palestinská národní rada přijala Palestinskou národní chartu, která je ústředním dokumentem (.pdf, str. 3) Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Charta obsahovala ustanovení o nedělitelnosti Palestiny v územním rozsahu Britské mandátní správy (článek 2). Palestinská národní rada následně Chartu upravila a rozšířila v roce 1968.

Na konci 80. let poté Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci, v níž potvrdilo dřívější vyhlášení samostatného Palestinského státu ze strany OOP (.pdf, str. 3). V letech 1993 a 1995 došlo k podpisům mírových dohod z Osla. Izrael uznal OOP jako představitele Palestiny a OOP uznala právo Izraele na existenci. Izrael také souhlasil s vytvořením palestinské samosprávy na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy. Tyto dohody následně vedly ke změně Palestinské národní charty a měly sloužit jako základ pro budoucí vyjednávání.

Doplňme, že nutnost dvoustátního řešení konfliktu, tzn. nutnost vzniku palestinského státu, OSN zdůrazňuje např. také v rezoluci (.pdf, str. 5) přijaté Valným shromážděním OSN v roce 2011.

Dle informací izraelské armády palestinský Hamás během současného izraelsko-palestinského konfliktu ukrývá rakety v civilních budovách. Ačkoliv se Hamás takových aktivit v minulosti skutečně dopouštěl, civilní cíle byly zasaženy na obou stranách konfliktu. Izraelské ozbrojené síly na svém Twitteru zveřejnily video, ve kterém izraelský pilot odkryl raketomet Hamásu právě v obydlené oblasti. Pilot navíc dostává povolení k útoku až v momentě, kdy se civilisté evakuují.

Rada bezpečnosti OSN napjatou situaci mezi Izraelem a Palestinou projednávala 16. května 2021. Tor Wennesland, koordinátor blízkovýchodního mírového procesu OSN, při té příležitosti mluvil o odpalování raket Hamásem a dalšími ozbrojenými skupinami z míst hustě obydlených civilisty.

Izraelský nálet 15. května 2021 zasáhl sídlo americké tiskové agentury Associated Press a katarské televizní stanice Al-Džazíra. Dle Izraele byla tato budova také sídlem vojenského zpravodajství organizace Hamás. Agentura AP naopak tvrdí, že neměla žádné indicie o tom, že by v budově působil Hamás.

Hamás i v minulosti skutečně odpaloval rakety například ze škol nebo nemocnic. V roce 2014 informoval Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě o tom, že Hamás skladoval rakety ve škole provozované právě touto agenturou OSN.

Izraelská bezpečnostní služba Šin bet roku 2014 uvedla, že zadržení bojovníci organizace Hamás při výslechu potvrdili, že využívali mešit pro vojenské aktivity a budovali tunely v blízkosti mateřských školek. 

Na užívání civilního obyvatelstva jako živého štítu v minulosti upozornil také izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Jeden z představitelů Hamásu v Gaze Ghazi Hamad uvedl, že se jednalo pouze o omyl: „Izraelci opakovali, že rakety byly odpalovány ze škol či nemocnic. Ve skutečnosti byly odpalovány ze vzdálenosti 200–300 metrů od nich. Nicméně, udělali jsme nějaké chyby (…).“

Ve své zprávě o útocích z léta 2014 mezinárodní organizace Amnesty International uvádí (.pdf, str. 46), že „nebyla schopna ověřit, že rakety a dělostřelecké granáty byly odpalovány z konkrétních míst uváděných izraelskými autoritami. Stejně tak nemůže organizace ověřit přesné vzdálenosti mezi údajnými místy odpalu a civilních objektů, jako jsou školy, nemocnice či domovy (…). Nicméně dostupné důkazy poukazují na to, že palestinské ozbrojené skupiny odpalovaly v průběhu konfliktu v červenci a srpnu 2014 rakety a dělostřelecké granáty z rezidenčních oblastí a že alespoň v některých případech byly střely odpáleny z blízkosti civilních budov" (překlad Demagog.cz).

Na nárůst civilních obětí na izraelské i palestinské straně konfliktu upozornila například také agentura Reuters nebo deník New York Times, který ve svém článku zdůraznil, že mezinárodní právo porušují obě strany.

Hamás pro ostřelování Izraele používá větší množství typů raket. Mezi nejčastější patří rakety Kasám, které dokážou Palestinci vyrábět podomácku ve svých dílnách. Nevýhodou těchto raket je podle Františka Krejčíře z Univerzity obrany v Brně to, že jsou značně nespolehlivé, nelze přesně určit jejich trajektorii a ani zaměřit cíl. Při střelbě na vzdálenost 20 kilometrů tak podle Františka Krejčíře raketa může (za předpokladu, že funguje správně) dopadnout kdekoli ve vzdálenosti 1 km v okolí plánovaného cíle. Při takovéto míře nepřesnosti je legitimní se domnívat, že cílem ostřelování Hamásu nejsou konkrétní vojenské cíle, ale prosté zabíjení civilního obyvatelstva.

Ostatně o tom, že cílem raketových útoků z pásma Gazy je právě civilní obyvatelstvo, se v minulosti zmiňovaly například lidskoprávní organizace Human Rights Watch a B'Tselem nebo bývalý koordinátor blízkovýchodního mírového procesu OSN Robert Serry.

Jako „zvukové bomby“ bývají někdy označovány tzv. zábleskové granáty, jejichž primárním účelem není protivníka zranit (.pdf, str. 29). Kromě světelného záblesku vydávají především velmi hlasitý zvuk, dosahující až 180 dB (.pdf). Izraelská armáda je používá například při rozhánění protestujících Palestinců. 

Ondřej Benešík zde pravděpodobně hovoří o tzv. roof knockingu (česky doslova „klepání na střechy“). Jedná se o metodu, kdy izraelská armáda na dům, který z určitého důvodu vybrala jako cíl raketového útoku, nejdříve shodí slabší bomby či rakety, jež „mají efekt zábleskového granátu“. Ty dopadnou na střechu budovy, ale zásadním způsobem ji neponičí. Toto varování umožňuje obyvatelům dům před samotným hlavním útokem opustit.

Uveďme však, že např. podle Amnesty International Izrael civilisty tímto způsobem na blížící se rakety neupozorňuje vždy, a izraelské nálety tak mívají i civilní oběti (.pdf, str. 66).

Doplňme, že Izrael k varování obyvatel Pásma Gazy před raketovými útoky používá také SMS zprávy či telefonní hovory, a to už od roku 2008. V některých případech se jedná o nahrané zprávy v arabštině, jindy Palestince informuje izraelská strana hovorem živě. Na evakuaci místa civilisté mohou mít až několik hodin, ne vždy je však daný čas dostatečně dlouhý. Zpravodajský server France24 zmiňuje, že podle údajů OSN v některých případech při izraelském bombardování Gazy v roce 2009 přišlo telefonické upozornění zhruba jen 5 minut před útokem. Tato varování nicméně nejsou pravidlem, Izrael je nepoužívá obzvláště tehdy, když útočí na cíl, který považuje za vojenský.

Pro kontext dále zmiňme, že nynější eskalace konfliktu mezi Izraelem a palestinským radikálním hnutím Hamás má kořeny již v dubnu 2021, kdy Izrael omezil shromažďování osob při oslavách muslimského svátku ramadán. Následovaly střety Palestinců s izraelskou policií, hnutí Hamás také na Izrael vypálilo nejméně 36 raket. Napětí se pak stupňovalo například i kvůli soudnímu sporu o nucené vystěhování palestinských rodin ze čtvrti východního Jeruzaléma, přičemž jejich domy mají připadnout židovské osadnické organizaci. Důležitým okamžikem byly také střety na Chrámové hoře mezi Palestinci a izraelskou policií, při nichž se zranilo až 230 lidí. 

Na začátku května hnutí Hamás proto následně zesílilo ostřelování Izraele a z Pásma Gazy například vyslalo 130 raket na Tel Aviv. Izrael poté reagoval vzdušnými údery na Gazu, jejichž cílem bylo především zničit raketová odpaliště hnutí Hamás, tunely, výrobny zbraní, skrýše a místa, která měl Hamás využívat. Jedním z cílů izraelských náletů byla například i výšková budova, ve které měla kanceláře tisková agentura AP a televize Al-Džazíra. Civilisty na blížící se destrukci upozornila izraelská armáda pomocí telefonátu, v jiných případech také právě pomocí výše zmiňované metody roof knockingu. Doplňme, že 21. května 2021 poté hnutí Hamás a Izrael uzavřely nové příměří a klid zbraní.

Vznik samostatného arabského státu je obsažen v rezoluci č. 181 Valného shromáždění OSN z roku 1947. Podle této rezoluce měl být na bývalém mandátním území OSN v Palestině ustaven arabský a židovský stát. Město Jeruzalém pak mělo mít zvláštní status. Nejzazší termín vzniku obou států byl určen na 1. srpna 1948. V souladu s rezolucí vyhlásil 14. května 1948 svou nezávislost stát Izrael.

Palestinská národní rada v roce 1964 přijala Palestinskou národní chartu, která je ústředním dokumentem Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Charta obsahovala ustanovení o nedělitelnosti Palestiny v územním rozsahu Britské mandátní správy (článek 2). Palestinská národní rada Chartu upravila a rozšířila v roce 1968.

Proces formování samostatného palestinského státu byl poté zahájen ke konci 80. let 20. století, kdy Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci potvrzující dřívější vyhlášení samostatného palestinského státu. V roce 1993 a 1995 došlo k podpisům mírových dohod z Osla. Izrael uznal OOP jako představitele Palestiny a OOP uznala právo Izraele na existenci. Izrael také souhlasil s vytvořením Palestinské samosprávy na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy. Tato dohoda vedla ke změně Palestinské národní charty a měla sloužit jako základ pro budoucí vyjednávání.

Uveďme, že OSN se v rámci tzv. Blízkovýchodního kvartetu v roce 2003 zapojilo do plánu Road map for peace, který vycházel z iniciativy tehdejšího amerického prezidenta Bushe. Cílem plánu bylo vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu prostřednictvím vzniku palestinského státu.

V rezoluci přijaté Valným shromážděním OSN v roce 2011 stojí (str. 5), že OSN zdůrazňuje nutnost dvoustátního řešení konfliktu, tzn. nutnost vzniku palestinského státu.

V listopadu 2012 členové Valného shromáždění projednávali status Palestiny jako nečlenského pozorovatele, přičemž status byl také odsouhlasen. Se změnou statusu z přidružené entity na nečlenský pozorovatelský stát souhlasilo 138 zemí, proti hlasovalo devět států včetně České republiky. Díky tomuto usnesení se Palestina smí účastnit debat na Valném shromáždění a vstoupit do některých mezinárodních institucí včetně Mezinárodního trestního soudu.

Velvyslanec České republiky v Izraeli Martin Stropnický 13. května 2021 v rozhovoru pro DVTV uvedl (video, čas 17:11–17:45): „Vemte si, že jenom Evropská unie pro rozvoj Palestiny vynakládá nemalé prostředky; tím pádem i Česká republika. (…) V tom toku let to jsou miliardy eur. Kde jsou vidět? Já je tam moc nevidím. Já nevidím ty dálnice, nevidím školy, nemocnice, nebo nějakou infrastrukturu, něco pro obyvatele. (…) Já sám tady v rámci velvyslaneckých kontaktů třeba říkám, že by možná nebylo od věci udělat audit těchhletěch finančních prostředků.“

Uveďme, že Evropská unie poskytuje finanční prostředky Palestině celou řadou programů. Zmiňme například program Evropské politiky sousedství (ENP). Ten byl v letech 2014–2020 financován Evropským nástrojem sousedství (ENI). Evropská unie tímto podporovala 16 partnerských zemí, mimo jiných i Palestinu, s celkovým rozpočtem 15,4 miliardy eur.

Pro období 2021–2027 je ENP financován Nástrojem pro sousedství a rozvojovou a mezinárodní spolupráci (NDICI). Celkový rozpočet dosahuje částky 79,5 miliardy eur.

Humanitární pomoc pak EU zajišťuje skrze Generální ředitelství pro humanitární pomoc a civilní ochranu. Za rok 2020 EU na tuto pomoc Palestině vynaložila 23,2 milionu eur.

Mezi další programy patří Společná evropská strategie na podporu Palestiny pro roky 2017–2020, která koordinovala (.pdf, str. 7) kroky s palestinským programem National Policy Agenda (.pdf) a soustředila se na podporu pěti pilířů důležitých pro rozvoj Palestiny. Jednalo se například o reformu vlády, bezpečnost občanů, soběstačný přístup k vodě či energetickým službám.

Evropská unie dále prostřednictvím své policejní mise (EUPOL COPPS) poskytuje Palestině asistenci při budování státních institucí. Program je zaměřen zejména na reformu bezpečnostní a justiční sféry.

Evropská investiční banka (EIB) podporuje investice do projektů, které mají za cíl zlepšit kvalitu života v Palestině. Doplňme, že Palestina získává pomoc také prostřednictvím Economic Resilience Initiative (ERI). Tato iniciativa je zaměřena na oblast západního Balkánu a tzv. jižního sousedství. Jejím úkolem je přispět k vytváření pracovních míst a podpořit ekonomický růst za pomoci investic do klíčové infrastruktury.