Přehled ověřených výroků

Počet zaměstnanců Generálního finančního ředitelství (dále jen „GFŘ“) vyčteme z výročních zpráv Finanční správy. Výroční zprávy uvádí počet zaměstnanců vždy k 31. prosinci daného roku. Miroslav Kalousek opustil ministerské křeslo Ministerstva financí 10. července 2013. Počet zaměstnanců GFŘ ke dni 31. prosince 2012 činil 493 (.pdf, str. 69).

Na počátku roku 2013 vešel v účinnost nový zákon o Finanční správě, v jehož důsledku proběhla reorganizace Finanční správy. Osm finančních ředitelství a desítky finančních úřadů se přeměnily na 14 finančních úřadů se sídlem v krajských městech a jejich územní pracoviště. Ve struktuře dále funguje i Specializovaný finanční úřad, Odvolací finanční ředitelství či Generální finanční ředitelství. Restrukturalizace pak měla ušetřit přibližně 150 milionů korun. V rámci této reorganizace byli pod GFŘ přeřazeni někteří zaměstnanci, kteří do té doby působili na Ministerstvu financí. Tato změna se projevila ve velmi skokovém nárůstu zaměstnanců GFŘ na číslo 899 zaměstnanců (.pdf, str. 70). Od té doby roste jejich počet zhruba o 20–70 za rok a aktuálně (ke konci roku 2018) je zaměstnanců GFŘ 1 119 (.pdf, str. 69).

Tvrzení Miroslava Kalouska odpovídá posledním zveřejněným datům před jeho odchodem z Ministerstva financí, tedy údajům z 31. prosince 2012. Počet zaměstnanců byl však následně významně ovlivněn zmíněnou reorganizací účinnou k 1. lednu 2013, která byla předložena vládou Petra Nečase, a při projednávání v Poslanecké sněmovně vládu zastupoval právě Miroslav Kalousek coby ministr financí. Nelze tudíž říci, že by o ní nevěděl nebo se na ní přímo nepodílel.
Oficiální dokumenty uvádí počet zaměstnanců pouze ke konci roku, tudíž nemůžeme přesně určit, kdy k nárůstu v průběhu roku 2013 došlo.

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící, neboť dle posledních dostupných dat před odchodem Miroslava Kalouska z postu ministra financí byl počet zaměstnanců GFŘ skutečně přibližně 500, avšak největší nárůst nastal v důsledku reorganizace připravené vládou, v níž Miroslav Kalousek působil.

Učitelé jsou skutečně ve stávkové pohotovosti od 24. září 2019, kdy ji vyhlásili jako odezvu na neuspokojivé jednání o výši nárůstu platů pedagogických pracovníků. Rozepře se týká výše nárůstu, který je momentálně plánován jako 10%. Původně bylo školskými odbory (ČMOS PŠ – Českomoravský odborový svaz pracovníků školství) vyžadováno zvýšení platů o 15 %, které ze začátku podporoval ve svém prohlášení také ministr Robert Plaga, avšak později po jednáních byl požadavek snížen na již zmíněných 10 %.

Dále se jedná o velmi rozporuplné rozdělení oněch 10 % mezi tarifní část (fixní část) a odměny. Dle prohlášení ministra školství Roberta Plagy je počítáno s tarifní částkou 2 700 Kč a částkou 900 Kč sloužící k odměnám.

Je důležité si připomenout, že vláda ve svém programovém prohlášení deklaruje, že platy učitelů vzrostou do roku 2021 na 150 % úrovně z roku 2017. Podle ministra školství Roberta Plagy by tak učitelé v roce 2021 měli dostávat průměrně 46 000 korun. V současnosti průměrný příjem učitelů v prvním čtvrtletí činil 36 224 korun, což odpovídalo 106 % průměrné mzdy.

Výdaje na 10% nárůst platů učitelů dle informací v otevřeném dopise předsedy ČMOS PŠ Františka Dobšíka poslancům a poslankyním činí zhruba 11,1 miliardy Kč, z čehož můžeme jednoduchým výpočtem získat číslo velmi podobné 5 miliardám při nárůstu platů z 10 % na 15 %, zmíněných ve výroku Miroslavem Kalouskem (10 % = 11 095 165 000 Kč, 15 % = 16 642 747 500 Kč, takže zvýšení o 5 p. b. = 5 547 582 500 Kč).

Slevou na jízdné je ve výroku odkazováno na srážku 75 % z jízdenky ve vlacích a autobusech pro žáky, studenty od 6 do 26 let a seniory nad 65 let. Sleva platí od 1. září 2018 na všech vnitrostátních dálkových regionálních autobusových a železničních linkách, v rámci integrovaných dopravních systémů a také na linkách městské hromadné dopravy, které zajíždějí za hranice města. Ve vlacích sleva platí pouze ve 2. třídě. Stát také nařídil 100% slevu na jízdném pro děti do šestého roku života.

Sleva na jízdném si dle vyjádření Ministerstva dopravy vyžádala za rok fungování přes 5,6 miliardy Kč, což odpovídá sumě, na kterou je odkazováno ve výroku. Původně byla Ministerstvem dopravy předpokládána suma na výdaje 6 miliard Kč. Nejnákladnějším měsícem za první rok byl letošní květen, kdy stát dopravcům vyplatil 527 milionů korun.

Jak už bylo výše zmíněno, sleva na jízdné platí od 1. září 2018. Z tohoto důvodu můžeme v tabulce níže pozorovat značný nárůst kompenzace jízdného, kdy pouze za září 2018 musel stát vyplatit téměř dvojnásobnou kompenzaci oproti celému předchozímu roku 2017. Slevě 75 % před 1. zářím 2018 předcházela dotace 25 % z jízdného pro studenty, 62 % pro žáky při cestě do školy, 50 % pro děti do 15 let, 100 % pro děti do 6 let a 75 % pro zdravotně postižené.

Dotace jízdného jsou dle vyfakturované částky rozdělovány mezi soukromé i státní dopravce, avšak částka, která připadá na jeden projetý lístek se může na stejné trase významně lišit i o několik set korun. Tento nepoměr mezi utrženými penězi u různých dopravců na jeden lístek je způsoben odlišným systémem určování ceny (pohyblivé ceny v závislosti na vytíženosti a čase). Dle vyjádření (čas 3:27) předsedy vlády Andreje Babiše slevy zůstanou i nadále v platnosti pro studenty a důchodce, dokud bude premiérem.

Pro ověření výroku jsme sledovali údaje zejm. o zákoně o státním rozpočtu pro r. 2013 a 2020, o rozpočtu po změnách v r. 2013 a nakonec o státním závěrečném účtu.

V roce 2013 byly plánované příjmy státního rozpočtu 1 076 miliard korun. Podle vládního návrhu zákona o státním rozpočtu (.pdf, str. 1, § 1) pro rok 2020 bude Česká republika v příštím roce hospodařit s příjmy ve výši 1 578 mld. Kč, tedy s částkou o 502 miliard vyšší, než s jakou bylo v rozpočtu počítáno v roce 2013. Kalouskem udané hodnotě 466 miliard odpovídá rozdíl mezi výdaji (.pdf, str. 1, § 1) státního rozpočtu pro r. 2020 a skutečnými výdaji (.pdf, str. 5) státu v r. 2012 uvedenými v závěrečném účtu 2013. Údaj je tedy nepřesný, ovšem nikoli závažně.

Dle Rady pro výzkum, vývoj a inovace byl rozpočet vědy a výzkumu v roce 2013 (.pdf) 26,1 miliardy korun, v roce 2020 to však má být 37 miliard korun, o téměř 11 miliard více než v roce 2013.

Na kapitálové výdaje (investice) pak bylo v roce 2013 nejdříve k dispozici (.pdf, str. 121) 97 miliard, následně však byl rozpočet kapitálových výdajů navýšen až na 115,9 miliard. Oproti tomu v rozpočtu ministerstva financí pro rok 2020 se počítá s kapitálovými výdaji ve výši 146,2 mld. Rozdíl mezi roky 2013 a 2020 je tedy 49,2 mld. resp. 30,3 mld. u srovnání s rozpočtem po změnách.

Na platy státních zaměstnanců podle posledních dostupných informací ministerstvo financí pro rok 2020 počítá s částkou 227,4 miliard korun. V roce 2013 byly k dispozici prostředky na platy státních zaměstnanců v hodnotě 134,3 miliard Kč. Oproti roku 2013 bylo tedy pro příští rok na platy státních zaměstnanců v rozpočtu vyhrazeno o 93,1 mld. korun navíc.

V červnu 2016 označil Miroslav Kalousek v rozhovoru pro Reflex Andreje Babiše a jeho hnutí za „nebezpečné pro českou demokracii“. Spolu s ním dle poslance Kalouska také do české společnosti vstoupilo zlo ohrožující svobodnou společnost. Na konferenci o budoucnosti české pravice (4. video, čas 20:50) v listopadu 2016 mluvil Miroslav Kalousek o možnosti spojení pravicových stran proti hnutí ANO. Varoval, že silná pozice ANO ohrožuje českou liberální demokracii. Navrhl však dvě řešení. Prvním z nich bylo společné předsevzetí, že demokratická strana vstoupí do vlády pouze s demokratickou stranou a vítězné ANO by se tak ocitlo v opozici.

Druhým bylo právě spojení pravicových stran do jednotného volebního bloku. Nutno dodat, že návrhu společné kandidátky před volbami dával přednost s tím, že je to dlouhodobě udržitelné řešení. Povolební spolupráce by dle poslance Kalouska znamenala ve výsledku oslabení demokratických stran a naopak posílení hnutí ANO. Sestavení společné kandidátní listiny tedy skutečně prezentoval jako jediné řešení, jak zachovat liberální demokracii déle než po jedno volební období.

Návrh na společnou kandidátku pak zopakoval (.mp4, čas 8:30) i v rozhovoru pro Český rozhlas Plus. V něm už jiný návrh nezmiňoval a dokonce tuto kandidátku vymezil proti socialistům (čas 8:00). Nutnost tohoto postupu nicméně v obou případech nezdůvodňuje konkrétně ochranou právního státu, ale české liberální demokracie.

Nebyl však jediným politikem, který takové řešení navrhoval. Kromě něj spolupráci pravicových stran za účelem vítězství ve volbách prosazoval také Petr Fiala.

Tvrzení o pravděpodobném vítězství ANO má oporu v předvolebních průzkumech. Například volební model agentury Median z října 2016 dával hnutí ANO nejvyšší potenciál (.pdf, s. 8) a ukazuje i největší jádro. Předpokládaný zisk mandátů byl ze všech stran nejvyšší i podle agentury STEM. Následující graf ukazuje volební model v říjnu roku 2016 podle agentury STEM.

Miroslav Kalousek tedy skutečně navrhl společnou kandidátku pravicových stran roku 2016. Toto řešení pak v dlouhodobém horizontu označil za jediné možné. Neargumentoval však právním státem, nýbrž zachováním liberální demokracie. Protože však demokracii můžeme považovat ze jednu ze složek právního státu, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Za počátek konfliktu v Sýrii jsou považovány protesty proti režimu prezidenta Bašára Asada, které vypukly v březnu 2011. Protesty v Sýrii byly součástí rozsáhlejší vlny povstání a demonstrací, tzv. Arabského jara.

Asadův režim proti protestům tvrdě zasáhl, včetně zabití řady demonstrantů. Násilné potlačení protestů v Sýrii odsoudil tehdejší generální tajemník OSN Pan Ki-mun.

V červenci 2012 označil Mezinárodní červený kříž situaci v Sýrii za občanskou válku. O měsíc později prohlásil nezávislý panel OSN, že během konfliktu došlo k válečným zločinům.

Konflikt v Sýrii započal povstáním proti režimu Bašára Asada v roce 2011 a postupně se vyvinul v občanskou válku s mnoha aktéry se složitými vazbami. Tato válka v Sýrii trvá přes 8 let.

Podle posledních dat Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) bylo k 3. říjnu 2019 v Turecku registrovaných celkem 3 671 533 syrských uprchlíků, v Jordánsku 654 955 syrských uprchlíků a v Libanonu 919 578 uprchlíků původem ze Sýrie.

Celkový známý počet registrovaných syrských uprchlíků je 5 411 094 osob, které pobývají vedle zmíněných tří zemí i v dalších okolních státech. Celkový počet Syřanů pobývajících v okolních státech je pak dle UNHCR až 7,2 milionů. Toto číslo však zahrnuje (.pdf, str. 2) nejen registrované syrské uprchlíky, ale např. i Syřany, kteří v okolních státech pobývají z jiných důvodů. V Libanonu tak dle publikace bylo v roce 2018 1,5 milionu Syřanů a v Jordánsku 1,4 milionu. Jaká část z tohoto počtu jsou neregistrovaní uprchlíci však není jasné.

Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný, neboť se nám z dostupných zdrojů nepodařilo zjistit počty neregistrovaných uprchlíků ve zmiňovaných státech.

Web UNHCR nabízí několik přehledných grafů, například:

Celkový počet syrských uprchlíků a jeho vývoj na časové ose (modře – uprchlíci v uprchlických táborech, červeně – ostatní uprchlíci ve městech a dalších oblastech)

Demografie syrských uprchlíků (muži – tmavě modrá, ženy – světle modrá)

23. září 2019 oznámil generální tajemník OSN António Guterres vznik dohody o vytvoření výboru, který navrhne novou syrskou ústavu. Jedná se o 150členný výbor (.pdf, str. 3) složený z opozice, občanské společnosti a členů vlády rozděleným rovnoměrným přepočtem, který vznikl během mírové konference pořádané Ruskem v lednu 2018. Tento výbor slouží k projednávání a přijímání návrhů, pod nimi pak je menší výbor složený ze 45 mužů a žen, vždy po stejném počtu za vládu, opozici a občanskou společnost. Tento menší výbor pak má za úkol návrhy navrhovat a připravovat.

Po několika letech tak došlo ke shodě mezi syrskou vládou a syrskou opozicí, že vznikne ústavní výbor pomáhající OSN. Speciální vyslanec OSN pro Sýrii Pedersen uvedl, že obě strany mají v OSN důvěru a chtějí spolupracovat, jeho cílem tedy je udělat vše proto, aby splnil jejich očekávání. Od ústavy se dále také očekává určení nových omezení prezidentského funkčního období, které by mohlo ukončit Assadovu vládu.

Historie Islámského státu, konkrétně Islámského státu v Iráku a Sýrii (ISIS), je delší, nicméně pokud se bavíme o zločinecké a teroristické organizaci ovládající rozsáhlá území v Iráku a Sýrii, tak počátek se datuje do roku 2013. Počátkem roku 2014 ovládal několik měst v Iráku a v červnu i druhé největší město Iráku, Mosul. Islámský stát se v tomto roce také prohlásil za samostatný chalífát.

Proti Islámskému státu v Iráku se postavila irácká vláda, po jejímž boku bojovali i vojáci (tzv. Peshmergové) autonomní oblasti Kurdistán v Iráku. Boje proti ISIS v Iráku podporovaly i Spojené státy v čele mezinárodní koalice čítající 81 států včetně České republiky, která posílila svou účast v tréninkových táborech v Iráku. Hlavní letecké údery vedly Spojené státy. Na konci roku 2017 pak ztratil ISIS všechna kontrolovaná území v Iráku.

Situace v Sýrii byla složitější vzhledem k rozvrácenosti země. Zmiňovaná mezinárodní koalice rozšířila své působení i na území Sýrie v září 2014. Později proti ISIS zasáhla i ruská intervence v Sýrii v září 2015, která se postavila na stranu Bašára al-Asada. Útoky Ruska se neomezily jen na útoky proti ISIS, ale zaměřovaly se i proti odpůrcům režimu. Islámský stát v Sýrii byl pak oficiálně poražen 23. března 2019, když jednotky Syrských demokratických sil (SDF) za podpory Koalice obsadily poslední území Sýrie ovládané ISIS v okolí města Baghúz.

Co se Kurdů v Sýrii týče, tak v polovině roku 2013 Islámský stát ovládl kurdské provincie na severu Sýrie. V září 2014 zaútočil ISIS na syrské město Kobani, obývané Kurdy u hranic s Tureckem, což mělo za následek masivní migrační vlnu do Turecka. O pár měsíců později, v lednu 2015, Kurdové město Kobani dobyli zpět s pomocí amerických náletů. Kurdové fungují pod taktovkou organizace Syrských demokratických sil (SDF) a zároveň milic YPG, které jsou podle některých zdrojů napojené na stranu PKK v Turecku. Po dobytí Kobani se postup sil otočil a území ovládané Islámským státem se začalo zmenšovat. V říjnu 2017 kurdské síly osvobodily samozvané hlavní město Islámského státu, město Raqqa. Poslední oblasti v moci ISIS v Sýrii byly silami SDF osvobozeny v březnu 2019.

Kurdové bývají označováni za největší národ na světě bez vlastního státu. Jejich menšiny jsou v Turecku, Iránu, Iráku, Sýrii a v jiných zemích, přičemž počet Kurdů se odhaduje na 30 milionů. Jejich přítomnost v bojích proti ISIS byla velmi důležitá.

Na závěr pak uveďme, že mezinárodní koalice skutečně dobyla zpět všechna území dříve ovládaná Islámským státem. V tomto smyslu tedy ISIS poražen byl. Tato ztráta území však neznamená zánik ISIS jakožto teroristické organizace, která i nadále představuje hrozbu.

Turečtí vojáci a jejich syrští spojenci zahájili vojenskou ofenzivu proti syrským kurdským milicím (YPG) na severu Sýrie. Turecko považuje YPG za teroristickou organizaci a vyčítá jim spolupráci se Stranou kurdských pracujících (PKK), která je vedena jako teroristická organizace mimo jiné i Spojenými státy nebo EU. Dle vyjádření turecké ambasády je ofenziva vedena proti teroristickým organizacím, Sjednocené demokratické straně (PYD) a syrským kurdským milicím.

Kurdské milice pomohly v Sýrii porazit teroristickou organizaci Islámský stát. Kurdové nyní ovládají až čtvrtinu území Sýrie, kde zřídili samosprávu a doufají v udržení určité autonomie. Prezident Turecka Erdogan uvedl, že díky ofenzivě se celistvost dané oblasti obnoví. Cílem ofenzivy je podle Ankary vytvořit na syrské straně syrsko-turecké hranice bezpečnostní zónu, což umožní návrat syrských uprchlíků.

Evropská unie turecké kroky odsoudila, unijní země se obávají zhoršení humanitární krize v zemi. Země EU v pondělí 14. října (tedy po odvysílání ověřovaného rozhovoru) prosadily zbraňové embargo proti Turecku. Dle premiéra Babiše se česká vláda s postojem Evropské unie k invazi ztotožňuje.

Turecko informovalo o svých záměrech spojence ze Severoatlantické aliance. V pátek 11. října na schůzce s tureckým prezidentem Erdoganem šéf NATO Jens Stoltenberg tureckou ofenzivu zkritizoval a uvedl, že ze strany Ankary očekává zdrženlivé chování. Turecko ale žádá spojence o podporu.

Rada bezpečnosti OSN se na společném zasedání 10. října neshodla na společném prohlášení k turecké ofenzivě. Evropští členové požadovali zastavení vojenské akce, prohlášení vetovaly Rusko a USA.

Od turecké ofenzivy v Sýrii se distancoval i americký prezident Donald Trump, německá kancléřka Angela Merkel a francouzský prezident Emmanuel Macron. Ruský prezident Vladimir Putin dle agentury RIA uvedl, že by Sýrie měla být co nejdříve osvobozena od všech zahraničních armád a vojáků.

Turecko skutečně PKK, neboli Stranu kurdských pracujících, označuje za teroristickou organizaci.

Pro kontext bude dobré dodat, že tuto skupinu považují za teroristickou i mnohé západní státy, konkrétně USA, VB (pdf, str. 17) i EU jako celek (bližší info o unijním seznamu je zde). Turecko ale považuje za teroristickou hrozbu i syrské kurdské skupiny Sjednocenou demokratickou stranu (PYD) a její ozbrojenou část syrské kurdské milice (YPG), které jsou podle něj odnoží PKK.

YPG určité vazby na PKK má, zároveň byla dominantní ozbrojenou složkou arabsko-kurdské koalice SDF, která byla spojencem USA v boji proti Islámskému státu. Zatímco tedy Turecko svůj postup proti těmto skupinám chápe jako boj proti terorismu a obranu vlastní národní bezpečnosti, ministr Petříček o syrských kurdských skupinách mluví jako o spojencích západních států: „Zatímco Turecko vnímá Kurdy jako své nepřátele, pro Česko a západní spojence to jsou pomocníci v boji proti teroristům. Byli to oni, kdo nám pomohl porazit tzv. Islámský stát.“