Přehled ověřených výroků

Hnutí ANO vstoupilo v roce 2014 do vlády Bohuslava Sobotky, ve které zastával Andrej Babiš funkci ministra financí. Mezi lety 2017 a 2021 byl u moci kabinet Andreje Babiše, ve kterém hnutí ANO resort financí ovládalo také.

Na konci roku 2013 dosahovala nominální hodnota státního dluhu 1,683 bilionu Kč (.pdf, str. 21). V následujících šesti letech státní dluh tuto hranici nepřekročil, výrazně ji přesáhl až v roce 2020, kdy se vyšplhal na 2,050 bilionu Kč (.pdf, str. 21). Rostl i v roce 2021, kdy dosáhl 2,466 bilionu Kč (str. 21). Nominálně tedy dluh od doby před nástupem hnutí ANO do vlády vzrostl o 782 mld. Kč.

Situace je nicméně odlišná, pokud se podíváme na výši státního dluhu v poměru k hrubému domácímu produktu (HDP). V roce 2013 podle Ministerstva financí odpovídal státní dluh 41,1 % HDP (.pdf, str. 21). Poté kontinuálně klesal až do roku 2019, v roce 2020 se tento klesající trend obrátil a v roce 2021 dluh dosáhl 40,4 % HDP (.pdf, str. 21). Na konci roku 2021 byla tedy hodnota státního dluhu vůči HDP skutečně nižší než na přelomu let 2013 a 2014.

Ačkoliv státní dluh mezi lety 2014 a 2021 nominálně vzrostl, v poměru k HDP došlo k jeho snížení. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Z výroku není zřejmé, o jakém období Andrej Babiš mluví. V kontextu ale vyčísluje úspěchy své vlády a kritizuje způsob vládnutí Fialova kabinetu. Řadou statistik porovnává stav české ekonomiky během svého působení na postu premiéra a během Fialovy vlády. V našem odůvodnění se proto budeme zabývat tím, zda Česko v roce 2022 (tedy v prvním roce vlády Petra Fialy) zaznamenalo oproti roku 2021 největší pokles reálných mezd ze všech vyspělých států.

Propad reálných mezd

Nejprve uveďme, že vyspělost států lze posuzovat z několika hledisek. K nejběžněji používaným indikátorům, jejichž pomocí lze srovnat situaci v jednotlivých zemích, patří zejména výše hrubého domácího produktu (HDP) v přepočtu na obyvatele. Jelikož ale statistiky HDP vypovídají jen o ekonomickém rozvoji státu, používají se ke srovnání vyspělosti zemí i jiné ukazatele životní úrovně. Tím nejčastěji využívaným je tzv. index lidského rozvoje (HDI), který zohledňuje např. i délku života.

Jednou z dalších definic vyspělé země je členství (.pdf, str. 13) v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), do které Česká republika patří. Právě OECD zveřejňuje porovnání ekonomik členských zemí, a to včetně růstu reálných mezd. Pro pořádek uveďme, že jako reálná mzda se označuje skutečná mzda snížená o míru inflace. Zohledňuje se tedy, kolik zboží si lidé za vydělané peníze koupí.

Ve srovnání růstu reálných mezd za rok 2022 pak OECD opravdu řadí Českou republiku na poslední místo ze všech sledovaných zemí, a to s poklesem o 7,7 % oproti roku 2021. Propad zaznamenala také Mezinárodní organizace práce (ILO), která změnu reálných mezd v ČR sice vypočítala na -6,8 %, ze zemí OECD ale Česko stále skončilo poslední (.xlsx). Na horších místech se umístily pouze Nikaragua a Brazílie, které ovšem nejsou členy této organizace.

Dodáváme, že dílčí data za první čtvrtletí roku 2023 zveřejnila OECD v létě loňského roku. Podle této statistiky mělo Česko oproti prvnímu čtvrtletí roku 2022 třetí nejvyšší propad reálných mezd, konkrétně 10,4 %. Hůře na tom bylo pouze Maďarsko a Lotyšsko.

Závěr

Podle OECD poklesly reálné mzdy v Česku v roce 2022 oproti předcházejícímu roku, kdy byl ještě v čele vlády Andrej Babiš, o 7,7 %. Jednalo se tak o největší propad ze všech členských zemí OECD. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

V první řadě zmiňme, že platy učitelů se nejčastěji udávají v čisté nominální hodnotě, případně v procentuálním poměru vůči průměrné mzdě. Ve vztahu k reálné mzdě se ale neměří – v praxi by to ani nebylo možné. Reálná mzda, tedy nominální mzda očištěná o vliv inflace, se totiž zpravidla vyjadřuje v procentuálním nárůstu či poklesu vůči předchozímu období. Vyjádření Andreje Babiše tak chápeme jako nepřesnost a v našem odůvodnění se zaměříme na to, kolika procent průměrné hrubé mzdy ve zmíněném období učitelské platy dosáhly.

Platy učitelů vůči průměrné hrubé mzdě

V roce 2021, kdy nastupovala vláda Petra Fialy, byl průměrný hrubý plat učitelů v regionálním školství podle dat Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy 47 846 Kč (.xlsx, list A4.1.2). Podle dat Českého statistického úřadu (ČSÚ) činila v roce 2021 průměrná hrubá mzda 37 839 Kč. V poměrovém vyjádření tedy plat učitele dosahoval 126 % průměrné hrubé mzdy. 

V roce 2022, zatím posledním měřeném období, činil průměrný hrubý plat učitelů v regionálním školství 48 223 Kč (.xlsx, list A4.1.2). Průměrná hrubá mzda v tomto roce byla 40 353 Kč, plat učitelů tak vůči ní činil přibližně 120 %.

V roce 2024 má podle slov ministra školství Mikuláše Beka (STAN) průměrný hrubý plat učitele dosáhnout přibližně 52 400 Kč. Ministerstvo financí přitom ve své nejnovější makroekonomické predikci z listopadu 2023 předpokládá, že průměrná mzda bude v roce 2024 odpovídat 46 265 Kč (.pdf, str. 35). Mikulášem Bekem zmiňovaných 52 400 Kč tak představuje 113 % z této odhadované průměrné mzdy.

Doplňme, že vláda Petra Fialy prosadila novelu školského zákona, která ukotvuje platy učitelů na úrovni 130 % průměrné mzdy. Toto ukotvení však nestanovuje rok, ze kterého se má uváděných 130 % odvozovat. Podle vyjádření ministra školství Mikuláše Beka chce vláda k výpočtu pro rok 2024 použít průměrnou mzdu z roku 2022.

Závěr

Průměrný plat učitelů, který se v roce 2021 rovnal 126 % průměrné hrubé mzdy, má podle odhadů v roce 2024 klesnout na 113 % průměrné mzdy. Andrej Babiš ve svém výroku zaměnil průměrnou mzdu za reálnou, jím zmíněné údaje jsou ale přesné. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Andrej Babiš ve svém novoročním projevu kritizuje současnou vládu a zmiňuje, že v současnosti má Česko nejvyšší inflaci v Evropské unii (EU). Pro měření inflace v EU experti používají tzv. harmonizovaný index spotřebitelských cen (HICP), který zajišťuje, že „všechny země Evropské unie dodržují stejnou metodiku výpočtu“. Eurostat (Statistický úřad Evropské unie) zatím poslední srovnání publikoval ve druhé polovině prosince, přičemž hodnoty inflace porovnával za předešlý měsíc.

Podle těchto dat (.pdf) dosáhla meziroční inflace v Česku za listopad 8 % (.pdf, str. 2). ČR tak předehnala Maďarsko, kde byla míra inflace dlouhou dobu nejvyšší. 

Rozdíly v metodice

Podle národní statistiky Českého statistického úřadu (ČSÚ) však inflace v listopadu činila pouze 7,3 %. Tento rozdíl je způsoben použitím odlišného ukazatele s jinou metodikou (HICP u Eurostatu a index spotřebitelských cen u ČSÚ). V Česku se do inflace např. započítávají náklady na vlastnické bydlení, které tvoří asi 12 % spotřebního koše. Evropská statistika ale tuto položku nezohledňuje.

Jak ukazuje i předchozí graf, inflace od začátku minulého roku klesala. Výjimkou byl mírný nárůst v říjnu 2023 způsobený nižšími cenami energií ve čtvrtém čtvrtletí 2022. V říjnu 2022 totiž fungoval tzv. úsporný tarif, státní příspěvek na náklady na elektřinu, navíc stát lidem odpustil i poplatky za podporované zdroje energie. V říjnu 2023, kdy už tato opatření neplatila, pak byly ceny energií pochopitelně vyšší. 

Výsledný nárůst meziroční inflace v říjnu a listopadu 2023 pak není způsobený situací na trhu s energiemi, nýbrž zásahem vlády. Podle ČSÚ by bez zahrnutí úsporného tarifu růst cen dosáhl 5,8 % v říjnu a 5,1–5,2 % v listopadu.

Závěr

Podle nejnovějších dat Eurostatu, který porovnává inflaci v členských státech EU, mělo Česko v listopadu 2023 nejvyšší míru meziroční inflace. Ta dosáhla osmi procent. Výrok Andreje Babiše tak hodnotíme jako pravdivý. Dodejme ovšem, že Eurostat používá jinou metodiku než ČSÚ, podle kterého byla inflace o 0,7 procentního bodu nižší.

Andrej Babiš přesně neuvádí, jakého období se zmíněný údaj týká, výrok nicméně zmiňuje v kontextu kritiky současné vlády Petra Fialy a v odůvodnění tak vycházíme z nejnovějších dat.

Eurostat a ČSÚ

Mírou chudoby v zemích EU se zabývá statistický úřad Eurostat. Ten pracuje s ukazatelem rizika ohrožení příjmovou chudobou, který představuje podíl lidí, jejichž příjmy se pohybují pod 60 % mediánu (tedy úrovně příjmu, kterého dosahuje polovina lidí). Tomuto údaji se také říká hranice chudoby a její přesnou hodnotu pro Českou republiku stanovuje (.pdf) Český statistický úřad (ČSÚ). Dle jeho dat, ze kterých Eurostat vychází (.pdf), byla hranice příjmové chudoby v roce 2022 186 847 Kč ročně. Pod hranicí příjmové chudoby se tak nacházelo 10,2 % Čechů, což dle dat ČSÚ odpovídalo přibližně milionu lidí. Nejnovější data za rok 2023 ČSÚ dosud nezveřejnil.

Z mediánu příjmů pak částečně vychází také ukazatel „rizika chudoby nebo sociálního vyloučení“. Ten představuje podíl lidí ve společnosti, kteří spadají do alespoň jedné ze tří následujících podmínek: jsou ohroženi již zmíněnou příjmovou chudobou, vážně materiálně strádají nebo žijí v domácnosti s velmi nízkou pracovní intenzitou, která zahrnuje domácnosti, kde lidé v produktivním věku nenaplnili potenciál své možné pracovní doby a odpracovali z ní maximálně 20 %. V roce 2022 bylo chudobou podle této širší definice ohroženo 11,8 % Čechů, tedy přibližně 1,2 milionu lidí (.xlsx).

Zpráva Poverty Watch

V říjnu 2023 se uskutečnila konference Evropské sítě proti chudobě a sociálnímu vyloučení (EAPN), na které byla představena Zpráva o stavu a vývoji chudoby v ČR 2023, kterou EAPN každoročně zpracovává a později se stává součástí celoevropské zprávy „Poverty Watch“ (.pdf). Autoři této zprávy se vůči metodice Eurostatu vymezují (.pdf, str. 2) a navrhují porovnávat příjmy českých domácností s mediánem příjmů v celé Evropě, neboť mediánový příjem v České republice je podle nich zpravidla nízký.

Ukazatele míry chudoby Eurostatu bývají odborníky kritizovány z více důvodů (.pdf, str. 121), za problematické je považováno hlavně srovnání mezi jednotlivými státy (.pdf, str. 8). Výsledky České republiky v rámci těchto žebříčků označil za možný statistický klam např. i sociolog Daniel Prokop kvůli tomu, že se příjmový medián mezi evropskými státy liší.

V textu publikovaném na webových stránkách organizace EAPN, který informuje o konané konferenci, stojí, že „ohroženo chudobou je v ČR téměř 15 % obyvatelstva a více než 10 % obyvatel ČR žije již pod hranicí chudoby.“ Tyto údaje na základě nejnovějších dat o počtu obyvatel (.xlsx) odpovídají zhruba milionu lidí žijících pod hranicí chudoby a 1,6 milionu osob ohrožených chudobou. V textu ovšem není zmíněný zdroj, ze kterého organizace vychází.

Ve zprávě Poverty Watch (.pdf, str. 15) autoři pouze píší, že „v ČR žije asi milion lidí na hranici chudoby, velké množství lidí se ale zároveň nachází i těsně nad touto hranicí“. Konkrétní číslo se přitom ve zprávě nenachází (.pdf). Seznam Zprávy později informovaly o tom, že během tiskové konference předseda EAPN Karel Schwarz (.pdf) upřesnil, že „velkým množstvím“ jsou „podle odhadů až dva miliony lidí“. Tyto údaje pak převzala některá média. Podle Seznam Zpráv ale experti nechtěli zprávu komentovat a poukazovali na to, že tato iniciativa nepřesně interpretuje zdroje, jejichž údaje navíc nelze ověřit.

Česko 2022: Život k nezaplacení

Autoři zmíněné zprávy Poverty Watch čerpají (.pdf, str. 7) z dat projektu Česko 2022: Život k nezaplacení, který zpracovává Český rozhlas společně s výzkumnou společností PAQ Research. Tento projekt rozlišuje domácnosti v příjmové chudobě a nízkopříjmové domácnosti bez větších úspor, které definuje jako domácnosti, jejichž čistý měsíční příjem je nižší než medián a současně mají úspory na maximálně jeden měsíc. V metodických poznámkách k projektu je upřesněno, že vychází z hranice chudoby, kterou v roce 2019 stanovil ČSÚ, tj. 12 818 Kč, a pro následující měsíce ji vždy navyšuje podle míry inflace oproti předchozímu měsíci. 

Dle posledních dat z listopadu 2023 se 13 % domácností nacházelo v příjmové chudobě a 18 % domácností bylo nízkopříjmových bez větších úspor. V průběhu roku 2022 se ukazatel příjmové chudoby pohyboval v rozmezí 13–17 % a ukazatel nízkopříjmových domácností bez větších úspor na 15–18 %.

Tyto údaje jsou ovšem uvedeny na domácnosti, nikoliv na obyvatele. Dle posledního sčítání lidu v roce 2021 má Česká republika 4 813 103 hospodařících domácností, přičemž průměrně v jedné domácnosti žije 2,15 osob. Na základě těchto údajů bychom tak mohli velmi hrubě odhadnout, že 13 % domácností trpících příjmovou chudobou odpovídá 625 703 domácnostem, v přepočtu na obyvatele by se pak jednalo cca o 1,35 milionu osob. Obdobným způsobem při výpočtu 18 % nízkopříjmových domácností bez větších úspor dojdeme k číslu přibližně 1,86 milionu lidí. Toto číslo se blíží zmiňovaným 2 milionům lidí. Náš hrubý odhad nicméně nereflektuje velikost daných domácností, ale operuje pouze s celorepublikovým průměrem.

Zdroj: Český rozhlas a PAQ Research

Shrnutí

Dle posledních dat Eurostatu z roku 2022 je v Česku příjmovou chudobou ohroženo asi 1,2 milionu lidí, což je značně odlišné číslo, než které uvádí Andrej Babiš. Metodika Eurostatu je ovšem terčem kritiky, vymezuje se vůči ní např. Evropská síť proti chudobě a sociálnímu vyloučení (EAPN). Ta během své tiskové konference v říjnu 2023 uvedla, že v Česku žije asi milion lidí na hranici chudoby a až dva miliony lidí se nachází těsně nad touto hranicí.

Tuto informaci později převzala řada médií, nám se ovšem nepodařilo ověřit, ze kterých statistických dat tyto údaje vycházejí. EAPN se odvolává na zprávu Poverty Watch, kde ale počet osob těsně nad hranicí chudoby není upřesněn. Ve zprávě se navíc neuvádí přesné zdroje k těmto datům. Naopak zmiňuje výsledky projektu Česko 2022: Život k nezaplacení, dle kterého v roce 2022 žilo 13 % domácností v příjmové chudobě a 18 % domácností bylo označeno jako nízkopříjmové bez větších úspor. Z těchto dat o domácnostech nicméně nelze jednoznačně určit, kolik lidí se v příjmové chudobě nachází a kolik jich je ohroženo. Výrok Andreje Babiše tak hodnotíme jako neověřitelný.

Andrej Babiš ve svém novoročním projevu kritizoval vládu Petra Fialy a podotkl, že v současnosti má Česko jedny z nejvyšších cen elektřiny v Evropské unii (EU). Ceny elektřiny pro domácnosti napříč EU porovnává např. Statistický úřad Evropské unie (Eurostat), který tyto údaje zaznamenává pololetně.

Nejnovější data jsou v době našeho ověření dostupná za první pololetí roku 2023. Jak ukazuje následující graf, v tomto období mělo Česko dle Eurostatu až 11. nejdražší elektřinu ze všech 27 členských států. Konkrétně elektřina stála 0,264 eur za kilowatthodinu, tedy 264 € za megawatthodinu (v přepočtu ke kurzu z 30. června 2023 asi 6 265 korun).

Odpuštění poplatků za obnovitelné zdroje energie (POZE)

Plán na odpuštění poplatků za obnovitelné (přesněji podporované) zdroje energie, tzv. POZE, vláda schválila v červnu 2022. Vydala nařízení, kterým od 1. října 2022 navýšila prostředky, jimiž stát dotuje náklady na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů.

Podle zákona č. 165/2012 Sb. mají výrobci elektřiny „z obnovitelných zdrojů, druhotných zdrojů nebo vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla“ právo získat finanční podporu za každou vyrobenou MWh energie. Celkové náklady na tuto podporu přitom částečně financuje stát a mimo jiné také samotní odběratelé – právě prostřednictvím poplatků, které jsou součástí plateb za elektřinu.

Výši prostředků, které poskytuje stát, určuje podle zákona vláda, a to tak, aby spolu s ostatními zdroji pokryly celkové předpokládané náklady na podporu obnovitelných zdrojů v daném roce. Díky navýšení státního financování se tak v důsledku snížila suma, kterou musí zaplatit odběratelé elektřiny. Na tuto skutečnost následně zareagoval Energetický regulační úřad, který výši poplatku podle zákona stanovuje. Od 1. října 2022 snížil částku, z níž se poplatek za POZE vypočítává (.pdf, str. 25), na nulu (.pdf, str. 2).

Do 1. října 2022 tak odpovídala maximální výše poplatku za POZE 495 Kč/MWh (.pdf, str. 25) bez DPH, tedy v médiích často zmiňovaným 599 Kč/MWh s DPH. Od tohoto data byl ale poplatek nulový a domácnosti a firmy jej tedy neplatily – hradil se pouze ze státního rozpočtu.

Návrat POZE

Vláda Petra Fialy ale na konci září 2023 schválila (.pdf) nařízení (.pdf), kterým se pro domácnosti a firmy obnovila povinnost platit poplatky. Podle vlády šlo o plošné opatření, které v době nižších cen energií už není nutné. Odběratelé tak od začátku letošního roku opět musí hradit poplatek ve výši 599 korun za megawatthodinu.

Fialův kabinet tedy skutečně z velké části „přehodil“ placení poplatků za obnovitelné (respektive podporované) zdroje energie na domácnosti a firmy, jak řekl Andrej Babiš. Bývalý premiér už ovšem nezmínil, že stát na tyto poplatky stále uvolňuje peníze ze státního rozpočtu, na letošní rok se má konkrétně jednat o 9,35 miliardy korun (.pdf). Celkové náklady přitom dle odhadu Energetického regulačního úřadu (ERÚ) budou činit přibližně 36 miliard, a lidé a firmy by tak letos měli zaplatit asi 26,65 miliard Kč. Tato částka je tedy výrazně nižší, než jakou ve výroku uvádí bývalý premiér.

Následující graf zobrazuje celkové výdaje na podporované zdroje energie v posledních letech. Vyplývá z něj, že domácnosti a firmy ve většině let platily větší část, či alespoň přibližně polovinu poplatků. Situace se výrazně změnila až v roce 2022, kdy vláda na poslední tři měsíce tyto poplatky odpustila, jak zmiňujeme výše. Je nicméně pravdou, že letos stát na podporované zdroje energie vydá mnohem menší částku než v předcházejících letech.

Dodejme, že částka přibližně 62 miliard korun se ve veřejném prostoru objevovala v souvislosti s celkovým snížením státních výdajů v roce 2024. Například i podle konsolidačního balíčku se má letos ušetřit 62,4 mld. Kč. Z návrhu rozpočtu nicméně vyplývá, že se plánované výdaje meziročně sníží o necelých 50 miliard korun.

Závěr

Česko tedy nepatří k zemím EU, které mají jedny z nejvyšších cen elektřiny. Dle srovnání Eurostatu ČR v prvním pololetí roku 2023 měla až 11. nejdražší elektřinu ze všech členských států. Rozhodnutím Fialovy vlády se pak pro domácnosti a firmy skutečně vrací povinnost platit poplatky za podporované zdroje energie, která byla přerušena od 1. října 2022. Stejně jako v předcházejících letech ale bude část výdajů hradit stát. Celková podpora má dle odhadu ERÚ dosáhnout pouze 36 miliard korun, nikoliv 62 miliard, které zmiňuje Andrej Babiš. Jeho výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Petr Pavel ve svém projevu připomíná, že letos oslavíme 25. výročí vstupu do Severoatlantické aliance (NATO) – Česká republika do ní vstoupila 12. března 1999. Prezident zároveň upozorňuje na závazek dávat na obranu země 2 % hrubého domácího produktu (HDP), který Česko dle Pavla vstupem do Aliance přijalo, a který by mělo v roce 2024 po dlouhé době znovu splnit.

Přijetí závazku

Výše výdajů na obranu není zakotvena v tzv. Washingtonské smlouvě, kterou bylo NATO založeno. Až po skončení studené války na začátku 90. let ale obranné výdaje členských států výrazně poklesly, a s plánovaným rozšířením Aliance se tak objevila debata o povinném závazku vynakládat na obranu alespoň 2 % HDP.

Tento závazek ministři obrany členských zemí ústně odsouhlasili až v roce 2006. Kvůli finanční krizi v letech 2007–2008 ale řada zemí investice do obrany naopak snížila (.pdf, str. 4–6). Platnost a aktuálnost závazku pak potvrdili čelní představitelé členských zemí Severoatlantické aliance na summitu NATO ve Walesu v roce 2014.

Česká republika ale alokování 2 % HDP na obranu přislíbila již dříve. V rámci individuálních přístupových rozhovorů, které započaly v září 1997, se Česko zavázalo zvyšovat své vojenské výdaje o 0,1 % HDP ročně tak, aby v roce 2000 činily zhruba 2 % HDP. Tento závazek je zmíněn i v předkládací zprávě, na základě které Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas s přístupem České republiky k Severoatlantické alianci.

Výdaje ČR na obranu

Jak je vidět na následujícím grafu, Česku se od vstupu do NATO podařilo 2% hranici překročit v letech 1999 až 2003 a dosáhnout jí v roce 2005. Od té doby však už naše výdaje na obranu této výše nedosáhly.

Pro úplnost doplňme, že data o výši výdajů na obranu v poměru k HDP, které uvádí Ministerstvo obrany ČR, se drobně liší od dat Severoatlantické aliance. Rozdíl je zde zřejmě způsoben odlišnými definicemi výdajů na obranu (.pdf, str. 1) a také tím, že české ministerstvo při výpočtu používá nominální hodnoty výdajů (.xlsx), ale Aliance (.xlsx) vychází z reálné výše výdajů (přepočtených na stálé ceny roku 2015).

Plnění závazku

Vláda Petra Fialy ve svém programovém prohlášení slíbila dodržet závazek tak, aby výdaje na obranu dosáhly úrovně 2 % HDP už v rozpočtu na rok 2025. Fialův kabinet tak na začátku roku 2023 schválil návrh (.pdf) zákona, který dle tiskové zprávy Ministerstva financí „garantuje minimální výdaje na obranu ve výši dvou procent HDP“, přičemž této hranice se mělo dosáhnout od roku 2024 (.pdf, str. 23). Tento návrh poté v průběhu roku 2023 prošel legislativním procesem.

V praxi má pak toto legislativní ukotvení 2% závazku fungovat tak, že vláda při přípravě rozpočtu musí na obranu vyčlenit částku odpovídající minimálně 2 % HDP. Podle vyjádření Ministerstva obrany poté poslanci při projednávání a schvalování rozpočtu ve Sněmovně nebudou moci výdaje pod tato 2 % snížit.

Tento zákon se následně odrazil ve schváleném rozpočtu na rok 2024, ve kterém byly pro Ministerstvo obrany vyčleněny výdaje ve výši 151,2 miliard korun (.pdf). V součtu s výdaji na obranu v jiných kapitolách rozpočtu (např. Správě státních hmotných rezerv, Ministerstva zahraničních věcí, nebo Národního úřadu pro kybernetickou bezpečnost) se jedná o 159,8 mld. Kč. Tato celková částka sice dosahuje hranice 2 % HDP, ke kterým se Česká republika zavázala, právě kvůli výdajům určeným na ostatní instituce než je Ministerstvo obrany ale není jisté, zda se tento závazek podaří splnit. Česko tak bude muset Severoatlantické alianci prokázat, že tyto výdaje s obranou státu souvisejí.

Závěr

Závazek vynakládat na obranu 2 % HDP se stal oficiální politikou NATO až v roce 2014, Česká republika se ho však zavázala plnit už během svého vstupu do Aliance v roce 1999. Státní rozpočet v souladu se schválenou legislativou alokoval na rok 2024 na obranu necelých 160 mld. Kč, čímž by se tyto výdaje vyšplhaly na hranici 2 % HDP. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý. Dodejme ovšem, že Česko bude muset Alianci prokázat, že všechny navrhované výdaje skutečně souvisí s obranou státu.

Česká republika podepsala přístupovou smlouvu do Evropské unie 16. dubna 2003 v Aténách. Souhlas se zněním přístupové smlouvy vyslovili čeští občané o dva měsíce později v celostátním referendu, kdy se pro vstup vyjádřilo zhruba 77 % lidí. Česká republika se podpisem této smlouvy mj. zavázala přijmout euro.

V uváděné smlouvě je závazek vstoupit do eurozóny konkrétně obsažen v článku 4. Podle něj se každý nový členský stát EU účastní hospodářské a měnové unie, a to „jako členský stát, na který se vztahuje výjimka, ve smyslu článku 122“ starší Smlouvy (.pdf, str. 86-87) o Evropském společenství (ES). Ustanovení o této dočasné výjimce z účasti v eurozóně se v současnosti nachází v novější Smlouvě o fungování EU (tj. v Maastrichtské smlouvě).

V ní jsou vyjmenována tzv. maastrichtská konvergenční kritéria, tedy podmínky, které musí členská země splňovat, aby se mohla stát členem eurozóny. Doplňme ovšem, že není stanovena konkrétní lhůta, do kdy musí členská země tato kritéria naplnit – a tím pádem ani lhůta, do kdy musí euro zavést.

Zmíněná maastrichtská kritéria zahrnují:

• kritérium cenové stability,
• kritérium dlouhodobě udržitelného stavu veřejných financí,
• kritérium stability kurzu měny a účasti v ERM II (Evropském mechanismu směnných kurzů),
• kritérium dlouhodobých úrokových sazeb.

Také se přihlíží např. k výsledkům integrace trhů či situaci a vývoji běžného účtu platební bilance. Zda tato kritéria členský stát splňuje, posuzuje Evropská komise a Evropská centrální banka. Ty společně vypracovávají zprávu, od které se odvíjí další kroky evropských institucí směřující v případě splnění podmínek až k možnému zahájení procesu přijetí eura.

Dodejme, že státy pro splnění podmínek postupují dle vlastních strategií. V původním dokumentu Strategie přistoupení České republiky k eurozóně (.pdf) z roku 2003 vláda a Česká národní banka stanovily jako nejbližší možný termín (.pdf, str. 8) vstupu ČR do eurozóny období let 2009-2010. To však nebylo kvůli nadměrnému deficitu státního rozpočtu možné. V roce 2007 pak došlo ke schválení aktualizované strategie. Tento dokument už nejbližší možný rok vstupu do eurozóny neuváděl (.pdf, str. 9). Doba vstupu do eurozóny tak dle vyjádření České národní banky bude záležet na „politické vůli a schopnosti ČR plnit maastrichtská konvergenční kritéria“.

Na závěr shrňme, že se Česká republika skutečně při vstupu do EU zavázala k přijetí jednotné evropské měny. Tento závazek stvrdila podpisem přístupové smlouvy k EU v dubnu 2003, kterou následně o dva měsíce později v celostátním referendu odsouhlasilo i 77 % českých občanů. Proto hodnotíme výrok Petra Pavla jako pravdivý.

Nejprve uveďme, že Petr Pavel se výrokem zjevně odkazuje na některou z již existujících prognóz na rok 2024. V rámci našeho ověřování jsme se proto zaměřili na výstupy institucí, které ekonomické predikce pravidelně zveřejňují.

Míra inflace

V první řadě zmiňme prognózu z listopadu 2023 vydanou Českou národní bankou (ČNB). Ta se mj. věnuje i vývoji inflace a predikuje, že z téměř 11% míry meziroční inflace za rok 2023 by mělo v roce 2024 dojít k poklesu na 2,6 % (.pdf, str. 7). Prognóza pak předpovídá míru inflace i na rok 2025, ve kterém by se měla opět snížit, a to na 2,1 %.

Makroekonomickou predikci zveřejňuje i Ministerstvo financí, které je v předpovědi růstu meziroční inflace mírně skeptičtější. Podle jejich dat by měla v roce 2024 inflace dosahovat 3,3 % (.pdf, str. 1, 3). Ačkoliv se ministerstvem předpovídaná hodnota od predikce ČNB liší, obě prognózy počítají s prudkým meziročním poklesem – obě instituce předběžně uvádějí, že v roce 2023 meziroční míra inflace činila 10,8 %. Totožnou míru inflace jako resort financí na rok 2024 předpovídá i Hospodářská komora, která její hodnotu po snížení odhaduje rovněž na 3,3 %.

Doplňme, že pokud by se naplnila předpověď ČNB, míra inflace za rok 2024 by byla nejnižší za několik posledních let. Podle dat Českého statistického úřadu (ČSÚ) byla naposledy nižší v roce 2018, kdy dosahovala v průměru 2,1 %.

Vývoj reálných mezd

Prezident Pavel mluví i o růstu reálných mezd, kterými se rozumí nominální mzdy snížené o míru inflace. K samotnému růstu by podle něj mělo dojít „po několika letech“.

Zmíněná predikce Ministerstva financí předpokládá, že by se v roce 2024 skutečně měl obnovit růst průměrné reálné mzdy, a to postupně až na 2,8 % (.pdf, str. 2, 35–36). I Hospodářská komora, podobně jako ministerstvo, předpokládá růst reálných mezd (.docx, str. 3). Česká bankovní asociace (ČBA) ve své prognóze např. uvádí, že reálné mzdy v letošním roce porostou o 3,9 %, Česká národní banka mluví o celých 4 % (.pdf, str. 43–44).

Reálná mzda přitom skutečně klesala několik let v řadě. Poslední měření ČSÚ za 3. čtvrtletí roku 2023 zaznamenalo její meziroční pokles o 0,8 %, a klesala tedy už osmé čtvrtletí za sebou (.xlsx). Růst reálné mzdy úřad naposledy zaznamenal ve 3. čtvrtletí roku 2021, během kterého reálná mzda celkově narostla o 1,2 % (.xlsx). Od posledního čtvrtletí roku 2021 ale reálná mzda klesá.

Ekonomický růst

Jako poslední prezident Pavel uvádí i celkový růst ekonomiky. Ten se obvykle měří pomocí vývoje HDP. ČNB ve své prognóze predikuje růst HDP o 1,2 % za rok 2024 a o 2,8 % za rok 2025 (.pdf, str. 43). Predikce Ministerstva financí z listopadu 2023 dokonce v roce 2024 počítá s nárůstem ekonomiky o 1,9 % (.pdf, str. 3).

Dále také můžeme zmínit, že Evropská komise ve své listopadové predikci odhaduje, že v Česku v roce 2024 poroste reálné HDP o 1,4 %. Průměrný růst v celé EU přitom Komise predikuje na 1,3 %, tedy hodnotu o 0,1 procentního bodu nižší než pro Česko.

Závěr

Dostupné predikce skutečně říkají, že by všechny zmíněné ekonomické ukazatele měly v roce 2024 vykazovat lepší výsledky, než tomu bylo za uplynulý rok. Instituce jako ČNB nebo Ministerstvo financí předpokládají snížení inflace, růst reálných mezd i celkový růst ekonomiky, respektive růst reálného HDP. Výrok Petra Pavla tak hodnotíme jako pravdivý.

Petr Pavel zmiňuje navrácení milostí do rukou hlavy státu jako jednu ze změn, kterou učinil po nástupu na Hrad po konci funkčního období Miloše Zemana. Dodejme, že Pavel chce také změnit revizi kritérií pro udělování milostí.

Upřesněme, že pravomoc udělovat milosti dává prezidentovi Ústava, ve které konkrétně stojí, že prezident republiky „odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem a zahlazuje odsouzení“. Podobou prominutí trestu je tzv. milost – podle § 366 trestního řádu může milost udělovat sám prezident nebo tuto pravomoc (případně její část) přenést na ministra spravedlnosti.

Milost a Miloš Zeman

Miloš Zeman v roce 2013 přenesl pravomoc zkoumat žádosti o milost na Ministerstvo spravedlnosti, na které tak tímto krokem přešla většina agendy týkající se vyřizování žádostí. Zeman si chtěl nechat předkládat pouze žádosti, které se týkaly lidí s nevyléčitelnou nemocí. Dodejme, že udělování milostí ze strany bývalého prezidenta jsme se dříve věnovali např. zde.

Milost a Petr Pavel

Už v září 2023 nynější prezident Pavel uvedl, že se s ministrem spravedlnosti Pavlem Blažkem dohodl na převedení agendy týkající se udělování milostí zpět na kancelář prezidenta. Stejnou informaci o několik dní později potvrdil i šéf resortu.

V prosinci 2023 pak odbor komunikace Hradu oznámil, že od 1. ledna 2024 bude o žádostech o milost opět rozhodovat prezidentská kancelář. „Agenda milosti přejde do Kanceláře prezidenta republiky, tedy do místa, kde se vždy o milostech rozhodovalo. Prezident republiky si bude od tohoto termínu rozhodovat o milostech sám – samozřejmě ve spolupráci s týmem, který mu bude podklady připravovat,“ prohlásil ředitel odboru komunikace prezidentské kanceláře Vít Kolář.

Rozhodnutí prezidenta, kterým k tomuto kroku došlo, vstoupilo v účinnost už 12. prosince 2023. Rozhodnutí předchozího prezidenta Zemana však bylo zrušeno až ke 31. prosinci 2023. Od 1. ledna letošního roku tak o milostech rozhoduje právě Kancelář prezidenta republiky, která pro tuto agendu získá čtyři nová pracovní místa, jež se přesunou z Ministerstva spravedlnosti.