Přehled ověřených výroků

Podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi č.428/2012 Sb. (§ 4) povinné osoby musí vydat nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností. Povinnými osobami jsou: Pozemkový fond České republiky, Lesy České republiky s. p., stát, za který jedná příslušná organizační složka státu, státní příspěvková organizace, státní fond, státní podnik a jiná státní organizace.

V § 9 téhož zákona je dále definován postup při vydání zemědělské nemovitosti následovně: „Oprávněná osoba písemně vyzve povinnou osobu k vydání zemědělské nemovitosti do 12 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zanikne.“ Totožně je v § 10 téhož zákona určen postup při vydání jiné věci než zemědělské nemovitosti.

Daný zákon v § 15 určuje taxativně finanční náhrady v jednotkách Kč jednotlivým církevním restitucím. Tyto údaje podle Ministerstva kultury vychází z pozemkových knih. Dané údaje byly dále konfrontovány s údaji od dotčených státních orgánů a podniků (zejména Pozemkového fondu ČR a Lesy ČR) a ověřovány ve spolupráci s Národním archivem.

Restituční zákon skutečně není koncipován jako výčet majetku, který by měl být vrácen, ale jako možnost o určitý majetek zažádat, a podle tohoto zákona jej také obdržet.

Když se 15. dubna 1998 hlasovalo v Poslanecké sněmovně o přistoupení ČR do Severoatlantické aliance, byli proti pouze poslanci KSČM a SPR-RSČ (Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa; česká politická strana Miroslava Sládka, zastoupená v parlamentu v letech 1992–1998). Sněmovna schválila vstup ČR do NATO 143 hlasy, proti bylo 37 poslanců.

Komunistická strana usiluje o vystoupení ČR ze Severoatlantické aliance již od svého vzniku. K požadavkům na vystoupení z aliance se připojilo také volání po vystoupení z EU. V minulém volebním období podali komunisté neúspěšný návrh zákona o referendu o vypovězení Severoatlantické smlouvy.

Nyní je v Poslanecké sněmovně návrh ústavního zákona o referendu, jejž vláda odmítla. Důvodem nesouhlasného stanoviska (.pdf) bylo především příliš obecné vymezení referenda, které by umožňovalo rozhodovat o otázce setrvání České republiky v mezinárodních organizacích, jejichž je členem, resp. ratifikovat, či naopak vypovědět mezinárodní smlouvy. Návrh nyní čeká projednání Ústavně právním výborem.

Důvody, proč KSČM odmítá členství ČR v NATO, jsou mimo jiné: navyšování výdajů na obranu, účast českých vojáků na zahraničních misích bez mandátu OSN, zavádění sankcí a všeobecně agresivní politika NATO.

KSČM tyto důvody formulovala v dokumentu (.doc) Postoj KSČM k expanzivní celosvětové politice NATO a USA v jakýchkoli formách. Komunisté se domnívají, že v alianci „rozhodující roli plní Spojené státy, s cílem obnovit hegemonii a mocensky ovládnou zájmové oblasti, především místa s přírodními zdroji“. Komunisté kritizují údajnou expanzivní politiku NATO a USA, která podle nich vede k opakovaným ekonomickým sankcím a lokálním válkám, následně pak k balancování na hraně světového válečného konfliktu.

Požadavky na vystoupení z NATO se objevovaly v programu KSČM napříč historií strany i po vstupu ČR do aliance:

V roce 2004 v programu (.pdf, str.7) KSČM stálo, že strana „NATO považuje za přežitek éry bipolárního světa, který objektivně překáží evropské integraci. Dlouhodobě prosazuje jeho úplné zrušení, v první etapě požaduje vystoupení ČR z jeho vojenské složky“.

Také v programu (.pdf, str. 6) pro volby do Poslanecké sněmovny v roce 2013 můžeme najít požadavek na zrušení NATO jakožto dlouhodobý cíl KSČM. Minimálním požadavkem strany bylo opět vystoupení ČR z vojenských složek aliance.

V posledních parlamentních volbách měla KSČM v tomto ohledu totožný program (.pdf, str. 21): „Usilování nadále o zrušení paktu NATO, a o obnovení úlohy OBSE, která více než 30 let úspěšně zajišťovala mír v Evropě.“ Dále pak: „Prosazování celonárodního referenda o vystoupení z NATO, popř. vystoupení z jeho vojenských struktur.“ KSČM podporuje menšinovou vládu ANO a ČSSD, která z posledních voleb vzešla, na základě 7 podmínek. Po vládě navíc požaduje „poskytnutí záruk, že bude usilováno o přijetí zákona o celostátním referendu a dále, že nebude více navyšována účast České republiky v zahraničních vojenských misích bez mandátu Rady bezpečnosti“.

Komunisté by preferovali zajištění bezpečnosti Česka vazbou na Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), popřípadě pomocí bilaterálních smluv. Strana také zvažuje otevření diskuse o neutralitě ČR. V dokumentu (.doc, str. 6) polemizují o pásu neutrálních zemí ve střední Evropě, který by mohlo tvořit Švýcarsko, Rakousko, Česko a Slovensko.

Poslanci KSČM se v minulosti účastnili demonstrací proti NATO. Konkrétní politické kroky směrem k vystoupení z aliance se snaží KSČM prosazovat především skrze návrhy o referendu.

Pád Berlínské zdi v roce 1989 a následná reunifikace Německa v říjnu 1990 zahájily proces postupného rozpadu sovětské vlády nad Střední Evropou. Jedním ze symbolů tohoto úpadku byl i poměrně náhlý konec sovětským Ruskem vedené vojenské aliance Varšavské smlouvy v roce 1991.

Varšavská smlouva a Sovětský svaz představovaly po několik desetiletí opodstatnění pro existenci Severoatlantické aliance (NATO), společenství evropských a severoamerických států, které se zavazovalo severoatlantickou (Washingtonskou) smlouvou k společné obraně.

Pokud jde o otázku zrušení či omezení NATO, ta se řešila spíše akademicky ve smyslu „co bude dál“ a případně ze strany Ruska. NATO tak řešilo otázku svého opodstatnění, avšak obecné cíle aliance i po zrušení Varšavské smlouvy přetrvaly: odrazení vzestupu militantního nacionalismu a spolupráce v oblasti bezpečnosti tak, aby se státy mohly nadále demokraticky rozvíjet. Ukončení či omezení nebylo oficiálně nikdy deklarováno. Obecně členové NATO prezentovali v devadesátých letech chuť k pokračování NATO a nalezení dalších oblastí pro opodstatnění jeho existence (kolektivní obrana, kolektivní bezpečnost a aliance společných zájmů, .pdf).

V současné době neexistují žádné oficiální či akademické analýzy nebo studie nákladů vystoupení ČR z NATO.

Určitý omezený náhled do problematiky nám může dát jen například vyjádření jednotlivých rezortů a úřadů k otázce vydání ústavního zákona o referendu o vypovězení Severoatlantické smlouvy Českou republikou, který vláda zamítla 17. řijna 2016.

Zde se Ministerstvo obrany vyjadřuje k nákladům negativně takto (doc., s. 3):

„...nelze souhlasit s tvrzením předkladatelů v důvodové zprávě, že ‚je zcela nepochybné, že dochází k výraznému zatěžování státního rozpočtu výdaji na armádu, která je více využívána a cvičena pro potřeby NATO než obranu České republiky'. Kromě toho, že se jedná o ničím nepodložené tvrzení a není předložena jiná alternativa, jak by ČR svoji bezpečnost měla zajišťovat, je třeba konstatovat, že v případě, že by ČR nebyla součástí Severoatlantické aliance, výdaje státního rozpočtu by byly rozhodně vyšší než doposud, jelikož Česká republika by si musela sama zajistit obranu v oblastech, v nichž dnes využívá spolupráce spojenců.“

V podobném duchu se nese i odpověď Ministerstva financí (tamtéž, s. 2):

„Přetvoření současného typu armády na sbor schopný účinné obrany by si vyžádalo nemalé finanční i lidské zdroje, které by s největší pravděpodobností převážily náklady spojené s členstvím v NATO, a je v této souvislosti otázkou, zda by toho ekonomika země byla schopna.“

Stejně negativně se k otázce vystoupení z NATO vyjádřil například bývalý náčelník generálního štábu generál Bečvář v rozhovoru pro Právo v květnu 2018:

„Dnes není jiná alternativa než být součástí NATO. Je nutné se ptát: To se budeme bránit sami? Jako starý generál říkám, to nejde. Máme jednu přezbrojenou a jednu nepřezbrojenou brigádu a to je vše. Je naprosto zbytečné o tom diskutovat.“ [...] „Kolik myslíte, že ty dvě brigády dokážou vydržet z hlediska munice a zásobování? Půl roku. Byla by to naprosto fatální záležitost. Naše obrana je postavena na koaliční bázi, a to nás dělá společně silnými. Pokud bychom byli sami, museli bychom mít úplně jinou armádu – větší, dražší...“

Konkrétní výše nákladů vystoupení z NATO, případně způsob, jakým by se změnil rozpočet Ministerstva obrany, případně ČR, se nám nepodařilo dohledat, hodnotíme tedy výrok jako neověřitelný.

Rakousko lze označit za vojensky neutrální stát. Cíl zachování neutrality Rakouska je definován v čl. 9a část 1 ústavy (.pdf, str. 9): ,,Austria subscribes to comprehensive national defence. Its task is to preserve the external independence as well as its inviolability and its unity, in particular as regards the maintenance and defence of permanent neutrality."

Koncepci vojenské neutrality a jejímu vývoji konkrétně na případu Rakouska se věnuje článek Mgr. Kristýny Maťátkové, vydaný v recenzovaném akademickém časopise Obrana a strategie. Upozorňuje, že koncepce vojenské neutrality nemá u akademiků jasně vymezené hranice a není tak ani možné ji přesně definovat. Neutralitu dělíme na dočasnou a permanentní. Dočasná neutralita je mezinárodně vymezena Haagskými konvencemi z let 1899-1907 a vztahuje se pouze na neutralitu státu v probíhajícím válečném konfliktu. Permanentní neutralita naopak nevyplývá z žádného oficiálního právního dokumentu a řídí se zvykovým právem.

Permanentní neutralita předpokládá zachování neutrálního stavu i v době míru. Jak uvádí Maťátková, v případě permanentní neutrality je hlavní, aby neutrální státy v době míru nevstupovaly do smluvních svazků, které by jejich neutralitu ohrožovaly v době válečného konfliktu. Akademické definice a výklady permanentní neutrality se však liší a některé zahrnují i zákaz přítomnosti cizích vojenských jednotek na území neutrálního státu nebo vstup do mezinárodních vojenských či obranných organizací.

Ačkoli vojenská neutralita dle článku patří k charakteristickým rysům rakouské identity, s koncem studené války a zapojením do procesu evropské integrace došlo v Rakousku k adaptaci a odklonu od permanentní neutrality směrem k neutrální politice neúčasti v aliancích a politice solidarity.

Rakousko se stalo neutrálním státem v roce 1954. Svou neutralitu pak stvrdilo v ústavě z roku 1955. V permanentní neutralitě Rakousko pokračovalo i první dekádu po konci studené války. V rámci podání přihlášky o vstup do EU došlo k úpravě Rakouské ústavy, která nově deklarovala možnost účasti Rakouska na evropské Společné zahraniční a bezpečnostní politice (SZBP), kterou nově zaváděla Maastrichtská kritéria v rámci druhého pilíře, a to aniž by došlo k porušení neutrálního postoje Rakouska. Zde se mj. projevuje pružnost výkladu permanentní neutrality, na kterou ve svém článku upozorňuje Maťátková: ,,Jinými slovy, každý stát může svou neutrální politiku v praxi uplatňovat trochu jiným způsobem a zároveň ji i jinak interpretovat."

V roce 1995 se Rakousko stalo součástí programu Partnerství pro mír, spadajícím pod NATO. Tímto bylo Rakousku umožněno navázat spolupráci s NATO bez závazku kolektivní obrany, plynoucím z článku 5.

Další úprava rakouské ústavy v souvislosti s neutrálním statusem země proběhla v roce 1998. Důvodem bylo přijetí Amsterodamské smlouvy, která dále rozvíjela principy fungování EU, dříve stanovené v Maastrichtské smlouvě z roku 1992. Ústava nově stanovila, že se Rakousko může zúčastnit všech misí v rámci SZBP uvedených v Amsterodamské smlouvě.

Další prohlubování spolupráce členských zemí EU v oblasti bezpečnosti a obranné politiky, které vedlo k zavedení Společné zahraniční a obranné politiky (SBOP) však Rakousko donutilo, aby v roce 2001 přijalo novou bezpečnostní a obrannou doktrínu. Bezpečnostní a obranná politika Rakouska byla nově definována jako nealianční s plněním principu evropské solidarity. Současná (ke 14. březnu 2019) bezpečnostní strategie Rakouska z roku 2013 (.pdf, str. 6) uvádí: ,, Security policy based on solidarity takes into account that the security of neutral Austria is now largely interconnected with the security of the EU as a whole." Dle Maťákové tím Rakousko odkazuje na neutralitu ve smyslu nečlenství v NATO, ale zároveň je zdůrazněna solidarita s členskými zeměmi EU v rámci plnění závazků SZBP/SBOP.

Rakousko zároveň deklaruje, že si je vědomo nutnosti mezinárodní spolupráce při implementaci bezpečnostní politiky, a zavazuje se k účasti svých vojáků na misích s charakterem krizového managementu v rámci EU, OSN a NATO.

Podle původního plánu (.pdf, str. 2) mělo dojít k vystoupení Velké Británie z Evropské unie 30. března 2019, dnes je ale tato varianta nejistá.

V úterý Mayová uvedla, že o brexitové dohodě dojednané s EU se bude znovu hlasovat nejpozději 12. března. Zároveň poslancům slíbila v případě odmítnutí dohody možnost odmítnout i Brexit bez dohody a vynutit si odklad vystoupení z EU. Mayová dodala, že o jednorázový a krátkodobý odklad požádá Brusel jen v případě, že zákonodárci při hlasování odmítnou podpořit jí vyjednanou dohodu o odchodu z Unie i možnost, že Británie 29. března EU opustí bez jakékoli předchozí dohody. Odklad by měl podle Mayové poskytnout vládě více času na vyjednávání případných změn v brexitové dohodě.

Jak dlouhé toto eventuální prodloužení bude a zda k němu vůbec dojde, zatím není jasné. O odkladu v délce dvou měsíců informoval deník The Telegraph, avšak neoficiálnost takového tvrzení lze vyčíst z týden staré zprávy serveru Bloomberg, která hovoří o měsících třech. Prodloužení by mělo být „krátkodobé“, nejčastěji se zmiňuje prodloužení o dva měsíce, tedy do konce května. Média přinášejí odhady nejčastěji 2 až 3 měsíce, ale přesný termín není znám.

Svůj úmysl vystoupit z Evropské unie Velká Británie oficiálně oznámila 29. března 2017 poté, co občané v referendu konaném 23. června 2016 rozhodli o vystoupení Velké Británie v EU. Pro Brexit se tehdy rozhodlo 51,9 % Britů. Pro odchod z EU se vyslovilo 17,4 milionů voličů, pro setrvání 16,1 milionů.

Na základě aktivace článku 50 smlouvy o EU ze strany Velké Británie 29. března 2017 Evropská rada přijala pokyny, které vymezují rámec jednání a stanoví celkové postoje a zásady EU při jednáních o odchodu Velké Británie.

Na základě těchto pokynů jmenovala vedoucím vyjednavačem za EU Michela Barniera a jeho speciální skupinu, celkem tým čítá 11 členů (pdf.). Michel Barnier je bývalý několikanásobný francouzský ministr a bývalý člen Evropského parlamentu a komise. Události ve vyjednávání v chronologickém pořadí lze nalézt zde.

Kampaň okolo referenda, které se konalo 23. června 2016 a ve kterém měli občané Spojeného království rozhodnout, zda vystoupí z Evropské unie, skutečně doprovázela řada dezinformací. Jednou z nich bylo i tvrzení zastánců odchodu Spojeného království z EU, že odchodem získá UK týdně 350 milionů liber, které budou využity v národním zdravotnictví.

Dle serveru The Guardian však UK přispívá do rozpočtu EU pouze částkou cca 250 milionů liber, od které je dále nutné odečíst prostředky, které EU posílá zpět v rámci nejrůznějších dotací, tedy více než 100 milionů liber. Velká Británie tak odchodem z EU získá pouze cca 140 milionů liber týdně. O podobné částce pak píše i britská BBC.

Dalšími nepravdivými či zavádějícími informacemi, které v brexitové kampani zazněly, jsou pak například tvrzení, že Brexit neznamená odchod z jednotného unijního trhu nebo že do EU se chystá přistoupit Turecko, což bude mít za následek vysoký nárůst tureckých imigrantů ve Velké Británii.

Varianta tvrdého brexitu znamená plné odloučení od struktur Evropské unie. Jak uvádí například server iRozhlas.cz, jedná se o „žádné částečné či přidružené členství, a naopak odstoupení od jednotného trhu a Soudního dvora EU, kontrolu imigrace z členských států a novou celní dohodu.“

Tvrdý brexit nebyl poslanci britského parlamentu vyloučen. Jako případný způsob vystoupení z Unie jej podpořila v návrhu dodatku Scottish National Party valná většina konzervativních poslanců, několik labouristů, unionistů a nezávislých členů komory. Dodatek Skotské národní strany (SNP amendment) na úplné vyřazení tvrdého brexitu neuspěl s rozdílem 36 hlasů.

I mezi konzervativci panují různé názory na tuto možnost. „Například server Politico zmiňoval, že jenom v Konzervativní straně je osm proudů poslanců, kteří mají různé postoje,“ uvedl politolog a analytik České televize Lukáš Hájek. „Jsou to poslanci, kteří jsou zcela proti této dohodě, a chtějí odejít i za cenu takzvaného tvrdého brexitu, jsou tam kariéristé, kteří chtějí jenom udržet vládu u moci, a jsou tam i ti, kteří chtějí udržet Velkou Británii stále v Evropské unii,“ uvádí nadále. Například ministr obrany Tobias Elwood vyjádřil jasné obavy z „no deal“ brexitu.

Dle serveru Politico.com se i uvnitř konzervativní strany objevují poslanci, kteří trvají na tvrdém brexitu.

Zatímco v jednotlivých členských zemích EU probíhá v roce 2008 ratifikace Lisabonské smlouvy, Irsko naopak v referendu, které proběhlo 12. června 2008, příjetí Lisabonské smlouvy odmítá - volební účast byla 53,1 %, pro bylo 46,6 % občanů, proti 53,4 %. Tehdejší irská vláda vnímala negativní výsledek hlasování jako „trapnou porážku“. Druhé referendum se konalo o rok později a výsledky byly zveřejněny 3. října. Tentokrát Irové v referendu přijetí Lisabonské smlouvy schválili. Pro přijetí Lisabonské smlouvy se vyslovilo 67,1 % občanů, volební účast byla tentokrát 59 %.

Lisabonská smlouva byla podepsána všemi členskými státy na zasedání Evropské rady v roce 2007. Ratifikační proces v jednotlivých členských státech probíhal v letech 2008-2009. Ke vstupu Lisabonské smlouvy v platnost bylo zapotřebí (.pdf, str. 3), aby ji ratifikoval každý z 27 členských států v souladu se svými příslušnými ústavními předpisy.

Poté, co Irové Lisabonskou smlouvu schválili, zbývala ke vstoupení smlouvy v platnost jen její ratifikace Českou republikou. K tomu nakonec došlo 13. listopadu 2009.

Lisabonská smlouva, která nakonec vstoupila v platnost 1. prosince 2009, udělila rozsáhlejší pravomoci Evropskému parlamentu, změnila systém hlasování v Radě a zavedla tzv. občanskou iniciativu či funkce stálého předsedy Evropské rady a vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku a diplomatický sbor EU.