Přehled ověřených výroků

Během vystoupení ve Valném shromáždění OSN, které proběhlo 19. září 2017, Miloš Zeman prohlásil:

„Chápu lidi, kteří říkají, že migranty musíme uvítat. Mé námitky ale plynou z faktu, že masivní migrace z afrických a dalších zemí představuje odliv mozků. Mladí, zdraví lidé, hlavně muži, kteří odcházejí ze svých zemí, představují oslabení potenciálu těchto zemí a kdokoliv, kdo migranty v Evropě vítá, souhlasí s tímto odlivem mozků a s permanentní zaostalostí těchto zemí. To, co potřebujeme udělat, je pomoci těmto zemím se zavedením elektřiny, se školami, nemocnicemi, vodními zdroji a podobně, aby se populace v domovských zemích stabilizovala, nikoliv podporovat migraci.”

Výrok skutečně během zmíněné krize padl, nepronesl jej ovšem Miloš Zeman coby tehdejší premiér, ale vyřkl jej jeho ministr zahraničí Jan Kavan. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý. Kavan po jednání vlády 7. dubna 1999 konkrétně uvedl:

„Vláda se tedy v té debatě dnes nesoustředila na to, že bychom řekli přesné číslo, kolik uprchlíků jsme ochotni vzít, ale vycházíme z toho, že současné možnosti bez nějakých větších nových kroků umožňují se postarat asi o 1700 uprchlíků, ale s tím, že některé naše sousední státy, například Rakousko nabídlo možnost až 5000 uprchlíků, čili možnost, že bychom našli v našich rezervách možnost se postarat o uprchlíky v počtu řádově 2000 až 5000 nelze vyloučit, ale v této chvíli je poněkud předčasné říct přesné číslo, neboť to závisí jednak na tom množství uprchlíků, jednak samozřejmě na finančních možnostech této republiky. ”

Prezident České republiky podle Ústavy sjednává a ratifikuje pouze mezinárodní smlouvy. Ratifikace se tak nevztahuje na právní předpisy vydané na základě mezinárodní smlouvy, jako například nařízení. Mezi nařízení patří i návrh nařízení Dublin IV, který by tak v případě schválení působil v českém právním řádu přímo, bez toho, aby vnitrostátní předpis musel implementovat, jak je tomu v případě směrnic. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Výrok byl vysloven v souvislosti s možnou ústavní stížností vůči nařízení Dublin IV. Prezident nemůže podávat ústavní stížnost, pouze může podat návrh k posouzení souladu mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem. To se však nevztahuje na nařízení, které je předpisem vzniklým až na základě mezinárodní smlouvy. Výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Nejprve je třeba si říct, že právem podat “běžnou” ústavní stížnost disponují pouze fyzické a právnické osoby, kterým bylo zasaženo do jejich základních práv a svobod, nikoliv prezident jako státní orgán. Prezident pak může podávat k Ústavnímu soudu návrhy týkající se zrušení zákona a přezkumu souladu mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem.

Co se týče přezkumu souladu mezinárodního práva s ústavním pořádkem, Ústavní soud může posuzovat pouze soulad mezinárodních smluv, a to pouze ještě před jejich ratifikací. Nařízení jako předpis vydaný až na základě již ratifikované mezinárodní smlouvy je tak z návrhu na podání přezkumu vyloučen.

Názvem Dublin IV se označuje návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady, který má nahradit nařízení z roku 2013, tzv. Dublin III. Dublin IV je zatím pouze návrhem nařízení, který zatím nebyl přijat.

Andrej Babiš při své návštěvě Bulharska projednával se svým bulharským protějškem, premiérem Bojkem Borisovem, témata spojená s migrační politikou Evropské Unie. Bulharsko je totiž předsedajícím státem EU, v migrační politice během svého předsednictví chce dosáhnout kompromisu mezi členskými státy.

Je třeba také dodat, že návrh Dublinu IV bude mít nejspíše pozměněný proces přijetí nařízení. Zástupci členských států se totiž dohodli na summitu Evropské rady z října 2017, že k přijetí nařízení a dalších předpisů upravující azylový systém bude při hlasování v Radě třeba souhlasu všech členských států, nikoliv pouze kvalifikované většiny, která je vyžadována podle unijních smluv. Česká republika tak bude mít právo veta při schvalování návrhu nařízení obsahující výše uvedený mechanismus.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť i když má Zeman pravdu v tom, že prezident podepisuje mezinárodní smlouvy, v případě Dublin IV, o kterém byla řeč, nejde o mezinárodní smlouvu, ale nařízení, které prezident nepodepisuje.

Ústava České republiky ve svém článku 63 vyjmenovává tzv. pravomoci prezidenta s kontrasignací, tj. pravomoci, k jejichž platnosti je nutný další podpis, obvykle předsedy vlády nebo člena vlády jím pověřeného. Mezi tyto pravomoci prezidenta patří mimo jiné sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv.

Česká republika ratifikovala Lisabonskou smlouvu prostřednictvím svého tehdejšího prezidenta Václava Klause (což následně kontrasignoval premiér Jan Fischer) 3. listopadu 2009, ačkoliv osobní postoj Václava Klause byl k Lisabonské smlouvě negativní. V platnost pak Lisabonská smlouva v České republice vstoupila 1. prosince 2009.

Výrok označujeme za pravdivý, protože Dublin IV. skutečně nepatří mezi mezinárodní smlouvy, nýbrž se jedná se o sekundární unijní předpis vydaný na základě mezinárodní smlouvy, v tomto případě Smlouvy o fungování Evropské Unie. Nařízení mají obecnou působnost, jsou závazná a přímo použitelná ve všech členských státech Evropské unie.

Stejně jako dříve, kdy prezident tento výrok pronesl, i nyní pro nás zůstává neověřitelným, neboť obsah rozhovoru mezi Zemanem a Merkelovou není (mimo jeho interpretaci) znám.

Zákon o církevních restitucích se vrátil do Poslanecké sněmovny po zamítnutí Senátem. Hlasování se uskutečnilo 8. listopadu 2012. K jeho přijetí bylo třeba alespoň 101 poslanců. Pro přijetí ale hlasovalo 102 poslanců, mezi nimi byl i poslanec Roman Pekárek (později skutečně odsouze n a uvězněn).

I kdyby se ale tohoto hlasování neúčastnil, zákon by byl přijat.

Miloš Zeman popisuje správně příklad Virginie, není ovšem pravdou, že by k rozhodnutí o jeden hlas došlo poprvé v amerických dějinách. Celkem je zaznamenáno již sedm případů, kdy různé volby dopadly remízou a musel rozhodnout los, více jich pak dopadlo rozdílem jednoho hlasu.

Ve Virginii v roce 1971 probíhalo hlasování do místního Parlamentu, kdy republikánský kandidát William Moss vyhrával o jeden hlas nad kandidátem demokratické strany Jimem Burchem. Tento volební lístek byl však panelem tří soudců prohlášen za neplatný kvůli tomu, že hlasující přeškrtnul jména dvou demokratických kandidátů, pro které omylem hlasoval, a napsal „Nepřeji si pro tyto dva hlasova t.“

Přestože později Stephen Burns, který volil v nepřítomnosti a bylo tedy známo jeho jméno, objasnil, že pro republikánského kandidáta hlasovat chtěl, volební lístek nebyl uznán. Později proběhla volba losem, ve které vyhrál William Moss.

V roce 2017 nastala opět ve Virginii stejná situace, kdy nejprve republikánský kandidát David Yancey vyhrával nad demokratkou Shelly Simonds o deset hlasů, po přepočtu se však hlasování zvrátilo ve prospěch Simonds s rozdílem jednoho hlasu. Panel soudců však rozhodl započítat sporný hlasovací lístek, který způsobil, že oba kandidáti dostali stejný počet hlasů. O výsledku opět rozhodl los, ve kterém vyhrál Yancey.

Doplnění: Miloš Zeman ve svém výroku odkazuje na situaci z prosince loňského a ledna letošního roku, kdy o vítězi voleb ve Virginii rozhodl nikoliv jediný voličský hlas, nýbrž los. Neodkazuje na situaci z roku 1971, která nastala také ve Virginii a dopadla také losem.Jím zmiňovaná situace tak není ani prvním případem rozhodnutí voleb losem (neboť již došlo k těmto případům již dříve), ani prvním případem vítězství o jediný hlas (tato situace ve Virginii vůbec nenastala).