Přehled ověřených výroků

Německo se skutečně připravuje na start určité formy evidence tržeb, z veřejných zdrojů jsme se však nedozvěděli, zda stážisté z německé finanční správy sbírají zkušenosti opravdu v Česku.

Hlavní sdělení dovětku Andreje Babiše je tedy pravdivé. Zda k nám jezdí němečtí zástupci na stáž, ale nehodnotíme.

Je pravdou, že vyšší růst ekonomiky způsobil, že obce mají vyšší inkaso na jednotlivých daních. Nicméně pravdou už není, že by v dané věci vláda (potažmo ministerstvo financí) neudělala nic. V tomto období zvýšila podíl obcí na vybraném DPH v rozpočtovém určení daní, což obcím přináší více peněz.

V únoru 2015 předložil Andrej Babiš jako ministr financí za vládu do Poslanecké sněmovny novelu zákona o rozpočtovém určení daní, která zvedá obcím podíl na DPH z 20,83 % na 21,4 %. Zde tedy dostaly obce více peněz z celkového balíku vybraných daní.

V letošním roce došlo ke schválení novely zákona o rozpočtovém určení daní, která zvýšila podíl obcí na vybrané dani z přidané hodnoty z původních 21,4 % na 23,58 %. Novelu předložilo zastupitelstvo Libereckého kraje a ročně obcím přinese asi o 8,5 miliardy ročně více.

Je třeba dodat, že vláda vydala k přijetí zákona nesouhlasné stanovisko (.pdf), označila jej za „nedostatečně komplexní a nevyvážený“. Patrně proto se Andrej Babiš rozhodl sepsat vlastní pozměňovací návrh (.pdf), který však nebyl přijat. V každém případě všechny poslanecké kluby (tedy včetně vládních a včetně hnutí ANO) pro finální návrh hlasovaly.

Ukazatel daňová kvóta popisuje podíl příjmů daňového charakteru na HDP. Složená daňová kvóta obsahuje mimo daní ještě další povinné odvody, tedy příspěvky na sociální a zdravotní pojištění a cla. Výše složené daňové kvóty je 34,3 % (.pdf, str. 23). Od roku 2011 mírně roste, v řádech desetin procentních bodů. Skutečná složená daňová kvóta je tedy přibližně o 14 procentních bodů nižší než uvedl Jakub Michálek. Naopak Miroslav Kalousek popsal výši kvóty téměř přesně.

Mezní veličina označuje přírůstek placené (vyměřené) daně z dodatečného příjmu. Mezní sazba daně se uplatňuje ze základu daně v nejvyšším zdaňovacím pásmu, tzn. nejvyšší možnou sazbou příslušné daně. Toto efektivní zdanění ekonomicky lépe popisuje skutečnou daňovou zátěž dopadající na každého jednotlivce. Rozhodně se nejedná o složenou daňovou kvótu. Podle OECD je mezní sazba střední třídy (průměrného zaměstnance) 48,6 % (str. 236).

Předně uveďme, že hodnotíme v rámci výroku jednotlivá navyšování, o nichž premiér mluví. Neřešíme, nakolik vedou k tlaku na platy. Ty ovlivňuje řada různých faktorů (včetně těch, na které kabinet nemá zásadní vliv) jako třeba růst ekonomiky, situace na trhu práce apod. Pokud však sledujeme vyjádření o různých navyšováních, jak o nich Sobotka mluví, tak ta jsou popisována korektně.

ODS za první a druhé vlády Mirka Topolánka od 4. září 2006 do 8. května 2009 a rovněž za vlády Petra Nečase od 13. července 2010 do 10. července 2013 minimální mzdu skutečně prakticky nezvýšila (o 50 korun v roce 2007), což vyplývá z oficiálních statistik ministerstva práce a sociálních věcí. Minimální mzdu následně pozvedla úřednická vláda Jiřího Rusnoka z 8 000 Kč na 8 500 Kč. Vláda Bohuslava Sobotky prozatím navýšila minimální mzdu třikrát – v letech 2015, 2016 a 2017.

K prvnímu nárůstu minimální mzdy vládou Bohuslava Sobotky došlo v lednu 2015, kdy byla zvýšena z původních 8 500 Kč na 9 200 Kč. Podíl minimální mzdy na průměrné se posunul z 33 % na 34,8 %. K dalšímu zvednutí došlo v lednu 2016, kdy byla minimální mzda navýšena na 9 900 Kč. Podíl na průměrné mzdě činil 35,9 %.

Třetí zvýšení proběhlo v lednu 2017, kdy se minimální mzda zvýšila na 11 000 Kč. Čtvrté navýšení minimální mzdy pocházející od Sobotkovy vlády proběhne začátkem roku 2018 a nejnižší zaručená mzda naroste na 12 200 Kč.

Co se týče průměrné mzdy, za rok 2014 činila tato suma 25 686 Kč. Ve druhém čtvrtletí roku 2017 narostla průměrná mzda na 29 346 Kč, což znamená navýšení o 3 660 Kč.

Od 1. listopadu 2017 pak dojde k nárůstu tarifních platu učitelů o 15 %, na čemž se dohodla vláda 11. září. Je vhodné také dodat, že nehodnotíme vliv růstu mezd ve veřejném sektoru na mzdy v soukromé sféře.

Na základě údajů zveřejněných americkým deníkem The New York Times výrok hodnotíme jako pravdivý.

Podle deníku NYT schválila Evropská komise na sanaci bank v rozmezí let 2008–2012 částku 592 mld. eur.

V nedávné době postihly ekonomické problémy hned tři italské banky. Monte dei Paschi di Siena získala od italské vlády úvěr 5,4 miliardy eur, likvidace benátských peněžních ústavů Banca Popolare di Vicenza a Veneto Banca vládu přijde až na 17 mld. eur. Agentura Bloomberg přišla se střízlivějším odhadem 10 mld. eur.

Problémy trápí také španělský bankovní sektor. Evropské regulační orgány převzaly v červnu tohoto roku kontrolu nad bankou Banco Popular, kterou v zájmu záchrany prodaly konkurenční bance Banco Santander jen za symbolickou částku 1 euro.

Italské banky už léta drží vysoký podíl nesplácených úvěrů. Podle údajů Mezinárodního měnové fondu zveřejněných v britském deníku The Telegraph tvořily tyto úvěry v roce 2015 celých 18 %. Podobné problémy trápí i španělské a francouzské banky.

Mimo to, Evropská centrální banka před pár dny oznámila, že požádá banky eurozóny o navýšení plateb do společného balíku, ze kterého by se v případě krize hradily náklady na špatně úvěrované úvěry.

Fiscal compact je součástí Smlouvy o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii, která je jednou z reakcí na krizi eurozóny. Tuto smlouvu v roce 2012 podepsalo 25 členských států EU, nepodepsat se ji rozhodla Velká Británie, ČR a Chorvatsko. Obsahuje požadavek vyrovnaného rozpočtu a mechanismy nápravy, které mají signatáři zavést do svých vnitrostátních předpisů. Fiscal compact tedy nemá přímý vliv na rozpočty všech evropských zemí, existují výjimky, mezi nimi i ČR, což Kalousek v debatě zmiňuje. Závazný je nicméně pro všechny členy eurozóny, o kterých byla v kontextu tohoto výroku řeč.

EU i USA výrazně zasáhla světová hospodářská krize, což je při srovnání tempa růstu HDP (graf níže) na první pohled zřejmé. Následující roky se tempo růstu amerického HDP pohybovalo kolem 2 %, zatímco v EU bylo v roce 2012 dokonce záporné. V posledních dvou sledovaných letech se však hodnoty tohoto ukazatele v EU a USA značně přiblížily. Kalousek v debatě hovořil právě o aktuálním stavu a výrok tak můžeme označit za pravdivý.

Smlouvu o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii schválila vláda 24. března 2014 a souhlas s ratifikací vydal 27. srpna také Senát.

Přesto zůstává smlouva stále neschválená, chybí ratifikace poslanci a také prezidentem. Koalice má v Poslanecké sněmovně většinu, smlouvu mohla schválit během celého volebního období. Prozatím prošel dokument pouze prvním čtením, které proběhlo již v roce 2014. Vláda měla tedy fakticky tři roky času prohlasovat smlouvu ve druhém čtení.

U mezinárodních smluv jsou v Poslanecké sněmovně pouze dvě čtení a čistě teoreticky je možné, že se smlouva stihne projednat ještě během září. Prozatím se tak ovšem nestalo, závazek tak hodnotíme jako nesplněný. Vláda sice danou smlouvu schválila, bez ratifikace jde ovšem pouze o deklaratorní postoj.

Účelem smlouvy je posílit hospodářský pilíř Hospodářské a měnové unie. K tomu má dojít prostřednictvím tří opatření: zpřísnění rozpočtové kázně, posílení koordinace hospodářských politik a zlepšení správy eurozóny. Jedná se například o zajištění vyrovnaného nebo přebytkového veřejného rozpočtu.

Fiskální pakt v současnosti znamená hlavně možnost České republiky účastnit se na vybraných jednáních summitů eurozóny. Závaznost plnit fiskální pakt však mají jenom státy platící eurem.

Podle dat zveřejněných Eurostatem v roce 2015 vzrostlo reálné HDP České republiky o 4,5 % oproti roku 2014. U Německa to bylo o 1,7 %. Růst České republiky byl tedy přesně 2,6krát větší než Německa. Po zaokrouhlení tento údaj odpovídá výroku Andreje Babiše.

K přijetí eura se Česká republika zavázala podpisem přístupové smlouvy, který proběhl 16. dubna 2003 v Aténách. Přistoupení České republiky bylo potvrzeno i lidovým referendem ve dnech 13. a 14. června 2003. Pro přistoupení bylo 3 446 758 občanů, tedy 77,33 %.

Článek číslo čtyři (.pdf, str. 2) totiž praví: „Každý nový členský stát se účastní hospodářské a měnové unie ode dne přistoupení jako členský stát, na který se vztahuje výjimka, ve smyslu článku 122 Smlouvy o ES.“

Státy musí ale splňovat několik podmínek, aby mohly zavést euro. Právě kvůli tomu je zde zavedená výjimka, aby státy mohly splnit konvergentní podmínky, které jsou k přijetí eura nutné podle Maastrichtské smlouvy (později Smlouva o fungování Evropské unie). Těmi jsou (.pdf, článek 140, str. 63):

1. dlouhodobě udržitelný stav veřejných financí patrný ze stavu veřejných rozpočtů nevykazujících nadměrný schodek

2. dosažení vysokého stupně cenové stability patrného z míry inflace

3. dodržování normálního fluktuačního rozpětí stanoveného mechanismem směnných kurzů Evropského měnového systému po dobu alespoň dvou let, aniž by došlo k devalvaci vůči euru

4. stálost konvergence dosažené členským státem, na který se vztahuje výjimka, a jeho účasti v mechanismu směnných kurzů, která se odráží v úrovních dlouhodobých úrokových sazeb

Ze Smlouvy o přistoupení ČR k EU a primárního práva vyplývá, že se Česká republika zavázala k přijetí jednotné měny. Nedodržení tohoto závazku by znamenalo porušení evropského i mezinárodního práva (neplnění mezinárodní smlouvy je v rozporu se zvykovým právem – Pacta sunt servanda).

EU je hlavním obchodním partnerem ČR a objem vzájemného obchodu za první pololetí roku 2017 dosáhl téměř 3 280 mld. Kč, což odpovídá třem čtvrtinám celkového zahraničního obchodu EU. Do ČR také z evropského rozpočtu proudí peněžní prostředky například prostřednictvím strukturálních fondů. V roce 2016 činila čistá pozice ČR (rozdíl mezi příjmy a povinnými odvody do evropského rozpočtu) 79,6 mld. Kč. ČR je tedy s EU značně ekonomicky propojena a změny měnového kurzu samozřejmě vliv na obchod i státní rozpočet mají.

Nedávným příkladem jsou intervence ČNB vedoucí k oslabení koruny, které probíhaly od konce roku 2013 do dubna letošního roku. Podle Asociace exportérů přinesly českým vývozcům 687 mld. Kč přímo a 590 mld. Kč nepřímo. Slabší koruna totiž pomáhá českým exportérům, na druhé straně ale zdražuje dovoz do ČR. Kurzové riziko tak komplikuje nejen uzavírání obchodních dohod, ale i plánování státního rozpočtu.