Přehled ověřených výroků

Výrok je hodnocen jako nepravdivý z několika důvodů. Zaprvé, od roku 1291, kdy vznikl původní základ švýcarské konfederace z tří lesních kantonů (Waldstatte), zažil tento stát alespoň jednou okupaci svého území a to v roce 1798, kdy byl obsazen francouzskými vojsky a byla zde vytvořena tzv Helvétská republika.

Pokud jde o povinnou vojenskou službu, je situace poněkud komplikovanější. Současný švýcarský systém občanské milice je poměrně moderní novinkou, která vznikla až spojením středověkého miličního systému a revolučního chápaní občanství z období mezi léty 1798–1817 (.pdf, str. 17). Tento unikátní systém vedl ke spojení civilních hodnot a pocitu občanské vojenské služby. Celé období mezi léty 1798–1848 bylo spojené s hledáním rovnováhy mezi odpůrci a příznivci federalismu. Ustálení situace přinesla až nová ústava roku 1848 (článek 18), která rozvíjí princip švýcarského občanství vzniklý v roce 1798 a povinné vojenské služby. O povinné vojenské službě v dnešním slova smyslu jako povinnosti občana Švýcarska lze tedy mluvit až od první poloviny 19. století.

A v neposlední řadě je potřeba připomenout, že tato argumentace je na hraně tzv. falešné korelace, kdy dva jevy mají zdánlivou spojitost. V tomto případě je nesmysl tvrdit, že povinná vojenská služba vedla jako zásadní činitel k faktu, že po roce 1815 nebylo Švýcarsko nikdy okupováno. Typickým příkladem, který ukazuje, že nezávislost nestojí jen na povinné vojenské službě, je například rok 1938 a okupace Sudet a následně zbytku území ČSR. V Československu v té době byla v platnosti (§ 127 Československé Ústavy) povinná vojenská služba.

Pavel Fischer oznámil při své tiskové konferenci 9. ledna 2017, že vyzval jednak ministryni Schillerovou ke zveřejnění zprávy OLAF, jednak prezidenta Zemana, aby se do tohoto případu vložil a vyžádal si informace, které má k dispozici ministerstvo financí. Celou zprávu odmítá ministerstvo dle své tiskové zprávy zveřejnit s ohledem na probíhající trestní řízení a jeho možné ohrožení. Vyjádření prezidenta ani ministryně financí k Fischerově výzvě zatím není k dispozici.

Dne 2. března 2018 na sedmé schůzi Poslanecké sněmovny uvedl Ondráček, volený do funkce předsedy SK pro kontrolu GIBS: „... hned v 25 letech, což byly tenkrát zákony, hned v 25 letech mě ministr vnitra České republiky Jan Ruml, Občanská demokratická strana, jmenoval vyšetřovatelem Policie České republiky po prověrce, kterou jsem samozřejmě musel projít, a při splnění požadavků, které na výkon takové funkce byly.“

Ondráčkovi bylo 25 let v červenci roku 1994, kdy byl skutečně ministrem vnitra politik za ODS, Jan Ruml. I jeho životopis, který zveřejnilo Aktuálně.cz, uvádí, že Ondráček působil jako vyšetřovatel Policie ČR 17 let, mezi lety 1994–2011. Je tedy pravdou, že tehdejší ministr vnitra Ruml jmenoval Ondráčka do funkce vyšetřovatele na základě splnění jeho bezpečnostní prověrky.

V roce 2013 hnutí STAN, tehdy ještě spolupracující s TOP 09, plánovalo předložit návrh zákona, podle kterého by ve všech malých obcích existovala povinnost přímé volby starosty. Ve větších a malých městech by zavedení systému bylo volitelné. Hnutí v minulém období návrh také předložilo, ten byl nicméně zamítnut.

Dle analýzy ministerstva vnitra (.pdf, str. 3) by zavedení přímé volby starosty znamenalo zejména posílení jeho politického mandátu. Starosta by byl osobně odpovědným za výkon veřejné moci v obci a za chod úřadu, radu by jmenoval sám, tedy sám by si vybíral svůj tým odborníků. Jednalo by se tak o významnou změnu.

Tuto myšlenku na sjezdu hnutí STAN dne 31. května 2013 podpořil i Miloš Zeman. Častým argumentem proti zavedení přímé volby starostů je to, že by starosta neměl dostatečně silnou pozici, pokud by nekandidoval za strany, které byly do zastupitelstva zvoleny.

„Proto vám dávám ke zvážení, zda by se starostou neměl stát ten, kdo dostal nejvíce preferenčních hlasů na kandidátce nejúspěšnější strany,“ navrhl k předloze Starostů Zeman.

Starostové a nezávislí doufali, že vliv prezidenta (zejména na ČSSD) jim pomůže tuto normu prosadit. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Miloš Zeman se skutečně několikrát postavil do role odpůrce inkluze. Debatu rozpoutal v lednu roku 2015, kdy se jasně vymezil proti společnému vzdělávání. Inkluze byla i důvodem veta novely školského zákona z května 2016. Téma změn současné podoby inkluze řešil Zeman i při letošní povolební schůzce v Lánech, v prosinci 2017.

Podle serveru Aktuálně.cz v lednu 2015 při návštěvě rehabilitačního ústavu v Brandýse nad Orlicí oznámil, že zdravé a handicapované děti by se měly vzdělávat odděleně.

„Nejsem zastáncem názoru, že by děti, které jsou určitým způsobem handicapovány, měly být umísťovány do tříd s nehandicapovanými žáky, protože je to neštěstí pro oba. Opakuji neštěstí pro oba, že? Mohl bych to samozřejmě rozvádět, mohl bych mluvit o šikaně, mohl bych mluvit o tom, že rychlost kolony je určena rychlostí nejpomalejšího vozidla, takže učitelé se nemohou věnovat těm, řekněme, talentovanějším dětem. Ale sám se domnívám, a to není žádný rasismus, to není preference nějaké etnické skupiny, že děti jsou daleko šťastnější, když jsou v rovnocenné komunitě, než tehdy, když jsou zasazeny do komunity.“

Tímto výrokem tehdy rozpoutal debatu o inkluzivním vzdělávání, kterou jsme již ověřovali v jednom z našich minulých výroků v březnu 2016. I tady se profiloval jako jasný kritik inkluze.

V květnu 2016 Miloš Zeman vetoval novelu školského zákona. Tato novela se sice týkala zavedení mateřských škol pro dvouleté děti, Zeman se ale i tak k tématu inkluze vyjádřil. Novela inkluzivního vzdělávání již v té době byla zavedena. Zeman při příležitosti veta novely o školkách vyjádřil opětovnou kritiku inkluze. V dopise adresovaném tehdejšímu předsedovi Sněmovny Janu Hamáčkovi sdělil:

„Zákon představuje v krátké době další novelu školského zákona, když předchozí novelou byl do školského zákona zapracován princip tzv. inkluze. Sděluji, že s tzv. inkluzí vyjádřily negativní stanovisko rady všech krajů, neboť její zavedení považují za předčasné, a to je další důvod, pro který zákon Poslanecké sněmovně vracím.“

Inkluze byla předmětem povolební schůzky s ministrem školství Robertem Plagou v Lánech v prosinci 2017. Ten podle ČT schůzku shrnul následovně: „Shodli jsme se na potřebě navyšování prostředků pro školy, a to jak na pedagogické, tak nepedagogické pracovníky. Také jsme se věnovali tématu inkluze, tam jsme diskutovali poměrně podrobně o potřebě revize finanční i věcné. A věnovali jsme se i otázce sportu a jeho systematické podpory ze strany státu.“

Povinná volební účast za první republiky skutečně existovala, obsahoval ji volební zákon č. 123/1920 Sb. (.pdf, str. 5, 13), podle kterého se musel voleb účastnit každý volič mimo osob, které:

• byly starší než 70 let, nebo
• se nemohly dostavit pro nemoc nebo tělesnou vadu do volební místnosti, nebo nemohly k volbám přijít z důvodu neodkladné povinnosti svého úřadu či povolání, nebo
• byly v den volby vzdáleny od místa volby nejméně 100 km, nebo
• byly zdrženy přerušením dopravy nebo jinými nepřekonatelnými překážkami.

Sankce za porušení volební povinnosti jsou dále rozvedeny v následujícím výroku.

V Belgii, Lucembursku i Austrálii volební povinnost v současnosti platí. V Belgii je dle volebního zákona volební neúčast postihována pokutou 5–10 eur (.pdf, str. 53, čl. 210), při opakovaném provinění může pokuta vzrůst na 10–25 eur (při dnešním kurzu to činí cca 640 Kč).

V Lucembursku voliči hrozí za neúčast pokuta, v praxi ale není vynucována (.pdf, str. 10); v Austrálii volič za nesplnění volební povinnosti zaplatí 20 australských dolarů (.pdf, str. 262, čl. 245), což je v přepočtu přibližně 360 Kč.

Je pravdou, že fenomén radikalizace mladých lidí ve francouzských věznicích skutečně existuje. Například The Guardian uvádí, že přibližně 60 % vězňů ve francouzských věznicích, které se dlouhodobě potýkají s přeplněním, tvoří muslimové, mezi nimiž je určitý počet muslimských radikálů. Extrémistické názory se pak mohou rychleji šířit například v důsledku izolace.

Radikalizace ve vězení se dává do spojitosti například s útokem Chérifa Kouachiho, jenž napadl redakci týdeníku Charlie Hebdo, či v případu Mehdiho Nemmouche, jenž v roce 2014 zaútočil na židovské muzeum v Bruselu.

Článek, ve kterém autor tvrdí, že Sovětská okupace v roce 1968 byla pro Československo přínosnou, a že by Češi měli být SSSR vděční, vyšel za doby návštěvy Miloše Zemana v Ruské federaci.

Zeman při setkání s ruským premiérem Medveděvem přinesl kopii článku a požadoval po něm, aby se od textu distancoval, což Medveděv udělal. Ruská vláda podle něj nezasahuje do práce novinářů a názor, který byl v článku vyjádřen je pouze názorem autora, nikoli televizní stanice, nebo vlády Ruské federace. K pozici ruské vlády k okupaci v roce 1968 řekl toto:

„Článek neodráží oficiální stanovisko našeho státu. Vy víte, že toto stanovisko bylo vyjádřeno již v roce 1993 v době, kdy se vyjednávaly a podepisovaly dohody mezi našimi zeměmi. Toto stanovisko bylo nejednou potvrzeno vrchními představiteli zemí, včetně prezidenta Putina.“

Nedošlo tedy k omluvě, premiér Medveděv se od názoru autora článku pouze distancoval.

Alena Vitásková, dříve předsedkyně Energetického regulačního úřadu, byla 22. února 2016 Krajským soudem v Brně odsouzena na 8,5 roku vězení v kauze udělení licencí elektrárnám Saša-sun a Zdeněk-sun v poslední možný den 31. prosince 2010. Už 1. ledna 2011 totiž klesly výkupní ceny energie ze solárních elektráren na méně než polovinu původní částky. Stát tak v případě sporného udělení licencí ztratil v přepočtu 2 miliardy korun. Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně rozhodl o vině všech osmi obviněných včetně Aleny Vitáskové a bratrů Zemků.


17. ledna 2018 však olomoucký Vrchní soud Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby. Důvodem měla být podle slov soudce Pavla Götha výpověď bývalé vedoucí odboru licencí Michaely Schneiderové, která vzala veškerou vinu na sebe. Soud váhal, zdali se Alena Vitásková účastnila trestní činnosti a tím vytvořila podporu pro rozhodnutí Schneiderové, ale podle slov soudce "takový závěr bez pochyb učinit nejde," a proto byla Vitásková osvobozena.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, nicméně nad otázkou, kdo rozhodl o „darování” Krymu Ukrajině v roce 1954 dodnes panují otazníky.

Krymský poloostrov byl v únoru 1954 rozhodnutím Nejvyššího sovětu SSSR připojen k Ukrajině. Po smrti J. V. Stalina v březnu 1953 došlo k tzv. válce diadochů mezi jeho nástupci. Nikita Chruščov rozhodně nebyl v roce 1954 v tak silné mocenské pozici, že by mohl exekutivně rozhodnout o darování Krymu Ukrajině. Zasedání Sovětu, na kterém bylo o darování rozhodnuto, předsedal Georgij Malenkov a zákon podepsal Kliment Vorošilov. Iniciativa však patrně vzešla právě od Chruščova.

V roce 1994 bylo podepsáno Budapešťské memorandum, ve němž byl Krym mezinárodně uznán jako součást Ukrajiny. Ruské obsazení Krymu a následné referendum o jeho nezávislosti jsou všeobecně považovány za nelegální a nelegitimní. Protože Republika Krym, která po sporném referendu vyhlásila nezávislost, okamžitě požádala o připojení k Ruské federaci, spadá nyní poloostrov Krym pod ruskou správu i jurisdikci.

Zemanovy výroky na adresu Krymu jsou sporné. Například v roce 2014 řekl, že patří „… spíše k těm, kteří se snaží pochopit připojení Krymu. Jednak z toho důvodu, že tam bylo hloupé Chruščovovo rozhodnutí z roku 1954. Jak víte, Krym Ukrajině nikdy nepatřil. A jednak proto, že evidentně si většina obyvatelstva to připojení přála.”

O nelegálnosti anexe Ruskem se však prezident Zeman opravdu několikrát vyjádřil, například v rozhovoruse čtenáři Parlamentních listů vyzdvihl porušení mezinárodních dohod: „Anexe znamená porušení mezinárodních dohod a je nesporné, že byly porušeny dohody, které zajišťovaly územní integritu Ukrajiny.“

Společně s dalšími prezidenty Visegrádské skupiny se také shodli, že anexe Ruskem byla agresí. Slovenský prezident Kiska řekl, že „… všechny země V4 potvrdily to, že to, co se (v březnu) stalo na Krymu, byla anexe a agrese. Všechny země V4 se společně shodly, že je potřebný jednotný postup EU a že (protiruské) sankce byly potřebné.“