Přehled ověřených výroků

Ivan Bartoš v rámci debaty tento výrok upřesňuje tak, že mluví o hejtmanech, starostech a primátorech a to v tom kontextu, že by Piráti navrhovali jejich přímou volbu. Tyto funkce ve skutečnosti odvolatelné jsou a to většinou zastupitelstva daného kraje nebo obce. Připomeňme si například nedávné odvolání hejtmana Košty z funkce hejtmana Olomouckého kraje.

Bartoš ovšem mluvil o možnosti odvolání přímo občany a v tom má pravdu. Hejtmani, jednotiví starostové i primátoři jsou voleni a odvoláváni nepřímo prostřednictvím zastupiteli krajů, obcí a měst. Občané nemají možnost hlasovat pro odvolání svého starosty, rovněž jej ani přímo nevolí (jako např. na Slovensku). Nicméně ani prezident není odvolatelný přímo, byť to Bartoš uvádí.

Článek 65 Ústavy ČR říká, že Senát (3/5 přítomných senátorů) může se souhlasem Poslanecké sněmovny (3/5 všech poslanců) podat proti prezidentu republiky ústavní žalobu k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení ústavního pořádku. Ústavní soud může rozhodnout o tom, že prezident republiky na základě ústavní stížnosti ztrácí svůj úřad, případně, že ztrácí také možnost jej znovu nabýt. Možnost odvolat prezidenta je však v Ústavě přítomna od roku 1993, nesouvisí tedy s přímo volenou hlavou státu.

Občané nemají žádnou pravomoc (byť při větší síle), jak iniciovat možné odvolání hlavy státu, kterou sami zvolili. Prezident je odvolatelný pouze nepřímo prostřednictvím návrhu Parlamentu k Ústavnímu soudu, navíc při nastavení systému, kdy je potřeba 3/5 většiny v obou komorách, jde spíše o akademickou možnost. Dodejme, že nijak neposuzujeme kvalitu nebo přínosnost přímých voleb do jednotlivých pozic.

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící. Občané skutečně nemají možnost, jak odvolávat hejtmany, starosty a primátory, o nichž Bartoš mluví. Nemají ovšem možnost odvolat ani prezidenta. Ten je ze své funkce sesaditelný pouze nepřímo přes volené zástupce, tedy stejně jako hejtmani, starostové a primátoři. Navíc u prezidenta při případném zbavení funkce (nejde tedy přímo o odvolání) o této věci rozhoduje Ústavní soud.

Senátní volby se konají na základě dvoukolového většinového systému, tak jak stanovuje Zákon o volbách do Parlamentu ČR (§ 76). Získá-li kandidát v prvním kole senátních voleb nadpoloviční většinu hlasů (tj. 50 % hlasů jeden hlas), ve volbách vítězí a druhé kolo se již nekoná. V případě, že tato situace nenastane, koná se druhé kolo senátních voleb, do něhož postupují dva kandidáti s nejvyšším počtem hlasům. Ve druhém kole pak vítězí ten, kdo má vyšší počet hlasů, v případě rovnosti počtu hlasů rozhodne los.

Zákon nestanovuje žádnou potřebnou volební účast, aby byly volební výsledky platné, proto se druhé kolo voleb dlouhodobě potýká s nízkou volební účastí (průměrně okolo 20% účasti oprávněných voličů, z toho důvodu můžeme průměrně říci, že ke zvolení kandidáta do Senátu stačí 10 % hlasů). V doplňovacích volbách do Senátu je pak volební účast ještě nižší, příkladem mohou být doplňovací volby v Praze 10 v roce 2014, kdy se ve druhém kole voleb zúčastnilo pouhých 8,75 % oprávněných voličů v tomto obvodu. Reálně tedy o senátorce zvolené za tento obvod rozhodla 4,37 % voličů.

V posledních volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013 mělo možnost jít k volbám 8 424 227 oprávněných voličů. Podíváme-li se na počet voličů, kteří se účastnili druhého kola senátních voleb např. v posledních senátních volbách v roce 2016, vidíme, že platný hlas odevzdalo 424 089 voličů, což tvoří pouhých 5 % z celkové počtu voličů.

Co se týče změny Ústavy, článek 9 Ústavy říká, že změna Ústavy je možná pouze přijetím ústavního zákona, přičemž změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná (tj. nemůže být změněno demokratické jádro Ústavy). Zároveň článek 39 Ústavy říká, že k přijetí ústavního zákona je potřeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů, přičemž prezident takový zákon nemůže vetovat (článek 50 Ústavy). Senátoři tak Ústavu sami nikdy změnit nemohou.

Předseda Pirátů má pravdu. Piráti opravdu zapisují své kontakty a styky s ostatními politickými subjekty a lobbisty. Tato stránka je na Pirátských listech pod názvem Evidence lobbistických kontaktů. Piráti zde nezapisují pouze neveřejné schůzky, ale také své setkání s těmito lidmi například v rámci nějakých akcí či neveřejné komunikace na sociálních sítí. Na konci zápisu bývají přijaté a poskytnuté výhody.

Ivan Bartoš opravdu zapsal schůzku s Daliborem Dědkem a Karlem Janečkem.Zápis ze schůzky s Daliborem Dědkem byl přidán 1. srpna v 21:23 a označen jako opožděný zápis. Tito dva pánové se totiž sešli již 21. července.

8. srpna v 7:20 zapsal Ivan Bartoš schůzi republikového předsednictva s Petrem Bouškou z hnutí Tak jo! z předešlého dne. V tomtéž zápisu je i uvedeno, že následně proběhl mezi Bartošem a Janečkem telefonický rozhovor.

S hnutím Tak jo! komunikoval například i Mikuláš Penksa, který byl následně pověřen komunikací s touto stranou. Jeho zápisy pochází například z 28. července, 13. srpna, 11. září nebo 10. října.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože byť Chovancova bakalářská práce skutečně působí tak, že nese prvky opisování (navíc ze skutečně podivných zdrojů), oficiálně mu titul zůstal a orgány školy, která mu titul udělila, neseznaly, že by jej získal neoprávněně.

Když Bartoš označuje Milana Chovance za plagiátora, má pravděpodobně na mysli kauzu z roku 2016. Piráti tehdy poukázali na možný podvod při psaní Chovancovy bakalářské práce v roce 2009, za kterou získal titul Bc. Na svých stránkách uvedli, že Chovanec mimo jiné okopíroval úvod práce z přípravy na maturitní zkoušku volně publikovanou na internetu v roce 2003.

Další z argumentů proti bakalářské práci Milana Chovance bylo, že jejím vedoucím byl Ivan Tomažič, bývalý proděkan právnické fakulty. Ten byl v roce 2010 označen samotnou univerzitou za jednoho z hlavních aktérů kauzy s tzv. „rychlotituly“. I studium Milana Chovance tehdy prověřovalo správní řízení, to bylo ovšem zastaveno.

Milan Chovanec se ohradil proti obvinění a označil ho za „pokus o předvolební skandálek“. Podle něj jsou všechny zdroje práce doloženy. Například Mgr. Eva Lehečková, Ph.D. z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy ovšem poukázala na nedostatky práce, kvůli kterým by při obhajobě práce neuspěla. To je například neuvedení citace ze zdroje uvozovkami, což se týká právě úvodní části Chovancovy práce, kterou Piráti označili za plagiátorství. Dodejme, že Chovanec veřejně titul Bc. nepoužívá.

Předseda Pirátů dále uvádí, že Chovanec opakovaně nemluvil pravdu. Není jasné, čeho přesně se má toto týkat. Pokud se podíváme na „skóre“ ministra vnitra, jak jej zaznamenává náš projekt, u Chovance jsme identifikovali prozatím 24 nepravdivých výroků (ze 160 celkových). Nicméně je třeba konstatovat, že jistý podíl nepravdivých vyjádření lze dohledat víceméně u všech českých politiků (může jít o omyl, špatnou či starou informaci, špatně použitý kontext bez zlého úmyslu klamat atp.). Tedy zde by měl Bartoš pravdu, pokud budeme brát jeho prohlášení obecně.

Výrok i přesto hodnotíme jako nevěřitelný, neboť nejsme schopni doložit zmíněné plagiátorství, byť Chovancův případ ve skutečnosti nese přinejmenším vážná podezření, které se daného skutku týkají.

František Čech byl poslancem ve volebním období 1996–1998, a to za ČSSD. Není jasné, o kterém hlasování aktuální superlídr Strany práv občanů ve skutečnosti mluví. O vstupu České republiky do Evropské unie (resp. o kroku, který k tomu vedl) se v daném období nehlasovalo.

Pokud bychom měli pouze krátce připomenout historii vstupu ČR do EU, tak v roce 1996 podal předseda vlády Václav Klaus přihlášku ČR do tohoto uskupení. Po vyjednávání o podmínkách byla dohodnuta přístupová smlouva, kterou schvalovaly členské státy unie, Evropský parlament a v České republice pak občané ve všelidovém referendu. V něm pro vstup hlasovalo bezmála 3 a půl milionu občanů (77 % voličů při 55% účasti).

Výrok Františka Čecha tedy hodnotíme jako nepravdivý, jako poslanec „pro Evropskou unii“ v období svého mandátu v letech 96–98 nehlasoval, hlasování pro/proti v té době v Poslanecké sněmovně neproběhlo.

Evropská unie má sedm institucí, mezi tři hlavní patří Evropský parlament, Rada ministrů a Evropská komise. Politické směřování EU pak obstarává Evropská rada, která je tvořena hlavami a představiteli vlád členských zemí. Do tvorby legislativy jsou zapojeny především výše zmíněné tři orgány.

Výhradní právo předkládat legislativní návrhy má sice úřednická Komise, čímž se evropský model liší od modelu národních států, kde mohou poslanci v parlamentu předkládat vlastní návrhy legislativních aktů, ale schvalování těchto návrhů je plně v kompetenci přímo voleného Evropského parlamentu a Rady EU, složené ze zástupců vlád národních států (ve formátu schůzek ministrů kabinetů jednotlivých zemí). Rada tvoří jeden subjekt, avšak zasedá v deseti různých složeních v závislosti na projednávaném tématu. K nejznámějším patří Rada pro hospodářské a finanční věci (ECOFIN), Rada pro zahraniční věci (FAC) nebo Rada pro spravedlnost a vnitřní věci (JHA).

V Radě a v Evropském parlamentu se hlas každého členského státu dělí poměrně - dle počtu obyvatel. V Evropské radě má každý stát jeden hlas bez ohledu na velikost. Každý členský stát má rovněž nárok na post jednoho evropského komisaře.

Evropská unie reguluje mnoho aspektů našich životů. Primárně stojí za standardizací snaha zjednodušit lidem, firmám a podnikatelům život napříč unií. Zadruhé pak sjednocování legislativ a nejrůznějších politik usnadňuje evropským institucím přerozdělování finančních prostředků nebo například snadnější ochranu spotřebitelů. Díky výhodám jednotného trhu mohou občané členských zemí snadno pracovat, studovat nebo podnikat v jiných členských zemích. Schengenský prostor dává možnost svobodně bez hraničních kontrol cestovat. Standardizace pomáhá výrobcům exportovat na zahraniční trhy a zároveň usnadňuje spotřebitelům orientaci v nabízených produktech. Pokud si například Rakušan bude chtít koupit ve Finsku vyrobenou čokoládu, má díky evropským standardům jistotu, že dostane to, co za čokoládu považuje i on sám.

Přesně z tohoto důvodu bylo českým výrobcům zakázáno používat termín „pomazánkové máslo“. Podle evropských standardů mohou být slovem máslo označované pouze produkty obsahující více než 39 % mléčného tuku, což pomazánkové máslo neobsahovalo. K zákazu používání termínu došlo z důvodu ochrany spotřebitelů. Opět příkladem - pokud by si Portugalec v českém obchodě chtěl zakoupit máslo a v regále sáhl po pomazánkovém máslu, nedostal by skutečné máslo.

František Čech nespecifikuje ani sport, ani prezidenta, ani kdy se tak mělo stát. Vycházíme tedy z nejpřirozenějšího předpokladu, že šlo o fotbalový zápas. Logicky si myslíme, že mělo jít o domácí zápas.

Výrok hodnotíme jako zavádějící. Zmíněný odchod prezidenta Francie se neudál během reprezentačního zápasu Francie s Marokem, nýbrž během finále francouzského poháru v roce 2002. Za pískotem fanoušků korsické Bastie stály především politické důvody, dávat odchod prezidenta Chiraca ze stadionu do souvislosti s migrací je tedy mylné.

Francouzský prezident skutečně kvůli nespokojenosti opustil fotbalový zápas, byl jím v roce 2002 Jaques Chirac, který odešel z utkání finále francouzského poháru mezi Lorientem a Bastií. Podle deníku Le Monde prezident opustil svou sedačku již během úvodní hymny, protože ho rozezlil pískot, který se ozýval z tribun během francouzské hymny. Pro kontext je nutno dodat, že tým SC Bastia je týmem ze severu ostrova Korsika, který náleží k Francii. Korsičané ale dlouhodobě usilují o statut autonomie, pískot se tak ozýval zejména z důvodů politických.

S největší pravděpodobností se Ringo Čechem vzpomínaná událost datuje do roku 2007, kdy francouzská fotbalová reprezentace sehrála v Paříži přátelský zápas s výběrem Maroka, utkání skončilo remízou 2:2.

Z několika dostupných videí na YouTube je zjevné, že v hledišti měli převahu fanoušci odění do tmavě červených barev, tedy barev Maroka. Toto utkání se však do historie zapsalo především tím, že během francouzské hymny reprodukované před začátkem zápasu se z hlediště ozýval velmi hlasitý pískot. Podobné zážitky ostatně přinesly Francouzům i roky 2001 a 2008, kdy se domácí reprezentace setkala s Alžírskem, respektive s Tunisem, tedy svými bývalými koloniemi. Z dobových mediálních zpráv není zřejmé, že by se francouzský prezident odebral během zápasu ze své lože a opustil Stade de France.

Podle magazínu Time šlo o možnost, jak před zraky celé Francie upozornit na sociální, rasovou a ekonomickou diskriminaci etnických Arabů, byť často francouzských občanů.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože zejména informace o síle oblastních politiků nejsou dohledatelné a nemůžeme tudíž rozhodnout, jak významný je jejich vliv při lobování za zdravotnické vybavení. Nemáme ani statistiky, které by vypovídaly o čekacích lhůtách v jednotlivých nemocnicích.

Pokud vybereme několik příkladů, ve zlínské nemocnici si na vyšetření magnetickou rezonancí musí pacienti počkat pět týdnů, v Hradci Králové tři až čtyři měsíce a v Plzni jen deset dnů. V Kyjově mluví pacienti o měsíci a ve Vojenské ústřední nemocnici o třech týdnech. Údaje skutečně vypovídají o velkých rozdílech v době, která trvá od objednání k vyšetření, což koreluje s počtem přístrojů v jednotlivých regionech.

V Česku disponuje gama nožem pouze nemocnice Na Homolce, v Ostravě mají navíc modernější kybernetický nůž. O nepravidelném rozmístění zde tedy vůbec nemá cenu hovořit a tento případ proto není ideální.

Nelze však nijak doložit, že aktuální rozložení je zapříčiněno lobbingem regionálních politiků v jednotlivých oblastech. V některých případech (v Liberci nebo Turnově) byla například magnetická rezonance pořízena z evropských peněz. V jiných městech (Náchod) zase plánují do tohoto zdravotnického zařízení investovat z krajského rozpočtu.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože neexistuje žádná analýza, kolik by mělo zavedení zákona o registru smluv uspořit financí. Žádnou částku nezmiňuje ani důvodová zpráva zákona.

Jan Farský stál za návrhem zákona o registru smluv, který do Poslanecké sněmovny předložil v prosinci 2013. Registr smluv prošel dolní komorou v listopadu 2015, kdy pro něj po předchozím vetu senátorů hlasovalo 110 poslanců. Zákon vstoupil v platnost 1. července 2016. Podle § 2 zákona povinnost zveřejňovat smlouvy mají státní příspěvkové organizace (mezi ně patří např. fakultní nemocnice), příspěvkové organizace územního samosprávného celku (např. krajské nemocnice a polikliniky) nebo také zdravotní pojišťovny.

V červnu tohoto roku však poslanci schválilinovelu zákona o registru smluv. Nově by u zdravotnických zařízení nezveřejnění smluv na dodávky léků a zdravotnických prostředků neohrozilo jejich platnost, jak tomu bylo v původně. Proti návrhu se ve Sněmovně postavil prakticky celý klub TOP 09.

Neexistuje analýza, kolik by mělo státu zveřejňování smluv ušetřit finančních prostředků. Sám Farský odhaduje, že úspora by měla být v řádu desítek miliard korun.

Na Slovensku zavedli podobný zákon v roce 2011. O dva roky později popisovala při své návštěvě Prahy bývalá premiérka Iveta Radičová, že zákon přinesl úsporu zhruba 30 % veřejných financí. Za přijetí zákona se postavila například Rekonstrukce státu. Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby (. pdf, str. 6) z roku 2015 na adresu zákona poznamenala: „Z ákon je pozitivním krokem v boji proti modernímu organizovanému zločinu.“

Výrok je hodnocen jako pravdivý. Jak v případě tří zmíněných zemí, tak v případě České republiky Rusko zasáhlo nebo zasahuje do vnitřních záležitostí země. Nesrovnáváme použité prostředky, pouze fakt, že k těmto zásahům došlo.

Pokud jde o jednotlivé případy v příspěvku, pak v případně Podněstří je RF obviňována (OBSE) z toho, že na zdejším území má své vojáky, a to již od ukončení konfliktu v roce 1992. Tyto „mírové“ jednotky nemají žádnou mezinárodní legitimitu a narušují moldavskou suverenitu.

Po skončení krátké rusko-gruzínské války v roce 2008 byla Ruská federace nezávislou mezinárodní vyšetřovací komisí EU obviněna z toho, že narušila během války suverenitu Gruzie a že nese zodpovědnost na účelovém vystupňování vzájemného napětí mezi Gruzií a Jižní Osetií. Navíc je zde i otázka vydávání ruských pasů obyvatelům Osetinských území.

Anexe Krymského poloostrova a jeho následné připojení k RF v roce 2014 je považováno mezinárodním společenstvím za asi nejflagrantnější porušení mezinárodního práva a dohod. Samotné připojení bylo jako nelegitimní narušení ukrajinské suverenity odsouzeno 27. března 2014 Valným shromážděním OSN. Anexí Krymu porušila RF nejen Chartu OSN (článek 2), finální akt Helsinské konference z roku 1975, ale také své mezinárodní závazky vyplývající z členství v Radě Evropy. Dále pak porušila jednotlivé smlouvy, jako například Budapešťské memorandum z roku 1994, ve kterém byl potvrzen nejaderný status Ukrajiny výměnou za garanci její bezpečnosti včetně jejich tehdejších hranic nebo smlouvy o vzájemném přátelství z roku 1994, nebo Charkovský pakt z roku 2010, který řešil status ruské černomořské flotily a pronájmu Sevastopolu, a ve kterém obě strany potvrzovaly, že území Krymu je ukrajinské území.

Pokud jde o nové formy mocenského zápasu a získávání vlivu, nový trend nekonvenčního boje RF ukazuje poslední výroční zpráva BIS pro rok 2015 a je patrný i u nás v ČR. Ve zprávě se píše:

„V kontextu ukrajinské a následně syrské krize kladlo Rusko obecně důraz na vlivové a informační operace v kontextu nelineární (hybridní, nejednoznačné, asymetrické či nekonvenční) války.“

V této zprávě také definuje hlavní cíle ruského počínání:

• oslabení informačního potenciálu země (utajená infiltrace českých médií, internetu a masivní produkce ruské státem řízené distribuce propagandy a dezinformací)
• posilování informační rezistence ruské společnosti (prefabrikované dezinformace z českých zdrojů pro ruské publikum)
• ovlivnění vnímavosti a myšlení českého publika a oslabení vůle společnosti k odporu či konfrontaci (informační a dezinformační zahlcení publika, relativizace pravdy a objektivity, prosazení motta „všichni lžou“)
• vyvolávání či přiživování vnitro-společenských a vnitropolitických tenzí v ČR (zakládání loutkových organizací, skrytá i otevřená podpora populistických či extremistických entit)
• narušování vnitřní soudržnosti a akceschopnosti NATO a EU (pokusy o subverzi česko-polských vztahů, dezinformace a poplašné informace očerňující USA a NATO, dezinformace vytvářející virtuální hrozbu války s Ruskem)
• poškození pověsti Ukrajiny a její mezinárodní izolace (zapojením českých občanů a organizací do Ruskem skrytě řízených vlivových operací na Ukrajině či proti ní)

Podobně závažně bere ruský přesun k nekonvenčním konfliktům například i NATO.