Přehled ověřených výroků

Miloš Zeman hovoří v kontextu svého slibu, ve kterém tvrdil, že nebude vládu veřejně kritizovat. Tento slib ovšem porušil a kriticky se k vládě Bohuslava Sobotky vyjádřil hned několikrát, a to průřezově svým volebním obdobím.

V září 2017 Zeman označil Sobotkovu vládu jako vládu "promarněné příležitosti". Závěr výroku tedy souhlasí, při končícím volebním období vládu považoval za špatnou. Kritizoval především čekání na reformy. Pokus o spolupráci nebyl znatelný ani při řešení vládní krize v květnu 2017, kdy tehdejší premiér Sobotka přišel s prezidentem konzultovat situaci o odvolání Andreje Babiše z postu ministra financí. Zeman tehdy počítal s tím, že Sobotkova vláda podá demisi, přestože to nebylo oficiálně vyhlášeno. Zeman také v této chvíli odešel ze sálu dříve, než Sobotka dokončil svoji řeč, což naznačuje trhlinu v otázce spolupráce.

Příkladem některých dalších kritik může být Zemanův rozhovor v Českém rozhlase (2014): "...nejsem člověk, který by vládu nekritizoval, pokud si nemyslí, že si to zaslouží. Vláda podle mého názoru dosud ve svém konání učinila jednu základní chybu, že podlehla panu Kalouskovi a zku***la (sic!) služební zákon."

Následně Zeman kritizoval ještě například legislativní priority vlády nebo výběr eurokomisaře. Většina kritiky mířila na premiéra Sobotku, nešetřil ale ani ministra Dientsbiera v souvislosti se zamýšlenou změnou pravomocí hlavy státu. Celé odůvodnění tohoto slibu a další konkrétní příklady jsme již ověřili v našem výstupu Sliby Miloše Zemana (konkrétně slib veřejná kritika vlády).

Článek, o kterém Zeman hovoří, nevyšel v Krasnej zvezdě, ale na webových stránkách televize Zvezda, nejedná se tedy o stejné médium. Zeman se tak dopouští touto záměnou zavádění.

Krasnaja zvezda je ruský (původně sovětský) armádní deník založený v roce 1923, který se zabývá vojenskou tématikou. Pokud se podíváme na webové stránky deníku, zjistíme, že shlédnutí jednotlivých nejnovějších článků se pohybují v řádech stovek čtenářů, tištěně vychází třikrát za týden. Dá se tedy za okrajové periodikum považovat.

Miloš Zeman naráží na výrok pronesený při loňské návštěvě Královéhradeckého kraje.

Při obhajování hospitalizačních poplatků celou situaci demonstroval na případu starobního důchodce s průměrným důchodem, tedy nelze říci, že by se o důchodcích nebavil. Doslova řekl: „Stovka denně za hospitalizační poplatek přece nikoho nezabije. Bude vás to stát tři tisíce měsíčně. Průměrný starobní důchod je 11 tisíc, pořád nebudete o žebrácké holi.” Dodal, že poplatek pokrývá stravu, topení a svícení.

Informace o podobných případech se za poslední dva roky objevily několikrát, výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Světem minulý rok proběhla informace amerického listu The New York Times, jehož redaktor objevil tzv. továrnu trollů. Tato instituce by měla sídlit v Rusku, konkrétně v Petrohradu, a její oficiální název by měl být Centrum pro internetový výzkum. Dle zpráv, které v Česku přinesly Lidovky.cz nebo Česká televize, působí v této organizaci několik desítek lidí, jejichž pracovní náplní je zastávání ruských pozic ve fórech nebo šíření dezinformací.

Druhým typem lidí, kteří si jako obživu zvolili obor fake news, jsou zakladatelé vlastních webů, které by tento typ zpráv šířily na vlastní pěst. Jejich příjem pak tvoří prodej reklamních ploch na svých internetových stránkách, jak např. zaznělo v dokumentu ČT „Co dokáže lež“ (video, cca 21:00), nebo v článku na webu Aktuálně.cz o Nikolasu Pravdovi, jenž žije v Německu a založil si svůj dezinformační portál, který mu, dle jeho slov, pomohl vydělat si na koupi bytu.

Souhrn celé problematiky dezinformací přinesl před nedávnem web Aktuálně.cz, který také obsahuje část o hlavních tvůrcích dezinformací v České republice.

Andrej Babiš se po konci prvního kola prezidentských voleb vyjádřil v pořadu Partie na TV Prima (cca 7. minuta), že by se Miloš Zeman měl distancovat od dvou svých současných spolupracovníků, a to poradce Martina Nejedlého a kancléře Vratislava Mynáře. Jiří Drahoš pak mezi prvním a druhým kolem v rozhovoru pro týdeník Respekt uvedl, že vzhledem k minulosti obou prezidentových spolupracovníků, jsou pro něj oba nedůvěryhodní a speciálně na post kancléře by v případě svého zvolení nechal udělat audit.

V druhé polovině července 2017 se prostřednictvím mailů a papírových letáků ve schránkách začal po českých městech šířit hanopis obviňující Jiřího Drahoše ze spolupráce s StB a Michala Horáčka z černých, podezřelých sázek. Celý případ popsaly např. Lidové noviny.

Drahoš na tato obvinění reagoval. Na svém facebookovém profilu oznámil, že zvažuje předat celou věc policii, a zároveň zveřejnil své negativní lustrační osvědčení.

Negativní lustrační osvědčení Jiřího Drahoše. Zdroj: Web Jiřího Drahoše.

Na svém webu má také Drahoš dostupné vyjádření Radka Schovánka, badatele z Centra pro dokumentaci totalitních režimů, který se danému nařčení věnuje s tím, že jde o falzum a Drahoš ve skutečnosti nikdy ve svazcích StB evidován nebyl.

Dodejme, že veřejně se proti nařčením postavil také druhý (rovněž nepodloženě) nařčený kandidát, Michal Horáček. V této souvislosti jsme ověřovali jeden výrok právě Michala Horáčka.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý z několika důvodů. Zaprvé, od roku 1291, kdy vznikl původní základ švýcarské konfederace z tří lesních kantonů (Waldstatte), zažil tento stát alespoň jednou okupaci svého území a to v roce 1798, kdy byl obsazen francouzskými vojsky a byla zde vytvořena tzv Helvétská republika.

Pokud jde o povinnou vojenskou službu, je situace poněkud komplikovanější. Současný švýcarský systém občanské milice je poměrně moderní novinkou, která vznikla až spojením středověkého miličního systému a revolučního chápaní občanství z období mezi léty 1798–1817 (.pdf, str. 17). Tento unikátní systém vedl ke spojení civilních hodnot a pocitu občanské vojenské služby. Celé období mezi léty 1798–1848 bylo spojené s hledáním rovnováhy mezi odpůrci a příznivci federalismu. Ustálení situace přinesla až nová ústava roku 1848 (článek 18), která rozvíjí princip švýcarského občanství vzniklý v roce 1798 a povinné vojenské služby. O povinné vojenské službě v dnešním slova smyslu jako povinnosti občana Švýcarska lze tedy mluvit až od první poloviny 19. století.

A v neposlední řadě je potřeba připomenout, že tato argumentace je na hraně tzv. falešné korelace, kdy dva jevy mají zdánlivou spojitost. V tomto případě je nesmysl tvrdit, že povinná vojenská služba vedla jako zásadní činitel k faktu, že po roce 1815 nebylo Švýcarsko nikdy okupováno. Typickým příkladem, který ukazuje, že nezávislost nestojí jen na povinné vojenské službě, je například rok 1938 a okupace Sudet a následně zbytku území ČSR. V Československu v té době byla v platnosti (§ 127 Československé Ústavy) povinná vojenská služba.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, nicméně nad otázkou, kdo rozhodl o „darování” Krymu Ukrajině v roce 1954 dodnes panují otazníky.

Krymský poloostrov byl v únoru 1954 rozhodnutím Nejvyššího sovětu SSSR připojen k Ukrajině. Po smrti J. V. Stalina v březnu 1953 došlo k tzv. válce diadochů mezi jeho nástupci. Nikita Chruščov rozhodně nebyl v roce 1954 v tak silné mocenské pozici, že by mohl exekutivně rozhodnout o darování Krymu Ukrajině. Zasedání Sovětu, na kterém bylo o darování rozhodnuto, předsedal Georgij Malenkov a zákon podepsal Kliment Vorošilov. Iniciativa však patrně vzešla právě od Chruščova.

V roce 1994 bylo podepsáno Budapešťské memorandum, ve němž byl Krym mezinárodně uznán jako součást Ukrajiny. Ruské obsazení Krymu a následné referendum o jeho nezávislosti jsou všeobecně považovány za nelegální a nelegitimní. Protože Republika Krym, která po sporném referendu vyhlásila nezávislost, okamžitě požádala o připojení k Ruské federaci, spadá nyní poloostrov Krym pod ruskou správu i jurisdikci.

Zemanovy výroky na adresu Krymu jsou sporné. Například v roce 2014 řekl, že patří „… spíše k těm, kteří se snaží pochopit připojení Krymu. Jednak z toho důvodu, že tam bylo hloupé Chruščovovo rozhodnutí z roku 1954. Jak víte, Krym Ukrajině nikdy nepatřil. A jednak proto, že evidentně si většina obyvatelstva to připojení přála.”

O nelegálnosti anexe Ruskem se však prezident Zeman opravdu několikrát vyjádřil, například v rozhovoruse čtenáři Parlamentních listů vyzdvihl porušení mezinárodních dohod: „Anexe znamená porušení mezinárodních dohod a je nesporné, že byly porušeny dohody, které zajišťovaly územní integritu Ukrajiny.“

Společně s dalšími prezidenty Visegrádské skupiny se také shodli, že anexe Ruskem byla agresí. Slovenský prezident Kiska řekl, že „… všechny země V4 potvrdily to, že to, co se (v březnu) stalo na Krymu, byla anexe a agrese. Všechny země V4 se společně shodly, že je potřebný jednotný postup EU a že (protiruské) sankce byly potřebné.“

Dle Ústavy České republiky je sice prezident republiky vrchním velitelem ozbrojených sil, jeho role je však spíše ceremoniální.

Prezident konkrétně

• schvaluje základní vojenské řády,
• propůjčuje čestné nebo historické názvy či bojové prapory vojenským útvarům a vojenským zařízením.
• Kromě toho také jmenuje a povyšuje generály,
• jmenuje a odvolává náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky, který disponuje oprávněními nad příslušníky hradní stráže,
• a zejména jmenuje na návrh vlády náčelníka Generálního štábu, který stojí v čele Generálního štábu. Ten zabezpečuje velení armádě a reálně tedy armádě velí.

Dodejme, že civilní kontrolu nad ozbrojenými silami provádí ministerstvo obrany, k čemuž má ministr pravomoc vydávat rozkazy.

Výrok Miloše Zemana hodnotíme jako neověřitelný, a to proto, že Martin Nejedlý spolupracuje s prezidentem republiky pouze na základě ústní dohody, nikoli písemné smlouvy.

Martin Nejedlý, jeden z nejbližších lidí Miloše Zemana, zastává funkci externího prezidentského poradce. Mimo jiné stojí ve vedení SPO, je jejím místopředsedou. Ve vztahu k Zemanovi má Nejedlý představovat poradce pro energetiku. Jelikož však nemá oficiální smlouvu s KPR a není oficiálním zaměstnancem, jeho náplň práce nelze ověřit ani dohledat. Hrad rovněž nezveřejňuje u Nejedlého jeho životopis.

Jisté však je, že se Zemanem udržuje kontakt již od jeho vstupu do funkce v roce 2013, dodnes patří k nejužšímu okruhu spolupracovníků a osobně ho doprovází na zahraničních cestách.

Do června 2015 působil jako jednatel firmy Lukoil Aviation Czech, která distribuovala palivo na česká letiště.