Přehled ověřených výroků

Mirek Topolánek během svého účinkování na veřejnosti skutečně několikrát použil vulgarismy.

V plzeňské debatě, kterou Hilšer zmiňuje, řekl Mirek Topolánek „...já o té Ukrajině vím hovno“. Ihned se za toto slovo ovšem omluvil, uvedl, že je velmi unaven a chce se mu na toaletu. Výše uvedený výraz nahradil následně slovem „hodně“, což zjevně v kontextu vyřčených slov chtěl říct.

Ve funkci premiéra počastoval redaktory TV Prima slovy: „Běžte do prdele.“

Předtím (v březnu 2005) na jevišti pražského divadla Archa označil euroústavu za „shit“ s vysvětlením doslovného českého překladu.

Jiné vulgarismy použil Topolánek v krátkém neoficiálním rozhovoru s Jiřím Čunkem, když se jej ptal, zda viděl Nedělní partii, ve které vystoupil právě Mirek Topolánek proti Jiřímu Paroubkovi. Čunkovi před zahájením tiskové konference (ovšem před kamerami a novináři) v žertu řekl: „Jsi kretén, vole.“

Další Topolánkovy výroky ve svém článku z roku 2010 publikovalo zpravodajské periodikum Deník.cz.

Na svém Twitteru pak Topolánek poslal „do pr..le“ Českou televizi. Tweet zde uvádíme pouze pro ilustraci, Topolánek jej použil až po uskutečněné debatě, ve které mu toto Hilšer vytknul. Na hodnocení nemá tato věc vliv.

Zdroj: Twitter Mirka Topolánka

Zákaz náboženství popírajících práva druhých je zakotven na úrovni ústavního pořádku, nikoliv však v Ústavě, nýbrž v Listině základních práv a svobod. Výrok přesto hodnotíme jako pravdivý, neboť Jiří Hynek správně popsal obsah úpravy.

Svoboda náboženského vyznání je podle čl. 16 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku, zaručena každému; vyznání lze vykonávat jak individuálně, tak společně v rámci církve či náboženské společnosti.

Výkon základních práv a svobod však není neomezený, je podmíněný mezemi zákona. To samé je pak v Listině výslovně uvedeno i u svobody náboženského vyznání, kdy stanovuje možnost omezení práva zákonem, pokud je to nezbytné pro ochranu mj. práv a svobod druhých. Daným zákonem je pak zákon o církvích a náboženských společnostech, který stanoví zákaz vzniku a působení církví a náboženských společností popírajících práva druhých.

Zprávy z médií z minulých let vyvracejí tezi, že by Topolánek od roku 2006 vůbec nespolupracoval s Markem Dalíkem. Z textu níže vyplývá, že ke spolupráci obou mužů došlo po roce 2006 minimálně ve dvou případech.

V roce 2014 řekl Topolánek u soudu v Kauze pandury na Dalíkovu adresu, že do roku 2006 pro něj byl nepostradatelný, protože ho připravoval na debaty v médiích a psal mu projevy.

V téže výpovědi u soudu Topolánek ovšem také řekl, že jeho služeb využíval i jako premiér. Dalík Topolánka například zastupoval na schůzkách, kam premiér nesmí.

Konkrétně Topolánek uvedl:

„Byl to klíčový člověk, jehož služeb jsem využíval i jako premiér. Jeho služby nebyly nijak institucionalizovány.“

Jednou z takových schůzek byla schůzka se zástupci společnosti STEYR v roce 2007, jejímž prostřednictvím pořídila Česká republika pandury. Z toho vyplývá, že určitá spolupráce mezi oběma muži pokračovala i po roce 2006.

Jistá je také spolupráce Topolánka s Dalíkem z roku 2009. Tehdy měl Dalík na Topolánkovo přání a jeho jménem žádat redaktora České televize Dalibora Bártka, aby nezveřejňoval reportáž o policejním vyšetřování poslance Petra Wolfa.

To po odvysílané reportáži přiznal i Topolánek, když uvedl:

„Požádal jsem Marka Dalíka, aby pomohl Wolfovi v té štvanici, aby mu pomohl s určitým mediálním tlakem a pomohl mu na tu situaci reagovat.“

Wolf již v roce 2008 vystoupil z poslaneckého klubu ČSSD a poté i ze strany. Následně svým hlasem v Poslanecké sněmovně podporoval některé návrhy Topolánkovy vlády. Wolf podpořil svým hlasem Topolánkovu vládu také v březnu 2009, přesto však byla této vládě vyslovena nedůvěra.

Ke spolupráci s Topolánkem se vyjádřil také Marek Dalík, a to v rozhovoru pro server Neovlivní.cz ze dne 4. 1. 2017. Na otázku redaktorky Sabiny Slonkové, proč Dalík nepřestal s Topolánkem spolupracovat poté, co se stal premiérem, Dalík uvedl: „Nedokázal jsem odejít. Mockrát jsem chtěl.“

Topolánek ve svém výroku reaguje na nařčení od Marka Hilšera, že jeho vláda chtěla privatizovat pokoutně fakultní nemocnice. Jak vysvětlujeme ve výroku Hilšera i zde v samotném odůvodnění, z dostupných zdrojů nelze danou věc jednoznačně posoudit, a to zejména z toho důvodu, že zdroje informací se různí a zejména pak kvůli tomu, že daný návrh nebyl nakonec vůbec předložen.

V letech 2007 a 2008 skutečně došlo na ministerstvu zdravotnictví v rámci připravované reformy zdravotnictví i k návrhu na vytvoření zákona o univerzitních nemocnicích. Ten měl kromě dalšího měnit vlastnickou formu u fakultních nemocnic.

V obecné představě resortu (k naplnění této věci nedošlo) měly být fakultní nemocnice transformovány na akciové společnosti s účastí státu a univerzit. Proti tomuto záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Proti návrhu se zejména postavila jak tehdejší opozice, tak i univerzity, Česká lékařská komora a další aktéři včetně koaličních partnerů tehdejšího ministra Julínka, který měl danou věc v gesci.

Julínek měl výše zmíněný plán podložen věcným návrhem zákona (.pdf), který na svém jednání v dubnu 2008 schválila usnesením č. 373 Topolánkova vláda.

Důsledkem připravovaného zákona o univerzitních nemocnicích a pracovištích mělo být „nahradit fakultní nemocnice existující již v překonané formě státních příspěvkových organizací univerzitními nemocnicemi, které budou mít podobu akciových společností, a upravit standardní právní vztahy mezi univerzitní nemocnicí a univerzitou, v jejichž rámci bude přesně vymezeno jejich postavení v systému poskytování zdravotních služeb a v systému vzdělávání, vědy a výzkumu.“ Obecně měl zákon přinést řadu změn, v rámci výroku se soustředíme toliko na transformaci vlastnické struktury, o níž Hilšer mluví. Sám ji popisuje jako privatizaci. Pokud se ovšem podíváme do věcného záměru zákona, zjistíme, že rozložení akcií mezi stát a příslušnou univerzitu byl v poměru 66:34 pro stát. Podstatný je zejména bod 34 věcného záměru zákona (.doc), v němž se uvádí:

„Podíl na základním kapitálu ve výši 34 % bude univerzitě garantovat kvalifikovanou účast na rozhodování valné hromady. Proti vůli univerzity tak nebude možné změnit stanovy, rozhodnout o zvýšení či snížení základního kapitálu, schválit smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, smlouvu o nájmu podniku nebo jeho části nebo smlouvu zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části, rozhodnout o zrušení univerzitní nemocnice s likvidací, změnit druh nebo formu akcií, změnit práva spojená s akciemi, vyloučit nebo omezit přednostní právo na získání vyměnitelných a prioritních dluhopisů, vyloučit nebo omezit přednostní právo na upisování nových akcií, schválit ovládací smlouvu nebo smlouvu o převodu zisku.“

Daný záměr, který vláda schválila v dubnu 2008, ovšem není samotným návrhem zákona. Na základě záměru měl být zákon teprve zpracován a předložen. K tomu ovšem nedošlo . Proti záměru ministra Julínka, potažmo vlády Mirka Topolánka, se ostře vymezily Karlova univerzita v Praze, Masarykova univerzita (prostřednictvím tehdejšího rektora Fialy, dnešního předsedy ODS) v Brně i Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Proti privatizaci se postavila také tehdy vládní KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády.

Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

„Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (...)V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. O této jeho aktivitě z roku 2008 se zmiňuje například zpravodajský server info.cz. Jak informuje archivní tisková zpráva Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic. Hilšerovu angažovanost v dané věci potvrzuje také např. článek serveru iDNES z 20. května 2008.

Jak jsme uvedli výše, věcný záměr zákona obsahoval ustanovení, které mělo univerzitám garantovat, že nemocnice či jejich části nebudou rozprodány. Nicméně podle dobových zpráv tyto garance neobsahovalo paragrafované znění návrhu, které měl Julínek (potažmo ministerstvo zdravotnictví) projednávat se zástupci univerzit. O tom píše např. server Aktuálně 2. května 2008 s odkazem právě na paragrafované znění. Jelikož však nedisponujeme samotným návrhem, není možné posoudit, nakolik šlo reálně o privatizaci. Navíc se zde poměrně různí interpretace jednotlivých stran. Pokud přihlédneme k tomu, že samotný návrh zákona nebyl vůbec předložen a neprošel tak parlamentním schvalováním, je fakticky nemožné posoudit na základě dostupných zdrojů, zda ze strany vlády šlo o skrytou privatizaci fakultních nemocnic. Výrok tudíž hodnotíme jako neověřitelný.

Pavel Fischer má mnoho pracovních zkušeností, z domova i ze světa. V době prezidentování Václava Havla působil mezi lety 1995 až 2003 v Kanceláři prezidenta republiky, zprvu jako tiskový specialista, poté jako zástupce prezidentského mluvčího, a nakonec se propracoval na pozici ředitele politického výboru. Byl sedm let českým velvyslancem ve Francii a Monaku, od roku 2003.

V době pobytu Pavla Fischera na Pražském hradě probíhala obě volební období Václava Havla, co by prezidenta nově utvořeného samostatného státu. V roce 1998 se odehrály několikeré důležité události, byly vypsány předčasné sněmovní volby následované tzv. opoziční smlouvou a V. Havel vstoupil do svého posledního funkčního období. Právě pakt oficiálně nazvaný Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice, mezi ODS a vítězem voleb ČSSD, se dotýká Fischerova výroku. Prezidentská kancelář musela řešit, zda svolit k takovému kroku, zda hlava státu posvětí tuhle nestandartní dohodu. Mimo jiné se taky projednávalo její znění, které mnohým zavánělo nedemokratickými principy. Ústředním bodem problému byl fakt, že opoziční ODS slibovala, že v době této vlády nevyvolá hlasování o nedůvěře. Předsedou takto vytvořené vlády se stal Miloš Zeman za ČSSD, na postu setrval až do července 2002. Dále Havlovo prezidentství, do posledního dějství vstoupilo 20. ledna 1998 a neslo se v duchu konečného upevnění ČR ve strukturách západních organizací – NATO, EU. Na summitu Evropské rady v Lucemburku v prosinci 1997 se rozhodlo o konečných 11 kandidátských zemích, které se na základě své přihlášky stanou novými členy EU v další vlně rozšíření. Samotný proces byl posléze zahájen v březnu následujícího roku, přičemž oficiálně se ČR stala součástí k 1. květnu 2004. Iniciativa ohledně Severoatlantické aliance se vyvíjela o něco rychleji než ta týkající se EU. V roce 1999 se Česká republika stala součástí NATO a již v roce 2002 organizovala historický pražský summit.

V souvislosti s výrokem Pavla Fischera je nutné zmínit, že všechny uvedené okolnosti se v době jeho pobytu na Hradě opravdu projednávaly. Je ovšem velice složité dokázat, že se na jejich rozhodnutí opravdu podílel. Pozice mluvčího prezidenta obnáší absolvování veškerých jednání hlavy státu a následné formulování stanovisek, je nutné, aby mluvčí znal názory svého nadřízeného, a aby je v jeho nepřítomnosti mohl reprezentovat. Nejsme však schopní z veřejných zdrojů odhalit, jak velký poradní hlas Pavel Fischer měl vůči Václavu Havlovi.

Řada britských deníků zastávala v období před referendem pozici opustit Evropskou unii. Jednalo se především o bulvární média, která podle Huffington Post mohla ovlivnit dohromady 4,8 milionu svých čtenářů oproti 3 milionům čtenářům deníků, které byly pro zůstání v EU.

Mezi deníky, které proklamovaly postoj opustit Evropskou unii, byl Daily Mail, The Sun, The Telegraph, Express, Star a The Sunday Time. Například na titulní straně Daily Mail se objevily zprávy jako: If you believe in Britain, vote Leave (Pokud věříte v Británii, volte odchod), Who will speak for England? (Kdo promluví za Anglii?); v The Sun se pak objevilo například BeLeave in Britain (Věřte/opustit v Anglii) a po referendu Sun wot won it (Sun to vyhrál).

Naopak důležitost zůstat v EU zdůrazňovaly serióznější noviny. Mezi nimi například The Guardian, The Financial Times (Britain should vote to stay in European Union – Británie by měla volit za setrvání v Evropské unii), The Times, Daily Mirror, The Mail nebo The Observer.

Daily Mirror například v jednom ze svých vydání uvedl, že i přes některé neshody, které tento list měl s Evropskou unií, na své čtenáře apeluje, aby volili pro setrvání.

Opustit Evropskou unii:

Daily Mail a The Sun

Zdroj

Express

ZdrojZůstat v Evropské unii:

The Times

Zdroj

The Guardian

Zdroj

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, neboť britská média nepodporovala plošně hlasování proti Brexitu – naopak některé velmi vlivné tituly zcela zřetelně uváděly, že by měli Britové hlasovat pro opuštění Evropské unie.

Z ruských strategických materiálů vyplývá, že Severoatlantická aliance je společně se Spojenými státy a Evropskou unií považována za hlavního soupeře Ruské federace. USA i drtivá většina členských zemí EU jsou zároveň členy NATO, výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Na konci roku 2015 Ruská federace podpisem svého prezidenta přijímá novou Národní bezpečnostní strategii, na kterou navazuje v listopadu roku 2016 dokument Koncept zahraniční politiky Ruské federace.

V obou dokumentech není specificky určený žádný stát či skupina jako přímá hrozba pro Ruskou federaci, přesto je nepřímo vyjádřeno, že Ruská federace se v případě hodnocení rizik a nebezpečí zaměřuje především na Západ jako cele,k jak ukazuje například tato citace z Konceptu zahraniční politiky RF (bod 61): „Systemic problems in the Euro-Atlantic region that have accumulated over the last quarter century are manifested in the geopolitical expansion pursued by the North Atlantic Treaty Organization (NATO) and the European Union (EU) along with their refusal to begin implementation of political statements regarding the creation of a common European security and cooperation framework, have resulted in a serious crisis in the relations between Russia and the Western States. The containment policy adopted by the United States and its allies against Russia, and political, economic, information and other pressure Russia is facing from them undermine regional and global stability, are detrimental to the long-term interests of all sides and run counter to the growing need for cooperation and addressing transnational challenges and threats in today’s world.“

V případě USA se v Bezpečnostní strategii RF opakuje hrozba jejich vojenské technologické převahy a z toho plynoucí snahy o dominancí v mezinárodním prostoru (. pdf, str. 3). V případě NATO je pak opět problém s jeho rozšiřováním a posouváním vojenských kapacit do blízkosti Ruské federace (. pdf, str. 4) a v případě EU je to především její pozice v otázce zasahování do vnitřního vývoje sousedů Ruské federace a podpora takzvaných barevných revolucí v mezinárodním prostředí (. pdf, str. 4).

Ve stručnosti se dá tvrdit, že hlavní problém Ruské federace je střet jejího znovu nalezeného velmocenského statusu s typickou snahou o zajištění sféry vlivu kolem svého území ještě z dob sovětského Ruska (dnes přibližně v rozsahu Svazu nezávislých států). Tato ruská sféra zájmu pak ale naráží na podobné sféry vlivu EU a NATO, které se v posledních letech rozšířily až k hranicím Ruské federace (. pdf, str. 9). Nutno podotknout, že i přesto si RF uvědomuje výhody spolupráce se Západem, která však musí vycházet z principu rovnosti všech stran a respektu k zájmům zúčastněných (. pdf, str. 11).

Západní společenství je se svými principy zastupitelské demokracie, ochrany lidských práv a vojenské mocí chápáno jako hlavní soupeř Ruské federace.

Výrok hodnotíme jako v současné době neověřitelný, vzhledem k tomu, že prozatím existují jen podezření z vměšování Ruské federace do prezidentských voleb 2016 v USA a do referenda o vystoupení z EU ve Velké Británii. Je nutné ale upozornit, že obě podezření jsou v obou zemích brána jako vážná a v současné době probíhá jejich vyšetřování.

V případě amerických prezidentských voleb 2016 je tu jednak hodnotící zpráva americké bezpečnostní komunity, která s velkou pravděpodobností tvrdí, že Rusko se vměšovalo do průběhu těchto voleb. Současný prezident Trump v rozhovoru pro CNN 11. listopadu 2017 prohlásil, že věří slovu prezidenta Putina, který mu prý řekl, že se nevměšoval do voleb.

"He said he didn't meddle. He said he didn't meddle. I asked him again. You can only ask so many times," Trump said.Trump spoke to Putin three times on the sidelines of summit here, where the Russia meddling issue arose."Every time he sees me, he says, 'I didn't do that,'" Trump said. "And I believe, I really believe, that when he tells me that, he means it."

Kromě bezpečnostní komunity se o ruské vměšování zajímají i úřady jako FBI a minimálně čtyři výbory amerického Kongresu, které vedou svá vyšetřování. Výrazný posun nastal v květnu 2017, kdy vyšetřování údajného vměšování převzal a vede bývalý šéf FBI Robert Mueller v čele zvláštní nezávislé vyšetřovací skupiny pod ministerstvem spravedlnosti. Vytvoření vyšetřovací skupiny je důsledkem sledu událostí, kdy se prezident Trump údajně pokusil ovlivnit svého tehdejšího ředitele FBI Jamese Comeyeho k ukončení vyšetřování Trumpova bývalého bezpečnostního poradce Michaela Flynna. V současné době došlo k obvinění několika osob s vazbami na Trumpovu kampaň. Zatím nejvýznamnější obviněnou osobou je bývalý vedoucí Trumpovy kampaně Paul Manafort a obvinění již jmenovaného Flynna se očekává brzy.

V případě otázky role Ruska v Brexitu se zatím jen spekuluje. Nejzávažnějším vodítkem je zatím zahájení vyšetřování britské volební komise, která bude zkoumat financování protievropsky zaměřených sdružení a stran, které dostávaly své příspěvky přes společnosti spojené s obchodníkem a politickým donorem Arronem Banksem. V současné době se komise bude zaměřovat kromě dodržení zákonem stanovených náležitostí Banksových darů také jejich původem. Dle médií by měl být původ těchto dotací spojen s ruským vlivem. Mezi další zprávy údajného ruského vměšování patří například údajné kontakty mezi britskými politiky, lidmi spojenými s Trumpovou kampaní a osobami s ruskými vlivem. Podobně média řeší i otázku twitterových příspěvků s napojením na Rusko.

V současné době nelze oficiálně potvrdit ruské vměšování do obou voleb, přesto je třeba říct, že množství jednotlivých stop a indícií může ukazovat na skutečnost, že se Ruská federace mohla pokusit ovlivnit v těchto případech jejich výsledek.

Poslanec Okamura reaguje na výrok svého bratra Hayato Okamury, který o něm napsal:„Ať už vědomě, nebo nevědomky – můj bratr jedná v zájmu Putinovy vlády v Moskvě.“
Poslanec Okamura vysvětluje, že Rusko navštívil cestou do Japonska za svým otcem. Z jeho oficiálního webu se dozvídáme, že Okamura odletěl z Československa po maturitě, v Tokiu poté pracoval jako popelář nebo prodavač popcornu. Podrobně tuto etapu života popisuje ve 13. komnatě z roku 2009.

Z veřejných zdrojů se nepodařilo zjistit, zda se poslanec Okamura někdy setkal s jakýmkoli ruským ministrem či prezidentem. Víme pouze, že za SPD byl v Moskvě místopředseda Radim Fiala, o čemž se zmiňuje oficiální web strany v sekci Zprávy SPD TV. O tomto výjezdu se píše: „Předsednictvo hnutí SPD přijalo zprávu místopředsedy hnutí Radima Fialy o jednání evropských parlamentních vlasteneckých stran sdružených v evropské frakci ENF, kterého se zúčastnil v Moskvě. Předmětem jednání byla spolupráce mezi evropskými státy a Ruskem v bojí proti terorismu a vzájemné vztahy mezi Ruskem a evropskými státy. Hnutí SPD považuje Ruskou federaci za jednoho ze zásadních spojenců v boji proti islámskému terorismu. Bez zásahu Ruska by nebyl možný příznivý obrat ve válce proti Islámskému státu.“ Je na místě podotknout, že nemáme-li důkazy, které tvrdí opak, fakticita výroku poslance Okamury je neověřitelná, jelikož není člověka kromě Okamury samotného, který by kontroloval každý jeho krok v posledních 25 letech.

Jiří Hynek věnoval na kampaň Realistů 300 tisíc korun. To vyplývá ze seznamu dárců, který strana zveřejňuje na svém webu.