Přehled ověřených výroků

Rada České televize každý rok předkládá Poslanecké sněmovně dvě zprávy: Výroční zprávu o činnosti ČT a Výroční zprávu o hospodaření ČT. V případě, že by jedna z nich nebyla dvakrát za sebou Poslaneckou sněmovnou schválena, může být Rada České televize odvolána, neznamená to ovšem, jak pan prezident Miloš Zeman uvádí, že „všechno padá“. Je pak dále na uvážení Poslanecké sněmovny, zda Radu odvolá, či nikoliv.

Podle Miloše Zemana mělo několikrát v minulosti dojít k dvojímu nepřijetí výročních zpráv Poslaneckou sněmovnou, které by umožnilo odvolání Rady České televize. V minulosti skutečně došlo k nepřijetí, ale pouze v jednom případě, nikoliv tedy k opakovanému nepřijetí, jak uvádí Miloš Zeman. Následující pokus byl o několik měsíců později Poslaneckou sněmovnou přijat. Nelze tak tvrdit, že došlo k naplnění podmínky pro možnost odvolání Rady České televize.

Druhý případ, kdy může být Rada České televize odvolána, je pokud Rada neplní povinnosti zadané zákonem. Neschválení výročních zpráv tak není jediná situace, kdy je možné odvolat Radu České televize.

Povinná volební účast za první republiky skutečně existovala, obsahoval ji volební zákon č. 123/1920 Sb. (.pdf, str. 5, 13), podle kterého se musel voleb účastnit každý volič mimo osob, které:

• byly starší než 70 let, nebo
• se nemohly dostavit pro nemoc nebo tělesnou vadu do volební místnosti, nebo nemohly k volbám přijít z důvodu neodkladné povinnosti svého úřadu či povolání, nebo
• byly v den volby vzdáleny od místa volby nejméně 100 km, nebo
• byly zdrženy přerušením dopravy nebo jinými nepřekonatelnými překážkami.

Sankce za porušení volební povinnosti jsou dále rozvedeny v následujícím výroku.

V Belgii, Lucembursku i Austrálii volební povinnost v současnosti platí. V Belgii je dle volebního zákona volební neúčast postihována pokutou 5–10 eur (.pdf, str. 53, čl. 210), při opakovaném provinění může pokuta vzrůst na 10–25 eur (při dnešním kurzu to činí cca 640 Kč).

V Lucembursku voliči hrozí za neúčast pokuta, v praxi ale není vynucována (.pdf, str. 10); v Austrálii volič za nesplnění volební povinnosti zaplatí 20 australských dolarů (.pdf, str. 262, čl. 245), což je v přepočtu přibližně 360 Kč.

Během vystoupení ve Valném shromáždění OSN, které proběhlo 19. září 2017, Miloš Zeman prohlásil:

„Chápu lidi, kteří říkají, že migranty musíme uvítat. Mé námitky ale plynou z faktu, že masivní migrace z afrických a dalších zemí představuje odliv mozků. Mladí, zdraví lidé, hlavně muži, kteří odcházejí ze svých zemí, představují oslabení potenciálu těchto zemí a kdokoliv, kdo migranty v Evropě vítá, souhlasí s tímto odlivem mozků a s permanentní zaostalostí těchto zemí. To, co potřebujeme udělat, je pomoci těmto zemím se zavedením elektřiny, se školami, nemocnicemi, vodními zdroji a podobně, aby se populace v domovských zemích stabilizovala, nikoliv podporovat migraci.”

Miloš Zeman hovoří v kontextu svého slibu, ve kterém tvrdil, že nebude vládu veřejně kritizovat. Tento slib ovšem porušil a kriticky se k vládě Bohuslava Sobotky vyjádřil hned několikrát, a to průřezově svým volebním obdobím.

V září 2017 Zeman označil Sobotkovu vládu jako vládu "promarněné příležitosti". Závěr výroku tedy souhlasí, při končícím volebním období vládu považoval za špatnou. Kritizoval především čekání na reformy. Pokus o spolupráci nebyl znatelný ani při řešení vládní krize v květnu 2017, kdy tehdejší premiér Sobotka přišel s prezidentem konzultovat situaci o odvolání Andreje Babiše z postu ministra financí. Zeman tehdy počítal s tím, že Sobotkova vláda podá demisi, přestože to nebylo oficiálně vyhlášeno. Zeman také v této chvíli odešel ze sálu dříve, než Sobotka dokončil svoji řeč, což naznačuje trhlinu v otázce spolupráce.

Příkladem některých dalších kritik může být Zemanův rozhovor v Českém rozhlase (2014): "...nejsem člověk, který by vládu nekritizoval, pokud si nemyslí, že si to zaslouží. Vláda podle mého názoru dosud ve svém konání učinila jednu základní chybu, že podlehla panu Kalouskovi a zku***la (sic!) služební zákon."

Následně Zeman kritizoval ještě například legislativní priority vlády nebo výběr eurokomisaře. Většina kritiky mířila na premiéra Sobotku, nešetřil ale ani ministra Dientsbiera v souvislosti se zamýšlenou změnou pravomocí hlavy státu. Celé odůvodnění tohoto slibu a další konkrétní příklady jsme již ověřili v našem výstupu Sliby Miloše Zemana (konkrétně slib veřejná kritika vlády).

Vzhledem k tomu, že Česká republika vstoupila do Evropské unie referendem, by měla užít stejného nástroje i pro případ vystoupení. Pro vyhlášení „vstupního“ eferenda bylo nutné schválit speciální ústavní zákon o referendu, který dovolil vyhlásit referendum pouze o vstupu do EU. Z tohoto důvodu by nemělo být možné svolat referendum o vystoupení pomocí obecného referenda, tedy zákona, který by předkládal obyvatelstvu zákony či předpisy ke schválení nebo zamítnutí.

Znění ústavy však teoreticky připouští možnost vystoupení z EU prostřednictvím hlasování Parlamentu.

Obecné náležitosti vystoupení členského státu z EU upravuje článek 50 Smlouvy o Evropské unii, který stanovuje možnost vystoupení členského státu z Evropské unie pouze v souladu s ústavními předpisy příslušného členského státu.

Český právní řád však proces vystoupení z EU výslovně neupravuje. Je nepochybné, že případné oznámení Evropské radě o vystoupení přísluší vládě jako vrcholnému orgánu moci výkonné, zastupujícímu Českou republiku v mezinárodních vztazích. Vláda samotná však, vzhledem k dopadům, o vystoupení z Evropské unie rozhodnout nemůže.

Z hlediska ústavního práva je pak třeba zmínit, že Evropská unie je mezinárodní organizací, na kterou byly přeneseny určité pravomoci orgánů ČR. Unijní smlouvy (účinné v ČR na základě Smlouvy o přistoupení) jsou pak mezinárodními smlouvami podléhajícími režimu podle článku 10a Ústavy.

Pro tyto smlouvy platí oproti běžným mezinárodním smlouvám speciální režim schválení – ten spočívá buď v podmínce souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a přítomných senátorů, nebo souhlasu vysloveného v referendu konaném na základě ústavního zákona (tímto způsobem Česká republika vstoupila do EU).

V případě vystoupení z EU by musel být vypovězeny i unijní smlouvy. Vzhledem k tomu, že podmínky odstoupení od mezinárodní smlouvy jsou obdobné podmínkám pro její schválení (což potvrzují i oba jednací řády komor Parlamentu), musely by být pro odstoupení od unijních smluv splněny tytéž podmínky.

Ústava tak připouští možnost vystoupení jak hlasováním v Parlamentu, tak referendem. Vzhledem k tomu, že Česká republika vstoupila do Evropské unie referendem, jeví se jako legitimnější volbou z EU referendem také vystoupit. Pravdou však je, že referendum o vystoupení z EU by muselo být ústavně svoláno – nemohlo by se jednat například o obecné referendum.

Česká republika je členským státem Severoatlantické aliance od roku 1999. Doporučená míra výdajů na obranu by podle NATO měla odpovídat 2 % hrubého domácího produktu, při vstupu měla ČR výdaje 2,2 % HDP. Není však pravda, že výdaje hned po vstupu do NATO klesaly, naopak rostly až do roku 2005 (v absolutních číslech).

V roce 1999 (.pdf, str. 3) činil při vstupu ČR do NATO podíl výdajů na obranu 2,2 % hrubého domácího produktu.

Jak je vidět na následujícím grafu, do roku 2004 (.pdf, str. 7) činil tento podíl minimálně 1,9 %. Mezi lety 2005 (.pdf, str. 6) a 2017 (.pdf, str. 8) tento podíl klesl z 1,8 % na 1 % HDP. Vidíme, že podíl výdajů na obranu se nesnížil ihned po roce 1999, jak Hynek říká.

Tento ukazatel navíc závisí na výši HDP, takže je logicky ovlivněn třeba růstem ekonomiky (respektive obecně jejím výkonem). Můžeme to vidět na výdajích vyjádřených v absolutních číslech: absolutní výdaje rostly až do roku 2005. Na propad pak mohla mít vliv profesionalizace armády (v souvislosti s branným zákonem s účinností od ledna 2005, kterým skončila povinná vojenská služba).

Dne 2. března 2018 na sedmé schůzi Poslanecké sněmovny uvedl Ondráček, volený do funkce předsedy SK pro kontrolu GIBS: „... hned v 25 letech, což byly tenkrát zákony, hned v 25 letech mě ministr vnitra České republiky Jan Ruml, Občanská demokratická strana, jmenoval vyšetřovatelem Policie České republiky po prověrce, kterou jsem samozřejmě musel projít, a při splnění požadavků, které na výkon takové funkce byly.“

Ondráčkovi bylo 25 let v červenci roku 1994, kdy byl skutečně ministrem vnitra politik za ODS, Jan Ruml. I jeho životopis, který zveřejnilo Aktuálně.cz, uvádí, že Ondráček působil jako vyšetřovatel Policie ČR 17 let, mezi lety 1994–2011. Je tedy pravdou, že tehdejší ministr vnitra Ruml jmenoval Ondráčka do funkce vyšetřovatele na základě splnění jeho bezpečnostní prověrky.

Článek, o kterém Zeman hovoří, nevyšel v Krasnej zvezdě, ale na webových stránkách televize Zvezda, nejedná se tedy o stejné médium. Zeman se tak dopouští touto záměnou zavádění.

Krasnaja zvezda je ruský (původně sovětský) armádní deník založený v roce 1923, který se zabývá vojenskou tématikou. Pokud se podíváme na webové stránky deníku, zjistíme, že shlédnutí jednotlivých nejnovějších článků se pohybují v řádech stovek čtenářů, tištěně vychází třikrát za týden. Dá se tedy za okrajové periodikum považovat.

Druhý dodatek americké Ústavy opravdu zaručuje občanům právo na držení zbraně. Jako většina oblastí, i držení zbraní je ve Spojených státech regulováno ze tří zdrojů – rozhodovací praxí soudů, federálními zákony a zákony jednotlivých států. Klíčový federální zákon je tzv. Gun Control Act z roku 1968, který společně s dodatkem z roku 1986 zapovídá držení zbraně např. osobám závislým na návykových látkách či duševně chorým. Konkrétnější pravidla pak přináší tzv. Brady Act (např. § 922 (d) omezuje okruh osob, kterým lze zbraň poskytnout).

Konkrétní podmínky k získání a držení zbraně však vymezují zákony jednotlivých států. Ty se ovšem zcela zásadně liší. Zatímco v Kalifornii vás čeká psaný test (.pdf) o bezpečnosti zbraní a ukázka (.pdf) bezpečného nakládání se zbraní pod dohledem instruktora, ve státě Idaho není třeba zbraň registrovat ani žádat o povolení, a závazné jsou tak pouze obecné federální normy. Zeman má však pravdu, když říká, že za dodržení dalších regulací mají Američané obecně právo držet zbraň.

Podobný výrok již Drahoš pronesl v rozhovoru pro Deník Právo 18. 1. 2018, a ten jsme ověřili jako pravdivý. Drahoš stejné stanovisko k problematice utečenců opakuje od ohlášení své kandidatury v dubnu 2017. Dle svých vyjádření kvóty nepodporuje, apeluje na důležitost pomoci v místě, odkud lidé prchají a zdůrazňuje potřebu lepší obrany hranic Evropy, což lze vyčíst i z programu na jeho stránkách.