Přehled ověřených výroků

Ivan Langer přispěl na transparentní účet Mirka Topolánka 15. listopadu částkou 50 000 korun. V poznámce pro příjemce je zpráva: „Mirku, bez penez do kampane nelez!T4P.“

Britský dramatik s českými kořeny Tom Stoppard skutečně poslal dne 27. října 2017 500 £ (v přepočtu 14 170,18 Kč) Pavlu Fischerovi. Podle slov Fischera se potkali na oslavě narozenin společného přítele a zůstali v kontaktu, Stoppard podporuje Fischerovu kandidaturu.

Pokud se podíváme na Fischerův transparentní účet, najdeme tam několik poplatků za příchozí platbu ze zahraničí, mimo jiné od podporovatelů z Francie. Především zde můžeme najít Francouzku Roselyne Chenu, ředitelku Fondation pour une entraide intellectuelle européenne (Nadace pro vzájemnou evropskou intelektuální pomoc), která 7. listopadu 2017 zaslala 7 493,37 Kč.

Roselyne Chenu podporovala intelektuály a umělce z bývalého východního bloku, například básníka Jana Vladislava, který byl jedním z prvních signatářů Charty 77 a v roce 1988 byl nucen emigrovat právě do Francie.

Na transparentním účtu se vyskytují i další francouzská jména (např. MR OU MME DELPEUCH J, příspěvek 9 991,16 Kč), více informací o nich však nelze zjistit.

Pavel Fischer má mnoho pracovních zkušeností, z domova i ze světa. V době prezidentování Václava Havla působil mezi lety 1995 až 2003 v Kanceláři prezidenta republiky, zprvu jako tiskový specialista, poté jako zástupce prezidentského mluvčího, a nakonec se propracoval na pozici ředitele politického výboru. Byl sedm let českým velvyslancem ve Francii a Monaku, od roku 2003.

V době pobytu Pavla Fischera na Pražském hradě probíhala obě volební období Václava Havla, co by prezidenta nově utvořeného samostatného státu. V roce 1998 se odehrály několikeré důležité události, byly vypsány předčasné sněmovní volby následované tzv. opoziční smlouvou a V. Havel vstoupil do svého posledního funkčního období. Právě pakt oficiálně nazvaný Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice, mezi ODS a vítězem voleb ČSSD, se dotýká Fischerova výroku. Prezidentská kancelář musela řešit, zda svolit k takovému kroku, zda hlava státu posvětí tuhle nestandartní dohodu. Mimo jiné se taky projednávalo její znění, které mnohým zavánělo nedemokratickými principy. Ústředním bodem problému byl fakt, že opoziční ODS slibovala, že v době této vlády nevyvolá hlasování o nedůvěře. Předsedou takto vytvořené vlády se stal Miloš Zeman za ČSSD, na postu setrval až do července 2002. Dále Havlovo prezidentství, do posledního dějství vstoupilo 20. ledna 1998 a neslo se v duchu konečného upevnění ČR ve strukturách západních organizací – NATO, EU. Na summitu Evropské rady v Lucemburku v prosinci 1997 se rozhodlo o konečných 11 kandidátských zemích, které se na základě své přihlášky stanou novými členy EU v další vlně rozšíření. Samotný proces byl posléze zahájen v březnu následujícího roku, přičemž oficiálně se ČR stala součástí k 1. květnu 2004. Iniciativa ohledně Severoatlantické aliance se vyvíjela o něco rychleji než ta týkající se EU. V roce 1999 se Česká republika stala součástí NATO a již v roce 2002 organizovala historický pražský summit.

V souvislosti s výrokem Pavla Fischera je nutné zmínit, že všechny uvedené okolnosti se v době jeho pobytu na Hradě opravdu projednávaly. Je ovšem velice složité dokázat, že se na jejich rozhodnutí opravdu podílel. Pozice mluvčího prezidenta obnáší absolvování veškerých jednání hlavy státu a následné formulování stanovisek, je nutné, aby mluvčí znal názory svého nadřízeného, a aby je v jeho nepřítomnosti mohl reprezentovat. Nejsme však schopní z veřejných zdrojů odhalit, jak velký poradní hlas Pavel Fischer měl vůči Václavu Havlovi.

Evropská unie má sedm institucí, mezi tři hlavní patří Evropský parlament, Rada ministrů a Evropská komise. Politické směřování EU pak obstarává Evropská rada, která je tvořena hlavami a představiteli vlád členských zemí. Do tvorby legislativy jsou zapojeny především výše zmíněné tři orgány.

Výhradní právo předkládat legislativní návrhy má sice úřednická Komise, čímž se evropský model liší od modelu národních států, kde mohou poslanci v parlamentu předkládat vlastní návrhy legislativních aktů, ale schvalování těchto návrhů je plně v kompetenci přímo voleného Evropského parlamentu a Rady EU, složené ze zástupců vlád národních států (ve formátu schůzek ministrů kabinetů jednotlivých zemí). Rada tvoří jeden subjekt, avšak zasedá v deseti různých složeních v závislosti na projednávaném tématu. K nejznámějším patří Rada pro hospodářské a finanční věci (ECOFIN), Rada pro zahraniční věci (FAC) nebo Rada pro spravedlnost a vnitřní věci (JHA).

V Radě a v Evropském parlamentu se hlas každého členského státu dělí poměrně - dle počtu obyvatel. V Evropské radě má každý stát jeden hlas bez ohledu na velikost. Každý členský stát má rovněž nárok na post jednoho evropského komisaře.

Evropská unie reguluje mnoho aspektů našich životů. Primárně stojí za standardizací snaha zjednodušit lidem, firmám a podnikatelům život napříč unií. Zadruhé pak sjednocování legislativ a nejrůznějších politik usnadňuje evropským institucím přerozdělování finančních prostředků nebo například snadnější ochranu spotřebitelů. Díky výhodám jednotného trhu mohou občané členských zemí snadno pracovat, studovat nebo podnikat v jiných členských zemích. Schengenský prostor dává možnost svobodně bez hraničních kontrol cestovat. Standardizace pomáhá výrobcům exportovat na zahraniční trhy a zároveň usnadňuje spotřebitelům orientaci v nabízených produktech. Pokud si například Rakušan bude chtít koupit ve Finsku vyrobenou čokoládu, má díky evropským standardům jistotu, že dostane to, co za čokoládu považuje i on sám.

Přesně z tohoto důvodu bylo českým výrobcům zakázáno používat termín „pomazánkové máslo“. Podle evropských standardů mohou být slovem máslo označované pouze produkty obsahující více než 39 % mléčného tuku, což pomazánkové máslo neobsahovalo. K zákazu používání termínu došlo z důvodu ochrany spotřebitelů. Opět příkladem - pokud by si Portugalec v českém obchodě chtěl zakoupit máslo a v regále sáhl po pomazánkovém máslu, nedostal by skutečné máslo.

Poslanec Farský hovoří o přijetí novely zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, která začne platit 1. listopadu 2017. V původním návrhu novely stať o změně platnosti posudku o zdravotní způsobilosti dítěte chybí, nicméně poslanec Farský přiložil k návrhu zákona pozměňovací návrh s tímto obsahem. Při hlasování o pozměňovacích návrzích byl tento přijat napříč všemi poslaneckými kluby kromě komunistického.

Z dat ministerstva zdravotnictví vyplývá, že počet dětí, které absolvují podobné akce, se skutečně blíží 200 tisícům – konkrétně v roce 2015 to bylo zhruba 193 tisíc dětí. To fakticky odpovídá Farského kvantifikaci, výrok tudíž hodnotíme jako pravdivý.

První organizace českých sociálních demokratů v rámci celorakouské strany vznikla 7. dubna 1878. Hnutí neslo název Sociálně-demokratická strana československá v Rakousku. Stalo se tak na sjezdu v břevnovském hostinci U Kaštanu.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože taková zvyklost ve skutečnosti všude ve světě nefunguje.

Obecně nelze v žádném případě konstatovat, že daný postup platí všude ve světě. V rámci zemí s demokratickým zřízením existuje řada modelů formování vlády. Vláda má také různá postavení a logika uspořádání v České republice je tak s řadou zemí jednoduše nesrovnatelná – jako příklad můžeme uvést země s prezidentským systémem, kde je hlavou exekutivy sám prezident (typicky USA).

Dále je třeba rozlišovat mezi pozitivním a negativním parlamentarismem. Jednoduše jde o to, že v některých zemích vláda nemusí vůbec o důvěru žádat. Její postavení je odvíjeno pouze od toho, že jí parlamentní většina může vyslovit nedůvěru.

V České republice funguje systém pozitivního parlamentarismu, vláda tedy musí získat důvěru poslanců. V rámci hodnocení výroku vycházíme z toho, že Kulhánek srovnává právě země s podobným přístupem k vládě, jak je tomu u nás.

Například v Nizozemsku a v Belgii je po parlamentních volbách ustaven institut tzv. informatéra (prostředníka). Toho jmenuje panovník, aby mezi parlamentními stranami zjistil, jaká kombinace stran (podle volebních výsledků) zajistí vládě většinu v parlamentu. V případě Nizozemska je často rolí informatéra pověřen lídr nejsilnější strany (Komparace politických systémů, 2004: str. 19 a 97). V obou zemích bývá kvůli volebnímu systému sestavování vlád dlouhé a velmi komplikované a stává se tak, že rolí informatéra je postupně pověřeno více osob. Při komplikovaném sestavování vlády v roce 2010 až 2011 byli ustaveni dva informatéři a dalších několik osob bylo pověřeno mediací mezi stranami.

Po posledních volbách v roce 2014 byl nejprve funkcí informatéra pověřen předseda vítězné strany, Bart de Wever. De Weverovi se ale nepodařilo v parlamentu najít dostatečnou většinu a belgický král jmenoval informatérem předsedu třetí nejsilnější strany, Charlese Michela. Ani on ale nebyl úspěšný a král Filip jmenoval informátery dva, Charlese Michela a Krise Peeterse, zastupujícího až čtvrtou největší stranu. Ti společně dosáhli shody a po necelých 200 dnech od voleb byla ustavena koaliční vláda v čele s Charlesem Michelem, lídrem Reformního hnutí.

Obecný princip v dané věci je takový, že se hledá většina, která je schopna postavit vládu. Například na Slovensku po volbách ke druhému pokusu prozatím nedošlo, na druhou stranu se již opakovaně stalo, že vítěz voleb nebyl jmenován předsedou vlády. Šlo o roky 1998, 2002 a 2010. V prvních dvou případech vyhrála Mečiarova HZDS, většinu v Národnej radě ale sestavil Mikuláš Dzurinda. V roce 2010 pak volby vyhrál SMER Roberta Fica, premiérkou se ovšem stala Iveta Radičová z SDKÚ-DS.

Tedy princip, že by se ve světě (v podobných systémech, jaký má ČR) při formování vlád postupovalo vždy v pořadí čistě podle volebních výsledků, nefunguje. Prioritní je schopnost získat většinu v parlamentu.

Co se týče nadnárodních společností, Rada v červenci 2016 schválila směrnici o pravidlech proti vyhýbání se placení daní ve státě, ve kterém právnická osoba působí. Společně s mezinárodní iniciativou proti daňové optimalizaci na úrovni OECD tak bojuje proti vyhýbání se daňové povinnosti nadnárodních korporací, přičemž si klade za cíl reformovat mezinárodní daňový rámec a zajistit, aby byly zisky nadnárodních společností odváděny tam, kde jsou vytvářeny.

Především článek 5 směrnice ukládá povinnost při přesunu aktiv, zejména prostřednictvím mateřských společností na území EU do dceřiných, které se nachází mimo území EU. Daně se tak nadnárodním společnostem nenavýšily, pouze nyní musí při přesunu svých prostředků do zemí mimo členské státy EU zaplatit v členském státě daň z přesunuté částky.

Ministerstvo financí k této směrnici pořádalo v březnu letošní roku veřejnou konzultaci, Česká republika však směrnici doposud netransponovala. Transponovat by ji pak podle znění samotné směrnice měla do konce roku 2018.

V roce 2016 z České republiky odešlo do zahraničí 288,7 mld. Kč na dividendách. Tuto částku pak zjevně Marek Pieter zaměňuje s „velkými daňovými úniky“, což je z kontextu diskuze patrné. To je oproti roku 2015 nárůst o 62,5 mld. Kč. I v předchozích letech se výplata dividend pohybovala v podobných sumách, zatím ale nikdy nepřekročila částku 600 mld. korun. Celkem odliv dividend do zahraničí v roce 2016 představoval 8,4 % HDP.

Poslanec Okamura reaguje na výrok svého bratra Hayato Okamury, který o něm napsal:„Ať už vědomě, nebo nevědomky – můj bratr jedná v zájmu Putinovy vlády v Moskvě.“
Poslanec Okamura vysvětluje, že Rusko navštívil cestou do Japonska za svým otcem. Z jeho oficiálního webu se dozvídáme, že Okamura odletěl z Československa po maturitě, v Tokiu poté pracoval jako popelář nebo prodavač popcornu. Podrobně tuto etapu života popisuje ve 13. komnatě z roku 2009.

Z veřejných zdrojů se nepodařilo zjistit, zda se poslanec Okamura někdy setkal s jakýmkoli ruským ministrem či prezidentem. Víme pouze, že za SPD byl v Moskvě místopředseda Radim Fiala, o čemž se zmiňuje oficiální web strany v sekci Zprávy SPD TV. O tomto výjezdu se píše: „Předsednictvo hnutí SPD přijalo zprávu místopředsedy hnutí Radima Fialy o jednání evropských parlamentních vlasteneckých stran sdružených v evropské frakci ENF, kterého se zúčastnil v Moskvě. Předmětem jednání byla spolupráce mezi evropskými státy a Ruskem v bojí proti terorismu a vzájemné vztahy mezi Ruskem a evropskými státy. Hnutí SPD považuje Ruskou federaci za jednoho ze zásadních spojenců v boji proti islámskému terorismu. Bez zásahu Ruska by nebyl možný příznivý obrat ve válce proti Islámskému státu.“ Je na místě podotknout, že nemáme-li důkazy, které tvrdí opak, fakticita výroku poslance Okamury je neověřitelná, jelikož není člověka kromě Okamury samotného, který by kontroloval každý jeho krok v posledních 25 letech.

Michal Horáček pro potřeby prezidentské kampaně zřídil transparentní volební účet (což je zákonná podmínka). Nastavil jej tak, že jedinou osobou, která sem může posílat finance na kampaň, je on sám. Nepřijímá tedy příspěvky od sponzorů, firem ani od jednotlivých občanů. Horáčkova kampaň vytvořila rovněž další transparentní účet, přes který jsou dohledatelné jednotlivé výdaje.

Jedinou osobou, která posílá finance na tento účet, je skutečně Michal Horáček. Konkrétně zaslal prostředky na účet spolku Máme na víc (spolek, který má za cíl podporovat Horáčkovu kandidaturu a zajišťovat jeho kampaň) v květnu, srpnu a říjnu. Žádný další dárce již dohledatelný není.

Horáčkův výrok hodnotíme jako pravdivý, je skutečně jediným člověkem, který přispívá na svou kampaň.