Přehled ověřených výroků

Michal Horáček pro potřeby prezidentské kampaně zřídil transparentní volební účet (což je zákonná podmínka). Nastavil jej tak, že jedinou osobou, která sem může posílat finance na kampaň, je on sám. Nepřijímá tedy příspěvky od sponzorů, firem ani od jednotlivých občanů. Horáčkova kampaň vytvořila rovněž další transparentní účet, přes který jsou dohledatelné jednotlivé výdaje.

Jedinou osobou, která posílá finance na tento účet, je skutečně Michal Horáček. Konkrétně zaslal prostředky na účet spolku Máme na víc (spolek, který má za cíl podporovat Horáčkovu kandidaturu a zajišťovat jeho kampaň) v květnu, srpnu a říjnu. Žádný další dárce již dohledatelný není.

Horáčkův výrok hodnotíme jako pravdivý, je skutečně jediným člověkem, který přispívá na svou kampaň.

Propuknutí Ukrajinské krize skutečně vedlo až k nezákonné anexi Krymu Ruskou federací. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Ukrajinská krize oficiálně vypukla v listopadu 2013 sérií protestů označovaných jako Euromajdan. Tyto občanské nepokoje byly reakcí na pozastavení asociační smlouvy Ukrajiny a EU. Ve svém důsledku vedly až k útěku bývalého proruského prezidenta Janukovyče ze země a k ustavení prozatímní ukrajinské vlády.

Reakcí Ruské federace byla anexe Krymu. Existuje řada důkazů o zásahu ruských sil na Ukrajině, například v oblasti Donbasu. Koneckonců prezident Putin tuto skutečnost zpětně oficiálně přiznal. Dne 16. března 2014 proběhlo referendum o nezávislosti Krymu a jeho přidružení k Rusku, přičemž se pro spojení Krymu s Ruskem vyslovilo neuvěřitelných 96,8 % obyvatelstva. Již 21. března 2014 podepsal Putin krymsko-ruskou smlouvu o přidružení, čímž uzavřel ruskou ústavní proceduru anexe.

V souvislosti s Ukrajinskou krizí je rovněž nutné připomenout tzv. Budapešťské memorandum. Memorandum, podepsané představiteli Ukrajiny, Ruské federace, Velké Británie a Spojených států 5. prosince 1994, mělo poskytnout Ukrajině jisté bezpečnostní záruky. Tyto státy se prostřednictvím šesti bodů memoranda zavázaly (výměnou za připojení Ukrajiny ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní z roku 1968) respektovat nezávislost a suverenitu Ukrajiny. Slíbily rovněž, že se zdrží vyhrožování silou či jejího použití proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti Ukrajiny.

Ruská anexe Krymu vedla k zásadní změně vztahů mezi EU a Ruskem. K omezení styků došlo ze strany EU na několika úrovních od března 2014, kdy byla zavedena tzv. restriktivní opatření v reakci na situaci na Ukrajině.

Mirek Topolánek během svého účinkování na veřejnosti skutečně několikrát použil vulgarismy.

V plzeňské debatě, kterou Hilšer zmiňuje, řekl Mirek Topolánek „...já o té Ukrajině vím hovno“. Ihned se za toto slovo ovšem omluvil, uvedl, že je velmi unaven a chce se mu na toaletu. Výše uvedený výraz nahradil následně slovem „hodně“, což zjevně v kontextu vyřčených slov chtěl říct.

Ve funkci premiéra počastoval redaktory TV Prima slovy: „Běžte do prdele.“

Předtím (v březnu 2005) na jevišti pražského divadla Archa označil euroústavu za „shit“ s vysvětlením doslovného českého překladu.

Jiné vulgarismy použil Topolánek v krátkém neoficiálním rozhovoru s Jiřím Čunkem, když se jej ptal, zda viděl Nedělní partii, ve které vystoupil právě Mirek Topolánek proti Jiřímu Paroubkovi. Čunkovi před zahájením tiskové konference (ovšem před kamerami a novináři) v žertu řekl: „Jsi kretén, vole.“

Další Topolánkovy výroky ve svém článku z roku 2010 publikovalo zpravodajské periodikum Deník.cz.

Na svém Twitteru pak Topolánek poslal „do pr..le“ Českou televizi. Tweet zde uvádíme pouze pro ilustraci, Topolánek jej použil až po uskutečněné debatě, ve které mu toto Hilšer vytknul. Na hodnocení nemá tato věc vliv.

Zdroj: Twitter Mirka Topolánka

Z devíti prezidentských kandidátů, které na konci listopadu 2017 zaregistrovalo ministerstvo vnitra, vykonávali nejvyšší politické funkce dva kandidáti – Mirek Topolánek a Miloš Zeman.

Někteří další kandidáti se ve veřejném prostoru angažovali rovněž, nicméně o reálné politice lze hovořit především v případě expremiéra Topolánka a současné hlavy státu.

Další kandidáti pak deklarují své politické zkušenosti různě, žádný z nich ovšem nevykonával mandát vzešlý ze všeobecných voleb. Jiří Drahoš pak např. své zkušenosti s politikou deklaruje na vyjednávání s politiky v době, kdy zastával post předsedy Akademie věd.

Jisté politické zkušenosti je třeba přiznat i Pavlu Fischerovi, který působil sedm let v diplomacii jako velvyslanec ve Francii a v Monaku, později pracoval na ministerstvu zahraničí jako politický ředitel (do roku 2013) a v 90. letech působil na Pražském hradě mimo jiné také jako ředitel Politického odboru.

Politickou zkušenost deklaruje také Michal Horáček. Ten spolu s Michaelem Kocábem založil v roce 1989 iniciativu Most, která se zaměřovala na zprostředkování dialogu mezi komunisty a disentem a také na odchod sovětských vojsk z Československa. Má tedy unikátní zkušenost, která je ovšem svázána s výjimečnou situací událostí Sametové revoluce.

Petr Hannig kandidoval patnáctkrát v různých typech voleb (sněmovní, senátní, evropské), nikdy však nebyl úspěšný.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť Hilšer zcela pomíjí současnou hlavu státu. Zkušenosti dalších kandidátů popisujeme spíše z pozice jejich vlastních deklarací, faktem je, že žádný z nich nezastával mandát vzešlý z voleb.

Dodejme, že Hilšer odpovídá na otázku, zda si myslí, že má šanci stát se prezidentem člověk, který nemá politické zkušenosti. Nereaguje tedy na dotaz, který by předpokládal vyloučení Zemana z případné odpovědi.

Pavel Fischer má mnoho pracovních zkušeností, z domova i ze světa. V době prezidentování Václava Havla působil mezi lety 1995 až 2003 v Kanceláři prezidenta republiky, zprvu jako tiskový specialista, poté jako zástupce prezidentského mluvčího, a nakonec se propracoval na pozici ředitele politického výboru. Byl sedm let českým velvyslancem ve Francii a Monaku, od roku 2003.

V době pobytu Pavla Fischera na Pražském hradě probíhala obě volební období Václava Havla, co by prezidenta nově utvořeného samostatného státu. V roce 1998 se odehrály několikeré důležité události, byly vypsány předčasné sněmovní volby následované tzv. opoziční smlouvou a V. Havel vstoupil do svého posledního funkčního období. Právě pakt oficiálně nazvaný Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice, mezi ODS a vítězem voleb ČSSD, se dotýká Fischerova výroku. Prezidentská kancelář musela řešit, zda svolit k takovému kroku, zda hlava státu posvětí tuhle nestandartní dohodu. Mimo jiné se taky projednávalo její znění, které mnohým zavánělo nedemokratickými principy. Ústředním bodem problému byl fakt, že opoziční ODS slibovala, že v době této vlády nevyvolá hlasování o nedůvěře. Předsedou takto vytvořené vlády se stal Miloš Zeman za ČSSD, na postu setrval až do července 2002. Dále Havlovo prezidentství, do posledního dějství vstoupilo 20. ledna 1998 a neslo se v duchu konečného upevnění ČR ve strukturách západních organizací – NATO, EU. Na summitu Evropské rady v Lucemburku v prosinci 1997 se rozhodlo o konečných 11 kandidátských zemích, které se na základě své přihlášky stanou novými členy EU v další vlně rozšíření. Samotný proces byl posléze zahájen v březnu následujícího roku, přičemž oficiálně se ČR stala součástí k 1. květnu 2004. Iniciativa ohledně Severoatlantické aliance se vyvíjela o něco rychleji než ta týkající se EU. V roce 1999 se Česká republika stala součástí NATO a již v roce 2002 organizovala historický pražský summit.

V souvislosti s výrokem Pavla Fischera je nutné zmínit, že všechny uvedené okolnosti se v době jeho pobytu na Hradě opravdu projednávaly. Je ovšem velice složité dokázat, že se na jejich rozhodnutí opravdu podílel. Pozice mluvčího prezidenta obnáší absolvování veškerých jednání hlavy státu a následné formulování stanovisek, je nutné, aby mluvčí znal názory svého nadřízeného, a aby je v jeho nepřítomnosti mohl reprezentovat. Nejsme však schopní z veřejných zdrojů odhalit, jak velký poradní hlas Pavel Fischer měl vůči Václavu Havlovi.

Doplnění: Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť absence vlády s důvěrou měla v Belgii přímý vliv na snížení ratingu. Dobu, po kterou tento kabinet absentoval, popisuje Topolánek korektně.

Doba formování nové vlády v Belgii trvala v Topolánkem zmíněném období přibližně 19 měsíců – konkrétně od 26. dubna 2010 do 6. prosince 2011, což je o něco více než rok a půl.

Během tohoto období došlo v Belgii k nárůstu reálného HDP. Jak uvádí Eurostat, tempo růstu v roce 2010 bylo 2,7 % a o rok později 1,8 %. Studie webu Economy Watch naznačuje, že takový vývoj je možné vysvětlit absencí vládních škrtů.

Koncem roku 2010 byl agenturou Standard & Poor's snížen výhled na belgický dluh ze stabilního na negativní. Standard & Poor's zároveň upozornila, že může snížit ratingové hodnocení země, pokud v dohledné době nebude vytvořena vláda, protože má obavy o udržení veřejných financí. Belgie byla zasažena dluhovou krizí, došlo k nárůstu státního dluhu, který se vyšplhal až na skoro 100 % HDP. Vláda sestavená nebyla a zemi v roce 2011 nakonec byl snížen rating z AA+ na AA.

Další negativní související faktory jako např. prestiž země, o níž Topolánek v kontextu mluví (uvádí, že se snažil udržet svůj kabinet i kvůli důvěryhodnosti státu), jsou reálně neměřitelné. K snížení ratingu Belgie ale ve značné míře přispěla politická nestabilita země, výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Michal Horáček naráží na rozhovor Jiřího Drahoše pro pořad Štrunc serveru Info.cz z 15. srpna 2017.

Pavel Štrunc: „Pan Horáček tady byl a trochu se rozčiloval nebo podivoval nad tím, že nemáte program. Máte program?“

Jiří Drahoš: „Já nevím, co je to program prezidentský. Já mám základní teze, které mám na webu. Myslím si, že je to bohatě dostačující, psát sáhodlouhé programy nemá z mého pohledu valný smysl. Prezident není politická strana, která nějaký program pro voliče mít musí. Je zajímavé, že mi spousta lidí říká, pane profesore, vy jste náš program.“

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, protože Drahoš sice použil tezi o tom, že pro lidi je programem on, nicméně ji řekl v tom kontextu, že mu přijde zajímavé, že mu to říkají lidé. Neřekl, že kvůli tomu žádný program nepotřebuje. Drahoš dále upřesnil, že nemá program v obvyklém slova smyslu, disponuje však tezemi, které jsou podle něj dostatečné. Hloubku či přiměřenost „programu“ (resp. těchto tezí) nijak nehodnotíme, je ovšem faktem, že Drahoš svou vizi zveřejnil. Na svém webu (v části Moje vize) ji řadí do čtyř částí – Moderní a bezpečný stát, Naše vlast, Lidské schopnosti a Rodina na prvním místě.

První organizace českých sociálních demokratů v rámci celorakouské strany vznikla 7. dubna 1878. Hnutí neslo název Sociálně-demokratická strana československá v Rakousku. Stalo se tak na sjezdu v břevnovském hostinci U Kaštanu.

Zákaz náboženství popírajících práva druhých je zakotven na úrovni ústavního pořádku, nikoliv však v Ústavě, nýbrž v Listině základních práv a svobod. Výrok přesto hodnotíme jako pravdivý, neboť Jiří Hynek správně popsal obsah úpravy.

Svoboda náboženského vyznání je podle čl. 16 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku, zaručena každému; vyznání lze vykonávat jak individuálně, tak společně v rámci církve či náboženské společnosti.

Výkon základních práv a svobod však není neomezený, je podmíněný mezemi zákona. To samé je pak v Listině výslovně uvedeno i u svobody náboženského vyznání, kdy stanovuje možnost omezení práva zákonem, pokud je to nezbytné pro ochranu mj. práv a svobod druhých. Daným zákonem je pak zákon o církvích a náboženských společnostech, který stanoví zákaz vzniku a působení církví a náboženských společností popírajících práva druhých.

Marek Dospiva studoval podle svého profilu na diplomatické škole, na Státním institutu mezinárodních vztahů v Moskvě (MGIMO) v letech 1987–1993. Škola MGIMO byla založena v roce 1944 a brzy se stala elitní školou sloužící především pro výcvik sovětských a ruských diplomatů. Vzhledem ke svému zaměření se na její studenty zaměřila i tehdejší sovětská tajná služba KGB, která zde (jako i na ostatních sovětských univerzitách) verbovala některé své kádry. V menší míře to platí i o nástupci KGB, ruské federální službě FSB.

Škola MGIMO je známá tím, že její absolventi se i po ukončení studií stýkají a tvoří jakýsi neformální spolek. Vzhledem ke kontaktům s tajnými službami a často velice úspěšnému uplatnění studentů v byznysu a politice zde opravdu existuje určité riziko, že tito studenti budou zneužiti tajnými službami Ruska k získávání informací a vlivu. Blíže to popisuje například bývalý ředitel BIS Karel Randák v článku pro Český rozhlas:

„Znáte to, když se sejdete s kamarádem na nějakém srazu, tak toho řeknete víc, než když se sejdete s cizím člověkem. A pro ruskou službu není žádný problém vytipovat z ruských absolventů MGIMa lidi, kteří mají stejný předmět podnikání jako někteří čeští absolventi.“

Jen ale nutné poznamenat, že ono vytěžování studentů nemusí být vždy vědomé a většina z nich se do hledáčku ruských tajných služeb ani nedostane, jak pokračuje Karel Randák.

Pokud jde o podporu Realistů panem Dospivou, tak ta vyplývá jednak z vyjádření samotných Realistů, zároveň se dá určit i z jejich transparentního účtu: v lednu 2017 daroval straně 3 miliony, v červnu pak další 2 miliony Kč. Výrok hodnotíme jako pravdivý. Je pravdou, že Marek Dospiva studoval na MGIMO a že vzhledem k elitnosti a úspěšnosti této vysoké školy se během let stala pro tajné služby místem rekrutování. Tajné služby mohou těchto vazeb využít, i když třeba bez vědomí bývalých studentů. Pravdou jsou i vazby mezi Realisty a Markem Dospivou, který ji podporoval, a to i finančně.