Přehled ověřených výroků

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť Michal Horáček pravdivě uvádí, že Jiří Hynek do uzávěrky přihlášek kandidátů na prezidenta nezískal potřebných 50 000 podpisů občanů. Jiří Hynek splnil podmínku pro nominaci do prezidentské volby v podobě sesbírání alespoň 20 podpisů poslanců.

Nebyl tak nominován na základě potřebného počtu 50 000 podpisů od občanů. Podle ministerstva vnitra, které v pátek 24. listopadu 2017 zveřejnilo seznam kandidátů registrovaných do prezidentských voleb, navrhlo Jiřího Hynka na prezidenta celkem 29 poslanců.

Poslanec Farský hovoří o přijetí novely zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, která začne platit 1. listopadu 2017. V původním návrhu novely stať o změně platnosti posudku o zdravotní způsobilosti dítěte chybí, nicméně poslanec Farský přiložil k návrhu zákona pozměňovací návrh s tímto obsahem. Při hlasování o pozměňovacích návrzích byl tento přijat napříč všemi poslaneckými kluby kromě komunistického.

Z dat ministerstva zdravotnictví vyplývá, že počet dětí, které absolvují podobné akce, se skutečně blíží 200 tisícům – konkrétně v roce 2015 to bylo zhruba 193 tisíc dětí. To fakticky odpovídá Farského kvantifikaci, výrok tudíž hodnotíme jako pravdivý.

Topolánek ve svém výroku reaguje na nařčení od Marka Hilšera, že jeho vláda chtěla privatizovat pokoutně fakultní nemocnice. Jak vysvětlujeme ve výroku Hilšera i zde v samotném odůvodnění, z dostupných zdrojů nelze danou věc jednoznačně posoudit, a to zejména z toho důvodu, že zdroje informací se různí a zejména pak kvůli tomu, že daný návrh nebyl nakonec vůbec předložen.

V letech 2007 a 2008 skutečně došlo na ministerstvu zdravotnictví v rámci připravované reformy zdravotnictví i k návrhu na vytvoření zákona o univerzitních nemocnicích. Ten měl kromě dalšího měnit vlastnickou formu u fakultních nemocnic.

V obecné představě resortu (k naplnění této věci nedošlo) měly být fakultní nemocnice transformovány na akciové společnosti s účastí státu a univerzit. Proti tomuto záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Proti návrhu se zejména postavila jak tehdejší opozice, tak i univerzity, Česká lékařská komora a další aktéři včetně koaličních partnerů tehdejšího ministra Julínka, který měl danou věc v gesci.

Julínek měl výše zmíněný plán podložen věcným návrhem zákona (.pdf), který na svém jednání v dubnu 2008 schválila usnesením č. 373 Topolánkova vláda.

Důsledkem připravovaného zákona o univerzitních nemocnicích a pracovištích mělo být „nahradit fakultní nemocnice existující již v překonané formě státních příspěvkových organizací univerzitními nemocnicemi, které budou mít podobu akciových společností, a upravit standardní právní vztahy mezi univerzitní nemocnicí a univerzitou, v jejichž rámci bude přesně vymezeno jejich postavení v systému poskytování zdravotních služeb a v systému vzdělávání, vědy a výzkumu.“ Obecně měl zákon přinést řadu změn, v rámci výroku se soustředíme toliko na transformaci vlastnické struktury, o níž Hilšer mluví. Sám ji popisuje jako privatizaci. Pokud se ovšem podíváme do věcného záměru zákona, zjistíme, že rozložení akcií mezi stát a příslušnou univerzitu byl v poměru 66:34 pro stát. Podstatný je zejména bod 34 věcného záměru zákona (.doc), v němž se uvádí:

„Podíl na základním kapitálu ve výši 34 % bude univerzitě garantovat kvalifikovanou účast na rozhodování valné hromady. Proti vůli univerzity tak nebude možné změnit stanovy, rozhodnout o zvýšení či snížení základního kapitálu, schválit smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, smlouvu o nájmu podniku nebo jeho části nebo smlouvu zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části, rozhodnout o zrušení univerzitní nemocnice s likvidací, změnit druh nebo formu akcií, změnit práva spojená s akciemi, vyloučit nebo omezit přednostní právo na získání vyměnitelných a prioritních dluhopisů, vyloučit nebo omezit přednostní právo na upisování nových akcií, schválit ovládací smlouvu nebo smlouvu o převodu zisku.“

Daný záměr, který vláda schválila v dubnu 2008, ovšem není samotným návrhem zákona. Na základě záměru měl být zákon teprve zpracován a předložen. K tomu ovšem nedošlo . Proti záměru ministra Julínka, potažmo vlády Mirka Topolánka, se ostře vymezily Karlova univerzita v Praze, Masarykova univerzita (prostřednictvím tehdejšího rektora Fialy, dnešního předsedy ODS) v Brně i Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Proti privatizaci se postavila také tehdy vládní KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády.

Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

„Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (...)V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. O této jeho aktivitě z roku 2008 se zmiňuje například zpravodajský server info.cz. Jak informuje archivní tisková zpráva Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic. Hilšerovu angažovanost v dané věci potvrzuje také např. článek serveru iDNES z 20. května 2008.

Jak jsme uvedli výše, věcný záměr zákona obsahoval ustanovení, které mělo univerzitám garantovat, že nemocnice či jejich části nebudou rozprodány. Nicméně podle dobových zpráv tyto garance neobsahovalo paragrafované znění návrhu, které měl Julínek (potažmo ministerstvo zdravotnictví) projednávat se zástupci univerzit. O tom píše např. server Aktuálně 2. května 2008 s odkazem právě na paragrafované znění. Jelikož však nedisponujeme samotným návrhem, není možné posoudit, nakolik šlo reálně o privatizaci. Navíc se zde poměrně různí interpretace jednotlivých stran. Pokud přihlédneme k tomu, že samotný návrh zákona nebyl vůbec předložen a neprošel tak parlamentním schvalováním, je fakticky nemožné posoudit na základě dostupných zdrojů, zda ze strany vlády šlo o skrytou privatizaci fakultních nemocnic. Výrok tudíž hodnotíme jako neověřitelný.

Michal Horáček pro potřeby prezidentské kampaně zřídil transparentní volební účet (což je zákonná podmínka). Nastavil jej tak, že jedinou osobou, která sem může posílat finance na kampaň, je on sám. Nepřijímá tedy příspěvky od sponzorů, firem ani od jednotlivých občanů. Horáčkova kampaň vytvořila rovněž další transparentní účet, přes který jsou dohledatelné jednotlivé výdaje.

Jedinou osobou, která posílá finance na tento účet, je skutečně Michal Horáček. Konkrétně zaslal prostředky na účet spolku Máme na víc (spolek, který má za cíl podporovat Horáčkovu kandidaturu a zajišťovat jeho kampaň) v květnu, srpnu a říjnu. Žádný další dárce již dohledatelný není.

Horáčkův výrok hodnotíme jako pravdivý, je skutečně jediným člověkem, který přispívá na svou kampaň.

Návrh nového nařízení upravující řízení o žádosti o mezinárodní ochranu obsahuje systém kvót, vzhledem k dohodě členských států z října 2017 se však pro přijetí nařízení bude vyžadovat jednomyslnost. Česká republika tím pádem bude mít vůči přijetí systému kvót právo veta. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Marek Hilšer se ve výroku vyjadřuje k tzv. Dublinskému systému, jehož účelem je sjednotit a zefektivnit mechanismus řízení o žádosti o mezinárodní ochranu. V důsledku nefunkčnosti systému byla v roce 2015 Radou Evropské unie přijata dvě rozhodnutí o přemístění celkem 160 000 osob žádajících o mezinárodní ochranu.

Dublinský systém je v současnosti upraven v řadě nařízení a směrnic, základním předpisem je pak nařízení označované jako Dublin III. Z důvodu jeho nefunkčnosti předložila Rada v květnu 2016 návrh nového nařízení, Dublin IV. Toto nařízení právě prochází unijním legislativním procesem.

Mezi hlavní změny projednávaného návrhu (bod č. 5 důvodové zprávy) patří vytvoření jednotného automatizovaného systému, podle kterého by byli žadatelé o azyl přerozdělováni do jednotlivých členských států na základě stanovených kritérií (HDP, velikost státu, počet žadatelů...). Tento systém by se aktivoval pouze tehdy, pokud by počet žadatelů o azyl překročil stanovený limit. Státy pak mají možnost systém maximálně na 12 měsíců opustit, přičemž jsou povinny zaplatit 250 000 eur za každého jim příslušejícího žadatele.

Z popisu systému je očividné, že se jedná o mechanismus kvót, který předchozí nařízení neobsahovalo, proto také musela Rada přijmout výše zmíněná rozhodnutí o relokaci. Systém kvót tak návrh nařízení neruší, pouze upravuje podmínky pro jeho uplatnění.

Výsledky posledního summitu Evropské rady (v době rozhovoru myšleno toho z 19. října) však přinesly podstatnou změnu. Namísto kvalifikované většiny, která se podle unijních smluv k přijetí nařízení v Radě vyžaduje (čímž by mohla být Česká republika přehlasována), se zástupci členských států dohodli, že k přijetí nařízení a dalších předpisů upravující azylový systém bude třeba souhlasu všech členských států.

Andrej Babiš srovnává případy, které nejsou srovnatelné. Na starostku Třince bylo podáno trestní oznámení, nicméně poté byl případ odložen. Starostka podle zastupitelství jednala podle zákona, trestní oznámení na ni podal opoziční politik. Naopak trestní oznámení na Andreje Babiše odloženo nebylo a v kauze Čapího hnízda byl Babiš obviněn.

Případ, na který Babiš odkazuje, se týká obvinění proti starostce Třince Věře Palkovské, které podal opoziční zastupitel Jan Ferenc v prosinci 2012. Palkovská pak byla vyšetřována pro podezření ze zneužití pravomoci úřední osoby a porušování povinnosti při správě cizího majetku. Případ byl však odložen policií – nejdříve v březnu 2013 a podruhé v říjnu stejného roku, a to poté, co Ferenc uspěl se stížností u Krajského státního zastupitelství v Ostravě. Policie však žádný trestný čin nezjistila a starostka podle nich postupovala v souladu se zákonem.

Palkovská poté požadovala úhradu nákladů spojených s trestním stíháním, okresní soud to však zamítl. Letos v září Palkovská uspěla u Ústavního soudu, který vyjádřil souhlas s tvrzením, že trestní oznámení nemá být pokračováním politického boje, pokud by podněty pro něj byly vágní nebo objektivně nepodložené.

Dle čl. 63 odst. k Ústavy ČR má prezident právo amnestii vyhlásit. Nicméně tento akt vyžaduje kontrasignaci ze strany premiéra nebo jím pověřeného člena vlády, čímž vláda přebírá odpovědnost za rozhodnutí prezidenta. Prezident je sám ze své funkce ústavně neodpovědný.

Od vzniku České republiky byla amnestie vyhlášena třikrát. Poprvé Václavem Havlem po svém prvním zvolení prezidentem ČR 3. února 1993; podruhé přesně o pět let později, 3. února 1998, opět Václavem Havlem na začátku jeho druhého funkčního období; potřetí Václavem Klausem před koncem jeho druhého volebního období, 2. ledna 2013.

Pavel Fischer má mnoho pracovních zkušeností, z domova i ze světa. V době prezidentování Václava Havla působil mezi lety 1995 až 2003 v Kanceláři prezidenta republiky, zprvu jako tiskový specialista, poté jako zástupce prezidentského mluvčího, a nakonec se propracoval na pozici ředitele politického výboru. Byl sedm let českým velvyslancem ve Francii a Monaku, od roku 2003.

V době pobytu Pavla Fischera na Pražském hradě probíhala obě volební období Václava Havla, co by prezidenta nově utvořeného samostatného státu. V roce 1998 se odehrály několikeré důležité události, byly vypsány předčasné sněmovní volby následované tzv. opoziční smlouvou a V. Havel vstoupil do svého posledního funkčního období. Právě pakt oficiálně nazvaný Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice, mezi ODS a vítězem voleb ČSSD, se dotýká Fischerova výroku. Prezidentská kancelář musela řešit, zda svolit k takovému kroku, zda hlava státu posvětí tuhle nestandartní dohodu. Mimo jiné se taky projednávalo její znění, které mnohým zavánělo nedemokratickými principy. Ústředním bodem problému byl fakt, že opoziční ODS slibovala, že v době této vlády nevyvolá hlasování o nedůvěře. Předsedou takto vytvořené vlády se stal Miloš Zeman za ČSSD, na postu setrval až do července 2002. Dále Havlovo prezidentství, do posledního dějství vstoupilo 20. ledna 1998 a neslo se v duchu konečného upevnění ČR ve strukturách západních organizací – NATO, EU. Na summitu Evropské rady v Lucemburku v prosinci 1997 se rozhodlo o konečných 11 kandidátských zemích, které se na základě své přihlášky stanou novými členy EU v další vlně rozšíření. Samotný proces byl posléze zahájen v březnu následujícího roku, přičemž oficiálně se ČR stala součástí k 1. květnu 2004. Iniciativa ohledně Severoatlantické aliance se vyvíjela o něco rychleji než ta týkající se EU. V roce 1999 se Česká republika stala součástí NATO a již v roce 2002 organizovala historický pražský summit.

V souvislosti s výrokem Pavla Fischera je nutné zmínit, že všechny uvedené okolnosti se v době jeho pobytu na Hradě opravdu projednávaly. Je ovšem velice složité dokázat, že se na jejich rozhodnutí opravdu podílel. Pozice mluvčího prezidenta obnáší absolvování veškerých jednání hlavy státu a následné formulování stanovisek, je nutné, aby mluvčí znal názory svého nadřízeného, a aby je v jeho nepřítomnosti mohl reprezentovat. Nejsme však schopní z veřejných zdrojů odhalit, jak velký poradní hlas Pavel Fischer měl vůči Václavu Havlovi.

Výkonná rada ODS se rozhodla svého bývalého předsedu jako kandidáta přímo nepodpořit, nicméně také nepostavila jiného kandidáta. Současný předseda Petr Fiala prohlásil: „Výkonná rada ODS považuje Mirka Topolánka za nestranického kandidáta. Má jak potřebné zahraničněpolitické zkušenosti, tak i vnitropolitické znalosti a je zastáncem silné euroatlantické vazby.“

Podle ODS může Topolánek narušit mocenský pakt mezi Zemanem a Babišem. V rozhovoru pak Fiala uvedl, že ODS kandidaturu finančně nepodpoří. Mirek Topolánek získal na kandidaturu podpisy od deseti senátorů, pět z nich bylo zvoleno za ODS.

Petr Hannig v rozhovorech s prezidentskými kandidáty – konkrétně například v Prezidentském duelu Seznamu, který jsme již dříve ověřovali – prohlásil, že je proti přijetí společné měny Evropské unie. Svůj postoj k euru dlouhodobě prezentuje například i kandidaturou do Evropského parlamentu za stranu Rozumní, jejíž oficiální název v roce 2014 zněl Strana zdravého rozumu –NECHCEME EURO – za Evropu svobodných států.

Miloš Zeman naproti tomu ve svých veřejných vyjádřeních pro média opakovaně vyjadřuje svůj kladný postoj k přijetí eura – avšak nejdříve tehdy, až z eurozóny vystoupí Řecko, protože v opačném případě by se Česká republika musela podílet na splácení řeckého dluhu.

Na 212. Žofínském fóru, konaném dne 22. června 2017 na téma Český národní zájem, Zeman uvedl, že Česká republika je na vstup do eurozóny připravena již téměř deset let a přijetí eura neuškodí národní suverenitě. Lidé se dle jeho vyjádření přijetí eura obávají iracionálně.

Ve svém vystoupení kromě dalšího řekl: „Česká republika je na vstup do eurozóny připravena necelých deset let, plníme maastrichtská kritéria, ale je tu mentální bariéra. Jen 30 procent Čechů je pro vstup do eurozóny (...) Nezmění se teplota, změní se pouze měřítko, ve kterém ty ekonomické jevy budete zobrazovat, to je všechno. Ale lidi se naprosto iracionálně bojí eura.“