Přehled ověřených výroků

Povinná volební účast za první republiky skutečně existovala, obsahoval ji volební zákon č. 123/1920 Sb. (.pdf, str. 5 a 13), podle kterého se musel voleb účastnit každý volič mimo osob, které:

• byly starší než 70 let, nebo
• se nemohly dostavit pro nemoc nebo tělesnou vadu do volební místnosti, nebo nemohly k volbám přijít z důvodu neodkladné povinnosti svého úřadu či povolání, nebo
• byly v den volby vzdáleny od místa volby nejméně 100 km, nebo
• byly zdrženy přerušením dopravy nebo jinými nepřekonatelnými překážkami.

Neomluvená účast se trestala pokutou od 20 do 5 000 Kč nebo vězením od 1 dne do 1 měsíce.

V Belgii, Lucembursku i Austrálii volební povinnost v současnosti platí. V Belgii je dle volebního zákona volební neúčast postihována pokutou 5–10 eur (.pdf, str. 53 (čl. 210)), při opakovaném provinění může pokuta vzrůst na 10–25 eur (při dnešním kurzu to činí cca 640 Kč).

V Lucembursku voliči hrozí za neúčast pokuta, v praxi ale není vynucována (.pdf, str. 10); v Austrálii volič za nesplnění volební povinnosti zaplatí 20 australských dolarů (.pdf, str. 262 (čl. 245)), což je v přepočtu přibližně 360 Kč.

Tomio Okamura na svém blogu na iDNES.cz prezentuje své politické názory a příspěvky s politickou tématikou. V posledních několika letech se na blogu nejčastěji vyjadřoval na téma migrace.

Pasáž zmiňovaná redaktorem Kubíkem je obsažena v Okamurově příspěvku Ne českému Romanistánu! ze dne 21. března 2014. V tomto příspěvku se Tomio Okamura zabývá romskou problematikou. Zmiňuje konkrétní návrhy řešení romské problematiky z dílny Úsvitu a uvádí, že by romské obyvatelstvo mělo samo převzít iniciativu a vylepšit svou pověst u české veřejnosti.

V příspěvku spojil Okamura svůj citát s myšlenkou romského státu pocházející od samozvaného romského krále Janusze Kwieka, který dle publikace Roma in Europe autora Jean-Pierre Liégeois (str. 207) před druhou světovou válkou žádal Benita Mussoliniho o část okupovaného etiopského území v Africe, aby zde vznikl romský stát.

Výrok hodnotíme jako zavádějcí, neboť se ve skutečnosti jednalo o Okamurovo vlastní tvrzení, které on sám použil a dal patrně do souvislosti s myšlenkou romského státu od Janusze Kwieka.

Jiří Drahoš mluví o situaci z roku 2009, kdy Akademii věd (AV) hrozily zásadní rozpočtové škrty. Po řadě protestů, mediálních vyjádření i jednání k nim nedošlo, příčemž Drahoš byl přímým účastníkem těchto jednání. Oznámení o umenšení škrtů veřejně zaznělo po jeho schůzce s tehdejším předsedou vlády Fischerem – je tedy pravda, že jeho snaha o zmírnění škrtů byla úspěšná. Nehodnotíme však, zda škrty byly snahou o likvidaci Akademie – byly důsledkem ekonomické krize a reformy financování vědy; vědci o likvidaci mluvili, avšak tuto část nelze posoudit. Výrok tak hodnotíme jako neověřitelný, neboť zda měla být Akademie věd zlikvidována, takový úmysl nejsme schopni doložit. Jde spíše o subjektivním dojem Drahoše.

V dané věci šlo o situaci ohledně rozpočtu pro vědu na rok 2010 (s výhledem na 2011 a 2012), za Fischerovy úřednické vlády, konkrétně po usnesení vlády z 29. července 2009. Příprava reformy ale začala již s Topolánkovou vládou: v průběhu ledna 2008 byla schválena východiska reformy a v březnu pak dokument o samotné reformě.

Na to pak navazovala první Metodika hodnocení výsledků výzkumu, která byla v souladu s touto reformou. Vláda Mirka Topolánka padla v březnu 2009 a nahradila ji Fischerova vláda.

Tato reforma provádí hodnocení výsledků (například publikací, patentů, článků, softwaru atd.) konkrétní instituce převodem na jednotnou numerickou škálu (jde tedy o kvantifikaci vědeckých výstupů). Reforma též zavedla Technologickou agenturu a část peněz měla být alokována do výzkumu pod ministerstvy, hlavně ministerstva průmyslu. Tuto metodiku považovali vědci za nesprávně postavenou, navíc zvýhodňující aplikovaný výzkum.

Akademie protestovala a tehdejší předseda Drahoš je označoval za likvidační. Proti návrhu rozpočtu se stavěly také další výzkumné organizace, jako Rada veřejných výzkumných institucí aplikovaného výzkumu nebo Učená společnost České republiky. Proti škrtům na vědu také probíhaly demonstrace. Vědci považovali reformu za likvidační pro základní výzkum, hlavně pro Akademii věd. Jiří Drahoš mluvil o krizi ve financování vědy například ve svém projevu na zasedání Akademického sněmu AV v roce 2010, z čehož je patrné, že situace trvala delší dobu a spíše eskalovala.

Původní plán rozpočtu z roku 2009 počítal s dvacetiprocentním poklesem rozpočtu Akademie věd. Zejména ale návrh počítal s dalším, postupným krácením výdajů pro AV. Z výdajů ve výši 5,8 miliardy, které AV měla rozpočtovány pro rok 2009, šlo o snížení až na 2,8 miliardy v roce 2012. To se nakonec nestalo.

Předseda Drahoš vedl jednání s premiérem Fischerem a dosáhl výrazně menšího snížení rozpočtu, než bylo v plánu, a vláda též upustila od návrhu snižovat rozpočet v dalších letech. Toto jednání se uskutečnilo 30. července 2009 a premiér Fischer po něm uvedl, že vláda škrt vůči AV sníží o půl miliardy korun oproti své původní představě. Pokud budeme sledovat, jak se v daných letech vyvíjel rozpočet AV (viz graf), je zjevné, že se sice snížil právě v daném roce a postupně mírně klesal, nedošlo ovšem k výraznému seškrtání rozpočtu až na polovinu, jak bylo původně zamýšleno.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť lidovci podpořili svým hlasováním platný zákon o evidenci tržeb, který skutečně dopadá na všechny subjekty, jak byly navrženy vládou, resp. ministerstvem financí. V závěrečném hlasování o návrhu zákona, jenž zavádí současné nastavení EET, bylo 13 poslanců KDU-ČSL pro (všichni přítomní).

Doplňme pouze, že KDU-ČSL předložila (konkrétně poslanec Klaška) při projednávání zákona o evidenci tržeb pozměňovací návrh, prostřednictvím kterého se EET rozfázovala do dalších vln. Konkrétně se tato změna dotýká řemeslníků.

Třetí vlna má podle schváleného návrhu proběhnout 15 měsíců (březen 2018) ode dne spuštění systému. Poslední vlna, kam patří již zmínění řemeslníci, se rozjede 18 měsíců (červen 2018) od spuštění systému.

Do druhého kola tzv. ekotendru, tedy výběrového řízení na o dstranění některých ekologických zátěží vzniklých před privatizací, se dostaly tři soukromé firmy. Po průtazích způsobených (ne)účastí konsorcia PPF došlo k podání cenových nabídek uchazeči v září 2011.

Nejlevnější cenovou nabídku podala společnost Marius Pedersen Engineering, jak informovalo ve své tiskové zprávě dne 13. 9. 2011 ministerstvo financí.

Tehdejší ministr financí Kalousek v říjnu 2011 oznámil, že nedoporučí vládě přijetí vítězné nabídky. Své rozhodnutí odůvodnil slovy: „Cenová výše, byť i té nejlevnější nabídky, není podle mého názoru natolik přesvědčivá, abych mohl vládě doporučit tuto nabídku přijmout.“ Nečasova vláda následně dne 21. 12. 2011 svým usnesením č. 956 rozhodla o neschválení smlouvy na plnění veřejné zakázky. Je tedy faktem, že nedošlo k realizaci zakázky.

William Hague je od počátku 90. let do současnosti součástí britské vrcholné politiky s jednou částečnou přestávkou v letech 2001–2005. Hague, který se ve zmíněném období živil prací zejména v rámci soukromého sektoru, však byl i v tomto období členem britského parlamentu.

William Hague byl lídrem Konzervativní strany v letech 1997–2001. Na funkci lídra strany rezignoval v roce 2001 v reakci na silnou porážku Konzervativců v parlamentních volbách, které proběhly téhož roku.

V následujících letech měl Hague zaměstnání převážně mimo politiku, a to v několika soukromých společnostech. Například byl poradcem ve společnosti JCB nebo Terra Firma Capital Partners. Kromě toho se stal také spisovatelem, napsal veřejností velmi oblíbenou biografii Williama Pitta mladšího.

Ačkoliv se Hague až do roku 2005 živil prací převážně v rámci soukromého sektoru, z politiky zcela neodešel. Nadále, tedy i po roce 2001, byl řadovým členem britského parlamentu, zastával například pozici v komisi zabývající se chystanou reformou Sněmovny lordů.

Poté, co byl v roce 2005 do čela Konzervativní strany zvolen David Cameron, stal se Hague stínovým ministrem zahraničí v rámci Cameronova stínového (opozičního) kabinetu.

Do vysoké politiky se Hague vrátil po boku Davida Camerona v roce 2010, kdy strana vyhrála parlamentní volby. Cameron se stal premiérem a Hague usedl v jeho kabinetu jako ministr zahraničí.

Topolánkův výrok je tedy pravdivý, Hague jako předseda Konzervativců po drtivé porážce nebyl zcela odepsán, naopak jej další předseda strany při budoucím formování svého kabinetu využil jako ministra zahraničí.

Dodejme, že na svůj ministerský post Hague rezignoval v létě 2014.

Na webových stránkách Michala Horáčka dnes již není možné dohledat minulá setkání s konkrétními daty, kdy setkání proběhla.

Obdobný výrok Michala Horáčka jsme ověřovali 7. července, tehdy měl na svých stránkách záložku „kde se potkáme“, která kromě budoucích setkání s daty obsahovala také mapu se zanesenými místy setkání minulých. Už tehdy ale všechny ukončené zastávky Horáčka nebylo možné identifikovat podle data.

V minulých měsících se ale struktura webových stránek Michala Horáčka změnila. V sekci „kde se potkáme“ nalezneme nově pouze budoucí setkání a jejich lokalizaci na mapě. Dále je zde dostupná záložka „navštívená místa“, která obsahuje pouze výčet měst bez jakékoliv reference ke konkrétnímu datu. V této sekci je zmíněno dohromady 224 míst. Je tedy možné, že některé obce navštívil Horáček opakovaně, resp. v nich navštívil více akcí. Souhrnné číslo ovšem není dostupné, a proto výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Vývoz z České republiky opravdu směřuje především do Evropské unie a eurozóny. Vypovídají o tom statistiky národního pojetí zahraničního obchodu i přeshraničního pojetí zahraničního obchodu.

Podle Českého statistického úřadu národní pojetí zahraničního obchodu vypovídá o vývozní a dovozní výkonnosti české ekonomiky, tedy také o obchodní bilanci zahraničního obchodu české ekonomiky. Pojetí sleduje skutečný obchod se zbožím realizovaný mezi českými a zahraničními subjekty, tj. změnu vlastnictví mezi rezidenty a nerezidenty.

V této statistice dominuje export do zemí EU a do eurozóny. Export do ostatních států v posledních pěti letech nepřekročil nikdy ani 20 % českého exportu.

Česko nejvíce exportuje konkrétně do Německa, Slovenska, Polska, Francie a Velké Británie (.xls). Export a jeho vývoj v čase můžeme sledovat v následující tabulce. Lze vidět, že export do EU, případně do eurozóny, jasně převažuje.

Budeme-li se dívat na konzistentnost klubů z toho pohledu, kolik jejich členů je opustilo v posledních dvou obdobích, je skutečně pravdou, že TOP 09 patří mezi ty úspěšnější. Jediný poslanec, který klub opustil, byl Karel Tureček. To byl ovšem člověk z TOP 09, nereprezentoval Starosty a nezávislé.

Poslanecký klub TOP 09 a Starostové fungoval celkem dvě volební období, konkrétně od roku 2010. V obou těchto letech patřil skutečně mezi ty nejstabilnější a to z toho pohledu, že poslanci, kteří byli zvoleni na kandidátce tohoto subjektu, z klubu nepřebíhali. Jedinou výjimkou byl poslanec Karel Tureček, který v tomto volebním období přešel k hnutí ANO.

Volební období 2010–2013 provázely poměrně významné personální posuny v Poslanecké sněmovně. To zapříčinilo, že se na konci období mimo některý z poslaneckých klubů, které byly vytvořeny na začátku, vyskytlo hned 24 poslanců.

Největší odchody byly spojeny s rozkladem strany Věci veřejné, která se v průběhu let 2010–2013 drolila a později úplně rozštěpila. Z jejich poslaneckého klubu odešlo v těchto letech celkem 13 poslanců z 25, kteří byli za tuto stranu zvoleni. Část jich založila stranu LIDEM, Stanislav Huml přešel do klubu ČSSD, za niž byl v roce 2013 opět zvolen, poslanec Šťovíček pak přešel do klubu TOP 09.

Odchody se nevyhnuly ani dalším stranám. Vládní ODS přišla v průběhu období o pět poslanců, kteří opustili poslanecký klub. Šlo např. o Pavla Béma (ten se do klubu opět vrátil), poslance Doktora, Floriána, Radima Fialu (současný první místopředseda hnutí SPD – Tomio Okamura) či Tomáše Úlehlu.

Sociální demokraté pak v průběhu volebního období přišli kromě Davida Ratha (z pochopitelných důvodů) o tři poslance, kteří klub opustili a jali se založit nový politický subjekt LEV21. Šlo o pány Paroubka, Šlégra a Petra Bendu.

Je tedy pravdou, že v období 2010–2013 TOP 09 nepřišla byť o jediného poslance, který byl za ni do Poslanecké sněmovny zvolen, tak, že by klub opustil. Totéž se podařilo ještě KSČM, která tento monolitický primát drží i v současném končícím období.

Pokud se podíváme na právě aktuální období, tak v březnu 2016 byl z klubu TOP 09 a Starostové vyloučen Karel Tureček. Ten byl zvolen jako člen TOP 09, v roce 2015 z této strany vystoupil. Spolustraníci pro jeho vyloučení hlasovali především proto, že dlouhodobě hlasoval a jednal jinak než Poslanecký klub TOP 09. Například při hlasování o EET, zatímco ostatní členové klubu opustili sál, Tureček tam jako jediný zůstal a hlasování se zdržel. Vyloučený poslanec nakonec přestoupil do poslaneckého klubu hnutí ANO.

V roce 2017 se ke klubu přidala Kristýna Zelienková, zvolená za ANO. Ta aktuálně také vede kandidátku strany ve Zlínském kraji.

Již jsme zmínili KSČM, která ani v tomto volebním období o své poslance nepřichází (ani se k ní nikdo nepřidává). Značné posuny byly spojeny mezi dalšími subjekty zejména s hnutím Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury. Tento subjekt získal ve volbách 14 poslanců, v průběhu let se ovšem rozpadl, ze strany (o devíti členech) odešel zejména Tomio Okamura a s ním také Radim Fiala a Jaroslav Holík. Ti jsou tedy aktuálně nezařazení mezi poslanci.

Kromě zmíněných poslanců se postupně od klubu Úsvitu odloupli další jednotlivci, celkově jich je nyní osm, což je výrazný pokles oproti minulému období.

Zákon přijatý spolkovým parlamentem zavádí nové mimosoudní řízení o mazání příspěvků na sociálních sítích. Svobodu projevu neomezuje, neboť se mají mazat pouze ty příspěvky, které jsou v současnosti trestné. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Mirek Topolánek zmiňuje zákon (.pdf, anglický překlad zde) o zlepšení prosazení práva na sociálních sítích (Netzwerkdurchsetzungsgesetz), který nabyl účinnosti 1. října letošního roku.

Tento zákon zavádí několik povinností pro provozovatele sociálních sítí, kteří mají více než dva miliony uživatelů registrovaných v Německu. Provozovatelé musí zejména do 1. ledna 2018 zavést řízení pro přezkoumávání příspěvků publikovaných na jejich stránkách. Řízení se zahajuje pouze na základě stížnosti uživatelů na daný příspěvek a přezkoumává se v něm možný protiprávní obsah příspěvku (podle zákona (.pdf, § 1 odst. 3) se jedná o takový obsah, který naplňuje skutkové podstaty vybraných trestných činů).

Pokud je příspěvek vyhodnocen jako protiprávní, provozovatel má povinnost příspěvek odstranit či pozastavit k němu přístup, a to do sedmi dnů od doručení stížnosti (.pdf, § 3 odst. 3). V případě příspěvků s očividně protiprávním obsahem se tato lhůta zkracuje na 24 hodin (§ 3 odst. 2). V případně nesplnění povinnosti hrozí provozovatelům pokuta (§ 4) ve výši až 5 milionů euro.

Sečteno podtrženo, nově přijatý zákon zavádí mimosoudní řízení, které má za cíl odstraňovat příspěvky s obsahem v rozporu s trestním zákoníkem. Jedná se zejména o příspěvky směřující proti státnímu uspořádání, veřejnému pořádku, svobodě vyznání, příspěvky pornografické a pomlouvačné. V těchto případech se jedná o výroky, na které se svoboda projevu stejně nevztahuje (čl. 5 odst. 2).

Zákon tak svobodu slova neomezuje, neboť nezavádí žádná nová omezení projevu. Problematickým aspektem je však podle expertů neexistence opravného prostředku pro uživatele, jehož příspěvek byl v mimosoudním řízení smazán, ten se tak může domáhat náhrady pouze v soudním řízení. Zákon proto zavádí povinnost provozovatelů podávat o řízení každého půl roku zprávy (.pdf, § 2) a zakotvuje dohled správních orgánů nad řízením s pravomocí ukládat (§ 4) za porušení povinností pokuty až do výše 5 milionů euro.

Doplnění (5. prosince): Pro jistotu doplňujeme informaci o předchozí úpravě mazání příspěvků. Oproti současné situaci zde existovala (a stále existuje) společná odpovědnost poskytovatele internetového připojení a uživatele takového připojení za protiprávní příspěvek. Poskytovatel však odpovídá pouze v případě, že se o takovém příspěvku dozví (např. prostřednictvím stížnosti, stejně jako v novém zákoně) a přesto jej nesmaže. Nový zákon tak pouze rozšiřuje počet osob povinných mazat protiprávní příspěvky, svobodu slova však opravdu dále nerozšiřuje. Výrok tak nadále hodnotíme jako nepravdivý.