Přehled ověřených výroků

Piráti zveřejnili podrobnou povolební strategii, která popisuje, jaké bude strana v případě vstupu do Sněmovny podnikat kroky. Včetně případů, že volby vyhrají, budou tvořit vládní koalici, tolerovat menšinovou vládu nebo se stanou opoziční stranou.

V rámci strategie jsou konkrétně vyjmenované strany, se kterými by Piráti do vlády nešli. Jedná se o KSČM, SPD a ANO. Piráti deklarují, že jsou připraveni jednat se všemi politickými stranami. Podpora Pirátů pro libovolnou vládu je podmíněna tím, že do vlády nebudou nominováni nekompetentní lidé nebo lidé s korupční minulostí.

V žádné případě pak Piráti nepodpoří vládu s účastí subjektů ohrožujících základy liberální demokracie nebo s historickým dědictvím likvidace demokracie – což jsou podle Pirátů právě výše zmíněné politické strany.

Např. občanští demokraté zveřejnili dokument Vyšehradská deklarace, ve kterém se zavazují k 12 bodům (de facto podmínek), za kterých vstoupí do případné vlády. S povolební strategií Pirátů se však Deklarace nedá rovnat, protože Piráti v ní počítají i např. s možným působením v opozici, řeší v ní fungování poslaneckého klubu, přesný harmonogram kroků po volbách apod.

Většina lídrů politických stran v předvolebním čase v médiích či na sociálních sítích jmenuje strany nebo hnutí, se kterými si dokáží představit povolební vyjednávání a se kterými nikoliv. Nicméně Piráti skutečně zveřejnili unikátní dokument, ve kterém se zavazují ke konkrétním krokům při různých konstelacích povolebního fungování a vyjednávání.

Bývalý Generální tajemník OSN Kofi Annan skutečně opakovaně kritizoval represivní politiku vůči drogám. Například v nedávném rozhovoru pro Der Spiegel vyzval, aby se společnost zaměřila více na prevenci, regulaci a vzdělávání než-li represivní opatření. Podle Annana boj proti drogám v současné podobě selhal a jako příklad uvádí legalizaci lékařské marihuany v některých státech USA. Tvrdí například, že zákonné povolení užívání marihuany k lékařským účelům nevedlo k jejímu zvýšenému užívání. Annan se pro legalizaci vyslovil opakovaně, nikdy však na půdě OSN.

Počet států legalizujících marihuanu pro lékařské účely postupně roste. Aktuálně je marihuana pro tyto účely legální ve 29 státech USA.

V některých státech USA je marihuana legální dokonce pro rekreační účely. Naposledy se tak stalo v roce 2016 ve státech Nevada, Massachusetts a Florida.

Jedním z prvních států, kde se marihuana legalizovala pro rekreační účely, je právě Colorado. Výzkumná společnost VS Strategies odhadla, že od ledna 2014, kdy byla marihuana legalizována, vydělal stát Colorado na prodeji marihuany přes půl miliardy dolarů. Jen příjmy z daní z prodeje vynesly Coloradu v roce 2016 zhruba 200 mil. dolarů.

Daňové výnosy financují stipendia pro studenty, lokální projekty nebo instituce zabývající se veřejným zdravým nebo životním prostředím. Svým obyvatelům stát daně v tomto kontextu nevracel.

Konkrétně se jedná o vyhlášku 236/2015 Sb., o stanovení podmínek pro předepisování, přípravu, distribuci, výdej a používání individuálně připravovaných léčivých přípravků s obsahem konopí pro léčebné použití. Zákon ve svých přílohách stanovuje jak indikace, tak i nutnou způsobilost předepisujícího lékaře nebo předepisovatelné druhy konopí.

Předseda Bartoš výrok používá v kontextu toho, že stát už nějakou formu legislativního ošetření v této oblasti má. Piráti tak se svými návrhy v dané věci nepřicházejí „do vzduchoprázdna“.

Česká pirátská strana vznikla po boku podobných evropských stran v roce 2009 jako reakce na švédskou kauzu s největší světovou databázi torrentu The Pirate Bay.

Na jejich oficiálních stránkách je možné najít informace o účetnictví od roku vzniku (.pdf) až do dnešního dne. Stejně tak lze bez větších obtíží dohledat informace o rozpočtech a dalších finančních záležitostech. Také můžeme najít registr smluv od roku 2010 do současnosti. Online je přístupná i evidence lobbistických kontaktů, kde jsou k dispozici informace o datech schůzek, osobách, kterých se tyto schůzky týkaly, tématech schůzek a jejich výsledcích. Veškeré zmiňované informace je možné najít a jsou veřejně přístupné. Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.

Oprava: Výrok byl původně hodnocen jako nepravdivý na základě dat CVVM. Ta popisovala přímo důvěru v soudy. Nicméně jsou dostupná také data agentury STEM z letošního léta, která se zabývají tím, zda lidé mají důvěru v nezaujatost soudů a také zda si lidé myslí, že soudy odvádějí dobrou práci. Tato data dosahují výše cca 40 %, což odpovídá tvrzení předsedy Pirátů. Hodnocení tedy bylo změněno na pravdivé, Bartoš mohl vycházet právě ze statistiky agentury STEM. Za chybu se omlouváme. Původní odůvodnění je ponecháno níže v kompletním znění.

Poslední průzkum veřejného mínění zaměřený na důvěru občanů ve společenské instituce byl proveden v březnu 2017 agenturou CVVM. Průzkum se ptal na názor 1045 respondentů.

Z tohoto průzkumu vyplývá, že 11 % dotázaných soudům rozhodně nedůvěřuje, 30 % respondentů pak soudům spíše nedůvěřuje. Souhrnně by se tak dalo říct, že 41 % respondentů nedůvěřuje soudům.

Důvěru v soudy pak má 54 % respondentů (7 % rozhodně důvěřuje, 47 % spíše důvěřuje).

Zbylých 5 % respondentů odpovědělo, že neví.

Z průzkumu také vyplynulo, že největší důvěře se těší armáda (63 %) a policie (61 %), nejméně pak lidé důvěřují církvím (25 %).

František Čech byl poslancem ve volebním období 1996–1998, a to za ČSSD. Není jasné, o kterém hlasování aktuální superlídr Strany práv občanů ve skutečnosti mluví. O vstupu České republiky do Evropské unie (resp. o kroku, který k tomu vedl) se v daném období nehlasovalo.

Pokud bychom měli pouze krátce připomenout historii vstupu ČR do EU, tak v roce 1996 podal předseda vlády Václav Klaus přihlášku ČR do tohoto uskupení. Po vyjednávání o podmínkách byla dohodnuta přístupová smlouva, kterou schvalovaly členské státy unie, Evropský parlament a v České republice pak občané ve všelidovém referendu. V něm pro vstup hlasovalo bezmála 3 a půl milionu občanů (77 % voličů při 55% účasti).

Výrok Františka Čecha tedy hodnotíme jako nepravdivý, jako poslanec „pro Evropskou unii“ v období svého mandátu v letech 96–98 nehlasoval, hlasování pro/proti v té době v Poslanecké sněmovně neproběhlo.

Evropská unie má sedm institucí, mezi tři hlavní patří Evropský parlament, Rada ministrů a Evropská komise. Politické směřování EU pak obstarává Evropská rada, která je tvořena hlavami a představiteli vlád členských zemí. Do tvorby legislativy jsou zapojeny především výše zmíněné tři orgány.

Výhradní právo předkládat legislativní návrhy má sice úřednická Komise, čímž se evropský model liší od modelu národních států, kde mohou poslanci v parlamentu předkládat vlastní návrhy legislativních aktů, ale schvalování těchto návrhů je plně v kompetenci přímo voleného Evropského parlamentu a Rady EU, složené ze zástupců vlád národních států (ve formátu schůzek ministrů kabinetů jednotlivých zemí). Rada tvoří jeden subjekt, avšak zasedá v deseti různých složeních v závislosti na projednávaném tématu. K nejznámějším patří Rada pro hospodářské a finanční věci (ECOFIN), Rada pro zahraniční věci (FAC) nebo Rada pro spravedlnost a vnitřní věci (JHA).

V Radě a v Evropském parlamentu se hlas každého členského státu dělí poměrně - dle počtu obyvatel. V Evropské radě má každý stát jeden hlas bez ohledu na velikost. Každý členský stát má rovněž nárok na post jednoho evropského komisaře.

Evropská unie reguluje mnoho aspektů našich životů. Primárně stojí za standardizací snaha zjednodušit lidem, firmám a podnikatelům život napříč unií. Zadruhé pak sjednocování legislativ a nejrůznějších politik usnadňuje evropským institucím přerozdělování finančních prostředků nebo například snadnější ochranu spotřebitelů. Díky výhodám jednotného trhu mohou občané členských zemí snadno pracovat, studovat nebo podnikat v jiných členských zemích. Schengenský prostor dává možnost svobodně bez hraničních kontrol cestovat. Standardizace pomáhá výrobcům exportovat na zahraniční trhy a zároveň usnadňuje spotřebitelům orientaci v nabízených produktech. Pokud si například Rakušan bude chtít koupit ve Finsku vyrobenou čokoládu, má díky evropským standardům jistotu, že dostane to, co za čokoládu považuje i on sám.

Přesně z tohoto důvodu bylo českým výrobcům zakázáno používat termín „pomazánkové máslo“. Podle evropských standardů mohou být slovem máslo označované pouze produkty obsahující více než 39 % mléčného tuku, což pomazánkové máslo neobsahovalo. K zákazu používání termínu došlo z důvodu ochrany spotřebitelů. Opět příkladem - pokud by si Portugalec v českém obchodě chtěl zakoupit máslo a v regále sáhl po pomazánkovém máslu, nedostal by skutečné máslo.

František Čech nespecifikuje ani sport, ani prezidenta, ani kdy se tak mělo stát. Vycházíme tedy z nejpřirozenějšího předpokladu, že šlo o fotbalový zápas. Logicky si myslíme, že mělo jít o domácí zápas.

Výrok hodnotíme jako zavádějící. Zmíněný odchod prezidenta Francie se neudál během reprezentačního zápasu Francie s Marokem, nýbrž během finále francouzského poháru v roce 2002. Za pískotem fanoušků korsické Bastie stály především politické důvody, dávat odchod prezidenta Chiraca ze stadionu do souvislosti s migrací je tedy mylné.

Francouzský prezident skutečně kvůli nespokojenosti opustil fotbalový zápas, byl jím v roce 2002 Jaques Chirac, který odešel z utkání finále francouzského poháru mezi Lorientem a Bastií. Podle deníku Le Monde prezident opustil svou sedačku již během úvodní hymny, protože ho rozezlil pískot, který se ozýval z tribun během francouzské hymny. Pro kontext je nutno dodat, že tým SC Bastia je týmem ze severu ostrova Korsika, který náleží k Francii. Korsičané ale dlouhodobě usilují o statut autonomie, pískot se tak ozýval zejména z důvodů politických.

S největší pravděpodobností se Ringo Čechem vzpomínaná událost datuje do roku 2007, kdy francouzská fotbalová reprezentace sehrála v Paříži přátelský zápas s výběrem Maroka, utkání skončilo remízou 2:2.

Z několika dostupných videí na YouTube je zjevné, že v hledišti měli převahu fanoušci odění do tmavě červených barev, tedy barev Maroka. Toto utkání se však do historie zapsalo především tím, že během francouzské hymny reprodukované před začátkem zápasu se z hlediště ozýval velmi hlasitý pískot. Podobné zážitky ostatně přinesly Francouzům i roky 2001 a 2008, kdy se domácí reprezentace setkala s Alžírskem, respektive s Tunisem, tedy svými bývalými koloniemi. Z dobových mediálních zpráv není zřejmé, že by se francouzský prezident odebral během zápasu ze své lože a opustil Stade de France.

Podle magazínu Time šlo o možnost, jak před zraky celé Francie upozornit na sociální, rasovou a ekonomickou diskriminaci etnických Arabů, byť často francouzských občanů.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože zejména informace o síle oblastních politiků nejsou dohledatelné a nemůžeme tudíž rozhodnout, jak významný je jejich vliv při lobování za zdravotnické vybavení. Nemáme ani statistiky, které by vypovídaly o čekacích lhůtách v jednotlivých nemocnicích.

Pokud vybereme několik příkladů, ve zlínské nemocnici si na vyšetření magnetickou rezonancí musí pacienti počkat pět týdnů, v Hradci Králové tři až čtyři měsíce a v Plzni jen deset dnů. V Kyjově mluví pacienti o měsíci a ve Vojenské ústřední nemocnici o třech týdnech. Údaje skutečně vypovídají o velkých rozdílech v době, která trvá od objednání k vyšetření, což koreluje s počtem přístrojů v jednotlivých regionech.

V Česku disponuje gama nožem pouze nemocnice Na Homolce, v Ostravě mají navíc modernější kybernetický nůž. O nepravidelném rozmístění zde tedy vůbec nemá cenu hovořit a tento případ proto není ideální.

Nelze však nijak doložit, že aktuální rozložení je zapříčiněno lobbingem regionálních politiků v jednotlivých oblastech. V některých případech (v Liberci nebo Turnově) byla například magnetická rezonance pořízena z evropských peněz. V jiných městech (Náchod) zase plánují do tohoto zdravotnického zařízení investovat z krajského rozpočtu.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože neexistuje žádná analýza, kolik by mělo zavedení zákona o registru smluv uspořit financí. Žádnou částku nezmiňuje ani důvodová zpráva zákona.

Jan Farský stál za návrhem zákona o registru smluv, který do Poslanecké sněmovny předložil v prosinci 2013. Registr smluv prošel dolní komorou v listopadu 2015, kdy pro něj po předchozím vetu senátorů hlasovalo 110 poslanců. Zákon vstoupil v platnost 1. července 2016. Podle § 2 zákona povinnost zveřejňovat smlouvy mají státní příspěvkové organizace (mezi ně patří např. fakultní nemocnice), příspěvkové organizace územního samosprávného celku (např. krajské nemocnice a polikliniky) nebo také zdravotní pojišťovny.

V červnu tohoto roku však poslanci schválilinovelu zákona o registru smluv. Nově by u zdravotnických zařízení nezveřejnění smluv na dodávky léků a zdravotnických prostředků neohrozilo jejich platnost, jak tomu bylo v původně. Proti návrhu se ve Sněmovně postavil prakticky celý klub TOP 09.

Neexistuje analýza, kolik by mělo státu zveřejňování smluv ušetřit finančních prostředků. Sám Farský odhaduje, že úspora by měla být v řádu desítek miliard korun.

Na Slovensku zavedli podobný zákon v roce 2011. O dva roky později popisovala při své návštěvě Prahy bývalá premiérka Iveta Radičová, že zákon přinesl úsporu zhruba 30 % veřejných financí. Za přijetí zákona se postavila například Rekonstrukce státu. Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby (. pdf, str. 6) z roku 2015 na adresu zákona poznamenala: „Z ákon je pozitivním krokem v boji proti modernímu organizovanému zločinu.“