Přehled ověřených výroků

Německá vláda vyjádřila svou snahu o dočasné ukončení diskuse o rovnoměrnějším přerozdělování uprchlíků. Toto prohlášení měl učinit německý ministr vnitra Thomas de Maiziére v rámci neformálního jednání unijních ministrů vnitra v Sofii. Za hlavní témata, na která je nutno se soustředit, považuje společná pravidla azylového řízení a podmínky pro další přijímaní uprchlíků. Diskusi o povinných kvótách se rozhodl dočasně odložit, aby se uvolnil prostor pro posun ve zmíněných otázkách.

Předseda německého spolkového sněmu Schäuble rovněž uvedl, že „prioritou je spíš přijít na to, jak kontrolovat vnější hranice (EU) a jak podporovat ty, které to zatěžuje“. Podle Wolfganga Schäubla je tak v současnosti skutečně důležitější otázka společné migrační a integrační politiky než kvóty samotné.

Co se týče Drahošova konzistentního přístupu, podobný výrok pronesl např. v rozhovoru pro Deník Právo 18. 1. 2018 - ten jsme ověřilijako pravdivý. Stejné stanovisko k problematice utečenců opakuje od ohlášení své kandidatury v dubnu 2017. Dle vlastních vyjádření kvóty nepodporuje, apelujena důležitost pomoci v místě, odkud lidé prchají a zdůrazňujepotřebu lepší obrany hranic Evropy, což lze vyčíst i z programu na jeho stránkách.

Názvem Dublin IV se označuje návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady, který má nahradit nařízení z roku 2013, tzv. Dublin III. Dublin IV je zatím pouze návrhem nařízení, který zatím nebyl přijat.

Andrej Babiš při své návštěvě Bulharska projednával se svým bulharským protějškem, premiérem Bojkem Borisovem, témata spojená s migrační politikou Evropské Unie. Bulharsko je totiž předsedajícím státem EU, v migrační politice během svého předsednictví chce dosáhnout kompromisu mezi členskými státy.

Je třeba také dodat, že návrh Dublinu IV bude mít nejspíše pozměněný proces přijetí nařízení. Zástupci členských států se totiž dohodli na summitu Evropské rady z října 2017, že k přijetí nařízení a dalších předpisů upravující azylový systém bude při hlasování v Radě třeba souhlasu všech členských států, nikoliv pouze kvalifikované většiny, která je vyžadována podle unijních smluv. Česká republika tak bude mít právo veta při schvalování návrhu nařízení obsahující výše uvedený mechanismus.

Radek Vondráček před hlasováním o předsedovi Sněmovny s kandidátským proslovem vystoupil. Podobně jako on to ale udělali v roce 2010 Lubomír Zaorálek a v roce 2006 Miloslav Vlček, který byl zvolen. Ten navíc při jednání explicitně pojmenoval svůj závazek. Proto výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Radek Vondráček byl zvolen do funkce předsedy Poslanecké sněmovny 22. listopadu 2017. Před samotnou volbou skutečně na žádost Pirátů vystoupil, jak dokazuje tento stenografický zápis celého projevu. V něm také poznamenal, že jeho předchůdce Jan Hamáček měl na rozdíl od něj proslov až po zvolení.

Předcházející předseda PSP Jan Hamáček byl zvolen 27. listopadu 2013. Podle záznamu z této schůze před svým zvolením jako kandidát nevystoupil. V roce 2010 byli kandidáty na post předsedy PSP Miroslava Němcová a Lubomír Zaorálek. Možnost vyjádřit se před volbou využil Lubomír Zaorálek.

Podobně jako Zaorálek měl kandidátský proslov také Miloslav Vlček, jediný kandidát v roce 2006. Jeho závazek byl následující:

„A nyní bych přečetl veřejné prohlášení kandidáta na dočasného předsedu Poslanecké sněmovny a veřejný závazek politické strany, která ho nominuje:Strana, která získá pozici předsedy Poslanecké sněmovny, se zavazuje, že předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky rezignuje na svoji funkci nebo bude odvolán hlasy všech poslanců, včetně poslanců vlastní strany:1. okamžitě po vyslovení důvěry nové vládě Poslaneckou sněmovnou v prvním pokusu a svolání schůze následující,

2. okamžitě poté, co je předsedou vlády jmenován kandidát ze stejné strany jako předseda Poslanecké sněmovny,

3. odstoupí předtím, než by využil svého ústavního práva předložit prezidentu republiky nominaci na předsedu vlády ČR.“ V červenci 2002 se volilo mezi Lubomírem Zaorálkem a Václavem Klausem. Ani jeden z nich před hlasováním nevystoupil.

Kandidáty v roce 1998 byli Václav Klaus a Stanislav Volák. I když oba před hlasováním proslov měli, reagovali jím pouze na probíhající diskuzi a nevyjadřovali se nijak ke své kandidatuře nebo představování své osoby.

V roce 1996 pronesli řeč Jozef Wagner, Zdeněk Jičínský a Jiří Vlach, aby se vzdali své kandidatury. Ostatní kandidáti – Miloš Zeman a Jan Vik – nevystoupili.

Vondráček se ve svém projevu dotkl několika bodů souvisejících s postem předsedy Sněmovny. Jedním z nich je třetí pokus jmenování vlády:

„Jsem pevně přesvědčený, že je to výraz parlamentarismu a že ten návrh, který předloží prezidentovi předseda Sněmovny, musí vycházet ze Sněmovny a musí mu předcházet nějaké jednání a nějaká velká pravděpodobnost, že bude složena vláda, protože je to poslední hranice před propastí předčasných voleb za určitých okolností. Dneska jsme slyšeli, že lze vykládat Ústavu i tvůrčím způsobem. Myslím si, že logické by byly předčasné volby.“

Dále deklaroval, že bude požadovat pět místopředsedů PSP. Chtěl by být také garantem férové diskuze ve Sněmovně. Poslední zmínka se týkala jeho spolupráce s projektem Rekonstrukce státu a postoje ke korupci a lobbingu:

„Určitě je možná na čase vzhledem k tomu, že stále se objevují různé spekulace na téma, že nějaké finanční skupiny tady ovlivňují legislativní proces, tak aspoň nějaká základní pravidla lobbingu. Jsem připravený na diskusi o zákonu o státním zastupitelství, případně novelizací vůči přijetí nového trestního řádu, protože to je jedna z věcí, kterou nám skupina států GRECO stále vyčítá. Já souhlasím s některými tezemi Rekonstrukce státu a už jsme se dohodli, že bych byl rád účasten tohoto procesu.“

V rámci Akademie věd působí řada výzkumníků, kteří se zabývají uvedenými tématy. Např. sucho je studováno na Ústavu výzkumu globální změny, extrémní srážky na území ČR jsou jedním z hlavních témat výzkumu Ústavu fyziky atmosféry a ekologickými tématy z různých pohledů se zabývá např. Ústav výzkumu globální změny.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, jelikož dle jednacího řádu Sněmovny (paragraf 75) jsou hlasování o volbě předsedů parlamentních komisí tajná. Nelze tedy objektivně doložit, jak poslanci hlasovali.

Volba předsedy stálé komise Poslanecké sněmovny pro kontrolu činnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů vzbuzuje mezi poslanci silné emoce. Poslanec Ondráček (KSČM) byl zvolen 2. března až ve druhém kole tajné volby. Ondráček získal 79 hlasů, zatímco jeho soupeřka Zuzana Majerová Zahradníková (ODS) získala 57 hlasů z celkových 155 hlasů. Minimum nutné pro zvolení bylo přitom 78 hlasů.

Sám Ondráček připustil, že byl na předsedu komise nominován na základě politických dohod. Nicméně nic konkrétnějšího k samotné volbě neřekl. Veřejně nominaci Ondráčka kritizovali zástupci řady stran (ODS, Piráti, KDU-ČSL, TOP 09, STAN), nicméně kdo reálně hlasy pro tuto volbu odevzdal, není možné vzhledem k tajnosti volby určit.

Oficiálně se k věci vyjádřil samostatně jen ředitel BIS Michal Koudelka dne 1. prosince 2017:

„Bezpečnostní informační služba se pochopitelně zabývá každým byť jen potenciálním ohrožením demokracie. V tuto chvíli nemáme k dispozici žádné relevantní informace o tom, že by došlo k nezákonnému ovlivňování parlamentních voleb ze strany cizích zpravodajských služeb. To samé platí pro volby prezidentské.

Pochopitelně vždy existují určitá rizika dezinformačních kampaní, která jsou daní za to, že žijeme v demokratické zemi se svobodou slova.

BIS ujišťuje občany České republiky, že intenzivně plníme úkoly, které ze zákona máme, neustále vyhodnocujeme veškeré informace a jsme připravení při jakémkoliv podezření na nelegální aktivity adekvátně reagovat.”

Vzhledem k neexistenci oficiálního vyjádření k dané věci - ovlivňování voleb ze strany zahraničních zpravodajských služeb - ze strany Hradu či zmíněných ředitelů, je výrok hodnocen jako neověřitelný. Dodejme, že prezident je podle zákona tajnými službami pravidelně informován a může rovněž tyto služby úkolovat. Zda a v jakém rozsahu se tak stalo v této věci, není ovšem zřejmé.

Z pohledu Ústavy je pro danou otázku zásadní článek 68. Ten uvádí:

„(1) Vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně.(2) Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.
(3) Vláda předstoupí do třiceti dnů po svém jmenování před Poslaneckou sněmovnu a požádá ji o vyslovení důvěry.
(4) Pokud nově jmenovaná vláda nezíská v Poslanecké sněmovně důvěru, postupuje se podle odstavce 2 a 3. Jestliže ani takto jmenovaná vláda nezíská důvěru Poslanecké sněmovny, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.“

Z toho tedy jasně plyne, že jediný termín je stanoven pro vládu, aby po jmenování do 30 dnů předstoupila před Poslaneckou sněmovnu s žádostí o důvěru. Pokud ji vláda nezíská, podává demisi a je pověřena vládnutím až do jmenování vlády nové. Ústava vylučuje možnost, že nebude zformována žádná vláda.

Prezident není ovšem z pohledu času vázán. Není striktně určeno, do kterého termínu musí jmenovat vládu novou. V novodobém českém parlamentarismu se již stalo, že vládě nebyla po volbách vyslovena důvěra, podruhé se tak zřejmě stane v tomto volebním období. V říjnu 2006 první Topolánkova vláda nezískala důvěru. Vládla bez důvěry tři měsíce, než se podařilo najít většinu pro vládnutí a v lednu 2007 byla jmenována koaliční vláda ODS, KDU-ČSL a SZ.

Miloš Zeman naráží na výrok pronesený při loňské návštěvě Královéhradeckého kraje.

Při obhajování hospitalizačních poplatků celou situaci demonstroval na případu starobního důchodce s průměrným důchodem, tedy nelze říci, že by se o důchodcích nebavil. Doslova řekl: „Stovka denně za hospitalizační poplatek přece nikoho nezabije. Bude vás to stát tři tisíce měsíčně. Průměrný starobní důchod je 11 tisíc, pořád nebudete o žebrácké holi.” Dodal, že poplatek pokrývá stravu, topení a svícení.

Od ledna 2015 jsou upraveny podmínky valorizace starobních důchodů na zvyšování důchodů podle 100% nárůstu spotřebitelských cen a o jednu třetinu nárůstu reálné mzdy. Inflace je tak u starobních důchodů skutečně zahrnuta do valorizace.

Kateřina Šimáčková sice souhlasí s církevními restitucemi, avšak je zavádějící tvrdit, že byla Milošem Zemanem jmenována soudkyní Ústavního soudu za situace, kdy tento soud bude dříve nebo později o církevních restitucích rozhodovat. O jejich ústavnosti totiž rozhodoval již dva měsíce před jmenováním Šimáčkové.

Prezident tento příklad uvedl v souvislosti s výrokem Pavla Fischera o (ne)jmenování homosexuála soudcem Ústavního soudu, protože by v budoucnu mohl rozhodovat o právech sexuálních menšin. Zeman se tak snažil prezentovat, že on sám v minulosti jmenoval osobu, která měla silný názor na otázku, kterou měl dle něj Ústavní soud v budoucnu řešit.

Miloš Zeman ve výroku podle všeho myslí soudkyni Kateřinu Šimáčkovou. Jak uvádí Česká televize, právě jí měly být při jejím schvalování některými senátory vyčítány její názory na církevní restituce. Tato otázka se podle všeho řešila na základě iniciativy tehdejšího senátora Zdeňka Škromacha, který dle iDnes.cz zadal svému poradci Radovanu Suchánkovi (dnes již také soudci ÚS), aby vyhledal, co si navrhovaní kandidáti myslí o církevních restitucích. O názoru Kateřiny Šimáčkové před jejím jmenováním informovaly také Lidové noviny, když uvedly, že „v levicovém Senátu by její schválení mohlo ohrozit to, že pokud jde o církevní restituce, stojí na opačné straně než ČSSD (jako advokátka zastupovala církve)“. Z veřejných zdrojů je možné dohledat také třeba to, že Šimáčková církevní restituce podpořila při své přednášce na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Je tedy možné říct, že názor Šimáčkové na restituce je pozitivní.

O církevních restitucích Ústavní soud rozhodl 3. 6. 2013 (návrh na jejich zrušení podali senátoři 5. 2. 2013). Jako kandidátka na soudkyni ÚS byla Šimáčková představena již 15. 5. 2013 (Lidovky.cz). Její nominaci schválil Senát svým usnesením z 20. 6. 2013. Šimáčková byla soudkyní Ústavního soudu jmenována až 7. 8. 2013, tedy dva měsíce poté, co o církevních restitucích Ústavní soud rozhodoval. Je tedy zavádějící, pokud na tomto případu Zeman prezentuje, že soudkyní jmenoval osobu, která podle něj má silný názor na otázku, kterou by měl ÚS řešit. Posuzování ústavnosti církevních restitucí se totiž dostalo k Ústavnímu soudu ještě před jejím jmenováním.