Přehled ověřených výroků

Je pravdou, že vyšší růst ekonomiky způsobil, že obce mají vyšší inkaso na jednotlivých daních. Nicméně pravdou už není, že by v dané věci vláda (potažmo ministerstvo financí) neudělala nic. V tomto období zvýšila podíl obcí na vybraném DPH v rozpočtovém určení daní, což obcím přináší více peněz.

V únoru 2015 předložil Andrej Babiš jako ministr financí za vládu do Poslanecké sněmovny novelu zákona o rozpočtovém určení daní, která zvedá obcím podíl na DPH z 20,83 % na 21,4 %. Zde tedy dostaly obce více peněz z celkového balíku vybraných daní.

V letošním roce došlo ke schválení novely zákona o rozpočtovém určení daní, která zvýšila podíl obcí na vybrané dani z přidané hodnoty z původních 21,4 % na 23,58 %. Novelu předložilo zastupitelstvo Libereckého kraje a ročně obcím přinese asi o 8,5 miliardy ročně více.

Je třeba dodat, že vláda vydala k přijetí zákona nesouhlasné stanovisko (.pdf), označila jej za „nedostatečně komplexní a nevyvážený“. Patrně proto se Andrej Babiš rozhodl sepsat vlastní pozměňovací návrh (.pdf), který však nebyl přijat. V každém případě všechny poslanecké kluby (tedy včetně vládních a včetně hnutí ANO) pro finální návrh hlasovaly.

Ukazatel daňová kvóta popisuje podíl příjmů daňového charakteru na HDP. Složená daňová kvóta obsahuje mimo daní ještě další povinné odvody, tedy příspěvky na sociální a zdravotní pojištění a cla. Výše složené daňové kvóty je 34,3 % (.pdf, str. 23). Od roku 2011 mírně roste, v řádech desetin procentních bodů. Skutečná složená daňová kvóta je tedy přibližně o 14 procentních bodů nižší než uvedl Jakub Michálek. Naopak Miroslav Kalousek popsal výši kvóty téměř přesně.

Mezní veličina označuje přírůstek placené (vyměřené) daně z dodatečného příjmu. Mezní sazba daně se uplatňuje ze základu daně v nejvyšším zdaňovacím pásmu, tzn. nejvyšší možnou sazbou příslušné daně. Toto efektivní zdanění ekonomicky lépe popisuje skutečnou daňovou zátěž dopadající na každého jednotlivce. Rozhodně se nejedná o složenou daňovou kvótu. Podle OECD je mezní sazba střední třídy (průměrného zaměstnance) 48,6 % (str. 236).

ODS ve svém volebním programu v roce 2006 slibovala „nižší a spravedlivé daně ve výši 15 procent pro každého“ a také „snížení DPH z 19 na 15 procent“.

V roce 2007 navrhla ODS změny v daňovém systému, v rámci kterých se ale zavedení daně ve výši 15 % objevilo jen v některých případech. ODS naopak navrhla zvýšení (.pdf, str. 68) snížené sazby z 5 % na 9 %. Sazba 19 % měla zůstat zachována (pdf., str. 70). ODS ale navrhla zavedení (.pdf, str. 77) superhrubé mzdy a zavedení jednotné sazby daně z příjmu fyzických osob ve výši 15 %.

Zavedení rovné daně ve výši 15 % se v zákoně (část čtvrtá) nakonec skutečně neobjevilo.

Ke snížení daně na 15 % došlo v roce 2016, ale pouze v oblasti stravovacích služeb. Narovnat daně na stejnou výši se tedy zatím nepodařilo.

Osoby, které pobírají starobní důchod, mohou dále pracovat. Pro zaměstnaného penzistu pak ale platí stejná pravidla, jako pro ostatní zaměstnance, a to i v otázce sociálního pojištění. V případě, že penzista podniká, je na jeho podnikání pohlíženo jako na vedlejší činnost a sociální pojištění platí zpětně v závislosti na ročním výdělku.

Pracující důchodce má zároveň možnost rozhodnout se, v jaké výši bude důchod pobírat. Může se například i přes nárok rozhodnout důchod nepobírat, čímž dosáhne zvýšení výpočtového základu o 1,5 % a jeho budoucí starobní důchod bude vyšší.

Zvláštním případem jsou přivýdělky důchodců na základě dohody o provedení práce, kdy se při měsíční odměně do 10 000 Kč sociální pojištění neodvádí, současně se ale tato činnost do výše důchodu nepromítne.

HDP na osobu v roce 2016 (měřeno v eurech) v ČR skutečně přeskočilo Řecko a přiblížilo se i Portugalsku. Jinak ale stále zaostává (bereme-li v úvahu země EU15 - tedy země, které jsou označovány jako západní).

V ČR bylo v roce 2014 vydáno na starobní důchody 9 % HDP. V Řecku to bylo 17,1 % HDP, v Portugalsku 15,6 % HDP. To ale nutně neznamená, že by se čeští důchodci měli hůř. Podle náhradového poměru se Česká republika nijak zásadně neliší od ostatních zemí. Pokud tedy vezmeme v úvahu země, jejichž HDP na hlavu se blíží českému (v absolutních číslech), v Řecku dostane důchodce 43 000 Kč, v ČR 10 700 Kč a v Portugalsku 9 600 Kč. Článek je z dubna roku 2016.

ČSÚ informoval v prosinci 2016 o stavu českých průměrných mezd ve srovnání s evropskými mzdami. „Roční mzdy v Česku byly v roce 2014 na úrovni 37 % průměru Evropské unie. Zaujímali jsme tak 19. pozici v žebříčku unijních zemí,“ uvádí předsedkyně ČSÚ Iva Ritschelová. V ČR jsou mzdy nižší, než je unijní průměr, postupně však dochází ke sbližování. Od roku 2008 v Česku vzrostly hodinové mzdové náklady o 17 %, zatímco v sousedním Německu jen o 8 %. V Portugalsku se pak propadly o 12 %. V celé EU se mzdové náklady reálně zvýšily pouze o 3 %. Kupní síla průměrné mzdy byla v roce 2014 v ČR na 59 % unijního průměru. Hrubý domácí produkt v paritě kupní síly přitom představoval v daném roce 86 % průměru EU, což dává prostor pro růst mezd.

V roce 2016 z České republiky odešlo do zahraničí 288,7 mld. Kč na dividendách. To je oproti roku 2015 nárůst o 62,5 mld. Kč. I v předchozích letech se výplata dividend pohybovala v podobných sumách, zatím ale nikdy nepřekročila částku 600 mld. korun. Celkem odliv dividend do zahraničí v roce 2016 představoval 8,4 % HDP.

Okamurou zmíněných 600 miliard korun však koresponduje s výší českých státních dluhopisů, které jsou drženy zahraničními investory. Tam se jedná o 602 mld.Kč. To je nicméně úplně jiný případ, protože pokud si zahraniční investor pořídí český státní dluhopis, peníze do ČR naopak přicházejí.

Zdravotnictví je skutečně financováno převážně prostřednictvím veřejného zdravotního pojištění, které jsou dle zákona o veřejném zdravotním pojištění povinni platit všichni občané ČR.

Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR, v čl. 31 uvádí: „Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon."

Dle materiálu Evropský spotřebitelský index zdravotní péče (EHCI) za rok 2016 je zdravotní péče v ČR 4. nejdostupnější z 35 evropských zemí (.pdf, str. 26–27). Dostupnější zdravotní péče dle výsledků indexu existuje pouze v Belgii, Makedonii a Švýcarsku. Dostupnost zdravotní péče se měří na základě šesti indikátorů: dostupnost praktického lékaře v den potřeby, přímý přístup ke specialistům, velké elektivní operace do 90 dnů, léčba rakoviny do 21 dnů, CT sken do 7 dnů a čekací doba na pohotovostních příjmech. Dostupnost zdravotní péče je jedním ze šesti „subdisciplín“, jejichž součet dává dohromady výsledný index jednotlivých evropských zemí.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, jelikož zdravotní péče v ČR je garantovaná zákonem pro všechny občany. Zdravotní péče v ČR navíc patří dle výsledků EHCI za rok 2016 mezi nejdostupnější v Evropě.

Nehodnotíme, zda je potřeba zvýšit plat nastupujícího lékaře nad úroveň průměrné mzdy. Zaměřujeme se pouze na porovnání platu nastupujícího lékaře a průměrné mzdy, tedy zda je nyní skutečně lékařský plat pod její úrovní.

Platy lékařů, kteří mají smlouvu ve zdravotnickém zařízení zřizovaném ministerstvem zdravotnictví, krajem či obcí, jsou určovány na základě platových tabulek pro státní zaměstnance. Platové tabulky rozdělují platové ohodnocení lékařů podle platové třídy, jež je závislá na pracovní náplni konkrétní pozice sjednané v pracovní smlouvě, a podle platového stupně, který se odvíjí od praxe pro danou pracovní pozici.

Plat lékaře nastupujícího po absolvování medicíny do nemocnice je dle platových tabulek 27 110 Kč hrubého. Takový začínající lékař je v prvním platovém stupni a v nejnižší platové třídě. Jedná se o základní platový tarif, k němuž po jisté době dostane nastupující lékař přidáno díky dalším platovým složkám v podobě osobního příplatku, příplatku za práci přesčas, pracovní pohotovosti nebo případných odměn.

Ve druhém čtvrtletí roku 2017 činila průměrná měsíční mzda v ČR 29 346 Kč hrubého. Nástupní plat 27 110 Kč pro nastupujícího začínajícího lékaře je tedy skutečně nižší než průměrná mzda.

Každý obyvatel členské země Evropské unie má možnost studia na libovolné škole či univerzitě jiné členské země za stejných podmínek, jako mají domácí studenti. Stejné podmínky znamenají například stejné nároky při přijímacím řízení, stejnou výši školného, pokud je nějaké vyžadováno, nebo stejné studijní nároky.

V případě, že vysoká škola nemá stanovené poplatky spojené se studiem, je podle Listiny základních práv a svobod vysokoškolské vzdělání v českém jazyce bezplatné i pro cizince. Každá vysoká škola si však může stanovit své podmínky, kterými může být například jazykový test. Některé školy nabízejí cizincům jednoroční jazykové kurzy, které je na studium připraví.

V případě studijních programů v cizím jazyce si vysoká škola stanovuje poplatek za studium v bakalářském, magisterském nebo doktorském programu. Může také stanovit poplatek za úkony spojené s přijímacím řízením. Zahraniční studenti si tedy v tomto případě studium platí sami, popřípadě můžou požádat o jedno ze stipendií nabízených ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy.

Výjimka platí v případě slovenských studentů, a to díky dohodě mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky z roku 2001. Tyto dva státy odsouhlasily vzájemné uznávání rovnocennosti dokladů o vzdělání vydaných na svých územích bez nutnosti jejich úředního ověření. V tomto případě mohou slovenští studenti díky blízkosti jazyků absolvovat bezplatné české studijní programy.

Výrok označujeme za nepravdivý, protože tato situace reálně nastává většinou pouze u slovenských studentů.

Jen třetina absolventů oboru gastronomie, hotelnictví a cestovní ruch se uplatní ve svém oboru. Na druhou stranu však není korektní podsouvat škole jako motivaci pro počet otevřených míst pouze příspěvek od státu. Školy jsou vázány počty míst podle nařízení vlády, nemohou vypsat obory a počty studentů, pro jaké se samy rozhodnou - výjimky v počtů žáků ale může teoreticky povolit zřizovatel školy.

Počet studentů v odborném vzdělávání upravuje nařízení vlády, které ustanovuje, že studentů se zaměřením na stravovací a ubytovací služby (kód skupiny oborů 65) může být v oborech zakončených vyučením nejvýše 8 na učitele. V takto zaměřených oborechs maturitní zkouškou nejvýše 17, v posledním ročníku pak 12 žáků na učitele. Dalším kritériem je kapacita školy, která je uvedena v rejstříku příslušného krajského úřadu nebo ministerstva školství podle § 144školského zákona. Je zde uveden nejvyšší počet žáků vzhledem ke kapacitám na stravování, případně kapacitě lůžek, také je specifikováno, jaká je kapacita pro jednotlivé využívané obory.

Výjimku povoluje zřizovatel, kterým můžebýt kraj, obec, svazek obcí, ministerstva, registrované církve nebo právnická osoba a organizační složka státu. Je tedy zjevné, že školy samy o své vůli ani nemohou vypisovat obory s cílem získat co nejvíce studentů s cílem získávat co nejvyšší příspěvky od státu.

Přijímací řízení na střední školy se uskutečňuje v jednotlivých kolech, která jsou vyhlašovaná ředitelem. Musí být vyhlášené minimálně jedno kolo přijímacího řízení. Ředitel určí pro každé z nich jednotné podmínky a předpokládaný počet přijatých uchazečů.

Pokud se podíváme na počet uchazečů o obor cestovní ruch, ten se v posledních letech snižuje. Důsledkem toho je nižší počet přijatých studentů. V minulém roce bylo plánováno přijmout až 2044 uchazečů o studium. Skutečně jich bylo přijato pouze 1525.

Ve zprávě o přechodu absolventů středních škol na trh práce z roku 2014 se uvádí, že 33 % absolventů skupiny oborů gastronomie, hotelnictví a turismus zakončených maturitou se po dostudování střední školy uplatní v tomto oboru. Po třech letech od ukončení studia je to jen 24 %. Ve zprávě nejsou blíže uvedené jednotlivé obory (.pdf, str. 34). Není tedy možné přesně určit, jaký na tom mají podíl absolventi oboru cestovní ruch. Pod skupinu oborů gastronomie, hotelnictví a turismus ukončených maturitou patří i obor hotelnictví. Je však možné konstatovat, že procento absolventů, kteří se uplatní ve svém oboru, je nízké.