Přehled ověřených výroků

Z údajů Českého statistického úřadu zveřejňujícího mimo jiné kandidátní listiny je zřejmé, že Jiří Hynek je členem Realistů, neboť za tuto stranu kandidoval ve volbách do Poslanecké sněmovny v Ústeckém kraji a u politické příslušnosti je taktéž uvedena strana Realisté.

Ministerstvo vnitra v pátek 24. listopadu zveřejnilo seznam kandidátů, které registrovalo do prezidentských voleb. Jiřího Hynka podle oficiálního dokumentu navrhlo na prezidenta celkem 29 poslanců. Co se týče jejich politické příslušnosti, fakta jsou následující (uvedena jsou příjmení poslanců):

• Hnutí Úsvit: Andrle Sylor, Černoch, Kádner, Štětina.
• Hnutí ANO: M. Babiš, Berkovec, Brázdil, Čihák, Dobešová, Hájek, Chalupa, Sedlář, Soukup, Šánová, Válková.
• Realisté: Hnyková, Lank.
• KDU-ČSL: Junek.
• ČSSD: Černý, Klučka, Koskuba, Ploc, Seďa, Váňa, Velebný.
• KSČM: Nohavová.
• TOP 09: Horáček, Skalický.
• Bez politické příslušnosti (bývalý poslanec ODS): Holeček.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože počty kandidátů v komunálních i krajských volbách dlouhodobě rostou. Není tedy pravda, že by nikdo moc do těchto sfér politiky chodit nechtěl.

Mirek Topolánek mluví o strachu rozhodovat a podepsat, což je jeho dojem, který nikterak nehodnotíme. Rozhodnutí ucházet se o volené posty mohou být ovlivněny i těmito obavami, jde ovšem o individuální motivace každého uchazeče (resp. člověka, který o kandidatuře uvažuje), které není možné nijak dokládat.

Topolánek však také mluví o tom, že do regionální a komunální politiky „nikdo moc chodit nechce“. To objektivně pravda není, pokud vyjdeme z pohledu na počty kandidátů, kteří se aktivně účastní voleb na těchto úrovních. Dlouhodobě jejich počty rostou. Pro srovnání vycházíme z dat Českého statistického úřadu, které jsou dostupné na webu Volby.cz. Hodnotíme poslední čtvery volby v obou případech.

V rámci sledování počtu kandidátů na komunální úrovni sledujeme čtvery poslední volby a zahrnujeme vždy kandidáty do zastupitelstev obcí, měst, městysů i městských částí.

Jelikož u obou úrovní, o kterých Topolánek mluví, rostou počty kandidátů, je výrok hodnocen jako nepravdivý.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, v žádném z posledních roků výše dividend do zahraničí nepřekročila 290 miliard, Farského číslo je tak výrazně nadsazené.

V roce 2016 z České republiky odešlo do zahraničí 288,7 mld. Kč na dividendách. To je oproti roku 2015 nárůst o 62,5 mld. Kč. Celkem odliv dividend do zahraničí v roce 2016 představoval 8,4 % HDP.

Na základě dat Českého statistického úřadu lze konstatovat, že je Kulhánkův výrok pravdivý. Dovoz z Číny převyšuje český export do této země zhruba desetkrát.

Výrok je hodnocen jako pravdivý vzhledem k tomu, že Horáček skutečně zveřejnil řadu věcí včetně majetkového přiznání, lustračního osvědčení nebo zdravotní zprávy. Mírně diskutabilní je prohlášení, že o těchto věcech nemusí mluvit, a to vzhledem k tomu, že zmínky o těchto prohlášeních vydává ve většině svých veřejných rozhovorů.

Michal Horáček má na svých stránkách záložky Transparentní minulost a Transparentní současnost, kde právě tyto zmíněné věci najdeme.

V první z těchto sekcí se nachází elektronická verze knihy Jak pukaly ledy, v níž popsal svou účast na listopadové revoluci, výpis splněných studijních povinností na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, celý text disertační práce i s posudky oponentů, lustrační osvědčení, spis STB o jeho osobě, odborný posudek pracovníka dokumentace a vyšetřování STB a úryvek z rozhovoru s Ladislavem Vereckým z roku 2002, kde popisuje své zkušenosti s STB.

V záložce Transparentní současnost jsou dále lékařské zprávy z let 2013, 2015 a 2016 dokumentující jeho zdravotní stav, a majetkové přiznání. Kromě toho obsahují webové stránky také odkaz na transparentní účet.

Ze stránek samozřejmě nemůžeme posoudit, jestli ke zveřejnění došlo hned během 3. listopadu minulého roku. Tento fakt ale dokládá například článek Lidových novin z tohoto dne.

Trochu sporným bodem je ovšem poznámka, že o tom nemusí mluvit a stačí to udělat, protože už v této diskuzi dokazuje, že to tak úplně není. O své transparentnosti se již zmínil opakovaně, například v debatě Deníku: „Jako jediný jsem taky zveřejnil své záležitosti jako je zdravotní stav, plné majetkové přiznání“ a v rozhovoru Lidových novin: „Chci kandidovat na úřad prezidenta republiky a tady máte můj životopis, zdokumentovaný zdravotní stav i finance, transparentní účet, jména všech spolupracovníků a samozřejmě program.“

V roce 2009 hrozily Akademii věd (AV) zásadní rozpočtové škrty v souvislosti s reformou financování vědy a finanční krizí. Podle vědců byly tyto škrty likvidační. Po řadě protestů, mediálních vyjádření i jednání k nim nedošlo. Drahoš byl přímým účastníkem těchto jednání, oznámení o umenšení škrtů veřejně zaznělo po jeho schůzce s tehdejším předsedou vlády Fischerem. Z těchto důvodů je výrok hodnocen jako pravdivý.

Šlo o krizi ohledně rozpočtu na vědu na rok 2010 (s výhledem na roky 2011 a 2012) za Fischerovy úřednické vlády, konkrétně po usnesení vlády z 29. července 2009. Příprava reformy ale začala již s Topolánkovou vládou: v průběhu ledna 2008 byla schválena východiska reformy a v březnu pak dokument o samotné reformě.

Zmiňovaná reforma provádí hodnocení výsledků (například publikací, patentů, článků, softwaru atd.) konkrétní instituce převodem na jednotnou numerickou škálu (jde tedy o kvantifikaci vědeckých výstupů). Tuto metodiku považovali vědci za nesprávně postavenou, navíc počítala s větším přísunem peněz do aplikovaného výzkumu (což se dotýká pracovišť AV, které z velké části pracují na výzkumu základním). V souladu s reformou byla první Metodika hodnocení výsledků výzkumu, od které se pak mělo odvíjet konkrétní financování.

Dodejme, že do škrtů na vědu se navíc promítla i potřeba škrtů vzhledem k ekonomické krizi. To je však otázkou celkových priorit státního rozpočtu.

Akademie proti škrtům protestovala. Proti návrhu rozpočtu se stavěly také další výzkumné organizace, jako Rada veřejných výzkumných institucí aplikovaného výzkumu nebo Učená společnost České republiky. Proti škrtům na vědu také probíhaly demonstrace. Vědci považovali reformu za likvidační pro základní výzkum, hlavně pro AV.

Pokud se podíváme na konkrétní čísla, původní plán rozpočtu z roku 2009 počítal s 20% poklesem rozpočtu AV. Zejména ale návrh počítal s dalším postupným krácením výdajů. Z výdajů ve výši 5,8 miliardy, které AV měla rozpočtovány pro rok 2009, šlo o snížení až na 2,8 miliardy v roce 2012. To se nakonec nestalo.

Předseda Drahoš vedl jednání s premiérem Fischerem (jehož vláda nahradila tu Topolánkovu, která padla v březnu 2009) a dosáhl výrazně menšího snížení rozpočtu, než bylo v plánu, a vláda též upustila od návrhu snižovat rozpočet v dalších letech. Toto jednání se uskutečnilo 30. července 2009 a premiér Fischer po něm uvedl, že vláda škrty vůči AV sníží o půl miliardy korun oproti své původní představě. Pokud budeme sledovat, jak se v daných letech vyvíjel rozpočet Akademie věd, je zjevné, že se sice snížil právě v daném roce a postupně mírně klesal, nedošlo ovšem k výraznému seškrtání rozpočtu až na polovinu, jak bylo původně zamýšleno.

Boje o rozpočet ve vědě a metodiku hodnocení výsledků se však táhly delší dobu. V roce 2010 pak bylo obměněno složení Rady pro výzkum, vědu a inovace, která o metodice rozhoduje. Usedl v ní právě Jiří Drahoš, další zástupci univerzit (také současný předseda ODS Petr Fiala) a též zástupci průmyslu.

Předně uveďme, že hodnotíme daný výrok týkající se loňského rozpočtu. V roce 2015 byl schválen rozpočet na rok 2016 s plánovaným deficitem 70 miliard korun, plánovanými příjmy ve výši 1 181 miliard korun a výdaji 1 251 miliard korun. Skutečný rozpočet za rok 2016 dosáhl přebytku 61,77 miliard s příjmy 1281,6 miliard korun a výdaji 1219,8 miliard korun. Rozdíl mezi roky 2015 a 2016 ukazuje tabulka státního rozpočtu.

Státní rozpočet

Zdroj: MFČR

Ministerstvo financí rozdíl mezi plánovaným rozpočtem a jeho reálnou skutečností našlo jednak v úspoře výdajů státního rozpočtu o cca 31 miliard korun, kde nejvýraznější položkou bylo ušetření 11,64 miliard za správu státního dluhu.

Významný byl ale nárůst na příjmové stránce, kde došlo k vyššímu inkasu daňových příjmů včetně pojistného na sociální zabezpečení ve výši 28,8 miliard korun. Důvodem bylo především efektivnější vybírání daní, pokračující ekonomický růst spojený s vysokou nezaměstnaností a rostoucími platy v obou hlavních sektorech, podnikatelském a státním. V neposlední řadě je třeba poznamenat, že na kladném výsledku se významnou měrou projevilo i zvýšené čerpání prostředků EU, které oproti plánovaným odhadům přineslo 64,2 miliard korun navíc.

Efektivnější hospodaření tedy těžilo z vynikající situace ekonomiky a vedlo spolu se zvýšením čerpání prostředků EU k navýšeným výnosům. Obecně se dá konstatovat, že výsledek rozpočtu ovlivňuje řada faktorů, v některých případech je vláda může jen těžko ovlivnit (např. rozpočet 2009). Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Podle nejnovější studie Doing business, kterou každoročně vydává Světová banka, zaujímá Česká republika v délce stavebního řízení 127. příčku ze 190 hodnocených zemí. Kosovo se skutečně umístilo o pár míst před Českou republikou, konkrétně se nachází na 122. místě. Sierra Leone je v žebříčku výrazně horší, obsadila až 182. místo.

Pro zajímavost můžeme uvést, že první místo ve zmíněném žebříčku obsadilo Dánsko, druhé místo patří Spojeným arabským emirátům a na třetím místě je Nový Zéland.

I přes nepřesnost u Sierry Leone hodnotíme výrok jako pravdivý – Horáček má pravdu, že i v tomto konkrétním ohledu si Česká republika nevede zrovna valně.

Posílení Putinovy pozice samozřejmě ověřit nemůžeme, proto se zaměříme pouze na hospodářskou situaci. Sankce byly uvaleny na Rusko v důsledku dění na Krymu v roce 2014 ze strany EU. První soubor sankcí z března 2014 mířil přímo na 21 ruských a ukrajinských činitelů. Později v březnu se tato omezení dotkla dalších 12 osob. V červnu 2014 byly sankce rozšířeny na zákaz dovozu. Další opatření byla přijata v červenci 2014. Postupně docházelo k prodlužování lhůty těchto omezení a zpřísňování. Problémem v analýze dopadů jednotlivých sankcí je nemožnost jednoznačně odlišit jednotlivé vlivy, které v danou chvíli v ekonomice působí, a zjistit, zda jsou způsobeny sankcemi nebo celkovým dlouhodobým výsledkem ekonomiky.

Ruská ekonomika se nacházela v krizi, klesly světové ceny ropy a propad zažil i ruský rubl. V listopadu 2014 ruský ministr financí odhadl roční ztrátu na 130–140 miliard dolarů, přičemž 40 miliard jde údajně na vrub unijních sankcí. Celkový pokles ruského HDP je pak odhadován na 8–10 % HDP. V důsledku sankcí došlo k poklesu mezinárodního obchodu. Rusko tak ztracený import musí nahradit domácí výrobou, která pro zemi může být kapitálově náročná a tedy neefektivní. Omezený mezinárodní obchod má samozřejmě dopad i na druhou stranu, tedy na státy EU, které nemohou exportovat do Ruska; české tržby z exportu měly podle vyjádření ministra průmyslu přijít o 2,2 mld. Kč.

Sankce také snižují atraktivitu Ruska z pohledu přílivu zahraničního kapitálu, což může způsobovat pokles investic a zastavení rozvoje ekonomiky. Zasažena byla hlavně odvětví energetiky, obrany a stavebnictví. Okamžitý dopad zavedení sankcí je však hodnocen jako mírný (.pdf, str. 5).

Evropský parlament vydal v roce 2017 studii (.pdf), která se zabývá dopady sankcí na ekonomiku EU a vztahy s Ruskem. Z tohoto dokumentu vyplývá, že export EU do Ruska během let 2014–2016 poklesl o 20,7 % ročně. Pro srovnání mezi lety 2009–2013 (tedy lety krizovými) rostl export meziročně o 20 %. Rusko bylo přitom ještě v roce 2013 čtvrtým největším obchodním partnerem EU. Ruský export do zemí Evropské unie tvořil 42,4 %. Obchodování mezi EU a Ruskem tak bylo značně narušeno – částečně z důvodu ruské hospodářské krize, dopad sankcí je zde ale zřejmý, protože evropský trh je pro ruský export velmi významný a Rusko sankcemi ze strany EU přišlo o možnost exportovat (.pdf, str. 39). Z pohledu EU bylo omezení obchodu kompenzováno vývozem na jiné trhy – především do Číny. Taky ruský import byl nucen vyhledat jiné obchodní partnery a zvýšil se obchod se zeměmi Jižní Ameriky, Pákistánem nebo Egyptem (str. 26). Rozšíření obchodu s dalšími zeměmi tak mohlo zmírnit dopady evropských omezení.

Potenciální dopad sankcí zasáhne 0,5 % HDP EU a 8–10 % ruského HDP (str. 12).

Omezení obchodu se zemědělskými produkty v Rusku vedlo k nutnosti navýšit soběstačnost v produkci těchto potravin (konkrétně vepřové a drůbeží maso a mlékárenský průmysl). Rusko tak začalo produkovat více potravin; na druhou stranu se zvedly ceny v důsledku vyšších produkčních nákladů, než byly náklady spojené s dovozem. Spolu s poklesem kupní síly domácností se toto stalo negativním pro ruské hospodářství (str. 18).

Nelze říci, že by sankce neměly ekonomicky žádný dopad. Přestože není možné tento dopad konkrétně vyčíslit, pokles v ruském hospodářství je zjevný. Z tohoto pohledu je výrok zavádějící.

Tento výrok hodnotíme jako pravdivý, jednalo by se o hrubé porušení mezinárodního práva.

Zákaz agresivní války bez obranné intence či za účelem připojení území je považován za normu ius cogens, tedy mezinárodního zvykového práva, od kterého není povoleno se za žádných okolností odchýlit. OSN, jíž je Ruská federace členem, považuje normy ius cogens za jeden ze zdrojů primárního práva, normami ius cogens jsou však vázány všechny státy bez rozdílu. Definici ius cogens můžeme nalézt například ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu v čl. 53 (.pdf), které je Ruská federace také signatářem.

Pokud tento výrok chceme vztáhnou například k situaci na Krymu, důležité je také datum 5. prosince 1994, kdy v Budapešti podepsali představitelé Ukrajiny, Ruské federace, Spojených států a Velké Británie memorandum (.pdf, str. 8) o bezpečnostních zárukách. Tyto státy se v šesti článcích memoranda zaručily (ve spojení s Ukrajinou a jejím připojením ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT) z roku 1968) respektovat nezávislost a suverenitu Ukrajiny a jejích existujících hranic. Slíbily také, že se zdrží vyhrožování silou či jejího použití proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti Ukrajiny. Tyto bezpečnostní záruky byly poskytnuty Ukrajině při příležitosti jejího přistoupení k NPT a závazku eliminovat ze svého území všechny jaderné zbraně (do Ruské federace).

Ruská federace se tedy anexí Krymudopustila jednoznačného porušení mezinárodního práva. Pro přítomnost ruských jednotek například v oblasti Donbasu je celá řada důkazů. Konečně, i Vladimír Putin jejich zapojení přiznal.