Přehled ověřených výroků

Lidovci podpořili svým hlasováním platný zákon o evidenci tržeb, který skutečně dopadá na všechny subjekty, jak byly navrženy vládou, resp. ministerstvem financí. V závěrečném hlasování o návrhu zákona, jenž zavádí současné nastavení EET, bylo 13 poslanců KDU-ČSL pro (všichni přítomní).

Veřejně se vyjadřují (např. v březnu v Otázkách Václava Moravce první místopředseda strany Jurečka) tak, že třetí a čtvrtou vlnu EET chtějí zrušit. Jurečka zde uvedl:

„... třetí a čtvrtou vlnu my odmítáme a budeme prosazovat po volbách, aby nikdy nenastala.“

Kalousek tedy korektně uvádí jak vyjádření KDU-ČSL, tak i fakt, že pro stávající podobu EET strana hlasovala.

Doplňme, že zástupci KDU-ČSL prosadili rozfázování EET do celkem čtyř vln, z nichž třetí a čtvrtá proběhnou až po volbách do Poslanecké sněmovny. Lidovci předložili při projednávání zákona o evidenci tržeb poslancem Klaškou pozměňovací návrh, prostřednictvím kterého se EET rozfázovala do dalších vln. Konkrétně se tato změna dotýká řemeslníků.

Třetí vlna má podle schváleného návrhu proběhnout 15 měsíců (březen 2018) ode dne spuštění systému. Poslední vlna, kam patří již zmínění řemeslníci, se rozjede 18 měsíců (červen 2018) od spuštění systému. Je ovšem třeba podotknout, že EET se i podle tohoto návrhu týká stejných subjektů, jako kdyby nebyl pozměňovací návrh schválen. Tedy podle platného zákona, pro nějž KDU-ČSL hlasovala.

Povšechné srovnání situace zaměstnanců a živnostníků vypracovala před časem Hospodářská komora České republiky. Ač se konkrétní čísla mohou měnit, k zásadní změně v pracovním právu ani souvisejících odvětvích nedošlo, a proto je srovnání stále vypovídající.

Co se týče daně z příjmu, zaměstnanci i živnostníci jsou de iure fyzickými osobami, vztahuje se na ně tudíž stejná 15% sazba. Pro OSVČ je ovšem základem daně částka podstatně užší, než jak je tomu u zaměstnanců, a to už vzhledem ke specifikům, dle kterých (ne)hradí sociální a zdravotní pojištění a příspěvek na nezaměstnanost.

Na tento základ navazuje pojistné na sociální zabezpečení. Živnostníci si totiž pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti mohou zvolit libovolně, přinejmenším však ve výši 50 % daňového základu, přičemž jejich rozhodné období je ten který aktuální rok. Hradí přitom 28% sazbu na důchodové pojištění a 1,2% na státní politiku zaměstnanosti.

Vyměřovacím základem pro pojistné zaměstnanců je jejich úhrn příjmů, jejich rozhodným období je aktuální měsíc. K sazbám viz níže.

Vyměřovacím základem živnostníka pro pojistné na nemocenské pojištění je měsíční základ v libovolné výši, nesmí však být nižší než dvojnásobek částky vyměřené zaměstnancům. Sazba je pak 2,3 %.

Sazby pojistného u zaměstnanců se mají následovně: samotní zaměstnanci hradí jen 6,5 % z vyměřovacího základu, 25 % veškerého jejich pojistného i s příspěvkem na nezaměstnanost hradí zaměstnavatel.

K pojistnému na veřejné zdravotní pojištění lze opět konstatovat, že zákon uvádí pro všechny poplatníky (zaměstnance i živnostníky) shodnou sazbu 13,5 % z vyměřovacího základu. Rozdíl je ve vyměřovacím základu a v plátci daně. Vyměřovacím základem zaměstnance je obecně úhrn příjmů ze závislé činnosti (hrubá mzda), přinejmenším však minimální mzda. Kromě toho pojistné zaměstnance hradí ze 2/3 zaměstnavatel, pouze 1/3 se strhává zaměstnanci ze mzdy. Jinak je tomu u živnostníků. Ti se od roku 2006 v zásadě řídí vyměřovacím základem ve výši 50 % příjmů ze samostatné činnosti po odpočtu nákladů vynaložených k dosažení, udržení a zajištění tohoto příjmu. Minimálním vyměřovacím základem je však dvanáctinásobek 50 % zvlášť určené průměrné mzdy. Kromě toho rozhodným obdobím pro zaměstnance je kalendářní měsíc, zatímco u OSVČ se hradí pojistné zálohově s ročním rozhodným obdobím. To může přinést určité komplikace v situaci, kdy předchozí rok, podle kterého se vyměřují zálohy, byl pro živnostníka finančně úspěšnější než je ten současný, kterážto situace u zaměstnanců nenastane.

Zákoník práce je právním předpisem, který obecně poskytuje zvláštní ochranu zaměstnancům, tedy osobám v podřízeném pracovním vztahu, neboť ty se zavázaly k určitému nerovnému, závislému vztahu a jejich ochrana je ve veřejném zájmu, zejména kvůli ochraně lidských práv, morálních hodnot společnosti a veřejného zdraví a pořádku. Oproti tomu živnostenská práce je zhusta upravena v živnostenském zákoně, obecným předpisem je pak občanský zákoník.

Odstupné je zvláštním instrumentem zákoníku práce, který se vztahuje pouze na zaměstnance v pracovním poměru. U živnostníků se podobné situace (výpověď kvůli zrušení části zaměstnavatele nebo kvalifikovanou zdravotní nezpůsobilost) řeší případně smluvně sjednaným odstupným či smluvní pokutou, nikoli však ze zákona, ale z vůle živnostníka a osoby, pro kterou činnost vykonává.

Totéž obdobně platí pro výpovědní dobu, která je v zákoníku práce na ochranu zaměstnanců. V obchodněprávním či obdobném vztahu je však nutno toto dohodnout, nelze se dovolávat zákona, pokud druhá strana (např. objednatel zakázky) nesouhlasí.

Podobně ani dovolená není u živnostníků praxí, a to již z podstaty věci, kdy se u nich nepředpokládá takový stupeň závislosti a trvalosti závazku vůči osobě, pro kterou práci vykonává. Živnostenské podnikání je do značně vyšší míry „v režii“ živnostníka.

Reálná výše odvodů tak zpravidla záleží na ekonomické aktivitě daného živnostníka, kterou je určen vyměřovací základ. Je však pravdou, že podmínky hrazení zaměstnanců jsou povětšinou výrazně tvrdší, ať už pevně stanovenými částkami či časovým rozvrhem placení. Živnostníkům tak není nucena stejná sociální ochrana jako zaměstnancům, proto exministru Kalouskovi dáváme za pravdu.

Dle článku Hospodářských novin z 11. dubna 2012 skutečně Miroslav Kalousek přišel s návrhem, který byl pro živnostníky nejhorší variantou - při zachování výše paušálů by živnostník nemohl uplatnit žádnou slevu na dani.

Proti omezení výdajových paušálů pro podnikatele a živnostníky byl tehdejší premiér Petr Nečas. Vládní koalice se nakonec dohodla na ponechání výše paušálů, ovšem s tím, že si OSVČ bude moci uplatnit slevu pouze na poplatníka a na ZTP/P. Na druhé straně nebude moci uplatnit slevy na manželku/manžela a na dítě. Pokud se bude jednat o studenta, tak ten také nebude moci uplatnit slevu. Platí to pro OSVČ v kategorii využívající 80% paušály (zemědělci, řemeslníci) a 60% paušály (volná živnost, tedy většina).

„V případě paušálů ve výši 40 % (volná povolání, slovy ministra Kalouska se jedná o OSVČ, ‚ které se živí mozkem, počítačem a tužkou ' ) a 30 % (příjmy z pronájmu majetku zařazeného v obchodním majetku) mají být zachovány také některé slevy, těchto paušálů však bude moct využít jen ten, jehož roční obrat nepřesáhne dva miliony korun.“ (zdroj HN, 11. dubna 2012)

Se zrušením konceptu superhrubé mzdy počítal zákon č. 458/2011 Sb. o změně zákonů souvisejících se zřízením jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových a pojistných zákonů (body 14–16). Zákon vznikl na ministerstvu financí během úřadování Miroslava Kalouska, vstoupil v platnost 30. prosince 2011 a účinnosti měl nabýt 1. ledna 2015. K tomu však nedošlo.

Právě tyto body byly (spolu s řadou dalších) zrušeny vládní novelou č. 267/2014 Sb., kterou podpořila svými hlasy celá koalice a KSČM, a to ještě před účinností zákona. Superhrubá mzdu tak opravdu byla ponechána, přičemž funguje dodnes.

Kalousek má pravdu v tom, že názor Babiše na jednotnou evropskou měnu prošel mezi lety 2014 a 2017 značným vývojem. Pravdou už ovšem není, že by Babiš v roce 2014 horoval pro okamžité zavedení eura. Ve skutečnosti mluvil o tom, že to za Sobotkovy vlády není reálné, hovořil o nejbližším termínu za šest let. Z tohoto důvodu je výrok hodnocen jako nepravdivý.

Bývalý ministr financí Andrej Babiš byl v roce 2014 pro zavedení eura. Nicméně nebyl příznivcem rychlého zavedení, nýbrž pomalého. V únoru 2014 uvedl, že euro nebude v Česku zavedeno dříve jak za šest let. „Myslím, že této vlády se to nedotkne,“uvedl tehdy Babiš v chatu na Facebooku. Po schůzce s prezidentem Zemanem před jmenováním vlády také prohlásil, že s budoucím přijetím eura nemá problém, ale že by Česká republika neměla ručit za závazky Španělska a Řecka.

„Myslím si, že cesta k euru je dlouhá. Víceméně jsme se domluvili, že začneme fiskálním paktem, který také má různé koalternativy. To by měl být první krok, už jsem se ale vyjádřil v minulosti, že určitě není reálné, aby naše vláda mohla realizovat vstup do eurozóny,“ uvedl Babiš poté, co vláda schválila své programové prohlášení.

V polovině roku 2015 pak Babiš navrhoval, aby se o zavedení eura konalo referendum, které by nebylo závazné a konalo se společně s parlamentními volbami v roce 2017. Výhody zavedení eura v té době viděl Babiš zejména ve stabilitě vývozu a dovozu a v tom, že euro může sloužit jako dobrý indikátor při zahraničních investicích.Jako negativa uváděl, že by Česká republika musela ručit za závazky jiných států.

V červnu 2017 ale Babiš začal od pozitiv přijetí eura ustupovat. „Eurozóna byl ekonomický projekt, stal se politickým. A já nechci ručit za řecké dluhy, za italské banky, nechci být součástí tohoto systému, protože to nám nic dobrého nepřinese,“ uvedl. Babiš také považuje zachování vlastní měny za vhodný nástroj pro řešení hospodářských krizí. Vstup do eurozóny by podle Babiše oslabil samostatné rozhodování České republiky.

Na konci června 2017 se Babiš postavil proti euru striktněji. „Žádné euro. Nechci euro. Euro tady nechceme,“ uvedl Babiš. „Každý ví, že je to krachující podnik. Je to o naší suverenitě. Chci českou korunu a nezávislou centrální banku. Nechci další věc, do které bude zasahovat Brusel,“ vysvětloval svůj postoj k euru.

Řeč je o zavedení a zrušení tzv. zaměstnaneckého paušálu, který byl součástí návrhu (bod 97). Ten byl zrušenzákonným opatřením Senátu, které hlasováním (po zvolení nové Poslanecké sněmovny) schválily téměř svorně všechny strany mimo KSČM, která se z velké části zdržela. Pro schválení hlasovala též TOP 09-Starostové včetně Miroslava Kalouska. Ten během rozpravy vyjádřil, že souhlasem chtějí zprůchodnit změny v novém občanském zákoníku, který měl brzy vstoupit v účinnost, nicméně neztotožňuje se s množstvím daňových opatření.

Zaměstnanecký paušál při svém zamyšlení explicitně nezmínil. Nicméně z důvodové zprávy (.pdf, str. 374, k bodu 697) k návrhu změnového zákona, který měl původní daňový návrh novelizovat ještě před pádem Nečasovy vlády, plyne, že paušál měl Kalousek v úmyslu zrušit již dříve, ještě za trvání své funkce. Původním záměrem totiž podle vlády bylo zrušit daňové osvobození stravného a místo něj zavést právě tento paušál. V konečné podobě zákona však zůstaly obě výhody, což vláda odmítla jako přehnanou zátěž pro státní rozpočet.

Není tak pravdou, že současná vláda s ministrem financí Babišem zrušila zaměstnanecký paušál. Šlo o senátní zákonné opatření, schválené Poslaneckou sněmovnou včetně TOP 09-Starostů a samotného Miroslava Kalouska, přičemž toto konkrétní zrušení tak či onak avizovala již Nečasova vláda.

Výrok je v několika částech spekulativní a neúplný, Andrej Babiš také výrazně zjednodušuje poměry, které na Generálním finančním ředitelství (dále jen GFŘ) v roce 2014 vládly. Dopouští se tak vůči čtenáři zavádění.

V prvé části se budeme věnovat otázce odchodu Jana Knížka. Ten byl v letech 2005–2014 ředitelem GFŘ, rezignoval po devíti letech ve funkci ke konci dubna 2014. Podle jeho slov byl důvodem rozkol v jeho představách a představách ministerstva financí o vedení GFŘ, nebyl tedy odvolán. Přinejmenším formálně šlo o rozluku dohodou a tvrdit, že se jej Andrej Babiš „zbavil“, je tak poněkud nadnesené. Jeho odchod je ovšem dáván do souvislosti s tlakem, který vyvinulo MF pod nově zvoleným ministrem Babišem k tomu, aby vyměnilo dosavadní garnituru vysokých finančních úředníků.

Není možno ověřit, nakolik je exministr Kalousek s Knížkem v přátelském vztahu. Faktem je, že vedle sebe necelých pět let fungovali jako ministr financí a ředitel GFŘ, resp. dřívějšího Ústředního finančního a daňového ředitelství. Knížek také ocenil Kalouskův postup při sjednávání dohod o spolupráci s tzv. daňovými ráji.

MF společně s Knížkovou rezignací avizovalo Babišův záměr jmenovat ředitelem Jiřího Žežulku, toho času ředitele samostatného odboru řízení rizik při správě daní na GFŘ. Ten byl nakonec Babišem pověřen pouze jako zastupující ředitel, v říjnu 2014 pak byl místo něj jmenován současný šéf Martin Janečka. Po jeho jmenování vyjádřil Žežulka pochybnosti o svém dalším působení na úřadě, odešel však až o rok později, a to z vlastní vůle. Finanční správa se dokonce ohradila s tím, že mu po funkci zastupujícího ředitele nabídla funkci ředitele sekce. Lze tedy jen stěží hovořit o „zbavení se“ funkcionáře, kterého sám jmenoval šéfem GFŘ. Stejně jako v případě Knížka nešlo o odvolání z vůle ministra, Žežulkovi byla následně dokonce nabídnuta funkce vyšší, než kterou zastával před dočasným výkonem ředitele GFŘ. Funkci Žežulka odmítl pro neshody s Babišem, ještě krátce přes rok působil ve státní správě a počátkem roku 2016 začal působit v soukromém sektoru.

Milan Večeřa je nyní vedoucím oddělení vnitřní kontroly Finanční správy, kde začal pracovat v dubnu 2014, krátce před odchodem Jana Knížka a před převzetím úřadu Jiřím Žežulkou. Zda šlo přímo o 1. duben není veřejně dostupnou informací, jde však v kontextu výroku o marginálnost, navíc vzhledem k úzu zahajovat služební a pracovní poměry k počátku měsíce poměrně dobře možnou. Podle informací investigativního novináře Janka Kroupy jde o bývalého policistu z oboru daňové kriminality. Jak sám Babiš přiznává, důvod jeho zaměstnání v GFŘ je pouhá spekulace, včetně toho, zda hrála roli nějaká známost s Janem Knížkem. Podobné domněnky Demagog.cz neověřuje.

K otázce trestního oznámení víme tolik, že po odchodu Knížka vzniklo podezření na nezákonné machinace, ke kterým za jeho působení mělo docházet na GFŘ. Z účtů instituce mělo za nejasných okolností odejít zmiňovaných 100 milionů korun. Podle serveru Aktuálně.cz vyšetřování iniciovalo trestní oznámení ministerstva financí, mělo však jít o oznámení vůči neznámému pachateli, nikoli přímo proti Janu Knížkovi.

V několika částech tak Babiš vede čtenáře k nesprávným závěrům na základě domněnek či neúplných informací, z toho důvodu je výrok hodnocen jako zavádějící.

S Václavem Havlem se Andrej Babiš mohl setkat, bohužel přímý doklad oněch minimálně dvou setkání na soukromém obědě není k nalezení. Andrej Babiš poprvé veřejně přiznal osobní setkání s Václavem Havlem v rozhovoru z roku 2014 pro Parlamentní listy:

„Potkal jsem se i s Václavem Havlem, který se mi snažil pomoci u Adama Michnika v Polsku v rámci vymyšlené aféry PKN ORLEN. Schůzku mi zorganizoval můj přítel, známý fyzioterapeut prof. Pavel Kolář a byli jsme spolu na obědě.“ Zmíněnou schůzku podporuje i tvrzení prof. Koláře, který se velice dobře znal s oběma muži.

Otázkou zůstává, zda předmětem setkání byla i problematika Unipetrolu. Zde můžeme jen podotknout, že Václav Havel byl dlouholetým přítelem šéfredaktora Gazety Wyborcza Adama Michnika, jak ukazuje například jeho vzpomínka na Václava Havla v době jeho odchodu z funkce prezidenta v roce 2003.

I když je pravděpodobné, že minimálně jednou se Václav Havel a Andrej Babiš společně sešli soukromě na obědě, vše ostatní - dopis a problematika Unipetrolu, je bohužel neověřitelné.

Andrej Babiš hovoří o celostátním referendu. Místní referendum, ve kterém je možné rozhodovat o záležitostech v působnosti obce, upravuje zvláštní zákon o místním referendu. Účinný je i podobný zákon o krajském referendu.

Ústava ČR stanovuje, že lid vykonává státní moc přímo, pokud to ústavní zákon stanoví. Ústavní zákon dále může stanovit, že k ratifikaci mezinárodní smlouvy je třeba souhlasu v referendu.

K přijetí ústavního zákona je třeba splnit oproti přijetí běžného zákona přísnější kritéria. Je nutný souhlas 3/5 všech poslanců a 3/5 přítomných senátorů.

Tímto způsobem byl např. 14. února 2002 přijat zákon o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii. Jde o jediný ústavní zákon, který vyvolal referendum v České republice.

28. července 2015 byl Poslanecké sněmovně předložen vládní návrh ústavního zákona o celostátním referendu. Podle něj by mohlo být referendum iniciováno peticí s podporou 250 tisíc občanů ČR starších 18 let.

Proti návrhu zákona o celostátním referendu hlasovaly 25. března 2014 vládní koalice, opoziční TOP 09, ODS a KDU-ČSL. Proti byl Úsvit a větší část KSČM. Část KSČM se zdržela.

Projednávání zákona bylo přerušeno 11. března 2016. Od té doby se již poslanci k návrhu nevrátili. Aby se daný zákon projednával, opakovaně navrhuje poslanec Okamura, čemuž vládní koalice včetně hnutí ANO brání.

18. června 1991 byl přijat ústavní zákon, který stanovoval, že o vystoupení České nebo Slovenské republiky z federace mohlo být rozhodnuto jen referendem.

25. listopadu 1992 byl přijat ústavní zákon, podle kterého zanikla Česká a Slovenská Federativní Republika. Nedošlo tedy k výstupu z federace.

Výrok je hodnocen jako pravdivý. Česká republika měla sice od svého vzniku roku 1993 13 vlád, nikoliv 11, jak tvrdí Andrej Babiš, nicméně jejich počet svědčí o nestálosti, což Babiš tímto výrokem chce říct. Funkční období těchto vlád zároveň opravdu činí v průměru přibližně dva roky.

Vlády, které dokončily své funkční období v řádné době, byly dvě. Jednalo se o první vládu Václava Klause v letech 1992–1996 a vládu Miloše Zemana v letech 1998–2002.