Přehled ověřených výroků

Petr Pavel zmiňuje navrácení milostí do rukou hlavy státu jako jednu ze změn, kterou učinil po nástupu na Hrad po konci funkčního období Miloše Zemana. Dodejme, že Pavel chce také změnit revizi kritérií pro udělování milostí.

Upřesněme, že pravomoc udělovat milosti dává prezidentovi Ústava, ve které konkrétně stojí, že prezident republiky „odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem a zahlazuje odsouzení“. Podobou prominutí trestu je tzv. milost – podle § 366 trestního řádu může milost udělovat sám prezident nebo tuto pravomoc (případně její část) přenést na ministra spravedlnosti.

Milost a Miloš Zeman

Miloš Zeman v roce 2013 přenesl pravomoc zkoumat žádosti o milost na Ministerstvo spravedlnosti, na které tak tímto krokem přešla většina agendy týkající se vyřizování žádostí. Zeman si chtěl nechat předkládat pouze žádosti, které se týkaly lidí s nevyléčitelnou nemocí. Dodejme, že udělování milostí ze strany bývalého prezidenta jsme se dříve věnovali např. zde.

Milost a Petr Pavel

Už v září 2023 nynější prezident Pavel uvedl, že se s ministrem spravedlnosti Pavlem Blažkem dohodl na převedení agendy týkající se udělování milostí zpět na kancelář prezidenta. Stejnou informaci o několik dní později potvrdil i šéf resortu.

V prosinci 2023 pak odbor komunikace Hradu oznámil, že od 1. ledna 2024 bude o žádostech o milost opět rozhodovat prezidentská kancelář. „Agenda milosti přejde do Kanceláře prezidenta republiky, tedy do místa, kde se vždy o milostech rozhodovalo. Prezident republiky si bude od tohoto termínu rozhodovat o milostech sám – samozřejmě ve spolupráci s týmem, který mu bude podklady připravovat,“ prohlásil ředitel odboru komunikace prezidentské kanceláře Vít Kolář.

Rozhodnutí prezidenta, kterým k tomuto kroku došlo, vstoupilo v účinnost už 12. prosince 2023. Rozhodnutí předchozího prezidenta Zemana však bylo zrušeno až ke 31. prosinci 2023. Od 1. ledna letošního roku tak o milostech rozhoduje právě Kancelář prezidenta republiky, která pro tuto agendu získá čtyři nová pracovní místa, jež se přesunou z Ministerstva spravedlnosti.

Nejprve uveďme, že Petr Pavel se výrokem zjevně odkazuje na některou z již existujících prognóz na rok 2024. V rámci našeho ověřování jsme se proto zaměřili na výstupy institucí, které ekonomické predikce pravidelně zveřejňují.

Míra inflace

V první řadě zmiňme prognózu z listopadu 2023 vydanou Českou národní bankou (ČNB). Ta se mj. věnuje i vývoji inflace a predikuje, že z téměř 11% míry meziroční inflace za rok 2023 by mělo v roce 2024 dojít k poklesu na 2,6 % (.pdf, str. 7). Prognóza pak předpovídá míru inflace i na rok 2025, ve kterém by se měla opět snížit, a to na 2,1 %.

Makroekonomickou predikci zveřejňuje i Ministerstvo financí, které je v předpovědi růstu meziroční inflace mírně skeptičtější. Podle jejich dat by měla v roce 2024 inflace dosahovat 3,3 % (.pdf, str. 1, 3). Ačkoliv se ministerstvem předpovídaná hodnota od predikce ČNB liší, obě prognózy počítají s prudkým meziročním poklesem – obě instituce předběžně uvádějí, že v roce 2023 meziroční míra inflace činila 10,8 %. Totožnou míru inflace jako resort financí na rok 2024 předpovídá i Hospodářská komora, která její hodnotu po snížení odhaduje rovněž na 3,3 %.

Doplňme, že pokud by se naplnila předpověď ČNB, míra inflace za rok 2024 by byla nejnižší za několik posledních let. Podle dat Českého statistického úřadu (ČSÚ) byla naposledy nižší v roce 2018, kdy dosahovala v průměru 2,1 %.

Vývoj reálných mezd

Prezident Pavel mluví i o růstu reálných mezd, kterými se rozumí nominální mzdy snížené o míru inflace. K samotnému růstu by podle něj mělo dojít „po několika letech“.

Zmíněná predikce Ministerstva financí předpokládá, že by se v roce 2024 skutečně měl obnovit růst průměrné reálné mzdy, a to postupně až na 2,8 % (.pdf, str. 2, 35–36). I Hospodářská komora, podobně jako ministerstvo, předpokládá růst reálných mezd (.docx, str. 3). Česká bankovní asociace (ČBA) ve své prognóze např. uvádí, že reálné mzdy v letošním roce porostou o 3,9 %, Česká národní banka mluví o celých 4 % (.pdf, str. 43–44).

Reálná mzda přitom skutečně klesala několik let v řadě. Poslední měření ČSÚ za 3. čtvrtletí roku 2023 zaznamenalo její meziroční pokles o 0,8 %, a klesala tedy už osmé čtvrtletí za sebou (.xlsx). Růst reálné mzdy úřad naposledy zaznamenal ve 3. čtvrtletí roku 2021, během kterého reálná mzda celkově narostla o 1,2 % (.xlsx). Od posledního čtvrtletí roku 2021 ale reálná mzda klesá.

Ekonomický růst

Jako poslední prezident Pavel uvádí i celkový růst ekonomiky. Ten se obvykle měří pomocí vývoje HDP. ČNB ve své prognóze predikuje růst HDP o 1,2 % za rok 2024 a o 2,8 % za rok 2025 (.pdf, str. 43). Predikce Ministerstva financí z listopadu 2023 dokonce v roce 2024 počítá s nárůstem ekonomiky o 1,9 % (.pdf, str. 3).

Dále také můžeme zmínit, že Evropská komise ve své listopadové predikci odhaduje, že v Česku v roce 2024 poroste reálné HDP o 1,4 %. Průměrný růst v celé EU přitom Komise predikuje na 1,3 %, tedy hodnotu o 0,1 procentního bodu nižší než pro Česko.

Závěr

Dostupné predikce skutečně říkají, že by všechny zmíněné ekonomické ukazatele měly v roce 2024 vykazovat lepší výsledky, než tomu bylo za uplynulý rok. Instituce jako ČNB nebo Ministerstvo financí předpokládají snížení inflace, růst reálných mezd i celkový růst ekonomiky, respektive růst reálného HDP. Výrok Petra Pavla tak hodnotíme jako pravdivý.

Česká republika podepsala přístupovou smlouvu do Evropské unie 16. dubna 2003 v Aténách. Souhlas se zněním přístupové smlouvy vyslovili čeští občané o dva měsíce později v celostátním referendu, kdy se pro vstup vyjádřilo zhruba 77 % lidí. Česká republika se podpisem této smlouvy mj. zavázala přijmout euro.

V uváděné smlouvě je závazek vstoupit do eurozóny konkrétně obsažen v článku 4. Podle něj se každý nový členský stát EU účastní hospodářské a měnové unie, a to „jako členský stát, na který se vztahuje výjimka, ve smyslu článku 122“ starší Smlouvy (.pdf, str. 86-87) o Evropském společenství (ES). Ustanovení o této dočasné výjimce z účasti v eurozóně se v současnosti nachází v novější Smlouvě o fungování EU (tj. v Maastrichtské smlouvě).

V ní jsou vyjmenována tzv. maastrichtská konvergenční kritéria, tedy podmínky, které musí členská země splňovat, aby se mohla stát členem eurozóny. Doplňme ovšem, že není stanovena konkrétní lhůta, do kdy musí členská země tato kritéria naplnit – a tím pádem ani lhůta, do kdy musí euro zavést.

Zmíněná maastrichtská kritéria zahrnují:

• kritérium cenové stability,
• kritérium dlouhodobě udržitelného stavu veřejných financí,
• kritérium stability kurzu měny a účasti v ERM II (Evropském mechanismu směnných kurzů),
• kritérium dlouhodobých úrokových sazeb.

Také se přihlíží např. k výsledkům integrace trhů či situaci a vývoji běžného účtu platební bilance. Zda tato kritéria členský stát splňuje, posuzuje Evropská komise a Evropská centrální banka. Ty společně vypracovávají zprávu, od které se odvíjí další kroky evropských institucí směřující v případě splnění podmínek až k možnému zahájení procesu přijetí eura.

Dodejme, že státy pro splnění podmínek postupují dle vlastních strategií. V původním dokumentu Strategie přistoupení České republiky k eurozóně (.pdf) z roku 2003 vláda a Česká národní banka stanovily jako nejbližší možný termín (.pdf, str. 8) vstupu ČR do eurozóny období let 2009-2010. To však nebylo kvůli nadměrnému deficitu státního rozpočtu možné. V roce 2007 pak došlo ke schválení aktualizované strategie. Tento dokument už nejbližší možný rok vstupu do eurozóny neuváděl (.pdf, str. 9). Doba vstupu do eurozóny tak dle vyjádření České národní banky bude záležet na „politické vůli a schopnosti ČR plnit maastrichtská konvergenční kritéria“.

Na závěr shrňme, že se Česká republika skutečně při vstupu do EU zavázala k přijetí jednotné evropské měny. Tento závazek stvrdila podpisem přístupové smlouvy k EU v dubnu 2003, kterou následně o dva měsíce později v celostátním referendu odsouhlasilo i 77 % českých občanů. Proto hodnotíme výrok Petra Pavla jako pravdivý.

Petr Pavel ve svém projevu připomíná, že letos oslavíme 25. výročí vstupu do Severoatlantické aliance (NATO) – Česká republika do ní vstoupila 12. března 1999. Prezident zároveň upozorňuje na závazek dávat na obranu země 2 % hrubého domácího produktu (HDP), který Česko dle Pavla vstupem do Aliance přijalo, a který by mělo v roce 2024 po dlouhé době znovu splnit.

Přijetí závazku

Výše výdajů na obranu není zakotvena v tzv. Washingtonské smlouvě, kterou bylo NATO založeno. Až po skončení studené války na začátku 90. let ale obranné výdaje členských států výrazně poklesly, a s plánovaným rozšířením Aliance se tak objevila debata o povinném závazku vynakládat na obranu alespoň 2 % HDP.

Tento závazek ministři obrany členských zemí ústně odsouhlasili až v roce 2006. Kvůli finanční krizi v letech 2007–2008 ale řada zemí investice do obrany naopak snížila (.pdf, str. 4–6). Platnost a aktuálnost závazku pak potvrdili čelní představitelé členských zemí Severoatlantické aliance na summitu NATO ve Walesu v roce 2014.

Česká republika ale alokování 2 % HDP na obranu přislíbila již dříve. V rámci individuálních přístupových rozhovorů, které započaly v září 1997, se Česko zavázalo zvyšovat své vojenské výdaje o 0,1 % HDP ročně tak, aby v roce 2000 činily zhruba 2 % HDP. Tento závazek je zmíněn i v předkládací zprávě, na základě které Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas s přístupem České republiky k Severoatlantické alianci.

Výdaje ČR na obranu

Jak je vidět na následujícím grafu, Česku se od vstupu do NATO podařilo 2% hranici překročit v letech 1999 až 2003 a dosáhnout jí v roce 2005. Od té doby však už naše výdaje na obranu této výše nedosáhly.

Pro úplnost doplňme, že data o výši výdajů na obranu v poměru k HDP, které uvádí Ministerstvo obrany ČR, se drobně liší od dat Severoatlantické aliance. Rozdíl je zde zřejmě způsoben odlišnými definicemi výdajů na obranu (.pdf, str. 1) a také tím, že české ministerstvo při výpočtu používá nominální hodnoty výdajů (.xlsx), ale Aliance (.xlsx) vychází z reálné výše výdajů (přepočtených na stálé ceny roku 2015).

Plnění závazku

Vláda Petra Fialy ve svém programovém prohlášení slíbila dodržet závazek tak, aby výdaje na obranu dosáhly úrovně 2 % HDP už v rozpočtu na rok 2025. Fialův kabinet tak na začátku roku 2023 schválil návrh (.pdf) zákona, který dle tiskové zprávy Ministerstva financí „garantuje minimální výdaje na obranu ve výši dvou procent HDP“, přičemž této hranice se mělo dosáhnout od roku 2024 (.pdf, str. 23). Tento návrh poté v průběhu roku 2023 prošel legislativním procesem.

V praxi má pak toto legislativní ukotvení 2% závazku fungovat tak, že vláda při přípravě rozpočtu musí na obranu vyčlenit částku odpovídající minimálně 2 % HDP. Podle vyjádření Ministerstva obrany poté poslanci při projednávání a schvalování rozpočtu ve Sněmovně nebudou moci výdaje pod tato 2 % snížit.

Tento zákon se následně odrazil ve schváleném rozpočtu na rok 2024, ve kterém byly pro Ministerstvo obrany vyčleněny výdaje ve výši 151,2 miliard korun (.pdf). V součtu s výdaji na obranu v jiných kapitolách rozpočtu (např. Správě státních hmotných rezerv, Ministerstva zahraničních věcí, nebo Národního úřadu pro kybernetickou bezpečnost) se jedná o 159,8 mld. Kč. Tato celková částka sice dosahuje hranice 2 % HDP, ke kterým se Česká republika zavázala, právě kvůli výdajům určeným na ostatní instituce než je Ministerstvo obrany ale není jisté, zda se tento závazek podaří splnit. Česko tak bude muset Severoatlantické alianci prokázat, že tyto výdaje s obranou státu souvisejí.

Závěr

Závazek vynakládat na obranu 2 % HDP se stal oficiální politikou NATO až v roce 2014, Česká republika se ho však zavázala plnit už během svého vstupu do Aliance v roce 1999. Státní rozpočet v souladu se schválenou legislativou alokoval na rok 2024 na obranu necelých 160 mld. Kč, čímž by se tyto výdaje vyšplhaly na hranici 2 % HDP. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý. Dodejme ovšem, že Česko bude muset Alianci prokázat, že všechny navrhované výdaje skutečně souvisí s obranou státu.

Ivan David (SPD) ve svém příspěvku hovoří o „Čtvrté říši“ a nacistickém Německu a následně cituje slova (video, čas 3:28), která údajně řekl německý velvyslanec v Česku Andreas Künne. David dále zmiňuje ministra zahraničních věcí Jana Lipavského (Piráti), kterého označil za „sluhu cizích zájmů“, a dodal, že se mu tato slova „určitě líbí“.

Europoslanec David vedle tohoto výroku uvedl ještě další, správnou citaci německého velvyslance. Výše uvedené tvrzení ale už z Künnových úst nepochází. Věta se poprvé objevila ve vědeckém článku s názvem Konstitucionalismus a mnoho tváří federalismu, který byl publikovaný v roce 1990. Jeho autorem je Koen Lenaerts, současný předseda Soudního dvora Evropské unie (SDEU) a profesor na Katolické univerzitě v belgické Lovani. Pasáž textu (.pdf, str. 220) pojednává o tom, že v evropském společenství neexistuje ústavní ochrana suverenity členských států EU a výslovně v ní stojí, že „jednoduše neexistuje žádná úroveň suverenity, kterou by členské státy mohly uplatnit proti společenství“.

Dodejme, že v první polovině prosince tuto citaci v názorovém komentáři zmiňoval i advokát Zdeněk Koudelka, který v minulých senátních volbách kandidoval za Trikoloru. On ovšem tato slova přiřadil správnému autorovi.

Podle veřejně dostupných zdrojů uvedené tvrzení současný německý velvyslanec v Česku nikdy neřekl. Slova jsou z vědeckého článku z roku 1990, který napsal současný předseda SDEU. Výrok Ivana Davida tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Europoslanec Ivan David mluví o usnesení Evropského parlamentu (EP), které bylo přijato 21. listopadu 2023, a které usiluje o přidání zásady přednosti práva Evropské unie před právem členských států do smluv o Evropské unii (EU). V tomto usnesení je citován také rozsudek Evropského soudního dvora (dnes Soudní dvůr Evropské unie, SDEU) z 15. července 1964, zvaný Costa v. E.N.E.L. (.pdf, str. 23–25). EP se ve svém usnesení na tento rozsudek odkazuje jako na první případ, kdy SDEU rozhodl o přednosti práva EU.

Pro úplnost zmiňme, že SDEU mj. rozhoduje ve věcech týkajících se výkladu či porušení práva EU členskými státy. Tato rozhodnutí však neznamenají zrušení státu, ale zaměřují se na nápravu dané situace, v horším případě ukládají členskému státu pokutu.

Rozsudek Costa v. E.N.E.L.

Předmětem uvedeného soudního sporu byl mj. článek 177 (.pdf, str. 61) Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství (EHS, předchůdce Evropské unie). Ten soudnímu dvoru uděluje „pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se výkladu (…) smlouvy“.

Zmíněný rozsudek k tomuto bodu zmiňuje, že se členské státy EHS dobrovolně vzdaly určitých pravomocí a dobrovolně přenesly svá práva na jiný subjekt (tedy EHS), čímž vytvořily právo vztahující se „na své státní příslušníky i sebe samotné“. Z tohoto pak dle soudu vyplývá, že se členské státy nemohou dovolávat práv, kterých se dobrovolně vzdaly. Evropské právo má tak přednost před právem vnitrostátním. Členské státy dle tohoto rozhodnutí zároveň nesmí přijmout vnitrostátní právní předpisy, které by byly v rozporu s právem evropského společenství.

Dodejme, že toto soudní rozhodnutí je konkrétně zmíněno také v prohlášení připojeném k Lisabonské smlouvě. To připomíná, že v „souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie mají Smlouvy a právo přijímané Unií na základě Smluv přednost před právem členských států“.

„Duch“ a cíle smlouvy

Co se týče slov Ivana Davida o „duchu“ Smlouvy o Evropské unii (.pdf), judikát se o ní nijak nevyjadřuje – Smlouva o Evropské unii, taktéž zvaná Maastrichtská smlouva, totiž byla podepsána až v roce 1992, tedy 28 let po zmíněném rozsudku. Soud ale zmiňuje „ducha“ smlouvy v souvislosti se Smlouvou o založení EHS, a to v kontextu přednosti evropského práva. K cílům této smlouvy pak soud uvedl, že by byly ohroženy v případě, že by došlo k rozdílné vykonatelnosti práva v různých členských státech.

Judikát ovšem nikde neruší suverenitu evropských národních států. Takto se nevyjadřuje ani v úvodu zmíněné usnesení Evropského parlamentu, které naopak připomíná (.pdf, str. 6 z 34) zachování ústavních struktur členských států. Dodejme také, že Česká republika se k Evropské unii připojila v roce 2004, tedy v době, kdy Costa v. E.N.E.L. bylo již několik desetiletí platným rozhodnutím.

Závěr

Podle Ivana Davida tedy listopadové usnesení Evropského parlamentu tvrdí, že byla Česká republika zrušena judikátem Soudního dvora Evropské unie. Usnesení odkazuje na rozhodnutí evropského soudu v případu Costa v. E.N.E.L., ze kterého vyplynulo, že je právo evropského společenství nadřazené právu členských států. Ani judikát, ani usnesení ovšem o zrušení České republiky či ostatních národních států nemluví. Výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Dodejme, že jsme prohledali nedávné judikáty SDEU, ve kterých ale zrušení států ani „duch“ Smlouvy o EU či ohrožení jejich cílů nejsou zmíněny. Pro upřesnění jsme kontaktovali europoslance Davida a požádali ho o objasnění výroku. Na zaslané dotazy nám ovšem dosud neodpověděl.

Ivan David (SPD) ve svém příspěvku (video, čas 3:28) cituje slova, která údajně pocházejí od německého velvyslance v Česku Andrease Künneho. David dále zmiňuje ministra zahraničních věcí Jana Lipavského (Piráti), kterého označil za „sluhu cizích zájmů“, a dodal, že se mu tato slova „určitě líbí“.

Velvyslanec Künne se takto skutečně vyjádřil. V listopadovém rozhovoru pro server iDNES.cz odpovídal na dotaz redaktorky o roli Německa a celé Evropy v současných událostech, které se dle ní rychle mění. Künne uvedl, že žádná evropská země podle jeho názoru nemá dostatečně velkou váhu na to, aby na mezinárodní scéně vystupovala samostatně. Proto dle něj musí vystupovat společně jako celek v podobě Evropské unie (EU). V tomto kontextu následně prohlásil: „Pokud se dál budeme schovávat za to, že si potřebujeme symbolicky zachovat zdání státní suverenity, a prosazovat do společných ujednání vlastní banální proklamace, nesmíme se divit, až se brzy ocitneme na smetišti dějin.“

Europoslanec Ivan David tedy správně cituje německého velvyslance v Česku Andrease Künneho. Ten uvedené tvrzení řekl v rozhovoru pro iDNES.cz, kdy odpovídal na dotaz ohledně role Německa a Evropy v současném světě. Davidův výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Ivan David mluví o usnesení Evropského parlamentu z 21. listopadu 2023 o provádění zásady přednosti práva EU. Návrh usnesení předložený Výborem pro právní náležitosti (JURI) a Výborem pro ústavní záležitosti (AFCO) se týká zakotvení zásady nadřazenosti (jinak také přednosti) práva EU před právem členských států do Smluv o EU.

Zmiňme, že přijaté usnesení nespecifikuje, do kterých smluv má být přednost evropského práva doplněna. Mezi hlavní evropské smlouvy patří např. Lisabonská smlouva (.pdf), Niceská smlouva (.pdf) a zejména Maastrichtská smlouva (.pdf), též zvaná Smlouva o Evropské unii. Právě tu ve výroku zmiňuje Ivan David. Tato smlouva vymezuje především organizační strukturu EU a její pravomoci, jelikož právě na jejím základě EU v roce 1993 oficiálně vznikla.

Usnesení Evropského parlamentu

Jak je uvedeno ve zmiňovaném usnesení, v současném znění Smluv o EU není zásada přednostního práva EU výslovně zahrnuta. Vychází však z judikatury Soudního dvora Evropské unie (respektive Soudního dvora Evropských společenství, předchůdce SDEU). Přijaté usnesení se tak odkazuje alespoň k prohlášení č. 17 připojenému k Lisabonské smlouvě, dle kterého se zásada přednosti odvíjí právě od rozhodnutí evropského soudu. Konkrétně se jedná o rozsudek z roku 1964 v případu Flaminio Costa proti E.N.E.L., podle kterého se členské státy nemohou dovolávat práv, kterých se dobrovolně vzdaly, když vstoupily do evropského společenství. Z toho tedy podle soudu vyplývá, že evropské právo má přednost před právem vnitrostátním.

Je vhodné dodat, že zásada přednosti podle výkladu v přijatém usnesení nepředstavuje hierarchii mezi právním řádem EU a právem členských zemí. Říká ale, že vnitrostátní právo musí být v souladu s právem EU, a případné protichůdné předpisy tak mají být zrušeny nebo změněny.

Přijaté usnesení potřebu nadřazenosti unijního práva přímo odůvodňuje některými základními ustanoveními ve Smlouvě o EU, která by bez této zásady nebylo možné dodržet. Jedná se např. o článek 4 (.pdf, str. 6 z 34), který říká, že „členské státy učiní veškerá vhodná obecná nebo zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají ze smluv nebo z aktů orgánů Unie“. Jak usnesení Evropského parlamentu dále uvádí, bez uplatňování zásady nadřazenosti práva EU také nelze zajistit účinnost a jednotnost uplatňování a vymáhání práva ze strany SDEU a soudů členských států.

Závěr

V usnesení Evropského parlamentu z listopadu 2023 je skutečně uvedeno, že žádná z hlavních evropských smluv (tedy ani Maastrichtská smlouva, tzv. Smlouva o EU) výslovně nezahrnuje zásadu přednosti práva EU před právem členských států. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý. Dodejme ale, že tento princip vychází z judikatury evropského soudu, na kterou se odvolává např. prohlášení připojené k Lisabonské smlouvě.

Ivan David ve svém videu nejdříve mluvil o listopadovém usnesení europarlamentu, které doporučuje, aby byla v základních smlouvách Evropské unie (EU) zakotvena zásada nadřazenosti práva Unie nad vnitrostátním právem jednotlivých členských zemí. Uvedená zásada totiž ve smlouvách dosud výslovně zmíněná není, ačkoli v praxi přednost práva EU vychází z judikatury Soudního dvora EU. 

David se proti tomuto usnesení ve svém videu vymezuje se slovy, že samotná EU nemá ústavu. Vzápětí dodává, že je EU „jen mezinárodní organizací“, která byla založena Smlouvou o EU, a že Unie „není ani smluvní stranou“ této smlouvy.

Mezinárodní organizace… svého druhu

EU je skutečně běžně označována za mezinárodní organizaci (str. 3–4), často však s dovětkem, že se jedná o mezinárodní organizaci sui generis, tedy atypickou organizaci svého druhu. Její zvláštní postavení (.pdf, str. 1) vyplývá mj. ze skutečnosti, že má vlastní, samostatný právní řád. Unijní nařízení jsou přitom pro jednotlivé členské země závazná. 

Jak jsme už zmínili výše, podle dřívějších rozsudků Soudního dvora EU je právní řád Unie nadřazený vnitrostátnímu právu, což má podle vyjádření EU zaručovat „jednotu a soudržnost unijního práva“.

O Evropské unii se také někdy mluví přímo jako o nadstátní (.pdf, str. 54–55) organizaci, vzhledem k tomu, že členské země část své suverenity (.pdf, str. 3) – v některých vymezených oblastech – přenesly na EU a její instituce. Tím se opět liší od „klasických“ mezinárodních organizací, jako je například Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) nebo Světová obchodní organizace (WTO). 

Smlouva o EU

Smlouvou o EU, kterou zmiňuje Ivan David, došlo v roce 1993 k vytvoření Evropské unie (jako nástupce dřívějších Evropských společenství). Spolu s dalšími smlouvami, zejména Smlouvou o fungování EU, patří mezi základní dokumenty EU, které ratifikovaly všechny členské státy. 

Europoslanec David má pravdu v tom, že samotná Evropská unie není smluvní stranou této smlouvy. Základní článek dokumentu totiž zní: „Touto smlouvou zakládají vysoké smluvní strany mezi sebou Evropskou unii (…), jíž členské státy svěřují pravomoci k dosažení společných cílů.“ Pokud by tedy měla být EU přímo smluvní stranou, ze znění smlouvy by vyplývalo, že založila sama sebe.

EU ale funguje na základě smluv, které jsou závazné nejen pro členské státy, ale také pro EU jako celek i pro její orgány. Článek 13 Smlouvy o EU například říká: „Každý orgán jedná v mezích působnosti svěřené mu Smlouvami a v souladu s postupy, podmínkami a cíli v nich stanovenými.“ EU je tedy právní entitou, která je tvořena těmito smlouvami, a proto jako organizace nestojí mimo tento smluvní rámec. 

Smlouva o EU podle článku 47 dále udává EU právní subjektivitu (.pdf, str. 43 ze 412). Z toho například vyplývá, že jí schválené mezinárodní dohody jsou závazné nejen pro členské státy, ale také pro její orgány (.pdf, str. 146 ze 412). 

Závěr

Evropská unie se sice označuje jako mezinárodní organizace, většinou ovšem s dodatkem, že se jedná o atypickou mezinárodní organizaci odlišnou od těch „klasických“, protože má vlastní právní řád a členské státy na ni přenášejí část své suverenity. V tomto ohledu je někdy popisována i jako nadstátní organizace. 

Je také sice pravda, že Evropská unie není ve Smlouvě o EU výslovně zmíněná jako jedna ze smluvních stran, zároveň ale podle tohoto dokumentu může jednat jen v mezích, které udávají základní unijní smlouvy. Protože tvrzení Ivana Davida vytváří dojem, že EU stojí mimo tento smluvní rámec, hodnotíme jeho vyjádření jako zavádějící.

Europoslanec Ivan David (SPD) v kontextu výroku kritizuje listopadové hlasování Evropského parlamentu, ve kterém se europoslanci vyslovili pro to, aby přednost práva Evropské unie (EU) před právem členských zemí byla zapsána do Smluv o EU. To podle Davida podkopává suverenitu členských států a argumentuje tím, že EU nemá vlastní ústavu, neboť její přijetí v referendu opakovaně odmítlo několik států.

Úvahy o evropské ústavě

Diskuse o evropské ústavě sahají až do poloviny 20. století (.pdf, str. 2), tedy počátku evropské integrace, kdy probíhaly snahy o  politickou a ekonomickou spolupráci mezi evropskými státy. Už v roce 1948 (tedy před vznikem Evropského společenství uhlí a oceli) se objevil první návrh „federální ústavy pro Spojené státy evropské“ od Françoise de Menthona.

K úvahám o evropské ústavě přispěl také návrh evropského poslance Altiera Spinelliho z roku 1984, tzv. „Spinelliho zpráva“ (.pdf, str. 40). Ta sjednocovala a pozměňovala dosud existující smlouvy o založení Evropských společenství a mimo jiné zavedla pojem Evropské unie, která měla mít právní subjektivitu (.pdf, str. 6).

Vznik EU a následné snahy o ústavu

Evropská unie oficiálně vznikla 1. listopadu 1993, tedy dnem, kdy vstoupila v platnost tzv. Maastrichtská smlouva. Ta pojednávala mj. o třech pilířích evropské integrace. Prvním z nich bylo seskupení tradiční činnosti, pracovních a rozhodovacích postupů tří původních organizací (Evropské hospodářské společenství, Evropské společenství uhlí a oceli a Euroatom) pod jednotnou organizaci, kterou byla právě Evropská unie. Druhým pilířem Maastrichtské smlouvy byla společná zahraniční a bezpečností politika, třetím pak spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí.

Ústavodárné iniciativy Evropského parlamentu pokračovaly Hermanovou zprávou z roku 1994, která vyzývala členské státy, aby podpořily snahy vypracovat text evropské ústavy. Tato zpráva o evropském společenství např. mluvila jako o „společenství založeném na zásadách právního státu, které je schopné vytvářet zákony, jež členské státy musí dodržovat, a které se mohou přímo uplatňovat na jejich občany“ (.pdf, str. 6).

Evropská ústava a referenda

Na začátku tohoto tisíciletí se uskutečnil Konvent o budoucnosti Evropy, jehož cílem bylo mj. vypracování návrhu ústavy EU. Návrh měl sjednotit různé existující smlouvy a poskytnout jasnější a srozumitelnější právní rámec pro EU. Konvent svůj návrh Smlouvy o Ústavě pro Evropu představil v létě 2003, což vyústilo v podpis Evropské ústavy v Římě v říjnu 2004.

V době, kdy byla evropská ústava připravována, muselo dojít v jednotlivých zemích EU k její ratifikaci (.pdf, str. 1). Aby mohla ústava vstoupit v platnost, bylo nutné, aby ji schválily všechny členské státy, kterých tehdy bylo 25. Snahy o ratifikaci ale skončily, když v roce 2005 občané Francie a Nizozemska v referendech návrh evropské ústavy zamítli.

Ve Francii se referenda zúčastnilo přibližně 70 % obyvatel. Proti ratifikaci nové ústavy se vyjádřilo 54,67 % a návrh ústavy tak nebyl přijat. Premiér Jean-Pierre Raffarin v důsledku výsledku referenda rezignoval na svůj post. Tehdejší prezident Jacques Chirac se totiž snažil o zmírnění politických následků neúspěšného plebiscitu, jelikož to byl on, kdo rozhodl o ratifikaci cestou lidového hlasování namísto schválení v parlamentu.

V případě Nizozemí mělo rovněž dojít k ratifikaci evropské ústavy prostřednictvím referenda, kterého se zúčastnilo 62,8 % občanů. Ke schválení ale nedošlo, jelikož se proti návrhu vyjádřilo 61,6 % hlasujících. Dodejme, že referendum se konalo také v Lucembursku a Španělsku, kde se občané vyjádřili pro ratifikaci evropské ústavy.

Lisabonská smlouva

Návrh ústavy následně nahradila Lisabonská smlouva (.pdf), kterou podepsaly všechny členské státy v roce 2007. Ta převzala některé aspekty z neprosazené ústavy a zapracovala je do stávajících smluv EU. Ke vstupu Lisabonské smlouvy v platnost bylo zapotřebí (.pdf, str. 2), aby ji ratifikoval každý z 27 členských států v souladu se svými příslušnými ústavními předpisy. Přestože měla původně vstoupit v platnost už 1. ledna 2009, kvůli prodlení ratifikačního procesu smlouva nakonec začala platit až 1. prosince 2009.

Lisabonská smlouva např. udělila rozsáhlejší pravomoci Evropskému parlamentu, změnila systém hlasování v Radě a zavedla tzv. občanskou iniciativu či funkce stálého předsedy Evropské rady a vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku.

Shrnutí

Evropská unie opravdu nemá ústavu. Návrh Smlouvy o Ústavě pro Evropu byl v ratifikačním procesu odmítnut celkem ve dvou státech (z 25 členských zemí), a to konkrétně ve Francii a Nizozemsku. Z tohoto důvodu výrok hodnotíme jako pravdivý.