Přehled ověřených výroků

Pokud začneme údajnou proislámskou orientací strany, v usnesení z roku 2015 se k tomuto tématu dočteme: „KDU-ČSL rozlišuje mezi islámem jako náboženstvím a politickým islámem jako ideologií, která nese prvky neslučitelné s demokracií a lidskými právy. Evropská nemuslimská většina musí vést s muslimskou menšinou neustálý dialog, vycházející ze zdůraznění evropských hodnot. V tomto dialogu musíme důsledně rozlišovat mezi islámem jako náboženstvím a politickým islámem jako státní ideologií.“ Zároveň strana odmítá toleranci politického islámu a vyzývá k trvání na evropských hodnotách.

Vrátíme-li se k výroku, že KDU-ČSL je stranou proimigrační, tak pohledem do jejich volebního programu (.pdf) můžeme toto tvrzení vyvrátit. Na straně 11 je řešena problematika uprchlíků a migrační vlny. Doslova se zde uvádí:

„Jednu z priorit české evropské a zahraniční politiky spatřujeme v regulaci migračních toků a eliminaci ilegální migrace.“ „Podporujeme užší spolupráci členských států EU při ochraně vnějších hranic a zajištění vnitřní bezpečnosti EU.“ „Podpoříme reformu společné azylové politiky s cílem stabilizovat země v evropském sousedství a efektivní návratovou politiku.“ Usnesení předsednictva KDU-ČSL ze začátku loňského roku taktéž potvrzuje, že lidovci považují migrační a uprchlickou krizi za problém. Odmítali rovněž kvóty přerozdělující uprchlíky mezi zeměmi EU.

Další část výroku se týká otevřené podpory kancléřky Angely Merkel. KDU-ČSL a kancléřčina CDU-CSU k sobě mají logiky blízko už svým ideovým zaměřením. Jsou také společně v jedné frakci Evropského parlamentu, klubu Evropské lidové strany. V minulosti (rok 2009) napsala Angela Merkel list tehdejšímu předsedovi KDU-ČSL Cyrilu Svobodovi, v němž mu vyjádřila svou podporu.

Dle slov Ivana Gabala (poslanec, nestraník zvolený a opět kandidující za KDU-ČSL), publikovaných v článku týdeníku Respekt (a na webu lidovců) 2. října 2017, citujeme:„... zásluhou Pavla Bělobrádka nebo europoslance Pavla Svobody se nám podařilo velmi sblížit s CDU Angely Merkel. Pozoruju v tomto směru cestu od katolické uzavřenosti ke křesťanské otevřenosti.“

Člen české vlády byl poprvé na sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Sudetendeutche Landsmannschaft Bundesverband) v roce 2016. Jednalo se tehdy o ministra kultury Daniela Hermanna. V letošním roce se sjezdu kromě Daniela Hermanna zúčastnil také vicepremiér Pavel Bělobrádek, nikoli ovšem jako reprezentant vlády, ale pouze lidovecké strany. Zmínění politici se na sjezd ovšem nejezdí radit, jedou na společenské setkání sudetských Němců a Čechů za účelem upevnění vzájemných vztahů a překonání křivd z minulosti (týkajících se vyhnání těchto Němců z území Československa po druhé světové válce). Tyto návštěvy tak mají čistě symbolický význam vzájemného smíření.

Dle čl. 63 odst. k Ústavy ČR má prezident právo amnestii vyhlásit. Nicméně tento akt vyžaduje kontrasignaci ze strany premiéra nebo jím pověřeného člena vlády, čímž vláda přebírá odpovědnost za rozhodnutí prezidenta. Prezident je sám ze své funkce ústavně neodpovědný.

Od vzniku České republiky byla amnestie vyhlášena třikrát. Poprvé Václavem Havlem po svém prvním zvolení prezidentem ČR 3. února 1993; podruhé přesně o pět let později, 3. února 1998, opět Václavem Havlem na začátku jeho druhého funkčního období; potřetí Václavem Klausem před koncem jeho druhého volebního období, 2. ledna 2013.

Volební program KDU-ČSL pro sněmovní volby 2013 hovoří v tomto smyslu stejně jako předseda strany: „Prosadíme sociálně únosnou míru spoluúčasti pacientů – zavedeme limit pro placení poplatků za hospitalizaci na 30 dní ročně“ (.pdf, str. 6). ANO ve svém programu poplatky ve zdravotnictví neřešilo, sociální demokraté však slibovali (.pdf, str. 8) zachování poplatků za stravu v nemocnicích, poplatky v nemocnicích ale zrušil v roce 2013 Ústavní soud. Hospitalizační poplatek za pobyt v nemocnici byl prosazovaný ministrem zdravotnictví Tomášem Julínkem a činil 100 Kč za každý den hospitalizace.

Tehdejší vláda Jiřího Rusnoka v demisi se snažila o prosazení návratu poplatku za pobyt v nemocnici ve výši 60 Kč (oproti 100 Kč zrušeným Ústavním soudem), nicméně poslanci nově zvolené Poslanecké sněmovny za ČSSD, ANO a KSČM odmítli, aby se o vládním zákonu jednalo ve zrychleném řízení, takže nemohl do konce roku začít platit.

K diskuzi ve Sněmovně se věcně připojili dva lidovečtí poslanci: Ludvík Hovorka a Marian Jurečka. Ti shodně komentovali a kritizovali více než dvoumiliardový výpadek ve zdravotnictví, který vznikl po zrušení stokorunového poplatku Ústavním soudem. Marian Jurečka také vyjádřil stanovisko poslaneckého klubu lidovců: „Myslíme si, že kdyby ta kontinuita pokračovala a kdyby příští vláda přišla s komplexním řešením, s komplexními návrhy, bylo by to zodpovědné řešení.Bohužel vůle v tento okamžik, jak se ukazuje, asi není, takže je o tom zbytečné asi dál debatovat.“

V koaliční smlouvě následující vlády se pak ČSSD, ANO a KDU-ČSL zavázaly k tomu, že poplatky za pobyt v nemocnici nebudou znovu zavedeny (.pdf, str. 19). V programu lidovců, ani v koaliční smlouvě, se zmínka o možných problémech souvisejících s absencí poplatku za lůžko neobjevuje. Na jaře 2015 pak lidovci i zástupci hnutí ANO začali vracet téma poplatků za lůžko znovu do hry. Proti se postavil například šéf poslanců ČSSD Roman Sklenák, který dodal: „Při sestavování vlády to bylo hnutí ANO, kdo žádné poplatky nechtěl.“

Pavel Bělobrádek má pravdu v tom, že lidovci mají své pevné jádro voličů (pohybující se podle Medianu dlouhodobě kolem 4 %), zatímco Starostové mají jádro spíše minimální (zhruba do 2 %). Starostové získali v krajských volbách 2016 4 % hlasů, což je pravděpodobně to, na co Pavel Bělobrádek odkazuje, když naráží na to, že Starostové mají spíše nejednoznačnou volební podporu.

Veřejně dostupných výzkumů, které by ukazovaly vývoj podpory koalice Lidovců a Starostů, však není dostatek na to, abychom mohli výrok ověřit. Je totiž spíše pravděpodobné, že si koalice zadávala soukromé výzkumy, ze kterých Bělobrádek vychází a na nichž také stavěli rozhodnutí o ukončení koaliční spolupráce se STAN.

Volební jádro tvoří voliči, kteří jsou již pevně rozhodnuti jít k volbám a jsou si svojí volbou jistí. Naopak volební potenciál ukazuje, kolik procent hlasů by mohla strana získat, pokud by ji volili všichni, kdo její volbu zvažují a nevylučují účast u voleb.

Vládní krize probíhala v květnu, kdy Babiš skončil ve funkci ministra financí.

Podívejme se na veřejně dostupné výzkumy. Agentura MEDIAN zohlednila existenci koalice KDU-ČSL a Starostů ve svém volebním modelu v červnu a červenci, přičemž volební model zobrazuje nejpravděpodobnější rozložení zisku stran. Poté se koalice rozpadla. V červnu by tato koalice dosáhla zisku 9 % hlasů, v červenci pak 9,5 % – sběr dat pro tento výzkum se již nicméně kryje s rozpadem koalice, takže tento průzkum nemohl být brán v potaz.

ANO by podle tohoto volebního modelu dosáhlo v červnu i červenci shodně 27,5 % hlasů. Vládní krize probíhala v květnu, kdy Babiš skončil ve funkci ministra financí.

Volební model a jeho vývoj podle MEDIANU vidíme v následujícím grafu (str. 6):

V červnu se skutečně voličské jádro ANO utvrdilo a poskočilo z 18 na 20 %. Zároveň ale MEDIAN uvádí, že ANO přišlo o 1,5 procentních bodů (.pdf, str. 7). Mezi červnem a červencem k výrazné změně jádra ANO nedošlo. Pak je zde patrný pokles na srpnových 17 %.

Podle těchto dat se nedá říci, že by potenciál koalice lidovců se Starosty výrazně poklesl. Květen přinesl potenciál 15 %, červen 14,5 % a červenec 14 %: Jádro se drželo na 4 a 5 %, což jsou podle MEDIANU hlavně dlouhodobí voliči lidovců.

Lidovci však už v červenci chtěli změnit formu spolupráce, proto nabídli Starostům místa na svých kandidátkách. Jednalo by se totiž o nepřímou koalici a nebylo by tak nutné získat 10 % hlasů, stačilo by pouze přeskočit pětiprocentní hranici. Starostové ale tuto nabídku odmítli a rozhodli se kandidovat samostatně.

Z dalších agentur na výzkumy veřejného mínění můžeme uvést STEM, který po vládní krizi potvrzuje posílení pozice ANO. Sílu koalice ale dle svého průzkumu nedokáže odhadnout.

Od roku 2008 se novelou zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů Nejvyšší správní soud stalkárným soudem ve věcech soudců a státních zástupců. Po změně exekučního pořádku v roce 2009 se stal kárným soudem i ve věcech exekutorů. V řízeních ve věcech

exekutorů rozhodovaly stejné senáty, které rozhodovaly ve věcech soudců. Ještě v tom samém roce byly Nejvyšším správním soudem vytvořeny kárné senáty rozhodující ve věcech exekutorů.

Kárný soud jedná v senátech ve věcech soudců podle zákona č. 7/2002 Sb. § 4 odst. 1: „Jde-li o řízení ve věcech soudců, kárný soud jedná a rozhoduje v senátech složených z předsedy senátu, jeho zástupce, soudce a 3 přísedících. Předseda senátu je soudcem Nejvyššího správního soudu, jeho zástupce je soudcem Nejvyššího soudu a další člen senátu z řad soudců je soudcem vrchního, krajského nebo okresního soudu. Jde-li o řízení ve věcech soudců rozhodujících ve správním soudnictví, je předsedou senátu soudce Nejvyššího soudu a jeho zástupcem soudce Nejvyššího správního soudu. Mezi přísedícími musí být vždy nejméně jeden státní zástupce, jeden advokát a jedna osoba vykonávající jiné právnické povolání, je-li zapsána v seznamu přísedících pro řízení ve věcech soudců.“

Řízení kárného soudu ve věcech státních zástupců je upravené ve stejném zákoně v § 4 písm. a odst. 1: „Jde-li o řízení ve věcech státních zástupců, kárný soud jedná a rozhoduje v senátech složených z předsedy senátu, jeho zástupce a 4 přísedících. Předseda senátu je soudcem Nejvyššího správního soudu a jeho zástupce je soudcem Nejvyššího soudu. Dva z přísedících jsou státní zástupci, dva jsou osoby navržené podle odstavce 4 věty třetí. Mezi přísedícími, kteří nejsou státními zástupci, musí být vždy nejméně jeden advokát a jedna osoba vykonávající jiné právnické povolání, je-li zapsána v seznamu přísedících pro řízení ve věcech soudců.“

Stejně tak i řízení kárného soudu ve věcech exekutorů je upravené tímto zákonem v § 4 písm. b odst. 1: „Jde-li o řízení ve věcech soudních exekutorů, kárný soud jedná a rozhoduje v senátech složených z předsedy senátu, jeho zástupce a 4 přísedících. Předseda senátu je soudcem Nejvyššího správního soudu a jeho zástupce je soudcem Nejvyššího soudu. Dva z přísedících jsou soudní exekutoři, dva jsou osoby navržené podle odstavce 4 věty třetí a čtvrté. Mezi přísedícími, kteří nejsou soudními exekutory, musí být vždy nejméně jeden advokát a jedna osoba navržená Veřejným ochráncem práv.“

Ivan Bartoš má pravdu v tom, že členové kárných senátů na Nejvyšším správním soudu nejsou vybíraní náhodně z ulice. Ve složení senátu ze soudců a nesoudců se shoduje jen s kárným soudem ve věcech soudců. Při senátech kárných soudů státních zástupců a exekutorů je počet soudců nižší.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože počty kandidátů v komunálních i krajských volbách dlouhodobě rostou. Není tedy pravda, že by nikdo moc do těchto sfér politiky chodit nechtěl.

Mirek Topolánek mluví o strachu rozhodovat a podepsat, což je jeho dojem, který nikterak nehodnotíme. Rozhodnutí ucházet se o volené posty mohou být ovlivněny i těmito obavami, jde ovšem o individuální motivace každého uchazeče (resp. člověka, který o kandidatuře uvažuje), které není možné nijak dokládat.

Topolánek však také mluví o tom, že do regionální a komunální politiky „nikdo moc chodit nechce“. To objektivně pravda není, pokud vyjdeme z pohledu na počty kandidátů, kteří se aktivně účastní voleb na těchto úrovních. Dlouhodobě jejich počty rostou. Pro srovnání vycházíme z dat Českého statistického úřadu, které jsou dostupné na webu Volby.cz. Hodnotíme poslední čtvery volby v obou případech.

V rámci sledování počtu kandidátů na komunální úrovni sledujeme čtvery poslední volby a zahrnujeme vždy kandidáty do zastupitelstev obcí, měst, městysů i městských částí.

Jelikož u obou úrovní, o kterých Topolánek mluví, rostou počty kandidátů, je výrok hodnocen jako nepravdivý.

Kulhánek, jehož kandidaturu nakonec podpořili poslanci, upozorňuje na značné časové omezení, které při sběru podpisů občanů oproti Horáčkovi měl.

Svůj záměr stát se prezidentem České republiky Horáček oznámil v listopadu 2016. Za rok pak na ministerstvu vnitra odevzdal podle svých slov 115 000 podpisů, z nichž 86 000 bylo platných.

Kulhánek svou kandidaturu oznámil až na konci června letošního roku, a to spolu se záměrem nasbírat 50 000 potřebných podpisů občanů. Nashromáždit se mu údajně podařilo pouze 35 000 podpisů a využil proto podpory 23 poslanců. Petiční archy však Kulhánek k ověření nepředkládal a jeho výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Kulhánek se při sběru podpisů snažil využít i soutěže, ve které mohli petenti vyhrát osobní automobil.

Zdroj: Kulhaneknahrad.cz.

Zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů vstoupil v platnost již roku 2005. Přehled žádostí o připojení solární elektrárny nikde zveřejněn není, růst počtu solárních elektráren však můžeme snadno vypozorovat srovnáním výročních zpráv ERÚ z let 2008 (oddíl základní informace o subjektech, výběr solárních elektráren) a 2009 (oddíl výrobci elektřiny, ČEPS a RDPS, výběr solárních elektráren). Většina elektráren ve výběru byla uvedena do provozu až v roce 2009.

Vláda Mirka Topolánka padla skutečně 24. března 2009.

Rozhodčí komise České pirátské strany rozhoduje na návrh kontrolní komise a mezi náplň její práce patří i rozhodování o vyloučení členů strany. Podle informací dostupných ve svodce rozhodčí komise a evidenci rozhodčích řízení došlo dosud na základě rozhodnutí této komise k vyloučení jednoho člena, a to podle rozhodčího nálezu z roku 2016, kterým se za podvodné jednání vyloučil Tomáš Laštůvka. V současné chvíli se rozhodčí komise zabývá návrhem na vyloučení Lukáše Nového pro způsobení úmyslné závažné újmy jinému členovi.

Na webových stránkách Michala Horáčka dnes již není možné dohledat minulá setkání s konkrétními daty, kdy setkání proběhla.

Obdobný výrok Michala Horáčka jsme ověřovali 7. července, tehdy měl na svých stránkách záložku „kde se potkáme“, která kromě budoucích setkání s daty obsahovala také mapu se zanesenými místy setkání minulých. Už tehdy ale všechny ukončené zastávky Horáčka nebylo možné identifikovat podle data.

V minulých měsících se ale struktura webových stránek Michala Horáčka změnila. V sekci „kde se potkáme“ nalezneme nově pouze budoucí setkání a jejich lokalizaci na mapě. Dále je zde dostupná záložka „navštívená místa“, která obsahuje pouze výčet měst bez jakékoliv reference ke konkrétnímu datu. V této sekci je zmíněno dohromady 224 míst. Je tedy možné, že některé obce navštívil Horáček opakovaně, resp. v nich navštívil více akcí. Souhrnné číslo ovšem není dostupné, a proto výrok hodnotíme jako neověřitelný.