Přehled ověřených výroků

Politické strany TOP 09 A STAN začaly spolupracovat na základě smlouvy již v roce 2009. Smlouva o dlouhodobé spolupráci (.pdf) obsahuje společné programové prohlášení obou stran. Zároveň stanovuje, že se týká společného postupu ve volbách do Parlamentu ČR a v komunálních i krajských volbách do roku 2012. Obě strany se shodly, že společně jmenovaní kandidáti budou vystupovat na kandidátní listině TOP 09.

Spolupráce TOP 09 a STAN po uplynutí smlouvy v roce 2012 pokračovala bez formálního ujednání až do 26. 9. 2013, kdy byla uzavřena nová smlouva (.pdf). Pro sněmovní úroveň se strany domluvily na spolupráci v celém tomto volebním období, na komunální a krajské úrovni platí do 31.12. 2017. Předsednictvo obou stran se následně dohodlo, že spolupracovat nadále nebudou.

V listopadu 2016 celou věc komentoval předseda STAN Petr Gazdík v Událostech, komentářích. Zde uvedl:

„Další důvod je a my jsme byli připraveni se o tom bavit, bohužel TOP 09 nechtěla. Ona se chtěla bavit pouze o bilaterální spolupráci. My chceme a dneska zrovna jsme měli zasedání s našimi partnerskými regionálními stranami, pak s SNK-ED a se soukromníky a ve valné většině oni vyjádřili vůči, že chtějí společně se Starosty a nezávislými jít do parlamentních voleb. O těch bližších podmínkách se budeme bavit, ta jednání budou dál probíhat, ale v takovémto případě my nejsme schopni uzavřít pokračování smlouvy jenom s TOP 09 na bázi toho, že vlastně my jsme byli na kandidátkách TOP 09 a pouze jsme tu stranu podporovali. Byli jsme jakýsi menší malý bratr. Ty volební výsledky, které starostové mají, tak, jak jsme úspěšní, nás opravňují k tomu mít vyšší cíle a být skutečnou změnou pro Českou republiku, která přichází odspoda. TOP 09 takovou změnou dnes bohužel není.“

Miroslav Kalousek pak celou věc komentoval následovně:

„Starostové nám přišli jednoznačně oznámit, že jakákoli naše společná bilaterální smlouva pro ně není přijatelná a chtějí ji ukončit. Nás to mrzí, myslíme, že pokračování by mělo smysl. Buď má někdo cíl volby vyhrát, nebo chce někdo být za každou cenu v jakékoli vládě.“

I přes jisté indicie nelze spolehlivě ověřit, co bylo interním obsahem vyjednávání mezi TOP 09 a STAN. Veřejná prohlášení jednotlivých aktérů nemohou v tomto výroku spolehlivě doložit, jak vyjednávání mezi oběma subjekty reálně probíhalo, výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, protože Hilšer sice skutečně bojoval proti návrhu zákona o univerzitních nemocnicích za doby Topolánkovy vlády, ten nicméně nebyl reálně vládou předložen do Parlamentu. Interpretace, zda jeho obsah měl vést k privatizaci fakultních nemocnic, se u jednotlivých aktérů v dané době značně lišila, a z našeho pohledu nelze autoritativně na základě dostupných zdrojů potvrdit, že tomu tak skutečně bylo.

V letech 2007 a 2008 skutečně došlo na ministerstvu zdravotnictví v rámci připravované reformy zdravotnictví i k návrhu na vytvoření zákona o univerzitních nemocnicích. Ten měl kromě dalšího měnit vlastnickou formu u fakultních nemocnic.

V obecné představě resortu (k naplnění této věci nedošlo) měly být fakultní nemocnice transformovány na akciové společnosti s účastí státu a univerzit. Proti tomuto záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Proti návrhu se zejména postavila jak tehdejší opozice, tak i univerzity, Česká lékařská komora a další aktéři včetně koaličních partnerů tehdejšího ministra Julínka, který měl danou věc v gesci.

Julínek měl výše zmíněný plán podložen věcným návrhem zákona (.pdf), který na svém jednání v dubnu 2008 schválila usnesením č. 373 Topolánkova vláda.

Důsledkem připravovaného zákona o univerzitních nemocnicích a univerzitních pracovištích mělo být „nahradit fakultní nemocnice existující již v překonané formě státních příspěvkových organizací univerzitními nemocnicemi, které budou mít podobu akciových společností, a upravit standardní právní vztahy mezi univerzitní nemocnicí a univerzitou, v jejichž rámci bude přesně vymezeno jejich postavení v systému poskytování zdravotních služeb a v systému vzdělávání, vědy a výzkumu.“ Obecně měl zákon přinést řadu změn, v rámci výroku se soustředíme toliko na transformaci vlastnické struktury, o níž Hilšer mluví. Sám ji popisuje jako privatizaci. Pokud se ovšem podíváme do věcného záměru zákona, zjistíme, že rozložení akcií mezi stát a příslušnou univerzitu byl v poměru 66:34 pro stát. Podstatný je zejména bod 34 věcného záměru zákona (.doc), v němž se uvádí:

„Podíl na základním kapitálu ve výši 34 % bude univerzitě garantovat kvalifikovanou účast na rozhodování valné hromady. Proti vůli univerzity tak nebude možné změnit stanovy, rozhodnout o zvýšení či snížení základního kapitálu, schválit smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, smlouvu o nájmu podniku nebo jeho části nebo smlouvu zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části, rozhodnout o zrušení univerzitní nemocnice s likvidací, změnit druh nebo formu akcií, změnit práva spojená s akciemi, vyloučit nebo omezit přednostní právo na získání vyměnitelných a prioritních dluhopisů, vyloučit nebo omezit přednostní právo na upisování nových akcií, schválit ovládací smlouvu nebo smlouvu o převodu zisku.“

Daný záměr, který vláda schválila v dubnu 2008, ovšem není samotným návrhem zákona. Na základě záměru měl být zákon teprve zpracován a předložen. K tomu ovšem nedošlo . Proti záměru ministra Julínka, potažmo vlády Mirka Topolánka, se ostře vymezily Karlova univerzita v Praze, Masarykova univerzita (prostřednictvím tehdejšího rektora Fialy, dnešního předsedy ODS) v Brně i Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Proti privatizaci se postavila také tehdy vládní KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády.

Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

„Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (...)V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Jak informuje archivní tisková zpráva Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic. Hilšerovu angažovanost v dané věci potvzuje také např. článek serveru Idnes z 20. května 2008.

Jak jsme uvedli výše, věcný záměr zákona obsahoval ustanovení, které mělo univerzitám garantovat, že nemocnice či jejich části nebudou rozprodány. Nicméně podle dobových zpráv tyto garance neobsahovalo paragrafované znění návrhu, které měl Julínek (potažmo ministerstvo zdravotnictví) projednávat se zástupci univerzit. O tom píše např. server Aktuálně 2. května 2008 s odkazem právě na paragrafované znění. Jelikož však nedisponujeme samotným návrhem, není možné posoudit, nakolik reálně šlo o privatizaci. Navíc se zde poměrně různí interpretace jednotlivých stran. Pokud přihlédneme k tomu, že samotný návrh zákona nebyl vůbec předložen a neprošel tak parlamentním schvalováním, je fakticky nemožné posoudit na základě dostupných zdrojů, zda ze strany vlády šlo o skrytou privatizaci fakultních nemocnic. Výrok tudíž hodnotíme jako neověřitelný.

Topolánek ve svém výroku reaguje na nařčení od Marka Hilšera, že jeho vláda chtěla privatizovat pokoutně fakultní nemocnice. Jak vysvětlujeme ve výroku Hilšera i zde v samotném odůvodnění, z dostupných zdrojů nelze danou věc jednoznačně posoudit, a to zejména z toho důvodu, že zdroje informací se různí a zejména pak kvůli tomu, že daný návrh nebyl nakonec vůbec předložen.

V letech 2007 a 2008 skutečně došlo na ministerstvu zdravotnictví v rámci připravované reformy zdravotnictví i k návrhu na vytvoření zákona o univerzitních nemocnicích. Ten měl kromě dalšího měnit vlastnickou formu u fakultních nemocnic.

V obecné představě resortu (k naplnění této věci nedošlo) měly být fakultní nemocnice transformovány na akciové společnosti s účastí státu a univerzit. Proti tomuto záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Proti návrhu se zejména postavila jak tehdejší opozice, tak i univerzity, Česká lékařská komora a další aktéři včetně koaličních partnerů tehdejšího ministra Julínka, který měl danou věc v gesci.

Julínek měl výše zmíněný plán podložen věcným návrhem zákona (.pdf), který na svém jednání v dubnu 2008 schválila usnesením č. 373 Topolánkova vláda.

Důsledkem připravovaného zákona o univerzitních nemocnicích a pracovištích mělo být „nahradit fakultní nemocnice existující již v překonané formě státních příspěvkových organizací univerzitními nemocnicemi, které budou mít podobu akciových společností, a upravit standardní právní vztahy mezi univerzitní nemocnicí a univerzitou, v jejichž rámci bude přesně vymezeno jejich postavení v systému poskytování zdravotních služeb a v systému vzdělávání, vědy a výzkumu.“ Obecně měl zákon přinést řadu změn, v rámci výroku se soustředíme toliko na transformaci vlastnické struktury, o níž Hilšer mluví. Sám ji popisuje jako privatizaci. Pokud se ovšem podíváme do věcného záměru zákona, zjistíme, že rozložení akcií mezi stát a příslušnou univerzitu byl v poměru 66:34 pro stát. Podstatný je zejména bod 34 věcného záměru zákona (.doc), v němž se uvádí:

„Podíl na základním kapitálu ve výši 34 % bude univerzitě garantovat kvalifikovanou účast na rozhodování valné hromady. Proti vůli univerzity tak nebude možné změnit stanovy, rozhodnout o zvýšení či snížení základního kapitálu, schválit smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, smlouvu o nájmu podniku nebo jeho části nebo smlouvu zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části, rozhodnout o zrušení univerzitní nemocnice s likvidací, změnit druh nebo formu akcií, změnit práva spojená s akciemi, vyloučit nebo omezit přednostní právo na získání vyměnitelných a prioritních dluhopisů, vyloučit nebo omezit přednostní právo na upisování nových akcií, schválit ovládací smlouvu nebo smlouvu o převodu zisku.“

Daný záměr, který vláda schválila v dubnu 2008, ovšem není samotným návrhem zákona. Na základě záměru měl být zákon teprve zpracován a předložen. K tomu ovšem nedošlo . Proti záměru ministra Julínka, potažmo vlády Mirka Topolánka, se ostře vymezily Karlova univerzita v Praze, Masarykova univerzita (prostřednictvím tehdejšího rektora Fialy, dnešního předsedy ODS) v Brně i Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Proti privatizaci se postavila také tehdy vládní KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády.

Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

„Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (...)V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. O této jeho aktivitě z roku 2008 se zmiňuje například zpravodajský server info.cz. Jak informuje archivní tisková zpráva Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic. Hilšerovu angažovanost v dané věci potvrzuje také např. článek serveru iDNES z 20. května 2008.

Jak jsme uvedli výše, věcný záměr zákona obsahoval ustanovení, které mělo univerzitám garantovat, že nemocnice či jejich části nebudou rozprodány. Nicméně podle dobových zpráv tyto garance neobsahovalo paragrafované znění návrhu, které měl Julínek (potažmo ministerstvo zdravotnictví) projednávat se zástupci univerzit. O tom píše např. server Aktuálně 2. května 2008 s odkazem právě na paragrafované znění. Jelikož však nedisponujeme samotným návrhem, není možné posoudit, nakolik šlo reálně o privatizaci. Navíc se zde poměrně různí interpretace jednotlivých stran. Pokud přihlédneme k tomu, že samotný návrh zákona nebyl vůbec předložen a neprošel tak parlamentním schvalováním, je fakticky nemožné posoudit na základě dostupných zdrojů, zda ze strany vlády šlo o skrytou privatizaci fakultních nemocnic. Výrok tudíž hodnotíme jako neověřitelný.

Ústavní stížnost podepsaná 41 poslanci byla Ústavním soudem přijata (.pdf) 1. června 2016 a jedná se o návrh na zrušení zákona o evidenci tržeb. Navrhovatel si stěžuje na obsahovou stránku zákona i formu, jakou byl zákon schválen.

Opozičním poslancům se nelíbí procedurální návrh poslance Faltýnka z 37. schůze Poslanecké sněmovny 29. ledna 2016, který vyústil v hlasování o datu a čase konečného hlasování o přijetí zákona o evidenci tržeb a pozměňovacích návrzích k němu. Hlasováním byl vystaven souhlas s ustanovením, jež podle navrhovatele ještě více omezilo možnosti opozičních poslanců vystoupit k projednávanému zákonu, a někteří opoziční poslanci (.pdf, str. 5) tak neměli možnost uplatnit své právo hovořit k danému problému.

Po obsahové stránce navrhovatel například shledává, že zákon o evidenci tržeb příliš zatěžuje malé podnikatele. V tom se rozchází s vyjádřením vlády (čas 2:06), které ohledně tohoto bodu tvrdí, že zátěž pro malé podnikatele je přiměřená.

Zde je nutné zdůraznit, že nehodláme nahrazovat Ústavní soud v jeho kompetencích. Pracujeme pouze s veřejně dostupnými materiály a jejich hodnocení přenecháváme čistě na Ústavním soudu České republiky. Faktem ovšem zůstává, že Ústavní soud doposud v této věci nerozhodl.

Stejným mužem myslí Hilšer ve výroku Martina Nejedlého, na jehož oslavu narozenin přišli Mirek Topolánek i Miloš Zeman. Právě o podobnostech mezi Topolánkem a Zemanem Marek Hilšer hovoří.

Je pravda, že Mirek Topolánek se dne 24. června 2016 zúčastnil oslavy narozenin Martina Nejedlého, který si k soukromé oslavě pronajal část venkovních prostor Pražského hradu. Dokládá to např. text serveru Novinky.cz. Článek obsahuje i video, které zachycuje Topolánka v poměrně vzrušené výměně názorů s jedním z přihlížejících/protestujících.

Oprava: Výrok byl původně hodnocen jako nepravdivý na základě dat CVVM. Ta popisovala přímo důvěru v soudy. Nicméně jsou dostupná také data agentury STEM z letošního léta, která se zabývají tím, zda lidé mají důvěru v nezaujatost soudů a také zda si lidé myslí, že soudy odvádějí dobrou práci. Tato data dosahují výše cca 40 %, což odpovídá tvrzení předsedy Pirátů. Hodnocení tedy bylo změněno na pravdivé, Bartoš mohl vycházet právě ze statistiky agentury STEM. Za chybu se omlouváme. Původní odůvodnění je ponecháno níže v kompletním znění.

Poslední průzkum veřejného mínění zaměřený na důvěru občanů ve společenské instituce byl proveden v březnu 2017 agenturou CVVM. Průzkum se ptal na názor 1045 respondentů.

Z tohoto průzkumu vyplývá, že 11 % dotázaných soudům rozhodně nedůvěřuje, 30 % respondentů pak soudům spíše nedůvěřuje. Souhrnně by se tak dalo říct, že 41 % respondentů nedůvěřuje soudům.

Důvěru v soudy pak má 54 % respondentů (7 % rozhodně důvěřuje, 47 % spíše důvěřuje).

Zbylých 5 % respondentů odpovědělo, že neví.

Z průzkumu také vyplynulo, že největší důvěře se těší armáda (63 %) a policie (61 %), nejméně pak lidé důvěřují církvím (25 %).

Přechodem na přímou volbu prezidenta se žádné pravomoci prezidenta nezměnily, změnil se pouze způsob volby. Respektive vláda v roce 2015 předložila návrh na zpřesnění pravomocí prezidenta České republiky, návrh se však nedostal ani do prvního čtení. Nedá se tedy říci, že by z přímé volby plynula nějaké větší síla, než z volby Parlamentem. Maximálně bychom mohli polemizovat o větší legitimitě volby.

Vratislav Kulhánek dále naráží na vlastnosti poměrného a většinového volebního systému. Cílem poměrného volebního systému je co nejpřesněji promítnout názorové rozpoložení společnosti do výsledku voleb. U prezidentské volby se pak používá dvoukolový většinový systém s absolutní většinou, kde naopak zvítězí pouze jeden kandidát. Jedním z cílů je vybrat kandidáta s co největší shodou a eliminovat extrémní prvky.

Už z tohoto popisu cílů vyplývá, že politické strany opravdu nemohou při použití poměrného volebního systému obdržet tolik hlasů, jako kandidát na prezidenta při použití volebního systému většinového. Když srovnáme počet hlasů pro vítěznou stranu ve volbách do Parlamentu ČR v roce 2013 a počet hlasů pro vítězného kandidáta na funkci prezidenta ČR v roce 2013, tento rozdíl je zřetelný. Nejsilnější strana – ČSSD – získala 1 016 829 hlasů, kdežto vítězný kandidát – Miloš Zeman – získal 2 717 405 hlasů.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, z přímé volby prezidenta neplyne větší síla, než z volby Parlamentem.

Tomuto tématu jsme se věnovali již v naší předchozí analýze ze září letošního roku.

Topolánkův výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť ODS skutečně hlasovala proti pozměňovacím návrhům (.pdf, str. 22–23) tehdejší poslankyně Ivy Šedivé (ČSSD) a poslance Ladislava Urbana (KSČM) k zákonu o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (dále jen OZ).

Díky těmto pozměňovacím návrhům nesměla být výkupní cena elektrické energie z OZ nižší než 95 % ceny z roku, v němž se nová výkupní cena stanovovala – v původním návrhu zákona byl ovšem stanoven 90% minimální limit. Jinými slovy Energetický regulační úřad neměl ve finále dostatek manévrovacího prostoru pro stanovení nižší či odpovídající ceny „zelené energie“ (například v závislosti na vývoji trhu) na další rok.

První pozměňovací návrh podala poslankyně Iva Šedivá, tento návrh Sněmovnou těsně neprošel. Na pozměňovacím návrhu poslance Ladislava Urbana se ovšem Sněmovna (byť těsnou většinou) již shodla. Důležitá je také skutečnost, že pozměňovací návrh Ladislava Urbana obsahoval právě variantu předchozího návrhu paní poslankyně Šedivé.

V obou hlasováních je patrné, že poslanci ODS hlasovali v drtivé většině proti oběma pozměňovacím návrhům.

Přijatý návrh zákona rovněž počítal s podporou výrobců elektřiny z OZ pomocí výkupních cen po dobu 15 let, přičemž po tutéž dobu měla zůstat zachována i zmíněná minimální výše výkupní ceny, stanovená pro rok 2005 dle tehdejších platných právních předpisů (§ 6, odst 1).

Evropská federace chemického inženýrství (EFCE) byla založena v roce 1953. Československá společnost chemického inženýrství se k federaci připojila v roce 1966 jako první vědecká asociace z východní Evropy. Jiří Drahoš vykonával funkci ředitele EFCE od ledna 2006 do prosince 2007. Poté byl do této funkce zvolen znovu na další dva roky. Funkce prezidenta EFCE existuje až od roku 1993 a od tohoto roku pocházeli, až na profesora Drahoše, všichni prezidenti ze západní Evropy.

Pořadí prezidentů EFCE:

září 1993 – prosinec 1997, Prof. Hanns P.K. Hofmann, Německo (první prezident EFCE)

leden 1998 – prosinec 2001, Prof. Roel Westerterp, Nizozemsko

leden 2002 – prosinec 2005, Prof. Jean-Claude Charpentier, Francie

leden 2006 – prosinec 2009, Prof. Jiří Drahoš, Česká republika

leden 2010 – prosinec 2013, Prof. Richard Darton, Spojené království

leden 2014 – prosinec 2017, Prof. Rafiqul Gani, Dánsko

Volební program KDU-ČSL pro sněmovní volby 2013 hovoří v tomto smyslu stejně jako předseda strany: „Prosadíme sociálně únosnou míru spoluúčasti pacientů – zavedeme limit pro placení poplatků za hospitalizaci na 30 dní ročně“ (.pdf, str. 6). ANO ve svém programu poplatky ve zdravotnictví neřešilo, sociální demokraté však slibovali (.pdf, str. 8) zachování poplatků za stravu v nemocnicích, poplatky v nemocnicích ale zrušil v roce 2013 Ústavní soud. Hospitalizační poplatek za pobyt v nemocnici byl prosazovaný ministrem zdravotnictví Tomášem Julínkem a činil 100 Kč za každý den hospitalizace.

Tehdejší vláda Jiřího Rusnoka v demisi se snažila o prosazení návratu poplatku za pobyt v nemocnici ve výši 60 Kč (oproti 100 Kč zrušeným Ústavním soudem), nicméně poslanci nově zvolené Poslanecké sněmovny za ČSSD, ANO a KSČM odmítli, aby se o vládním zákonu jednalo ve zrychleném řízení, takže nemohl do konce roku začít platit.

K diskuzi ve Sněmovně se věcně připojili dva lidovečtí poslanci: Ludvík Hovorka a Marian Jurečka. Ti shodně komentovali a kritizovali více než dvoumiliardový výpadek ve zdravotnictví, který vznikl po zrušení stokorunového poplatku Ústavním soudem. Marian Jurečka také vyjádřil stanovisko poslaneckého klubu lidovců: „Myslíme si, že kdyby ta kontinuita pokračovala a kdyby příští vláda přišla s komplexním řešením, s komplexními návrhy, bylo by to zodpovědné řešení.Bohužel vůle v tento okamžik, jak se ukazuje, asi není, takže je o tom zbytečné asi dál debatovat.“

V koaliční smlouvě následující vlády se pak ČSSD, ANO a KDU-ČSL zavázaly k tomu, že poplatky za pobyt v nemocnici nebudou znovu zavedeny (.pdf, str. 19). V programu lidovců, ani v koaliční smlouvě, se zmínka o možných problémech souvisejících s absencí poplatku za lůžko neobjevuje. Na jaře 2015 pak lidovci i zástupci hnutí ANO začali vracet téma poplatků za lůžko znovu do hry. Proti se postavil například šéf poslanců ČSSD Roman Sklenák, který dodal: „Při sestavování vlády to bylo hnutí ANO, kdo žádné poplatky nechtěl.“