Přehled ověřených výroků

Vzhledem k tomu, že Česká republika vstoupila do Evropské unie referendem, by měla užít stejného nástroje i pro případ vystoupení. Pro vyhlášení „vstupního“ eferenda bylo nutné schválit speciální ústavní zákon o referendu, který dovolil vyhlásit referendum pouze o vstupu do EU. Z tohoto důvodu by nemělo být možné svolat referendum o vystoupení pomocí obecného referenda, tedy zákona, který by předkládal obyvatelstvu zákony či předpisy ke schválení nebo zamítnutí.

Znění ústavy však teoreticky připouští možnost vystoupení z EU prostřednictvím hlasování Parlamentu.

Obecné náležitosti vystoupení členského státu z EU upravuje článek 50 Smlouvy o Evropské unii, který stanovuje možnost vystoupení členského státu z Evropské unie pouze v souladu s ústavními předpisy příslušného členského státu.

Český právní řád však proces vystoupení z EU výslovně neupravuje. Je nepochybné, že případné oznámení Evropské radě o vystoupení přísluší vládě jako vrcholnému orgánu moci výkonné, zastupujícímu Českou republiku v mezinárodních vztazích. Vláda samotná však, vzhledem k dopadům, o vystoupení z Evropské unie rozhodnout nemůže.

Z hlediska ústavního práva je pak třeba zmínit, že Evropská unie je mezinárodní organizací, na kterou byly přeneseny určité pravomoci orgánů ČR. Unijní smlouvy (účinné v ČR na základě Smlouvy o přistoupení) jsou pak mezinárodními smlouvami podléhajícími režimu podle článku 10a Ústavy.

Pro tyto smlouvy platí oproti běžným mezinárodním smlouvám speciální režim schválení – ten spočívá buď v podmínce souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a přítomných senátorů, nebo souhlasu vysloveného v referendu konaném na základě ústavního zákona (tímto způsobem Česká republika vstoupila do EU).

V případě vystoupení z EU by musel být vypovězeny i unijní smlouvy. Vzhledem k tomu, že podmínky odstoupení od mezinárodní smlouvy jsou obdobné podmínkám pro její schválení (což potvrzují i oba jednací řády komor Parlamentu), musely by být pro odstoupení od unijních smluv splněny tytéž podmínky.

Ústava tak připouští možnost vystoupení jak hlasováním v Parlamentu, tak referendem. Vzhledem k tomu, že Česká republika vstoupila do Evropské unie referendem, jeví se jako legitimnější volbou z EU referendem také vystoupit. Pravdou však je, že referendum o vystoupení z EU by muselo být ústavně svoláno – nemohlo by se jednat například o obecné referendum.

Pro sestavení většinové koalice je potřeba nadpoloviční většina křesel v Poslanecké sněmovně. Do té se v roce 2017 dostalo devět stran a hnutí. Vyjdeme-li z přirozených limitů (obecně strany "Demokratického bloku" odmítají vstup do vlády s KSČM nebo SPD), je zřejmé, že v každé koalici musí být zastoupeno hnutí ANO. To získalo totiž 78 mandátů, přičemž zbytek sněmovny je výrazně fragmentovaný.

Alternativ pro vznik vlády je skutečně hodně. Řada stran před volbami deklarovala, že má problém jít do vlády s trestně stíhaným premiérem, což je limit skládání vlády s hnutím ANO. Pokud bychom ovšem sledovali primárně to, zda je vůbec možné postavit jinou než menšinovou vládu, lze Topolánkovi dát za pravdu.

Veřejně se probírala např. možnost o pokračování současné koalice ČSSD-ANO-KDU-ČSL (103 mandátů), nebo také koalice ANO-ODS (103 mandátů). Ale teoreticky jde namodelovat velkou řadu koalic. Např. s Piráty má hnutí ANO 100 mandátů, tudíž by mu chyběl jeden subjekt pro získání většiny. Je také možné sestavit vícero nadměrných koalic (to jsou koalice, v nichž je více členů, než kolik je potřeba pro zisk většiny).

Pokud bychom tedy k výroku přistoupili jako k teoretickému cvičení, ve kterém budeme ignorovat předvolební deklarace, lze modelovat skutečně velký počet koaličních půdorysů. Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť je skutečně možné vytvořit celou řadu většinových uspořádání, i když s ohledem na veřejné deklarace a projevy se nezdá, že by byla tato možnost v tuto chvíli příliš pravděpodobná.

Povinná volební účast za první republiky skutečně existovala, obsahoval ji volební zákon č. 123/1920 Sb. (.pdf, str. 5, 13), podle kterého se musel voleb účastnit každý volič mimo osob, které:

• byly starší než 70 let, nebo
• se nemohly dostavit pro nemoc nebo tělesnou vadu do volební místnosti, nebo nemohly k volbám přijít z důvodu neodkladné povinnosti svého úřadu či povolání, nebo
• byly v den volby vzdáleny od místa volby nejméně 100 km, nebo
• byly zdrženy přerušením dopravy nebo jinými nepřekonatelnými překážkami.

Sankce za porušení volební povinnosti jsou dále rozvedeny v následujícím výroku.

V Belgii, Lucembursku i Austrálii volební povinnost v současnosti platí. V Belgii je dle volebního zákona volební neúčast postihována pokutou 5–10 eur (.pdf, str. 53, čl. 210), při opakovaném provinění může pokuta vzrůst na 10–25 eur (při dnešním kurzu to činí cca 640 Kč).

V Lucembursku voliči hrozí za neúčast pokuta, v praxi ale není vynucována (.pdf, str. 10); v Austrálii volič za nesplnění volební povinnosti zaplatí 20 australských dolarů (.pdf, str. 262, čl. 245), což je v přepočtu přibližně 360 Kč.

Podle Ústavy ČR trvá volební období prezidenta 5 let a začíná dnem složení slibu (článek 55). Vzhledem k tomu, že Zeman složil prezidentský slib 8. března 2013, bude svou funkci skutečně vykonávat do 8. března.

Ústava hovoří ve svých článcích 62–64 o pravomocech prezidenta. Není zde ani jednou zmíněno, že by byly po část mandátu prezidenta nějak omezeny.

Oprava: Výrok jsme původně hodnotili jako nepravdivý, nesprávně jsme vyhodnotili nepeněžní plnění a zaměnili jsme je za odměny pro uvedené členy týmu Petra Hanniga. Za chybu se omlouváme. Původní znení ponecháváme v nezkrácené podobě.

Na transparentním účtu Petra Hanniga se suma příjmů k 10. lednu 2017 zastavila na částce 50 896,41 Kč.

Na Hannigově volebním webu existuje odkaz na přehled financování volební kampaně, který obsahuje i výdaje pro spolupracovníky prezidentského kandidáta: Adama B. Bartoše, Josefa Votrubu a Jana Sedláčka.

K 10. lednu obdržel Votruba za práci během kampaně (například za „shánění podpisů a doprovod na akce“) 32 400 Kč, Bartoš za činnosti od příprav tiskových konferencí po vytváření webových stránek 19 350 Kč a Sedláček pak za práci na Facebooku a pomoc s grafikou 11 250 Kč. O bezplatné dobrovolnictví tedy nejde.

Jiří Drahoš skutečně na různých akcích s občany o Miloši Zemanovi mluví. Namátkou můžeme uvést jeho setkání s občany v Klatovech či Holubově.

Islám na hazard nahlíží podobně jako na pití alkoholu – hazard je tedy zakázán. V případě jiných náboženství narážíme na různé zmínky o škodlivosti hazardu, který není v žádném případě doporučován, avšak ani zakázán. Kasina a sázkové kanceláře jsou postaveny mimo zákon v zemích s muslimskou většinou, např. Katar, Kuvajt nebo Brunej.

V každém případě muslimské země nejsou jediné, které by hazard v různých formách zakazovaly – hazard v jakékoli podobě je zakázán kupř. v Číně, v Thajsku či na Kubě, ve skutečnosti se však provozuje mimo dohled zákona. Mnohé jiné země mají pravidla ohledně hazardu velmi striktní (Libanon, Nový Zéland).

Na dotaz Kancelář prezidenta republiky odpověděla, že Ovčáčkův twitterový účet je soukromý (přestože se na něj stále oficiálně odvolává).

Na Twitter Jiřího Ovčáčka však odkazují i oficiální stránky Pražského hradu. Ovčáček sám uvedl, že „na svém twitterovém účtu po dohodě s panem prezidentem prezentuje stanoviska pana prezidenta, hájí stanoviska pana prezidenta a hájí pana prezidenta”.Kancléř Mynář doplnil, že „dohoda mezi prezidentem a tiskovým mluvčím pana prezidenta rámcová existuje. Pan Ovčáček mluví za pana prezidenta ve věcech tiskových zpráv i těchhle komentářů na sociálních sítích do určitého rámce”.

Z těchto důvodů hodnotíme Zemanův výrok jako nepravdivý. Prezidentský mluvčí a majitel twitterového účtu Jiří Ovčáček, ale i kancléř potvrzují, že prezident konzultuje obsah na sociálních sítích zveřejněný.

Jiří Drahoš mluví o výzkumu agentur MEDIAN a STEM/MARK, které sledovaly potenciální přesuny voličů mezi kandidáty v období mezi prvním a druhým kolem voleb. Agentury v tomto případě data sbíraly v průběhu prvního kola voleb. Drahoš má tedy pravdu, že v tu dobu ještě výsledky voleb známy nebyly.

Dodejme, že výzkum ukazuje, že Miloš Zeman by měl být schopen získat na svou stranu část voličů neúspěšných kandidátů. Celkově podle daného výzkumu by měl ovšem mít navrch Drahoš. Celková čísla jsou ovšem velmi těsná a výzkum se spíše zaměřil na možné přesuny elektorátu mezi kandidáty, než na určení celkového vítěze.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť i když má Zeman pravdu v tom, že prezident podepisuje mezinárodní smlouvy, v případě Dublin IV, o kterém byla řeč, nejde o mezinárodní smlouvu, ale nařízení, které prezident nepodepisuje.

Ústava České republiky ve svém článku 63 vyjmenovává tzv. pravomoci prezidenta s kontrasignací, tj. pravomoci, k jejichž platnosti je nutný další podpis, obvykle předsedy vlády nebo člena vlády jím pověřeného. Mezi tyto pravomoci prezidenta patří mimo jiné sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv.

Česká republika ratifikovala Lisabonskou smlouvu prostřednictvím svého tehdejšího prezidenta Václava Klause (což následně kontrasignoval premiér Jan Fischer) 3. listopadu 2009, ačkoliv osobní postoj Václava Klause byl k Lisabonské smlouvě negativní. V platnost pak Lisabonská smlouva v České republice vstoupila 1. prosince 2009.