Přehled ověřených výroků

Mirek Topolánek během svého účinkování na veřejnosti skutečně několikrát použil vulgarismy.

V plzeňské debatě, kterou Hilšer zmiňuje, řekl Mirek Topolánek „...já o té Ukrajině vím hovno“. Ihned se za toto slovo ovšem omluvil, uvedl, že je velmi unaven a chce se mu na toaletu. Výše uvedený výraz nahradil následně slovem „hodně“, což zjevně v kontextu vyřčených slov chtěl říct.

Ve funkci premiéra počastoval redaktory TV Prima slovy: „Běžte do prdele.“

Předtím (v březnu 2005) na jevišti pražského divadla Archa označil euroústavu za „shit“ s vysvětlením doslovného českého překladu.

Jiné vulgarismy použil Topolánek v krátkém neoficiálním rozhovoru s Jiřím Čunkem, když se jej ptal, zda viděl Nedělní partii, ve které vystoupil právě Mirek Topolánek proti Jiřímu Paroubkovi. Čunkovi před zahájením tiskové konference (ovšem před kamerami a novináři) v žertu řekl: „Jsi kretén, vole.“

Další Topolánkovy výroky ve svém článku z roku 2010 publikovalo zpravodajské periodikum Deník.cz.

Na svém Twitteru pak Topolánek poslal „do pr..le“ Českou televizi. Tweet zde uvádíme pouze pro ilustraci, Topolánek jej použil až po uskutečněné debatě, ve které mu toto Hilšer vytknul. Na hodnocení nemá tato věc vliv.

Zdroj: Twitter Mirka Topolánka

Z devíti prezidentských kandidátů, které na konci listopadu 2017 zaregistrovalo ministerstvo vnitra, vykonávali nejvyšší politické funkce dva kandidáti – Mirek Topolánek a Miloš Zeman.

Někteří další kandidáti se ve veřejném prostoru angažovali rovněž, nicméně o reálné politice lze hovořit především v případě expremiéra Topolánka a současné hlavy státu.

Další kandidáti pak deklarují své politické zkušenosti různě, žádný z nich ovšem nevykonával mandát vzešlý ze všeobecných voleb. Jiří Drahoš pak např. své zkušenosti s politikou deklaruje na vyjednávání s politiky v době, kdy zastával post předsedy Akademie věd.

Jisté politické zkušenosti je třeba přiznat i Pavlu Fischerovi, který působil sedm let v diplomacii jako velvyslanec ve Francii a v Monaku, později pracoval na ministerstvu zahraničí jako politický ředitel (do roku 2013) a v 90. letech působil na Pražském hradě mimo jiné také jako ředitel Politického odboru.

Politickou zkušenost deklaruje také Michal Horáček. Ten spolu s Michaelem Kocábem založil v roce 1989 iniciativu Most, která se zaměřovala na zprostředkování dialogu mezi komunisty a disentem a také na odchod sovětských vojsk z Československa. Má tedy unikátní zkušenost, která je ovšem svázána s výjimečnou situací událostí Sametové revoluce.

Petr Hannig kandidoval patnáctkrát v různých typech voleb (sněmovní, senátní, evropské), nikdy však nebyl úspěšný.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť Hilšer zcela pomíjí současnou hlavu státu. Zkušenosti dalších kandidátů popisujeme spíše z pozice jejich vlastních deklarací, faktem je, že žádný z nich nezastával mandát vzešlý z voleb.

Dodejme, že Hilšer odpovídá na otázku, zda si myslí, že má šanci stát se prezidentem člověk, který nemá politické zkušenosti. Nereaguje tedy na dotaz, který by předpokládal vyloučení Zemana z případné odpovědi.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože taková zvyklost ve skutečnosti všude ve světě nefunguje.

Obecně nelze v žádném případě konstatovat, že daný postup platí všude ve světě. V rámci zemí s demokratickým zřízením existuje řada modelů formování vlády. Vláda má také různá postavení a logika uspořádání v České republice je tak s řadou zemí jednoduše nesrovnatelná – jako příklad můžeme uvést země s prezidentským systémem, kde je hlavou exekutivy sám prezident (typicky USA).

Dále je třeba rozlišovat mezi pozitivním a negativním parlamentarismem. Jednoduše jde o to, že v některých zemích vláda nemusí vůbec o důvěru žádat. Její postavení je odvíjeno pouze od toho, že jí parlamentní většina může vyslovit nedůvěru.

V České republice funguje systém pozitivního parlamentarismu, vláda tedy musí získat důvěru poslanců. V rámci hodnocení výroku vycházíme z toho, že Kulhánek srovnává právě země s podobným přístupem k vládě, jak je tomu u nás.

Například v Nizozemsku a v Belgii je po parlamentních volbách ustaven institut tzv. informatéra (prostředníka). Toho jmenuje panovník, aby mezi parlamentními stranami zjistil, jaká kombinace stran (podle volebních výsledků) zajistí vládě většinu v parlamentu. V případě Nizozemska je často rolí informatéra pověřen lídr nejsilnější strany (Komparace politických systémů, 2004: str. 19 a 97). V obou zemích bývá kvůli volebnímu systému sestavování vlád dlouhé a velmi komplikované a stává se tak, že rolí informatéra je postupně pověřeno více osob. Při komplikovaném sestavování vlády v roce 2010 až 2011 byli ustaveni dva informatéři a dalších několik osob bylo pověřeno mediací mezi stranami.

Po posledních volbách v roce 2014 byl nejprve funkcí informatéra pověřen předseda vítězné strany, Bart de Wever. De Weverovi se ale nepodařilo v parlamentu najít dostatečnou většinu a belgický král jmenoval informatérem předsedu třetí nejsilnější strany, Charlese Michela. Ani on ale nebyl úspěšný a král Filip jmenoval informátery dva, Charlese Michela a Krise Peeterse, zastupujícího až čtvrtou největší stranu. Ti společně dosáhli shody a po necelých 200 dnech od voleb byla ustavena koaliční vláda v čele s Charlesem Michelem, lídrem Reformního hnutí.

Obecný princip v dané věci je takový, že se hledá většina, která je schopna postavit vládu. Například na Slovensku po volbách ke druhému pokusu prozatím nedošlo, na druhou stranu se již opakovaně stalo, že vítěz voleb nebyl jmenován předsedou vlády. Šlo o roky 1998, 2002 a 2010. V prvních dvou případech vyhrála Mečiarova HZDS, většinu v Národnej radě ale sestavil Mikuláš Dzurinda. V roce 2010 pak volby vyhrál SMER Roberta Fica, premiérkou se ovšem stala Iveta Radičová z SDKÚ-DS.

Tedy princip, že by se ve světě (v podobných systémech, jaký má ČR) při formování vlád postupovalo vždy v pořadí čistě podle volebních výsledků, nefunguje. Prioritní je schopnost získat většinu v parlamentu.

Smlouvu o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii schválila vláda 24. března 2014 a souhlas s ratifikací vydal 27. srpna také Senát.

Přesto zůstává smlouva stále neschválená, chybí ratifikace poslanci a také prezidentem. Koalice má v Poslanecké sněmovně většinu, smlouvu mohla schválit během celého volebního období. Prozatím prošel dokument pouze prvním čtením, které proběhlo již v roce 2014. Vláda měla tedy fakticky tři roky času prohlasovat smlouvu ve druhém čtení.

U mezinárodních smluv jsou v Poslanecké sněmovně pouze dvě čtení a čistě teoreticky je možné, že se smlouva stihne projednat ještě během září. Prozatím se tak ovšem nestalo, závazek tak hodnotíme jako nesplněný. Vláda sice danou smlouvu schválila, bez ratifikace jde ovšem pouze o deklaratorní postoj.

Účelem smlouvy je posílit hospodářský pilíř Hospodářské a měnové unie. K tomu má dojít prostřednictvím tří opatření: zpřísnění rozpočtové kázně, posílení koordinace hospodářských politik a zlepšení správy eurozóny. Jedná se například o zajištění vyrovnaného nebo přebytkového veřejného rozpočtu.

Fiskální pakt v současnosti znamená hlavně možnost České republiky účastnit se na vybraných jednáních summitů eurozóny. Závaznost plnit fiskální pakt však mají jenom státy platící eurem.

Podle žebříčku Doing Business skutečně v České republice trvá stavební povolení zmíněných 247 dní (data za rok 2016). Je také pravdou, že ve srovnání s dalšími zeměmi tak obsazujeme 130. místo. Dánové jsou v tomto žebříčku na 6. místě a délka stavebního povolení zde trvá 64 dní. Jelikož data odpovídají Pieterovu tvrzení, je výrok hodnocen jako pravdivý.

Německo je dlouhodobě hlavním obchodním partnerem České republiky. Podle posledních zveřejněných údajů Českým statistickým úřadem za tento rok dosahoval export do Německa 32,5 % (.xls).

Lubomír Zaorálek ve svém výroku mluví o případech tzv. zajišťovacích příkazů. Ve veřejném prostoru vzbudila velký rozruch omluva Ivana Pilného, současného ministra financí. Ten měl, alespoň podle tvrzení Hospodářských novin, 19. září na rozpočtovém výboru Poslanecké sněmovny konstatovat fakticky to, co tvrdí Zaorálek.

Hospodářské noviny uvedly 25. září údajný citát Pilného:

„Omlouvám se za zlikvidované firmy, ale peníze šly do státního rozpočtu, mají z toho prospěch všichni lidé.“

Ministerstvo financí o den později v reakci na toto tvrzení vydalo jednak prohlášení, které popírá, že by se měl Pilný tohoto výroku na půdě výboru dopustit, zveřejnilo také záznam z tohoto jednání. Je pravdou, že na tomto jednání výrok nepadl. Zvukový záznam s vystoupením Pilného je dostupný na stránkách Michala Bláhy.

Hospodářské noviny následně 27. září původní tvrzení korigovaly na informaci, že Pilný měl původní prohlášení vyřknout při odchodu z jednání zmíněného výboru. K tomu však neexistuje žádný záznam, který by to mohl potvrdit. Z tohoto důvodu tedy hodnotíme výrok jako neověřitelný, neboť nelze nijak doložit, zda Pilný skutečně danou věc řekl.

Dodejme, že zajišťovací příkaz je nástroj orgánů finanční správy, který slouží k zajištění úhrady daně, pokud hrozí, že daň bude nedobytná.

Zajišťovací příkaz na 340 milionů korun byl vydán vůči opavské společnosti FAU, což zapříčinilo její insolvenci a na její majetek byl v prosinci 2016 vyhlášen konkurs. Krajský soud v Ostravě rozhodl, že pro takto masivní zajištění nebyl dán důvod a rozhodnutí o vydání zajišťovacích příkazů v září 2017 zrušil.

Na základě údajů zveřejněných americkým deníkem The New York Times výrok hodnotíme jako pravdivý.

Podle deníku NYT schválila Evropská komise na sanaci bank v rozmezí let 2008–2012 částku 592 mld. eur.

V nedávné době postihly ekonomické problémy hned tři italské banky. Monte dei Paschi di Siena získala od italské vlády úvěr 5,4 miliardy eur, likvidace benátských peněžních ústavů Banca Popolare di Vicenza a Veneto Banca vládu přijde až na 17 mld. eur. Agentura Bloomberg přišla se střízlivějším odhadem 10 mld. eur.

Problémy trápí také španělský bankovní sektor. Evropské regulační orgány převzaly v červnu tohoto roku kontrolu nad bankou Banco Popular, kterou v zájmu záchrany prodaly konkurenční bance Banco Santander jen za symbolickou částku 1 euro.

Italské banky už léta drží vysoký podíl nesplácených úvěrů. Podle údajů Mezinárodního měnové fondu zveřejněných v britském deníku The Telegraph tvořily tyto úvěry v roce 2015 celých 18 %. Podobné problémy trápí i španělské a francouzské banky.

Mimo to, Evropská centrální banka před pár dny oznámila, že požádá banky eurozóny o navýšení plateb do společného balíku, ze kterého by se v případě krize hradily náklady na špatně úvěrované úvěry.

Předně uveďme, že hodnotíme v rámci výroku jednotlivá navyšování, o nichž premiér mluví. Neřešíme, nakolik vedou k tlaku na platy. Ty ovlivňuje řada různých faktorů (včetně těch, na které kabinet nemá zásadní vliv) jako třeba růst ekonomiky, situace na trhu práce apod. Pokud však sledujeme vyjádření o různých navyšováních, jak o nich Sobotka mluví, tak ta jsou popisována korektně.

ODS za první a druhé vlády Mirka Topolánka od 4. září 2006 do 8. května 2009 a rovněž za vlády Petra Nečase od 13. července 2010 do 10. července 2013 minimální mzdu skutečně prakticky nezvýšila (o 50 korun v roce 2007), což vyplývá z oficiálních statistik ministerstva práce a sociálních věcí. Minimální mzdu následně pozvedla úřednická vláda Jiřího Rusnoka z 8 000 Kč na 8 500 Kč. Vláda Bohuslava Sobotky prozatím navýšila minimální mzdu třikrát – v letech 2015, 2016 a 2017.

K prvnímu nárůstu minimální mzdy vládou Bohuslava Sobotky došlo v lednu 2015, kdy byla zvýšena z původních 8 500 Kč na 9 200 Kč. Podíl minimální mzdy na průměrné se posunul z 33 % na 34,8 %. K dalšímu zvednutí došlo v lednu 2016, kdy byla minimální mzda navýšena na 9 900 Kč. Podíl na průměrné mzdě činil 35,9 %.

Třetí zvýšení proběhlo v lednu 2017, kdy se minimální mzda zvýšila na 11 000 Kč. Čtvrté navýšení minimální mzdy pocházející od Sobotkovy vlády proběhne začátkem roku 2018 a nejnižší zaručená mzda naroste na 12 200 Kč.

Co se týče průměrné mzdy, za rok 2014 činila tato suma 25 686 Kč. Ve druhém čtvrtletí roku 2017 narostla průměrná mzda na 29 346 Kč, což znamená navýšení o 3 660 Kč.

Od 1. listopadu 2017 pak dojde k nárůstu tarifních platu učitelů o 15 %, na čemž se dohodla vláda 11. září. Je vhodné také dodat, že nehodnotíme vliv růstu mezd ve veřejném sektoru na mzdy v soukromé sféře.

Výrok hodnotíme jako v současné době neověřitelný, vzhledem k tomu, že prozatím existují jen podezření z vměšování Ruské federace do prezidentských voleb 2016 v USA a do referenda o vystoupení z EU ve Velké Británii. Je nutné ale upozornit, že obě podezření jsou v obou zemích brána jako vážná a v současné době probíhá jejich vyšetřování.

V případě amerických prezidentských voleb 2016 je tu jednak hodnotící zpráva americké bezpečnostní komunity, která s velkou pravděpodobností tvrdí, že Rusko se vměšovalo do průběhu těchto voleb. Současný prezident Trump v rozhovoru pro CNN 11. listopadu 2017 prohlásil, že věří slovu prezidenta Putina, který mu prý řekl, že se nevměšoval do voleb.

"He said he didn't meddle. He said he didn't meddle. I asked him again. You can only ask so many times," Trump said.Trump spoke to Putin three times on the sidelines of summit here, where the Russia meddling issue arose."Every time he sees me, he says, 'I didn't do that,'" Trump said. "And I believe, I really believe, that when he tells me that, he means it."

Kromě bezpečnostní komunity se o ruské vměšování zajímají i úřady jako FBI a minimálně čtyři výbory amerického Kongresu, které vedou svá vyšetřování. Výrazný posun nastal v květnu 2017, kdy vyšetřování údajného vměšování převzal a vede bývalý šéf FBI Robert Mueller v čele zvláštní nezávislé vyšetřovací skupiny pod ministerstvem spravedlnosti. Vytvoření vyšetřovací skupiny je důsledkem sledu událostí, kdy se prezident Trump údajně pokusil ovlivnit svého tehdejšího ředitele FBI Jamese Comeyeho k ukončení vyšetřování Trumpova bývalého bezpečnostního poradce Michaela Flynna. V současné době došlo k obvinění několika osob s vazbami na Trumpovu kampaň. Zatím nejvýznamnější obviněnou osobou je bývalý vedoucí Trumpovy kampaně Paul Manafort a obvinění již jmenovaného Flynna se očekává brzy.

V případě otázky role Ruska v Brexitu se zatím jen spekuluje. Nejzávažnějším vodítkem je zatím zahájení vyšetřování britské volební komise, která bude zkoumat financování protievropsky zaměřených sdružení a stran, které dostávaly své příspěvky přes společnosti spojené s obchodníkem a politickým donorem Arronem Banksem. V současné době se komise bude zaměřovat kromě dodržení zákonem stanovených náležitostí Banksových darů také jejich původem. Dle médií by měl být původ těchto dotací spojen s ruským vlivem. Mezi další zprávy údajného ruského vměšování patří například údajné kontakty mezi britskými politiky, lidmi spojenými s Trumpovou kampaní a osobami s ruskými vlivem. Podobně média řeší i otázku twitterových příspěvků s napojením na Rusko.

V současné době nelze oficiálně potvrdit ruské vměšování do obou voleb, přesto je třeba říct, že množství jednotlivých stop a indícií může ukazovat na skutečnost, že se Ruská federace mohla pokusit ovlivnit v těchto případech jejich výsledek.