Přehled ověřených výroků

Prezidentským kandidátům ukládá zákon povinnost vést si transparentní účet, z kterého mají hradit všechny výdaje spojené s prezidentskou kandidaturou.

Podle pohybů na transparentním účtu vedeném prezidentským kandidátem Jiřím Hynkem mu nebyla darovaná částka, která by přesahovala 50 tisíc Kč. Zároveň je možné si všimnout, že zatím od svých podporovatelů mnoho finančních příspěvků neobdržel. Příjmy na účtu činily dohromady něco přes 325 tisíc Kč a výdaje se přiblížily k 154 tisícům Kč. Výrok tedy označujeme jako pravdivý.

Rozhodčí komise České pirátské strany rozhoduje na návrh kontrolní komise a mezi náplň její práce patří i rozhodování o vyloučení členů strany. Podle informací dostupných ve svodce rozhodčí komise a evidenci rozhodčích řízení došlo dosud na základě rozhodnutí této komise k vyloučení jednoho člena, a to podle rozhodčího nálezu z roku 2016, kterým se za podvodné jednání vyloučil Tomáš Laštůvka. V současné chvíli se rozhodčí komise zabývá návrhem na vyloučení Lukáše Nového pro způsobení úmyslné závažné újmy jinému členovi.

Pavel Bělobrádek má pravdu v tom, že lidovci mají své pevné jádro voličů (pohybující se podle Medianu dlouhodobě kolem 4 %), zatímco Starostové mají jádro spíše minimální (zhruba do 2 %). Starostové získali v krajských volbách 2016 4 % hlasů, což je pravděpodobně to, na co Pavel Bělobrádek odkazuje, když naráží na to, že Starostové mají spíše nejednoznačnou volební podporu.

Veřejně dostupných výzkumů, které by ukazovaly vývoj podpory koalice Lidovců a Starostů, však není dostatek na to, abychom mohli výrok ověřit. Je totiž spíše pravděpodobné, že si koalice zadávala soukromé výzkumy, ze kterých Bělobrádek vychází a na nichž také stavěli rozhodnutí o ukončení koaliční spolupráce se STAN.

Volební jádro tvoří voliči, kteří jsou již pevně rozhodnuti jít k volbám a jsou si svojí volbou jistí. Naopak volební potenciál ukazuje, kolik procent hlasů by mohla strana získat, pokud by ji volili všichni, kdo její volbu zvažují a nevylučují účast u voleb.

Vládní krize probíhala v květnu, kdy Babiš skončil ve funkci ministra financí.

Podívejme se na veřejně dostupné výzkumy. Agentura MEDIAN zohlednila existenci koalice KDU-ČSL a Starostů ve svém volebním modelu v červnu a červenci, přičemž volební model zobrazuje nejpravděpodobnější rozložení zisku stran. Poté se koalice rozpadla. V červnu by tato koalice dosáhla zisku 9 % hlasů, v červenci pak 9,5 % – sběr dat pro tento výzkum se již nicméně kryje s rozpadem koalice, takže tento průzkum nemohl být brán v potaz.

ANO by podle tohoto volebního modelu dosáhlo v červnu i červenci shodně 27,5 % hlasů. Vládní krize probíhala v květnu, kdy Babiš skončil ve funkci ministra financí.

Volební model a jeho vývoj podle MEDIANU vidíme v následujícím grafu (str. 6):

V červnu se skutečně voličské jádro ANO utvrdilo a poskočilo z 18 na 20 %. Zároveň ale MEDIAN uvádí, že ANO přišlo o 1,5 procentních bodů (.pdf, str. 7). Mezi červnem a červencem k výrazné změně jádra ANO nedošlo. Pak je zde patrný pokles na srpnových 17 %.

Podle těchto dat se nedá říci, že by potenciál koalice lidovců se Starosty výrazně poklesl. Květen přinesl potenciál 15 %, červen 14,5 % a červenec 14 %: Jádro se drželo na 4 a 5 %, což jsou podle MEDIANU hlavně dlouhodobí voliči lidovců.

Lidovci však už v červenci chtěli změnit formu spolupráce, proto nabídli Starostům místa na svých kandidátkách. Jednalo by se totiž o nepřímou koalici a nebylo by tak nutné získat 10 % hlasů, stačilo by pouze přeskočit pětiprocentní hranici. Starostové ale tuto nabídku odmítli a rozhodli se kandidovat samostatně.

Z dalších agentur na výzkumy veřejného mínění můžeme uvést STEM, který po vládní krizi potvrzuje posílení pozice ANO. Sílu koalice ale dle svého průzkumu nedokáže odhadnout.

Smlouvu o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii schválila vláda 24. března 2014 a souhlas s ratifikací vydal 27. srpna také Senát.

Přesto zůstává smlouva stále neschválená, chybí ratifikace poslanci a také prezidentem. Koalice má v Poslanecké sněmovně většinu, smlouvu mohla schválit během celého volebního období. Prozatím prošel dokument pouze prvním čtením, které proběhlo již v roce 2014. Vláda měla tedy fakticky tři roky času prohlasovat smlouvu ve druhém čtení.

U mezinárodních smluv jsou v Poslanecké sněmovně pouze dvě čtení a čistě teoreticky je možné, že se smlouva stihne projednat ještě během září. Prozatím se tak ovšem nestalo, závazek tak hodnotíme jako nesplněný. Vláda sice danou smlouvu schválila, bez ratifikace jde ovšem pouze o deklaratorní postoj.

Účelem smlouvy je posílit hospodářský pilíř Hospodářské a měnové unie. K tomu má dojít prostřednictvím tří opatření: zpřísnění rozpočtové kázně, posílení koordinace hospodářských politik a zlepšení správy eurozóny. Jedná se například o zajištění vyrovnaného nebo přebytkového veřejného rozpočtu.

Fiskální pakt v současnosti znamená hlavně možnost České republiky účastnit se na vybraných jednáních summitů eurozóny. Závaznost plnit fiskální pakt však mají jenom státy platící eurem.

Pokud se podíváme na data OECD, Česká republika mezi jednotlivými zeměmi skutečně vychází jako jedna z těch, které nejvíce podporují rodiny s dětmi prostřednictvím slev na dani. Je to pozorovatelné na datech popisujících zdanění rodin v závislosti na typu rodiny (bez dítěte/se dvěma dětmi), kdy u České republiky je sledovatelný velký pokles zdanění, pokud má rodina právě dvě děti.

V roce 2002 založil Petr Hannig Stranu zdravého rozumu, která (dle informací v Rejstříku politických stran ministerstva vnitra) změnila v dubnu 2017 svůj název na Rozumní. Mezi těmito dvěma daty strana mírně změnila název vícekrát, avšak až na období let 2009–2010, kdy se strana nazývala Suverenita, byl její název téměř totožný.

Pro úplnost je třeba dodat, že Hannig byl předsedou strany i v době, kdy nesla název Suverenita – blok Jany Bobošíkové. Bobošíková pro účely parlamentních voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2010 figurovala ve straně jako její volební lídr.

Po celou dobu existence strany (i pod mírně změněnými názvy a po změně v roce 2017) je její předsedou zakladatel Hannig. Podle svých slov nikdy nebyl členem KSČ.

V rámci této strany kandidoval Hannig do veřejných funkcí (Senát, Poslanecká sněmovna, Evropský parlament) již patnáctkrát, avšak ani jednou neuspěl.

V tabulce níže se nachází výpis všech kandidatur Petra Hanniga do veřejných funkcí.

Typ voleb Název strany Rok Volební zisk v %

Senát Rozumní

2002

1. kolo : 2,19%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2004

1. kolo: 1,78%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2006

1. kolo: 1, 43%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2008

1. kolo: 0,79%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2010

1. kolo: 7,21%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2012

1. kolo: 3,50%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2014 1. kolo: 1,32%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2016

1. kolo: 2,34%

2. kolo 0%

Poslanecká sněmovna

Strana zdravého rozumu

2002

Strana celkově: 0,22%

Poslanecká sněmovna

Strana zdravého rozumu

2006

Strana celkově: 0,46%

Poslanecká sněmovna

Suverenita – blok J. Bobošíkové

2010

Strana celkově: 3,67%

Poslanecká sněmovna

Suverenita – Strana zdravého rozumu

2013 Strana celkově: 0,27%

Poslanecká sněmovna

Rozumní 2017

Strana celkově: 0,72%

Evropský parlament

Strana zdravého rozumu

2004

Strana celkově: 0,27%

Evropský parlament

Strana zdravého rozumu

2014 Strana celkově: 1,63%

KDU-ČSL na straně 4 svého volebního programu z roku 2013 skutečně uváděla, že chce zavést registrační poklady. Nicméně nespecifikuje, že je chtěla zavádět pouze pro restaurace a hotely.

Konkrétně lidovci uváděli:

„Zavedeme pořádek ve výběru daní. Zavedeme registrační pokladny. Snížíme tak daňové úniky a zvýšíme kontrolu zboží. Zároveň je to účinný nástroj proti kauzám typu metanolové kauzy.“

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, protože lidovci sice měli skutečně ve svém volebním programu bod zavedení registračních pokladen, avšak nespecifikovali, že by měly být zaváděny přímo pro restaurace a hotely.

Zákon o liniových stavbách předložen byl. Konkrétně ho předložil předchůdce Daniela Ťoka na pozici ministra dopravy Antonín Prachař na podzim roku 2014. Ministr Ťok se po nástupu do čela resortu dopravy v roce 2015 rozhodl, že návrh předešlého ministra stáhne a zároveň si vytyčil cíl vytvořit nový návrh na zákon o liniových stavbách.

Návrh ministra Prachaře měl mnoho nevypořádaných připomínek a zároveň i rada vlády sama zvažovala, že tento návrh neschválí. Podpora v koalici skutečně nebyla, podle ní by to byl až moc velký zásah do ústavy a vlastnického práva.

Ministr Ťok v roce 2016 v pořadu Otázky Václava Moravce přiznal, že daný zákon vláda do konce funkčního období zřejmě přijmout nestihne. Následně se podařilo dostat některé prvky z liniového zákona do rozsáhlé novely Stavebního zákona (např. posuzovaní vlivu na životní prostředí).

V roce 2017 pak dokonce přinesl server Aktualne.cz informaci, že si ministerstvo dopravy kvůli návrhu zákona objednalo externí právnické služby. Premiér pak kritizoval cenu celé zakázky, která by se měla vyšplhat až k 2,4 miliónům korun. Ovšem žádné zmínky o tom, že by došlo k dalšímu pokusu o návrh celého zákona, se na veřejnost nedostaly.

Z ruských strategických materiálů vyplývá, že Severoatlantická aliance je společně se Spojenými státy a Evropskou unií považována za hlavního soupeře Ruské federace. USA i drtivá většina členských zemí EU jsou zároveň členy NATO, výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Na konci roku 2015 Ruská federace podpisem svého prezidenta přijímá novou Národní bezpečnostní strategii, na kterou navazuje v listopadu roku 2016 dokument Koncept zahraniční politiky Ruské federace.

V obou dokumentech není specificky určený žádný stát či skupina jako přímá hrozba pro Ruskou federaci, přesto je nepřímo vyjádřeno, že Ruská federace se v případě hodnocení rizik a nebezpečí zaměřuje především na Západ jako cele,k jak ukazuje například tato citace z Konceptu zahraniční politiky RF (bod 61): „Systemic problems in the Euro-Atlantic region that have accumulated over the last quarter century are manifested in the geopolitical expansion pursued by the North Atlantic Treaty Organization (NATO) and the European Union (EU) along with their refusal to begin implementation of political statements regarding the creation of a common European security and cooperation framework, have resulted in a serious crisis in the relations between Russia and the Western States. The containment policy adopted by the United States and its allies against Russia, and political, economic, information and other pressure Russia is facing from them undermine regional and global stability, are detrimental to the long-term interests of all sides and run counter to the growing need for cooperation and addressing transnational challenges and threats in today’s world.“

V případě USA se v Bezpečnostní strategii RF opakuje hrozba jejich vojenské technologické převahy a z toho plynoucí snahy o dominancí v mezinárodním prostoru (. pdf, str. 3). V případě NATO je pak opět problém s jeho rozšiřováním a posouváním vojenských kapacit do blízkosti Ruské federace (. pdf, str. 4) a v případě EU je to především její pozice v otázce zasahování do vnitřního vývoje sousedů Ruské federace a podpora takzvaných barevných revolucí v mezinárodním prostředí (. pdf, str. 4).

Ve stručnosti se dá tvrdit, že hlavní problém Ruské federace je střet jejího znovu nalezeného velmocenského statusu s typickou snahou o zajištění sféry vlivu kolem svého území ještě z dob sovětského Ruska (dnes přibližně v rozsahu Svazu nezávislých států). Tato ruská sféra zájmu pak ale naráží na podobné sféry vlivu EU a NATO, které se v posledních letech rozšířily až k hranicím Ruské federace (. pdf, str. 9). Nutno podotknout, že i přesto si RF uvědomuje výhody spolupráce se Západem, která však musí vycházet z principu rovnosti všech stran a respektu k zájmům zúčastněných (. pdf, str. 11).

Západní společenství je se svými principy zastupitelské demokracie, ochrany lidských práv a vojenské mocí chápáno jako hlavní soupeř Ruské federace.

Propuknutí Ukrajinské krize skutečně vedlo až k nezákonné anexi Krymu Ruskou federací. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Ukrajinská krize oficiálně vypukla v listopadu 2013 sérií protestů označovaných jako Euromajdan. Tyto občanské nepokoje byly reakcí na pozastavení asociační smlouvy Ukrajiny a EU. Ve svém důsledku vedly až k útěku bývalého proruského prezidenta Janukovyče ze země a k ustavení prozatímní ukrajinské vlády.

Reakcí Ruské federace byla anexe Krymu. Existuje řada důkazů o zásahu ruských sil na Ukrajině, například v oblasti Donbasu. Koneckonců prezident Putin tuto skutečnost zpětně oficiálně přiznal. Dne 16. března 2014 proběhlo referendum o nezávislosti Krymu a jeho přidružení k Rusku, přičemž se pro spojení Krymu s Ruskem vyslovilo neuvěřitelných 96,8 % obyvatelstva. Již 21. března 2014 podepsal Putin krymsko-ruskou smlouvu o přidružení, čímž uzavřel ruskou ústavní proceduru anexe.

V souvislosti s Ukrajinskou krizí je rovněž nutné připomenout tzv. Budapešťské memorandum. Memorandum, podepsané představiteli Ukrajiny, Ruské federace, Velké Británie a Spojených států 5. prosince 1994, mělo poskytnout Ukrajině jisté bezpečnostní záruky. Tyto státy se prostřednictvím šesti bodů memoranda zavázaly (výměnou za připojení Ukrajiny ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní z roku 1968) respektovat nezávislost a suverenitu Ukrajiny. Slíbily rovněž, že se zdrží vyhrožování silou či jejího použití proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti Ukrajiny.

Ruská anexe Krymu vedla k zásadní změně vztahů mezi EU a Ruskem. K omezení styků došlo ze strany EU na několika úrovních od března 2014, kdy byla zavedena tzv. restriktivní opatření v reakci na situaci na Ukrajině.