Přehled ověřených výroků

Smlouvu o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii schválila vláda 24. března 2014 a souhlas s ratifikací vydal 27. srpna také Senát.

Přesto zůstává smlouva stále neschválená, chybí ratifikace poslanci a také prezidentem. Koalice má v Poslanecké sněmovně většinu, smlouvu mohla schválit během celého volebního období. Prozatím prošel dokument pouze prvním čtením, které proběhlo již v roce 2014. Vláda měla tedy fakticky tři roky času prohlasovat smlouvu ve druhém čtení.

U mezinárodních smluv jsou v Poslanecké sněmovně pouze dvě čtení a čistě teoreticky je možné, že se smlouva stihne projednat ještě během září. Prozatím se tak ovšem nestalo, závazek tak hodnotíme jako nesplněný. Vláda sice danou smlouvu schválila, bez ratifikace jde ovšem pouze o deklaratorní postoj.

Účelem smlouvy je posílit hospodářský pilíř Hospodářské a měnové unie. K tomu má dojít prostřednictvím tří opatření: zpřísnění rozpočtové kázně, posílení koordinace hospodářských politik a zlepšení správy eurozóny. Jedná se například o zajištění vyrovnaného nebo přebytkového veřejného rozpočtu.

Fiskální pakt v současnosti znamená hlavně možnost České republiky účastnit se na vybraných jednáních summitů eurozóny. Závaznost plnit fiskální pakt však mají jenom státy platící eurem.

Pavel Fischer má mnoho pracovních zkušeností, z domova i ze světa. V době prezidentování Václava Havla působil mezi lety 1995 až 2003 v Kanceláři prezidenta republiky, zprvu jako tiskový specialista, poté jako zástupce prezidentského mluvčího, a nakonec se propracoval na pozici ředitele politického výboru. Byl sedm let českým velvyslancem ve Francii a Monaku, od roku 2003.

V době pobytu Pavla Fischera na Pražském hradě probíhala obě volební období Václava Havla, co by prezidenta nově utvořeného samostatného státu. V roce 1998 se odehrály několikeré důležité události, byly vypsány předčasné sněmovní volby následované tzv. opoziční smlouvou a V. Havel vstoupil do svého posledního funkčního období. Právě pakt oficiálně nazvaný Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice, mezi ODS a vítězem voleb ČSSD, se dotýká Fischerova výroku. Prezidentská kancelář musela řešit, zda svolit k takovému kroku, zda hlava státu posvětí tuhle nestandartní dohodu. Mimo jiné se taky projednávalo její znění, které mnohým zavánělo nedemokratickými principy. Ústředním bodem problému byl fakt, že opoziční ODS slibovala, že v době této vlády nevyvolá hlasování o nedůvěře. Předsedou takto vytvořené vlády se stal Miloš Zeman za ČSSD, na postu setrval až do července 2002. Dále Havlovo prezidentství, do posledního dějství vstoupilo 20. ledna 1998 a neslo se v duchu konečného upevnění ČR ve strukturách západních organizací – NATO, EU. Na summitu Evropské rady v Lucemburku v prosinci 1997 se rozhodlo o konečných 11 kandidátských zemích, které se na základě své přihlášky stanou novými členy EU v další vlně rozšíření. Samotný proces byl posléze zahájen v březnu následujícího roku, přičemž oficiálně se ČR stala součástí k 1. květnu 2004. Iniciativa ohledně Severoatlantické aliance se vyvíjela o něco rychleji než ta týkající se EU. V roce 1999 se Česká republika stala součástí NATO a již v roce 2002 organizovala historický pražský summit.

V souvislosti s výrokem Pavla Fischera je nutné zmínit, že všechny uvedené okolnosti se v době jeho pobytu na Hradě opravdu projednávaly. Je ovšem velice složité dokázat, že se na jejich rozhodnutí opravdu podílel. Pozice mluvčího prezidenta obnáší absolvování veškerých jednání hlavy státu a následné formulování stanovisek, je nutné, aby mluvčí znal názory svého nadřízeného, a aby je v jeho nepřítomnosti mohl reprezentovat. Nejsme však schopní z veřejných zdrojů odhalit, jak velký poradní hlas Pavel Fischer měl vůči Václavu Havlovi.

V roce 2011 vláda a posléze parlament skutečně schválili zvýšení snížené sazby DPH z 10 na 14 % přičemž základní sazba měla zůstat zachována a od 1. ledna 2013 by se obě sazby měly sjednotit na 17,5 %. Podrobnější informace s uvedenými změnami obsahuje sněmovní tisk 377/0 (.pdf, str. 10).

V roce 2012 ovšem vláda prosadila další úpravy DPH, které znamenaly zvýšení snížené sazby na 15 % a základní na 21 %. Sjednocení obou sazeb na výši 17,5 % bylo odloženo na rok 2016 (později jej zrušila současná koalice, která vytvořila i druhou sníženou sazbu).

Důvodová zpráva (str. 30) uvádí:

„Pro roky 2013 až 2015 budou zvýšeny sazby daně z přidané hodnoty (dále též ‚DPH‘)o 1 procentní bod, tj. budou zavedeny sazby 21 % a 15 %. (...) V této souvislosti je nutné upozornit, že v současné době platná právní úprava, podle které by mělo dojít s účinností od roku 2013 k sjednocení sazeb na 17,5 %, bude odložena až na rok 2016.“

Tedy skutečně vláda zvyšovala DPH nejen pro média (resp. tisk a tiskoviny), na druhou stranu není pravdou, že by mělo jít o zvýšení dočasné. Pro média (a všechny další položky zařazené do snížené sazby) šlo jednoduše o postupné zvyšování DPH z 10 na 14, 15 a ve finále na 17,5 %.

V této souvislosti připomeňme spíše zajímavost související s projednáváním změn DPH. Nečasova koaliční vláda navrhovala ve své době rovnou sjednotit obě tehdejší sazby DPH na 20 % s tím, že by (na návrh Věcí veřejných) sedm druhů potravin dostalo výjimku. Až poté se koaliční strany dohodly na jiné parametrické změně. Předcházel tomu incident mezi Miroslavem Kalouskem a šéfredaktory významných českých medií.

Šéfredaktoři osmi vlivných medií a zástupce šéfredaktora deníku Právo se sešli na schůzi, kde se radili o postupu v případě, že by došlo ke zdražení tiskovin a narušilo to tak ekonomiku jednotlivých vydavatelství.

Výsledkem schůze byl dopis, v němž šéfredaktoři apelovali na členy vlády, aby nedošlo ke zvýšení sazeb DPH u medií, neboť by to znamenalo jejich oslabení ve prospěch medií pod kontrolou státu. Takovéto oslabení by znamenalo pokřivení politické názorové soutěže.

Miroslav Kalousek den po této schůzi volal šéfredaktorovi MF DNES a sdělil mu, že disponuje nahrávkou z onoho setkání, a že ji zveřejní v pořadu Hyde Park České televize. Zástupci medií informovali premiéra Petra Nečase a další den pan Miroslav Kalousek obrátil. Tehdy prohlásil, že žádnou nahrávkou nedisponoval a ani o ní nevěděl. Mělo se jednat o mystifikaci.

Zákon o liniových stavbách předložen byl. Konkrétně ho předložil předchůdce Daniela Ťoka na pozici ministra dopravy Antonín Prachař na podzim roku 2014. Ministr Ťok se po nástupu do čela resortu dopravy v roce 2015 rozhodl, že návrh předešlého ministra stáhne a zároveň si vytyčil cíl vytvořit nový návrh na zákon o liniových stavbách.

Návrh ministra Prachaře měl mnoho nevypořádaných připomínek a zároveň i rada vlády sama zvažovala, že tento návrh neschválí. Podpora v koalici skutečně nebyla, podle ní by to byl až moc velký zásah do ústavy a vlastnického práva.

Ministr Ťok v roce 2016 v pořadu Otázky Václava Moravce přiznal, že daný zákon vláda do konce funkčního období zřejmě přijmout nestihne. Následně se podařilo dostat některé prvky z liniového zákona do rozsáhlé novely Stavebního zákona (např. posuzovaní vlivu na životní prostředí).

V roce 2017 pak dokonce přinesl server Aktualne.cz informaci, že si ministerstvo dopravy kvůli návrhu zákona objednalo externí právnické služby. Premiér pak kritizoval cenu celé zakázky, která by se měla vyšplhat až k 2,4 miliónům korun. Ovšem žádné zmínky o tom, že by došlo k dalšímu pokusu o návrh celého zákona, se na veřejnost nedostaly.

Od roku 2008 se novelou zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů Nejvyšší správní soud stalkárným soudem ve věcech soudců a státních zástupců. Po změně exekučního pořádku v roce 2009 se stal kárným soudem i ve věcech exekutorů. V řízeních ve věcech

exekutorů rozhodovaly stejné senáty, které rozhodovaly ve věcech soudců. Ještě v tom samém roce byly Nejvyšším správním soudem vytvořeny kárné senáty rozhodující ve věcech exekutorů.

Kárný soud jedná v senátech ve věcech soudců podle zákona č. 7/2002 Sb. § 4 odst. 1: „Jde-li o řízení ve věcech soudců, kárný soud jedná a rozhoduje v senátech složených z předsedy senátu, jeho zástupce, soudce a 3 přísedících. Předseda senátu je soudcem Nejvyššího správního soudu, jeho zástupce je soudcem Nejvyššího soudu a další člen senátu z řad soudců je soudcem vrchního, krajského nebo okresního soudu. Jde-li o řízení ve věcech soudců rozhodujících ve správním soudnictví, je předsedou senátu soudce Nejvyššího soudu a jeho zástupcem soudce Nejvyššího správního soudu. Mezi přísedícími musí být vždy nejméně jeden státní zástupce, jeden advokát a jedna osoba vykonávající jiné právnické povolání, je-li zapsána v seznamu přísedících pro řízení ve věcech soudců.“

Řízení kárného soudu ve věcech státních zástupců je upravené ve stejném zákoně v § 4 písm. a odst. 1: „Jde-li o řízení ve věcech státních zástupců, kárný soud jedná a rozhoduje v senátech složených z předsedy senátu, jeho zástupce a 4 přísedících. Předseda senátu je soudcem Nejvyššího správního soudu a jeho zástupce je soudcem Nejvyššího soudu. Dva z přísedících jsou státní zástupci, dva jsou osoby navržené podle odstavce 4 věty třetí. Mezi přísedícími, kteří nejsou státními zástupci, musí být vždy nejméně jeden advokát a jedna osoba vykonávající jiné právnické povolání, je-li zapsána v seznamu přísedících pro řízení ve věcech soudců.“

Stejně tak i řízení kárného soudu ve věcech exekutorů je upravené tímto zákonem v § 4 písm. b odst. 1: „Jde-li o řízení ve věcech soudních exekutorů, kárný soud jedná a rozhoduje v senátech složených z předsedy senátu, jeho zástupce a 4 přísedících. Předseda senátu je soudcem Nejvyššího správního soudu a jeho zástupce je soudcem Nejvyššího soudu. Dva z přísedících jsou soudní exekutoři, dva jsou osoby navržené podle odstavce 4 věty třetí a čtvrté. Mezi přísedícími, kteří nejsou soudními exekutory, musí být vždy nejméně jeden advokát a jedna osoba navržená Veřejným ochráncem práv.“

Ivan Bartoš má pravdu v tom, že členové kárných senátů na Nejvyšším správním soudu nejsou vybíraní náhodně z ulice. Ve složení senátu ze soudců a nesoudců se shoduje jen s kárným soudem ve věcech soudců. Při senátech kárných soudů státních zástupců a exekutorů je počet soudců nižší.

Na webových stránkách Michala Horáčka dnes již není možné dohledat minulá setkání s konkrétními daty, kdy setkání proběhla.

Obdobný výrok Michala Horáčka jsme ověřovali 7. července, tehdy měl na svých stránkách záložku „kde se potkáme“, která kromě budoucích setkání s daty obsahovala také mapu se zanesenými místy setkání minulých. Už tehdy ale všechny ukončené zastávky Horáčka nebylo možné identifikovat podle data.

V minulých měsících se ale struktura webových stránek Michala Horáčka změnila. V sekci „kde se potkáme“ nalezneme nově pouze budoucí setkání a jejich lokalizaci na mapě. Dále je zde dostupná záložka „navštívená místa“, která obsahuje pouze výčet měst bez jakékoliv reference ke konkrétnímu datu. V této sekci je zmíněno dohromady 224 míst. Je tedy možné, že některé obce navštívil Horáček opakovaně, resp. v nich navštívil více akcí. Souhrnné číslo ovšem není dostupné, a proto výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů vstoupil v platnost již roku 2005. Přehled žádostí o připojení solární elektrárny nikde zveřejněn není, růst počtu solárních elektráren však můžeme snadno vypozorovat srovnáním výročních zpráv ERÚ z let 2008 (oddíl základní informace o subjektech, výběr solárních elektráren) a 2009 (oddíl výrobci elektřiny, ČEPS a RDPS, výběr solárních elektráren). Většina elektráren ve výběru byla uvedena do provozu až v roce 2009.

Vláda Mirka Topolánka padla skutečně 24. března 2009.

Doplnění: Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť absence vlády s důvěrou měla v Belgii přímý vliv na snížení ratingu. Dobu, po kterou tento kabinet absentoval, popisuje Topolánek korektně.

Doba formování nové vlády v Belgii trvala v Topolánkem zmíněném období přibližně 19 měsíců – konkrétně od 26. dubna 2010 do 6. prosince 2011, což je o něco více než rok a půl.

Během tohoto období došlo v Belgii k nárůstu reálného HDP. Jak uvádí Eurostat, tempo růstu v roce 2010 bylo 2,7 % a o rok později 1,8 %. Studie webu Economy Watch naznačuje, že takový vývoj je možné vysvětlit absencí vládních škrtů.

Koncem roku 2010 byl agenturou Standard & Poor's snížen výhled na belgický dluh ze stabilního na negativní. Standard & Poor's zároveň upozornila, že může snížit ratingové hodnocení země, pokud v dohledné době nebude vytvořena vláda, protože má obavy o udržení veřejných financí. Belgie byla zasažena dluhovou krizí, došlo k nárůstu státního dluhu, který se vyšplhal až na skoro 100 % HDP. Vláda sestavená nebyla a zemi v roce 2011 nakonec byl snížen rating z AA+ na AA.

Další negativní související faktory jako např. prestiž země, o níž Topolánek v kontextu mluví (uvádí, že se snažil udržet svůj kabinet i kvůli důvěryhodnosti státu), jsou reálně neměřitelné. K snížení ratingu Belgie ale ve značné míře přispěla politická nestabilita země, výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Na základě dat Českého statistického úřadu lze konstatovat, že je Kulhánkův výrok pravdivý. Dovoz z Číny převyšuje český export do této země zhruba desetkrát.

V roce 2009 hrozily Akademii věd (AV) zásadní rozpočtové škrty v souvislosti s reformou financování vědy a finanční krizí. Podle vědců byly tyto škrty likvidační. Po řadě protestů, mediálních vyjádření i jednání k nim nedošlo. Drahoš byl přímým účastníkem těchto jednání, oznámení o umenšení škrtů veřejně zaznělo po jeho schůzce s tehdejším předsedou vlády Fischerem. Z těchto důvodů je výrok hodnocen jako pravdivý.

Šlo o krizi ohledně rozpočtu na vědu na rok 2010 (s výhledem na roky 2011 a 2012) za Fischerovy úřednické vlády, konkrétně po usnesení vlády z 29. července 2009. Příprava reformy ale začala již s Topolánkovou vládou: v průběhu ledna 2008 byla schválena východiska reformy a v březnu pak dokument o samotné reformě.

Zmiňovaná reforma provádí hodnocení výsledků (například publikací, patentů, článků, softwaru atd.) konkrétní instituce převodem na jednotnou numerickou škálu (jde tedy o kvantifikaci vědeckých výstupů). Tuto metodiku považovali vědci za nesprávně postavenou, navíc počítala s větším přísunem peněz do aplikovaného výzkumu (což se dotýká pracovišť AV, které z velké části pracují na výzkumu základním). V souladu s reformou byla první Metodika hodnocení výsledků výzkumu, od které se pak mělo odvíjet konkrétní financování.

Dodejme, že do škrtů na vědu se navíc promítla i potřeba škrtů vzhledem k ekonomické krizi. To je však otázkou celkových priorit státního rozpočtu.

Akademie proti škrtům protestovala. Proti návrhu rozpočtu se stavěly také další výzkumné organizace, jako Rada veřejných výzkumných institucí aplikovaného výzkumu nebo Učená společnost České republiky. Proti škrtům na vědu také probíhaly demonstrace. Vědci považovali reformu za likvidační pro základní výzkum, hlavně pro AV.

Pokud se podíváme na konkrétní čísla, původní plán rozpočtu z roku 2009 počítal s 20% poklesem rozpočtu AV. Zejména ale návrh počítal s dalším postupným krácením výdajů. Z výdajů ve výši 5,8 miliardy, které AV měla rozpočtovány pro rok 2009, šlo o snížení až na 2,8 miliardy v roce 2012. To se nakonec nestalo.

Předseda Drahoš vedl jednání s premiérem Fischerem (jehož vláda nahradila tu Topolánkovu, která padla v březnu 2009) a dosáhl výrazně menšího snížení rozpočtu, než bylo v plánu, a vláda též upustila od návrhu snižovat rozpočet v dalších letech. Toto jednání se uskutečnilo 30. července 2009 a premiér Fischer po něm uvedl, že vláda škrty vůči AV sníží o půl miliardy korun oproti své původní představě. Pokud budeme sledovat, jak se v daných letech vyvíjel rozpočet Akademie věd, je zjevné, že se sice snížil právě v daném roce a postupně mírně klesal, nedošlo ovšem k výraznému seškrtání rozpočtu až na polovinu, jak bylo původně zamýšleno.

Boje o rozpočet ve vědě a metodiku hodnocení výsledků se však táhly delší dobu. V roce 2010 pak bylo obměněno složení Rady pro výzkum, vědu a inovace, která o metodice rozhoduje. Usedl v ní právě Jiří Drahoš, další zástupci univerzit (také současný předseda ODS Petr Fiala) a též zástupci průmyslu.