Přehled ověřených výroků

Poslanec Plíšek opravdu navrhl novelu zákona, která by rušila ustanovení postihující urážku úřední osoby při výkonu její pravomoci, jež jsou obsažená v zákoně o některých přestupcích.

Poslanec Plíšek s dalšími 16 kolegy z poslaneckého klubu TOP 09 a Starostů předložil novelu (.pdf) zákona o některých přestupcích, která by měla nabýt účinnosti od 1. července 2017. V paragrafu 5 novely (.pdf, str. 5) navrhují vypustit část, podle které se občané dopustí přestupku znevážením postavení úřední osoby při výkonu její pravomoci.

Projednávání novely bylo navrženo na pořad 53. schůze, která začíná 29. listopadu 2016.

V dubnu 2016 schválila Poslanecká sněmovna novelu (.pdf), která by rozšířila pravomoci Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ). Ten by tak mohl kontrolovat hospodaření s veřejnými prostředky v obcích, krajích a ve firmách, kde mají obce, kraje či stát podíl.

Následně hlasoval o této novele Senát, který ji vetoval. Horní komora zároveň vládě doporučila, aby novelu předložila znovu, avšak v souladu se svým programovým prohlášením souběžně s návrhem na odstranění duplicit kontrolních systémů.

Poslanecká sněmovna, jíž byl návrh vrácen Senátem, jeho veto podpořila a zákon nepřijala potřebnou většinou.

Celý proces projednávání novely zákona o NKÚ v obou komorách Parlamentu lze nalézt na webu Poslanecké sněmovny zde.

Data, která Faltýnek uvádí, odpovídají skutečnosti. Nicméně jeho interpretace je zavádějící, protože naznačuje, že před rokem 2014 byly investice výrazně nižší, což není pravda. Rozdíl vychází z toho, že v absolutních číslech byly výdaje dříve nižší, neboť celkový objem rozpočtu byl nižší, nepracovalo se rovněž vždy s evropskými penězi.

Pokud bychom se podívali na jednotlivá léta z pohledu procentuálního podílu investičních výdajů, tak je pravdou, že rok 2015 byl prozatím nejlepší. Ovšem rok 2014, který Faltýnek zprůměrováním ostatních let fakticky vyzdvihuje, nebyl nijak zvlášť úspěšný. Pokud se podíváme na podíl výdajů, tak hned 9 let od roku 1997 bylo vydáváno z rozpočtu na investice více.

RokKapitálové výdaje (mld Kč)Výdaje celkem (mld Kč)Podíl 1997 *65,76549,1011,98 % 1998 *46,30536,648,63 % 1999 XXX 2000 60,90632,279,63 % 2001 51,42693,927,41 % 2002 53,46750,767,12 % 2003 63,30808,707,83 % 2004 66,14862,877,67 % 2005 81,99922,858,88 % 2006 108,541020,6310,63 % 2007 118,421092,2710,84 % 2008 108,081083,949,97 % 2009 134,231167,0111,50 % 2010 134,911156,7911,66 % 2011 123,691155,5310,70 % 2012 117,571152,3910,20 % 2013 103,241173,138,80 % 2014 112,381211,609,28 % 2015 176,251297,3213,59 %

* Za roky 1997 a 1998 nejsou k dispozici data o pokladním plnění, uvádíme pouze rozpočtované částky.

Za rok 1999 se nepodařilo dohledat žádná data. Spočteme-li průměr let 1997–2013 bez roku 1999, dostaneme se na číslo 89,87 miliardy, což se výrazně neliší od toho, které uvádí Jaroslav Faltýnek.

V letech 2014–2015 bylo ještě možné dočerpávat prostředky z programového období 2007 – 2013, zároveň už běželo nové programové období, prostředky plynoucí z EU proto byly v těchto letech vyšší než v těch předchozích.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, hlava státu si skutečně své bezprostřední okolí vybírá dle své vůle a není v tomto limitována. Je tedy pravdou, že Václav Havel i Miloš Zeman za své spolupracovníky zvolili uvedené pány.

Ivan Medek působil v letech 1993–1996 jako ředitel Odboru vnitřní politiky Kanceláře prezidenta republiky (KPR) a v letech 1996–2000 jako vedoucí Kanceláře prezidenta republiky (též kancléř). Karel Schwarzenberg byl vedoucím KPR v letech 1990–1992. Vratislav Mynář působí jako vedoucí KPR od roku 2013 do současnosti.

Martin Nejedlý nezastává žádnou úřednickou funkci v KPR, je však uveden v seznamu členů expertního týmu prezidenta republiky a také v seznamu jeho oficiálních poradců. Dodejme, že u Martina Nejedlého panují pochybnosti, co konkrétně v týmu prezidenta republiky dělá.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, neboť v nedávné minulosti byla panovníkovi (resp. panovnici) v Nizozemsku odebrána kompetence z důvodu, že příliš ingerovala do politických jednání v neprospěch jedné ze stran.

Nizozemsko se řadí mezi tzv. konstituční monarchie, panovníkova moc je stanovena a omezena ústavou. Současným králem Nizozemska je od roku 2013 Vilém Alexandr.

Od roku 1948 ústava stanovuje (.pdf, články 42–49, anglicky), že pouze ministři (a nikoliv panovník) jsou odpovědni za vládní rozhodnutí a zároveň jsou odpovědni parlamentu.

Ministři jsou taktéž odpovědni za svého panovníka a jeho projevy, tzv. ministerská odpovědnost. To znamená, že panovník nemůže být nucen abdikovat, zatímco ministři mohou.

Možnou politickou angažovanost popisuje ve své práci Formální pravomoce současných evropských monarchů a jejich reálné využitíJan Kozubík. Autor (strany 21 a 22) s odkazem na primární zdroje a další prameny k danému uvádí:

„Také nizozemská ústava uvádí ve svém 42 a 43 článku, že „vládu tvoří král a ministři; ministerský předseda a ostatní ministři jsou jmenování a propuštěni královským výnosem.“ Jak uvádí Colomer, formální i neformální pravidla a role panovníka při sestavování vlády byla v Nizozemském království téměř totožná s těmi belgickými. Po nových volbách jmenoval monarcha informatéra, jehož úkolem bylo nalézt stabilní kombinaci stran, které mohou utvořit většinovou vládu. Na základě těchto informací vybral formátera, který měl určit vhodného kandidáta na premiéra (většinou sama sebe) a ukončit vyjednávání ohledně programu příští vlády.

Všechny tyto kroky měly vést ke stabilní vládní koalici, přičemž reálná role panovníka v tomto procesu byla významná a silně ovlivňovala celý vyjednávací proces. Skrze informatéra a svůj vlastní vliv přispíval k rozhodnutí, které strany budou/nebudou zahrnuty do vyjednávání atd.

To se však v nedávné době změnilo. Mezi lety 1990-2012 se v Nizozemsku uskutečnily sedmery volby (1994, 1998, 2002, 2003, 2006, 2010, 2012), přičemž královna jmenovala po výše uvedené proceduře premiérem vždy předsedu vítězné strany. V tomto období byl obecně sledován pomalý, ale nesporný vzrůst moci a vlivu panovnice, nazývaný „beatrixmus“. To se projevilo zejména v roce 1994, kdy královna Beatrix nedala na názor většiny stran v parlamentu a jmenovala do čela vlády Wima Koka.

Tento akt panovnice byl označován jako „státní převrat“. Vznikla tak totiž tzv. purpurová koalice a poprvé od roku 1918 nebyli do vlády zahrnuti Křesťanští demokraté. Situace se však radikálně změnila v roce 2012, kdy role panovníka ve výše uvedené proceduře přestala platit. Královně bylo vyčítáno, že při volbách v roce 2010 zašla ve své roli příliš daleko, když dělala vše proto, aby vyloučila anti-imigrantskou stranu VVD z vyjednávacího procesu.

Nizozemský monarcha tak byl 139a článkem jednacího řádu dolní komory parlamentu z povolebního vyjednávání vyloučen. Jeho roli převzala Poslanecká sněmovna, která zahájí ihned po volbách plenární zasedání, kde prodiskutuje výsledky voleb a zvolí informátéra a později formátera. Tímto aktem byl panovník Nizozemského království zbaven jedné ze svých nejvýraznějších reálně využívaných pravomocí.“

Autor dále píše (str. 32): „Do roku 2012 bylo možné považovat za poměrně silného panovníka nizozemskou královnu Beatrix, která výrazně zasahovala do formování nové vlády. Jak bylo však uvedeno výše, tato výsada jí byla odebrána a lze se domnívat, že výraznější role byla spojena se samotnou osobností panovnice spíše než s institucí nizozemské hlavy státu.“

Současný panovník Vilém Alexandr se pak např. ve své veřejné řeči 19. září 2013 vyjádřil, že období sociálního státu, jak jej obyvatelé Nizozemska znají, pomalu končí. Toto popisuje např. The Independent. I z této události je patrné, že přísně apolitický panovník v Nizozemsku není. V daném případě souzněla jeho řeč s vládou. Šlo navíc o věc, která je velké politikum a nejde tak říci, že by i v tomto byl panovník přísně neutrální.

Výrok tedy s odkazem na výše uvedená fakta hodnotíme jako nepravdivý.

Při odvolávání členů vlády je dle koaliční smlouvy vyžadován souhlas předsedy příslušné koaliční strany, za kterou je člen vlády nominován. Odvoláním člena bez souhlasu příslušného předsedy by premiér porušil koaliční smlouvu.

Dle koaliční smlouvy (.pdf, str. 31, odst. 4) musí mít předseda vlády pro odvolání člena vlády souhlas předsedy příslušné koaliční strany, za kterou je tento člen nominovaný. Pokud by se tedy premiér Sobotka rozhodl odvolat člena vlády za ANO či KDU-ČSL, museli by s tím souhlasit předsedové těchto stran, tj. Andrej Babiš, respektive Pavel Bělobrádek. Odvoláním člena vlády nominovaného za jejich stranu bez jejich souhlasu by premiér porušil koaliční smlouvu.

Předsedové koaličních stran kromě vydávání souhlasu s odvoláním člena vlády nominovaného za jejich stranu mohou zároveň sami navrhnout (.pdf, str. 31, odst. 4) odvolání vlastního člena vlády premiérovi. V takovém případě by měl premiér tento návrh respektovat. Další postup následně dle koaliční smlouvy podléhá dohodě premiéra s předsedou příslušné koaliční strany.

Premiér tedy nemůže libovolně odvolávat členy vlády nominované jinými koaličními stranami. Bez souhlasu předsedů těchto stran by se dopustil porušení koaliční smlouvy. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Prezident republiky si opravdu sám vybírá svůj tým, tj. vedoucího Kanceláře prezidenta republiky a další vedoucí pracovníky. Dle zákona o Kanceláři prezidenta republiky je prezident jmenuje i odvolává dle vlastního názoru.

Postavení Kanceláře prezidenta republiky je upraveno v zákoně o Kanceláři prezidenta republiky. V jejím čele stojí vedoucí kanceláře, kterého jmenuje a odvolává prezident. Ten dále stanovuje vnitřní organizaci kanceláře a okruh vedoucích pracovníků, jež opět jmenuje i odvolává. Seznam vedoucích pracovníků je dostupný na stránkách prezidenta, schéma vlevo dole pak znázorňuje základní organizační strukturu kanceláře.

Zdroj: Hrad.cz

Kancelář prezidenta republiky ani její pracovníci nespadají pod služební zákon, neboť nesplňují podmínky vymezené v § 3 zákona o státní službě (Kancelář prezidenta republiky je sice zřízená zákonem, ale není výslovně označena jako správní úřad či orgán státní správy). Potvrzuje to i seznam (.pdf) služebních úřadů vedený ministerstvem vnitra, který tuto instituci neobsahuje.

Výběr členů kanceláře je tedy opravdu pouze věcí prezidenta a kancelář rovněž nespadá pod služební zákon, výrok je proto hodnocen jako pravdivý.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, strany současné opozice ve skutečnosti všem uvedeným zákonům nebránily.

Služební zákon

V roce 2002 byl přijat služební zákon č. 218/ 2002 jako jedna z podmínek vstupu ČR do EU, jeho účinnost však byla celkem pětkrát odložena. Na odložení účinnosti zákona se podílely tyto strany (zahrnuty jsou pouze strany, které existují/ mají v současnosti parlamentní zastoupení): v roce 2003 ČSSD, KDU-ČSL, v roce 2004 ČSSD, KDU-ČSL, v roce 2006 ČSSD, ODS, KSČM a někteří poslanci KDU-ČSL, v roce 2008 ODS, KDU-ČSL a někteří poslanci ČSSD a v roce 2011 podpořili odložení účinnosti zákona poslanci ODS, TOP 09, VV a 1 poslanec za ČSSD.

V roce 2013 předložila skupina poslanců z ČSSD nový návrh služebního zákona. Tento návrh byl ve 3. čtení schválen poslanci ČSSD, ANO, KDU-ČSL, ODS, TOP 09. Proti hlasovali poslanci Úsvitu a zdrželi se poslanci z KSČM. Poslanecká sněmovna následně přehlasovala prezidentovo veto tohoto návrhu, hlasování bylo stranicky rozloženo stejně jako v předchozím hlasování.

Z procesu přijímání služebního zákona vyplývá, že nelze jednoznačně tvrdit, že byl blokován současnými opozičními politickými stranami. V minulosti byl blokován také ČSSD nebo KDU-ČSL, v současnosti byl naopak podpořen také některými opozičními stranami.

Registr smluv

Návrh zákona, který by vedl ke vzniku tzv. registru smluv, byl navržen skupinou poslanců v roce 2012. Mezi navrhujícími poslanci byli zástupci vládních stran, tedy ODS, TOP 09 a VV. Projednávání příslušného sněmovního tisku (č. 740/0) (.pdf) bylo ukončeno s koncem volebního období v roce 2013. Hlavním iniciátorem této předlohy byl poslanec Jan Farský z klubu TOP 09 a Starostové.

Ten byl rovněž zástupcem předkladatele i v tomto období, kdy byl opět návrh (.pdf) zákona předložen. Šlo o poslanecký návrh, který byl podpořen napříč spektrem a nešlo tak o zásluhu pouze ANO či vládní koalice. Schválen byl na podzim 2015, proti jeho přijetí hlasoval poslanecký klub KSČM a jeden zástupce ODS.

Ani v tomto případě nelze tvrdit, že byl zákon blokován současnými opozičními stranami – s výjimkou KSČM a jednoho poslance za ODS. Naopak návrh jako první předložili poslanci napříč spektrem, které ze značné části tvořili poslanci dnešní opozice. Značná část zástupců současné opozice také nový návrh z roku 2013 podpořila.

Dodejme rovněž, že v únoru 2017 došlo k významnému okleštění registru smluv, kdy z něj byly vyňaty státní a národní podniky a také obecní a krajské společnosti.

Financování politických stran

Návrh zákona upravující financování politických stran ve prospěch větší transparentnosti předložilo ministerstvo vnitra (MV) v roce 2012, tedy za vlády Petra Nečase (ODS, TOP 09, VV). Vláda této návrh svým usnesením (.pdf) schválila, ale projednávání tohoto zákona v Poslanecké sněmovně předčasně ukončil (.pdf) pád Nečasovy vlády.

Sobotkova vláda předložila Poslanecké sněmovně nový návrh (.pdf) zákona v létě 2015. Zákon č. 302/ 2016 Sb. byl přijat v červnu 2016, proti hlasovalo 36 zástupců opozice (28 KSČM, 1 ODS, 6 Úsvit, 1 nezařazený) a čtyři zástupci stran vládní koalice (3 ANO, 1 KDU-ČSL).

Tento zákon nejprve předložila část stran bývalé vládní koalice, které v současnosti tvoří část opozice. Návrh současné vlády byl pravicovou částí opozice (kromě jednoho poslance ODS) podpořen, nedošlo k jeho blokaci.

Prokazování původu majetku

Vládní novelu zákona o změně zákona v souvislosti s prokazováním původu majetku předložila Sobotkova vláda v červnu 2015. Tento návrh byl Poslaneckou sněmovnou schválen v červenci 2016, proti jeho přijetí hlasovala část opozice, a to 17 poslanců TOP 09 a 16 poslanců ODS. Jednalo se však o deklaratorní blokaci zákona, neboť tento počet zákonodárců nemohl přijetí zmíněného zákona zablokovat.

Zákon o prokazování původu majetku byl částí opozice podpořen a částí (ODS a TOP 09) odmítnut. Dodejme, že proti majetkovým přiznáním či prokazování příjmů jsou pravicové strany dlouhodobě, což vyplývá z jejich politického a ideového zaměření. Otázkou také je, zda takto nadefinovaný zákon z dílny vlády je přímo protikorupčním opatřením, v rámci daného výroku tuto věc nehodnotíme.

Zadávání veřejných zakázek

Návrh zákona předložila vláda Bohuslava Sobotky v říjnu 2015. Návrh zákona byl Poslaneckou sněmovnou přijat v dubnu 2016 a to hlasy vládních i většiny opozičních stran. Proti hlasovali poslanci ODS a jeden zástupce Úsvitu.

Kromě ODS a jednoho zástupce Úsvitu podpořily přijetí tohoto zákona všechny opoziční i koaliční politické strany, nelze tedy hovořit o tom, že by opoziční strany přijetí tohoto zákona léta bránily. U některých pozměňovacích návrhů bylo diskutováno, zda právě tyto nejsou problematické (např. zvyšování podílu víceprácí).

Není také pravdou, že by v rámci zadávání veřejných zakázek nedělala stávající opozice nic. V minulém volebním období prosadila novelu zákona (resp. několik novel), která kromě dalšího např. zrušila tzv. losovačky, dále se snížily limity, kdy je nutné vypsat veřejnou zakázku atd. Není tedy pravdou, že by v tomto současná opozice nic nedělala.

Prezident Zeman kritizoval při projevu 9. listopadu 2016 (ke zvolení nového amerického prezidenta Trumpa) současného amerického velvyslance Schapira. Důvodem bylo mimo jiné to, že se Schapiro neúčastnil hradních oslav státního svátku 28. října 2016.

„Věřím, že vztahy se Spojenými státy se touto volbou dále zlepší a nebudou zatíženy některými nedorozuměními, jako je například ne zcela profesionální postoj současného amerického velvyslance pana Schapira, který dává nevyžádané rady prezidentovi republiky, kam má, či spíše kam nemá cestovat, a který se jako téměř jediný z velvyslanců ani nezúčastnil státního svátku 28. října na Pražském hradě.“

Tato informace byla vyvrácena, Schapiro se totiž oslav účastnil. Miloš Zeman se velvyslanci nepřímo omluvil prostřednictvím prohlášení. Informaci o neúčasti amerického velvyslance totiž obdržel od protokolu prezidentské kanceláře. „Pokud by tato informace nebyla správná, prezident republiky se samozřejmě omlouvá panu velvyslanci."

Zvýšení sazeb DPH bylo skutečně od začátku přechodné opatření byť jeho platnost končila v roce 2016, nikoliv 2015 jak uvádí Kalousek. Již v roce 2015 ale měla skončit tzv. solidární přirážka (zvýšení daní o 7 % pro lidi s vysokými příjmy). Současná vláda obě tato opatření aktivně zrušila. Přesto je zavádějící tvrdit, že pokud by vláda tato opatření nezrušila, lidi by dostali peníze zpátky. Znamenalo by to pouze, že se mírně sníží sazba daně a lidem více peněz zůstane. Nebude se jim ale vracet to, co zaplatili navíc při dočasném zvýšení sazeb.

Miroslav Kalousek hovoří o dvou novelách. První z nich, novela č. 458/2011 Sb., o změně zákonů související se zřízením jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových a pojistných zákonů, byla sněmovnou schválena na konci roku 2011 a upravovala řadu zákonů s účinností převážně od 1. ledna 2015. Z pohledu daně z příjmů rušila tzv. solidární zvýšení daně (§ 16a současného zákona) a upravovala i základ daně, do kterého by se nadále nezahrnovalo pojistné placené zaměstnavatelem za zaměstnance (tzv. superhrubá daň, § 6 odst. 12 zákona). Tato a další ustanovení byla zrušena novelou č. 267/2014 Sb., kterou prosadila současná koalice. Kvůli této změně tedy nadále platí výše zmíněná opatření, která podle původně platné legislativy měla k 1. lednu 2015 skončit.

Co se DPH týče, ty byly za Miroslava Kalouska zvýšeny novelou č. 500/2012 Sb., o změně daňových, pojistných a dalších zákonů v souvislosti se snižováním schodků veřejných rozpočtů. Zde se v části druhé zvyšují sazby z 20 a 14 na 21 a 15 procent. Zároveň ale zákon v původním znění obsahoval část dvanáctou, kde se obě sazby sjednocují na 17,5 procenta. Tato část měla být účinná od 1. ledna 2016, byla však zrušena novelou č. 262/2014 Sb. Sazby DPH proto i nadále zůstávají na 21 a 15 procentech.