Přehled ověřených výroků

Místopředsedkyně Udženija směšuje počty státních zaměstnanců a úředníků. Je pravda, že například za vlády Petra Nečase (ODS, 2010 až 2013) byl počet státních zaměstnanců relativně stabilní. Nejedná se však jen o úředníky, ale o veškeré zaměstnance organizačních složek státu. Samostatná statistika pouze pro úředníky neexistuje. I proto výrok hodnotíme jako zavádějící.

Počet státních zaměstnanců naplánovaných ve státních rozpočtech v letech 2010 až 2017 znázorňuje následující graf:

Zdroj: Zpráva k návrhu zákona o státním rozpočtu za rok 2011, 2012, 2013, 2014, 2015, 2016, 2017

Jak je z grafu patrné, v letech 2011 až 2015 byl počet státních zaměstnanců poměrně stabilní s výjimkou roku 2012, kdy se snížil o 8 tisíc. V roce 2016 pak počet státních zaměstnanců narostl o 13 tisíc a pro rok 2017 je v rozpočtu plánovaný další nárůst o 7,6 tisíc.

Nejedná se však jen o úředníky, ale také o ústavní činitele, soudce, učitele na základních školách, vojáky, hasiče nebo policisty. Zároveň je potřeba přiznat, že minimálně částečně je nárůst v posledních letech způsoben počátkem účinnosti služebního zákona, kvůli kterému bylo nutné přijmout řadu úředníků.

Simona Kratochvílová a Kateřina Valachová spolupracovaly nejen na ministerstvu školství (od roku 2015), ale již předtím (2014–2015) obě působily na Úřadu vlády v oblasti legislativy.

Jaký byl záměr ve výběru Simony Kratochvílové, nelze posoudit, nicméně byla jmenována náměstkyní pro sport v červnu 2016 na základě výběrového řízení (do kterého se přihlásilo šest uchazečů). Dříve byla ředitelkou kanceláře Valachové (do tohoto období spadá incident, kdy Kratochvílová po kolapsu Valachové doprovázela sanitku v ministerském autě s majáčkem). Jak je vidět v jejím životopise, v oblasti sportu se předtím nepohybovala a jejími obory jsou management a andragogika. Požadavky vypsané ve výběrovém řízení byly na magisterský stupeň vzdělání a znalost jazyků (.pdf, str. 3).

O správnosti slov ministra vnitra Milana Chovance ani o psychologickém profilu německého eurokomisaře Günther Oettingera se u nás nedočtete. Chovanec ovšem slovní obrat o přivázání za nohu použil před dvěma lety.

Postoj Milana Chovance k přijímání uprchlíků je dlouhodobě konzistentní. V roce 2015, kdy uprchlické téma rezonovalo celou Evropou, řekl Chovanec před českými poslanci, že Syřany nebo Pákistánce, kteří zde být nechtějí, nemůžeme držet za nohu, aby tu zůstali.

S nápadem sjednotit azylové právo a stejně tak sociální benefity pro migranty přišel v září 2016 německý komisař pro digitální ekonomiku a společnost Günther Oettinger. Nešlo nicméně o oficiální návrh, který by předložil na evropské půdě. Oettinger v rozhovoru pro německý deník Main Post pouze vyslovil myšlenku, že pokud by se sjednotilo azylové právo a dávky, nebyly by nutné kvóty, protože by se snížila atraktivita některých zemí.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť zmíněná investice sice skutečně není doprovázena striktním určením, že zaměstnanci mohou být pouze z České republiky, vláda ovšem nemá kompetenci, aby takové rozhodnutí učinila. Jelikož je Česká republika součástí volného pracovního trhu EU, je možnost takové regulace vyloučena, a je tudíž nekorektní přisuzovat danou věc vládě.

Jihokorejský výrobce pneumatik Nexen Tire Corporation působí v průmyslové zóně Triangle na Žatecku od 25. června 2014, kdy byla podepsána investiční smlouva mezi firmou Nexen na jedné straně a vládou ČR, ministerstvem průmyslu a obchodu (MPO), agenturou CzechInvest, Ústeckým krajem i městem Žatec na straně druhé. Objem peněz investovaných firmou Nexen činí v první fází 22,8 mld. korun, v další fázi by mohlo dojít k nárůstu investic až na 45 mld.

V Ústeckém kraji dojde k vytvoření až 2 300 nových pracovních míst, z nichž maximálně pro 1 500 vytvoří Česká republika investiční pobídky dle zákona č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách. Český stát se zavazuje podpořit vznik jednoho pracovního místa částkou 200 000 Kč – vynásobeno 1 500 místy vychází suma 300 mil. korun. Další investiční pobídky v hodnotě 3,5 mld. korun budou vynaloženy na slevy na dani, kompenzaci Ústeckému kraji nebo na hmotnou podporu v rámci strategické investiční akce. Návratnost investice ČR má však být podle tehdejšího ministra průmyslu Jana Mládka dvojnásobná.

Společnost Nexen se zavázala, že nová pracovní místa obsadí pouze „občany České republiky nebo státními příslušníky jiného členského státu Evropské unie nebo jejich rodinnými příslušníky.“ Již v roce 1968 bylo vydáno Nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 (.pdf) o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství. To ve svém prvním článku (str. 3) obsahuje tvrzení, že „každý státní příslušník členského státu má právo (...) na přístup k zaměstnání a na jeho výkon na území jiného členského státu“ a „na území jiného členského státu požívá zejména stejné přednosti pro přístup k volnému zaměstnání, jakou mají státní příslušníci tohoto státu.“ To samé pak říká zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Na pracovníky ze zemí EU se tak musí nahlížet stejně jako na pracovníky z ČR a národnost nerozhoduje.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť ve skutečnosti v daném období policie zadržela minimum „nezákonných migrantů z islámských zemí“. Tomio Okamura pracuje se souhrnným číslem nepřesně. Většina nelegálních migrantů totiž pochází z úplně jiných zemí. U některých muslimů, kteří do statistiky spadají, byl navíc jejich přečin zapříčiněn překročením povolené doby pobytu v rámci léčebných pobytů.

Dle zprávy cizinecké policie bylo za první čtvrtletí letošního roku při nelegální migraci zadrženo 1166 osob. Z pohledu národnosti převládali obyvatelé následujících zemí: Ukrajinci (434), Vietnamci (78), Moldavané (63), Rusové (59) a Uzbeci (45). Ze zmíněných pěti zemí je islám většinovým náboženstvím pouze v Uzbekistánu.

Dále se jednalo o 17 Syřanů, 2 Kuvajťany a 36 občanů Saúdské Arábie. Ti ovšem (Saúdští Arabové a Kuvajťané), jak policie uvádí, nejčastěji překračují povolenou dobu pobytu v rámci léčebných pobytů. Spojovat je tedy s nezákonnou migrací, je přinejmenším zavádějící.

Doplňme rovněž informaci a tranzitní nelegální migraci:

„Co se týká tranzitní nelegální migrace (nelegální vstup hlavně z Rakouska a Slovenska s cílem pokračovat přes naše území do Německa, resp. dalších států EU/Schengenu), pokračuje v roce 2017 pokles tlaku. Ve sledovaném období byly tyto osoby zjištěny v minimální míře (11 občanů Sýrie, 9 občanů Iráku, 8 občanů z Afghánistánu, 6 občanů Alžírska a 5 z Íránu). V pěti případech byli cizinci odhaleni přímo v úkrytu v dopravním prostředku. Celkem se jednalo o 6 osob (4 z Afghánistánu a 2 z Pákistánu) ukrytých v nákladním automobilu, kdy 5 osob bylo odhaleno na vstupu ze Slovenska a 1 osoba při vycestování do Polska.Od ledna do března 2017 bylo při nelegální migraci přes vnější schengenskou hranici ČR (mezinárodní letiště) hlášeno 39 případů. V meziročním porovnání se jedná o mírné zvýšení o 5 osob oproti stejnému období v loňském roce. Z hlediska směru převládal směr do České republiky. Nejvíce záchytů bylo hlášeno z Mezinárodního letiště Václava Havla v Praze (37 osob), dále po jedné osobě z Mezinárodního letiště Brno Tuřany a Ostrava Mošnov. Výčet státních příslušností byl velmi rozmanitý (celkem 21 státních příslušností), kdy se nejvíce jednalo o uprchlíky dle Konvence 1951 (5 osob) a z Ruska (5 osob).“

Je sice pravda, že ve zmíněných zemích do zdravotnictví teče více peněz ze soukromých zdrojů, není to ovšem jediný důvod, proč jsou tam lékaři lépe placeni. V obou zemích se do systému dává více peněz (v poměru k HDP) z veřejných prostředků, navíc v obou zemích jsou platy obecně výrazně vyšší, než jak je tomu u nás. Spojení, že odchody lékařů jsou výsledkem zavedení nadstandardů ve jmenovaných státech, hodnotíme jako zavádějící.

Dle statistik OECD obě země vydávají do zdravotnictví oproti ČR dlouhodobě výrazně více finančních prostředků z veřejných rozpočtů. V roce 2015 (údaje za rok 2016 jsou prozatím předběžné) činily v Německu veřejné výdaje do zdravotnictví 9,4 % HDP a v Rakousku 7,8 % HDP. Pro srovnání, z veřejných zdrojů ČR bylo do zdravotnictví ve stejném roce vydáno 6 % HDP. Více financí putuje v obou zemích do zdravotnictví i ze soukromých zdrojů.

V Německu existuje spoluúčast ve výši 10 € za den na max. 28 dní v roce. Při volitelných službách, např. ošetření primářem, dosahuje spoluúčast 100 %. V Rakousku se výše spoluúčasti za den hospitalizace pohybuje mezi 12,50–20,60 € podle spolkové země po dobu max. 28 dní v roce. Pokud si pacient vyžádá přijetí do tzv. zvláštní třídy, hospitalizační náklady vychází na podstatně vyšší částky.

Spoluúčast nelze brát za jediný důvod vyšších platů lékařů v Německu a Rakousku rovněž z toho důvodu, že platy v těchto zemích jsou obecně na jiné, mnohem vyšší úrovni než platy v České republice. Tato skutečnost samozřejmě platí i pro platy lékařů.

Pro představu, dle Medlines News, jež ukazuje statistiku minimálních a maximálních platů lékařů napříč státy EU v roce 2011, se platy lékařů v Německu pohybovaly mezi 3842–7468 € a v Rakousku v rozmezí 2091–6393 €. V ČR byly platy lékařů v rozmezí 839–1369 €. V této souvislosti je nutné podotknout, že se jedná o statistiku pro rok 2011 a od té doby došlo k zvýšení platů českých lékařů. I přesto se však platy českých lékařů s těmi v Německu a Rakousku nemohou rovnat.

Lékaři absolventi v současné době v Německu a Rakousku obvykle pobírají více než 4000 € měsíčně. Vyšší platy jsou spojeny mj. se získáváním atestací. Plat lékaře po první atestaci se významně zvyšuje.

Vláda svým usnesením (.pdf) skutečně zvýšila mzdy ve zdravotnictví, a to o 10 % k 1. lednu 2017. Česká televize však upozornila na to, že změnu na svých výplatních páskách nemuseli zaznamenat zaměstnanci nemocničních akciových společností.

O zavedení kvót nerozhodla Komise, nýbrž Rada. To jsou zástupci všech členských států Evropské unie (za nás v daném hlasování ministr vnitra). Česká republika hlasovala proti rozhodnutí, vzhledem k systému rozhodování kvalifikovanou většinou však byla přehlasována. Výrok poslance Babiše tak hodnotíme jako nepravdivý.

Problematika přistěhovalectví a azylu je jednou z politik, na kterých se Evropská unie podílí spolu s ostatními členskými státy. Právním základem pro tuto pravomoc je Smlouva o fungování Evropské unie, která umožňuje v případě, že se některý z členských států dostane do stavu nouze v důsledku migrační krize, přijmout dočasná opatření (.pdf, čl. 78(3)). O přijetí takových opatření rozhoduje Rada na návrh Komise kvalifikovanou většinou.

Nyní je třeba si objasnit, co za orgán vlastně Rada je. Rada je legislativním orgánem Evropské unie složeným z ministrů členských států, který v některých záležitostech rozhoduje společně s Evropským parlamentem a v jiných záležitostech sám po konzultaci s Evropským parlamentem. V Radě se může rozhodovat několika způsoby, přičemž obecným způsobem je rozhodování kvalifikovanou většinou (.pdf, čl. 16(3)). To znamená, že pro přijetí určitého opatření není třeba souhlasu všech členských států, nýbrž pouze určité většiny. Konkrétně musí pro přijetí rozhodnutí hlasovat alespoň 55 % členských států reprezentujících 65 % obyvatel EU (.pdf, čl. 238(3)).

Přesně taková situace nastala v létě roku 2015, kdy se ve stavu nouze v důsledku migrační krize ocitly Řecko a Itálie. Rada na situaci zareagovala přijetím dvou rozhodnutí o relokaci žadatelů o mezinárodní ochranu, nebo-li kvótách. Prvním z nich bylo rozhodnuto o přemístění 40 000 osob, druhé pak zvýšilo tento počet o dalších 120 000.

Co se týče role České republiky, ta se již v červenci 2015 usnesla (.pdf) na přijetí 1100 z původně 40 000 přemísťovaných osob. V případě rozhodnutí Rady o relokaci 120 000 osob hlasovala ČR prostřednictvím ministra vnitra Chovance proti jeho přijetí, avšak vzhledem k výše popsanému mechanismu hlasování kvalifikovanou většinou byla přehlasována. V červnu letošního roku pak vláda rozhodla (.pdf) o pozastavení provádění relokací osob, a to jak na základě svého vlastního usnesení, tak na základě rozhodnutí Rady.

Komise v celé záležitosti hraje několik rolí. Zaprvé sama navrhla rozhodnutí o kvótách, dále jako orgán dohlížející na dodržování práva EU vyzvala státy k provádění rozhodnutí o kvótách. Na základě šetření pak letos v červnu rozhodla o zahájení řízení o porušení povinnosti v důsledku nerespektování rozhodnutí o kvótách vůči třem členským státům, mezi které patří i Česká republika. Sama však rozhodnutí o kvótách nepřijala.

O kvótách rozhodla nikoliv Komise, nýbrž Rada, která se skládá ze zástupců všech členských států. Česká republika hlasovala proti kvótám, avšak byla přehlasována. Výrok poslance Babiše proto hodnotíme jako nepravdivý.

Územní plánování na úrovni obcí má na starosti dle stavebního zákona (183/2006 Sb.) obecní úřad obce s rozšířenou působností (úřad územního plánování). Ten pořizuje územní plán a územní plánovací podklady (§ 6).

Stavební úřad vydává územní rozhodnutí, územní souhlas a poskytuje informace pro územně plánovací podklady a dokumentace (§ 6). Tzv. obecným stavebním úřadem může být ministerstvo, krajský úřad, úřad obce s rozšířenou působností či pověřený obecní úřad (§ 13).

Novela stavebního zákona nemá za cíl rušení stavebních úřadů a stávající strukturu těchto institucí nemění.

Dle záznamu z jednání Poslanecké sněmovny v říjnu 2016, kde Karla Šlechtová novelu zákona představovala, je zřejmé, že současná novela organizaci úřadů měnit nebude. Zároveň však ministryně naznačila, že větší změny mohou přijít v novém návrhu zákona, který MMR připravuje.

„Navrženou úpravu společného řízení považuji za maximum, kterého bylo možné dosáhnout při zachování současné organizace veřejné správy a v rámci formátu novely, nikoliv návrhu nového zákona, který v tuto chvíli ministerstvo pro místní rozvoj také připravuje. Novela stavebního zákona žádným způsobem nezasahuje do počtu existujících obecních stavebních úřadů.“

Eurozóna jako celek sice průměrně vykazuje vyšší zadlužení než země, které eurem neplatí, neexistuje však přímá souvislost mezi členstvím v eurozóně a výší zadlužení. Mezi jejími členy najdeme země s velmi nízkým i země s extrémně vysokým zadlužením. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící.

Porovnáme-li ukazatel státního dluhu členských zemí EU v poměru k jejich HDP za rok 2016, jsou na první pohled viditelné rozdíly – od Estonska s 9,5 % HDP po Řecko zadlužené 179 % HDP. Průměrný dluh všech členských států EU je pak 83,5 % HDP. Značné rozdíly jsou i mezi zeměmi, které zmiňuje Babiš (zvýrazněné v grafu níže). Kromě nich nepatří do eurozóny také Švédsko, Dánsko, Chorvatsko, Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko.

Mezi nejméně zadlužené země EU patří ČR, Bulharsko a Rumunsko, najdeme tam ale i pobaltské země nebo Lucembursko, které eurem platí. Na opačné straně grafu se nachází zejména jihoevropské země eurozóny, nadprůměrného zadlužení v rámci EU ale dosahuje i Chorvatsko či Babišem zmíněná Velká Británie.

Babiš mluví také o Německu, které uvádí jako výjimku mezi zeměmi eurozóny. Zadlužení této země je sice pod průměrem EU, v rámci eurozóny bychom ale našli i země se značně nižším zadlužením.

Pokud porovnáme skupiny zemí platící a neplatící eurem jako dva celky, vychází průměrné zadlužení k poměru HDP zemí eurozóny 79,2 % a zemí mimo eurozónu 54 %. Eurozóna tedy vykazuje průměrně vyšší zadlužení, výrazně se na tom ale podílejí země s extrémně vysokými hodnotami ukazatele.