Přehled ověřených výroků

Think-thank Evropské hodnoty ve svém přehledu definuje skoro čtyři desítky dezinformačních webů působících v České republice. V poslední době bylo téma tzv. fake news časté i v jiných zemí světa. Ve Francii se dezinformátoři při prezidentské volbě snažili poškodit současného francouzského prezidenta Emanuela Macrona a v USA byla snaha, pomocí šíření různých konspirací, dostat Donalda Trumpa do Bílého domu.

Problém s fake news je globální, zprávy o vlivu dezinformací přichází z různých koutů Evropy. Např. ve Finsku bylo otevřeno Centrum proti dezinformacím, jenž bylo podpořeno podpisem několika zemí Evropské unie (mezi nimi Německo, Francie nebo Polsko). Samo Německo plánuje provoz podobného centra, jaké zřídila ČR.

Litva se taktéž obává šíření fake news, konkrétně pak z Ruska, které jsou podobném těm, které byly použity v konfliktu na Ukrajině. U našich východních sousedů na Slovensku existuje problém s dezinformacemi také, jelikož pro ně působí stejné stránky, jako pro ČR. I na Slovensku si hrozbu polopravd a konspirací uvědomují.

Celkově se na otázku, zda v ČR působí nadprůměrný počet konspirujících médií, odpovědět nedá. Již zmíněné francouzské a americké prezidentské volby ovlivňovaly „automatické“ profily, které sdílely dezinformace za cílem většího zásahu – takového úkazu jsme v ČR zatím nebyli svědky.

Ve veřejné části výroční zprávy BIS se můžeme rovněž dočíst, že k danému fenoménu dochází. Zejména pak v souvislosti s fungováním Ruské federace a Čínské lidové republiky. Zpráva za rok 2015 (novější prozatím není dostupná) uvádí:

„Cílem ruského informačního působení v českém prostoru v roce 2015 bylo zejména:

• oslabení informačního potenciálu země (utajená infiltrace českých médií, internetu a masivní produkce ruské státem řízené distribuce propagandy a dezinformací);
• posilování informační rezistence ruské společnosti (prefabrikované dezinformace z českých zdrojů pro ruské publikum);
• ovlivnění vnímavosti a myšlení českého publika a oslabení vůle společnosti k odporu či konfrontaci (informační a dezinformační zahlcení publika, relativizace pravdy a objektivity, prosazení motta „všichni lžou“);
• vyvolávání či přiživování vnitro-společenských a vnitropolitických tenzí v ČR (zakládání loutkových organizací, skrytá i otevřená podpora populistických či extremistických entit);
• narušování vnitřní soudržnosti a akceschopnosti NATO a EU (pokusy o subverzi česko-polských vztahů, dezinformace a poplašné informace očerňující USA a NATO, dezinformace vytvářející virtuální hrozbu války s Ruskem);
• poškození pověsti Ukrajiny a její mezinárodní izolace (zapojením českých občanů a organizací do Ruskem skrytě řízených vlivových operací na Ukrajině či proti ní).“

K Číně pak zpráva v souvisloti s kyberválkou, o které mluví i Bělobrádek, uvádí:

„Kromě počtu kyberšpionážních kampaní stoupá i technická úroveň jejich provedení. Starší kyberšpionážní kampaně jsou dále využívány i po svém odhalení, nebo jsou dále přeprodávány. I to je pravděpodobně důvodem, proč počet států, které dokážou vést vlastní kyberšpionážní kampaně, neklesá. V oblasti státem řízené či podporované kybernetické špionáže představují nejzávažnější hrozby pro ČR Ruská federace a Čínská lidová republika.“

Pražští piráti mají skutečně velkou zásluhu na odkrytí několika korupčních kauz.

V 65členném zastupitelstvu hlavního města od roku 2014 skutečně zasedají čtyři piráti, ani jeden z nich přitom nezasedá v městské radě.

Z opozičních lavic i tak dokázali upozornit na přidělování dotovaných bytů pražským soudcům, kteří za nájem platili stejně jako lidé v sociální nouzi.

Zastupitel Adam Zábranský odkryl podezřelé přidělování městských zakázek firmám, které byly vlastněny dvěma členy ČSSD. Zakázky v celkové hodnotě asi 1,4 miliardy korun se z velké většiny podílely na obratech obou firem. Zjištění pirátů vedla k rezignaci bývalé pražské šéfky ANO Radmily Kleslové za vysoké částky inkasované za členství v dozorčích orgánech nejrůznějších pražských podniků a právní poradenství státním firmám.

Další podněty pravidelně zveřejňují na webu pražské organizace strany.

Jejich aktivitu v minulém roce dokládá také 81 žádostí o zveřejnění dokumentů na základě zákona o svobodném přístupu k informacím. Piráti tak stojí za necelou pětinou zveřejněných dokumentů.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože byť strany explicitně ve svých programech o zavádění poplatků nemluví, teze o možném zvyšování spoluúčasti doprovázejí v případě KDU-ČSL a TOP 09 i veřejná prohlášení, která zavádění poplatků připouštějí. Lubomír Zaorálek má tedy de facto pravdu, že se o dané věci opětovně mluví, i když strany v programech nemají přímo uvedeno, že chtějí poplatky zavádět.

Ze současných sněmovních stran mají v programu odmítání veškerých poplatků za zdravotnictví sociální demokraté a komunisté. ČSSD uvádí opakovaně „žádné nové poplatky“. S poplatky nepočítá ani program KSČM.

KDU-ČSL naopak o spoluúčasti pacientů hovoří jako o jednom z možných zdrojů pro lepší financování zdravotnictví. Patřila by mezi ně část výnosů z prodeje tabákových a alkoholických produktů, která by šla na preventivní programy, nebo právě spoluúčast. Přímo o poplatcích program nepíše, nicméně z rozhovoru šéfa strany Pavla Bělobrádka pro Zdravotnický deník plyne, že by KDU-ČSL uvažovala o poplatku za hospitalizaci (tj. za pobyt v nemocnici) s tím, že by byly nastaveny limity za délku pobytu.

TOP 09 ve svém programu se spoluúčastí počítá. Jako příklad však uvádí možnost „komerčního připojištění na nezdravotnické, tzv. hotelové služby (veškeré služby, spojené s pobytem pacienta v rámci hospitalizace mimo přímou léčbu – náklady na lůžko, stravu atd.) nebo na nadstandardní zdravotnické materiály či výkony, které jsou mimo definovaný nárok.“ Přímo o poplatcích tedy nemluví, nicméně zdravotnický expert strany a bývalý ministr zdravotnictví Leoš Heger pro Českou televizi připustil (stejně jako Bělobrádek) znovuzavedení poplatku za pobyt v nemocnici. Uvedl: „My bychom byli pro to, zavést znovu poplatek za hospitalizaci, který by kompenzoval náklady na hotelové služby a zejména na stravu, ale v míře rozumně sociálně zastropované.“

ANO vyšší spoluúčast také neodmítá. V samotném programu však není příliš jasně vymezen názor na toto téma - snad kromě poznámky o zvyšování důchodů, kde můžeme nalézt ujištění, že nechtějí zdravotnictví privatizovat nebo potají zvyšovat spoluúčast pacientů.

ODS ve svém programu uvádí, že prosadí možnost připlatit si za kvalitnější metodu výkonu, materiál nebo operatéra (tj. nadstandard). Člověk by mohl dobrovolně platit za rozdíl mezi základní péčí, která je dostupná všem, a touto možností. Poplatky občanští demokraté nezmiňují.

SPD pak ve svém programu o spoluúčasti nebo poplatcích nemluví vůbec.

Minimální mzda se zvýšila od roku 2014 z 9 200 korun na současných 11 000 korun. Vláda již ale schválila další zvýšení od 1. ledna 2018 na 12 200 korun. Zároveň se také dařilo zvyšovat podíl (.pdf, str. 3) minimální mzdy na průměrné mzdě, který se v současné době pohybuje nad 37 %.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť vláda sice valorizovala platby za státní pojištěnce (a bude se tak dít dle schváleného zákona až do roku 2020), nicméně v rozporu se svým vlastním slibem (str. 19) nejde o pravidelné valorizace, které by byly vázány např. na růst platů ve zdravotnictví nebo inflaci.

Platba za státního pojištěnce znamená, že stát je prostřednictvím státního rozpočtu plátcem zdravotního pojištění za studenty, nezaměstnané a důchodce. Za tyto osoby platí stát měsíčně pojistné ve výši 13,5 % z částky rovnající se vyměřovacímu základu pro platbu pojistného státem.

Vyměřovací základ je přitom stanoven v zákoně o pojistném na veřejné zdravotní pojištění. Částku zde uvedenou může vláda vždy do 30. června změnit svým nařízením, kterým vždy jednorázově zvyšuje platbu za státní pojištěnce. Pravidelná valorizace by však měla být zajištěna novelou tohoto zákona, která jasně stanoví ekonomické parametry, k nimž bude pravidelné navyšování vázáno.

Pravidelnou valorizaci prosazovalo ministerstvo zdravotnictví za bývalého ministra Němečka a jeho plán převzal i nynější ministr Ludvík. V lednu 2016 přišlo ministerstvo zdravotnictví s návrhem na pravidelnou valorizaci. Proti návrhu se postavilo ministerstvo financí (MF) pod vedením Andreje Babiše především kvůli jeho přílišné finanční nákladnosti pro státní rozpočet.

V návrhu zákona byla pravidelná valorizace platby navázána na všeobecný vyměřovací základ pro účely důchodového pojištění. Součástí návrhu zákona měl být anticyklický mechanismus, který by v době ekonomické krize zajistil kompenzaci výpadku prostředků pro systém zdravotního pojištění (viz zde).

Ministerstvo financí s anticyklickým mechanismem nesouhlasilo a v návrhu podle něj chyběla provázanost se zvýšením výběru pojistného na zdravotní pojištění při ekonomickém růstu a možností snížení plateb státu. Podle MF měla být valorizace plateb navázána na ekonomické parametry, jako jsou růst inflace či růst průměrné mzdy ve zdravotnictví.

Valorizace plateb byla ovšem předmětem sporu mezi ministry Němečkem a Babišem již dříve, neboť Andrej Babiš jakékoliv navyšování odmítal.

Sobotkova vláda navýšila platbu za státního pojištěnce několikrát, až na poslední případ vždy pomocí vládního nařízení, což dokazuje následující tabulka, která ukazuje vývoj výše této platby:

Navyšování plateb za státní pojištěnce bylo pro období mezi červencem 2014 a koncem roku 2018 realizováno vládou vždy formou vládního nařízení. Ve všech případech se jednalo o navýšení této platby po domluvě koaličních stran jednorázově, nikoliv na základě automatického mechanismu, podle něhož by docházelo k pravidelnému zvyšování podle stanovených parametrů.

V červnu 2017 schválili poslanci novelu zákona č. 592/1992 Sb., která byla výsledkem dohody ministrů Ludvíka a Babiše. Tato novela znamenala zvýšení vyměřovacího základu a měsíční částky za státního pojištěnce pro roky 2019 a 2020. Stát bude v těchto letech dávat do systému zdravotního pojištění za státní pojištěnce přibližně 3,5 mld. Kč ročně navíc. I když se jedná o novelu zákona zaručující valorizaci platby v obou zmíněných letech o přibližně stejnou částku, nejedná se o pravidelnou valorizaci platby vázanou na ekonomické parametry.

Eurostat vydává každým rokem statistiku, která se zabývá počtem lidí, kteří používají internet k interakci s veřejnými autoritami, tedy k eGovernmentu.

Podle této statistiky je na posledním místě Rumunsko, ale Česká republika je až sedmá od konce. Za ní se umisťuje ještě Chorvatsko, Polsko, Itálie, Bulharsko, Makedonie a již zmíněné Rumunsko.

Pokroku jednotlivých zemí v rámci eGovernmentu se týká také zpráva vypracovaná Evropskou komisí 3. října 2016. Ta srovnává data z let 2014–2015 a 2012–2013.

Česká republika se z tří výsledných kategorií: Accelators, Steady performers a Moderate performers umisťuje spolu s Polskem, Slovenskem, Maďarskem, Rumunskem, Bulharskem, Řeckem, Tureckem, Kyprem, Chorvatskem, Slovinskem, Itálií, Švýcarskem, Velkou Británií a Irskem v poslední kategorii. Jasné pořadí mezi těmito zeměmi ale není jasné.

Stejně pak vychází Česká republika také v the Digital Economy and Society Index (DESI), který zpracovává taktéž Evropská komise. Index shrnuje relevantní ukazatele evropské digitální výkonnosti a sleduje vývoj členských států EU v oblasti digitální konkurenceschopnosti.

V profilu (.pdf, str. 1) České republiky pro letošní rok se uvádí, že jsme v tomto idexu na osmnáctém místě. V kategorii (.pdf, str. 4), která sleduje eGovernment, jsme na 22. místě, a i když jsme si oproti loňskému 26. místu polepšili, stále zůstáváme pod průměrem Evropské unie.

Vláda Bohuslava Sobotky v daňovém systému provedla jen několik málo změn a byly spíše drobného rozsahu. Jednalo se zejména o zavedení druhé snížené sazby DPH, která byla v roce 2015 stanovena na 10 %. Této sazbě podléhají léky, knihy, nenahraditelná dětská výživa a potraviny pro osoby trpící celiakií a fenylketonurií. Do této sazby pak byly v roce 2017 zařazeny také noviny.

Vláda dále prosadila změnu slevy na dani na vyživované dítě. V roce 2015 byla zavedena sleva na dani na druhé dítě ve výši 15 804 Kč a na třetí a další dítě ve výši 17 004 Kč. Navyšování této slevy pak proběhlo v roce 2016 a 2017. V tomto případě se ale nejedná o změnu daňových sazeb.

Další změnou bylo zvýšení daně z hazardu, kdy od roku 2017 platí sazby ve výši 23 % a 35 %.

Co např. vláda neupravila, je koncept superhrubé mzdy. Koalice se zavázala (viz slib zrušení superhrubé mzdy), že superhrubou mzdu zruší a tento svůj slib nedodržela. Vláda rovněž nepodpořila tzv. jednotné inkasní místo.

Zákon č. 458/2011 Sb. upravuje daňové a jiné zákony v souvislosti se vznikem tzv. jednotného inkasního místa. Jednalo se o projekt minulých vlád prosazovaný především bývalým ministrem financí Miroslavem Kalouskem. Na jeho základě mělo dojít ke zjednodušení daňové agendy, zavedení jednoho základu pro výpočet daně z příjmů i sociálního a zdravotního pojištění. Celý odvod pak měl být v jedné částce odveden na jeden účet. To bylo doprovázeno změnou ve struktuře finančních i dalších úřadů.

V původním znění zákon rušil také tzv. superhrubou mzdu a zaváděl daňovou sazbu 19 % z hrubé mzdy. To však bylo Sobotkovou vládou změněno, novela č. 267/2014 ruší řadu ustanovení tohoto zákona včetně zrušení superhrubé mzdy. Prakticky tak končí projekt jednoho inkasního místa. (Část novely byla zrušena již dříve zákonným opatřením Senátu, na které se odvolává i koaliční smlouva.)

Podle dat o absolventech a také o přijatých na technicky a přírodovědně zaměřené školy (střední i vysoké) můžeme dát Petru Fialovi za pravdu, že takto orientovaných studentů ubývá.

Počty absolventů čistě řemeslných oborů nabízejí data (. pdf, str. 3) Národního ústavu pro vzdělávání. Ten v únoru tohoto roku publikoval ve spolupráci s Asociací malých a středních podniků a živnostníků ČR absolutní čísla počtů absolventů řemeslných oborů v letech 2005 a 2016. Jak je vidno z níže uvedených dat, pouze u dvou oborů (kominík, obráběč kovů) došlo k nárůstu absolventů, v ostatních případech jejich počet klesal, mnohdy i výrazně.

Počty nově přijatých žáků do prvního ročníku středních škol s výučním listem v posledních deseti letech vytrvale klesají, což lze vyčíst v grafu. Nejvíce nových žáků (42,6 tisíc žáků) bylo přijato ve školním roce 2007/2008. Později, ve školním roce 2010/2011, nastal oproti předchozímu roku viditelný pokles, když se počet nově přijatých snížil přibližně o 4,5 tisíce žáků. V každém dalším školním roce poté docházelo k vcelku pravidelnému snižování počtu nově přijatých až na 31,1 tisíce žáků ve školním roce 2016/2017.

Trend potvrzuje i následující graf, ve kterém je zaznamenán počet absolventů technických a přírodovědných skupin oborů na středních školách s výučním listem. Výjimku tvoří pouze poslední skupina oborů, v níž došlo v posledních dvou letech k mírnému nárůstu, ale vždy pouze v počtu jednotek studentů. Na druhou stranu oproti šk. rokům 2007/2008 a 2008/2009 je zde viditelný více než poloviční propad počtu absolventů oborů zaměřujících se na technickou chemii a chemii silikátů.

Počty nově přijatých studentů do prvních ročníků technického oboru na vysokých školách byly dlouhou dobu poměrně stabilní. Změny však nastaly v posledních třech letech, kdy začaly počty nově přijatých studentů technických oborů znatelně klesat. Zatímco ve školním roce 2013/2014 bylo nově přijato takřka 23 tisíc studentů, v posledním roce 2016/2017 jich bylo již pouze 17,8 tisíc.

Vývoj počtů nově přijatých studentů do prvních ročníků přírodovědných oborů na vysokých školách je oproti předchozímu oboru poněkud odlišný. Počet nově přijatých ve školním roce 2016/2017, tj. více než 7 tisíc studentů, je prakticky stejný jako před deseti lety, kdy bylo přijato 7,2 tisíce studentů. V následujících letech se začal počet nově přijatých zvyšovat až na necelých 9 tisíc coby pomyslný vrchol ve školním roce 2010/2011. Poté se počet nově přijatých na přírodovědný obor již pouze pravidelně snižoval.

Z výše popsaných údajů vyplývá, že počty nově přijatých do prvních ročníků středních škol s výučním listem, na nichž se nejčastěji vyučují řemeslné obory, v posledních deseti letech vykazují klesající zájem o takové obory. Nově přijatých bylo ve školním roce 2016/2017 o více čtvrtinu méně než před deseti lety. Se znatelně klesajícím počtem nově přijatých se v posledních letech vyrovnávají i technické a přírodovědné obory na vysokých školách.

Prezidentský kandidát Horáček na svých webových stránkách uveřejnil informace o svém životopise, zdravotním stavu, majetku, programu, osobnostech tvořících sbor poradců a transparentním účtu. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Informace o Michalu Horáčkovi a jeho prezidentské kandidatuře jsou veřejně dostupné na webové stránce https://www.michalhoracek.cz/.

Zde lze mj. najít Horáčkův životopis, lékařské zprávy o jeho zdravotním stavu za roky 2013, 2015 a 2016, majetkové přiznání a program, který sestává z 9 hlavních témat.

Co se týče Horáčkových spolupracovníků, na jeho webové stránce se nachází seznam 12 osob označený jako sbor poradců, přičemž každý z poradců se zabývá určitým společenským tématem.

Poslední informace se týká transparentního účtu spolku Máme na víc, z. s., který slouží k zajištění prezidentské kampaně Michala Horáčka a jediným zdrojem jeho příjmů jsou příspěvky Michala Horáčka. Vzhledem ke změně účtu v květnu 2017 jsou dostupné informace o dvou účtech. Účet, který pokrývá období od října 2016 do května 2017, lze nalézt zde, nový účet pokrývající období od května 2017 pak tady.

Michal Horáček oznámil kandidaturu na post prezidenta České republiky 3. listopadu 2016. Při této příležitosti například prohlásil, že věří, „že službu ve funkci prezidenta lze vykonávat slušněji, kompetentněji a k lidem všech názorů vstřícněji než doposud“, a že věří v to, „že každý z nás potřebuje respekt od ostatních členů naší pospolitosti, ale především od hlavy státu“, což by se sice dalo považovat za nepřímou kritiku stávajícího prezidenta, nicméně se přímo o vymezování nejedná.

Současná hlava státu oficiálně veřejně oznámila své rozhodnutí obhajovat mandát 10. března 2017 (o den dříve to sdělil Zeman svým podporovatelům na večírku na Hradě).

Pokud tedy v období do 9. března, kdy se informace o obhajobě mandátu prezidentem Zemanem stala veřejnou, projdeme veřejná vyjádření Michala Horáčka, zjistíme, že se ve svých rozhovorech či stanoviscích příliš konfrontací s Milošem Zemanem nezabýval. Není ovšem pravdou, že by se nevymezoval proti hlavě státu vůbec.

To dokládáme dvěma příklady, kdy Horáček v období do 9. března 2017 své postoje s těmi Zemanovými srovnával. Dodejme, že nejde o vyčerpávající výčet, je víceméně nemožné pokrýt všechna veřejná setkání/rozhovory Michala Horáčka. Nijak nehodnotíme obsah těchto vyjádření, pouze poukazujeme na fakt, že jsou vůbec veřejně taková prohlášení dostupná.

Devět dnů po ohlášení kandidatury (12. listopadu) vydal server Novinky.cz rozhovor s Michalem Horáčkem. Ten na otázku „Mělo by Česko přijmout euro?“ odpovídá zcela jasným vymezením vůči postojům Miloše Zemana:

„Pan prezident Zeman byl zastáncem eura, neustále to hlásal. A prohlašoval se za eurofederalistu. Tedy za člověka, který by rád viděl snížené pravomoci národních států včetně našeho a zvýšené pravomoci Bruselu. Já nejsem eurofederalista v žádném případě. Otázku eura pečlivě sleduji. Myslím, že by to měli rozhodnout spíše ekonomové. Zdá se mi, že bychom na tom mohli ekonomicky spíš získat, ale rozhodně to není silný názor.“

Horáček tedy reaguje na otázku, při které by mohl odpovědět pouze svým vlastním postojem tak, že se vymezuje vůči Zemanovi. Další podobný příklad zaznamenal Horáček v únoru, když vedle sebe postavil postoje své a prezidenta stran možné účasti členů KSČM v budoucí vládě.

Ač jde, jak jsme uvedli výše, spíše o ojedinělé případy, kdy se Horáček vymezil vůči Miloši Zemanovi v čase, kdy ten ještě svou kandidaturu neohlásil, není pravdou, že by se tak nedělo vůbec. Proto je výrok hodnocen jako nepravdivý.