Přehled ověřených výroků

Společný operační štáb byl v Radě EU projednáván v roce 2011. Británie přitom návrh na založení stálého ústředí pro operace EU nepodpořila.

„Velká Británie nesouhlasí se stálým operačním štábem. Nesouhlasíme s ním teď a nebudeme ani v budoucnosti. Je to pro nás červená hranice,“ prohlásil po jednání britský ministr zahraničí William Hague. Podle Britů by takový štáb duplikoval struktury NATO a navíc by byl finančně příliš nákladný. Británie navíc již dlouhodobě preferuje vojenskou spolupráci v NATO, a nikoli v rámci EU.

Společný operační štáb tedy VB skutečně blokovala. Mechanismus PESCO je však odlišnou formou vojenské integrace v rámci EU. Odlišuje se zejména v tom, že nezahrnuje všechny členské státy EU. Spolupráce se přitom týká pouze států, které se tak dohodly a svůj záměr oznámily Radě.

Jedná se o tzv. stálou strukturovanou spolupráci (Permanent Structured Cooperation - PESCO), kterou od roku 2009 umožňuje Lisabonská smlouva v článku č. 42, odstavec 6 (.pdf, str. 27), dále ji upravuje čl. 46 (.pdf, str. 28). V článku je uvedeno, že členské státy, které splňují kritéria, mohou po souhlasu kvalifikované většiny Rady zahájit vojenskou spolupráci, kterou dále upravuje Protokol 10 (.pdf) o stále strukturované spolupráci.

Mechanismus PESCO nebyl doposud aktivován, ale Evropský parlament 22. listopadu 2016 přijal usnesení, ve kterém vyzval členské státy, aby spolupráci v rámci PESCO zahájily.

Británie tedy skutečně nepodpořila založení společného operačního štábu a preferuje spíše spolupráci v rámci NATO. Stejně tak je pravdou, že existuje mechanismus PESCO. Výrok ministra Stropnického proto hodnotíme jako pravdivý.

Upozorňujeme však, že Británie sice blokovala založení společného operačního štábu, nijak to ale nesouvisí se spuštěním mechanismu PESCO. Ten může spustit skupina členských států po souhlasu kvalifikované většiny Rady EU. Hlas VB tedy pro jeho blokaci nestačí.

Ze studií na téma whistleblowingu (tedy upozorňování na porušování pravidel v organizaci) vyplývá, že oznamovatelé většinou v prvé řadě řeší problém interně, tedy snaží se na něj poukazovat v rámci organizace. Až po neúspěchu se menší část z nich obrací na externí orgány. Zaměstnanci jsou navíc často v důsledku svých oznámení propuštěni, jde tedy o opačný mechanismus, než jaký Kubera popisuje.

Studie (.pdf) University of Greenwich a Public Concern at Work, založená na vyprávěních tisícovky whistleblowerů, přichází se zjištěním, že 82 % z nich nejdříve řešilo problém v rámci organizace, pouze 15 % externě (str. 4). 24 % respondentů z této studie bylo propuštěno po prvním vznesení požadavku na řešení problému, 29 % po druhém oznámení a 39 % po třetím oznámení. Z toho vyplývá, že většina lidí se snažila řešit porušení pravidel uvnitř společnosti, ale byla za to sankcionována.

S podobnými výsledky přichází studie O nás s námi (.pdf), na které se podílely organizace Bez korupce a Oživení. Zahrnuje poznatky o této oblasti z pěti zemí (Visegrádské čtyřky a Estonska). Také dochází k závěru, že whistlebloweři se typicky nejdříve snaží vznést poznatek o porušení pravidel dovnitř organizace, a to v 90 % případů (str. 17). Často jde ovšem o pochybení ze strany nadřízených, takže tento způsob bývá neefektivní. Tři čtvrtiny oznamovatelů proto opakují oznámení u veřejné instituce (str. 20).

Pouze pro představu pak dodejme, že některé konkrétní případy popisuje web organizace Oživení. Z poslední doby je znám případ, kdy dva zaměstnanci ministerstva financí upozornili na to, že jejich nadřízený vyzvídal v Bruselu, jak je prověřována kauza Čapí hnízdo OLAFem, a také na to, že se měly ve stejné věci nezákonně využívat rovněž interní systémy tohoto úřadu. V minulosti pak např. upozornil zaměstnanec ministerstva zahraničních věcí (2008) na podezřelé zakázky.

V červnu 2016 podal policejní prezident Tomáš Tuhý trestní oznámení kvůli prohlášení šéfa ostravské expozitury Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Jiřího Komárka. Komárek totiž pro Českou televizi uvedl, že Tuhý je podezřelý z úniku informací v souvislosti se stamilionovou hospodářskou kriminalitou.

V červenci 2016 pak Jiří Komárek podal trestní oznámení na ministra vnitra Milana Chovance, policejního prezidenta Tomáše Tuhého a jeho náměstka Zdeňka Laubeho.

„Podle mého názoru mohli uvedení pánové zneužít svého postavení a funkce k maření důležitého úkolu bezpečnostního sboru s úmyslem poškodit ústavní zřízení ČR,“ uvedl jako odůvodnění žaloby Komárek.

Tzv. Šlachtova zpráva je dokument, který zpracoval bývalý ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Robert Šlachta společně s bývalými kolegy, včetně Jiřího Komárka. Tento dokument měl dokazovat, že se policejní představitelé snažili prostřednictvím reorganizace zbavit Roberta Šlachty na vedoucím postu. Tento dokument měl podpořit žalobu Jiřího Komárka.

Začátkem ledna 2017 náměstek pražské vrchní státní zástupkyně Adam Bašný uvedl, že žalobci se nebudou zabývat žalobou na ministra vnitra Chovance, policejního prezidenta Tuhého ani jeho náměstka Laubeho. Podle rozhodnutí ve věci nelze spatřovat podezření ze spáchání trestného činu. Adam Bašný také uvedl, že po pečlivém vyhodnocení materiálů, které se měly týkat trestní činnosti spojené s reorganizací policie, bylo rozhodnuto o založení věci.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, protože o dani nelze říct, že by se vracela. Vláda sice schválila zmíněná opatření, neznamená to ale, že by lidem vracela daně.

Daně se vybírají stále a vláda pak tyto vybrané příjmy přerozděluje podle svých priorit, mezi které patří právě uvedené skupiny příjemců transferů. Vláda sice zavedla opatření (kontrolní hlášení, EET,...), která mají dle jejích slov sloužit k lepšímu výběru daní, jedná se však o nová opatření a není ještě možné hodnotit jejich efektivitu.

V koaliční smlouvě současné vlády na roky 2013–2017 se strany zavázaly k tomu, že nebudou měnit nastavenou výši zdanění v roce 2014 (.pdf, str. 11). Přesto je jejím cílem zvýšit příjmy státního rozpočtu.Ve smlouvě se mimo jiné hovoří například o zvýšení loterijní daně a daně z hazardu. V minulosti se dokonce Andrej Babiš zmínil o svém záměru daně snižovat.

Současné vládě se v každém roce podařilo vybrat více peněz na daních než v roce předchozím, přestože ke zvýšení daní nedošlo. Loni bylo státem vybráno přes 670 miliard korun, jak ukazují data finanční správy (.xls, list Přehled celkového vývoje).

Zdroj: Finanční správa

Současná vláda skutečně jednotlivé popsané kroky prosadila. Ke zrušení poplatků ve zdravotnictví došlo už v roce 2014. Dodejme však, že již v roce 2014 se Andrej Babiš vyjádřil, že tohoto kroku lituje: „Zpětně to hodnotím jako špatně. Zrušení tohoto poplatku je teď hlavní důvod žádat peníze ze státního rozpočtu a vlastně neřešit moc úspory, které by bylo možné ve zdravotnictví najít.“

Zvýšení slevy na druhé a další vyživované dítě bylo možné uplatnit již za příjmy od ledna 2015 a s dalším navyšováním daňové slevy se počítá od roku 2017. K valorizaci penzí dochází průběžně, důchody se mají dále zvyšovat i v roce 2017. Rozpočet na rok 2017 počítá i s náklady na vyšší platy všech státních zaměstnanců.

V následujícím grafu je ukázaný vývoj a výhled strukturálního salda vládního sektoru, kde je patrné zhoršení během let 2014-2015 (nástup současné vlády, pozn. Demagog.cz), na které ale navazuje současné odhadované zlepšení v roce 2016. Toto zlepšení dle odhadů MFČR by mělo pokračovat i v letech 2017 a 2018.

Graf: Vývoj celkového a strukturálního salda vládního sektoru 2012–2018

Zdroj: MFČR (.pdf, str. 24)

Podle dat Ministerstva financí je zřetelné, že saldo se po konci Nečasovy vlády (rozpočty 2014 a dále) poměrně výrazně zhoršilo. Sobotkova vláda postupně od roku 2016 plánuje toto strukturální saldo snižovat, nicméně pořád jde i v tomto plánu o výsledky významně horší, než jakého dosáhl Kalousek v roce 2013.

Uvádíme ovšem, že toto je pouze jeden z indikátorů veřejných financí, jeho význam je dlouhodobě centrem střetu mezi současným ministrem financí a právě Kalouskem. O nakolik zásadní indikátor jde, nehodnotíme, popisujeme „jen“reálný stav v této věci.

Smlouvu s rakouskou firmou Kapsch podepsal v roce 2006 dřívější ministr dopravy Milan Šimonovský, který působil ve vládě Jiřího Paroubka společně se současným premiérem Bohuslavem Sobotkou.

Kontrakt mezi ministerstvem a Kapschem má dlouhou historii obohacenou o několik smluvních dodatků. Jak vyplynulo z lednových slov ministra Ťoka, ten, kdo dodatky smluv uzavíral, vůbec nepočítal s tím, že by firma Kapsch mohla být v budoucnu nahrazena jiným dodavatelem. Posudky, které si resort nechal vypracovat, ukázaly, že jediná firma, která je technicky schopna spravovat, je právě rakouský Kapsch. Kontroverze vzbudily i ostatní dodatky.

Jedním z nich se v roce 2007 zabýval i antimonopolní úřad. Závěry šetření úřadu zjistily, že uzavření tohoto dodatku nebylo v souladu se zákonem o veřejných zakázkách. Zadavatel, tedy Ministerstvo dopravy ČR, se tak dopustil porušení tohoto zákona.

U dalšího z dodatků uzavřeného v prosinci 2007 ministerstvo zveřejnilo jen část dohody. Reportéři ČT později zjistili, že ta část dohody, která Kapschi přináší částku 4 mld. Kč, zůstala nezveřejněná.

Dodejme, že nelze postihnout, zda hnutí ANO, které prostřednictvím dvou ministrů kontroluje od vzniku koalice ministerstvo dopravy, vědělo o této situaci. Hodnotíme to, kdo a kdy danou smlouvu podepsal.

Vojtěch Filip patrně opomněl vznik Koncepce výstavby armády do roku 2025 (.pdf), na což jej v odpovědi upozornil Stropnický. Dokument z prosince 2025 vypracovalo a vládě předložilo ministerstvo obrany, ta jej 21. prosince 2015 jednohlasně schválila (.pdf, příp. záznam ze zasedání, bod 60, .doc). V něm je vysvětleno nejen to, jaké materiální a finanční požadavky armáda má. Ve dvou milnících (rok 2020 a 2025) jsou totiž rovněž vypočítány konkrétní kroky k dosažení cílů a u některých položek rovněž uvedeny počty nových zařízení, které by se měly pořídit (bod 4.1 a 4.2 koncepce). Přestože nejde vždy o zcela detailní popis plánovaných nákupů, nelze dát Filipovi zapravdu v tom, že by Armáda ČR v tuto chvíli neměla plán, jak peníze investovat.

K dosavadnímu plnění můžeme říct, že server E15 informoval o plánu ministerstva pořídit až stovky obrněných kolových vozidel Titus, což je v souladu s cíli koncepce (str. 19–20.) Dále také měl ministr Stropnický předložit vládě rámcovou smlouvu na dodávky munice, která má patrně řešit nedostatečné operační a pohyblivé rezervy materiálu a munice (str. 10, 13, 16, 19–20.) V plánu na příští rok je pak údajně i nákup víceúčelových vrtulníků, rovněž v souladu s koncepcí (str. 14, 19–20.) Přesné informace o stavu výzbroje však nejsou k dispozici, neboť ministerstvo tyto vydává pravidelně začátkem roku, poslední je tedy z ledna 2016.

Neobjasněná vražda bývalého vicepremiéra Borise Němcova z února roku 2015, jenž patřil k hlasitým kritikům současném prezidenta Vladimira Putina, není jediným případem, kdy došlo k smrti oponenta režimu.

Americká Komise pro ochranu žurnalistů zařadila Rusko mezi 10 nejnebezpečnějších míst pro žurnalisty. Od nástupu Vladimira Putina do funkce prezidenta v roce 2000 je zde evidováno 26 případů vražd žurnalistů. Mezi nejznámější patří například Anna Politkovská, zavražděná v roce 2006 v Moskvě. V listu Novaja Gazeta psala o porušování práv v Čečensku a kritizovala politiku Kremlu.

Z dalších novinářských jmen můžeme jmenovat například Paula Klebnikova (2004), Alexeje Sidorova (2003), Ivana Safronova (2007) a jiné (viz seznam).

Je pravdou, že byla schválena dohoda o omezení íránského jaderného programu, která vedla ke zrušení sankcí s ním spojených. Tímto aktem ale nedošlo ke zrušení veškerých sankcí vůči Íránu, ani automatické liberalizaci vztahů se všemi státy.

Dle tehdejší administrativy prezidenta Bushe byl Írán spolu se Severní Koreou a Irákem významnou hrozbou pro USA a spojence v NATO. Dle Bushovy administrativy patřil Írán do tzv. osy zla, vzhledem ke svým snahám o vývoj jaderných zbraní a jejich nosičů. Ještě v roce 2007 prezident Bush věřil, že Írán bude schopen do roku 2015 vyvinout mezikontinentální střelu schopnou zasáhnout celou Evropu a východní pobřeží USA, což se neprokázalo. Projekt globální raketové obrany byl nahrazen v roce 2009 projektem regionální raketové obrany, který dle slov tehdejšího ministra obrany Gatese měl využívat současné možnosti obrany a být mnohem pružnější a efektivnější, pokud jde o hrozbu ze strany Íránu (.pdf, s. 2). Navíc tato změna byla kladně kvitována Ruskou federací a byla jedním z důvodu takzvaného restartu ruskoamerických vztahů mezi roky 2009-2012.

V této době ale nelze mluvit o dohodě mezi USA a Íránem. Americký tlak se stupňoval až červnu 2010 vyvrcholil přijetím rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1929, která na Írán uvalila další sankce v oblastech obraného průmyslu, pohybu osob a zboží, omezení bankovních služeb a pohybu kapitálu.

Zlepšování vztahů s Íránem nastalo až po íránských prezidentských volbách v roce 2013. Na popud USA začala oficiální jednání s Íránem o omezení jeho jaderného programu ve formátu P5+1, tedy pěti stálých členů RB a Německa. Výsledkem byl podpis Společného komplexního akčního plánu v roce 2015, kterým se Írán zavazoval k užití jaderné energie striktně k civilním účelům a RB (rezoluce 2231) následně ruší předchozí sankce vůči Íránu tykajících se jaderných zbraní.

I přes významné omezení sankcí vůči Íránu nelze tvrdit, že byly zrušeny veškeré sankce jako celek. I nadále je Írán cílem sankcí tykajících se zneužití vyspělých vojenských technologií, íránské podpory terorismu či porušování lidských práv. Sankce jsou uplatňovány jak ze strany USA (.pdf, s. 2), tak například i EU (.pdf, s. 30). Z toho vyplývá i určitá opatrnost ohledně jednostranné liberalizaci vztahů s Íránem. Přijmutí Akčního plánu bylo přijato jako vstřícný krok Íránu směrem ven z mezinárodní izolace, ale nelze tvrdit, že by automaticky znamenalo zlepšení vztahů se všemi státy, nebo alespoň se sousedy.

Výrok hodnotíme jako zavádějící. Dohodou o íránském jaderném programu nedošlo k zrušení všech sankcí vůči Íránu. Stále zůstávají v platnosti sankce spojené například s íránským raketovým programem. Kromě toho rovněž liberalizace vztahů není tak jednoznačná, jak ji premiér předestírá.

Česká republika jako členský stát Severoatlantické aliance má závazek vydávat 2 % ze svého HDP na obranu. Tento požadavek se objevoval už v letech před nástupem Bohuslava Sobotky do funkce premiéra, kodifikován byl až deklarací (.pdf, str. 3, čl. 14) ze summitu NATO ve Walesu z roku 2014. Česká republika tento závazek dlouhodobě neplní, naposled vydala 2 % z HDP na obranu v roce 2005. Od nástupu vlády Bohuslava Sobotky v roce 2014 se situace mírně zlepšuje (viz tabulka), k naplnění dvouprocentní hranice má nicméně stále daleko.

Rok% výdajů na obranu z HDP20140,9120150,9620161,03Zdroj: Ministerstvo obrany

Dalším ze závazků České republiky je dle článku 3 Severoatlantické smlouvy závazek udržovat a rozvíjet svou individuální a kolektivní obranyschopnost. Pro Českou republiku z toho vyplývá povinnost účastnit se cvičení NATO a případně tato cvičení pořádat i na svém území. Tento závazek Česká republika plnila před nástupem vlády Bohuslava Sobotky a stále jej plní, v letošním roce se například účastnila cvičení Anakonda v Polsku, na území České republiky se letos konalo letecké cvičení, které se v ČR konalo i před 2 lety.

Česká republika má také povinnost přispívat do rozpočtu NATO, který se skládá ze 3 složek: civilního rozpočtu, vojenského rozpočtu a Programu bezpečnostních investic. Členské státy přispívají do rozpočtu v poměru ke svému HDP, Česká republika se dle dat serveru Natoaktual.cz k roku 2014 podílí na celkovém rozpočtu NATO 0,94 %.

Co se týče účasti vojáků ČR na misích NATO, Česká republika se v současnosti účastní misí v Afghánistánu a Kosovu, kterých se účastnila (.pdf, str. 2) i před nástupem vlády Bohuslava Sobotky.

Další konkrétní závazky vyjmenovává Jiří Šedivý, bývalý náčelník generálního štábu AČR. Ten ve svém textu pro server Natoaktual.cz z března 2014 vypisuje závazky a dodává, že řadu z nich Česká republika nesplnila.