Přehled ověřených výroků

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, ačkoliv podle zpráv z médií minimálně francouzská Národní fronta získává peníze v Rusku, konkrétně půjčky od První česko-ruské národní banky. Nelze však dohledat, zda taková strana existuje „v každé evropské zemi“, jak říká Stropnický.

V lednu letošního roku informoval list The Telegraph, že americká Národní zpravodajská služba dostala od Kongresu USA za úkol přezkoumat tajné ruské financování evropských politických stran v horizontu posledních deseti let.

Západ se obává ruských snah rozložit evropskou jednotu ve strategických rozhodnutích (například oslabení NATO, sankce EU proti Rusku). Z informací listu The Telegraph vyplývá, že ruské vlivové operace byly zahájeny zejména ve Francii, v Nizozemsku, Maďarsku, Rakousku a ČR. Existuje podezření, že z ruských peněz mají být financovány krajně pravicové strany napříč Evropou: například maďarský Jobbik, Zlatý úsvit (Řecko), Národní Fronta (Francie), Liga Severu (Itálie), nebo bulharská strana Útok.

V Evropě lze identifikovat značné množství stran, které názorově souzní s Ruskou federací. Pokud jde konkrétně o otázku financování, jedná se však pouze o podezření, které je ve fázi prověřování. Prokázané je pouze financování francouzské politické strany Národní Fronta ze strany Ruska. Již v roce 2014 poskytla Národní frontě půjčku ve výši 11 milionů eur První česko-ruská národní banka se sídlem v Moskvě. Letos pak tato strana požádala ruské banky o půjčky v celkové výši 27 milionů eur na kampaň před francouzskými parlamentními a prezidentskými volbami.

Informace týkající se prokázaného ruského financování francouzské Národní fronty pochází z veřejných zdrojů. Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť nelze vyloučit, že ministr Stropnický ve svém výroku vycházel z informací, které jsou neveřejné povahy.

Není pravdou, že by se během období 2010–2013 zastavily veškeré práce na dálnicích a silnicích I. tříd. Jak ukazují výroční zprávy ŘSD, je sice pravdou, že během let 2011 (.pdf, str. 12–13) a 2012 (.pdf, str. 18–19) nebyla zahájena žádná významná stavba a na nových úsecích se začalo pracovat až v roce 2013 (.pdf, str. 21), na druhou stranu však ve stejném období probíhala příprava a plánování těchto staveb. Samozřejmě docházelo také k dokončování dříve naplánovaných úseků silnic a dálnic.

Stejný trend omezení výstavby, i když s poněkud jinými čísly, ukazují informace o počtu zahájených a zprovozněných staveb z prezentace generálního ředitele ŘSD na Žofínském fóru v roce 2016. Za období od roku 2011 do roku 2013 došlo k zahájení jedenácti staveb silnic I. třidy a pěti staveb dálnic.

Bohužel se nám nepodařilo získat údaje týkající se přesné délky úseků, na nichž začala ve sledovaném období stavba.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože s odkazem na minimální aktivitu při zahajování nových staveb je implikováno, že se nepostavilo nic. To není pravda vzhledem k tomu, že docházelo k dokončování dřívějších projektů a v roce 2013 byla znovuobnovena výstavba nových úseků silnic a dálnic.

Mustafa Kemal Atatürk vyhlásil krátce po rozpadu Osmanské říše v roce 1923 nezávislé Turecko a stal se jeho prvním prezidentem a národním hrdinou, kterým je u běžného obyvatelstva dodnes. Po roce 1923 provedl Atatürk sekularizaci a pozápadnění Turecka. Tedy oddělil náboženství od státu a minimalizoval vliv islámu na politické rozhodování, dále zavedl volební právo pro ženy a Turecko přešlo na křesťanský kalendář a latinskou abecedu. Turecko bylo také jako spojenec Západu vnímáno již během studené války.

V současné době se často hovoří o konci Atatürkova Turecka, neboť pod vedením prezidenta Erdoğana dochází k jeho islamizaci a ústupu principů parlamentní demokracie, kterou Turecko bylo. Tento trend směřování země ještě zesílil po nezdařeném armádním pokusu o puč v červenci 2016.

Armáda je silou snažící se zachovat Atatürkův odkaz a státní převrat provedla v minulosti již několikrát, aby zabránila politickým představitelům v islamizaci země.

V prosinci 2016 navrhla turecká vláda, tvořená představiteli politické strany Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), rozsáhlé ústavní změny. Tyto změny by měly v Turecku fakticky zavést prezidentský režim, prezident by například měl právo vydávat dekrety.

Na jaře loňského roku přinesl server Reuters informaci, že turecký předseda parlamentu Ismail Kahraman hovořil o možnosti zavedení náboženské ústavy, neboť Turecko je muslimskou zemí. Kahraman tak naznačil možnost zcela opustit liberálně demokratické principy Turecka.

Česká republika jako členský stát Severoatlantické aliance má závazek vydávat 2 % ze svého HDP na obranu. Tento požadavek se objevoval už v letech před nástupem Bohuslava Sobotky do funkce premiéra, kodifikován byl až deklarací (.pdf, str. 3, čl. 14) ze summitu NATO ve Walesu z roku 2014. Česká republika tento závazek dlouhodobě neplní, naposled vydala 2 % z HDP na obranu v roce 2005. Od nástupu vlády Bohuslava Sobotky v roce 2014 se situace mírně zlepšuje (viz tabulka), k naplnění dvouprocentní hranice má nicméně stále daleko.

Rok% výdajů na obranu z HDP20140,9120150,9620161,03Zdroj: Ministerstvo obrany

Dalším ze závazků České republiky je dle článku 3 Severoatlantické smlouvy závazek udržovat a rozvíjet svou individuální a kolektivní obranyschopnost. Pro Českou republiku z toho vyplývá povinnost účastnit se cvičení NATO a případně tato cvičení pořádat i na svém území. Tento závazek Česká republika plnila před nástupem vlády Bohuslava Sobotky a stále jej plní, v letošním roce se například účastnila cvičení Anakonda v Polsku, na území České republiky se letos konalo letecké cvičení, které se v ČR konalo i před 2 lety.

Česká republika má také povinnost přispívat do rozpočtu NATO, který se skládá ze 3 složek: civilního rozpočtu, vojenského rozpočtu a Programu bezpečnostních investic. Členské státy přispívají do rozpočtu v poměru ke svému HDP, Česká republika se dle dat serveru Natoaktual.cz k roku 2014 podílí na celkovém rozpočtu NATO 0,94 %.

Co se týče účasti vojáků ČR na misích NATO, Česká republika se v současnosti účastní misí v Afghánistánu a Kosovu, kterých se účastnila (.pdf, str. 2) i před nástupem vlády Bohuslava Sobotky.

Další konkrétní závazky vyjmenovává Jiří Šedivý, bývalý náčelník generálního štábu AČR. Ten ve svém textu pro server Natoaktual.cz z března 2014 vypisuje závazky a dodává, že řadu z nich Česká republika nesplnila.

Objem peněz, o kterém předseda KSČM Filip hovoří, je přislíben jako součást dohody týkající se zejména spolupráce při řešení migrační krize (ověřovali jsme také zde). Dvakrát 3 miliardy eur mají být ve spolupráci s Tureckem vynaloženy na zařízení (bod dohody č. 6) pro uprchlíky v Turecku. První 3 miliardy se vynakládají nyní a poté co budou plně využity budou připraveny další tři miliardy do konce roku 2018.

Další body této smlouvy uzavřené v březnu 2016 jsou větší zapojení Turecka do zamezení nelegální migrace do Řecka, nastavení principů v jejichž rámci za každého syrského občana, který bude navrácen z Řecka do Turecka, bude jeden Syřan přímo z Turecka přesunut do EU a také znovuotevření přístupových rozhovorů či bezvízového styku mezi EU a Tureckem. V obou těchto posledních bodech je však jasně řečeno, že Turecko musí naplnit všechny zbývající požadavky.

Bezvízový styk Turecka s EU je dle Angely Merkelové podmíněn mimo jiné zrušením protiteroristického zákona, který je však dle prezidenta Erdogana potřebný. Ačkoliv Evropská komise v květnu letošního roku o podpoře hovořila, v létě už se situace změnila a vzhledem k dosavadním krokům Erdogana po neúspěšném puči v nejbližší době ke schválení bezvízového styku nedojde.

Přístupové rozhovory o členství Turecka v EU stojí na jednotlivých kapitolách, kterých je 35. Ty všechny musí kandidátská země naplnit (jinými slovy uzavřít). Turecko jich nyní má otevřeno 13 a uzavřeno 1. Rozhovory o vstupu Turecka do EU přitom začaly v říjnu 2005.

Angela Merkelová sice byla v kontaktu s prezidentem Turecka Erdoganem, avšak její vliv na zrušení víz Turků do EU není tak velký, jak Vojtěch FIlip tvrdí. Domluva mezi Merkelovou a Erdoganem může určovat pouze vztah Německa a Turecka. Dohodu EU-Turecko odsouhlasila Evropská rada, tedy skupina lídrů jednotlivých členských zemí unie. Nešlo tedy o dohodu Angely Merkelové s tureckým prezidentem, nýbrž o dohodu kompletní evropské osmadvacítky s Tureckem.

Filip tedy zavádí tvrzením, že by dohodu s Tureckem dohodlo a rozhodlo Německo o své vůli.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, ačkoliv upozorňujeme, že Pavel Blažek zaměňuje a spojuje dvě aféry: tzv. Zemanovy kufříky (které se také týkaly bezpečnostních služeb) a s tím nesouvisející bamberskou aféru.

Blažek popisuje situaci, kdy Miloš Zeman v minulosti opakovaně veřejně uvedl údaje, které se týkaly bezpečnostní či zpravodajské problematiky a které se následně ukázaly jako nepravdivé nebo nepotvrzené. Jeho argumentem je, že Zeman si tak počíná dlouhodobě a v politické kariéře jej to neohrožuje, neboť i přes to, že zejména některá Zemanova tvrzení se ukázala jako zcela nepodložená, nijak jej to ve volebních kláních nediskredituje.

Tento popis je korektní. Zeman v minulosti skutečně takto postupoval, když mluvil např. o teroristovi Attovi v Praze nebo o tzv. kufřících. Byť se tyto kauzy ukázaly jako nepodložené, Zemana reálně nezdiskreditovaly. Blažek tedy popisuje výrok korektně, používá ovšem špatný příklad, neboť tzv. bamberská aféra se netýkala této věci. Výrok přesto hodnotíme jako pravdivý, neboť faktické jádro je popsáno správně.

Miloš Zeman v rozhovoru pro Český rozhlas PLUS 11. ledna 2017 uvedl: „Podívejte se, já jsem zrovna teď přečetl čtyři šifry. Podle jedné se na našem území potlouká jistý člověk z Magrebu, nesmím uvést jeho jméno, který je důvodně podezřelý ze spolupráce s teroristickými islámskými organizacemi.“

Tuto informaci nepotvrdil kromě Miloše Zemana nikdo. Ani předseda vlády, ministr vnitra či ředitelé zpravodajských služeb. Tento aktuální případ ovšem není u prezidenta unikátní. V minulosti skutečně Miloš Zeman veřejně publikoval informace, které se později ukázaly jako nepravdivé nebo se nikdy nepotvrdily a které se opět týkaly bezpečnosti a zpravodajských informací.

Předně šlo o tzv. Zemanovy kufříky. Jednalo se o dva případy z roku 1996 a 1998. V prvním z nich Zeman jako opoziční politik přišel s tvrzením, že ministr vnitra Ruml a BIS plánují změnit Českou republiku v policejní stát, což měla dokládat řada dokumentů. To se později ukázalo jako podvrh, jenž se k Zemanovi dostal od recidivisty, který se vydával za agenta BIS.

Druhý „kufřík“ Miloše Zemana se odehrál v roce 1998, kdy předseda ČSSD přišel s obviněním z chystaného útoku tajných služeb na sociální demokracii a ODS. Tento krok měl být inspirován zahraničím, nikdy se však nepotvrdil.

V neposlední řadě pak Miloš Zeman jako premiér veřejně během návštěvy USA v roce 2001 uvedl v CNN, že terorista Muhammad Atta, který byl zapojen do útoků 9/11, plánoval bombový útok v Praze na sídlo Rádia Svobodná Evropa. Tato informace o tzv. pražské stopě se ukázala jako nepravdivá a nepotvrdila se.

Miloš Zeman tedy v průběhu své politické kariéry skutečně přicházel veřejně s poměrně zásadními prohlášeními týkajícími se bezpečnosti a zpravodajských informací, které se následně ukázaly jako zcela nepravdivé. V postupu politickými funkcemi mu to nebránilo.

Dodejme, že tzv. bamberská aféra z roku 1998 je v tomto případě Blažkem zmíněna mylně. Nešlo v ní o „kufříky“ s informacemi, o kterých píšeme výše. V bamberské aféře se jednalo o to, že Miloš Zeman se jako předseda ČSSD měl spolu s místopředsedou Machovcem setkat v roce 1995 v německém městě Bamberg s čechošvýcarským podnikatelem Janem Vízkem. Ten měl nabídnout ČSSD velkou finanční podporu a kompromitující materiály na tehdejší vládní politiky výměnou za budoucí možnost ovlivnit personální složení vlády. Zeman tvrdil, že s Vízkem vyrazil dveře, Česká televize ovšem zjistila, že schůzek bylo celkem pět. Obsah schůzek a dohody se nikdy nepodařilo potvrdit.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože vláda mohla svým usnesením zakázat reorganizaci policie a ministerstvo vnitra by se jím muselo řídit.

Obecně platí, že vláda může usnesením podle článku IV jednacího řádu vlády schvalovat a uložit úkol. Dále podle odst. 3 tohoto článku platí, že vláda může usnesením uskutečnit zákonem stanovenou pravomoc.

Odstavec 5 pak říká, že vláda bere určitou skutečnost na vědomí, doporučuje určité postupy nebo něco žádá.

Dle článku 69 odst. 3 Ústavy ČR mohou ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny.

Kompetenční zákon o zřízení ministerstev ve svém § 12 uvádí rozsah kompetencí ministerstva vnitra, mezi které mimo jiné patří záležitosti vnitřní bezpečnosti, tedy záležitosti týkající se Policie ČR.

Stejný zákon pak v části třetí upravuje zásady činnosti ministerstev. V § 21 je stanoveno, že ministerstva se ve veškeré své činnosti řídí ústavními a ostatními zákony a usneseními vlády.

Z toho vyplývá, že ministerstvo mohlo reorganizaci policie provádět. Kdyby však vláda vydala usnesení zakazující provedení této reorganizace, muselo by se jím ministerstvo vnitra řídit.

Co se týká zmínky o dvou měsících, Pavel Blažek má na mysli nejspíše časové období mezi zveřejněním plánu na reorganizaci ministrem vnitra Chovancem a policejním prezidentem Tuhým na začátku června loňského roku a účinností tohoto opatření 1. srpna 2016.

Jelikož Pavel Blažek popisuje možnosti ministrů správně stejně jako dobu, kdy je mohli uskutečnit, je výrok hodnocen jako pravdivý.

Při odvolávání členů vlády je dle koaliční smlouvy vyžadován souhlas předsedy příslušné koaliční strany, za kterou je člen vlády nominován. Odvoláním člena bez souhlasu příslušného předsedy by premiér porušil koaliční smlouvu.

Dle koaliční smlouvy (.pdf, str. 31, odst. 4) musí mít předseda vlády pro odvolání člena vlády souhlas předsedy příslušné koaliční strany, za kterou je tento člen nominovaný. Pokud by se tedy premiér Sobotka rozhodl odvolat člena vlády za ANO či KDU-ČSL, museli by s tím souhlasit předsedové těchto stran, tj. Andrej Babiš, respektive Pavel Bělobrádek. Odvoláním člena vlády nominovaného za jejich stranu bez jejich souhlasu by premiér porušil koaliční smlouvu.

Předsedové koaličních stran kromě vydávání souhlasu s odvoláním člena vlády nominovaného za jejich stranu mohou zároveň sami navrhnout (.pdf, str. 31, odst. 4) odvolání vlastního člena vlády premiérovi. V takovém případě by měl premiér tento návrh respektovat. Další postup následně dle koaliční smlouvy podléhá dohodě premiéra s předsedou příslušné koaliční strany.

Premiér tedy nemůže libovolně odvolávat členy vlády nominované jinými koaličními stranami. Bez souhlasu předsedů těchto stran by se dopustil porušení koaliční smlouvy. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný - svoboda projevu je skutečně zaručena článkem 17 Listiny základních práv a svobod, když konkrétně v odstavci 1 stanovuje, že „svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny“, nicméně zatím není možno ověřit, zda je návrh protiústavní.

K rozporu navrhované novely trestního zákona, která by měla hanobení prezidenta republiky zavést jako trestný čin, se vyjadřují někteří politici s názorem, že by se o porušování Ústavy ČR jednalo. Konkrétně to byli kromě Jaroslava Faltýnka i Miroslav Kalousek (taktéž v Otázkách Václava Moravce) či Andrej Babiš.

K ústavnosti trestného činu hanobení parlamentu, vlády a Ústavního soudu se totiž již vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu Pl. ÚS 43/93, v němž shledal dotčenou úpravu protiústavní. Vytýkal jí zejména vágnost pojmu ustanovení a rozpor s čl. 4 odst. 4, čl. 17 odst. 4 LZPS a čl. 10 odst. 2 EŮLP, neboť bylo nepřiměřeně a zbytečně zasaženo do svobody projevu.

S tímto názorem souhlasí ústavní právník Jan Kysela ve svém vyjádření pro Český rozhlas, když říká:

„Pomineme-li, že ho považuji za zbytečný, překvapivý, což už jsem říkal, tak podíváme-li se do toho, jak vypadá, a podíváme-li se na to, o jakém textu měl možnost ústavní soud počátkem 90. let rozhodovat, přičemž ten tehdejší text hanobení prezidenta republiky, Parlamentu nebo Ústavního soudu shledal jako protiústavní, tak nemám pocit, že by tenhle text měl obstát. Takže za prvé je tam tedy asi možné říct, že Ústavní soud se k tomu už jednou vyslovil, takže máme v ruce nějaké autoritativní vodítko. A i kdyby se k tomu konkrétně Ústavní soud v minulosti nevyslovil a brali jsme v potaz jenom celkové tendence jeho judikatury ve vztahu ke svobodě projevu, tak i z tohoto prostého důvodu by byl ten návrh silně pochybný, ústavně pochybný, protože evidentně svobodu projevu podvazuje a má potenciál podvazovat i politickou soutěž po pravdě řečeno.“ K navrhované novele se vyjádřili také bývalí soudci Ústavního soudu Eliška Wagnerová a Stanislav Balík. Ti však nemluví o protiústavnosti, ale o absenci funkce návrhu, respektive o zbytečnosti ustanovení.

Na základě textu Listiny základních práv a svobod a výše uvedeného odůvodnění ke zmíněné protiústavnosti, je výrok hodnocen jako neověřitelný.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože Andrej Babiš skutečně své firmy svěřil do svěřenských fondů. Stejně tak je pravdivé tvrzení, že ministr spravedlnosti Robert Pelikán na netransparentnost institutu svěřenského fondu dříve upozorňoval.

Svěřenský fond je institut, který byl zaveden s novým občanským zákoníkem k 1. lednu 2014. Pojednává o něm například článek na webu EPRAVO.cz. Jde o majetek, který jeho vlastník většinou pomocí smlouvy převede do speciálního fondu, o který se stará jím určený správce. Původní majitel tak nad ním ztrácí přímou kontrolu a nerozhoduje o něm. Správce s majetkem disponuje i přesto, že není jeho vlastníkem. Prospěch ze zmíněného fondu má pak takzvaný obmyšlený. Může jím být kdokoli, určuje ho zakladatel.

Na začátku února tohoto roku Andrej Babiš skutečně převedl své firmy Agrofert a SynBiol do svěřenských fondů. Tento krok podnikl kvůli tomu, aby vyhověl zákonu o střetu zájmů.

To, že Robert Pelikán o svěřenských fondech nemluvil příliš kladně, můžeme zjistit například z rozhovoru z roku 2014 na webu ministerstva financí, v době, kdy se stal novým šéfem legislativního odboru tohoto ministerstva. V něm zmiňuje: „Kromě věcí typu ukrývání majetku mě příliš nenapadá, co by svěřenské fondy řešily z problémů, které nejdou řešit jiným právním způsobem." Stejně tak upozorňoval na chybějící evidenci svěřenských fondů.

Je potřeba doplnit, že novelou občanského zákoníku, která konkrétně v částech o svěřenských fondech nabude účinnosti k 1. lednu 2018, je stanovena povinnost evidovat svěřenské fondy založené po tomto datu. Fondy založené před tímto datem musí o evidenci požádat do 1. července 2018, jinak zaniknou.

Jelikož Jan Chvojka popisuje skutečnosti pravdivě, je tedy tento výrok na základě výše uvedeného odůvodnění hodnocen jako pravdivý.