Přehled ověřených výroků

Otázka velikosti parlamentů je velmi ošemetná vzhledem k tomu, že není lehké určit, jaká čísla ještě můžeme považovat za podobná a jaká již nikoliv. Co se však týče uvedených zemí, ty skutečně dosahují v porovnání s většími státy podobných počtů členů dolních komor jako Česká republika. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Bez ohledu na to, zda je v uvedených zemích zakotven unikameralismus (tedy jedna komora), nebo bikameralismus (dvě komory), jsou počty poslanců následující: v Česku tvoří dolní komoru 200 poslanců (Čl. 16), slovenská Národní rada má 150 poslanců (Čl. 73), nizozemská dolní komora taktéž 150 poslanců (Čl. 51) a Rakousko 183 poslanců. Maďarsko v roce 2014 snížilo počet svých zákonodárců z 386 na 199.

Rozdíl 50 poslanců není nikterak radikální v porovnání jinými evropskými zeměmi o větší rozloze. Například v německém Bundestagu zasedá více než 600 zákonodárců (počet není pevný), ve Francii 577 poslanců (Čl. 24), v polském Sejmu 460 (Čl. 96) a v Itálii dokonce 630 (Čl. 56 ).

V červenci 2016 byla zveřejněna informace, že operátor O2 po vyčerpání datového limitu nezpomalí zákazníkům připojení, ale ihned jim internet vypne. Díky legislativnímu nastavení, které prošlo prostřednictvím pozměňovacího návrhu, který načetl v Poslanecké sněmovně poslanec Pfléger z ANO, operátoři nemuseli zákazníky informovat. Tento návrh prošel jak sněmovnou, kde pro něj hlasovaly všechny strany, tak i Senátem.

Problematické ustanovení (.pdf., návrh A3) zní:

„Pokud se jednáo podstatnou změnu smlouvy vedoucí ke zhoršení postavení účastníka, je podnikatel povinen prokazatelně informovat účastníka, jehož smlouva obsahuje ustanovení o úhradě v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, rovněž o jeho právu ukončit smlouvu ke dni nabytí účinnosti změny, a to bez této úhrady, jestliže nové podmínky nebudeúčastník akceptovat.“

Problémem je, že zákon tuto změnu nijak nedefinuje a nechává ji tak na operátorech. Je samozřejmě věcí smluvního nastavení vztahu zákazník - operátor, jak je daná věc řešena. Nicméně legislativní pravidla, která byla přijata, hovoří ve prospěch strany operátorů. O nápravu se snažila senátorka Dernerová, jejímu návrhu se věnují další výroky.

Není pravdou, že by se během období 2010–2013 zastavily veškeré práce na dálnicích a silnicích I. tříd. Jak ukazují výroční zprávy ŘSD, je sice pravdou, že během let 2011 (.pdf, str. 12–13) a 2012 (.pdf, str. 18–19) nebyla zahájena žádná významná stavba a na nových úsecích se začalo pracovat až v roce 2013 (.pdf, str. 21), na druhou stranu však ve stejném období probíhala příprava a plánování těchto staveb. Samozřejmě docházelo také k dokončování dříve naplánovaných úseků silnic a dálnic.

Stejný trend omezení výstavby, i když s poněkud jinými čísly, ukazují informace o počtu zahájených a zprovozněných staveb z prezentace generálního ředitele ŘSD na Žofínském fóru v roce 2016. Za období od roku 2011 do roku 2013 došlo k zahájení jedenácti staveb silnic I. třidy a pěti staveb dálnic.

Bohužel se nám nepodařilo získat údaje týkající se přesné délky úseků, na nichž začala ve sledovaném období stavba.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože s odkazem na minimální aktivitu při zahajování nových staveb je implikováno, že se nepostavilo nic. To není pravda vzhledem k tomu, že docházelo k dokončování dřívějších projektů a v roce 2013 byla znovuobnovena výstavba nových úseků silnic a dálnic.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný. Je sice pravdou, že na tzv. „tvrdé projekty“ jde primárně v rámci Fondu pro regionální rozvoj větší část z přidělených finančních prostředků, nelze však jednoznačně určit, kolik peněz je vyčleněných na tvrdé a kolik na měkké projekty, protože ty se mohou v rámci pěti fondů, ze kterých lze finanční prostředky čerpat prolínat.

V programovém období 2014-2020 může Česká republika vyčerpat z evropských fondů částku pohybující se mezi 21 a 24 mld. € (Evropská komise uvádí částku 21,6 mld €, ministerstvo pro místní rozvoj pak částku 23,9 mld. €). Tento objem peněz je rozdělen mezi pět fondů: Fondu soudržnosti, Evropského fondu pro regionální rozvoj, Evropského námořního a rybářského fondu, Evropského sociálního fondu a Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova.

Takřka polovina celkové částky (11,94 mld. €) připadá Evropskému fondu pro regionální rozvoj (EFRR/ERDF). Tento fond na úrovni 29 členských zemí alokuje 43 % financí, které jsou pro země Evropské unie v kohezních fondech vyčleněny.

Fond pro regionální rozvoj podporuje projekty v oblasti infrastruktury, tedy zejména tzv. „tvrdé“ projekty (stavby dopravní infrastruktury, rekonstrukce kulturních památek, výsadba zeleně nebo rozvoj elektronické veřejné správy apod.). Naopak tzv. „měkké projekty“ tedy neinvestiční (neinfrastrukturní) projekty, které mají podporovat např. rozvoj vzdělávání, osoby se zdravotním postižením, etnické menšiny, nezaměstnané osoby nebo zvyšování kvalifikace úředníků veřejné správy apod. spadají pod Sociální fond, kterému bylo v programovém období vyčleněno 3,43 mld. €. Nelze však stoprocentně říci, že by Fond pro regionální rozvoj obsahoval výzvy pouze k tvrdým projektům, v rámci tohoto fondu mohou být vypsány i projekty měkké.

Babišem zmíněné opravy silnic spadají primárně pod Fond soudržnosti, ze kterého může během programového období Česká republika vyčerpat částku 6,25 mld. €.

Z čehož vyplývá, že na tzv. měkké projekty Evropská unie vyčlenila České republice zhruba sedminu/osminu celkové částky.

Hodnotit složitost a byrokratičnost zadávání a čerpání projektů je subjektivní, nicméně zjednodušení, centralizování a plná elektronizace celého procesu byla jedním z cílů, které si Unie pro programové období 2014–2020 předsevzala.

Mezi novinky také patří vyšší měřitelnost přínosu podpořených operací (důraz na plnění stanovených indikátorů), finanční závislost na rychlosti a kvalitě čerpání (výkonnostní rámec) a vyšší míra uplatnění finančních nástrojů na úkor dotací, což může v konečném důsledku působit, že čerpání peněz je pro uchazeče náročnějším úkolem než v minulém programovém období.

Webové stránky fondů ani ministerstva dopravy aktuálně nenabízejí přehled, jak se čerpání podnikatelským subjektům, obcím či krajům daří.

Novela zákona o střetu zájmů je obecně platná a vztahuje se na poměrně širokou škálu veřejných funkcionářů. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Původní zákon 159/2006 Sb. o střetu zájmů v § 2 odst. 1 definuje veřejného funkcionáře. Tím je například:

a) poslanec,

b) senátor,

c) člen vlády nebo vedoucí jiného ústředního orgánu státní správy,

d) předseda a inspektor Úřadu pro ochranu osobních údajů,

e) předseda Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví,

f) člen Rady Českého telekomunikačního úřadu,

g) předseda Energetického regulačního úřadu,

h) člen bankovní rady České národní banky,

a další.

Novela zákona o střetu zájmů pak hovoří o veřejném funkcionáři jako o celém souboru definovaných osob. Tato novela bývá označována jako „lex Babiš“ s tím, že je namířena proti současnému ministrovi financí Andreji Babišovi.

Diskutované byly především dva pozměňovací návrhy. Jeden z nich podal poslanec Jan Chvojka a týká se omezení vrcholných veřejných funkcionářů (členů vlády a vedoucích dalších ústředních správních úřadů) ve vztahu k obchodním korporacím.

Druhý pozměňovací návrh podal poslanec Martin Plíšek. Tento zakazuje členům vlády a vedoucím jiného ústředního správního orgánu být ovládající osobou podnikající právnické osoby.

Zákon je ale platný pro všechny budoucí členy vlády, a tedy není určen pro jednu osobu, ale je obecně platný.

Novela zákona o střetu zájmů pak například přidává do § 3 nový odstavec 1, podle kterého je „veřejný funkcionář povinen zdržet se každého jednání, při kterém mohou jeho osobní zájmy ovlivnit výkon funkce. Osobním zájmem se pro účely tohoto zákona rozumí takový zájem, který přináší veřejnému funkcionáři, osobě blízké veřejného funkcionáře, právnické osobě ovládané veřejným funkcionářem nebo osobou blízkou veřejného funkcionáře zvýšení majetku, majetkového nebo jiného prospěchu, zamezení vzniku případného snížení majetkového nebo jiného prospěchu nebo jinou výhodu.“
Toto ustanovení pak platí pro všechny veřejné funkcionáře bez ohledu na to, zda se jedná o poslance, členy vlády či například členy bankovní rady ČNB.

Vzhledem k neexistenci problematických otázek v oblasti česko-německých hranic, je zavádějící tvrdit, že tehdejší ČSFR se měla chovat při jednání o sjednocení Německa (1990) jako tehdejší Polská demokratická republika, pro které bylo mezinárodní zajištění a potvrzení své západní hranice zcela zásadní. Samotné jednání 2+4 (Obě německé republiky čtyři vítězné mocnosti druhé světové války) muselo probíhat v tomto formátu, protože spojením Německých republik a jejich sjednocením by došlo k narušení dohod a světového uspořádání po roce 1945, což nemohlo proběhnout legitimně bez souhlasu vítězných mocností jako garantů těchto poválečných dohod.

Jak ukazuje následující mapa, Polsko od 20. let 20. století prošlo zásadními teritoriálními změnami. Asi nejvýznamnější změnou bylo posunutí jeho západní hranice po porážce Německa v roce 1945. Vzhledem k tomu, že tento akt byl Německu vnucen diktátem vítězných mocností, především tehdejšího SSSR, je proto nutné chápat jaký význam mělo pro Polsko přednesení tohoto problému při jednáních 2+4 v roce 1990 a konečné potvrzení západní hranice.

zdroj: wikipedia

Oproti tomu neměla ČSFR k sjednocení SRN žádné podobně významné výhrady. Pro Českou republiku se ukázala ve vztahu k SRN mnohem podstatnější otázka definice odsunu či vyhnání sudetských Němců, což zkomplikovalo přijetí dohody o dobrém sousedství (1992) a vedlo k stagnaci vzájemných vztahů. Narovnání vzájemných vztahů a odblokování sporných bodů zajistila až dohoda na tzv. Česko-německé deklaraci (1997), kde sporná definice byla ponechána stranou s tímto vysvětlením:

„Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě, přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti."
V textu deklarace se otázka hranic neřeší. Tato skutečnost byla již vyřešena v předešlé Smlouvě o dobrém sousedství s Německem (1992), kde v článku 2 smlouva praví:

Vzájemně (ČR a Německo - pozn. Demagog.cz) respektují svou svrchovanou rovnost, územní celistvost, neporušitelnost svých hranic, svou politickou nezávislost, jakož i zásadu nevměšováni do vnitřních záležitostí a zásadu zákazu hrozby silou nebo použití sily.

Článek 3 pak uvádí:

(1)Smluvní strany potvrzují mezi nimi existující státní hranice. Potvrzují, že nemají vůči sobě žádné územní nároky a nebudou takové nároky vznášet ani v budoucnu.

Dohoda potvrzuje uznání současné podoby státní hranice s tím, že obě strany se zříkají jakýchkoliv teritoriálních nároků a proklamují snahu o společnou spolupráci " v níž hranice ztratí povahu dělící čáry na základě vzájemného porozumění a odstraňováním hospodářských a sociálních rozdílů." (článek 1)
Samotnému schválení deklarace předcházelo poměrně bouřlivé několikadenní projednávání na půdě parlamentu v únoru 1997. Zde se proti textu deklarace v rozpravě postavili poslanci za KSČM, SPR-RSČ a někteří členové ČSSD. Deklarace byla přijata 131 hlasy pro a 59 proti.

Data, která Faltýnek uvádí, odpovídají skutečnosti. Nicméně jeho interpretace je zavádějící, protože naznačuje, že před rokem 2014 byly investice výrazně nižší, což není pravda. Rozdíl vychází z toho, že v absolutních číslech byly výdaje dříve nižší, neboť celkový objem rozpočtu byl nižší, nepracovalo se rovněž vždy s evropskými penězi.

Pokud bychom se podívali na jednotlivá léta z pohledu procentuálního podílu investičních výdajů, tak je pravdou, že rok 2015 byl prozatím nejlepší. Ovšem rok 2014, který Faltýnek zprůměrováním ostatních let fakticky vyzdvihuje, nebyl nijak zvlášť úspěšný. Pokud se podíváme na podíl výdajů, tak hned 9 let od roku 1997 bylo vydáváno z rozpočtu na investice více.

RokKapitálové výdaje (mld Kč)Výdaje celkem (mld Kč)Podíl 1997 *65,76549,1011,98 % 1998 *46,30536,648,63 % 1999 XXX 2000 60,90632,279,63 % 2001 51,42693,927,41 % 2002 53,46750,767,12 % 2003 63,30808,707,83 % 2004 66,14862,877,67 % 2005 81,99922,858,88 % 2006 108,541020,6310,63 % 2007 118,421092,2710,84 % 2008 108,081083,949,97 % 2009 134,231167,0111,50 % 2010 134,911156,7911,66 % 2011 123,691155,5310,70 % 2012 117,571152,3910,20 % 2013 103,241173,138,80 % 2014 112,381211,609,28 % 2015 176,251297,3213,59 %

* Za roky 1997 a 1998 nejsou k dispozici data o pokladním plnění, uvádíme pouze rozpočtované částky.

Za rok 1999 se nepodařilo dohledat žádná data. Spočteme-li průměr let 1997–2013 bez roku 1999, dostaneme se na číslo 89,87 miliardy, což se výrazně neliší od toho, které uvádí Jaroslav Faltýnek.

V letech 2014–2015 bylo ještě možné dočerpávat prostředky z programového období 2007 – 2013, zároveň už běželo nové programové období, prostředky plynoucí z EU proto byly v těchto letech vyšší než v těch předchozích.

V rámci podpory vývoje a výzkumu jsou zavedeny daňové odpočty ve formě uznatelných nákladů. Ministerstvo financí a finanční úřady upozorňují na možná rizika této daňové podpory (.pdf,str. 43). K daňovým optimalizacím tak určitě dochází, tato činnost však není nelegální.

Správce daně však upozorňuje např. „na to, že právě v posledních letech byla zaznamenána u některých firem nabízejících různé poradenské služby také ‚ nová podnikatelská aktivita ' v té podobě, že oslovovaly jednotlivé poplatníky a za úplatu vyjádřenou v procentech z úspory na dani z příjmů jim nabízely zpracovat projekt výzkumu a vývoje (mnohdy i zpětně) s tím, že výzkum nebo vývoj určitě provádějí, ale pouze ve svůj neprospěch neuplatňují předmětný odpočet.“ Je tedy nutné zjistit, jestli projekt skutečně podniku slouží k výzkumu a inovaci. Finanční správa ale často nemá prostředky ani odborníky, kteří by byli schopni to posoudit.

Na problémy s uplatněním odečitatelné položky daně si stěžují i některé podniky. Často totiž nevědí, jestli finanční úřad posoudí projekty výzkumu a vývoje jako dostatečně inovativní. V tomto případě by jim hrozila pokuta.

Vojtěch Filip mluví o tom, že poslanci KSČM zvedli ruku pro vládní návrh zákona o střetu zájmu z toho důvodu, že Poslanecká sněmovna zamítla komunistický návrh zákona o majetkových přiznáních. Je sice pravdou, že v únoru 2016 návrh KSČM byl zamítnut, nicméně v červenci 2016 byl přijat návrh vládní (i s podporou KSČM), který prokazování původu příjmů a majetku zavádí. Teprve po něm, když už byl schválen, hlasovali komunisté o návrhu o střetu zájmů.

Filip ve svém vyjádření reaguje na situaci, kdy Babiš má vyhovět liteře zákona o střetu zájmů tím, že převede holding Agrofert do svěřenského fondu. To Filip kritizuje. Komunistický návrh, kterým se ovšem zašťituje a který používá jako argument pro to, že kritizovaný zákon podpořil, by tuto situaci nijak neřešil.

Návrh zákona o majetkovém přiznání navrhovaný poslanci KSČM se stejně jako novela zákona o střetu zájmů zabývá podáním přiznání o majetku, oproti novele zákona o střetu zájmů se ale zabývá daleko širší problematikou. Novela zákona o střetu zájmů však kromě toho podrobně upravuje neslučitelnost určitých činností s funkcemi veřejných funkcionářů, touto oblastí se návrh zákona o majetkovém přiznání vůbec nezabývá. Zároveň již v době hlasování o schválení novely zákona o střetu zájmů platil zákon o prokázání původu majetku, který umožňuje správci daně vyzvat poplatníka k prohlášení o majetku, takové prohlášení stanovuje stejnou výši majetku jako návrh zákona poslanců KSČM.

Návrh (.pdf) zákona o majetkovém přiznání, který předložili poslanci KSČM (včetně poslance Filipa), se zabývá otázkou přihlášení a přiznání majetku. Povinně by měly přiznávat majetek fyzické osoby, které mají bydliště v České republice nebo se v České republice obvykle zdržují alespoň polovinu roku a které vlastní majetek nad 10 milionů Kč, dále také právnické osoby zabývající se podnikatelskou činností na území České republiky vlastnící majetek nad 30 milionů Kč. Návrh dále obsahuje výčet věcí osvobozených od přiznávání, postupy při přiznávání majetku a sankci za nepřiznání majetku, která může činit ve formě pokuty až 1 milion Kč.

Co se týče přiznávání majetku, v porovnání s novelou zákona o střetu zájmů se návrh zákona o majetkovém přiznání týká všech fyzických a právnických osob, které disponují majetkem v určité výši. Novela zákona o střetu zájmů v porovnání s ním zavádí povinnost podávat oznámení o majetku pouze pro veřejné funkcionáře. V tomto ohledu tak má poslanec Filip pravdu, návrh zákona o majetkovém přiznání se zabývá širší problematikou než novela zákona o střetu zájmů.

Oproti návrhu zákona o majetkovém přiznání však novela zákona o střetu zájmů řeší postavení veřejných funkcionářů a stanovuje limity jejich majetkové účasti ve vydavatelích periodického tisku či obchodních společnostech. Vzhledem k tomu, že se debata vedla o poměrech členů vlády, konkrétně ministra Babiše, návrh zákona o majetkovém přiznání by oproti novele zákona o střetu zájmů situaci ministra Babiše nijak neřešil, pouze by mu v případě výše majetku nad 10 milionů Kč stanovil povinnost podat majetkové přiznání.

Pokud jde podle slov poslance Filipa o přiznávání majetku, nemuseli by poslanci KSČM pro novelu zákona o střetu zájmů hlasovat, neboť již v té době platil zákon o prokazování původu majetku, který umožňuje správci daně vyzvat poplatníka k prokázání vzniku a původu příjmů, pokud má o nárůstu jmění důvodné pochybnosti nebo pokud rozdíl mezi příjmy a nárůstem jmění přesahuje 5 milionů Kč. Pokud poplatník neprokáže vznik a původ příjmů, může jej správce daně vyzvat k podání prohlášení o majetku. Stejně tak může učinit, pokud dojde po předběžném posouzení k závěru, že souhrnná hodnota majetku poplatníka přesahuje 10 milionů Kč, což odpovídá návrhu poslanců KSČM.

Kariérní řád obsažený v novele zákona o pedagogických pracovnících je v současné době projednáván v Poslanecké sněmovně. Již během projednávání na vládě k němu padlo množství zásadních připomínek ze stran dotčených institucí a krajů.

Kariérní řád neboli systém má podpořit celoživotní profesní rozvoj učitelů a propojit ho se systémem odměňování. Podle nového § 29a (.pdf, str. 12) má každý kariérní stupeň řádu požadavky na profesní kompetence. Tyto upřesní prováděcí předpis MŠMT, mají však reflektovat např. profesní znalosti, plánování výuky, vytváření pozitivního prostředí ve škole, hodnocení výsledků učení žáků a komunikaci a spolupráci s rodiči a kolegy. Podmínkou postupu do vyššího kariérního stupně sice není přímo naplnění některé z těchto kvalit, nicméně podmínkou je atestační řízení (§ 29g), kde se právě ověřuje dosažení těchto profesních kompetencí.

Na základě hodnotícího pohovoru, hodnocení výsledků ze strany ředitele školy a tzv. uvádějícího učitele (resp. pro vyšší stupeň pak České školní inspekce) je po uplynutí adaptačního období vyhodnoceno nejen to, zda splňuje formální podmínky pro přestup do vyššího stupně, ale také to, zda učitel dosahuje kvalit předepsaných zákonem doplněným o vyhlášku ministerstva spravedlnosti. Zákon je v současné chvíli v Poslanecké sněmovně, prováděcí předpis tedy doposud neexistuje.

Fiala má pravdu v tom, že motivační stupnici řád neobsahuje. Nicméně kvalita vyučujících a jejich postupů je reflektována v atestačním řízení, které učitelé absolvují pro postup do vyšší kariérní třídy pedagogů. Kvalitativní stránka je tedy při působení a kariérním postupu zohledňována, přestože přímo motivační platová stupnice chybí, což činí výrok zavádějícím.