Přehled ověřených výroků

Tomio Okamura (SPD) zde reaguje na slova ministra vnitra Víta Rakušana (STAN). Ten o § 8a trestního řádu mluvil v souvislosti se dvěma případy ze srpna letošního roku – případu znásilnění a pokusu o vraždu v Plzni a případu znásilnění v Praze-Hostivaři. 

V prvním případě policie obvinila 18letého muže. Národnost pachatele nezveřejnila, v médiích se ale objevily neoficiální zprávy, že se jedná o mladíka ukrajinské národnosti, což zmiňoval i primátor Plzně Roman Zarzycký (ANO). V návaznosti na to policie pouze potvrdila, že se jedná o cizince. V druhém případě policie v polovině srpna obvinila 16letého mladíka. I zde národnost pachatele neuvedla. 

Kvůli nezveřejnění národnosti pachatelů těchto činů kritizovali policii a ministra Rakušana někteří zástupci opozice, například právě předseda SPD Tomio Okamura nebo poslankyně Margita Balaštíková (ANO), a mimo jiné i bývalý prezident Miloš Zeman (video, čas 6:34). 

Rakušan se nicméně postupu Policie ČR v obou případech zastal a argumentoval přitom právě dodržováním § 8a trestního řádu. Tomio Okamura však odůvodnění Víta Rakušana zpochybňuje. Poukazuje přitom na to, že podle něj § 8a trestního řádu sice uvádí, jaké informace smí poskytovat orgány činné v trestním řízení, ale neuvádí se v něm, že nesmí zveřejňovat národnost pachatele.

Co říká legislativa?

Nejprve upřesněme, že při zjišťování totožnosti podezřelých policisté podle zákona o Policii ČR mají právo evidovat mj. jejich „státní příslušnost“, ne přímo jejich „národnost“. Ačkoli se tyto dva termíny do určité míry překrývají, mají mírně odlišný význam – člověk s českou státní příslušností například může být národností Moravan, Slovák, Rom apod. Z kontextu celé diskuze o zmíněných dvou případech ovšem vyplývá, že řečníci dané dva pojmy zjevně zaměňují. V rámci našeho ověření se proto zaměříme na to, co legislativa říká o státní příslušnosti.

§ 8a trestního řádu upravuje pravidla pro poskytování informací o trestním řízení a osobách, které se ho účastní. Dle tohoto paragrafu musí orgány činné v trestním řízení dbát na to, aby nezveřejnily o těchto zúčastněných osobách údaje, které „přímo nesouvisejí s trestnou činností“. 

Kromě toho paragraf 8a dále uvádí, že orgány nesmějí v přípravném řízení „zveřejnit informace umožňující zjištění totožnosti osoby, proti které se vede trestní řízení, poškozeného, zúčastněné osoby a svědka.“ Pro úplnost doplňme, že v přípravném řízení policejní složky provádí vyšetřování. Až po této fázi trestního řízení následuje podání obžaloby státním zástupcem a zahájení hlavního líčení, které na rozdíl od přípravného řízení může být veřejné (.pdf). Ve veřejně dostupných zdrojích se prozatím neobjevily informace o tom, že by v případech znásilnění z Plzně a Prahy už došlo k podání obžaloby.

Co říká policie?

Pro odůvodnění postupu policie jsme se obrátili na tiskové oddělení Policie ČR. To uvedlo, že „sdělování informací z průběhu trestního řízení je rámováno trestním řádem a jeho § 8a, který explicitně uvádí, že orgány činné v trestním řízení dbají na to, aby nezveřejnily o osobách zúčastněných na trestním řízení údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností. Z našeho pohledu je státní příslušnost přesně tím typem údaje, který nesouvisí s trestnou činností (samozřejmě existují výjimky, které se budou ad hoc řešit) a který tím pádem nezveřejňujeme“. 

Dodejme, že § 8d trestního řádu uvádí výjimky, kdy je tyto informace možné zveřejnit. Mezi ně patří zejména situace, kdy je po osobě vyhlášeno pátrání. Dále ke zveřejnění může dojít, pokud to odůvodňuje veřejný zájem – avšak pouze v případě, že převažuje nad právem na ochranu soukromí dotčené osoby. Také mohou být tyto informace poskytnuty například se souhlasem osoby, které se informace, na něž se vztahuje zákaz zveřejnění, týkají. 

Co se týče postupu policie v minulosti, ke zveřejňování národnosti či státní příslušnosti podezřelých a obviněných standardně nedocházelo. Policie v řadě případů potvrdila, že šlo o cizince, národnost ale běžně neupřesňovala. Z veřejně dostupných zpráv policie vyplývá, že státní příslušnost zmiňovala právě jen v případech, kdy tato informace souvisela s danou trestnou činností. Například v případě, kdy muž obviněný z distribuce drog zajišťoval kontakty s odběrateli v Polsku, policie uvedla, že se jednalo o Poláka. Již okolo roku 2010 policie zveřejňovala národnost také v souvislosti s trestnými činy, ve kterých figurovali kosovští Albánci – v těchto případech se jednalo např. o „gang“ zlodějů či výrobců pervitinu.

Závěr

§ 8a trestního řádu upravuje, jaké informace mohou orgány činné v trestním řízení poskytovat veřejnosti. Výslovně se v něm nepíše, že orgány činné v trestním řízení nesmí zveřejňovat národnost pachatele. Daný paragraf ale říká, že policie nesmí uvést o osobách zúčastněných v trestním řízení údaje, které „přímo nesouvisí s trestnou činností“. Ačkoli existují případy, kdy informace o státní příslušnosti s danou trestnou činností souvisí, v ostatních případech Policie ČR státní příslušnost nezveřejňuje. Výrok Tomia Okamury proto hodnotíme jako zavádějící. 

Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) spadající pod Akademii věd provedlo v červnu a červenci průzkum, který se zaměřil na zjištění názorů českých občanů na záležitosti týkající se války na Ukrajině. Jedna z otázek se zabývala postojem české společnosti ke krokům Fialovy vlády, které podporují Ukrajinu (.pdf, str. 4). Z šetření vyplynulo, že s těmito kroky spíše či rozhodně nesouhlasilo celkem 54 % respondentů (.pdf, str. 5). Vzhledem k malé odchylce oproti Tomiem Okamurou uvedeným 58 % hodnotíme jeho výrok jako pravdivý.

Dodejme, že tento nesouhlas se od počátku konfliktu zvýšil, jak je vidět na následujícím grafu. V prvním průzkumu, který sbíral data od března do května loňského roku, s kroky Fialova kabinetu podporujícími Ukrajinu nesouhlasilo pouze 35 % lidí.

Vít Rakušan (STAN) mluví o § 8a trestního řádu v souvislosti se dvěma případy ze srpna letošního roku – případu znásilnění a pokusu o vraždu v Plzni a případu znásilnění v Praze-Hostivaři. 

V prvním případě policie obvinila 18letého muže. Národnost pachatele nezveřejnila, v médiích se ale objevily neoficiální zprávy, že se jedná o mladíka ukrajinské národnosti, což zmiňoval i primátor Plzně Roman Zarzycký (ANO). V návaznosti na to policie pouze potvrdila, že se jedná o cizince. V druhém případě policie v polovině srpna obvinila 16letého mladíka. I zde národnost pachatele neuvedla. 

Kvůli nezveřejnění národnosti pachatelů těchto činů kritizovali policii a ministra Rakušana někteří zástupci opozice, například předseda SPD Tomio Okamura nebo poslankyně Margita Balaštíková (ANO), a mimo jiné i bývalý prezident Miloš Zeman (video, čas 6:34). 

Rakušan se poté ale postupu Policie ČR v obou případech zastal, stejně jako v námi ověřované debatě. Argumentuje přitom právě dodržováním § 8a trestního řádu. Ten podle něj říká, že se národnost pachatele trestného činu nezveřejňuje. Zároveň Rakušan dodává, že takový postup policie souvisí s policejní praxí v ČR. 

Co říká legislativa?

Nejprve upřesněme, že při zjišťování totožnosti podezřelých policisté podle zákona o Policii ČR mají právo evidovat mj. jejich „státní příslušnost“, ne přímo jejich „národnost“. Ačkoli se tyto dva termíny do určité míry překrývají, mají mírně odlišný význam – člověk s českou státní příslušností například může být národností Moravan, Slovák, Rom apod. Z kontextu celé diskuze o zmíněných dvou případech ovšem vyplývá, že řečníci dané dva pojmy zjevně zaměňují. V rámci našeho ověření se proto zaměříme na státní příslušnost.

§ 8a trestního řádu upravuje pravidla pro poskytování informací o trestním řízení a osobách, které se ho účastní. Dle tohoto paragrafu musí orgány činné v trestním řízení dbát na to, aby nezveřejnily o těchto zúčastněných osobách údaje, které „přímo nesouvisejí s trestnou činností“. 

Kromě toho paragraf 8a dále také uvádí, že orgány nesmějí v přípravném řízení „zveřejnit informace umožňující zjištění totožnosti osoby, proti které se vede trestní řízení, poškozeného, zúčastněné osoby a svědka.“ Pro úplnost doplňme, že přípravné řízení provádí právě policejní složky. Až po této fázi trestního řízení následuje podání obžaloby státním zástupcem a zahájení hlavního líčení, které na rozdíl od přípravného řízení může být veřejné (.pdf). Dodejme také, že ve veřejně dostupných zdrojích se prozatím neobjevily informace o tom, že by v případech znásilnění z Plzně a Prahy už došlo k podání obžaloby.

Vyjádření policie

Pro odůvodnění postupu policie jsme se obrátili na tiskové oddělení Policie ČR. To nás rovněž odkázalo na paragraf § 8a trestního řádu: „Sdělování informací z průběhu trestního řízení je rámováno trestním řádem a jeho § 8a, který explicitně uvádí, že orgány činné v trestním řízení dbají na to, aby nezveřejnily o osobách zúčastněných na trestním řízení údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností. Z našeho pohledu je státní příslušnost přesně tím typem údaje, který nesouvisí s trestnou činností (samozřejmě existují výjimky, které se budou ad hoc řešit) a který tím pádem nezveřejňujeme.“ 

Dodejme, že § 8d trestního řádu uvádí výjimky, kdy je tyto informace možné zveřejnit. Mezi ně patří zejména situace, kdy je po osobě vyhlášeno pátrání. Dále ke zveřejnění může dojít, pokud to odůvodňuje veřejný zájem – avšak pouze v případě, že převažuje nad právem na ochranu soukromí dotčené osoby. Také mohou být tyto informace poskytnuty například se souhlasem osoby, které se informace, na něž se vztahuje zákaz zveřejnění, týkají. 

Co se týče postupu policie v minulosti, ke zveřejňování národnosti či státní příslušnosti podezřelých a obviněných standardně nedocházelo. Policie v řadě případů potvrdila, že šlo o cizince, národnost ale běžně neupřesňovala. Z veřejně dostupných zpráv policie vyplývá, že státní příslušnost zmiňovala právě jen v případech, kdy tato informace souvisela s danou trestnou činností. Například v případě, kdy muž obviněný z distribuce drog zajišťoval kontakty s odběrateli v Polsku, policie uvedla, že se jednalo o Poláka. Již okolo roku 2010 policie zveřejňovala národnost také v souvislosti s trestnými činy, ve kterých figurovali kosovští Albánci – v těchto případech se jednalo např. o „gang“ zlodějů či výrobců pervitinu.

Závěr

Vít Rakušan ve výroku mluví o zveřejňování „národnosti“ pachatelů trestných činů. Z kontextu debaty vyplývá, že on i další řečníci tento pojem nepoužívají zcela přesně a zjevně jím označují „státní příslušnost“ podezřelých. 

Zmiňovaný § 8a výslovně neuvádí, že se nesmí zveřejňovat státní příslušnost pachatele. Říká ale, že policie nesmí zveřejňovat o zúčastněných osobách údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností. Tímto paragrafem svůj postup odůvodňuje i přímo Policie ČR. 

Existují však i případy, kdy policie státní příslušnost zveřejnit může – a to když tato informace přímo souvisí s danou trestnou činností. Jelikož tedy v daném pravidle existují výjimky, hodnotíme výrok Víta Rakušana jako pravdivý s výhradou.

Předně uveďme, že Tomio Okamura hovoří o připravované migrační reformě, na jejichž zásadních bodech se členské státy EU dohodly 8. června 2023. Původní návrh tohoto nového paktu o migraci a azylu, jak se reforma oficiálně nazývá, předložila Evropská komise už v roce 2020. Unijní země se ale na její podobě shodly právě až letos v červnu, tedy po několika letech vyjednávání. Dohoda dále bude sloužit jako podklad pro vyjednávání s Evropským parlamentem, ze kterého by měla vzejít finální podoba migrační dohody.

Tato dohoda počítá se zavedením systému solidarity se zeměmi nejvíce postiženými migrační krizí. Státy EU v jeho rámci budou mít možnost volby, jakou formu pomoci zvolí. Budou si moci vybrat relokaci, tj. přijetí běženců, nebo roční finanční příspěvek v hodnotě min. 20 000 eur za relokaci (za jednoho odmítnutého migranta), případně také poskytnutí alternativní pomoci, jako je materiální podpora či vyslání odborníků do zemí postižených migrační krizí. 

Role Víta Rakušana

Pro kontext uveďme, že migrační dohoda byla projednávána Radou Evropské unie, ve které zasedají ministři vlád jednotlivých členských států, kteří se v zasedání mění v souvislosti s právě projednávanou agendou. Dohoda byla konkrétně projednávána Radou pro spravedlnost a vnitřní věci, ve které zasedají ministři spravedlnosti a vnitra. Zastupováním České republiky byl tak pověřen současný ministr vnitra Vít Rakušan.

Dohoda byla schválena s podporou České republiky a proti bylo pouze Polsko a Maďarsko. Rakušan tehdy zdůraznil, že za jeden z hlavních úspěchů považuje definitivní odmítnutí povinných kvót pro přerozdělování migrantů. Zároveň uvedl, že České republice prozatím domluvil výjimku z tohoto systému „povinné solidarity“, a to kvůli velkému počtu ukrajinských uprchlíků, které Česko v poslední době přijalo. 

Shrnutí

Závěrem tedy shrňme, že Vít Rakušan opravdu podpořil hlavní body návrhu migrační reformy, které byly projednávány Radou EU. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý. Je však potřeba zdůraznit, že návrh bude sloužit pouze jako podklad pro vyjednávání mezi Radou a Evropským parlamentem.

Předseda hnutí SPD Tomio Okamura odpovídá na otázku moderátorky, zda věří vysvětlení, které ministr spravedlnosti Pavel Blažek podal ohledně schůzky s někdejším poradcem Miloše Zemana Martinem Nejedlým. Zmiňme, že Blažek situaci vysvětloval bouřkou, během které dle jeho slov nebylo možné restauraci opustit. Podle Seznam Zpráv nicméně v zařízení strávil pět hodin. Okamura se přímé odpovědi na dotaz moderátorky vyhnul a uvedl, že podle něj Fialova vláda škodí českým občanům a že jí rozhodně důvěřují pouze 2 % z nich.

Důvěru ve vládu sleduje Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM), které spadá pod Akademii věd. V posledním průzkumu, který se týkal důvěry obyvatel v ústavní instituce během června a července, uvedlo 23 % respondentů, že současné vládě spíše důvěřují. 2 % respondentů odpověděla, že kabinetu Petra Fialy rozhodně důvěřují (.pdf, str. 1). Výrok Tomia Okamury proto hodnotíme jako pravdivý.

Pro kontext nejdříve uveďme, že se členské státy EU 8. června 2023 dohodly na zásadních bodech připravované migrační reformy. Původní návrh tohoto nového paktu o migraci a azylu, jak se reforma oficiálně nazývá, předložila Evropská komise v roce 2020. Unijní země se ale na její podobě shodly právě až letos v červnu, tedy po několika letech vyjednávání.

Současná dohoda počítá se zavedením systému solidarity se zeměmi nejvíce postiženými migrační krizí. Státy EU v jeho rámci budou mít možnost volby, jakou formu pomoci zvolí. Budou si moci vybrat relokaci, tj. přijetí běženců, nebo roční finanční příspěvek v hodnotě min. 20 000 eur za relokaci (za jednoho odmítnutého migranta), případně také poskytnutí alternativní pomoci, jako je materiální podpora či vyslání odborníků do zemí postižených migrační krizí. 

To, že si státy mohou samy zvolit, jakým ze zmíněných způsobů projeví solidaritu, v červnu zdůrazňoval ministr vnitra Vít Rakušan. Zároveň uvedl, že České republice prozatím domluvil výjimku z tohoto systému „povinné solidarity“, a to kvůli velkému počtu ukrajinských uprchlíků, které Česko v poslední době přijalo. Andrej Babiš, kterého Zdechovský ve výroku zmiňuje, nicméně dohodu ostře zkritizoval a nazval ji „Fialovou migrační zradou“.

Návrh migračního plánu v roce 2020

Snahy o reformu se objevily např. už v roce 2016, v reakci na tehdejší migrační krizi, během níž do EU přicházel rekordní počet migrantů. Jednání pokračovala i v následujících letech, ovšem bez velkého výsledku. Oživit tuto reformu se později pokusila Evropská komise, která 23. září 2020 představila návrh nového migračního paktu (.pdf), který by platil pro všechny země Evropské unie. 

Cílem plánu bylo zefektivnit a urychlit postupy v celém azylovém a migračním systému, například návrat neúspěšných žadatelů o azyl zpět do země původu (.pdf, str. 4). Již tehdy Evropská komise navrhovala (.pdf, str. 5), aby byl zaveden „nový mechanismus solidarity, který bude odrážet různé výzvy vyplývající z rozdílné zeměpisné polohy a který zajistí, že svým dílem budou solidárně přispívat všichni“. Evropská komise zároveň zdůraznila, že podle Evropského soudního dvora „solidarita znamená, že svým dílem by měly přispívat všechny členské státy“ (.pdf, str. 5). Už v září 2020 tak plán počítal s „povinnou solidaritou“. 

Už dle tehdejšího návrhu měl mechanismus solidarity fungovat tak, že země Unie budou buďto migranty přijímat, nebo se budou finančně podílet na jejich navracení do zemí mimo EU (.pdf, str. 5–6). Celkový počet migrantů, které by daný stát měl přijmout či pomoci s jejich návratem, se měl určovat podle distribučního klíče vycházejícího z počtu obyvatel a celkového HDP jednotlivých zemí (.pdf, str. 80). Na podobném principu je založená i nynější dohodnutá verze z června 2023 (.pdf).

Postoj Andreje Babiše a Viktora Orbána

Česká republika, Maďarsko, Polsko a Slovensko, tedy státy tvořící Visegrádskou skupinu, se v minulosti stavěly velmi kriticky k systému povinného přerozdělování migrantů, který v EU platil mezi lety 2015 a 2017. Místo těchto povinných kvót už v roce 2016 prosazovaly „flexibilní solidaritu“, tedy princip, podle něhož by státům nejvíce zasaženým migrační vlnou pomáhaly, ale samy by si určily, zda a jak chtějí pomoci. 

V roce 2018 Andrej Babiš, ještě jako premiér ČR, na jednání s tehdejší německou kancléřkou Angelou Merkel uvedl, že Česko odmítá povinné kvóty. Zároveň místo toho nabídl řešení „v podobě finanční pomoci hraničním státům v jižní Evropě a zastavení migrace v zemích, odkud lidé odcházejí“. Princip, aby státy výměnou za svou neochotu přijímat uprchlíky musely platit finanční kompenzace, ale odmítal.

V září 2020 se pak kriticky stavěl i k tehdy představenému mechanismu „povinné solidarity“ a celému návrhu nového migračního paktu (video, čas 2:04:29–2:07:29). Ten následně patřil i mezi témata schůzky, na které 24. září 2020 Andrej Babiš spolu s maďarským premiérem Viktorem Orbánem a polským premiérem Mateuszem Morawieckým jednali s předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyen. 

Po tomto setkání Babiš návrh hodnotil o něco smířlivěji (video, čas 1:26). „Co je pozitivní, je, že tam nejsou ty kvóty. (…) A potom je důležitá i možnost jednotlivých členských států, aby vlastně podpořily solidárně (země v nouzi, pozn. Demagog.cz), ale aby si vybraly. To znamená – z naší strany se tam nic nemění, my budeme určitě připravení finančně podpořit tyhle aktivity,“ řekl tehdy. Zároveň však také zopakoval, že povinnou solidaritu považuje za nesmysl (video, čas 5:12). 

Dále Babiš v rozhovoru zdůraznil, že usiluje především o efektivní boj proti pašerákům a podporu tzv. hotspotů, tedy míst na vnějších hranicích EU, které jsou pod náporem přílivů migrantů. Na otázku moderátora, zda souhlasí s tím, aby se Česká republika podílela na návratu migrantů, dále řekl: „My jsme se vždycky stavěli k tomu kriticky, k těm návrhům, a my jsme se vždycky podíleli finančně (…) a v tomto směru se budeme podílet.“ (video, čas 6:54) 

Česká republika, Maďarsko a Polsko tehdy návrh migrační reformy také celkově odmítly. Ve veřejně dostupných zdrojích se nám nepodařilo najít zmínky ani o tom, že by alternativu financování návratu migrantů či jiné „vykoupení“ za nepřijímání migrantů podporoval sám Orbán. Jednání o novém migračním plánu v roce 2020 např. hodnotil slovy, že „tón návrhu je lepší“, ovšem dodal, že návrh stále obsahuje řadu problematických bodů.

Shrnutí

Andrej Babiš v roce 2020 uvedl, že na tehdejším návrhu migračního paktu vidí i pozitiva, především v tom, že neobsahuje kvóty a zavedl by možnost vybrat si mezi přijímáním migrantů a finančním příspěvkem. Povinnou solidaritu nicméně kritizoval se slovy, že jde podle něj o nesmysl. Doslovně také nezmínil, že by podpořil finanční kompenzace za nepřijímání migrantů, spíše mluvil o finanční pomoci státům, ze kterých migranti přicházejí. Viktor Orbán myšlenku o finančních náhradách za nepřijímání uprchlíků nepodpořil, stejně jako Visegrádská skupina jako celek. Z těchto důvodů proto výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) mluví o kauze táhnoucí se od září 2017 až do loňského srpna. Kromě předsedy SPD Tomia Okamury a europoslance Zdechovského byl jejím hlavním aktérem také bývalý europoslanec Pavel Svoboda (KDU-ČSL) a nynější poslankyně Evropského parlamentu Michaela Šojdrová (KDU-ČSL). Právě zmínění tři lidovci na Okamuru podali žalobu za šíření lží a pomluvy.

Důvodem bylo Okamurovo vyjádření o hlasování českých zástupců v Europarlamentu. Předseda SPD na konci srpna 2017 na svém facebooku uvedl, že „pro uvalení sankcí na Českou republiku za nepřijímání migrantů a pro povinné kvóty“ hlasovalo 18. května 2017 dvanáct českých europoslanců (.pdf, str. 3). V příspěvku tyto europoslance následně jmenoval – mezi nimi právě Tomáše Zdechovského, Pavla Svobodu či Michaelu Šojdrovou – a v této souvislosti napsal, že zvedli ruku pro další přijímání uprchlíků ze Sýrie.

Rezoluce Europarlamentu

O záležitostech, které Tomio Okamura zmínil, však ve skutečnosti europoslanci v hlasování nerozhodovali. Evropský parlament tehdy ve dvou hlasováních schválil rezoluce (.pdf, str. 3–4), které se sankcí pro Česko nikterak netýkaly. Okamura tato dvě hlasování ve svém příspěvku navíc spojil do jednoho a interpretoval je tak, že někteří čeští europoslanci hlasovali pro uvalení sankcí na Českou republiku a zavedení povinných kvót na přemisťování uprchlíků (.pdf, str. 3).

Upřesněme, že zmíněné rezoluce se týkaly „zajištění funkčnosti postupu přerozdělování“ a „strategie EU pro Sýrii“. Jak vysvětluje server iRozhlas.cz, první z rezolucí řešila případné zahájení řízení ze strany Evropské komise o nesplnění povinnosti proti Česku – jednalo se o otázku, zda Česká republika neporušuje předpisy EU v oblasti přerozdělování uprchlíků podle kvót. Pro tuto rezoluci však většina z tehdejších českých europoslanců (.pdf, str. 4–5) nehlasovala. Přesněji ji podpořili jen Luděk Niedermayer za TOP 09 a Stanislav Polčák za hnutí STAN (.pdf, str. 62–63). 

Druhá z rezolucí, tedy Strategie EU pro Sýrii, je shrnuta v pozdějším rozsudku městského soudu v Praze, který ji interpretoval jako „poziční dokument“ vyjadřující se k otázkám války v Sýrii. Rozsudek (.pdf, str. 4) popisuje, že dle rezoluce „tuto zemi (Sýrii, pozn. Demagog.cz) ničí konflikt a EP vyzývá členské státy, aby projevily větší odhodlání při sdílení odpovědnosti umožnit uprchlíkům ochranu bezprostředně sousedícího regionu“. Dále mj. dokument Europarlamentu uváděl, že jakmile konflikt skončí, měly by být vytvořeny pobídky pro kvalifikované syrské občany, aby se do své země vrátili a přispěli k její obnově. 

V případě této rezoluce již většina českých europoslanců hlasovala pro její přijetí (.pdf, str. 38–39), včetně těch, které vyjmenovával Tomio Okamura ve svém příspěvku.

Rozhodnutí soudu

Zdechovský, Svoboda a Šojdrová podali na Okamuru žalobu v září 2017. V prosinci 2018 pak první dva jmenování na předsedu SPD podali žalobu na ochranu osobnosti. O tom, že se Tomio Okamura musí europoslancům omluvit, rozhodl už Obvodní soud pro Prahu 1 v únoru 2021. Předseda SPD se však proti rozsudku odvolal. Městský soud v Praze nicméně rozhodnutí obvodního soudu v dubnu 2022 potvrdil a Okamura se tak musel europoslancům nakonec omluvit. 

Rozsudek městského soudu označil Okamurova tvrzení za jednoznačně nepravdivá a stojí v něm také to, že „je zcela zřejmé, že žalovaný ať již účelově či nevědomě spojil obě hlasování dohromady“ (.pdf, str. 7).

Omluvu v předem daném znění (.pdf, str. 2) následně předseda hnutí SPD Okamura zveřejnil na svém facebooku v srpnu 2022.

Role Petra Macha

Nejprve zmiňme, že neověřujeme to, zda je Petr Mach dezinformátor, jak uvádí Tomáš Zdechovský, ale pouze jeho roli v celé kauze. Petr Mach je bývalý europoslanec a bývalý předseda i zakladatel Strany svobodných občanů (Svobodní). Zmiňme, že tato strana již od svého vzniku v roce 2009 prosazovala vystoupení Česka z Evropské unie, což se později stalo i jedním z ústředních bodů politického programu Tomia Okamury.

Petr Mach na svých webových stránkách v květnu 2017 zveřejnil článek, který sdílel také na blogovou sekci portálu iDnes.cz. V tomto článku pojednával o tom, že někteří čeští europoslanci, jmenovitě Luděk Niedermayer (TOP 09) a Stanislav Polčák (STAN) hlasovali pro první z rezolucí, tedy tu, která řeší mj. české nesplnění povinností. Zmiňuje i druhou z rezolucí, tedy Strategii EU pro Sýrii, o které píše: „Jinými slovy, poslanci, kteří hlasovali pro, chtějí, aby si Česká republika převzala více uprchlíků ze Sýrie.“ Následně také jmenuje europoslance, kteří pro tuto rezoluci hlasovali.

Z výše zmíněného rozsudku vyplývá, že Tomio Okamura zkoušel v průběhu soudního procesu namítat, že vycházel právě z informací na blogu Petra Macha (.pdf, str. 2–3). Tuto obranu však soud označil za irelevantní, jelikož „žalovanému nic nebránilo v tom, aby si hodnověrnost těchto informací ověřil před tím, než je začne sám šířit“ (.pdf, str. 7).

Závěr

Předseda hnutí SPD tedy v minulosti tvrdil, že někteří čeští europoslanci – mezi nimi např. Tomáš Zdechovský – hlasovali pro uvalení sankcí na Českou republiku a zavedení povinných kvót na přerozdělování uprchlíků, ačkoliv to nebyla pravda. Soudy jeho slova označily za nepravdivá a následně rozhodly, že se zmíněným europoslancům musí omluvit. Tomio Okamura se ve svém tvrzení skutečně opíral o vyjádření tehdejšího europoslance Petra Macha. Výrok Tomáše Zdechovského tak hodnotíme jako pravdivý.

Tomio Okamura ve svém facebookovém příspěvku 13. srpna napsal, že „Ukrajina začala veřejně vyhrožovat Evropě. Poradce ukrajinského prezidenta Zelenského Mychajl Podoljak řekl: ‚Pokud EU nebude dále podporovat Ukrajinu, můžeme přenést konflikt na území Evropy‘.“ Okamura také doplnil, že „Fialově vládě tato vyjádření nevadí, jelikož se nás snaží dlouhodobě přímo zatáhnout do války s Ruskem.“ a „My v SPD chceme mír, nechceme válku a bídu!“

Mychajlo Podoljak je v současnosti poradcem vedoucího kanceláře prezidenta Ukrajiny. Jako takový se v současnosti do určité míry podílí na komunikaci s médii za prezidentskou kancelář a také funguje jako poradce prezidenta Zelenského. Přestože Podoljak v poslední době poskytnul celou řadu rozhovorů a vyjádření (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8), v žádném z nich jsme ale ani s pomocí mediální databáze Newton nenarazili na vyjádření v tom smyslu, že by v případě nedostatečné unijní podpory měla Ukrajina „přenést konflikt na území Evropy.“

Tomio Okamura nicméně může vycházet z rozhovoru, který Podoljak 11. května 2023 poskytl oficiálnímu televiznímu kanálu ukrajinského parlamentu. V tomto rozhovoru mimo jiné Podoljak mluvil (video, čas 26:20–26:54) o možnosti, že v případě zastavení dodávek zbraní na Ukrajinu, bude Ukrajina zničena genocidou a válka se přesune i do dalších zemí v Evropě, kde také bude docházet k teroristickým útokům. Ve svém prohlášení sice mluvil o přesunu konfliktu dále do Evropy, zřejmě ale poukazoval na ruskou agresi, která by podle něj v případě porážky Ukrajiny mohla pokračovat dále na západ. Obdobně eventualitu formuloval už 10. května i na svém twitterovém účtu (nyní aplikace s názvem ‚X‘).

Tomio Okamura není první, kdo Mychajla Podoljaka nařkl z vyhrožování Evropě. Pouhý den před tím, než Tomio Okamura zveřejnil svůj facebookový příspěvek, zveřejnil web Extra.cz rozhovor s Andorem Šándorem, který mluvil o tom, že „Podoljak řekl, že pokud EU nebude dále podporovat Ukrajinu, že mohou přenést konflikt na území Evropy.“ Okamura tedy na facebooku použil téměř identická slova jako o den dříve Šándor.

Andor Šándor je bývalýmšéfem vojenského zpravodajství, generálem v záloze a v současnosti bezpečnostním poradcem. V některých médiích býváoznačován za bezpečnostního experta. V současnosti jsou jeho názory často publikovány bulvárními médii Extra.cz a ŽivotvČesku.cz nebo serverem parlamentnilisty.cz. Šándor v minulosti například zpochybnil ruský motiv při otravě Sergeje a Julie Skripalových nebo označil výbuch ve Vrběticích jako „politickou akci“ s chybějícími důkazy o ruské vině.

Závěrečné hodnocení

Tomio Okamura ve svém facebookovém příspěvku argumentuje – stejně jako o den dříve Andor Šándor – neexistujícím tvrzením poradce ukrajinského prezidenta. Mychajlo Podoljak v žádném z jeho veřejných vyjádření nezmínil, že by v případě zastavení evropské pomoci mohla Ukrajina „přenést konflikt na území Evropy.“ V květnovém rozhovoru Podoljak mluvil o tom, že v případě vojenské porážky Ukrajiny by mohlo dojít k přesunutí války do Evropy, resp. EU, zjevně však poukazoval na ruskou agresi, která by podle něj v případě porážky Ukrajiny mohla pokračovat dále na západ, nikoli ukrajinský úmysl.

Europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) mluví o počtu Ukrajinců v kontextu nedávných událostí, kdy policie v Plzni obvinila 18letého muže ze znásilnění a pokusu o vraždu. Následně se vyskytly neoficiální informace, že se jednalo o mladíka ukrajinské národnosti. Samotná policie ovšem národnost podezřelého nezveřejnila a později pouze potvrdila, že se jedná o cizince. 

Podobným případem pak byla událost z Prahy, kde policie obvinila šestnáctiletého mladíka ze znásilnění. Ačkoliv opět nezmínila, z jaké země pochází, na sociálních sítích se vyskytly neoficiální informace o tom, že se mělo jednat o dalšího Ukrajince. Zdechovský svým výrokem poukazuje na to, že podezřelí z těchto trestných činů představují jen malý zlomek ukrajinské menšiny v Česku.

Co se týče samotného čísla, zde je nutné zmínit, že Tomáš Zdechovský mluví o počtu všech Ukrajinců, nikoliv jen o ukrajinských uprchlících. Ministerstvo vnitra v prvním čtvrtletí letošního roku evidovalo 527 268 Ukrajinců žijících v České republice (.pdf, str. 1). Novější data týkající se druhého čtvrtletí pak resort zveřejnil až po námi ověřované debatě. Podle těchto údajů na českém území žilo 551 113 ukrajinských státních příslušníků (.pdf, str. 1). Europoslanec Zdechovský se tedy uváděným číslem vejde do naší 10 % odchylky, a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) reaguje na dotaz moderátora, který se ptá, zda je správné zveřejňovat národnost podezřelých ze spáchání trestného činu. Tato otázka vyvstala v souvislosti s nedávným případem znásilnění a pokusu o vraždu v Plzni, ze kterého policie obvinila 18letého muže. Následně se vyskytly neoficiální informace, že se jednalo o mladíka ukrajinské národnosti, což řekl i primátor Plzně Roman Zarzycký (ANO). Samotná policie ovšem národnost podezřelého nezveřejnila a později pouze potvrdila, že se jedná o cizince. 

Europoslanec Zdechovský v odpovědi na moderátorův dotaz vysvětluje, že se zveřejňováním národnosti pachatelů souhlasí a poukazuje na to, že dle něj takto policie přibližně před deseti lety postupovala v souvislosti s kosovskými či albánskými „gangy“.

Policie v minulosti řešila několik případů, ve kterých došlo k zatčení kosovských Albánců. V roce 2010 například zadržela šestici pachatelů kvůli podezření z výroby a distribuce drog. V tiskové zprávě tehdy zveřejnila, že hlavním organizátorem skupiny byl kosovský Albánec. V roce 2012 zase policisté zadrželi skupinu podezřelou z okrádání řidičů aut po předchozím propíchnutí pneumatik. I v tomto případě policie v tiskové zprávě uvedla, že se jedná o kosovské Albánce. V obou případech pak byla národnost podezřelých zmíněna i v médiích (Právo, 30. listopadu 2010, str. 10).

V roce 2011 pak ve Varnsdorfu skupina cizinců napadla policisty v civilu, přičemž v médiích se objevily informace, že šlo o kosovské Albánce. Policie v tomto případě nicméně národnost mužů nepotvrdila.

Policie tedy v minulosti u některých případů uváděla národnost pachatelů trestných činů. Europoslanec Zdechovský má pravdu, že tak činila v souvislosti s trestnými činy, ve kterých jako podezřelí figurovali kosovští Albánci. K těmto událostem navíc skutečně došlo přibližně před 10 až 12 lety a informaci o národnosti podezřelých publikovala i některá média. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.