Přehled ověřených výroků

Celková alokace pro čerpání ČR z evropských fondů v období 2007–2013 činila 676,2 mld. Kč. (. pdf, str. 10)

Podle údajů z grafu lze vidět, že ČR v čerpání evropských dotací zaostávala oproti průměru EU nejvíce v letech 2011, kdy se jí podařilo vyčerpat pouhých 6 % z celkové alokované částky a v roce 2014, kdy to bylo celkem 11 %. Naopak v roce 2015 bylo dosaženo nejvyšší míry čerpání. „Podle čl. 56 obecného nařízení jsou výdaje včetně výdajů na velké projekty způsobilé do 31. prosince 2015. (...) Do konce roku 2015 byly podle údajů MF odeslány Komisi žádosti o průběžné platby (certifikované výdaje) ve výši takřka 80 % alokace.“ (. pdf, str. 69)

Podle reportu Nejvyššího kontrolního úřadu je celková alokace pro období 2014-2020 určená pro ČR ve výši zhruba 648 mld. Kč. K 31. březnu 2016 bylo z této částky vyčerpáno pouze 33,1 mld. Kč, což tvoří 5,4 % z alokované částky. V minulém období bylo v tuto dobu vyčerpáno kolem 11 % alokované částky (viz graf výše). Navíc k proplácení finančních prostředků začalo docházet pomalu (pouze 6,2 mld. Kč) a to i přes fakt, že toto období běží již třetím rokem. (str. 72)

Tento výrok hodnotíme jako pravdivý, protože se zatím skutečně nedaří čerpání evropských peněz stejně jako tomu bylo v minulých letech.

Europoslanci tlačili na ostatní orgány EU prostřednictvím usnesení, která se týkaly zavedení evropské pohraniční a pobřežní stráže.

Evropský parlament (EP) totiž nemůže navrhovat zákony, nicméně může k iniciativám vyzývat ty orgány, které navrhovat zákony mohou. V dubnu 2014 tak učinil skrze usnesení (.pdf, str. 12), ve kterém uvedl, že: „vnější hranice schengenského prostoru by měly být do budoucna hlídány za podpory evropské pohraniční stráže“. Na hlavní navrhovatele zákonů, Evropskou komisi, naléhal také ve svém usnesení (.pdf, str. 5) ze dne 6. července 2016, kde požaduje po komisi zajištění rychlého zahájení činnosti pohraniční a pobřežní stráže.

Poté, co komise předloží návrh zákona, EP se angažuje při formulování jeho konkrétní podoby. Koncem června tak výbor EP pro občanské svobody schválil vyjednávací mandát k návrhu posílení kontrol na vnějších evropských hranicích. Poslanci v něm podpořili zavedení povinných a systematických kontrol občanů EU.

Usnesení a práce EP v legislativním procesu dokazuje, že EP podporuje posilování vnějších hranic EU. Výrok Stanislava Polčáka proto hodnotíme jako pravdivý.

Evropská Unie stojí na čtyřech základních svobodách, a to svobodě pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. Mezi členskými státy Unie v těchto oblastech tak až na výjimky neexistují vnitřní hranice, protože by narušovaly volný pohyb. Vnější hranice EU a jejích členských států se tak přesunuly na hranice krajních členských států.

Pro určení hranic je základním dokumentem Schengenská dohoda (.pdf) podepsaná v roce 1985, která se dostala do evropského práva v roce 1999 prostřednictvím Amsterdamské dohody. Státy Schengenské dohody se dohodly na zrušení vnitřních hranic mezi sebou a zakotvením jednotných vnějších hranic, které lze překračovat pouze na stanovených místech. Seznam členských států, který zahrnuje i některé státy, které nejsou členy EU (a naopak některé členské státy EU nejsou stranami Schengenské dohody) najdete na mapě dole.

Co se týče České republiky, její hranice se vůči členským státům schengenského prostoru zrušily v roce 2007 (.pdf, str. 15). Vůči osobám z nečlenských států však vnější hranice České republiky pořád existuje, a to prostřednictvím mezinárodních letišť, ze kterých se létá do a ze zemí nacházejících se mimo schengenský prostor. Tyto osoby pak podle zařazení země v nařízení Rady musí na letišti předložit vízum či cestovní pas, doklady odůvodňující účel pobytu a prokázat, že mají dostatečné finanční prostředky na pokrytí nákladů během pobytu. Pro osoby cestující jiným dopravním prostředkem se stává vnější hranicí hranice krajního členského státu schengenského prostoru se stejnými podmínkami jako pro cestující letadlem.

Pokud by státy schengenského prostoru své hranice nadále kontrolovaly, mohly by čelit řízení před Soudním dvorem EU pro porušení povinnosti. Přesto státy mohou ve výjimečných případech na ochranu veřejného pořádku či bezpečnosti státu dočasně zavést kontroly na svých vlastních vnějších hranicích, a to v přiměřeném rozsahu. V takovém případě by museli na hranicích daného státu prokazovat doklady i občané členských států Schengenu, postačil by však pouze platný cestovní pas či občanský průkaz.

Vnější hranice České republiky tak stále existují, byť pouze pro osoby z nečlenských zemí schengenského prostoru, a to prostřednictvím mezinárodních letišť, ze kterých se létá do a ze zemí mimo schengenský prostor. Výrok hodnotíme jako zavádějící.

Miloš Zeman avizoval, že v případě, že bude jeho veto novely zákona o střetu zájmu přehlasováno, obrátí se na Ústavní soud. Doposud podal jeden návrh na zrušení zákona popř. jeho částí, konkrétně se jednalo o služební zákon. U zákona u střetu zájmů mu vadí zejména paragrafy, které dopadnou na Andreje Babiše. Lze tedy předpokládat, že využije možnosti podání návrhu na zrušení části zákona a ne instrument stížnosti. Jde spíše o terminologickou diferenci, která je ve veřejném prostu nezřídka zaměňována.

Prezident má skutečně právo podat stížnost k Ústavnímu soudu. Stejně tak může hlava státu podat návrh na zrušení zákona nebo jeho některých částí.

Ze zákona (§ 64, odst. 1) o Ústavním soudu citujeme:

„Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení (...) je oprávněn podat
a) prezident republiky,
b) skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů,
c) senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti,
d) vláda (...)“ Každý občan má pak právo na podání ústavní stížnosti. To ovšem může využít, vyčerpá-li možnosti k domáhání se spravdlnosti u obecných soudů. Více o samotném průběhu řízení se dozvíte přímo na webových stránkách Ústavního soudu.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože jednací řád Poslanecké sněmovny stanovuje svým členům pravomoc navrhnout změnu programu, o které se hlasuje bez rozpravy. Naproti tomu jednací řád vlády sice dává ministrům možnost podat návrh na usnesení, premiér však nemá povinnost zařadit jej do programu.

Co se týká usnesení jako formy rozhodnutí obecně, zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny ve svém § 1 stanovuje, že se jím upravují vnitřní poměry a podrobnější pravidla jednání sněmovny a jejích orgánů. Dle článku 1 odst. 3 jednacího řádu vlády platí, že rozhodnutí vlády mají formu usnesení vlády.

Jak již bylo zmíněno, jednací řád Poslanecké sněmovny dává poslancům, poslaneckým klubům a výborům možnost zařadit návrh do programu. O této změně se hlasuje bez rozpravy.

Při jednání vlády je situace také výslovně upravena, když je v článku 2 odst. 5 jednacího řádu vlády stanoveno, že návrhy na usnesení podávají členové vlády. Podle článku 6 odst. 4 pak platí, že vláda jedná podle programu stanoveného předsedou vlády.

Ačkoliv tedy jednací řád vlády stanovuje pravidla pro zařazení návrhu na usnesení do programu jednání, stanovuje tento program předseda vlády a je tedy na rozdíl od Poslanecké sněmovny pouze na něm, které body zařadí.

Robert Pelikán tedy uvádí možnost podání a hlasování o návrhu v Poslanecké sněmovně i na vládě správně a výrok je proto hodnocen jako pravdivý.

Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek vyjádřil minulý týden v OVM (čas 16:30, 8. ledna 2017) svou nespokojenost s nastavením extradice v české legislativě.

Konkrétně mu vadí, že v současnosti je po rozhodnutí soudu vydávání obviněných či odsouzených do ciziny v kompetenci ministra spravedlnosti. Zaorálek tvrdí, že extradice se týká zahraničních otázek země, a proto by do rozhodování měl vstoupit i ministr zahraničních věcí. Dále uvádí, že se bude snažit iniciovat změnu systému.

Pro přehlednost uvádíme záznam z diskuze.

Lubomír ZAORÁLEK, ministr zahraničí, místopředseda strany /ČSSD/

--------------------

„Já teda ještě řeknu jedinou věc k tomu. Svou nespokojenost a ta je v tom, že jak vy jste správně řekl, je to (otázka) soudu dnes. A pak, po rozhodnutí soudu, do toho může vstoupit ministr spravedlnosti. A to je ta moje stížnost. Mně vadí, že současný teda náš systém, že jo, naše legislativa a naše zákony neumožňují, to mají takto nastaveno, protože ve Spojených státech potom ten, kdo do toho vstupuje, je ministr zahraničních věcí. A já se domnívám, že to má svou logiku, protože tyhle věci pak, extradice, v podobném případě je i věcí zahraniční politiky státu. Tím neříkám, že jsem úplně mimo, v rámci Bezpečnostní rady státu je možné se tím samozřejmě zabývat i můžeme o tom mluvit, ale...“

Václav MORAVEC, moderátor

--------------------

„No, my jsme tady měli jednu takovou kauzu, kauzu katarského prince, kde vydával někdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec, byl za to vydání kritizován a byl tady ministr zahraničí. Myslíte si, že by to měla být tedy kompetence dvou ministrů zahraničí, že by...“

Lubomír ZAORÁLEK, ministr zahraničí, místopředseda strany /ČSSD/

--------------------

„Já jsem přesvědčen, že by to měla být kompetence ministra zahraničí, protože to často má poměrně zásadní vliv na vztahy s různými státy a v tomto případě docela klíčovými partnery. Takže já jsem přesvědčen, že ten americký model, kdy je to v rukách ministra zahraničí, je lepší. A já už jsem i informoval premiéra, že se budu snažit podobnou změnu iniciovat.“

Václav MORAVEC, moderátor

--------------------

„I kvůli případu Jakunina?“

Lubomír ZAORÁLEK, ministr zahraničí, místopředseda strany /ČSSD/

--------------------

„Ne kvůli tomuto případu, obecně. Protože to se vrací. To není jediný případ, to se vrací a já si myslím, že tohle je zahraničně politické rozhodnutí z velké míry a že tyhle faktory by tam měly sehrávat klíčovou roli.“

Je však pravdou, že Lubomír Zaorálek neuvádí konkrétní problémy způsobené současným systémem vydáváním osob do ciziny. Říká, že toto nastavení přináší problémy obecně.

Samotný Zaorálkův výrok z 8. ledna 2017 týkající se nastavení extradice v české legislativě jsme ověřovali minulý týden.

Výrok Roberta Pelikána proto hodnotíme jako zavádějící. Zaorálek sice neříká, že by tento systém přinášel konkrétní problémy, jasně však vyjadřuje nespokojenost s tímto nastavením.

Hnutí ANO ve svém programu z voleb 2013 (část Penzijní systém) uvádí:

„Chceme zastavit automatické prodlužování věku odchodu do důchodu a navázat na vývoj střední doby dožití, a to s přihlédnutím k délce školní docházky, v současnosti jsme jedinou zemí, která zastropovaný věk odchodu do důchodu nemá.“

Vyjdeme-li z rozvahy pro Kraj Vysočina (z března 2016 - nejaktuálnější rozvaha), tak v rámci výsledku hospodaření předcházejících účetních období má kraj 2,87 miliardy. Jde tedy o částku dokonce vyšší, než Plodík uvádí. Jde o peníze, které kraj má dlouhodobě v přebytku a mohou tak např. být využity novou koalicí k pokrývání případných výdajů, resp. při pokrývání schodkového hospodaření.

Zákon o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek byl 25. května ve Sněmovně zamítnut. V závěrečném hlasování návrh podpořily koaliční kluby ČSSD a KDU-ČSL, naopak z klubu ANO podpořila zákon jenom část poslanců, hned 15 jich ale hlasovalo proti.

Návrh (.pdf) mimo jiné upravoval oblasti, o kterých Svatopluk Němeček hovoří. Jedná se o zákaz kouření a zákaz používání elektronických cigaret v prostoru dětského hřiště a sportoviště určeného převážně pro osoby mladší 18 let (§ 8 písm. h), ve vnitřním zábavním prostoru, jako je kino, divadlo, výstavní a koncertní síň a sportovní hala, a dále v jiném vnitřním prostoru po dobu pořádání kulturní a taneční akce (§ 8 písm. j), na krytém nástupišti, v přístřešku a čekárně veřejné dopravy (§ 8 písm. c) a řadu opatření, která omezují přístup k tabáku a alkoholu mladistvým, například regulaci míst prodeje.

Vývoj schodku důchodového pojištění je komplexním procesem. Jeho výše závisí především na odvodech z důchodového pojištění a výši vyplacených důchodů.

Od roku 1996, kdy začal současný důchodový systém fungovat, je patrné, že jak příjmy, tak výdaje tohoto systému průběžně rostly. Zústatek důchodového účtu však tak konzistentní nebyl. Pokud použijeme hodnoty HDP jako ukazatele výkonnosti ekonomiky, lze nalézt společné body, ve kterých je při nižším růstu či propadu HDP patrný s určitým zpožděním i nárůst dluhu důchodového účtu, například v letech 1997–1999 či 2009–2013. Podobné opačné tendence lze nalézt i v případech konjunktury ekonomiky, kdy dluh může klesat či být dokonce pro daný rok úplně smazán přebytkem.

To se bohužel stalo naposledy v roce 2008. V současné době, i přes rekordní přírůstky ze sociálních odvodů v roce 2015 (díky dobré ekonomice), je však důchodový účet přes 33 miliard ve ztrátě.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť existují vztahy mezi výkonem ekonomiky a schodkem důchodvého účtu.