Přehled ověřených výroků

Výrok hodnotíme jako nepravdivý. Návrh zákona již prošel třetím čtením a navíc nepostihuje jednorázové odmítnutí nabízené práce a nestíhá jej “udělením” existenčního minima. Předně je zákon koncipován tak, že k základu ve výši existenčního minima si lze přilepšit vynaložením vlastní píle, nesankcionuje však pasivitu a rozhodně ne jednorázové odmítnutí nabídky práce. Vedle toho však nelze hovořit o tom, že by někdo “dostal existenční minimum,” neboť nejde o dávku, ale o pomocnou vyměřovací hranici.

Prezident Zeman má patrně na mysli senátní novelu zákona o pomoci v hmotné nouzi, který je projednáván jako sněmovní tisk číslo 156. Tento návrh prošel druhým čtením v dubnu 2016 a na začátku září byl schválen ve třetím čtení. Zákon o pomoci v hmotné nouzi vymezuje podmínky udělení dávky určené pro občany, jejichž potřebné živobytí je vyšší než jejich příjmy (tzv. příspěvek na živobytí). Výše živobytí, která tedy výši dávku ovlivní, je odvislá od tzv. existenčního minima - částky pevně stanovené nařízením vlády, přičemž za určitých okolností ji lze navýšit (viz dále) a tak potenciálně navýšit dávku hmotné nouze.

V § 24 odst. 1 písm. f. návrhu nicméně shledáme, že osobě pobírající příspěvek již 6 měsíců by se mělo živobytí (tedy i potenciální příspěvek na něj) snížit na existenční minimum, pokud nemá nárok na podporu v nezaměstnanosti či podporu v rekvalifikaci, neúčastní se projektů Úřadu práce nebo nespadá pod jinou výjimku. Nemůže jej ani zvýšit některou ze zákonem připuštěných možností.

V následujícím písm. e pak návrh doplňuje, že pokud však osoba nespadá do žádné z předchozích zvláštních kategorií (nepobírá tedy příspěvek již 6 měsíců), má sice rovněž živobytí ve výši existenčního minima, může jej však zvýšit vlastním přičiněním podle § 25 a § 30 návrhu. Dle § 30 jej může navýšit o náklady vynaložené na hledání práce, k navýšení dle § 25 pak postačí zákonem popsaná snaha o zvýšení příjmu vlastní prací (§ 12). V žádné části návrhu se však nehovoří o postihu za odmítnutí práce, je naopak psán pozitivní formou a na zjevně trvalejších pojmech, než je jednorázové odmítnutí nabídky.

Jak jsme tedy vysvětlili, existenční minimum je pomocná hranice, podle níž se vyměřují dávky hmotné nouze, interpretace prezidenta Zemana, že těm, kdo odmítnou práci se dá “jen existenční minimum”, je tedy zcela mylná. Nehledě na to, samostatně stojí dávky podpory v nezaměstnanosti a jiné instrumenty sociální politiky, zde hovoříme pouze o jedné z mnoha dávek.

Podstatou návrhu je naopak snaha umožnit nezaměstnaným přivydělat si při takzvané veřejné službě. I nadále však mají nezaměstnaní nárok na podporu v nezaměstnanosti podle podmínek ze zákona o zaměstnanosti po dobu 5 až 11 měsíců dle věku. Podle tohoto zákona má také uchazeč nárok nabízenou práci s patřičným zdůvodněním odmítnout. Ve světle všech těchto informací tak hodnotíme výrok prezidenta Zemana jako nepravdivý.

Výrok byl na základě nových informací doplněn a hodnocení změněno na pravdivé.

Prostřednictvím Oddělení tiskového a vnějších vztahů jsme získali informaci od Krajského ředitelství policie Libereckého kraje k poklesu počtu policistů za posledních 5 let v tomto kraji. Striktně viděno má Půta pravdu, že v porovnání s obdobím 5 a více let, je v kraji policistů méně, byť aktuální trend ukazuje jejich pozvolný nárůst.

Původní hodnocení:

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, dle dostupných zdrojů nelze zjistit počet policistů v Libereckém kraji. Informace se snažíme zjistit, napsali jsme žádost Krajskému ředitelství policie Libereckého kraje, údaje o počtu policistů potom doplníme.

Podle dokumentu (.pdf, str. 51-53) Rozvoj Policie České republiky v letech 2016-2020 by se měl počet policistů navýšit do roku 2020 o 4000 policistů, v Libereckém kraji konkrétně o 153 policistů. Schválení vládou ale dle dostupných informací nelze potvrdit.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože se opírá o skutečné historické vztahy Grónska a tehdejšího Evropského společenství.

Grónsko se stalo součástí ES v roce 1973 jako součást Dánska a to navzdory referendu z roku 1972, v němž se většina grónského obyvatelstva vyjádřila proti tomuto vstupu.

V následujícím referendu v roce 1982 se opět většina populace vyjádřila pro vystoupení z ES. V letech 1982 - 1984 byly vyjednány podmínky mezi zemí a ES a od 1. února 1985 Grónsko oficiálně z ES vystoupilo a to podpisem tzv. Grónské dohody (.pdf), kde bylo Grónsko označeno za "speciální případ".

Tzv. opoziční smlouva byla podepsána v červenci 1998, zatímco požadavek smluvně opoziční ODS na nižší rozpočtový deficit přišel až s tzv. tolerančním patentem v lednu 2000. Základní kameny tzv. opoziční smlouvy byly postaveny na zcela jiných základech. Z věcných dohod lze jmenovat změnu volebního systému.

Tzv. „opoziční smlouva“ celým názvem Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice byla mezi ČSSD a ODS uzavřena po předčasných volbách v červenci 1998. Miloš Zeman byl předsedou sociální demokracie a po uzavření smlouvy se stal i českým premiérem.

Opoziční smlouva umožnila vznik menšinové vlády premiéra Miloše Zemana a straně Václava Klause zaručila místa předsedů obou parlamentních komor a několika dalších kontrolních orgánů.

Text smlouvy byl vystaven na deseti základních bodech, které definovaly onu stabilitu.

Strany se vzájemně zavázaly, že ČSSD jako vítěz voleb sestaví vládu a poslanci ODS při hlasování o důvěře kabinetu opustí sál, aby snížilo potřebné kvorum. Strany se dohodly, že během funkčního období nevyvolají hlasování o nedůvěře vládě ani nevyužijí ústavních možností vedoucích k rozpuštění Poslanecké sněmovny. Nebo také k tomu, že do 12 měsíců společně předloží návrh změn Ústavy, který by změnil volební systém ve prospěch dvou největší stran.

V lednu 2000 byla opoziční smlouva rozšířena o tzv. toleranční patent.

Jedním z pěti bodů tolerančního patentu byla dohoda o o státním rozpočtu a rozpočtovém výhledu. ČSSD se dále zavázala, že nebude navrhovat zvyšování daňové zátěže, včetně zdravotního a sociálního pojištění, nebude prosazovat změnu daně z příjmů.

Vláda přistoupila k požadavku občanských demokratů, že se rozpočtový schodek bude postupně snižovat, aby byl v roce 2003 (předpokládaný vstup do Evropské unie) koncipován jako vyrovnaný a dluh veřejných rozpočtů odpovídal takzvanému maastrichtskému kritériu (do tří procent HDP).

Deficit rozpočtu byl v roce 2001 67,7 mld. Kč, v následujícím roce sice došlo ke snížení (45,7 mld. Kč), avšak v roce 2003 hospodařil stát s deficitem 109,0 mld. Kč.

Dobový tisk dokládá, že ODS po sociálních demokratech požadovala, aby v roce 2001 hospodařil stát s deficitem 20 mld. Kč, v roce 2002 s deficitem polovičním a v dalším roce měl už být rozpočet vyrovnaný.

V březnu 2001 se špičky obou stran setkaly, aby potvrdily trvání tzv. opoziční smlouvy až do voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2002. Klaus na setkání zdůraznil, že mezi ČSSD a ODS přetrvávají odlišné názory na to, zda vláda plní některé z bodů takzvaného tolerančního patentu. Šlo zejména o deficit státního rozpočtu a důchodovou reformu.

Ostatními body tzv. tolerančního patentu byly: - dohoda o změnách volebního zákona- dohoda o přípravách na vstup do Evropské unie- dohoda o podmínkách tolerance menšinové vlády- dohoda o komunikaci parlamentních klubů ODS a ČSSD

Na úvodní stránce města Zlín a pod záložkou „Otevřená radnice“ nalezneme odkaz „Hospodaření pod lupou“. Pod tímto odkazem nalezneme minulé rozpočty kraje a také možnost otevřít rozklikávací rozpočet města Zlína. Tato aplikace informuje o tom, kolik peněz čerpají jednotlivá odvětví, jaké jsou příjmy a výdaje za bydlení, školství, zdravotnictví, dopravu atp.

Rozklikávací rozpočet Zlínského kraje nalezneme pod záložkou „Co vás zajímá“ - „Finance“ - „Rozpočet“ - „Rozklikávací rozpočet Zlínského kraje“. Při kliknutí jsme odkázáni na internetovou aplikaci ministerstva financí s přehledem hospodaření všech krajů v ČR. Ke konkrétnímu rozpočtu na jednotlivá odvětví se navíc dostaneme až po kliknutí na „Profil kraje“ - „Rozpočet“. Cesta je tedy skutečně o něco delší než v případě stránek města Zlína.

Státní aplikace nepřináší tak podrobné informace jako rozklikávací rozpočet města. Ten nabízí i detaily jako jsou investice do lékařských přístrojů či náklady za léky a materiály. Na portále ministerstva financí lze proti tomu vyhledat pouze výdaje za ambulantní péči, ústavní péči atp.

Rozklikávací rozpočet města Zlína je oproti státnímu portálu propracovanější, podrobnější a snadno dostupný. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Výrok nejspíše hodnotí události z období od 26. srpna do 2. října 2011, kdy po dvou násilných činech vedených Romy v Nové Boru a Rumburku, došlo v oblasti - města Rumburk, Varnsdorf a Nový Bor, k několika i násilným demonstracím proti romské menšině a vládě.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Dle souhrnné zprávy Policie ČR (.pdf, s. 7-11), která celou událost podrobně dokumentuje, došlo k nasazování policistů v jednotlivých případech i v řádech stovek příslušníků, například 24. září 2011 při demonstraci ve Varnsdorfu bylo nasazeno dle zprávy 500 policistů (tamtéž, s. 11).

Zpráva také potvrzuje, že místní policejní jednotky byly posilovány jednotkami z jiných krajů – speciální pořádkovou jednotkou z Prahy, Brna a Ostravy a krajskými pořádkovými jednotkami z Liberce, Plzně, Pardubic a Hradec Králové (tamtéž, s.7).

Lídři zemí V4 se v únoru 2016 shodli na posílení kontroly hranic na západobalkánské trase. K návrhu na její uzavření se poté přidalo (.pdf, str. 4) také Slovinsko a Rakousko.

O necelý měsíc později se uskutečnil summit EU a Turecka. Dne 7. března se lídři EU dohodli s Tureckem na společném řešení migrační krize, jehož součástí je také uzavření západobalkánské migrační trasy.

Premiér Sobotka později prohlásil: „Druhou klíčovou složkou dohody (mezi EU a Tureckem - pozn. Demagog.cz) je uzavření balkánské trasy. Považuji to za jeden z úspěchů států V4.“

Je tedy zřejmé, že skupina V4 od počátku prosazovala uzavření balkánské trasy, k čemuž nakonec skutečně došlo i přesto, že toto řešení bylo odmítáno například Německem. Tlak V4 tak skutečně existoval a uzavření balkánské cesty se stalo součástí jednání mezi EU a Tureckem. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

O plánu sloučit Útvar pro odhalování organizovaného zločinu s Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality napsaly 1. 6. 2016Lidové noviny. Ty také citovaly mluvčí ministra vnitra Milana Chovance, která LN sdělila: „Pokud nějaké organizační změny nastávají, vždy je včas zveřejňujeme. V tuto chvíli žádnou takovou zprávu nemáme."

Dne 6. 6. 2016 pronikl do médií dopis nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který se k reorganizaci vyjadřuje jako k hotové věci, o které ho informoval policejní prezident Tuhý a jeho náměstek Laube. Ani v této chvíli ještě ministerstvo krok nepotvrdilo.

Dne 8. 6. 2016 již ministr Chovanec ve svém vyjádření na stránkách Ministerstva vnitra hovoří o reorganizaci policie jako o profesionálně připraveném kroku v kompetenci policejního prezidia.

Reakci mezi těmito daty se nepodařilo dohledat v tiskovém servisu ministerstva vnitra, na twitterovém účtu ministerstva ani Milana Chovance, ani v médiích.

Počítáno od data pronesení výroku (15. 6. 2016), ještě 14 dní předtím popíralo ministerstvo vnitra, že by mělo jakékoliv zprávy o organizačních změnách v policii, zatímco 7 dní před tím již o této reorganizaci ministr Chovanec hovořil jako o připravovaném kroku. Ministerstvo zjevně reorganizaci tajilo až do poslední možné chvíle, 10 dní před vysíláním, tedy 5. 6. 2016 stále ještě žádné oficiální zprávy o spojen útvaru neexistovaly. Andreji Babišovi tedy dáváme zapravdu.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť prezident Zeman zplošťuje syrský problém na 2 strany sporu, i když zde působí řada dalších aktérů. Obecně také popisuje syrskou opozici jako radikálně islamistickou po vzoru an-Núsrá, což neodpovídá realitě. Skupiny, které bojují proti prezidentu Asadovi, jsou výrazně rozmanitější.

Syrský problém je velmi složitý. Jedním z hlavních faktorů je, že se do něj zapojuje velká řádka aktérů a nejde o 2 strany sporu, jak uvádí Zeman. Jako příklad komplikovanosti situace v Sýrii uvádíme grafiku CNN (zdroj grafiky zde), která popisuje základní aktéry a vztahy mezi nimi.

V případě opozice pak nelze tvrdit, že existuje jednotná fronta, která by navíc byla jen radikálně islamistická. V Sýrii v současnosti bojuje proti Asadově vládě několik hlavních uskupení povstalců.

Kromě přímo bojujících stran existuje také politické křídlo opozice Národní koalice syrské revoluce a opozičních sil, které působí v zahraničí a je hlavním partnerem při pokusech o nalezení mírového řešení, jak jsme již dokazovali v roce 2015 zde.

Mezi hlavní opoziční uskupení patří Army of Conquest (Jaish al-Fatah, JaF), jež zahrnuje radikální islamistické skupiny bojující proti Asadovu režimu a Hizballáhu. Sem patří například Jabhat Fateh al-Sham, tedy prezidentem zmiňovaná bývalá an-Núsra.

Další významnou skupinou jsou Syrian Democratic Forces (SDF). Jedná se o uskupení povstaleckých antijihadistických skupin syrských Kurdů, Turkmenů, Arabů a dalších menšin na severu Sýrie. Toto uskupení je v současnosti vůči Asadovu režimu většinou neutrální.

Poslední významnou skupinou je Free Syrian Army (FSA), která je původně uskupením neislámských sil bojujících proti Asadovu režimu. V současnosti je FSA v úpadku, ale jednotlivé části i nadále působí v rámci jiných skupin. Nálepka FSA je aktuálně také používána pro Tureckem podporované jednotky na severu Sýrie.

Komplikovanost současné opozice ukazuje i příklad jednotek, které se účastnily letošního pokusu o osvobození Allepa v srpnu–září 2016. Hlavní síly zde sice byly islamistické, ale podporované byly i jednotkami patřícími k tzv. umírněné opozici.

Složitý vztah k islamistické opozici a její rozmanitost ukazuje přehledně také akademická studie „Syrian oposition guide“ (. pdf) nebo toto shrnutí i méně významných opozičních skupin.

Nabízí se také otázka, zda je možné hovořit o jednotné straně Asada, když ji tvoří tolik nesourodých částí od pravidelné syrské armády a místních milicí přes libanonský Hizballáh až k iráckým a íránským šiítským jednotkám.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý především proto, že v Sýrii neexistuje jen radikálně islamistická opozice vůči Asadovi. Situace je na obou stranách konfliktu mnohem složitější, než jak ji prezident vykresluje.

Na úsek České Budějovice – Hluboká nad Vltavou se opravdu utratilo přibližně 680 milionů Kč z fondů EU. Provoz na úseku ale zejména o prázdninách nebyl tak občasný, jak kandidát Mlčoch popisuje. Jde tedy z jeho strany o zavádění.

Projekt dokončení vltavské vodní cesty v úseku České Budějovice – Hluboká nad Vltavou byl vybudován (.pdf, str. 1, tabulka vpravo) v letech 2008–2010. Celková částka projektu tvoří 798 milionů Kč. Finanční prostředky byly dle investora, Ředitelství vodních cest ČR, poskytnuty ze Státního fondu dopravní infrastruktury (120 milionů Kč) a z Operačního programu Doprava, jednoho ze strukturálních fondů EU (678 milionů Kč). Cílem projektu bylo splavnit Vltavu mezi Českými Budějovicemi a Hlubokou nad Vltavou pro rekreační plavbu. Celková délka úseku činí 8,9 km.

Dle stránky Lodní doprava.info jezdil spoj České Budějovice – Hluboká nad Vltavou o prázdninách od úterý do neděle (s výjimkou středy a čtvrtku, v těchto dnech jezdil pouze dvakrát) třikrát denně, tudíž byl často využívaný. Dle současného jízdního řádu jezdí spoj pouze dvakrát denně v sobotu a neděli, ale vzhledem k tomu, že hlavní turistická sezona už skončila, není menší vytížení překvapující. Kandidát Mlčoch také opomíjí možnost soukromého pronájmu lodě, který projektu zvyšuje příjmy.