Přehled ověřených výroků

Plánovanou výstavbu radaru zastavila v roce 2009 svým rozhodnutím administrativa demokratického prezidenta Baracka Obamy. Sociální demokraté v čele s tehdejším předsedou Jiřím Paroubkem a stínovým ministrem zahraničí Lubomírem Zaorálkem se proti projektu vymezovali.

Česká republika v letech 2007–2009 jednala se Spojenými státy o možnosti zřídit ve středočeských Brdech vojenský radar, který by byl součástí protiraketové architektury USA v Evropě. V sousedním Polsku pak měla být vybudována raketová základna sloužící jako obrana proti raketám dlouhého doletu z Íránu. Tento projekt byl dojednáván během administrativy republikánského prezidenta George Walkera Bushe, po nástupu Baracka Obamy však v září 2009 došlo k jeho zrušení.

Výstavbu radaru podporovala především koaliční vláda Mirka Topolánka (ODS), která smlouvu o výstavbě a provozu radaru schválila v květnu 2008.

ČSSD v průběhu jednání o výstavbě zaujala pozici vymezující se proti americkému radaru na českém území, tehdejší předseda sociálních demokratů vyzýval k vypsání referenda, aby o osudu vojenského komplexu rozhodli občané. Představitelé sociální demokracie často podporovali akce namířené proti výstavbě radaru, šlo např. o protestní pochody nebo hladovky, jednu z nich podpořil i Lubomír Zaorálek (ČSSD). Sám Zaorálek se vyjádřil, že radar Evropě „neprospěje“ a veřejně vystupoval proti projektu.

Dle výstupů výzkumů CVVM (. pdf str. 1) byla česká společnost proti výstavbě amerického radaru. V červnu 2008 25 % dotázaných označilo svůj postoj k radaru jako „spíše nesouhlasí“ a 41 % jako „rozhodně nesouhlasí“. O rok později byla čísla velmi podobná, 25 % dotázaných opět označilo svůj postoj k radaru jako „spíše nesouhlasí“ a 42 % jako „rozhodně nesouhlasí“.

V říjnu 2009 (. pdf str. 2) pak 48 % dotázaných odpovědělo, že jsou s rozhodnutím Obamovy administrativy ustoupit od výstavby radaru „rozhodně spokojeni“, 32 % pak bylo „spíše spokojeno“.

Jakkoliv etnický princip byl základem odsunů po druhé světové válce, má poslanec pravdu v tom, že všichni Němci odsouváni nebyli. Ústavní dekret prezidenta republiky o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, vydaný prezidentem Benešem 3. srpna 1945, hovoří o odebírání státního občanství československým Němcům a Maďarům, avšak vyjma antifašistů, kteří podle § 2 museli požádat o jeho ponechání. Dekret se nevztahoval ani na Němce, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky.

„Osobám, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovává se československé státní občanství.“

V témže Dekretu se rovněž hovoří i o Češích či Slovácích, „kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky ucházeli o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti, aniž k tomu byli donuceni nátlakem, anebo zvláštními okolnostmi“. Tito byli rovněž zbaveni československého státního občanství.

Jak uvádí data Českého statistického úřadu, v předválečném Československu žilo asi 3,1 mil osob, jež se hlásily k německé národnosti. Jejich počet se po válce drasticky snížil, jednak vlivem tzv. "divokého odsunu," jednak vlivem organizovaného odsunu podle výše uvedeného dekretu a Postupimské dohody, určit přesný počet vyhnaných Němců je však velmi obtížné. V celém Československu se k počátku roku 1947 hovoří asi o 240 000 Němcích, sčítání však proběhlo až o tři roky později. Informace o sčítání z roku 1950 pak uvádějí, že v ČSR zůstalo asi 160 000 Němců.

Byť etnický princip u odsunů byl zcela zásadní, je pravdou, že finálně nebyl jediným klíčem, resp. nebyli odsunuti všichni Němci během období Třetí republiky.

Platy vysokoškolských pracovníků ve veřejném sektoru se řídí zákonem, respektive nařízením č. 564/2006 Sb. To rozlišuje platové třídy, které se dělí dle dosaženého vzdělání, a platové stupně, jež se odvíjí od získané praxe v zaměstnání.

Podle katalogu MPSV (.pdf, str. 241) patří učitelé do platové třídy 8–14, akademický pracovník pak do 12.–15. třídy. Současně platí pro pedagogické pracovníky následující platové rozpětí (.pdf).Učitel v mateřské škole má nástupní plat 17 260 korun (třída 8), učitel střední odborné školy kolem 21 750 korun a učitel gymnázia či vyšší odborné školy asi 22 140 korun. Pedagog na vysoké škole by pak měl začínat na 23 170 korunách.

Ve srovnání s jinými veřejnými profesemi jsou na tom ale pedagogičtí pracovníci v nástupních platech o něco lépe, jak ukazuje následující graf.

Zdroj: tabulky MPSV

Nicméně v dlouhodobém horizontu se jejich platy ve srovnání s ostatními profesemi veřejného sektoru zvyšují minimálně. Za dvanáct let práce v oboru si učitelé polepší jen o zhruba 500–2000 korun. Z tohoto hlediska se skutečně jedná o nejnižší růst.

Český statistický úřad navíc nabízí porovnání průměrných mezd v jednotlivých oborech. Na následující tabulce hrubých mezd za měsíc vidíme, že lidé pracující ve vzdělávání mají dlouhodobě nižší příjmy (uváděné v Kč):

Zdroj: ČSÚ (Tab. 2 Průměrná hrubá měsíční mzda podle odvětví)

Vidíme, že v roce 2016 měli lidé pracující ve vzdělávání o více než 2000 nižší mzdu než ve zdravotnictví a o 4000 nižší než ve veřejné správě a obraně. Proto hodnotíme výrok jako pravdivý.

Velmi diskutovaný zákon o střetu zájmů měl podporu napříč celým stranickým spektrem. Dokazuje to hlasování Poslanecké sněmovny ve třetím čtení tohoto návrhu i hlasování o návrhu vráceném Senátem. Jediným, kdo se stavěl proti oběma verzím novely, bylo hnutí ANO.

Při projednávání třetího čtení návrhu dne 14. září byl za přítomnosti 182 poslanců návrh schválen – pro bylo 135 poslanců, přičemž negativně se vyjádřilo jen 37 poslanců z ANO a 2 nezařazení. Postoupený návrh novely zákona pak byl Sněmovně vrácen Senátem s pozměňovacími návrhy – o revidovaném návrhu se hlasovalo 29. listopadu. Ze 174 přítomných jej podpořilo 125 poslanců. Proti byla drtivá většina příslušníků ANO a 5 nestraníků, mimo jiné i členové Okamurovy SPD.

Reforma evropské směrnice o kontrole nabývání a držení zbraní doposud nebyla schválena plenárním zasedáním Evropského parlamentu.

Evropská komise v listopadu 2015 navrhla změnu pravidel o kontrole nabývání a držení zbraní. Týká se například zákazu poloautomatických či deaktivovaných zbraní. Původní návrh komise byl přísnější, s Evropským parlamentem a Radou EU se však nakonec dohodla na kompromisu. Směrnici již schválil také Výbor stálých zástupců členských států (COREPER).

Návrh však musí ještě schválit Výbor Evropského parlamentu pro vnitřní trh, který směrnici projedná na svém dalším setkání 26. ledna. Následovat bude hlasování v plenárním zasedání Evropského parlamentu a formální schválení Rady ministrů členských států. Výrok Pavla Blažka proto hodnotíme jako pravdivý.

U tohoto výroku neověřujeme, zda někdy v budoucnosti zmiňovaný počet senátorů podepíše ústavní stížnost, ale zabýváme se tím, zda se již stalo, že by podobný počet senátorů v minulosti ústavní stížnost podepsal.

Výrok v tomto případě hodnotíme jako pravdivý, protože podle vydaných rozhodnutí (pozn.: pro vyhledání je nutné v kolonce „navrhovatel" zadat „skupina senátorů") i projednávaných plenárních věcí, zatím nedošlo k tomu, že by stížnost k Ústavnímu soudu podalo více než 60 senátorů. Velmi blízko tomuto počtu však byl návrh skupiny 53 senátorů na zrušení tzv. volebního zákona z roku 2005. Nejčastěji skupiny senátorů, které se obrací na Ústavní soud, čítají kolem 23 senátorů.

Ministr Chvojka má pravdu, že do Indexu vnímání korupce pro rok 2016 přibylo skutečně devět nových zemí a stávající počet zkoumaných států se tak zvýšil na 176. Míra korupce v těchto zemích je však hodnocena stejně jako v původních státech, proto není nárůst počtu zemí pro výzkum problematický - samotná metodika se totiž nezměnila. Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako zavádějící.

Metodika Transparency International (TI) se nijak nezměnila, stále platí, že TI dělá analýzu průzkumů, které provedlo 13 světových expertních organizací (.pdf), jež se otázkou korupce ve světě zabývají. Oproti roku 2015 však TI přidala mezi své zdroje organizaci Varieties of Democracy (VDEM) Project 2016. Každá z organizací má vlastní metodologii, která spočívá na odborném vyhodnocení několika tematických otázek pro každou zemi, a to vlastními experty a odborníky.

Transparency International pak sbírá všechna získaná data a na jejich základě vytvoří Index vnímání korupce (CPI), nicméně pouze u zemí, kterými se zabývaly alespoň tři (.pdf) organizace.

Bodový index (rozpětí 0–100 bodů, kdy 0 je nejhorší hodnocení korupce) stále ukazuje absolutní skóre země. ČR za rok 2016 získala skóre 49 a minulý rok 48 (maxima dosáhla v roce 2013 s 56 body).

Lze tedy pouze sledovat, zda se změnilo relativní postavení naší země na žebříčku v závislosti na tom, že přibylo devět nových zemí. Z nich nás „předběhlo“ v hodnocení sedm. Oproti loňsku si polepšila Kostarika, Kapverdy, Gruzie a Lotyšsko, které Českou republiku posunuly z 37. na sdílené 47. místo.

zdroj: Transparency International

Podle Chvojky je problematické v těchto nových zemích hodnotit míru korupce. Pro všechny státy však platí stejná pravidla a jsou posuzovány stejným způsobem. Současně, jak již bylo zmíněno, se do Indexu dostanou pouze země, u kterých posuzovaly korupci alespoň tři organizace, což hovoří spíše proti komplikacím v posuzování. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící.

Situace s americkou podporou syrských povstalců je komplikovaná. Je však pravdou, že budoucí prezident Trump opakovaně naznačuje, že je pro, aby se USA soustředily na boj proti ISIS a nalezení společné řeči s Ruskou federací a Asadovou Sýrií. Dokonce je pravděpodobné, že se proto bude snažit ukončit veškerou podporu tzv. umírněné opozice v Sýrii.

Pokud jde o podporu povstalců v Sýrii za Obamova prezidentství, situace je opět komplikovaná a v otázce podpory se vedla v Obamově administrativě dlouhá debata v letech 2011–2012. Je ale faktem, že mělo jít vždy o podporu umírněných sil, ne tedy islamistů.

Podpora se dá vysledovat ve dvou směrech. Neoficiálně přes CIA, která minimálně od roku 2013 ve spolupráci s tajnými službami Kataru a Saúdské Arábie v Jordánsku cvičila a materiálně zásobovala Syřany pro boj proti Asadovi.

Mezi nejznámější skupinu v tomto programu patřila Harakat Hazzm, která ale doplatila na obavy USA z poskytování zbraní, když byla na přelomu let 2014–2015 poražena lépe financovanou skupinou Al-Nusra.

Zbytky skupiny pak byly následně připojeny k Levantské frontě, což je aliance různých povstaleckých skupin na severu Sýrie v okolí Aleppa. Rozpad skupiny Hazzm byl nečekaný, stejně tak jako ztráta velké části jejího vybavení včetně poměrně moderních protitankových střel TOW ve prospěch útočící Al-Nusry.

Oficiální cesta podpory syrských umírněných povstalců začala v září 2014, kdy Kongres schválil finance, a v lednu 2015, kdy Pentagon navrhl program výcviku a vyzbrojení cca 5000 umírněných povstalců s cílem boje zaměřeného jen proti ISIS.

Tento program se ukázal být naprostým fiaskem vzhledem k tomu, že vycvičených můžu byly maximálně stovky. V rámci tohoto projektu vznikla jednotka nazvaná Divize 30, která po ukončení výcviku byla poslána do Sýrie z Turecka.

První skupina 54 mužů byla okamžitě napadena Al-Nusrou a bombardována syrským letectvem, což vedlo k jejímu rozpadu. Problematické bylo i nasazení druhé skupiny asi 75 můžu, která musela odevzdat část své munice, vozidel a kulometů skupinám Al-Nusry k zajištění práva průchodu dále do Sýrie. Skupina nikdy neprokázala, že by vlastnila těžké zbraně.

Samotný program trpěl především nedostatkem rekrutů vzhledem k proklamovanému cíli boje pouze proti ISIS. V současné době je program zastaven a zájem je soustředěn spíše na Irák.

Tato skutečnost a také nedostatek vybavení i financování (často slíbených západem) vedla k tomu, že v tomto programu vycvičení umírnění povstalci buď boj vzdali, nebo se přidali k jiným skupinám, či dokonce byli zabiti nebo zajati.

Výrok hodnotíme jako zavádějící. Především není zcela pravdivé, že by Američané vyzbrojovali umírněné islamisty. Stejně tak je nepřesné tvrzení, že by pak tito většinově přecházeli dobrovolně k skupinám Al-Nusra či dokonce ISIS.

Pravdou je, že někteří povstalci z těchto skupin po problémech s nedostatečnou podporou a útocích přešli bojovat proti SA do některé aliance povstalců, jako je např. Levantská fronta. Je však třeba poznamenat, že zároveň byli tito povstalci cílem útoků Al-Nusry a část z nich byla zabita či zajata.

Nepřesné je i tvrzení o přecházení k islamistům s veškerou výzbrojí, protože pokud se nějaká dostala do jejich rukou, byly to z velké části zbytky po porážce skupiny Hazzm a částečně od zlikvidované Divize 30.

Míru investování před dvěma lety nejlépe charakterizuje výše kapitálových výdajů. Za ty vláda v roce 2015 utratila asi 176 miliard Kč, i s připočtením inflace skutečně nejvíce od roku 2000 (viz graf).

Zdroj: Ondřej Kokeš

Výše investic se často porovnává s výší hrubého domácího produktu, proto jsme podíl spočítali v tabulce níže. Avšak ani investice v letech 2009 a 2010, které svou výší také vyčnívaly nad průměr, nepřekonaly v tomto ohledu údaje z předminulého roku. Data pochází z ročenky ČSÚ a z přiloženého grafu.

RokKapitálové výdaje v mld. KčHDP v mld. KčPodíl investic na HDP2009134,233 921,82734,23 %2010134,913 953,65134,12 %2015176,254 554,61538,7 %První část výroku tedy považujeme za pravdivou.

K otálení s výkupem pozemků můžeme pouze uvést, že počátkem roku 2016 vstoupila v platnost novela zákona o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury, která dle své důvodové zprávy napravuje četné chyby dřívější úpravy, kvůli nimž byl proces výkupu pozemků značně komplikovaný a zdlouhavý. Jde například o systém oceňování nemovitostí, umožnění vyvlastnění pozemků ve spoluvlastnictví nebo třeba usnadnění směny mezi subjekty. Je zjevné, že toto jsou důvody, kvůli kterým (také) docházelo před rokem 2015 k průtahům v řízení o odkupu pozemků.

Druhou část výroku necháváme tedy neověřenou. Jelikož hlavní informací ministrova výroku představuje zpráva o míře vládních investic, s touto výhradou výrok označujeme jako pravdivý.

Petr Fiala zastával funkci ministra školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) ve vládě Petra Nečase v období od května 2012 do července 2013. Začátkem února 2013 představil ministr Fiala program2X5 kroků ke zkvalitnění školství (.pdf).

Jedním z první pětice kroků, které se týkají předškolního vzdělávání i základního a středního školství je „snížit administrativní zátěž ředitelů škol prostřednictvím revize podzákonných norem“. Podle tiskové zprávy MŠMT, jež o spuštění programu informuje, došlo na začátku roku 2013 k zahájení prací na analýze, která měla vést k odstranění duplicit a zpřehlednění podzákonných norem, jimiž se školy řídí.

V tiskové zprávě z 29. 1. 2013 MŠMT informuje o tom, že proběhlo první jednání resortní pracovní skupiny, která se má zabývat snižováním administrativní zátěže škol a školských zařízení. Tuto skupinu zřídil tehdejší první náměstek ministra školství Nantl v souladu s procesem debyrokratizace resortu, již zahájil ministr Fiala. Členy resortní pracovní skupiny byli zástupci ministra školství, zástupci krajů, Česká školní inspekce (ČŠI), Národní ústav pro vzdělávání (NÚV), zástupci Magistrátu hl. m. Prahy a zástupci Centra pro zjišťování výsledků vzdělávání (CERMAT).

Ve výše zmíněné tiskové zprávě se lze také dočíst, že výsledky pracovní skupiny budou do jednotlivých šetření promítnuty v roce 2014. Ve veřejných zdrojích však nelze dohledat výsledky práce na snižování administrativní zátěže škol a školských zařízení, což pravděpodobně souvisí mimo jiné s demisí Nečasovy vlády (a tedy i ministra Fialy) v létě 2013.

Vzhledem k tomu je výrok hodnocen jako neověřitelný.