Přehled ověřených výroků

Ministr Babiš prezentoval, že za letošek počítá s částkou 52 milionů korun. Agrofert emitoval emisi korunových dluhopisů celkem za tři miliardy korun s šestiprocentním úrokem a datem splatnosti v prosinci 2022, které registroval 28. prosince 2012 (CZ0003509507).

Podle výroční zprávy 2015 společnosti Agrofert je množství emitovaných dluhopisů ve výši 1 482 270 tisíc korun (. pdf, str. 83). Na stejné straně najdeme položku výdaje příštích období ve výši 90 172 tisíc korun.

Tyto položky zahrnují především úroky z dluhopisů a jsou účtovány do nákladů období, do kterého věcně a časově přísluší (. pdf, str. 108). Tyto dluhopisy vlastní dle zprávy jediný akcionář (tamtéž. s.112). Tímto akcionářem je Andrej Babiš.

Tedy úroky z dluhopisů jsou v roční výši dle dat z roku 2015 90 172 tisíc korun. V případě úroků z dluhopisů je dle § 36 zákona 586 /1992 Sb. zvláštní srážka daně 15 % pro vydavatele dluhopisů (Agrofert), nabyvatel je po uplynutí 6 měsíců od daně osvobozen. V tomto případě mohla být suma daně zhruba 13 milionu korun za rok, která se však z důvodu korunové emise dluhopisů nevyměřovala.

Za čtyři roky by se pak daná suma blížila částce 52 milionů korun, tedy přibližně sumě, kterou zmiňoval ministr Babiš. Otázka dluhopisů Agrofert se stala předmětem trestního oznámení na ministra Babiše (text).

Výhodou, kterou Babiš ovšem opomíjí, je snížený daňový základ pro Agrofert. Jako fyzická osoba skutečně ušetří 52 miliónů na daních. Koncern si úrok, jenž ministru Babišovi vyplácí, započítává do firemních nákladů a snižuje si tak daňový základ. Pokud by specializovaný finanční úřad uznal emisi dluhopisů Agrofertu za neodůvodněnou (nehodnotíme, na kolik je to pravděpodobné) a rozhodl by o dodatečném zdanění 19 % sazbou, český stát by si přišel o zhruba 17 milionů korun.

Jak vyplývá z tabulky níže, podíl rozpočtu ministerstva obrany na HDP měl v posledních letech setrvale klesající tendenci. Tento trend se podařilo obrátit v rozpočtu na rok 2016, kdy se podíl dostal opět nad jedno procento HDP a vzhledem k makroekonomické predikci má stoupat i příští rok.

RokHDP (mld Kč)Rozpočet Ministerstva obrany (mld Kč)Podíl 2006 3 507,155,691,59% 2007 3 831,853,911,41% 2008 4 015,354,171,35% 2009 3 921,855,981,43% 2010 3 953,748,871,24% 2011 4 033,843,881,09% 2012 4 059,943,471,07% 2013 4 098,142,051,03% 2014 4 313,841,990,97% 2015 4 554,643,780,96% 2016 4 703,047,781,02% 2017 4 864,052,541,08% Zdroj: HDP - ČSÚ (2006–2015), MFČR (2016–2017); Rozpočet MO - jednotlivé roční rozpočty

Co se týče dodržování Minské dohody z proruské strany, situace je velice podobná. Stejně jako v případě ukrajinské vlády platí, že podle Alexandra Huga z OBSE porušily obě stany několik bodů tím, že nestáhly těžké zbraně (bod č. 2), nepropustily či nevyměnily rukojmí (bod č. 6) a že pozorovatelé OBSE stále disponují pouze omezeným přístupem na území separatistů (bod č. 3, a tím pádem i bod č. 10). Obě strany zároveň ani nezačaly vést dialog o způsobu provedení voleb v bojových zónách, který by byl v souladu s ukrajinským právním řádem (bod č. 4).

Stejně jako ukrajinské straně se i té proruské daří částečně plnit bod č. 1. Podle nejnovějších zpráv speciální monitorovací mise OBSE na Ukrajině však stále pokračují boje okolo doněckého letiště. I v tomto případě tedy hodnotíme výrok jako pravdivý.

Agentura Standard & Poor´s ohodnotila Českou republiku v roce 2016 investičním stupněm AA-. Rating AA znamená„velmi silnou kapacitu k naplnění finančních závazků“, přičemž minus zobrazuje postavení uvnitř skupiny.

ČR je na tomto stupni hodnocení spolu s Čínou, Estonskem, Tchaj-wanem a Chile. Je pravdou, že ze zemí střední a východní Evropy má Česká republika nejlepší hodnocení, pokud vycházíme z klasifikace, jakou používá OECD, či pokud to chápeme jako prvenství mezi postkomunistickými zeměmi.

V některých jiných rozděleních je do centrální Evropy řazeno také Rakousko, které je však v hodnocení Standard & Poor´s výše se známkou AA+, nebo Německo, jež je hodnoceno nejvyšším stupněm jako AAA. Například Slovensko je o stupeň pod námi, tedy hodnoceno jako A+.

Pokud jde o ukončení intervence, Standard & Poor´s podle webu Roklen24.cz již ve své zprávě z roku 2015 opravdu uváděla, že česká koruna „byla schopna obchodovat ve volně plovoucím kurzu a reagovat na externí šoky“.

Miloš Zeman avizoval, že v případě, že bude jeho veto novely zákona o střetu zájmu přehlasováno, obrátí se na Ústavní soud. Doposud podal jeden návrh na zrušení zákona popř. jeho částí, konkrétně se jednalo o služební zákon. U zákona u střetu zájmů mu vadí zejména paragrafy, které dopadnou na Andreje Babiše. Lze tedy předpokládat, že využije možnosti podání návrhu na zrušení části zákona a ne instrument stížnosti. Jde spíše o terminologickou diferenci, která je ve veřejném prostu nezřídka zaměňována.

Prezident má skutečně právo podat stížnost k Ústavnímu soudu. Stejně tak může hlava státu podat návrh na zrušení zákona nebo jeho některých částí.

Ze zákona (§ 64, odst. 1) o Ústavním soudu citujeme:

„Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení (...) je oprávněn podat
a) prezident republiky,
b) skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů,
c) senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti,
d) vláda (...)“ Každý občan má pak právo na podání ústavní stížnosti. To ovšem může využít, vyčerpá-li možnosti k domáhání se spravdlnosti u obecných soudů. Více o samotném průběhu řízení se dozvíte přímo na webových stránkách Ústavního soudu.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, ačkoliv upozorňujeme, že Pavel Blažek zaměňuje a spojuje dvě aféry: tzv. Zemanovy kufříky (které se také týkaly bezpečnostních služeb) a s tím nesouvisející bamberskou aféru.

Blažek popisuje situaci, kdy Miloš Zeman v minulosti opakovaně veřejně uvedl údaje, které se týkaly bezpečnostní či zpravodajské problematiky a které se následně ukázaly jako nepravdivé nebo nepotvrzené. Jeho argumentem je, že Zeman si tak počíná dlouhodobě a v politické kariéře jej to neohrožuje, neboť i přes to, že zejména některá Zemanova tvrzení se ukázala jako zcela nepodložená, nijak jej to ve volebních kláních nediskredituje.

Tento popis je korektní. Zeman v minulosti skutečně takto postupoval, když mluvil např. o teroristovi Attovi v Praze nebo o tzv. kufřících. Byť se tyto kauzy ukázaly jako nepodložené, Zemana reálně nezdiskreditovaly. Blažek tedy popisuje výrok korektně, používá ovšem špatný příklad, neboť tzv. bamberská aféra se netýkala této věci. Výrok přesto hodnotíme jako pravdivý, neboť faktické jádro je popsáno správně.

Miloš Zeman v rozhovoru pro Český rozhlas PLUS 11. ledna 2017 uvedl: „Podívejte se, já jsem zrovna teď přečetl čtyři šifry. Podle jedné se na našem území potlouká jistý člověk z Magrebu, nesmím uvést jeho jméno, který je důvodně podezřelý ze spolupráce s teroristickými islámskými organizacemi.“

Tuto informaci nepotvrdil kromě Miloše Zemana nikdo. Ani předseda vlády, ministr vnitra či ředitelé zpravodajských služeb. Tento aktuální případ ovšem není u prezidenta unikátní. V minulosti skutečně Miloš Zeman veřejně publikoval informace, které se později ukázaly jako nepravdivé nebo se nikdy nepotvrdily a které se opět týkaly bezpečnosti a zpravodajských informací.

Předně šlo o tzv. Zemanovy kufříky. Jednalo se o dva případy z roku 1996 a 1998. V prvním z nich Zeman jako opoziční politik přišel s tvrzením, že ministr vnitra Ruml a BIS plánují změnit Českou republiku v policejní stát, což měla dokládat řada dokumentů. To se později ukázalo jako podvrh, jenž se k Zemanovi dostal od recidivisty, který se vydával za agenta BIS.

Druhý „kufřík“ Miloše Zemana se odehrál v roce 1998, kdy předseda ČSSD přišel s obviněním z chystaného útoku tajných služeb na sociální demokracii a ODS. Tento krok měl být inspirován zahraničím, nikdy se však nepotvrdil.

V neposlední řadě pak Miloš Zeman jako premiér veřejně během návštěvy USA v roce 2001 uvedl v CNN, že terorista Muhammad Atta, který byl zapojen do útoků 9/11, plánoval bombový útok v Praze na sídlo Rádia Svobodná Evropa. Tato informace o tzv. pražské stopě se ukázala jako nepravdivá a nepotvrdila se.

Miloš Zeman tedy v průběhu své politické kariéry skutečně přicházel veřejně s poměrně zásadními prohlášeními týkajícími se bezpečnosti a zpravodajských informací, které se následně ukázaly jako zcela nepravdivé. V postupu politickými funkcemi mu to nebránilo.

Dodejme, že tzv. bamberská aféra z roku 1998 je v tomto případě Blažkem zmíněna mylně. Nešlo v ní o „kufříky“ s informacemi, o kterých píšeme výše. V bamberské aféře se jednalo o to, že Miloš Zeman se jako předseda ČSSD měl spolu s místopředsedou Machovcem setkat v roce 1995 v německém městě Bamberg s čechošvýcarským podnikatelem Janem Vízkem. Ten měl nabídnout ČSSD velkou finanční podporu a kompromitující materiály na tehdejší vládní politiky výměnou za budoucí možnost ovlivnit personální složení vlády. Zeman tvrdil, že s Vízkem vyrazil dveře, Česká televize ovšem zjistila, že schůzek bylo celkem pět. Obsah schůzek a dohody se nikdy nepodařilo potvrdit.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože jednací řád Poslanecké sněmovny stanovuje svým členům pravomoc navrhnout změnu programu, o které se hlasuje bez rozpravy. Naproti tomu jednací řád vlády sice dává ministrům možnost podat návrh na usnesení, premiér však nemá povinnost zařadit jej do programu.

Co se týká usnesení jako formy rozhodnutí obecně, zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny ve svém § 1 stanovuje, že se jím upravují vnitřní poměry a podrobnější pravidla jednání sněmovny a jejích orgánů. Dle článku 1 odst. 3 jednacího řádu vlády platí, že rozhodnutí vlády mají formu usnesení vlády.

Jak již bylo zmíněno, jednací řád Poslanecké sněmovny dává poslancům, poslaneckým klubům a výborům možnost zařadit návrh do programu. O této změně se hlasuje bez rozpravy.

Při jednání vlády je situace také výslovně upravena, když je v článku 2 odst. 5 jednacího řádu vlády stanoveno, že návrhy na usnesení podávají členové vlády. Podle článku 6 odst. 4 pak platí, že vláda jedná podle programu stanoveného předsedou vlády.

Ačkoliv tedy jednací řád vlády stanovuje pravidla pro zařazení návrhu na usnesení do programu jednání, stanovuje tento program předseda vlády a je tedy na rozdíl od Poslanecké sněmovny pouze na něm, které body zařadí.

Robert Pelikán tedy uvádí možnost podání a hlasování o návrhu v Poslanecké sněmovně i na vládě správně a výrok je proto hodnocen jako pravdivý.

Ministr Babiš v roce 2014 předložil Poslanecké sněmovně návrh novely zákona o daních z příjmů, který obsahoval oznamovací povinnost pro příjmy osvobozené od daní. Tento návrh byl schválen a uvedená povinnost byla zapracována ve formě ust. § 38v ZDP.

V návaznosti na to vypracovalo Ministerstvo financí vzor formuláře, kterým se osvobozené příjmy deklarují. Nepodařilo se nám dohledat, že by podobná povinnost byla někdy dříve zavedena, výrok je proto v této části hodnocen jako pravdivý.

Je pravdou, že podle čl. 54 odst. 3 Ústavy ČR je prezident z výkonu své funkce (a rovněž tedy z jejího titulu) neodpovědný. S odpovědností vlády je to ovšem složitější. Protože Pavel Blažek ve vysílání důrazně vyjadřuje, že vláda je odpovědná za veškerou prezidentovu činnost, musíme výrok vyhodnotit jako nepravdivý.

Podle Ústavy totiž pouze„za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády,odpovídá vláda“. Mezi takováto rozhodnutí patří podle čl. 63 odst. 1, 2 například ratifikace mezinárodních smluv, pověřování velvyslanců, vyhlašování voleb, jmenování soudců a generálů, udělování amnestie či státních vyznamenání. V tomto případě je prezident povinen získat pro své rozhodnutí také kontrasignaci vlády, která je pak proto odpovědna.

Blažek s Pelikánem zde hovořili o zveřejnění tajné informace o možném pohybu teroristy na území ČR. Takové vyjádření však není ani rozhodnutím v právním slova smyslu, tím méně pak kontrasignovaným. Jak dříve ozřejmil Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 43/93: „... vydaným rozhodnutím nelze rozumět jakékoli ,se rozhodnutí‘ k určitému chování, byť je zakotveno v zákoně.“

Prezident navíc není nikomu generálně odpovědný tak, jako je například vláda odpovědná Poslanecké sněmovně. Výrok ve znění, v jakém ho Blažek předkládá, není pravdivý.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, Babiš popisuje všechny části návrhu Aleny Dernerové a dalších senátorů korektně.

9. února 2016 předložila skupina senátorů zastoupených Alenou Dernerovou novelu zákona o elektronických komunikacích. Kromě Dernerové spolupředložili (samotný senátor nemá zákonodárnou iniciativu) návrh senátoři napříč politickým spektrem.

Návrh obsahoval některé změny. Předně znovuzaváděl větší ochranu spotřebitele za situace, kdy operátor mění podmínky smlouvy. Do té doby to fungovalo díky přijatým návrhům tak, že operátor měl o zásadních změnách informovat zákazníka. Tyto zásadní změny ovšem nebyly nijak specifikovány.

Návrh Dernerové (.pdf, str. 3) a spol. do zákona zavádí větu, kdy „Pokud se jedná o změnu podstatných náležitostí smlouvy uvedených v odstavci 1 písm. c) až p), nebo změny jiných ustanovení, které nevedou ke zjevnému zlepšení postavení účastníka, je podnikatel povinen prokazatelně informovat účastníka rovněž o jeho právu ukončit smlouvu ke dni nabytí účinnosti této změny, a to bez sankce, jestliženové podmínky nebude účastník akceptovat.“

Pod zmíněným odstavcem 1 písm. c) až p) se skrývá následující:

Je tedy zjevné, že šlo o posun v právech zákazníka. Zákon ovšem, jak Babiš správně uvádí, řešil i další body. Stejný návrh přidává v § 63 odst. 1 novou část. Ta uvádí (tučně je popsán návrh Dernerové a spol.):

„Ve smlouvě o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací nebo připojení k veřejné komunikační síti musí být srozumitelným, úplným a snadno přístupným způsobem uvedeno vždy ujednání o rozsahu možných jednostranných změn i způsobu jejich oznámení účastníkovi,včetně oznámení možnosti odstoupení od smlouvy.“

Důvodová zpráva k návrhu Dernerové se odvolává na § 1752 občanského zákoníku, který danou oblast skutečně popisuje. ČTÚ pak podle návrhu měl získat možnost, aby byl ze zákona operátory informován, mění-li oni smluvní podmínky. Stejně tak měl být nově jako správní delikt zaveden (změna § 118 odst. 14 písm. v) stav, kdy operátor o těchto změnách ČTÚ neinformuje.

V neposlední řadě návrh řešil i přenos čísla mezi operátory. Do § 63 příslušného zákona měla být přidána následující formulace:

„(12) Je-li účastníkem požadováno přenesení telefonního čísla podle § 34, smluvníujednání stanovující výpovědní dobu podle odstavce 1 písm. g), jakož i jiné ujednání o době trvání smlouvy, se nepoužijí; telefonní číslo musí být přeneseno ve lhůtě stanovené opatřením obecné povahy vydaného Úřadem, která počíná běžet dnem následujícím po dni, ve kterém účastník podal poskytovateli výpověď smlouvy.“

Podle opatření obecné povahy Českého telekomunikačního úřadu (.pdf) ze dne 30. října jde pak skutečně o čtyři dny. Opatření v článku 5 odst. 4 uvádí:

„Lhůta pro přenesení telefonního čísla, a to včetně aktivace tohoto čísla v sítipřejímajícího operátora, činí čtyři pracovní dny a začíná běžet prvním pracovním dnemnásledujícím po dni, ve kterém je žádost účastníka o změnu poskytovatele služby doručenapřejímajícímu poskytovateli služby, pokud se účastník a přejímající poskytovatel službyvzájemně nedohodli na pozdějším datu přenesení.“