Přehled ověřených výroků

O záměru přijmout 88 syrských běženců informovala veřejnoprávní média již 18. května 2016, což je více než měsíc před začátkem letních prázdnin a téměř dva měsíce od začátku poslaneckých prázdnin.

Vládu informovalo o záměru přijmout 88 syrských uprchlíků ministerstvo vnitra ve Zprávě o situaci v oblasti migrace k 30. dubnu 2016 (str. 4), kterou předložilo na jednání vlády 18. května 2016. Tuto informaci zveřejnil tentýž den i web ČT24. Ministerstvo ve zprávě k 15. červenci 2016 (str. 4) upřesňuje, že do té doby obdržela od UNHCR spisy k 81 osobám.

Poslanci se tedy dozvěděli (mohli se dozvědět) o tomto tématu 18. května. Po tomto datu proběhly ještě 2 řádné schůze Poslanecké sněmovny (47. a 48.) - konkrétně v červnu a červenci.

V roce 2015 přijaly země EU na 1,26 milionů žádostí o azyl, přičemž většinu z nich tvořili lidé z válečných oblastí Sýrie, Pákistánu a Afghánistánu. Africké země jsou rovněž zmítány oblastními válečnými konflikty. Súdán byl v roce 2013 sužován občanskou válkou.

Evropská komise vydala v roce 2014 směrnici k porušování lidských práv v Eritrei.

Tyto aspekty vedou zejména mladé lidi k migraci. Africký kontinent však zasáhl i nedostatek vody. Ten je dle dat Eurostatu (.xls) nejznatelnější v oblastech střední Afriky. Například v Etiopii a Nigérii se za posledních 25 let množství povrchové vody snížilo o 73 %, v Demokratické republice Kongo o 56 %. Podle UNICEF je zároveň subsaharský region jediným na světě, kde trpí hladem až 204 milionů lidí a kde míra hladomoru roste.

Podle Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) v roce 2015 do Evropy přišlo 1 046 599 osob z Afriky, Asie a Blízkého východu. Od ledna 2016 doposud imigrovalo do Evropy přibližně 275 000 osob. Podle Úřadu Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky (UNHCR) v roce 2015 imigrovalo do Itálie celkem 153 842 osob, zatímco od ledna 2016 doposud imigrovalo do Itálie 99 545 osob.

Tabulka níže (data UNHCR) znázorňuje počet osob, které přišly do Itálie v roce 2015 a 2016 ve srovnatelném období, za které jsou dostupná kompletní data. Tedy v roce 2015 v období od ledna do července imigrovalo do Itálie 93 540 osob, za rok 2016 jich ve stejném období imigrovalo 93 611. Jde tedy o fakticky stejný počet lidí a není pravdou, jak uvádí poslanec Soukup, že by přílv migrantů do Itálie byl výrazně vyšší, než v loňském roce.

LedenÚnorBřezenDuben

KvětenČervenČervenec20153 528

4 354

2 283

16 063

21 235

22 891

23 186

20165 273

3 828

9 676

9 149

19 925

22 371

23 389

Data: UNHCR (viz Demographics/Download excel data/Monthly Arrivals by Country)

Poslanec Soukup má pravdu, že o tomto fenoménu se informace skutečně šíří. Za všechny můžeme jmenovat blog Jakuba Zbořila týkající se zmíněných zón v Paříži a v Londýně nebo článek neziskové organizace Gatestone Institute.

Tento článek čerpá především z ostatních mediálních zdrojů informujících o tzv. no-go zónách. Důvodem je, že primární zdroje o tomto faktu nepojednávají, případně tuto skutečnost nepotrvzují, a to ani v případě Londýna či Paříže.

Nicméně tento problém je reálně diskutován, což potvrzují právě četné zprávy. Např. ČT24 a pořad Horizont ČT24 ve své reportáži popsaly problém v německém Duisburgu či francouzském Marseille. Popisují dále, že americký kanál Fox News, respektive jeden z jeho redaktorů, se musel omluvit za své výroky týkající se no-go zón ve městech v Evropě, například v Paříži či anglickém Birminghamu.

Samotná problematika no-go zón je také poměrně novým jevem z pohledu akademického, tento fenomén prozkoumávala bakalářská práce (.pdf - str. 36) Šimona Levíčka, studenta Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, kdy tato nepřinesla jednoznačné potvrzení existence no-go zón. Když se podíváme do zdrojů této práce, najdeme tam znovu především zdroje z médií či již zmiňovaný Gatestone Institute. Teoretický základ pak vychází z práce religionistů Pipese a Kerna, kteří se tímto, jak autor uvádí, jako jedni z mála profesionálně zabývají.

Autor v závěru uvádí, že: „Na základě výzkumu pak dospěla k závěru, že muslimské no-go zóny na území Velké Británie prakticky neexistují, a to ani podle jedné z obou koncepcí, avšak u některých oblastí v Anglii je tento závěr sporný, neboť je zapotřebí provést další studie, které by poskytly potřebná data. Tento výsledek je zapříčiněnomezeným výběrem zdrojů, které jsou k dispozici.“

Z důvodu nedostatku relevantních primárních dat je výrok hodnocen jako neověřitelný.

Počet poslanců, kteří se k platformě hlásí, není konkrétně znám. Média počet přebrala od poslance Soukupa a není možné jej korektně potvrdit či vyvrátit z dostupných zdrojů. O platformě jako první informoval deník Právo.

Zdeněk Soukup pro server Echo24 uvádí, že se k platformě přihlásilo asi 40 poslanců, např. poslanci ANO Jana Lorencová, Bohuslav Chalupa nebo Ladislav Okleštěk, dále z ČSSD Stanislav Huml, Ladislav Velebný, Jaroslav Foldyna nebo Pavlína Nytrová. K těmto poslancům se podle článku přidali i členové KSČM a hnutí Úsvit, z opoziční ODS se prý přihlásil jediný poslanec Radim Holeček.

Dosud nejsou dostupná souhrnná data, která by mapovala míru integrace vietnamských žáků v českých školách.

Existuje několik akademických výzkumů, které se pokouší o srovnání českých a vietnamských žáků. Práce Jánské a kolektivu (.pdf) z roku 2011 tvrdí, že výsledky vietnamských žáků v porovnání s českými jsou více méně srovnatelné (4.2.1.2. Studijní výsledky).

Vietnamci se však připravují do školy delší dobu než čeští žáci a vynikají především v matematice. V českém jazyce a dějepisu mají navrch Češi. Jedná se však o případovou studii provedenou na jedné škole a její výsledky proto nelze zobecnit na celou populaci.

Současně hodnocení jediné učitelky, v tomto případě zároveň dcery poslance Soukupa, nemá dostatečně vypovídající hodnotu pro aplikaci na širší vzorek žáků. Kvůli nedostatku relevantních informací hodnotíme výrok jako neověřitelný.

ODS je dlouhodobě proti větší integraci států v Evropské unii, oproti ČSSD, která byla (také prostřednictvím frakce Strany evropských socialistů) pro společný evropský postup ve více oblastech (např. sociálních, lidsko-právních). Praktické návrhy i silnou Evropu nicméně v programech prosazují obě strany.

ODS ve svých programech považuje Evropskou unii za projekt prospěšný České republice, nicméně staví se proti „státu Evropa“ jako regionálnímu bloku s velkou mírou vnitřní jednoty a naopak podporuje „flexibilní a variabilní integraci“ (program 2009, .pdf, s. 9). „Integrace pro nás není cílem, ale prostředkem k dosažení prosperity České republiky a jejich občanů.“(s. 7). ODS ale ve svém programu podporuje celoevropská řešení některých problémů a společný postup, např. v případě energetiky a bezpečnosti. Naopak kritizuje velké množství administrativy a regulací (např. program pro volby 2014, .pdf, s. 2), kampaň do voleb v roce 2014 byla do velké míry postavená na odmítání přijetí eura. ODS v kampaních přichází s konkrétními, praktickými návrhy, jako je liberalizaci zemědělského sektoru (program 2014, .pdf, s. 6), zrušení některých úřadů v zájmu snížení regulací (s. 4), společný trh s plynem a elektřinou (program 2009, s. 21) atd.

ČSSD a evropská frakce Party of European Socialists (Strana evropských socialistů, PES) prosazovali v programech větší integraci a víc společných programů, než ODS: ČSSD v programu pro volby 2009 (.pdf) podporovala přijetí Lisabonské smlouvy a také přípravy na přijetí eura (s. 22). Evropskou spolupráci podporuje ČSSD i na úrovni např. sociální politiky: „Navrhujeme snažit se o uzavření Evropského paktu o sociálním pokroku, navrhujícího cíle a standardy pro národní politiku pro sociální oblast, zdravotnictví a vzdělávání, která by přispěla k boji proti chudobě a nerovnostem i k sociálnímu a hospodářskému rozvoji EU.“(s. 42). Také podporovali větší spolupráci v lidsko-právních oblastech, například podpora rovnosti pohlaví a vznik Evropské charty práv žen (s. 47), podporovali společnou energetickou a zemědělskou politiku (s 46). ČSSD ani PES se však nevyjadřovali pro úplnou integraci (ve smyslu toho, čemu ODS říká „stát Evropa“), jak stojí v manifestu PES před volbami 2014 (ke kterému se ČSSD hlásila na svém webu): ČSSD ani PES se však nevyjadřovali pro úplnou integraci, jak stojí „Evropský parlament a národní parlamenty si musí zachovat svoji suverenitu a musí se plně věnovat demokratické kontrole nad touto politikou.“(s. 2)

ČSSD v programech také popisuje konkrétní opatření na zlepšení života v EU, jako je podpora investic, lepší financování školství, zdravotnictví a sociální péče (program 2009, s. 25).

PES v programu také podporuje aktivní roli silné Evropy ve světě, jako Evropa má být globálním aktérem a prosazovat mír a demokracii (.pdf, s. 4).

Europoslanec Pavel Telička hovoří o postupu nazývaném "spitzenkandidaten", který byl uplatněn při volbách předsedy Evropské komise v roce 2014. Tento postup spočívá zejména v tom, že evropské politické skupiny nominují jednotlivé kandidáty, přičemž současný předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker byl nominovánEvropskou lidovou stranou (EPP), která v témž roce zvítězila v evropských volbách (ELS je její českou zkratkou). Nominace na post předsedy Evropské komise se tímto způsobem odvíjí od počtu křesel získaných ve volbách do Evropského parlamentu konkrétní vítěznou stranou. Evropská lidová strana zmíněný postup dlouhodobě prosazuje.

Pro Jean-Clauda Junckera jako předsedu Evropské komise následně tajnou volbou hlasovalo 422 poslanců z celkových 729 odevzdaných hlasů. Podporu novému předsedovi Evropské komise vyjádřila i Aliance liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE), jak Telička uvádí. Svou podporu ALDE podmínila několika požadavky, mezi nimiž byla vedle volání po legislativních opatření k dalšímu ekonomickému růstu Evropské unie kupříkladu výzva k horizontálním antidiskriminačním opatřením, postup ve věci práv LGBT komunit, garance lidských práv a občanských svobod v Evropské unii, dále genderově vyváženější komise či omezení speciálních podmínek pro Spojené království, na kterých by se dále měly shodnout všechny členské státy.

První debata a hlasování o kvótách pro přerozdělování uprchlíků se v Evropském parlamentu odehrálo 29. dubna 2015. Jednalo se o schválení rezoluce Evropské rady, jejíž bod 9 (.pdf,str. 3) volá po povinných kvótách pro členské státy.

Proti kvótám hlasovali europoslanci Telička, Dlabajová, Charanzová a Ježek (všichni za ANO) a také Zahradil (ODS). Ostatní europoslanci hlasovali pro či se zdrželi hlasování.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť je příliš zjednodušené omezit otázku vyhlášení opakovaného referenda o nezávislosti Skotska na většinu Skotské národní strany (SNP) ve Skotském parlamentu. Předně jsou ve Skotském parlamentu i zástupci dalších stran, kteří opakování referenda o nezávislosti podporují. Dále pak při prosazení otázky referenda nejde pouze o rozhodnutí Skotského parlamentu, ale je nutná i součinnost na centrální úrovni Velké Británie.

Pokud jde o většinu SNP v současném Skotském parlamentu, je pravdou, že i přes výhru v letošních volbách (SNP získala 63 křesel ze 129) nezískala tato strana parlamentní většinu 65 hlasů. Zároveň je však nutné dodat, že i po těchto volbách může být parlament většinově pro opakování referenda, neboť hlasování Skotského parlamentu probíhá na zásadě prostého většinového principu (článek 11.11). SNP totiž může za určitých podmínek počítat s hlasy Zelených (6 křesel) a otázkou zůstávají i skotští labouristé, kteří dle jejich předsedkyně zvažují v otázce referenda "všechny možnosti".

Otázka opakovaného referenda o nezávislosti Skotska je však komplikovanější a nezáleží jen na jeho prosazení ve Skotském parlamentu, jehož fungování a pravomoci (dohromady se skotskou vládou) definuje zákon Scotland Act 1998. Ten na parlament přenáší některá práva a povinnosti, například předkládat zákony či vybírat některé daně. Britský parlament si ale nechává možnost mít poslední slovo v zásadních tzv. rezervovaných otázkách jako je například vztah k EU. Např. i první referendum o nezávislosti Skotska nebylo postaveno čistě na rozhodnutí Skotského parlamentu a k jeho prosazení byla nutná např. i dohoda nazvaná Edinburgh Agreement, kterou podepsal mj. britský předseda vlády D. Cameron a skotský první ministr A. Salmond. Z této dohody vyplývá, že vláda Velké Británie, která má odpovědnost za ústavní záležitosti, dává omezené pravomoci Skotskému parlamentu k uspořádání jednoho konkrétního referenda o skotské nezávislosti do konce roku 2014.