Přehled ověřených výroků

Kandidát na prezidenta Andrej Babiš mluví o evakuaci pracovníků v Afghánistánu, která proběhla v srpnu 2021 v reakci na pád afghánské metropole. V následujících odstavcích se zaměříme na to, jaká byla role tehdejšího premiéra Babiše a zda to skutečně byl on, kdo dal rozkaz, aby armádní letouny vzlétly.

Bezpečnostní radu státu tvoří premiér a vybraní členové vlády, přičemž premiér je jejím předsedou (.pdf, str. 2). Jejím úkolem je koordinace problematiky „bezpečnosti České republiky a příprav(a) návrhů opatření k jejímu zajišťování“. Právě prostřednictvím této rady se tehdejší premiér Babiš s bývalým ministrem zahraničí Jakubem Kulhánkem a bývalým ministrem obrany Lubomírem Metnarem podílel na evakuaci pracovníků a spolupracovníků Česka z Afghánistánu.

O vyslání armádního airbusu do Kábulu rozhodlo předsednictvo Bezpečnostní rady státu 14. srpna 2021. Následující den v noci, tedy 15. srpna, letadlo odstartovalo. Celkově se české airbusy vydaly do Kábulu třikrát. První let z Prahy nedostal povolení k přistání v Kábulu, a tak zamířil do ázerbajdžánského Baku a až později se pilotům podařilo přistát v Kábulu.

Kdo vydal rozkaz, aby letadla z Prahy směrem do Kábulu vzlétla, není z dostupných dokumentů jasné. Existuje nicméně vícero zmínek jednotlivých účastníků celé operace. Armádní pilot Ondřej Kudělka např. uvádí, že pomoc z Prahy byla pro piloty neocenitelná. Dle článku armády byla jedinou spojkou pro české piloty Praha, „konkrétně pak plukovník Josef Nejedlý z Velitelství pro operace AČR, který celou záchrannou operaci naplánoval, řídil a koordinoval s Ministerstvem zahraničních věcí“. „Byl pro nás strašně důležitý, dával nám informace, říkal, jak se věci mají, bral na sebe odpovědnost, která byla obrovská,“ popisuje jeho roli Kudělka. Konečné rozhodnutí, jak postupovat přímo na letišti v Kábulu, ale bylo na jednotlivých pilotech.

Tehdejší ministr zahraničí Jakub Kulhánek na tiskové konferenci po skončení evakuační akce poděkoval Andreji Babišovi za to, že „se do této věci velmi aktivně vložil a pomohl tak k úspěchu této evakuační operace, která byla bezprecedentní“. Potvrdil také, že s tehdejším premiérem „byli takřka v neustálém telefonním kontaktu a konzultovali (…) jednotlivé kroky této evakuační operace“. Velvyslanec ČR v Afghánistánu Jiří Baloun poděkoval ministru Kulhánkovi a premiéru Babišovi za „rychlou reakci (mj. svolání Bezpečností rady státu, pozn. Demagog.cz), která samozřejmě nám pomohla, protože ty pokyny z ústředí jsou pro nás směrodatné, na základě informací od nás“.

Z uvedených informací lze vyčíst, že Andrej Babiš se jako předseda Bezpečnostní rady státu a tehdejší premiér výrazně podílel na řešení evakuace v Kábulu. Často spolurozhodoval s tehdejším ministrem zahraničních věcí Jakubem Kulhánkem. Nedokážeme však na základě dostupných zdrojů určit, jestli Andrej Babiš skutečně „zavelel, aby okamžitě naše airbusy vzlétly“ z Prahy směrem do Kábulu. Výrok tak hodnotíme jako neověřitelný.

Marek Hilšer nejspíš poukazuje na akci u příležitosti připomínky 70. výročí osvobození nacistického koncentračního tábora v polské Osvětimi. V lednu 2015 se na Pražském hradě uskutečnil čtvrtý ročník mezinárodního fóra o holokaustu Let My People Live, kam byli pozváni mimo jiné představitelé čtyř vítězných mocností druhé světové války. Konkrétně nejvyšší představitelé USA, Velké Británie, Francie a také Ruska, tedy i Vladimir Putin. Současně byli na tuto akci pozváni představitelé dalších 43 států, kteří připojili svůj podpis k tzv. terezínské deklaraci (.pdf, str. 8).

Dle tajemníka Federace židovských obcí v České republice Tomáše Krause organizoval akci Evropský židovský kongres a byla předjednána již na jaře roku 2014. Pozvánky jednotlivým hlavám států byly odeslány z Kanceláře prezidenta republiky, ale byly též podepsány předsedou Evropského židovského kongresu (video, čas 1:21). To, že k pozvání skutečně došlo, potvrdil mluvčí prezidenta republiky Jiří Ovčáček 18. listopadu 2014 na pravidelné tiskové konferenci, přičemž pozvánky měly být podle MF Dnes odeslány o několik týdnů dříve. Miloš Zeman, respektive Kancelář prezidenta republiky tedy skutečně pozvala Vladimira Putina do Prahy poté, Rusko anektovalo Krymu v březnu 2014 a poté vojensky zaútočilo za východní oblasti Ukrajiny.

Představitelé Kanceláře prezidenta republiky nicméně veřejně zmiňovali, že mezinárodní fórum a pozvánky na něj by neměly být spojovány s událostmi ze začátku roku 2014. Mluvčí prezidenta republiky na tiskové konferenci uvedl, že by se mělo jednat pouze o připomenutí obětí holokaustu a osvobození vyhlazovacího tábora a událost by neměla být spojována s jakýmkoliv zahraničněpolitickým děním (video, čas 4:40). „Jde o mezinárodní připomínku holokaustu. V České republice budou tuto připomínku organizovat významné židovské organizace, které jsou pořadateli. Je ale logické, že hlavy vítězných mocností druhé světové války musí pozvat prezident republiky,“ uvedl také Jiří Ovčáček.

Tehdejší ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky Hynek Kmoníček pro deník Právo řekl: „ČR vystupuje v roli hostitele, není pořadatelem a tento rozdíl málokdo zaznamenal. Na tuto akci jsou pravidelně zváni prezidenti, předsedové vlád, předsedové parlamentních komor a další představitelé mnoha zemi, mezi kterými samozřejmě nikdy nechybějí zástupci vítězných spojenců. Proto český prezident, premiér a předseda Sněmovny pozvali na akci Evropského židovského kongresu svoje protějšky, jak diplomatická pravidla vyžadují.“

Ačkoliv pozvání Vladimira Putina nebylo dle vyjádření zástupců Kanceláře prezidenta republiky iniciováno Milošem Zemanem a akce se měla týkat výhradně připomínky holokaustu, ruského prezidenta pozval právě prezident Zeman. Výrok Marka Hilšera proto hodnotíme jako pravdivý.

Doplňme, že ruský prezident Putin se nakonec pražské ani osvětimské části vzpomínkové akce nezúčastnil.

Michal Koudelka (.pdf) je ředitelem Bezpečnostní informační služby (BIS), tj. české kontrarozvědné zpravodajské služby s působností na území ČR, od roku 2016.

Podle zákona č. 361/2003 Sb. může vláda rezidentovi jmenování ředitele BIS do této hodnosti navrhnout. Prezident, do jehož pravomocí dle Ústavy jmenování generálů spadá, však nemusí návrhu vyhovět.

Vláda Andreje Babiše Koudelkovo povýšení poprvé navrhla v květnu 2018. Podruhé Koudelku prezident nepovýšil v říjnu 2018. Další návrhy na Koudelkovo jmenování generálem podala Babišova vláda v dubnu (.pdf) a říjnu 2019 (.pdf), v říjnu 2020 (.pdf) a v dubnu 2021 (.pdf).

Sedmý návrh na povýšení Koudelky do hodnosti generála předložila vláda Petra Fialy v květnu 2022. Prezident Zeman návrh opět odmítl. Mluvčí Fialova kabinetu Václav Smolka v říjnu loňského roku uvedl, že vláda povýšení ředitele BIS „plánuje zopakovat opět v příštím roce“. Z toho vyplývá, že o jmenování Michala Koudelky generálem rozhodne až příští prezident či prezidentka. 

Miloš Zeman tedy skutečně již „roky“ odmítá jmenovat Michala Koudelku generálem. Prvnímu návrhu nevyhověl již v květnu 2018, poslednímu pak v říjnu 2022. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý.

Podle článku 59 Ústavy slib prezidenta zní: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Nově zvolený prezident tento slib skládá do rukou předsedy Senátu na společné schůzi Poslanecké sněmovny a Senátu. Pokud slib nesloží, nemůže se prezidentem stát. Doplňme, že inaugurace prezidenta Miloše Zemana proběhla 8. března 2018, nový prezident či prezidentka by měl slib skládat v podobném termínu v březnu 2023.

Waleský summit NATO se konal v září 2014 ve městě Newport. Členské státy NATO zde diskutovaly mimo jiné také o možnostech navyšování svých obranných rozpočtů.

Na summitu byl potvrzen závazek členských států vydávat na obranu dvě procenta HDP. Českou delegaci na summitu vedl prezident Miloš Zeman, s ním se zúčastnil také ministr obrany Martin Stropnický a tehdejší náčelník generálního štábu Petr Pavel.

Miloš Zeman dlouhodobě ve své politické kariéře podporoval, aby se na obranu země dávala 2 % HDP. V programovém prohlášení vlády (.pdf, str. 23), kterou Zeman vedl v letech 1998–2002, je závazek realizace „postupného zvyšování vojenských výdajů o 0,1 % ročně, aby dosáhly v roce 2000 výši 2 % HDP“.

V březnu roku 2014 na tiskové konferenci k výročí 15 let České republiky v NATO například litoval toho, že se výdaje pohybují kolem jednoho procenta. Na plnění dvouprocentního závazku se shodl v roce 2018 také jeho expertní tým. V březnu 2022 pak Miloš Zeman mluvil o tom, že by výdaje 2 % HDP na obranu měly být samozřejmé.

Z uvedených postojů je tak patrné, že prezident Zeman dlouhodobě zvýšení výdajů na obranu podporuje. Tento svůj postoj stvrdil na summitu NATO ve Walesu. Pavlův výrok o Zemanově závazku tak lze hodnotit jako pravdivý.

Josef Středula tento výrok pronesl jako dodatek k negativní odpovědi na otázku, zda by současnému prezidentovi Miloši Zemanovi věnoval vyznamenání Řádu bílého lva.

Podle Stanov Řádu bílého lva, které jsou přílohou zákona o státních vyznamenáních, je zvolenému prezidentovi skutečně propůjčen Řád bílého lva včetně řádového řetězu, a také nejvyšší třída Řádu Tomáše Garrigua Masaryka. 

Oba řády mu po skončení mandátu můžou být na základě usnesení obou komor Parlamentu propůjčeny doživotně. V minulosti se této pocty ale dostalo pouze Václavu Havlovi v roce 2003. Václavu Klausovi Parlament řády doživotně nepropůjčil, Řád bílého lva nicméně později dostal od prezidenta Zemana.

Senát se možným protiústavním jednáním prezidenta Miloše Zemana zabýval v červenci 2019. Tehdy senátoři rozhodli o podání ústavní žaloby Senátu k Ústavnímu soudu, přičemž v neveřejném hlasování se pro návrh vyslovilo 48 ze 75 přítomných senátorů. Samotnou žalobu inicioval senátor Václav Láska, který ji se senátory připravil již koncem dubna. 

Senát v návrhu ústavní žaloby uvádí, že se prezident Zeman dopustil (.pdf, str. 3, 5–39) několika skutků, kterými podle Senátu hrubě porušil Ústavu (str. 39–56). Mezi uvedenými případy byla například nečinnost při jmenování či odvolání členů vlády nebo vystupování v rozporu s oficiální zahraniční politikou České republiky.

Senát proto Ústavnímu soudu v žalobě navrhl (.pdf, str. 59), aby rozhodl o tom, že se prezident Zeman jednáním, které dokument popisuje, „dopustil hrubého porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku”.

Návrh na ústavní žalobu nakonec neprošel Poslaneckou sněmovnou, kde pro návrh hlasovalo pouze 58 poslanců. Aby návrh doputoval k Ústavnímu soudu, muselo by pro něj hlasovat alespoň 120 poslanců.

Tomáš Garrigue Masaryk se v roce 1918 stal prvním československým prezidentem. Do roku 1935, kdy ze zdravotních důvodů ve svých 85 letech abdikoval, byl do této funkce zvolen celkem čtyřikrát.

V průběhu sedmnácti let ve funkci navštívil na svých prezidentských cestách více než 250 českých a slovenských obcí, některé opakovaně. Od května 1919 téměř každý rok podnikl několik cest do regionů s výjimkou let 1924–1925, 1927, 1932 a 1934–1935, kdy už jeho zdravotní stav nebyl dobrý. Na základě množství obcí, do kterých se během svých prezidentských let vydal, lze říci, že do regionů Masaryk cestoval poměrně často.

Několik regionů procestoval v roce 1921, kdy také podnikl první oficiální cestu na Moravu a Slovensko, a jen o několik obcí méně navštívil v červenci 1926. Tehdy ho uvítali v severních Čechách například v Novém Městě nad Metují, Hronově nebo Rychnově nad Kněžnou. V roce 1928 uskutečnil téměř 80 oficiálních návštěv obcí, z toho dvě do Brna. Naprostá většina z nich tehdy proběhla v rozmezí 13. až 24. června, jen 17. června 1928 například stihl navštívit 26 míst.

Cílem jeho poslední prezidentské návštěvy do regionů byly v červenci 1933 Hrušovany. Od jara 1934 se jeho zdravotní stav zhoršoval, Masaryk tak v roce 1935 abdikoval na úřad prezidenta a trvale se přesunul na zámek v Lánech, kde v září 1937 zemřel.

Miloš Zeman se již po zvolení do funkce prezidenta republiky v lednu 2013 ostře vymezil vůči vládě Petra Nečase a vyjádřil se pro předčasné volby. Ty Petr Nečas, jako tehdejší předseda vlády, označil za „ústavní puč“, přičemž podle Zemana měla možnost odvolání vyplývat z „extenzivního výkladu ústavy“.

Dodejme, že čl. 62 písm. a) Ústavy České republiky dává prezidentovi republiky pravomoc jmenovat, ale i odvolat předsedu vlády. K výkladu této části se v dané souvislosti vyjádřili i právníci, podle nichž Ústava bezpodmínečné odvolání premiéra prezidentem neumožňuje. Například ústavní právník Marek Antoš upozorňoval, že Ústavu je nutné číst jako celek, s poukazem na čl. 68 odst. 1, kde se píše, že „vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně“, nikoli tedy prezidentovi. 

Miloš Zeman se nakonec v té době o odvolání Petra Nečase nepokusil. Petr Nečas o několik měsíců později, 17. června 2013, rezignoval sám. Jeho rozhodnutí následovalo po zásahu policie na Úřadu vlády 13. června 2013, kdy byla zadržena jeho blízká spolupracovnice Jana Nagyová. Známý je tento případ jako tzv. kauza Nagyová, do níž byl zapleten také sám Petr Nečas. Později byl obviněn z korupce.

Informace o tom, že by prezident Zeman hrozil v červnu 2013 Petru Nečasovi odvoláním, veřejně dostupné zdroje neobsahují. Podle záznamů v mediálním archivu Newton Media se takováto vyjádření prezidenta v tehdejším tisku neobjevovala.

Petr Nečas tedy v červnu 2013 podal demisi, a to po zásahu policie na Úřadu vlády a zadržení Jany Nagyové. Miloš Zeman po svém zvolení zastával názor, že prezident má možnost odvolat předsedu vlády. V době vládní krize se nicméně o odvolání tehdejšího premiéra Nečase nepokusil, ani jím veřejně nehrozil. Výrok Jaroslava Bašty z těchto důvodů hodnotíme jako nepravdivý.

Jaroslav Bašta v předvolební debatě zmiňuje (video, čas 17:20) situaci z roku 2013, kdy Petr Nečas rezignoval na post premiéra. Právě v této spojitosti pak mluví o tom, že podle něj Nečasova vláda měla ve Sněmovně podporu 118 hlasů, zatímco ta nynější má podporu jen 108 poslanců.

Současná vláda

Nynější vláda Petra Fialy požádala o vyslovení důvěry 13. ledna 2022. Pro se vyslovilo 33 ze 34 poslanců ODS (Pavel Staněk byl ze schůze omluven), všichni 4 poslanci za Pirátskou stranu, 23 poslanců KDU-ČSL, 32 poslanců STAN (omluvena byla Hana Naiclerová) a 14 poslanců TOP 09. Dohromady se jedná o 106 poslanců, zbylí 2 vládní poslanci, kteří byli z jednání omluveni, jsou nicméně členy poslaneckých klubů vládních stran. Proti vyslovení důvěry byli poslanci hnutí ANO a SPD.

Nečasova vláda

Vládu Petra Nečase, která se skládala (.pdf) z ODS, TOP 09 a Věcí veřejných, jmenoval tehdejší prezident Václav Klaus v červenci 2010. O důvěru následně požádala Poslaneckou sněmovnu 10. srpna 2010. Z tehdejších poslanců se pro důvěru vyslovili všichni poslanci ODS (53 hlasů), TOP 09 (41 hlasů) a Věcí veřejných (24 hlasů). Proti důvěře se vyslovili poslanci KSČM a ČSSD. Nečasův kabinet se tak v té době opíral o 118 hlasů.

Tato podpora ovšem nezůstala konstantní po celou dobu vlády. Po odchodu části poslanců z Věcí veřejných, kteří později založili stranu LIDEM, a po vypovězení koaliční smlouvy se v dubnu 2012 při hlasování o důvěře vládě zmenšila vládní většina na 105 hlasů. Věci veřejné v Nečasově kabinetu nahradilo LIDEM.

V lednu 2013 při hlasování o nedůvěře vládě, které vyvolala ČSSD kvůli Nečasovu podpisu pod amnestií Václava Klause, vládu podpořilo 97 ze 189 přítomných poslanců. Jednalo se o všech 49 přítomných členů ODS, 37 členů TOP 09 a také 11 bývalých poslanců Věcí veřejných a ODS. Dalších 5 poslanců ODS a TOP 09 tehdy nebylo přítomných, s jejich hlasy by mohla mít vláda podporu 102 poslanců. Pro úplnost doplňme, že i kdyby vládu podpořili další 4 nezařazení poslanci, kteří tehdy byli omluveni nebo nehlasovali, a kteří byli dříve členy VV (Milan Šťovíček, Kristýna Kočí) nebo ODS (Radim Fiala, Roman Pekárek), jednalo by se nanejvýš o 106 poslanců.

Doplňme, že v červnu 2013 se po razii na Úřadu vlády, kdy policie zadržela např. Nečasovu spolupracovnici Janu Nagyovou, pokusila opoziční ČSSD vyvolat hlasování o nedůvěře. K tomu už ale nedošlo, protože se část ODS postavila proti Petru Nečasovi, který se v reakci na to rozhodl podat demisi.

Závěr

Je pravda, že současné vládní strany mají dohromady 108 poslanců. Při hlasování o vyslovení důvěry podpořilo kabinet Petra Fialy všech 106 přítomných poslanců vládních stran. V roce 2013, o kterém Jaroslav Bašta ve spojitosti s vládní krizí a demisí Petra Nečase mluví, už Nečasův kabinet neměl podporu 118 poslanců, jako tomu bylo na začátku mandátu v roce 2010. V dubnu 2012 ji při hlasování o důvěře podpořilo jen 105 poslanců, což je méně než počet poslanců nynějšího Fialova kabinetu. Podporu výrazně nižší než 118 poslanců měla vláda Petra Nečase i při hlasování v lednu 2013. Z těchto důvodů proto výrok Jaroslava Bašty hodnotíme jako nepravdivý.